Andor.cz - Dračí doupě online

Temné problémy města Jornsfirg
Miriam

Rilleyi odešla plnit tvé rozkazy. Je však otázkou zdali zjistí něco nového v záležitostech, které vás sužují, protože z toho, co víš nebudou první, kdo z vaší smečky bude pátrat po původu všeho toho rozruchu, právě proto je tvůj otec tak rozrušen. Každý kdo byl vyslán něco zjistit selhal, nebo přišel s málem. Je to až děsivé, že něco stále vašemu zraku uniká.
A setkání s vašimi spojenci je právě tímto problémem, také nemálo ohroženo. Přijít o spolupráci se smečkou Hesscalů by mohlo být velmi krutou ranou v misce vah, kterou si nemůžete dovolit.

Dalším problémem, který bylo třeba vyřešit byli tví dvojčecí bratři, kteří tak rádi provádějí nevhodné vtípky. Našla jsi je, jak jinak, než na nádvoří laškovat s děvčaty, které ani nebyly vlkodlaky, pokud vůbec alespoň patřily mezi vaše stoupence. Pro Samona a Damona byly děvčata všechny stejné, hlavně, aby byly pěkné.
Děvečky se rozutelky, po svých povinnostech, hned, jak ses ukázala. Bratři se na tebe rozmrzele podívali.
"Ty teda víš, jak zkazit veškerou zábavu."
Zabručel Samon dotčeně.
"Jestli nás jdeš prudit s tím setkáním s Hesscaly, tak už nás plísnila matka."
Předběhl tě Damon, před jakýmkoli kázáním.
"Neboj se Mir nejsme úplně blbí, víme, co pro nás tahle smečka znamená, ale nechtěj po nás, abychom se vyšňořili do honosných kabátců a usmívali se a konverzovali s nimi."
Odtušil Samon a demonstrativně předvedl úklonu a zesměšněnou taneční pózu.
"Kdybys nás nechala s děvčaty měli bychom o zábavu postaráno."
Odfrkl si pro změnu zase Damon.

Tajemství chrámu Svoresku
Nikolai

"Och samozřejmě drahý pane. Nechť Vás Otec na Vaší cestě chrání."
Rozloučil se s tebou stařec uctivě a nechal tě jít. Ty své kroky zamířil směrem k místnímu chrámu. Byla to jak jinak, jedna z největších budovat tohoto města, když nepočítáš hlavní baštu za malou vnitřní hradbou. Už z dálky působil chrám docela majestátně a vyzařovalo z něho něco, co uchvacovalo. Možná se jednalo jen o ono architektonické zpracování, které proplétalo kámen, dřevo a barevné sklo. Možná to bylo velikostí stavby. Možná něčím úplně jiným.
Když ses přiblížil ke chrámu spatřil jsi otevřené hlavní dveře, které byly velké těžké, pobíjené stříbrným tepáním a ornamenty. Samotné dřevo pak bylo syté hnědé barvy. Velice kvalitní truhlářská a umělecká kovářská práce. U vchodu jsi potkal také muže oděného v šedivém rouchu s hlubokou kápí.
"Přicházíš otevřít své srdce před Vševidoucím Otcem? Pak vstup a nech se vést svou vírou."
Poukázal rukou schovanou v rukávu směrem k otevřeným dveřím někam dovnitř do útrob chrámu.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

"Málo? Hah...děvče nevím z jakých poměrů pocházíš, ale z jedné zlatky je obyčejný sedláček schopný vyžít celý rok, pokud moc neutrácí."
Ušklíbl se vrahoun a zavrtěl nad tvou poznámkou nechápavě hlavou. Když jste vyšli ven, tvůj nový společník pouze pokrčil rameny.
"To chápu, ale moc bych z toho neměl, šít na tebe teď boudu."
Vydal se za tebou do stájí.
"Zaručit ti to nemůžu, ale řekl bych, že ano. Město znám dobře a po setmění tu nebude moc čumilů. Na druhou stranu s tím koněm budeme hodně nápadní."
Odtušil, když se podíval na tvého ustájeného koně. Mezitím jste vevnitř slyšeli tříštění věcí a dupot. Určitě nebudete mít času nazbyt.

