Andor.cz - Dračí doupě online

Svoresk

Noc proběhne v poklidu. Za to jsem rád, že nepřišli žádní strážní a nezačali se vyptávat. Na druhou stranu, možná o tom jen nevím a hostinský je poslal pryč. Jeho chování značí, že by nerad přišel o zákazníka. Svědčila by tomu i přítomnost snídaně, pro kterou jsem si nemusel jít dolů do lokálu. Zaplatím útratu a přenocování a zamířím ven z hostince. Jsem rád, že sem ze sebe smyl stres včerejšího dne. A zdá se, že ve městě je dost klid. Dost na to, abych si myslel, že vlkodlakům se podařilo utéct.

Zamířím na místní tržiště. Hromada informací, člověk si jen musí vybrat to, co je relevantní a důvěryhodné. Když procházím kolem skupiny místních, dolehne k mému sluchu, že vlkodlaky skutečně nechytli. A o chvíli později od jiné skupiny, že se jednoho přeci jen podařilo chytit. Pokud mohu hádat, pravděpodobně to bude ten nejmladší, který se od nich včera odpojil.
Zamířím se podívat po stáncích. Nakoupit si nějaké menší zásoby a kdo ví, na tržnicích bývají zvláštní věci k mání. Také sem tam zavedu hovor s lidmi. Poprvé ve Svoresku moc nelžu. Jako cestovatel, který navštívil jejich město, vyptávám se jak je to tedy s těmi vlkodlaky. A také jak se je povedlo předtím vůbec chytit.

U Dupajících škorňat v Reindorfu

„ Moje kůže je žádaná už...“
Zarazila jsem se těsně před tím, než jsem mu řekla přesný čas a sledovala jsem, jak jde k oknu.
„ … velmi dlouho…“
Dopověděla jsem a sledovala jak otevírá okenici.
„ Doufám, že už tu čest mít nebudeme, příště …….“
Pokusila jsme se o prohlášení, že příště zemře mou rukou, ovšem to zaniklo ve chvíli, kdy mě srazil k zemi. Už už jsem ho chytala za rameno a krk, že mu prostě urvu hlavu ať si o tom masakru tady v pokoji myslí kdo chce, co chce, když náhle se pokojem rozlehl výbuch, který rozmetal okno a poškodil polovinu místnosti. Pomalu jsem ani nechápala, co se děje. Zaskočeně jsem pozorovala okno a najednou jsem cítila, jak mě tahá na nohy. Zatřásla jsem hlavou a drapla své zavazadla, načež jsem vyrazila ke dveřím. Rychleji než on. O dost. Ve chvíli, kdy jsem je otevírala, ohlédla jsem se k oknu. Pod ním mezi střepy se zaleskl prsten, který ještě před chvílí zdobil mou ruku. Za pár okamžiků se tu objeví můj pronásledovatel a zvedne ho. A bude zatraceně strašně moc vytočený…
Velmi rychle jsem vystrčila hlavu ze dveří a pak ji ještě rychleji stáhla zpátky, aby mě případně nezasáhlo nic, co by po mě mohli vystřelit nebo mě tím praštit. Pokud se nic takového nestalo, vběhla jsem na chodbu, svého vrahounka jsem drapla za loket a rozběhla jsem se s ním dolů ke stájím.
„ Teď už tě nezachrání ani to, když mě zabiješ… jdeš semnou?“

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

Zdá se, že si chvíli myslel, že jej opravdu budeš chtít zabít. Kupodivu jsi však v jeho očích spíše, než strach našla pochopení a smíření se s realitou. Vzhledem ke svému povolání patrně počítá i s tím, že se může kdykoli cokoli pokazit.
Každopádně, když jsi řekla, že může jít nejprve trošku překvapeně zamrkal, pak si tě podezřívavě prohlédl a nakonec pokývl hlavou na znamení díku.
"O mě se nestarej poradím si. Spíše se starej o svojí kůži, která je teď dle všeho žádaná."
Podotkne vrahoun a přejde pár rychlými kroky k oknu.
"Možná někdy příště."
Rozloučí se s tebou a otevře okenice dokořán....
"A do prdele práce!"
Křikne najednou vrahoun a aniž bys to čekala bleskově se vrhne od okna zpátky v obratném odskoku, který je vlastní snad jen těm nejlepším akrobatům a v tom zaskočení tě strhne na postel, převalí se s tebou setrvačností přes ní a zahučíte tvrdě za ní, samozřejmě tak, abys ty byla ta vespod. Samozřejmě automaticky bys ho chtěl roztrhnout na dva, ale zarazí tě od toho výbuch, který doslova rozmetal a roztříštil okno a značně poškodil i dobrou polovinu místnosti.
"Vstávej vstávej! A běž běž běž!!"
Na to, jak ještě před chvíli se tě snažil zabít, tak najednou zní až příliš vážně a rozhodně a tahá tě za košili na nohy.
"Běž a nezastavuj!"
Pobízí tě ke dveřím a ty máš takový zvláštní pocit dejavu.....

