Andor.cz - Dračí doupě online

Svoresk

,,Divně? Ať je odkudkoliv, toto město mu nebude nakloněno. Nemají tady členy smečky zrovna moc v lásce." zhodnotím stav mladého, který se odtrhl od těchto dvou.
,,A nedokáži říci, co vás čeká v kanalizaci, ale můžu ti říci, co vás čeká jestli zůstanete tady. Nejistota kanálu proti jisté smrti tady." pošťouchnu lykanovo přemýšlení ještě více směrem k využití stoky pro útěk.

Nad otázkou, co budu dělat já, jen pokrčím rameny. Pro mě je to jasné, ale už jsem si zvykl, že občas musím své plány a myšlenkové pochody i vysvětlovat ostatním.
,,Někde se skryji do rohu, kde se budu schovávat před uprchlými vlkodlaky. Budu pozorovat, jak se situace stabilizuje a podle toho to pak nahlásím smečce. Kdybych odtud hned odjel, asi by se alfa moc netvářil, že mu nebudeme schopni podat žádné užitečné informace." podělím se se starým vlkem o svůj plán budoucích pár dní. ,,A toho kata....to se ještě uvidí. A čím déle jsme tady, tím méně času vám zbývá. Měli byste jít." vybídnu dvojici. ,,Půjdu ven první a pokud se nic nestane, musíte co nejrychleji přes kanály pryč. Snažte se vyhýbat jakékoliv civilizaci dokud odtud nebudete pěkných pár mil." dodám ještě k vlkodlakům a pokud nebudou mít ještě nějakou zásadní otázku či informaci, tak pootevřu dveře a vyklouznu na ulici. Snad na ní nenarazím hned na nějakou hlídku a kdyby snad, otázka zda už je bezpečno by měla situaci urovnat. Samozřejmě s omluvou a opětovným zacouváním zpět do vchodu. Pokud se nic nestane, zamířím se skrýt kousek od vstupu do kanálu, abych viděl, zda se do něj vlkodlaci v pořádku dostanou.

"Neviditelný ne/přítel?"

Lesy že nejsou bezpečné? Ty byly pro vlkodlaky bezpečné vždy. V lesích jsme doma, v lesích to známe. Není možné, aby nás právě od tamtud cokoliv nečekaného ohrozilo. Přesto je to ani ne pár hodin, co jsem opustila lidskou vesnici a i přes varování místních zamířila zpátky do lesa, a něco mi toto smýšlení začalo lehce narušovat.

Procházím tiše lesem, slunce je teprve na své cestě k vrcholu. Na bosých nohách mi ulpývají kapičky rosy, usazené na mechu a rostlinách. Vzduch je čistý a chladný, okolí prostupuje uklidňující vůně dřeva a jehličí, skrze koruny stromů prosvítají paprsky světla, čím hlouběji do lesa mířím, tím je však osvětlený prostor menší a menší. Nemám potřebu chodit příliš hluboko, ale stejně tak nemám ani v úmyslu, příliš se od hloubi lesa vzdalovat.
Procházím mezi stromy, pod nohama mi křupou větvičky a listí, všude okolo je spousta pachů a... Trhnutím se zastavím a zpozorním, když si uvědomím jednu věc. Až na mou přítomnost, celý les jakoby se uložil ke spánku. Ani jediný člen ptactva, jediná žába, jediný brouk... vše jako by náhle umlklo a slovo "zvuk" stalo se pouhým pojmem, který nelze vyjádřit.
Ani ne vteřinu poté, co si tuto skutečnost uvědomím se mi sevře žaludek, chloupky se naježí a po zádech mi přeběhne mráz. Někdo tu je.

Chvíli jen tak nečinně stojím, snažím se zaslechnout jakýkoliv náznak pohybu toho druhého. Zcela jasně na sobě vnímám jeho pohled. Jakoby propaloval díru do mých zad. Kdo to je? Nemá žádný pach. Zničehonic se mi rozklepou ruce. Vnímám intenzitu brnění v konečcích svých prstů. Strach? Toto uvědomění mě konečně probere z transu a já pevně stisknu zuby vztekem, že jsem si dovolila něco takového mít. Prudce se otočím, připravena na všechno, klidně i útoku, a... spatřím pouze další stromy a stíny okolí, mě tolik známého a přátelského. Rychle se otočím zpátky, pak kolem dokola. To není možné. Moje mysl je zmatená. Rozhodně tu někdo byl. Pocit nepříjemnosti odezní. Nechápavě jen zatřesu hlavou ve snaze se těch nepříjemných myšlenek zbavit.

