Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Děti Noci
Družina
| |||
 | Půlnoční návštěva U Dupajících škorňat v Reindorfu „ Kdo ví, vlkodlak by to klidně udělal…“ Pokrčím rameny nad jeho ušklíbnutím a pokračuji dál v cestě. Teď je to opravdu hodně nebezpečné. Všude jsou splašení koně a v patách máme nespokojeného stopaře. V dlani svírám šipku, kterou jsem vyrvala ze zdi, než jsme vyrazili pryč, ale stejně nemám čas ji teď zkoumat. Stočila jsem Arga směrem na sever, jak mi řekl, a pobídla jsem ho silně do slabin. Musíme si pospíšit, za chvíli bude ulice od koní prázdná a pak už půjdou přímo po nás a bez problémů. Tou dobou už musíme být pryč. „ Nejsem parťák nájemného vraha…“ Odpovím mu trochu dotčeně. Já vím, že bych mu neměla říkat, že ho slyším, ačkoliv to vypadá, že se to snažil skrýt. Teď musíme spolupracovat. I Když před tím mě chtěl zabít, pokud mě odsud dostane, docela to vykompenzuje. Aspoň trochu. | ||
| |||
 | Blížící se konec cesty Raději opravdu tiše přejdu veškeré náznaky a doporučení od Erii ohledně Geriona. Ten měl jiný objekt zájmu. Je pravda, že daný objekt tu již není, ale to neznamená, že se okamžitě musí nahradit. Rozhodně ne mnou. Nad nabídkou lektvaru už ale doopravdy vyprsknu smíchy. „Proboha, Erio, už dost, ano?“ „Gwendil, to už není daleko…“ Snažím se v hlavě si vybavit mapu. „Teda, pokud si to s něčím nepletu, což je u mě klidně možné.“ Zamručím si spíš sama pro sebe a dál naprosto bez nějakého kritičtějšího uvažování následuju skupinku, tak jako vždy. „No, ale pořád se ptáš ty. Tak teď je řada na mně. Máš v plánu s námi zůstat, nebo se odpojíš při první příležitosti? Se svými schopnostmi se dokážeš ochránit sama a nepotřebuješ bandu po zuby ozbrojených bodyguardů.“ | ||
| |||
 | Delegace do Jornsfirgu "To zní, jako by si měl brát tebe." Zašklebil se vítězně druhý z bratrů při tvém výčtu oné strašlivé manželky. Nakonec jste se každý rozešli za svými povinnostmi, no ty za povinnostmi oni spíše za svou zábavou a co největším oddálením setkání s váženou rodinou plnou nadutých hlav, které budou řešit.....hlouposti, které mladíci určitě neocení. Mladíci obsluhovali zdatně a dobře, sice se někdy jeden druhému vzhledem k jejich vysokému přítomnému počtu, pletl pod nohama, ale nebylo to takové fiasko, jaké by snadno býti mohlo. Každopádně přípravy vrcholily a zrovna, když jsi přemýšlela, co vše je ještě třeba dodělat přispěchal k tobě posel. Byl to obyčejný člověk sloužící ve vaší rodině už dlouhá léta. Stářím schvácený muž, ale věrný a spolehlivý. "Už jsou tady paní. Delegace právě vjela hlavní branou do města. Jednotka Vašeho bratra je doprovází brzy by měli být na dohled hradu." Vysvětlil rychle. Opravdu už moc času nezbývá. Tví dvojčecí bráchové zatím nikde, matka se vypařila zaujmout přijatelné místo za nepřítomnosti tvého otce a tví sourozenci....byli všude a nejméně tam, kde je bylo zapotřebí. Tajemství chrámu Svoresku Zamířil jsi k nejbližšímu výklenku, kde se zrovna nikdo nemodlil a měl tu možnost pohlédnout na zobrazení Vševidoucího Otce, který láskyplně vítá mrtvého ve své říši. Přesunul ses od tohoto místa o další kousek doprava k