Čarodějnice Eria z Vilny
Lena

Eria se uchichtla, když jste si sbírali své věci.
"Takže bys o něj stála."
Zadívala se na tebe nevinně.
"Možná bych ti mohla namíchat něco, co by ti pomohlo."
Docela se zájmem sledovala tvou reakci.
"Řekla, bych že odpočinek prospěl všem."
Pokývla hlavou a srovnala s tebou krok. A tak vaše družina opět vyrazila kupředu.
"Zámíříme k Gwendilu a utáboříme se na pár dní u jezera Olfion. Tam si odpočineme, nabereme zásoby z vesnice a připravíme se na další putování a kdo ví, třeba se tam najde i nějaká práce."
Oznámil Gerion, když jste vyráželi, tak aby ho všichni slyšeli. Přišli jste čerstvě o dva členy skupiny, což je ve vašem počtu a povolání docela těžká ztráta. Na druhou stranu jste získali Eriu, která s vámi možná zůstane, jako nový člen. I tak to vše půjde ale cítit.

Zlý sen

„Lézt mi do zelí? Vždyť já s ním nic nemám a pochybuju, že mít budu.“
Zavrtím nad tím nechápavě hlavou a radši to nechám být. Ještě bych se dostala do situace, která by mi byla silně nepříjemná. Proč vždycky když se mluví o chlapech, tak to musí být trapná situace.
Pak už ale pomalu přestávám vnímat. Cítím, jak moje mysl odchází do klidné temnoty a hlas Erii už skoro neslyším. Jen jako nějaké mumlání vzadu. Usínám.
Můj odpočinek musel trvat pouhých pár minut, protože okamžitě co zaberu, tak mě zase budí. Cítím dotyk na rameni. Je jemný a nijak násilný. Otevřu oči.
„Ach…. Ano… Už vstávám. Bych nečekala, že tu takhle vytuhnu.“
Protáhnu si paže, krk a jak pomalu vstávám, tak si protahuju i zbytek těla. Sbalím všechny věci zase do svého příručního zavazadla alá obyčejného batohu, meč si opět přichytím k zádům, aby mi při cestě nezavazel, a jsem připravena k odchodu.
„Tak můžeme vyrazit.“
Vydám se okamžitě za ostatními, ale stále po boku Erii. Však jsme v tomhle spolu a myslím, že jí společnost určitě vadit nebude.

Svoresk

Víra, že by někomu propůjčovala takovou moc? V tom bude něco jiného. Spousta kněžích je určitě zbožnějších než zdejší vladař. Ale dobře se to prodává skrze víru. Nebo skrývá. Čas najít nějaké další drby a pomalu se vrátit domů. pohledem zalétnu k budově, ve které přebývá onen velebný pán. Toto bude mít něco společného s magií a jen málo s vírou.
,,To zní téměř dokonale. Díky za váš čas. Nejsem zrovna pobožná osoba, ale rád si prohlédnu přinejmenším architekturu chrámu." pronesu rozlučkovým tónem směrem ke staříkovi. Zjevně by si rád ještě povídal, ale nakolik bych si rád dopřál klidný volný den, místní incident mi to neumožňuje. ,,Rád jsem vás poznal, ale i my, kteří nejsme zatíženi vyšším břemenem, máme své světské povinnosti." rozloučím se s ním a pokud mne mermomocí nebude chtít zastavit, zamířím se podívat směrem k chrámu. Tyto stavby bývají umístěné uprostřed města, aby byly vidět ze všech míst. Místní kněží by něco mohli vědět. A nebo kastelán, za láhev vína, by byl ochotný se podělit o své vědomosti.