Svoresk a jeho dění
Nikolai

"No to je správná řeč pane. Hned vám nechám připravit pokoj."
Souhlasně pokyvuje hostinský a už posílá jednu z děveček, aby šla uklidit jeden z volných pokojů a připravit je ke tvé potřebě.
"Kdybyste něco potřeboval dejte vědět. Na večer vám nechám připravit horkou káď s vodou."
Dodá a pak zadumaně odchází. Zdá se, že zde se starají o své zákazníky docela dobře. Nebo jsi mu zde pouze udělal dostačující tržbu, aby usoudil, že posnažit se s tvou obsluhou by mohlo stát za to.

Každopádně noc byla relativně klidná a mohl sis v klidu odpočinout, sice sny nebyly vždy úplně ideální, ale relativně ses docela dobře prospal. Ráno na tebe navíc čekala v pokoji připravená lehká snídaně a než jsi odešel, hostinský tě samozřejmě upozorňoval ať se určitě vrátíš, že bude velmi potěšen a tak dále a tak dále.

Rozhodl ses ráno vypravit se na trh zjistit novinky. Kromě běžných keců typu víš a kým spala mlynářovic Anča a neuvěříš kolik vajec nám dneska slepice snesly se tu samozřejmě našly i užitečnější zprávy.
Nějaký měšťan si povídal se strážným o tom, jak příšerná byla ona událost s útěkem odsouzených vlkodlaků a že je ještě horší, že je stále nechytili.
O kus dál se naproti tomu bavilo několik řemeslníků o tom, že včera k večeru táhli do vězení zbidačeného muže, který včera utekl z popravy a že nyní si určitě užívá mučidla.
Našly se taky děvečky, které tvrdily, že potkali v noci chlupatého muže, kvůli kterému málem omdlely zděšením.
A i jiné drby a tlachy se šířily tržnicí jen je třeba dobře našpicovat ucho a nasměrovat ho tím správným směrem, který tě aktuálně bude zajímat. Samozřejmě kolik z toho jsou řeči pravdivé je už otázka druhá.

Zlatý prsten s rubínem, ten zrádce krvavý s rudou kapkou krve

„ Nevěřil bys čemu jsem už zvládla utéct, příteli. A pokud jim neuteču já, pak ty nemáš nejmenší šanci a jsi stoprocentně mrtví.“
Ušklíbla jsem se na něj, ale ten úšklebek byl opravdu jen velmi krátký. Hned na to mou tvář zahalila starost. Sledovali mě. Věděli přesně, kde jsem. A já nemám ponětí o tom, kdo to je, zatraceně…
„ Zůstaň sedět, ještě jsem tě nepustila. Pokud se hneš ublížím ti tak, že už odsud po svých neodejdeš.“
Zavrčím na něj podrážděně, když zmíní, že už by asi šel. Prohledávala jsem věci, jednu po druhé až mi najednou padl pohled na prsten na mé vlastní ruce. Narovnala jsem se a chtěla jsem prsten sundat, ovšem ve chvíli, kdy jsem se ho dotkla, přeběhlo mi po zádech nepříjemné mrazení, které však neustalo. Zůstalo držet, jako mráz, zalézající za nehty. Strhla jsem prsten ve chvíli, kdy se mi před očima objevil obraz tajemného muže, který onen prsten zvedal ze země zdevastovaného pokoje. Tohoto pokoje.
Pro muže, který semnou byl v pokoji, to muselo vypadat, jako by se ze mne stara překrásná socha s mramorovou pletí, rudými vlasy a smaragdovýma očima. Jako bych se stala něčím, co by stálo za to ukrást a prodat nejvyšší nabídce.
Trvalo to jen pár vteřin, než jsem sebou škubla a prsten mi vypadl z rukou, načež se odkutálel směrem k oknu.
Prsten se zaleskl ve svitu měsíce. Musela jsem onen šok z vidění rozdýchat, bylo to nepříjemné, jako vždycky. Nebylo to důležité vidění, ale potvrdilo mi to, že ten prsten je sledováček. Jen je škoda, že jsem neslyšela jeho slova.
„ Přijde sem.“
Šeptla jsem tiše. Pohled mi sklouzl k mému vrahovi a pak na věci, vyházené na posteli. Okamžitě jsem je začala strkat do brašny a velmi rychle jsem se balila na cestu. Musím pryč. Minimálně z téhle hospody. Bylo by bezpečnější zmizet i z města, ale potřebuju vědět, kdo po mě jde a proč se mě snaží zabít. Možná když zjistím, kdo po mě jde, možná zjistím i proč. Vím, že sem přijde. Já to vím. Snad se to podaří.
„ Dej mi jediný důvod, proč bych tě teď a tady neměla zabít a pak tvoje tělo někde schovat….“
Zadívala sem se na muže a vytáhla jsem svou zbraň. Došla jsem k němu, ale ne tak, aby na mne dosáhl. Je to vrahoun. Jestli je dost schopný, už dávno se vysvobodil.
„ Jestli sledovali mě, pak máš u sebe taky něco, co jim ukazuje, kde jsi… Měl by si zmizet a zbavit se toho.“
Upozornila jsem ho, i když jsem to dělat nemusela, on to tušit minimálně musí. A proč bych taky měla radit svému vrahovi… Když ho teď ale pustím, můžu je ale malinečko zdržet. Tak o … pět minut? Směšná myšlenka, že bych chtěla zdržet upíra nebo vlkodlaka na lovu, se kterým si dává zatraceně moc záležet.
„ Vypadni odsud a doufej, že tě nedostanou. Na druhou stranu, jestli tě dostanou… asi to budeš mít dost rychlé.“