chodbě, která vedla z tohoto sálu někam do útrob Chrámu. Srdce ti zrychleně bušilo a ruce se ti potily, nebylo to sice poprvé, co jsi něco takového dělal, ale nikdy předtím jsi neměl tak silný pocit, že tě někdo sleduje, jako nyní. Ale když ses bezděky rozhlédl, nikoho jsi neviděl. Možná tak působil prostě jen tento Chrám, toto místo. Prošel jsi chodbou a zamířil dál. Klidnými kroky jsi pokračoval, jakoby nic chodbou, která se potemněle táhla do neznáma. Minul jsi několikery dveře, než jsi zpoza jedné zatáčky málem vrazil do muže ve stejně šedivé kápi a oděvu, jako byl ten venku. "Oh....odpusť Vševidoucí....byl jsem zamyšlen....ale Vy nejste z chrámu. Copak zde pohledáváte, tyto prostory jsou vymezeny pouze těm, jež jsou pozváni, nebo zasvětili svůj život službě zde." Zadívaly se na tebe šedavé laskavé a moudré oči z pod kápě. Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu "Jasně jasně ukousnu ti hlavu." Zašklebil se a pevně sevřel tvou ruku a s tvou pomocí se vyhoupl za tebe do sedla. Vyrazili jste kupředu. Koně ryčeli, když se plašili a rozbíhali na všechny strany. Vaši pronásledovatelé určitě nyní nebudou moc rádi a vám to koupí pár okamžiků k dobru. Je však otázka, kdo to vlastně je, kdyby to byli jiní upíři, nebo vlkodlaci patrně by se nenechali tak lehce zmást a jednali by rychleji. Na druhou stranu mohli k tomu mít nějaký důvod jednat takto? A kdyby to byli lovci opravdu by se nechali tak lehce setřást? "Nezastavuj a nemiř k hlavní bráně, to budou čekat.....stoč to na sever je tam malá brána, kterou používají hlavně lovci a kopáči pro své cesty do hor, nikdo nebude čekat, že budeme prchat tou nejdelší cestou na sjízdnou cestu někam, kde bude líp. Divočina nám bude pomocníkem." Odtušil nahlas a pevně se tě držel kolem pasu. "Che za jiných okolností by z nás mohli být docela slušní parťáci." Zamumlal spíše pro sebe tvůj spolujezdec, ale stejně to tvé uši slyšely. Byl to opravdu podivný vrahoun. | ||
| |||
 | Chrám Svoresk Chrám je impozantní stavba. Tím spíše, když si člověk uvědomí, že k jeho výstavbě nebyla použitá magie. Všechno dělnická práce. V porovnání se schopnostmi lidí občas magie bledne. Třeba jednou přijde den, kdy se svět úplně oprostí od magie. Nebo ho pohltí a všechno bude fungovat v rámci magie? Myslím, že to jsou jediné dva možné konce. Páni... houknu si tiše pro sebe. I tak mám dojem, že se můj hlas snad musel rozlehnout po celém chrámu a napůl očekávám nevraživé pohledy přítomných se modlících. Chápu, proč jsou tady. Někteří si určitě myslí, že uprchlí vlkodlaci by se neodvážili vstoupit do jejich svatostánku. Další zde jsou jen ze zvyku, aby splnili svoji duchovní povinnost. Myslím, že těch, kteří se chtějí upřímně modlit, zde nebude v tuto dobu mnoho. Jako v každém jiném chrámu, i zde jsou na stěnách vyobrazeny příběhy, vztahující se k místní víře. Mohu se jen domnívat, o co přesně v nich jde. Ale jsem si jistý, že řada z nich by se dala vysvětlit magií. Když se můj pohled dostatečně nabaží mysticismem tohoto místa, zaměřím se na přízemnější věci. Zamířím k jednomu výklenku. I kdyby mne někdo objevil, stačí se nechovat jako přistižený zloděj. Prostě jen další zatoulaná ovečka, která se ztratila v útrobách chrámu. Po paměti, podle pohledu z vnějšku, si zkusím vybrat tu chodbu, která by mohla vést hlouběji do chrámu. Třeba se mi podaří narazit na místní kněží a vyzvědět od nich, co je vlastně zač ten místní vladař. | ||