Temné ulice Reindorfu

„ Sto zlatých? To jako vážně? Co to zatraceně bylo za lůzra, že ti nabídl jen tak málo?!“
Vyhrkla jsem velmi dotčeně. Aby taky ne. Sto zlatých za to, že zničí náš dar? Co je to za držgrešle?
Zůstali jsme stát před zamčenými dveřmi a já jen poslouchala, co se nahoře děje. Nebylo to příjemné. Takhle blízko jsem už nebezpeční dlouho nebyla. Tak co to má být? Kdo to sakra je tentokrát?
„ Kdybys na mě šil boudu, mohlo by to vypadat jakkoliv. Jsem jen opatrná…“
Vyběhla jsem za ním na ulici a pak to stočila směr stáj, abych tam odtud vytáhla svého koně. Jenže kam teď pojedu? Jsou mi víc než v patách. Kudy se mám asi tak dostat z města sakra?
Sklouzla jsem pohledem k vrahounovi.
„ Jsi schopný mě dostat z města?“

Temné problémy města Jornsfirg
aneb Blížící se delegace

Již jsou to dva týdny, co se tvář mého otce zachmuřila a stále ten bouřlivý mrak nedokázalo nic rozehnat. Chodil po hradě jak divoká šelma v kleci. Upřímně jsem jeho náladu chápala. Šest nevysvětlených zmizení bez sebemenších stop za pouhých 14 dní je opravdu příliš a ta škodná, která nám tu řádila, dráždila i mě. A to nejenom proto, že kvůli těm incidentům jsem Dariuse neviděla už bůhvíjak dlouho. I dvojčata jakoby zvážněla. Jen jsem se začala obávat, že až se vzpamatují, zasáhne nás vlna jejich vtípků horší, než kdy dřív.

Nedá se nic dělat a není času na zbyt. Obyčejní lidé začínají poměrně dosti panikařit, a tak jsem se také rozhodla zasáhnout. Proto jsem si zavolala jednoho ze svých věrných poddaných. „Rilleyi.“ Vydechla jsem, když jsem zaznamenala jeho přítomnost ve svých komnatách v tuto noční hodinu. Nesvítila jsem a mluvila jsem potichu. „Má Paní.“ zněla odpověď jako tichý pozdrav. „Mám pro tebe a tvé lidi úkol.“ nečekala jsem dlouho na jeho tiché a vřelé: „Jistě, madam.“

„Chci, abyste mi zjistili podrobné informace o obětech. Kdy přesně zmizely? Jak přesně zmizely? Co byly zač? Jejich postavení ve společnosti a hlavně jak každý z nich vypadal a zda se poslední dni před zmizením nechovaly divně.“ Pronesla jsem. „Podle toho, jaké zprávy přineseš, budeme postupovat dále.“ Dodala jsem pevně a zachmuřila se na stín. „Nemusím zmiňovat, že kvalita, detailnost, rychlost a nenápadnost, jsou na prvním místě.“ Zavrčela jsem tiše ledovým téměř až hrdelním hlasem. Jen před pár vyvolenými, jsem si dovolovala projevit trochu více soukromých emocí. Krom bratrů, to byl například i Rilley, i když v notně omezeném měřítku. Přece jen před ním bylo zbytečné hrát křehkou naivní dívenku.

„Je na čase se pohnout z místa.“ Vydechla jsem nakonec trošičku klidněji, ale i tak ve mně hněv jen vřel. Mávla jsem rukou a nechala jsem Rilleye jít. Věděla jsem, že na něj a jeho lidi je spoleh… Nedělají neuvážené chyby a jednají přes prostředníky tak, aby k sobě samým nestrhli nežádoucí pozornost. Přesně tak, jak mají členové tajných Jornsfirgských výzvědných jednotek fungovat.

-------

Druhého dne ráno jsem byla povolána k otci. Věděla jsem moc dobře, z jakých důvodů. Přece jen díky blížící se delegaci rodu Hesscalů ovzduší ve zdejším hradě značně zhoustlo. Nynější problémy mohly v nejhorším případě negativně ovlivnit i naše vztahy, což bylo silně nežádoucí… „Jistě otče. Můžete se na mne spolehnout.“ Pronesla jsem s hlubokou úklonou na znamení úcty. „Věřím, že bratři si jistě uvědomují vážnost situace, nebo minimálně brzy budou.“ Uklidňovala jsem pána hradu. Než jsem se rozloučila, abych mohla dokončit potřebné přípravy pro příjezd hostů.