Svoresk

Cestou zpátky si dávám ještě větší pozor než předtím. Další zastávku stráží už bych asi nevysvětlil. Tedy, asi vysvětlil, ale to už by mě měli všichni za blázna a možná by mě vyhodili z města.
Alespoň zpět v hostinci byla atmosféra mnohem příjemnější. Našlo se pár takových, se kterými se dalo svorně "zanadávat" na městskou stráž, jak moc omezují místní občany.

Trochu jsem se ztratil v hovoru s hostinským i dalšími hosty jeho zařízení, když se zvenku ozval rachot. Až po chvíli mi došlo, že to obcházejí stráže a ohlašují konec karantény. A podle toho, že se nechvástají dopadením vlkodlaků se zdá, že všechno dobře dopadlo. Alespoň pro smečku.
,,Pokoj?" zalétnu pohledem k oknu. Venku se začíná šeřit, takže putovat ven z města nebude nejlepší nápad. ,,To by bylo dobré. Stejně teď nemá smysl někam cestovat. A pokud jde o děvečku....uvidím s průběhem večera." pousměji se pobaveně. Rád vidím, jak se hostinský snaží, i když mi přijde zvláštní, že se tak chová zrovna ke mně. Zřejmě si chce udržet renomé a případně doufá, že o jeho podniku řeknu dalším lidem. A vlastně proč ne.
Jak večer postupuje, začne i na mne doléhat únava z celého dne. Děvečku nakonec pro dnešek oželím, pro dnešek dám přednost normálnímu spánku. Ráno mám v plánu se vypravit na trh, možná vyslechnout nějaké zprávy či oznámení o útěku vězňů. Také by nebylo naškodu zjistit, co si o té události myslí i běžní občané tohoto města. Sehnat nějaké ty drby a vytřídit si z toho potřebné informace.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

"Směšná myšlenka, neutečeš."
Zavrtí hlavou docela přesvědčeně, dle všeho tuto možnost považuje za předem danou sebevraždu.
"O tom nic nevím, a ani vědět nechci."
Odpoví tvůj momentální zajatec a pak tě chvíli zaujatě sleduje, jak se probíráš vším tím haraburdím a věcmi, které sebou taháš.
"Ehm...tak asi abych šel."
Zamumlá tiše v podstatě neslyšitelně pro kohokoli "normálního".
Mezitím ty procházíš své věci. Nic se nezdá být podezřelé a většinu věcí máš u sebe už dlouho. Jedná se hlavně o cestovní potřeby a tvé vybavení. Tvá ruka doputuje až k drobnému zlatému prstýnku s malým rudým rubínem zasazeným v něm. Koupila jsi ho na jarmarku před časem u jednoho zlatníka. Padl ti prostě do oka, ale nyní, když ses ho dotkla, zablesklo se ti před očima.
Najednou jsi viděla svůj pokoj zpustošený a tajemnou zahalenou postavu, jak se sklání u rozbitého okna a bere ze země právě tento prstýnek a říká něco, co nebylo slyšel. A pak byl záblesk pryč, ale mrazí v zádech zůstalo.

Svoresk a jeho dění
Nikolai

Z tvého návratu do hostince byl nakonec hostinský nadšený, protože tě mohl použít, jako zářný příklad věrného zákazníka, který se rozhodl setrvat v hostinci a utrácet své peníze. Vypilo se na to několik piv a atmosféra se malinko uvolnila.
Naštěstí cestou do hospody už další komplikace nenastaly. Přišlo ti to, jako věčnost, něž jsi uslyšel procházet ulicí strážné a vyvolávat, že karanténa skončila a že město je opět bezpečné.
Když jsi vykoukl ven oknem, tak již bylo šero. Ani ti nepřišlo, že jsi tu strávil tolik času.
"Už se smráká pane, nechcete si tu objednat pokoj? Máme je docela pěkné, jídlo je taky slušný no a pro dobrý zákazníky se najde i nějaká vstřícná děvečka."
Navrhne ti najednou hostinský, patrně doufá, že mu z tebe vyplyne nějaký další zisk. Jo hold udržet si zákazníky to je to hlavní.