Když se opět zorientuju a pokračuji dál ve své cestě, ani mě nenapadne nad tím dál uvažovat. Ten pocit se však vrátí. Mrazí mě zátylek, srdce má zrychlený tep. Tenhle úzkostlivý pocit mi jasně dokazuje přítomnost další postavy. Sleduje mě. Po chvilce to nevydržím a opět se zprudka otočím. Pak zase a zase. Pokaždé nic. Prázdno. Přece nezačínám šílet. Tentokrát mě ale nepříjemný pocit neopouští. Je tu celou dobu, co já jdu. Mám nutkání se rozběhnout, prostě tomu utéct. Začít máchat do prázdna. Znova se otočím. Opět nikdo. S takovou skutečně zešílím.
S každým ušlým krokem, kdy je to za mnou je napětí uvnitř mého těla větší a větší. Copak jsem už tak dlouho sama ze sebou, že jsem si vytvořila imaginárního přítele? Opět se otočím. Spíše neviditelná hrozba.
Hlavu mám plnou myšlenek. Neustále se překrucují, zamotávají se do sebe jako klubko nesmyslných slov a vět. Mám dvě možnosti. Vrhnout se pryč z lesa a jako zbabělec a lovná zvěř pokračovat po jeho okraji, anebo zkusit... Zastavím a opět se otočím. "Co po mě chceš?" Pronesu hlasitě a pevně do prázdna.

Severně od Emerilu
Ren

Teprve dnes ráno jsi opustila Emeril, kde jsi se zdržela na pár dní, aby sis doplnila zásoby, odpočala a zjistila, nějaké ty novinky. Nejnovětší zvěsti byly o tom, že lesy nejsou poslední dobou moc bezpečné, ale na to si nebrala moc velký ohled a vyrazila dnes za svítání dál na sever skrze lesy. Zatím ses ještě nerozhodla jestli navštívíš Nimeruil město o kus dál na severu.
Každopádně cesta lesem nebyla nikterak děsivá, ani nepříjemná. Po onom nebezpečí, které vesničané popisovali nebylo ani vidu ani slechu....tedy až do okamžiku, než jsi začala mít divný pocit, jako by tě někdo sledoval. Začínalo to být nepříjemné a měla jsi chuť se ošívat.
Ale když ses rozhlédla kolem sebe nikdy jsi nikoho neviděla. Prostě, jako by tě sledoval někdo neviditelný. Ani tahle představa není moc uklidňující.
Ani tvůj nos ti neprozrazuje kdo by to mohl být. To co však víš, je že i elfí lovci, kteří pravidelně chodili do lesa se dnes nikam moc nechystali. Možná na těch povídačkách bude přece jen kousek pravdy.

Čarodějnice z Vilny
Lena

S lehkým úsměvem Eria lehce pokývla hlavou.
"Hmmm zajímavá otázka....já se s tím sice narodila ale i tak je třeba studia a učení se......ale jde se to naučit i od píky. Samozřejmě jsou i osoby, které jsou na tuto dovednost úplně levé, takže se třeba nemůžou ani naučit kouzlit, ale nemyslím si, že by to musel být nutně tvůj případ."
Zamyšleně tě poslouchá a pak opět kývne na souhlas.
"To máš pravdu zneužít se dá téměř jakákoli dovednost. Proto je třeba si dávat pozor, aby nás nepohltila.....jen u magie je to trošku snazší podlehnout a hlavně lákavější....co se týče vaší skupiny je zvláštní. S takovou jsem se ještě nesetkala. Myslela jsem, že dneska bude po mě, ne že mi pomůžete."
Objasnila ti docela upřímě. Je pravda, že jiné skupiny bývají o dost striktnější.

Kanály Svoresku
Nikolai

Velký muž se lehce zakaboní a zamyslí se nad celou věcí.
"Hmm nejsem si úplně jist jestli vůbec patřil mezi nás....smrděl divně..."
Poznamená nad chybějším vězněm a pak si lehce povzdechne.
"Fakt nemám rád kanály, ale máš pravdu, je to potencionálně asi nejlepší cesta ven.....co nás tam může čekat to je otázka, podcenit to rozhodně nemůžeme."
"Chmmm....tak taková je tvá moc hmmm? Jsi zvláštní člověk."
Odhalí muž zuby v úsměvu. Pak však opět zvážní.
"A co budeš dělat ty? Zůstaneš tady? Půjdeš odškodnit toho kata?"
Ušklíbne se nad tou představou pobaveně.
"Možná by bylo fajn, kdyby jsi šel s námi. Určitě jsi už byl dost dlouho mimo smečku. Možná je na čase zase jednou zavítat mezi své."
Navrhne tak nějak poklidně a nenuceně.