Hlídky byly posíleny. Bezpečný příjezd delegace na náš hrad měl zajistit Darius. Mě zbývalo pro jistotu upozornit sourozence a poté učinit pár vlastních opatření, pro zajištění bezpečnosti našich hostů. A tak jsem vyslala do vojenských ubikací majordoma, který vyhledal velitele, aby vyžádal několikero schopných mladíků, kteří v případě nouze byli schopní bojovat i beze zbraní. Krátce na to již mladíci vystupovali pod taktovkou onoho majordoma, kdy dostávali rychlokurz jak býti dobrým sluhou, navlečení v livreji sloužících. Samozřejmě vše bylo na „rozkaz krále“ a dotyčnou návštěvu měli v případě útoku chránit vlastním životem. Jen jsem doufala, že taková opatření byla zbytečná… Tiše jsem si povzdechla. Nemohla jsem ale nic riskovat!

O chvíli později jsem již mířila k bratrům. Jak se dalo čekat, už zase zlobili na dvoře děvečky, které se v rozpacích červenaly a netušily, kam s očima. „Ale pánové, že se nestydíte.“ Zahihňala jsem se za jejich zády a mírně zrůžověla nad jejich hanbatými vtípky, které jsem si akorát vyslechla. Nutno podotknout, že párek služebných krátce na to ještě více zrudl a s nesrozumitelnou omluvou a hlubokou úklonou rychle utekly. Nevinně jsem se usmívala, ale jestliže by se bratři zadívali do mých očí, mohli tušit, že jsem pobavená nebyla, ani při nejmenším, a že mě touha po zábavě sem také nepřivedla.

Stařec a příbehy Svoresku
Nikolai

Stařec byl očividně velice potěšen tím, že našel dychtivého posluchače. Asi již dlouho neměl možnosti si s někým jen tak hezky popovídat.
"Co umí velebný pán? On říká, že nic zvláštního. Vše, co dokáže mu propůjčuje víra v našeho Vševidoucího Otce. Otec jej odměňuje za pevnou víru a její předávání ostatním. Nemůže přece nechat svého věrného služebníka na pospat takovým pekelným bytostem."
Rozvášnil se stařík. Pravda mnoho lidí považuje vlkodlaky za stvoření pekel.
"Pokud budeš chtít jít vyřknout své prosby, díky a přání Vševidoucímu otci, tak možná potkáš Velebného pána i v chrámu."
Dodává stařík a důležitě u toho zvedá ukazováček.
"Díky Otci za to, že Velebného pána máme."
Spokojeně mlaskl a zadíval se na tebe. Patrně uvažujíc jestli přejít na nějaké další zajímavé téma.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

"Kšeft je kšeft, ale vzhledem k tomu, že jsem žádnou dohodu nepodepsal a nic nesliboval....a záloha byla ubohá.... tak...."
Pokrčil lhostejně rameny.
"Neříkal.....Za tvojí makovičku? Hmmm nabízeli mi 100 zlatých, to je už docela lákavá suma na to, aby se jeden pokusil o těžší úkol."
Do kuchyně vešel beze strachu a počkal tam na tebe. Očividně se o žádnou past nejednalo.
"Kdybych na tebe šil boudu nebyla by tak průhledná......a díky taky nejsi nejhorší."
Ušklíbl se a přistoupil ke dveřím, které byly vchodem pro děvečky a kuchaře. Samozřejmě na noc zamčené. S tichým mrmláním se začal pomocí nějakých drátků tvůj nový společník lopotit se zámkem. Nahoře jsi slyšela randál a dusot a pak cvak....
"Tyhle typy nesnáším."
Rozrazil vrahoun dveře a vyběhl ven na ulici.

