Andor.cz - Dračí doupě online

Ty největší starosti v Ciferinu

"To je ale divná představa," zabručím na mamky jistotu, že naše rodina jednou nebude bydlet v jednom domě. Vím, že se tyhle věci dějí, ale připadají mi tak zvláštní. Vždy jsme tu byli v pěti, co si pamatuju. Sice je to s bráchama někdy těžký vydržet, ale jsou to pořád MOJI bráchové. Stejně jako ten špunt v mamce. Všimnu si, jak se dotkla břicha. To je taky divný. Jak v ní něco dalšího může žít? Vždyť nemůže ani dýchat!

Všechny moje myšlenky se zarazí, když se mamka zeptá na Kaye. Ztuhnu a překvapeně se na ni podívám. Chvíli uvažuji jestli ví o tom, kde jsem s ním dneska byla, ale po pár vteřinách jejího pátravého pohledu a dalších slovech mi to dojde. Roztáhnou se mi oči poznáním a nějak mě začnou pálit tváře.

"Kay? Cože? Jakože Kay, dřevorubec Kay?" ptám se zmateně a ta představa je mi naprosto nová a naprosto nepřirozená. Kay sice doplňoval většinu mých dobrodružství, ale nikdy jsem nepomyslela na to, že by se po mně nějak koukal. Prostě jsme měli stejný smysl pro hry a dobrodružství a příliš nás nebavilo dělat práci, co nám vymýšleli dospělí. To zase tak výjimečné nebylo, ne? Ale, že bych si kvůli němu pletla jinak vlasy, tak jak to začala dělat Zvari, než se provdala za Baylera? Nebo že bych se s ním chtěla líbat a to všechno ostatní, ať už to ostatní znamená cokoliv? To je, divné. Naprosto divné! Tak proč najednou mi bilo srdce tak rychle?

"Já po něm nekoukám," zamítnu pak a potřesu hlavou, zatímco si ruce utírám do hadru. "Jen si spolu občas hrajeme. Jako kamarádi. Stejně není na mě nic zajímavýho. Derek říkal, že jsem nezajímavej špunt, co dozraje leda tak na svatýho Dindy." Zabručím a zarazím se při utírání rukou a pohledem těknu k oknu, jako kdybych tam mohla vidět Kaye. Teď je někde v lese, dost možná naštvaný, že jsem ho nechala u jeskyně samotného. Možná si vyvrtnul kotník on, když za mnou pospíchal. Je sice neskutečně šikovný a umí se pohybovat lépe než většina lidí, co znám, ale i tak. Je to jenom člověk. A ti jsou mnohem křehčí než my. Neměla jsem být takový srab a nechat ho tam. Měla jsem se o něj postarat. Dochází mi, že je mi to líto. Bolí ta představa naštvaného Kaye proto, že už chápu, že to byla ode mě chyba, ho tam nechat? Nálada mi prudce klesala. Pokradu se podívám na mamky siluetu, ale nechci se jí podívat do tváře, aby ze mě nevyčetla, co jsem dneska vyváděla. Mimoděk si připomenu, že je těhotná, což znamená, že s tátou se stále mají rádi.

"Jak jste se vůbec s tátou dali dohromady? Jak jsi poznala, že se ti líbí? Jak jsi věděla, že máš někoho takhle pro sebe začít hledat? To ti někdo řekl, že už máš čas si hledat muže? A nebo tak něco?" zahrnu ji místo toho otázkami. Ale chybí tomu můj obvyklý elán. Spíš zním trochu zoufale.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Máš pravdu, ale kluci i ty dřív, nebo později opustíte pelech a půjdete za vlastní smečkou."
Usmála se máma smířlivě. Patrně si nehodlala dělat iluze. Mimoděk se dotkla svého bříška a pousmála se.
"No a co ten kluk, se kterým se pořád taháš? Kay se myslím jmenuje? Zdál se být docela milý."
Koukla po tobě máma zvědavě. Jojo má oči a uši všude a hold ve vsi, jako je tahle se toho moc neutají.
"Prý po tobě docela kouká a ty na něm taky můžeš oči nechat."
Šibalský pohled směrem k tobě. Cítila, jsi jak její oči zkoumaly tvou tvář a hledaly náznaky, aby si mohla máma spojit dohromady více, než je povídačky. Máma je prostě máma. Umí vždy vrazit správnou otázku na správné místo.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