Kanály Svoresku

,,To jakože nemá s naší smečkou nic společného? To je dost zvláštní, že se sejdou zastánci dvou skupin v jednom městě. Ale což, náhody se dějí." přitakám, ačkoliv získám podezření, že ten mladý byl nějaký nastrčený agent. Ale to je teď vedlejší.

,,Skrz kanály se určitě dostanete z městě ven." oponuji staršímu. Možná nejsem inženýr a stavitel, ale rozumím lidských potřebám. Nikdo nechce mít vývod kanalizace pod nosem. A taky chce, aby se tam dalo dostat, kdyby se náhodou ucpal. ,,Na konci kanalizace bude patrně nějaká mříž, aby se tam nedostala zvířata, ale bude maximálně zamčená na visací zámek. Vylomit mříž snad zvládnete ne?" zeptám se určitým způsobem vyzývavě a provokačně. Dělám to schválně, abych vlkodlaky trochu vybudil k této akci. ,,A jsou tam snad větší nebezpečí než katova stříbrná sekera?"

Když se mne zeptá na to, kdo jsem, jen zavrtím hlavou. Nebezpečná otázka.
,,Přítel vašich mláďat. A někdo, kvůli komu kat nedostane tak tři měsíce žold." zlehka zvednu telepaticky ze země kousek kamene a nechám jej spadnout na zem. I vlkodlakům v jejich pozici muselo být divné, že se kat "netrefil".
,,Asi bych se za ním měl zastavit a nějak jej kompenzovat. Nechci, aby kvůli mě jeho rodina hladověla." zauvažuji, podobně jako muž nahlas. Lehce trhnu hlavou, abych se vrátil zpátky do reality.
,,Je to na vás. Nedokáži vás z toho dostat diplomaticky, to v tomto městě při stávajícím vedení nejde. Brány budou hlídat, povozy prohledávat pravděpodobně. Pokud se nedostanete do vozu nějakého vysokého úředníka, kterého si stráže nedovolí prohledávat, jsou kanalizace vaše největší šance." shrnu všechno, co mám teď na srdci. Jen doufám, že nechytnou toho mladého a ten nezačne mluvit. Na druhou stranu, na pár hodin by to odvrátilo pozornost stráží. Ohlédnu se ke dveřím, jako bych snad čekal, že jimi někdo vpadne dovnitř.

Roztávání ledů

„Škoda, už jsem doufala, že bys mi s těmi krvavými šaty pomohla.“ Zasměju se krátce a jenom nad tím zavrtím hlavou. „Prostě se smířím s tím, že se převléknu, až zastavíme.“
Pak se jenom na ni drobně usměju. Docela se mi zamlouvá, že teď už jedná více přátelsky a nikoliv tak tajnůstkářsky jako předtím. Hlavně v naší skupině vždy šlo o dobrovolnou otevřenost, když má někdo problém, ostatní se mu snaží pomoct, ale nikdo nikoho do ničeho netlačí.
„Hmmm… Našeho iluzionisty… No víš… On je docela samotář, takže jsem nikdy nechtěla prostě otravovat. A ty vypadáš více sdílně.“ Mrkne na ni. „Mám tedy první otázku. Jak ses vlastně dostala k magii, nebo se s ní člověk narodí, dá se to časem naučit, třeba že bych se čistě teoreticky naučila kouzlit i já?“ Se zaujetím ji sleduji, vždycky jsem se magie spíš bála, než že bych k ní měla nějaký pozitivní vztah, ale když je tu možnost dozvědět se o tom více, tak toho člověk musí využít.
Zamyslím se nad tím, co řekne jako poslední. Skousnu si ret. „To je přesně ten důvod, proč nemám magii v oblibě. Ale… Vždycky je to jenom o lidech, můžeš zneužít ke špatnému i to, že jsi skvělý šermíř, prakticky cokoliv. Proto se naše skupina vždy snaží zjistit více, abychom mohli spravedlivě rozhodnout.“

Kanály Svoresku
Nikolai

Mohutný muž ti pohlédne do očí a po chvilce pokrčí lhostejně rameny.
"Nechtěl s námi nic mít a tak šel svou cestou. Rozdělili jsme se v ulicích."
Objasní ti nejasný osud jejich třetího společníka. Pak začnete řešit kanály. Muž se zamračí a dívka zadívá starostlivě ke dveřím domu.
"Kanály nejsou přívětivým místem, navíc není jisté, že se tudy dostaneme ven z města."
Zabručí muž trošku chybovačně.
"Navíc číhají tam různá nebezpečí."
Dodá dívka a pak dlouze vydechne.
"Ale tady zůstat nemůžeme to má ten krasavec taky pravdu."
Muž si promne zamyšleně bradu ap ak přivře oči, když si tě prohlíží.
"Kdo vlastně jsi? Jsi mi povědomý...tvůj pach je mi povědomý."
Mračí se, když usilovně přemýšlí.
"Znám tě vím, že ano."
Přemýšlí muž nahlas.