Temné problémy města Jornsfirg
Miriam

Poslední dny je ve městě dost neklidno a nahoře ve vašem rodinném hradu, který získala smečka Agmer před desetiletími společně s vládnou nad městem, také.
Tvůj otec Reneger byl poslední dny pořád zamračený. Stále zamyšlený a nespokojený. Jindy by se o nic závažného nejednalo, ale tentokrát to už zacházelo příliš daleko. Za poslední dva týdny se ve městě ztratilo hned šest lidí a nikdo nezjistil kam, nebo proč. Mezi nimi byli dokonce i dva příslušníci vlkodlačí krve. Lidé začínají panikařit a bát se o svůj život. Reneger je celý bez sebe z toho, že mu někdo plundruje v území vaší smečky. Darius je neustále s patrolami v okolí, nebo ve městě a snaží se zjistit, co se to děje, nebo chytnout pachatele při činu. Vše bohužel marně. Ani vlkodlaci, nejsou všemocní.
A aby toho nebylo málo, tak jste dnes očekávali také příjezd delegace ze smečky Hesscalů.
"Miriam! Postaráš se o naše hosty, jakmile přijedou. Zařídíš, aby měli vše potřebné a budeš jim zde dělat průvodce a dohled. A rozhodně jim neříkej, jaké problémy tu teď máme, vyřešíme si je sami nepotřebujeme, aby nám do toho někdo jiný strkal nos."
Vychrlil na tebe otec úkoly. Není to nic zásadního, ač....vztahy s touto smečkou je zásadní udržet v dobré rovině.
"A nezapomeň uklidnit dvojčata, nestojím o ty jejich vtípky, když by to mohlo pokazit veškerá jednání."
Upozorní tě důrazně. Samozřejmě na hradu je spousta příslušníků vaší smečky, ač oficiálně v tuto chvíli před prostými a obyčejnými lidmi nese jméno Agmer jen nejužší okruh vaší rodiny. Před ostatními vlkodlaky jsou samozřejmě přiznáváni všichni dle své hierarchie.

Svoresk

Alkoholu se raději vyhnu. Ne, že bych proti tomu něco měl, ale neznámé věci tohoto typu můžou taky způsobit nepěkné zdravotní potíže. V lepším případě pouze zažívacího charakteru. Pokud jde o jídlo, rád zkusím něco, co není příliš drahé a nehýbe se to.

Pokud jde o vlkodlaky, všichni okolo se zřejmě nebavili o ničem jiném. Po pár větách se objevil starší muž, který mluvil hodně, ale o ničem. Tedy do chvíle, kdy se začne bavit o tom, jak vlkodlaky vůbec zajali. Toto nebyla otázka, na kterou jsem měl včera čas.
,,Jistěže. Myslím, že to zajímá všechny." přitakám starci tak, aby pokračoval ve vyprávění.
Příliš se mi nepozdává, že by ten starý jenom tak přišel a trhal tady bezbranné měšťany. Zřejmě ho poslala smečka, aby se podíval, kdo to má na svědomí.

,,Jen tolik nepospíchej, rád si to poslechnu." pronesu smířlivě ke staříkovi, který po chvíli téměř ztratí dech. Ty řeči o zázračném Velebném pánovi mi přijdou podezřelé. Může snad vládnout nějakou formou magie a tak se mu podařilo členy smečky zajmout? Patrně. Pro neznalé je magie záhadná a nadpozemská.
,,Co přesně místní pán umí? Že se dokázal vypořádat s těmi divokými bestiemi?" zeptám se na to, co by mohlo přinést nějaký užitek. Osobní rozhovor s místním vladařem by byl jistě přínosnější, ale není od věci zjistit si, jaká ta osoba je.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu - Útěk

„ Vždy máš na výběr, je na tobě, jak budeš žít svůj život.“
Koutkem oka jsem se po něm ohlédla. Pokaždé, když zakopl, uvědomila jsem si, že jsem na něj moc rychlá, jenže jestli se teď zastavím, dostanou nás a bude to opravdu zlé. Nechci bojovat. Navíc… tím, že jsem takhle rychlá, prozrazuji, co jsem zač.
„ Nejsem zrovna ten, kdo někoho nechá ve štychu. Navíc… byl si to ty, kdo mě srazil od toho okna. Ačkoliv… si mě měl zabít. Na druhou stranu, jestli v tom byli jen peníze…“
Pokrčím rameny. Ne nesmím se zastavit, ačkoliv bych se teď chtěla ptát.
„ Kolik si říkal, že stál můj život?“
Zeptám se najednou. Nezastavím, i když strašně moc chci vidět ten výraz, když bude odpovídat.
Jakmile mě navedl do kuchyně, trochu mě zarazilo, že mi stále pomáhá. Co když je to past a on v tom nahánění stále jede? Jenže co to vidění, zradilo by mne až tak moc?
Vydechla jsem a vběhla do kuchyně. Jestli to bude past, zemře on první a pak se prosekám ven nehledě na stopy. Nic jiného mi stejně nezbude.
„ Pohybuješ se bezvadně…“
Pochválila jsem ho a přeskočila stejně elegantně jako on ke dveřím od kuchyně a pošťouchla jsem ho dovnitř. Ať je na ráně první on.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