Beni se na tebe ohlédl zatímco se staral o koně a pousmál se.
"No, nějaké dřevo a ohniště se bude hodit. Vaření zvládnu."
Vyjasnil ti hobit, ještě si zašel do vozu pro náčiní a pak začal připravovat ingredience. Krájet zeleninu a kousky masa, připravovat dózičky s kořením a kotlík zalil vodou.
"Uděláme si hezký hutný vývar."
Vysvětlil si a jakmile bylo nachystáno ohniště a oheň hezky plápolal zavěsil kotlík, aby voda zavařila a pak začal přidávat ingedience a dřevěnou naběrkou vše míchat.
"No a karty, nebo kostky, nebo tak něco hraješ?"
Koukl po tobě Beni zvědavě.

Cesta ze Svoresku - odpočinek

,,Dobře, tedy jen Beni."
Souhlasím s takovým oslovením. Ne, že bych měl nějak moc na výběr, nepožaduje po mne, abych jej oslovoval nějakými tituly.
Cesta pokračuje docela klidně, kodrcání vozu navozuje lehké otupění mozku a člověk by hned byl schopný přestat vnímat okolí a upadnout do letargie. A v té vteřině, kdy se vaše mysl zatoulá do končin mozku, ve kterých se může potulovat bez vyrušení, se na cestě objeví nějaký dolík či kámen, na kterém vůz poskočí a cvaknutí vlastních zubů vás vrátí zpátky do reality.
Poslední zastávka pro dnešní den je mezi stromy, které poskytují závětří a trochu toho krytí. Nemám obavy, že by nás obtěžovala divoká zvěř. Ta má obvykle větší strach z lidí, či hobitů v případě mého společníka, než naopak. Pokud zvíře nemusí, tak nebojuje o potravu.
,,Vždycky mohlo být to místo i horší. Čímž nechci říct, že bych viděl svět jenom negativně. Ale jsem vlastně docela skromný charakter. Můžu s něčím pomoci?"
Zeptám se se smíchem, když začne Beni odstrojovat koně. Je to to nejmenší, s čím bych mohl přispět.

Doma v Ciferinu

Zamyslím se nad tou možností, že se bráchové přestanou doma ukazovat a přespávat tady. Je to tak divná představa, že mi to vlastně ani nejde. Součástí mého života byli od začátku dva prudiví starší bratři - Derek a Roark, kteří mě sice dost často přiváděli k běsnění, ale každý den začínal v jejich přítomnosti a dost často i končil. Neuměla jsem si představit, že bych najednou neměla tu možnost strčit si ohřát studené nohy pod jejich deky a způsobit jim malý infarkt. To prostě patřilo k rituálům našeho života.

"Hm, to je sice možný, ale tomu moc nevěřím. Roark je nejnadšenější, když řekneš, že jsi pro něj udělala tvarohový buchty a žádná holka se zatím netvářila nadšeně z Derekovo bručení," snažím se uklidnit mamku, aby nebyla smutná. "A navíc, máš pořád mě, mami. Já nikam do světa nepudu a kluci z naší vsi jsou takový divný... no... prostě takový... no meh." Když nepřijdu na správný popis toho, že na kluky ještě nemyslím, tak se uchýlím ke slovu, co sice nic neznamená, ale snad dobře vystihuje to, jak se cítím.

"A pak tu máme malýho," dodám ještě s pohledem na její břicho. Jo, tohle je taky dost divná věc to těhotenství. "To bude trvat spoustu zim, než se vůbec pustí tvojí sukně. Takže sama nebudeš, nikdy maminko." Otřu se o její rameno tváří, protože mám momentálně ruce od cibule a těma nechci na nic sahat, aby na ničem neulpěl jejich puch. Natož na mamce.

Skepticky se podívám na cibuli. Moc tomu nevěřím, že by tohle mučící cosi mohlo být skutečně k něčemu dobré. Natáhnu nosem tu vůni a hned se ušklíbnu a zavrtím hlavou, zatímco se šklebím.

"Ne dobrý, nechci," zafrkám nespokojeně a rychle dokrájím poslední kousek, ať už od toho mám pokoj.