Čarodějnice z Vilny
Lena

"Hmm....to je možná pravda ale ne každý by pravdu řekl a mnozí by se mne chtěli zbavit....ze strachu....z obezřetnosti, nenávisti nebo prostě pro zábavu."
Pokrčí rameny, jako by na to byla zvyklá dnes a denně. Dívka pohlédne na tvé zakrvácené šaty a lehce se uculí.
"Jestli narážíš na to jestli bych neuměla kouzlem vyčistit tvé šaty, pak ne neuměla. Tohle není zrovna můj obor, promiň."
Uchichtne se, že by pokus o vtip. Kdo ví. Pak povytáhne tázavě obočí a lehce se zamyslí.
"Ymmm...aha no zvláštní, že ses nikdy nezeptala vašeho iluzionisty, kouzlí docela obstojně ve svém oboru....každopádně když budu znát odpověď odpovím ti. Klidně se tedy ptej, ale upozorňuji tě, že můj život není až tak zajímavý, jak by sis mohla myslet a být čarodějem v dnešní době, nebo čarodějkou není vůbec lehké."
Pohlédne na tvou skupinu před sebe.
"Je hodně skupin, které takové, jako jsem já loví v domění, že jsme nebezpeční a škodliví....pravdou je, že můžeme být, kdybychom chtěli."
Naznačí ten rozdíl mezi tím být a moci být.

Hlubší seznamování

Vyslechnu si v tichosti Gerionovo vyjádření k celé této situaci. Jenom drobně pokyvuju hlavou, aspoň ve většině s ním souhlasím, a nejde popřít, že život mi zachránila, takže nemůžu říct ani popel na to, že ji vzal s námi. Naštěstí smrt mých dvou společníků byla opravdu vyhodnocena jako nehoda, trochu jsem se bála toho, že mě někteří ve skupině nařknou, že jsem se jich zbavila vědomě a naschvál, ale snad si to nikdo nedovolí.
Chvíli čekám, než projde většina lidí od nás ze skupiny, a pak se za nimi rozejdu sama. Toho, že jde Eria spolu se mnou, si všimnu, až když na mě promluví.
„Mně neděkuj, to Gerion ti dovolil jít s námi. Na mě tyhle rozhodnutí vůbec nejsou, nejsem vedoucí skupiny, pouze jsem pravdivě řekla, to co se stalo.“ Povzdychnu si a dívám se na svoji zakrvácenou košili. „Budu se muset pak co nejrychleji převléct, ta krev hrozně lepí a začíná pomalu schnout a lepit se mi na záda.“ Utřu si ruce do už tak špinavé košile. Nakonec ale na Eriu stejně pohlédnu. „Nechceš mi o sobě něco říct? A tentokrát bez vytáček a polopravd? Upřímně… Vždycky mě zajímali čarodějové a čarodějky, i když zatím jsem jich potkala úplné minimum.“

Svoresk

Zdá se, že zatím zůstávají někde ve městě. Ale i tak je tady až moc klidu. Čekal bych i nějaké lidi s vidlemi a tak.
,,He?" zarazím se, když mne cosi zatáhne do jakéhosi vchodu až skoro ztratím rovnováhu z nohou. Když se rozhlédnu po místnosti, vidím, že jsou v ní přítomni dva ze tří odsouzenců. Nejmladší člen někde chybí. Za dveřmi se ozvou těžké kroky pochodujících vojáků. Naštěstí jen projdou kolem.

,,Naruby? Ano, možná. Kde je ten třetí?" zeptám se staršího muže a pohledem znovu přelétnu místnost, zda se někde neschovává.
,,Nevím jak to v tomto městě chodí s karanténou, ale asi byste se měli co nejrychleji dostat pryč. Vím že máte citlivý nos, ale hádám, že kanál je vaše největší šance. I stráže se budou zdráhat tudy jít a psi tam neucítí vůbec nic." vysvětlím vlkodlakům narychlo. Ani nemám zájem, aby mi cokoliv teď sdělovali. Čím míň toho vím, tím míň hrozí že bych se někde nějak podřekl. Odmlčím se a natočím hlavu bokem ke dveřím, napůl poslouchám, zda za dveřmi znovu neuslyším nějaké kroky. Pokud se nic neozve, znovu se vrátím pohledem zpět k vlkodlakům. Tahle situace je nebezpečná pro všechny zúčastněné a je potřeba jednat rychle. Těžko mohou zůstat zavření tady a čekat, až se situace ve městě uklidní.