Milý vrahounek jde s tebou v podstatě chtě nechtě, protože jej táhneš jako oslíka na provázku div za tebou nevlaje, jaksi se neumí pohybovat tak rychle, jako ty, takže se snaží jen dostatečně rychle kmitat nohama a co nejméně zakopávat, což se mu daří jen občasně.
"Řekl bych, že teď už opravdu nemám moc na výběr."
Ušklíbl se tak nějak smířeně za běhu. Na chodbě ani schodech naštěstí nikdo nebyl. A hosté, kteří museli ten rachot nyní už určitě slyšet se asi teprve drápali z postelí, nebo se třásli v nich v naději, že je celá záležitost mine.
Už jste byli dole pod schody.
"Neměla ses se mnou zdržovat."
Krátce si oddechl tvůj ještě nedávno vrahoun a pak ukázal na dveře za výčepem.
"Tamtudy, ne hlavním vchodem na to budou čekat. Tamty dveře vedou do kuchyně a z ní se dá oknem dostat ven poblíž stáje. S trochou štěstí tam na tebe ten tvůj koník ještě čeká."
Pokusí se znít povzbudivě a pak pár rychlými dlouhými kroky se mihne po místnosti, mine stoly a židle a elegantně přelétne přes výčepní pult ke dveřím. Možná to není upír ale na poměry obyčejných lidí je dost rychlý a pohyblivý.
"Nestůj tam tak, určitě už jsou nahoře."
Popožene tě a otevře dveře do kuchyně.

Svoresk a jeho dění
Nikolai

Koupit skromné zásoby, které pár dní vydrží nebylo opravdu těžké, potravin, dokonce i těch trvanlivých ala sušené maso a tak dále, zde bylo dostačující množství, takže si šlo dobře vybrat ať již podle ceny, nebo dle chuti, jako takové.
Co se týče zajímavostí ve stáncích, tak když pomineš pár exotických vín, kvalitní medoviny, nebo alkoholy jejichž názvy slyšíš poprvé v životě lze tu nalézt i nějaké ty kulinářské specialitky příslušných regionů.....no a když se přesuneš k jinému zboží, dalo by se tu najít pár zajímavých zbraní, hezkých zbrojí, nějaké to technické udělátko, kterému určitě pomáhali alchymisté....a pak také "artefakty", které zde hojně nabízejí, ale většinou se jedná spíše o tretky a podvrhy, avšak výjimky se zde samozřejmě také najdou.
Zapřést hovor s někým na téma vlkodlaků, nebylo nikterak těžké. Bylo to žhavé téma a zvláště, když ses projevil, jako zvědavý nováček, tak se hned rozhodl jeden stařec poučit tě o tom, jak to vlastně celé bylo. A že to s ním vypadalo na dlouho.
"S vlkodlaky....ano ano....můj pane máte štěstí, že místní stráže jsou tak dobře vycvičené. Nebýt jich, nevím nevím jak by to celé včera dopadlo patrně by se tu někde válely naše mrtvoly....tak tak štěstí jste měl pane to vám povídám....takový vlkodlak ten má síly více, než deset chlapů. Drápy, jako lovecké tesáky a zuby, jako dýky. Bít do nich můžete čepelí nebo bodat vidlema a nic jim to nevadí. Roztrhají a sežerou vás, jako malinu...he...jako malinu povídám...."
Rozvášnil se stařec a úplně si tě uzurpoval pro sebe.
"Že chcete vědět, jak ty krvelačné bestie u nás odhalili?! Ale samozřejmě! To je vám panečku jiný příběh.....je to pár dní zpátky, co zmizelo pár lidí a našli se ráno úplně na cucky, na cucky povídám. Střeva támhle na cimbuří, ruka onehdle v ulici.....krve všude, jako by někdo prase porážel. No co Vám budu povídat příšerné věci se tu děly. Lidé měli strach a tak po zločincích pátrali strážní dnem i nocí. Celého pátrání se účastnil i náš Velebný pán....svatý toď člověk a té odvahy, sám chodil městem s patrolami a hledal původce.....samozřejmě, že na pomoc se přichomýtli i nějací ti lovci potvor.....no a nějaký den zpátky je prý objevili v jednom starém domě, jak kují pikle, dokonce se snad o něčem přeli ale naši chrabří vojáci je vyrušili a byli se, jako lvi...jako lvi povídám. Osm jich vypustilo duši a dalších šest bylo těžce raněných, než se jim podařilo ty bestie zajmout.....to Velebný pán je nakonec porazil a zajal. Jeho moc je přímo zázračná....."
Stařík musel popadnou dech a zdá se, že by ve vyprávění neuvěřitelých historek klidně dál pokračoval.