Na cestě z Reindorfu - Ves
Artemis

"Heh, asi to budu mí dlouho na talíři co?"
Zašklebil se na tebe Seb v odpověď a pokrčil rameny, když vedl koně mezi stánky.
"Příště nemusí být příležitost......hmmm a proč? No byl jsem mladej, blbej a nechal se chytit, naštěstí jsem se z toho nakonec vykecal."
Vysvětlil ti příhodu s prsty a bezděky na tebe zatrylkuje všemi prsty na jedné ruce, abys mu věřila, že je opravdu má. Ne že bys teda o tom nevěděla svoje, že ano.
"Takže jsi na koláčky......ne na noc bych tu asi nezůstával, teda bylo by to fajn, ale asi bychom měli raději pak pokračovat."
Odtušil se pak se na tebe šibalsky usmál a pokukoval, jakéže to koláče loudíš u trhovce, který ti je hned začal nabízet. Krásně to tu vonělo, určitě pekli dneska z rána.
"Tak co to bude paninko, jen si vyberte vyberte jsou domácí výborné."
Halasal, jako by byl na největším tržišti široko daleko. Možná tomu tak i bylo. Seb se tomu jen usmíval a v mezičase se rozhlížel kolem po dění na těchto bujarých oslavách.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria[/i]

Matka se tvému prohlášení jen srdečně zasmála a sama pokračovala v přípravě jídla, jen po očku po tobě někdy koukla, jak ti to jde, jestli to neflákáš, nebo nekrájíš na moc velké kusy. Máma, co více k tomu dodat.
Jakmile došlo na cibuli matka se jen spokojeně usmívala a pokyvovala zatímco, ti odebírala již nakrájenou zeleninu zpod rukou.
"Cibule je velice zdravá a užitečná zelenina, bez ní by některá jídla chutnala fakt hrozně. Hold máme citlivější smysly, ale i lidé u cibule brečí, takže si z toho nic nedělej."
Snažila se tě marně uklidnit, protože ano lidé možná taky brečí, ale tebe oči pálily, jako by ti do nich někdo nasypal žhavé uhlíky a o nose nebylo třeba ni mluvit, protože to sis rovnou mohla nakapat šťávu z cibule do nosní dírky a byl by to totožný zážitek, jaký sis právě užívala...no dobře bylo by to horší, ale i tak.
"Ne to ne, jen jsou poslední dobou málo doma.....a nebude to trvat dlouho a nebudou doma třeba vůbec."
Povzdechla si máma ztěžka a koukla po tobě.
"Každé štěně jednou opustí svou noru, aby zkoumalo svět a vyhrabalo si vlastní."
Ne že by to takhle přesně platilo u vlkodlaku, ale částečně měla máma pravdu, byla tu šance, že si bráchové najdou děvčata mimo vesnici a třeba se pak přestěhujou z domu, nebo budou chtít na cesty poznávat, nikdy jsi s nimi o tom pořádně nemluvila, teda jo, ale vždy si z tebe akorát nakonec dělali srandu.
"Pokud jí nehodláš jíst nosem tak ne. Teď ti ho to naopak protáhne, sice nepříjemně ale přece, takže pak bude tvůj nos vlastně ještě spolehlivější."
Mrkla na tebe s úsměvem. Nedokázala jsi říct, jestli to byla pravda, nebo jestli se jen snažila máma nadhodit důvod, proč máš tu cibuli dokrájet.

Na chvíli poslušná dcera

"Nebo do ní dorůstám," oponuji a pokrčím rameny. "Nebo tak nějak to Derek říkal."

Sice si nejsem jistá, co to vlastně znamená, ale doufám, že jsem to použila správně. Znělo to chytře! Se zarputilostí plné odhodlání se pouštím do zeleniny a cibuli si z očividných důvodů nechávám až naposled. Nedá se říct, že bych si to užívala, a nebo že bych se kompletně soustředila, protože čas od času si sjede pohled k okům.