Čarodějnice z Vilny
Lena

"Gerion říkáš?"
Zadívá se Eria směrem na vašeho vůdce, který se právě baví s několika dalšími členy družiny.
"Je docela pěkný a vyzařuje z něj silná aura.....hmmm.....tak mě napadá nechceš si sundat ty zakrvácené věci aby to alespoň mohlo uschnout?"
Koukne na tebe zvědavě Eria.
"Navíc možná to trošku vyčichne."
Dodá s lehce nakrčeným nosem a pak se začne trošku hihňat.
"To já zase jiné cestování, než samotné neznám."
Přizná Eria s pohledem stočeným k tobě.
"Samota je zlá."
Zamračí se pro sebe. Skoro připomíná malé nazlobené dítě. Je to až úsměvné.

Čarodějka

Zastavím se stejně jako všichni ostatní. Smutně se rozhlédnu po okolí a jenom si postesknu.
Vážně tu mohla být voda, tak moc bych se potřebovala opláchnout a všechno to ze sebe smýt. Všechno to, co se stalo za dnešní den, a že to toho tedy nebylo vůbec málo.
Shodím ze zad svoji brašnu i s mečem. Položím vše opatrně do trávy a sama si sednu. Nakonec se do trávy položím a dám si ruce pod hlavu.
"I když cestuješ s takovouhle bandou, někdy je to i tak jako bys cestovala sama. Jen se prostě potkalo víc lidí jdoucí stejným směrem. Jediný spojovatel je Gerion. Bez něj by se tihle všichni rozutekli za svými zájmy."
Řeknu potichu a sleduju oblohu nad sebou.
Tak moc by bylo fajn, kdybych se teď probudila z tohohle hloupého snu. A to to ráno vypadalo ještě docela obstojně.
"Někdy jsem přemýšlela, že si půjdu po svých, ale... Nějak mě to samotnou prostě nebaví."

Svoresk

Poslouchám strážného s očekáváním ve tváři, které by se hodilo k takovému typu, který se snažím navodit. V duchu už si odpřisáhnu, že teď někam zalezu a nevylezu až dokud karanténa neskončí.
,,Jo, takže hlasatelé, to je dost dobrý víte? A víte ještě......já už raději teda pudu." naznačím nekoordinovaně rukama někam za sebe, když vidím výraz toho muže v insigniích městské stráže. Patrně by mě mohl šoupnout někam do tmavé kobky a ani se se mnou nebavit, takže ho nebudu zbytečně provokovat. Jeho halapartna je také více než výmluvná. Ještě se rozhlédnu po nějakém orientačním bodu, kterým by se tato ulice dala charakterizovat.

Zamířím zpátky směrem k hospodě, ve které jsem vyzvěděl informace ohledně kanalizace. Pokud cestou narazím na nějaké pochůzkáře, pokusím se jim, tentokrát vlastně popravdě, vysvětlit odkud jdu a že mě zpátky poslal strážný s informace ohledně trvající karantény. V hostinci míním setrvat až do doby, než se situace uklidní a karanténa skončí. Pokud by se hostinský ptal, prostě mu řeknu, že mě zastavila stráž a nějaký útěk přes kanalizaci nebyl možný. A jako vděčný host jsem se samozřejmě vrátil právě do jeho hospody.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu

„ Ještě můžeš jít se mnou a pomoct mi utéct…“
Ušklíbla jsem se na něj a mírně vycenila své bílé zoubky. Ovšem tak, aby mi nevyjely ty upíří.
„ S mým štěstím jsou to vlkodlaci… A těm se neschovám ani v té nejhnusnější stoce… Ale nechápu, proč se mě snaží zabít… Pořád se jen snažili mě chytit… Tohle… nesedí.“
Opět jsem začala přecházet z místa na místo.
„ Co se změnilo…“
Šeptnu si potichu a dojdu ke svým věcem. Málo kdy si beru něco nového. Málo kdy se mi dostane do rukou něco, co by mi mohl někdo podstrčit jako hledáček. Postupně jsem všechno vyskládala věc po věci na postel, včetně náhradního oblečení, všech šperků. Kromě oblečení co jsem měla přímo na sobě, tam leželo všechno. Do poslední mince. Věc po věci jsem prohlédla a přemýšlela jsem, kde jsem ji vzala a od koho. Cokoliv podezřelé jsem odložila na bok, aby se to nepletlo mezi to, co bylo jisté, že je v pořádku.