Čarodějnice Eria z Vilny
Lena

"Hihi, to zase ne nemusíš se bát do zelí ti nepolezu."
Zazubí se Eria jako malá holčička. Když začneš mluvit o praseti začne se hihňat, až si musí zakrýt pusu dlaní.
"Na tom asi něco bude. Ale očividně jsi ho porazila."
Chichotá se. Někteří členové vaší skupiny se otáčejí směrem k vám, aby zjistili, co se tam děje tak zajímavého.
"Hmmm pokud do města míříme."
Zamyslí se Eria a natáhne se do trávy vedle tebe.
"Mmmm to zní hezky....to já byla povětšinou jen sama. Nikdy dlouho na jednom místě, protože vždy jsem přišla vhod jen, když potřebovali léčit a pak na mě brali viděl a vždy se našli takoví, pro které jsem byla prokletá čarodějka, která se jim snaží uhranou muže a dobytek a tak...."
Odfoukla si znaveně.
"Už tak žít nechci."
Zamumlala ještě.....a pak jsi usnula. Vzbudil tě až jemný dotyk na rameni. Nejprve sis myslela, že je to Gerion, ale pak jsi uviděla Eriu, která vedle tebe dřepěla.
"Ostatní se už balí na cestu, asi bychom měly taky."
Upozorní tě, sama je už prakticky připravená vyrazit, přece jen moc toho sebou nemá.

Odpočinek

„Copak, snad ses nám nezakoukala do našeho vůdce. Ano, charismatický to on doopravdy je.“ Stočím pohled ke Gerionovi. „Ale pochybuju, že by se jeho sympatie stočili k nám dvěma.“ Zasměju se nad tím. „Se na mě prosím tě podívej, vypadám jako bych porážela prase a to mi ještě mezitím dvakrát obživlo.“
Opatrně si košili přetáhnu přes hlavu a položím ji do trávy dál od sebe a znovu si lehnu. Stejně mám pod košilí ještě kus látky, aby košile přímo nekousala na těle.
„To tě zklamu, tohle už nikdy nevyčichne, ta košile je na vyhození, už abychom byli v nějakém městě, kde si koupím novou.“
Otočím hlavu zpátky na Eriu. „Samota je zlá?“ Zasměju se. „Ale zase tak zlá ne, když je jenom krátkodobá, tak může být i obohacující. Rok jsem cestovala sama. Sbírala jsem zkušenosti od těch nejlepší šermířů a bojovníků, léčitelů… Dalo mi to hodně. Pomohlo mi to srovnat si myšlenky, aspoň částečně. Ale teď už bych zase cestovat sama nechtěla.“
Zavřu pomaličku oči, třeba i na chvíli usnu, abych zregenerovala. Všechno, co se dneska stalo, je jak z hloupého snu.