Čarodějnice z Vilny
Lena

Gerion si tě bedlivě prohlíží a poslouchá každé slovo, které mu říkáš. Trošku se u toho mračí, jak přemýšlí nad vším, co se právě dozvídá. Občasně slétne pohledem k Erie, která se snaží zůstat klidná. Přece jen pořád jí jde ještě o život. Když dovyprávíš svůj příběh, zavládne na okamžik hrobové ticho. Gerion zavře oči a až po chvíli je opět otevře.
"Při výslechu nám nelhala, nikdo se jí neptal zdali je skutečně čarodějka, pouze našla správnou kličku pro našim otázkám.....A ztráta dvou našich....dle všeho dost nešťastná shoda okolností. Tyhle věci se stávají a všichni to víme, s tím přece do toho jdeme vždy. Ten démon v našich řadách mne moc neuklidňuje je to.....něco co budeme muset ještě prošetřit. Nesmíme dovolit, aby se to opakovalo."
Provede svůj krátký výčet Gerion a pak pohlédne opět na vás dvě.
"Každopádně faktem zůstává, že když se to posralo chránila tě. Mohla tě určitě zabít, nebo se na tebe vykašlat, ale neudělala to. To se u nás cení, ať už byl původní důvod jakýkoli. Pro tuto chvíli vykoupila svůj život tvým životem....no....musíme se pohnout zatím půjde s námi a později se rozhodneme jestli se naše cesty zase rozdělí. Naše skupina trošku prořídla."
Podotkne ještě Gerion a pak mávne na skupinu a rozejde se kupředu. Ostatní ho s tichým hovorem následují. Některým se určitě nelíbí rozhodnutí, že dívka půjde s vámi, protože z tvého vyprávění šlo pochopit, že dokáže být nebezpečná. Ale tak jet o vždy, když máte mezi sebou někoho nového. Důvěra přichází až pomalu. Eria se na tebe podívá a promne si v ruce amulet, který má na krku.
"Díky, že můžu jít s vámi."
Žašeptá k tobě, zdá se, že se rozhodla držet krok s tebou, patrně pro to, že tebe zatím poznala nejvíce.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu
Artemis

"Jak to mám vědět? Nevím, co jsi zač, jakého jsi postavení ani podobné blbosti v mé práci mě to nezajímá."
Zavrtí vrahounek hlavou s lehkým povzdechem. Jak jinak malí páni, nikdy nechtějí vědět koho mají zabít. Proč si taky tížit svědomí že?
"Ne asi bohužel ne, příjdu o výdělek, ale co nadělám. Svůj život mám rád a přijdou jiné kšefty."
Odpoví, jako by mu na tvé smrti opravdu vůbec nezáleželo. Je to prostě jen někdo, kdo si chce vydělat trochu peněz, za které si bude pak užívat.
"Jak jsem řekl, před dvěma dny...a kde? V ulicích města. Zrovna jsem šel z dobře vykonané prácičky a potřeboval jsem zmizet od toho zařízlého vepře, a shrábnout za něj nějaké to inkaso, když jsem dostal tenhle kontrakt."
Objasní, asi nepovažuje tuhle informaci za moc důležitou, nebo ho nezajímá, jak s tím naložíš.

Půlnoční návštěva U Dupajících Škorňat v Reindorfu

„ Můj život má vážně cenu jen sto zlatých?“
Vyhrkla jsem pohoršeně a zavrtěla jsem hlavou. Tiše jsem si povzdechla a zamračila jsem se. Tohle se mi snad jen zdá.
„ Jenže ty už mě zabít nemůžeš, chlapče…“
Zamračila jsem se ještě víc. Nevím jak z toho ven. Když odejdu, bude pronásledování pokračovat. Když zůstanu, napadne mě někdo další. Proč ale až teď? Kdo může mít problém zrovna semnou, že by mě chtěl zabít a ne jen chytit. Vždyť ta moc, co mám… Je výhodná pro každého.
„ Kde tě našli? A jak je to dlouho?“
Pohlédla jsem na pergamen. Tentokrát jsem ho ale otočila a složila tak, abych si mohla prohlédnout pečeť, která na něm byla. Byla zlomená, ale na druhou stranu něco z ní zůstalo.