*Bude to v pořádku. Roark se o to postará. Já musím zůstat tady.*

Je to skoro moje moto, protože si to říkám dokola. Je jen otázkou štěstí, že jsem se zatím neřízla. Když si vezmu do ruky cibuli, nespokojeně nakrčím nos. Znovu ve mě zazní moje dětské já, které chce být kdekoliv jinde než tady u té otravné práce. Opět věnuji krátký pohled oknu, než se s tichým povzdechem začnu loupat cibuli. Ještě než se jsem se vůbec probojovala první cibulí, už jsem přes slzy v očích neviděla. Rukávem jsem si občas utřela oči a popotahovala jsem o sto šest.

"To je ale blbá zelenina ta cibule," bručím nespokojeně, když beru druhou z cibulí a začnu s ní ten celý plačtivý proces od znovu.

"Jo, viděla, zašla jsem se za nima podívat. Pracujou tam oba, i strejda tam byl," odsouhlasím mámě její otázku a přitom si opět otřu slzy do rukávu. Kdyby tady nebyla mamka, tak použiju asi nějaké horší slovo než je "blbá" při popisu cibule. "Stojí kvůli tomu jiná práce, nebo proč seš z toho smutná?" zeptám se, když slyším ten její povzdech. "Nebo to má trvat ještě dlouho?"

"Jseš si jistá, že mi ta cibule neucpe nos, nebo tak něco, na tom dnešním lovu?" zeptám se najednou.

Na cestě z Reinforfu - vesnické slavnosti

„ To se ti snadno říká, Sebastiene.“
Povzdechla jsem si tiše, když jsem zahlédla ten jeho úsměv. Naštěstí, žádné velké špičáky… skvěle.
„ V tom, že ses mě měl pokusit zabít? Nebo v tom jak ses pokusil skrýt svou identitu v hrbení se a šišlání?“
Zeptala jsem se s úšklebkem.
Když seskočil z koně a podal mi ruku, abych seskočila také, ztěžka jsem vydechla a z koně jsem seskočila. Položil před mne lákavou nabídku, která se však velmi těžko přijímala. Neuvědomoval si, že je nebezpečný. Je nebezpečný pro všechny tady.
„ Cestujeme spolu teprve první den a už máš potřebu být jen obyčejný cestovatel?“
Ušklíbla jsem se na něj a mírně zavrtěla hlavou.
„ Proč tě málem připravili o prsty?“
Zeptala jsem se, zatím co jsem s koněm vyrazila mezi lidmi ke koláčkům.
„ Chceš tu zůstat na noc? A nebo jen koupíme něco dobrého a půjdeme dál?“

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Tvá matka se znovu zvonivě zasmála a pohladila tě po tváři.
"Tak nějak."
Přikývla při krájení tě pozorovala koutkem oka. Patrně jsi jí překvapila, nejspíše očekávala, že se zase rychle vytratíš, aby ses případnému úkolování právě vyhnula.
"To chápu, však se dočkáš......hmmmm vážně nejsi ve své kůži."
Pousmála se máma a pak kývla k další zelenině k nakrájení, zelí, cibule....
"Můžeš mi pomoci krájet a trošku si pobrečet nad štiplavým životem cibule."
Šibalsky se na tebe usmála. Ano cibule vám sice nevadila, ale váš citlivější čumák s tím moc nesouhlasil. Vždy když jsi krájela cibuli brečela jsi, jak želva a v nose i očích tě štípalo, jako by ti je někdo vytřel solí.
"Doufám, že večer přinesete nějakou zvěřinu, ráda bych na večeři připravila roštěnou. Neboj k polívce bude bramborová kaše a uzené vepřové."
Ubezpečila tě, že dostaneš před svým velkým lovem i pořádný oběd, abys na to měla dostatek sil.
"Viděla jsi dneska bratry? Ještě pomáhají s tou střechou?"
Koukla po tobě a po chvíli si povzdechla.
"No jo, snad to budou mít brzo hotové."
Potřásla hlavou a začala vše postupně přidávat do vroucí vody a dochucovat, zatímco sis mohla vesele brečet u té proklaté cibule.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Stačí Beni."
Zasmál se hobit, když hasil trochou vody oheň a zasypával jej hlínou, když se narovnal oprášil si ruce.
"Hmm uvidíme, poradíme si, při nejhorším budeme spát ve voze."
Pokrčil rameny a zamířil zpátky ke kozlíku. Poplácal koně po noze a vydrápal se nahoru. Proti tvé společnosti vedle něj, nic neměl.
"Ech běžné? Ani ne, jen v rodině. Jinak žádný cizí Horaly neznám. Jako naše rodina je velká, ale znáš to."
Zasmál se a pobídl koně. Vůz se pomalu rozkodrcal kupředu a než se setmělo ujeli jste ještě kus cesty a nakonec zastavili nedaleko cesty mezi několika osamělými stromy, které dávaly možnost vypřáhnout koně a uvázat ho tam a zároveň mít trošku klidu od větru.
"No dál už dneska asik nedojedem. Ale není to tak špatný flek no ne?"
Sesednul a šel se postarat o koně. Vypřáhnout ho, osušit, uvázat, aby se mohl napást. Nevypadá to, že by tu někdo pravidelně tábořil, ale pro vaše potřeby je to více, než vhodné místo. Dalo by se cestovat i v noci, ale při lucerně a touze po spánku by to šlo asi dost obtížně.