| |||
 | DVOJČATA Simon mě překvapil se svým prohlášením. „Vážně? A zrovna to jsem si myslela, že je na celé té věci nejvíce vzrušující, než když vám ženská spadne rovnou do klína.“ Mudrlovala jsem na chvíli zadumaně spíše sama pro sebe, zatímco jsem se držela za svou drobnou bradu, než kvůli klukům. Popravdě jsem nadhánění děvčat nemohla ani rozumět, nebyla jsem chlap, ale bylo zábavné sledovat, kolik radosti u toho sourozenci mají. Čekala jsem, že vzrušení z lovu je to nejlepší, co může přijít… Po chvilce jsem se oklepala a pokračovala v tom, co už jsem beztak načala. | ||
| |||
| Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu „ Ta suma je naprosto urážlivá.“ Odfrkla jsem uraženě, když stále mluvil o padesáti zlatých. Jenom padesát… „ Věř mi, že je snazší mě chytit živou než mě zabít…“ Zavrtěla jsem hlavou. Nechala jsem ho mluvit, zatím co jsem hodila sedlo na koně a narychlo přivázala brašny. Nemám na to čas to upravovat pořádně, ale sedlo držet musí, stejně jako uzda. Když se vrahounovi zavrtala šipka z kuše vedle hlavy, trhla jsem sebou, skoro stejně jako on a vrhla jsem se rychle k němu. Ani neměl moc šanci to vidět. Vyrvala jsem šipku ze sloupku a vrátila jsem se ke svému koni, rovnou na sedlo. Ano bylo by snazší utíkat bez koně, nikdo by můj útěk možná ani nezaregistroval, ale já tu svého koně nenechám… Už ve chvíli, kdy mě začal popohánět, abych nasedla a jela, jsem seděla v sedle, uzdu pevně v rukou a pobízela jsem Arga ke kroku. Budeme si muset pospíšit. Přesto jsem si dovolila vytáhnout meč, a když rozbíjel kuličku, přesekávala jsem lana od ostatních koní. Najednou to tu zaplavil kouř. Bylo to nepříjemné a štípalo to. Dokonce i mě, co teprve ty zvířata. Přesto to byl dobrý plán. Naláká sem lidi a lovci budou mít problém s naším lovem. Jakmile se dostal dost blízko mě, chytla jsem ho za ruku a vytáhla do sedla za sebe. „ Jestli mi teď něco provedeš, tak si mě nepřej…“ Zavrčela jsem na něj varovně a pobídla jsem Arga, vzepjal se a vyrazil vpřed. | ||
| |||
| Delegace do Jornsfirgu "Hmmm....jak když zase lov nepřeceňuj." Odpověděl nenuceně Simon a pokrčil rameny. Jakmile jim začneš dál kázat jen si otráveně povzdechnou a protočí oči v sloup. Jeden se opřel o zídku, druhý zase o kolo vozu. "Ale no tak, třeba tam budou mít nějakou pěknou kost. Mir to nám nemůžeš udělat." Zaprotestoval Damon a nespokojeně se zamračil. Přece jen je dost pravděpodobné, že nějaká pěkná dívka s delegací přijede. Když jsi náhle projevila starost o jejich osoby, současně pozvedli každý jedno obočí a koukli po tobě. "Mir jsme Agmerové umíme se o sebe postarat a neboj žádná ženská sukně nás nesežere.....moc celou tu záležitost žereš....nebo spíš ona tebe." Zavrtěl hlavou Damon. "Potřebuješ chlapa přiznej si to." Ušklíbl se Simon a zavčasu ustoupil mimo dosah tvé ruky. "Jasně jasně mami budeme vonět, jako květinový záhonek." Usmál se andělsky Damon, jako malé dítě a pak vzal bratra kolem ramen a zamířili pryč. Slyšel jsi, jak se spolu ještě baví. "Ještě toho trochu, aby měla oči všude......šmírák jeden...." Brzy jejich hlasy však odeznívaly, jak se vzdalovali. Samozřejmě, že ne směrem k hradu. Každopádně ty tvé další úkoly zahrnovala hlavně starost s tím, aby bezpečně přijela delegace do města a byl řádně uvítána. Tajemství chrámu Svoresku Vešel jsi do chrámu. Masa konstrukce tě objala a tobě se začalo trošku hůře dýchat, byl to nezvyk, ne že bys věřil, že teď šlehne blesk a sežehne tě, protože nejsi čistého srdce, ale spíše stavba o sama o sobě působí dost mocným dojmem, který je na jednu stranu úchvatný a na tu druhou se z toho ježí chloupky na zátylku. Z toho, co vidíš se jedná o velký sál, kde jsou vytyčena místa určená k modlení se k Vševidoucímu Otci, zdi pokrývají krásně malované tapisérie znározňůjící nejrůznější příběhy této víry. U poloviny z nich bys typoval, že za jejich konáním byla magie a druhá půlka se zdála být zhola neuvěřitelná. Inu hold legenda nebývá to, co bylo pravdou. V tuto chvíli jsou v chrámu někteří místní obyvatelé, kteří klečí a něco si tiše šeptají, nebo jen strnule klečí se zavřenýma očima. Duchovní stránka tohoto místa je zde znatelně cítit. Zahlédl jsi také několik dalších osob oděných podobně, jako ten muž u dveří chrámu. Pohybovali se po sále tiše a mlčky, pouze občasně se nahnuli k sobě a promluvili pár tichých slov. Celé to zde působilo zvláštním dojmem. I z tohoto sálu vedlo několik dalších menších vchodů někam do jeho útrob. Patrně vchody pro vyřčení hříchů, nebo ubytování místních "sloužících". Co je zajímavé, tak lavice k sezení tu žádné nejsou, pouze menší úzké stoly, o které se lze opřít, když člověk klečí v modlitbě. Zevnitř se toto místo zdá snad ještě větší, než z venku ale patrně to bude jen klam zraku. Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu "To možná ne, ale pořád je to docela slušná suma." Pokrčil vrahoun drobnějšími rameny. "A věř mi, pokud bych tě chtěl chytat živou nenamáhal bych se s takovým divadlem." Opáčil s drobným úšklebkem a v očích se mu hravě zablesklo. Následoval rezignovaný povzdech. "To jsem neřekl, jen zmiňuji nevýhody tohoto způsobu útěku." Snažil se slovně bránit tvému obvinění. "Mě to, jako taková škoda zase nepřijde, vědět kdo jsou asi bych byl mrtvej, abych to náhodou nepráskl." Zašklebil se trpce vrahoun a pak trošku útrpně pohlédl na tebe a koně. Na okamžik chtěl něco říci, ale pak se zavrtala do dřevěného sloupku vedle jeho hlavy šipka z kuše. "Do háje.....asi stejně nemám na výběr." Vzdal další protesty. "Nasedej a jeď! Teď už je to jedno!" Křikl a zalovil ve svém malém vaku ze kterého vytáhl jakousi kuličku a mrštil s ní o zem. Všude se vyvalil šedý až černý dým. "Hoří! Lidičky ve stáji hoří! Hoří!" Začal volat, jak na lesy a rychle se dostával zpátky k tobě. I tebe to dráždilo v nose a štípalo v očích. Slyšela jsi z druhé strany klení a nadávky. Dusot nohou a ne jen ze strany hospody, kde byli vaši pronásledovatelé. | ||
| |||
| Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu „ Rozhodně nepocházím ze sedlácké rodinky. A ty podle mě taky nemáš jen jednu zlatku na rok…“ Opáčila jsem. „ To nevím, co bys z toho mohl chtít… většinou mě chtějí živou…“ Zavrtím hlavou. Pak si uvědomím, co jsem řekla. Povzdechnu si a vyrazím za ním do stájí, kde začnu chystat koně. Ovšem to už mi řekne, že budeme s koněm hodně nápadní. Poklesne mi brada a obrátím se na něj. „ Myslíš, že ho tady nechám? Svého jediného společníka?“ Zakroutím rezolutně hlavou. „ V žádném případě…“ Chytila jsem uzdu koně a brašny přehodila přes sedlo. Vzhledem k tomu, že je slyšet zatím jenom ten rachot, nebudou to upíři. Ti už by se sem dostali ani bych pořádně nemrkla. Vití taky není slyšet, takže Vlkodlaci jsou z toho venku. Takže by to byli ti lovci? Ale proč by si najímali vraha? Ti většinou přeci raději dělají svou práci přesně, osobně a co nejrychleji to jde. Ti nečekají. Vyrazila jsem ke dveřím od stáje. „ Škoda, že si neviděl, kdo to byl…“ Natáhla jsem si na hlavu kapuci a kývla k němu. „ Musíme se odsud dostat. Teď už tu není bezpečno ani pro tebe, protože si nesplnil, co chtěli. A vzhledem k násilným prostředkům, které používají… řekla bych, že to nebude jen tak někdo… A i když bych chtěla vědět, kdo to je, zase za tolik mi to nestojí… Jdeš tedy?“ | ||
| |||
| Svoresk - Katedrála Ponechám starce jeho myšlenkám a denním činnostem. Cestou ke katedrále v hlavě probírám, co mne vlastně bude zajímat. Jistě, informace ohledně místního vladaře. Ale pokud každý bude vykládat něco podobného, jako ten stařík, tak se k ničemu nedoberu. Nakonec se spokojím s tím, že budu prostě pozorovat a nenápadně se vyptávat. Pokud má zdejší panovník něco za lubem, stejně to obyčejní lidé nebudou vědět. Už zdálky vidím stěny svatostánku. Už takto mohu říci, že je to působivá stavba. Architektura by se směle mohla řadit vedle magie, pokud jde o výsledky. Chvíli stojím před katedrálou a prohlížím si zblízka její okrasné prvky. Nemohu si pomoci, ale jestli si vzpomenu, zjistím si jméno toho, kdo tuto stavbu navrhl. Poté už se vrátím myšlenkami zpět k místnímu úkolu a zamířím do otevřených dveří. Na okamžik se zastavím, když mne osloví místní kněz. Ne, na kněze je oděný až moc obyčejně. Možná jen místní sloužící. Když nejdu s otevřeným srdcem, tak nesmím vstoupit? Vstoupím na svatou půdu a rozhlédnu se po vnitřních prostorách katedrály. Na stěnách očekávám obrazy, znázorňující různé příběhy. Ať již ty obecně známé nebo jen místní legendy. Prohlédnu si také rozložení budovy, vchody pro místní sloužící, rozložení lavic a podobné. | ||
| |||
| SIMON A DAMON Zatímco mi od rána vrtaly v hlavě myšlenky nad tím, jak moc budou mí lidé úspěšní ohledně zjišťování informací týkající se těch divných zmizení, musela jsem řešit ještě spoustu dalších, ala sourozence. Což byli vlastně ty příjemnější povinnosti. „Netvařte se tak kysele.“ Ušklíbla jsem se na ně, když jsme konečně osaměli a já jsem mohla alespoň trošku popustit uzdu svému skutečnému já. „Stejně máte největší požitek z lovu.“ Byla bych na ně nyní vyplázla jazyk, ale na to tu bylo vpovzdálí i tak dost lidí. Že mi projde úšklebek, neznamená, že pozornosti unikne i vše ostatní. | ||