Cesta ze Svoresku

,,Beni Horal. Budu se snažit to nezapomenout."
Nadhodím pobaveně, ačkoliv vím, že znalosti jmen jsou důležité. Zvlášť v obchodním světě.
,,Dobře. Snad najdeme něco krytého, kde nebude moc foukat."
Nechám kameny snést se na zem. Bylo by jednodušší je nechat spadnout, ale to by bylo obcházení principu cvičení. Pokud jde o oheň, nechám na hobitovi, jak se toho ujme. Třeba se to pokusí přečůrat, což bývá vděčná kratochvíle na cestách a nerad bych mu to zkazil tím, že na oheň naháži hlínu.
Na Beniho pokyn se vyhoupnu zpátky na kozlík, pokud bude chtít.
,,Je Horal běžné jméno ve vašich končinách? Abych nebyl za blázna, kdybych někdy potkal někoho toho jména."
Zeptám se, když se znovu vydáme kodrcavou rychlostí směrem dál.

Těžká hlava v Ciferinu

Výmluvně pokrčím rameny a zarytě mlčím, protože má mamka pravdu. Většinou se někde zapomenu a domů dorazím přinejlepším na konci smluveného času, ale dost často po něm. Lehce se zamračím, když se mamka zasměje. To není jen tak ledajaký problém! Já se tady snažím řešit důležité věci a ona se jen tak vesele směje?!

"No... jo," přiznám neochotně po té její veselé náladě po mém přiznání mých starostí. S napůl nespokojeným a napůl nechápavým pohledem na ni zírám. Samovolně se přitulím k její ruce, když mě hladí po tváři. Je to příjemné cítit teplý dotek její horké dlaně na mé tváři. Stejně jako když mi zaplétá copy, tak si to užívám.

"Takže... Mám dělat dál chyby, ale pamatovat si, proč jsem je udělala a pak ... no se je snažit nedělat?" zeptám se opatrně a zní mi to děsně divně. Co je tohle za radu? Jak z toho mám být moudrá?

*Jedině, že by to byla jedna z těch věcí, kdy se dospěláci tváří, že jí ví, ale nikdy nedají pořádnou odpověď, protože to ve skutečnosti neví!*

"Hm," zabručím a zalétnu i já k jejímu obřímu břichu. Pořád ještě mi přijde divné, jak rychle se takhle nafoukla a že v tom má být další vlkodlak. To je tak divná představa mít v sobě jiného tvora! Její další otázku přejdu také mlčením, protože mě trápí hlavně ta věc s Kayem, ale Roark slíbil, že se o to postará a já mu zase slíbila, že budu doma a čekat na něj. No a tak se rozhodnu udělat chytrou věc a poučit se z mých chyb. A ta poslední nejspíš byla to, že jsme šli tam, kam jsme neměli, tudíž, že jsme nedodrželi slovo. Takže, aby se to znovu nestalo, rozhodnu se mlčet a jakkoliv mě drásá, že nemůžu být venku a hledat Kaye já sama, zůstanu doma s mamkou a pomůžu jí s vařením.

"Já vím, ale je to velká věc. A já se jí nemůžu dočkat," odpovím mamce a vyhrnu si rukávy, abych jí mohla pomoct s vařením.

"Tak... co mám dělat?" zeptám se s čumákem už u hrnce, abych si mohla očichat, co vlastně bude náš dnešní oběd.