Andor.cz - Dračí doupě online

neznámý temný elf
okolí Soronu

Škodná v revíru

O kolik rychlejší by bylo tohle pátrání pěšky, pomyslím si, když cválám po cestě. Stačilo by trochu přidat do kroku. V podstatě si za to můžu sama. Sama jsem si zvolila, že pojedu koňmo, mohla jsem... jenže to by nesměla vést přes pozemky kupecká stezka a nesmělo by být rovné poledne. Kdejaké trochu méně tupé děcko v Soronu by si mohlo všimnout, že je divné, když vyrážím mimo městečko někam pěšky a jak se zdá, pochybnosti místních balíků jsou to poslední, co by Cemerilla potřebovala.
Rutinním pohledem prohlédnu stopy na často používané cestě, než sjedu stranou k řece. Když pak po půl hodině jízdy spatřím první osobu, výrazně zpomalím, až kůň docela zastaví dobrých třicet kroků od javoru. Prohlédnu si cizincovu tvář, nakolik mi to posed a vzdálenost dovolí, a kývnutím hlavy naznačím pozdrav.
„Hledám lišku,“ odpovím s pokrčením ramen. „Lidi z osady prý v okolí nějaké viděli, chodí jim na slepice. Navíc mají hezké kožíšky,“ opáčím a pravou rukou letmo pohladím kuši visící u hrušky sedla.
„A co vy? Vy nejste zdejší, že? Co tu pohledáváte?“ zeptám se temného elfa, přičemž se i přes zdvořilý tón snažím zůstat bdělá. Co když je on tou liškou, kterou hledám?

Dlouhé nudné ráno!

Matka to nechápala! Samozřejmě! Jak by mohla vědět, jak je dnešní noc pro mě důležitá?! Vždycky říká tyhle dospělácké řeči jako, dávej na sebe pozor a tak. Znám je už nazpaměť. Ne, že bych se jimi někdy řídila. Teda, samozřejmě, že nebudu tancovat ve vlkodlačím těle před lidmi, nebo že bych se hodlala vydat s cizím člověkem do hor jen tak! Nejsem hloupá, ani už nejsem dítě. Ale to dospělí nechápou. Myslí si, že až v jejich věku je člověk dospělý. Takže hádám, že já jsem zřejmě jen neskutečně vyspělá!

"Já vím, já vím, já vím..." odkývu a začnu se cpát snídaní. Neberu ji vážně ani trochu.

Sotva se do mě dostane poslední zbyteček ovesné kaše, vystřelím ven. Tam je určitě lépe než tady, kde bych dostávala přednášky celý den. A pak se ozve mamka. Zazubím se na ni omluvně a rychle vyběhnu ven i s košem s prádlem. Tyhle domácí věci mě tak děsně nebaví! Vyvěsím prádlo jen tak halabala. Úkol jsem splnila v rekordním čase. Kdyby se ale někdo ptal, jestli je to udělané tak, aby se to tolik nemuselo žehlit, tak odpověď by byla ne. Prostě, jak mi to přišlo do ruky. Však ono to stejně uschne!

A pak další nudná domácí práce. Trhání mrkve. Ale co, aspoň si jednu, co utrhnu a trochu očistím rukou, strčím do pusy a pochrupuji si. Zbytek už jde do košíku, to jo. A utíká to tak pomalu! Už aby byl večer...

Otočka

Ashley jsem bohužel nenašel a navíc mi v hlavě zněl hlásek toho malého dítěte.
Můj...sourozenec?
Na chvíli jsem se zastavil, připadal jsem si jako v cizím kraji, nikdo mě neznal, nikdo mě nehledal a moji rodiče už byli na onom světě.

Doufám jen, že mě to nebude stát krk...
Ihned jsem se otočil a s chladným výrazem ve tváři jsem se rozešel směrem rodný dům. Když jsem se po chvilce ocitl opět před domem, nikdo zde nebyl (aspoň to tak vypadalo). Obešel jsem mrtvoly a vstoupil do domu. Na zemi zde leželo malé, v peřince zabalené nemluvně. Inu vzal jsem ho do náruče a pronesl jsem: "Doufej, že smrt je na tvé straně." a rychle jsem se vydal směrem na sever, kde se nacházela tzv. půda matky. Zde by mohlo být o dítě postaráno.

Jen doufám, že z tebe nebude to samé, co z tvých rodičů a splatíš svůj dluh smrti, která tě ušetřila.

Pak už jsme radši rychle, i s dítětem, opustil stavení. Nechtěl jsem, aby mě ještě někdo chytl.
Neohlížel jsem se a šel rychle. Cestou doufám, že narazím na Ashley.

Hospůdka U Dupajících škorňat

Rozhlédla jsem se po lokále, do kterého jsem to vlastně vstoupila. Tiše jsem vydechla a nadechla jsem se. Jsem tu jak maják na moři. Jiná než ostatní. Přesto jsem došla až k baru a zahleděla jsem se na onoho pulčíka, který to tu zřejmě vedl.

„ Máte to tu pěkné…“

Pověděla jsem mu. Následně jsem mu nadiktovala všechno, co jsem chtěla a na pult naskládala mince, které by měli postačit na celý můj požadavek.

„ Když bude všechno tak jak má a nic se mi neznelíbí, možná dostanete ještě něco na vrch…“

Dodala jsem s lehkým úsměvem a rozhlédla jsem se po lokále. Nakonec jsem sklouzla znovu k pulčíkovi, který začal diktovat, co mají dnes navařeno.

„ Apartmá to být nemusí. Stačí mi postel, stolek a nevyrušování, nejsem náročný člověk. “

* Já vlastně ani člověk nejsem…*

Napadlo mne a lehce mnou prošel mráz. Nemám ráda tohle uvědomění a upomínání. Já nejsem člověk. Vím to a dost možná to ví i někdo další. Jenže co nadělám…

Znovu jsem se začla věnovat Hobitovi, který akorát zavolal na malou buclatou rodinou příbuznou a ta odběhla pryč.

„ Zeleninovou polévku a kuře na paprice, alespoň pro zatím. A pokud možno medovinu. A je tu ještě někde nějaký volný čistý stůl? Ráda bych měla klid k jídlu takže raději v pozadí.“

Rozhlédla jsem se po onom lokále, jestli tu vůbec nějaký volný stůl ještě je.

„ Pokud ne, nechám si to donést na pokoj.“

Čarodějka z Vilni
Alysson, Reeve a Lena

Záchranná akce byla zahájena. Každý jste se rozprchli mezi lidmi po svém úkolu. Alysson a Lena se vmísily mezi místní stejně, jako Gerion a pár dalších jeho lidí, zatímco Reeve vyšel vstříc čelně popravišti.
Prodrat se mezi lidmi bylo náročné, ale zvládli jste to všichni na pozice, které jste odhadli za nejlepší.
O chvíli později je již slyšet zřetelně a hlasitě mluvícího Reeva, který se snaží zabavit popravčího a ozbrojence.
Ozbrojenec, který četl lejstro k němu slétne pohledem a popravčí zatím netnul sekerou.
"Lovec?"
Zadívá se na něj ozbrojenec pozorně, jako by si nebyl jist zdali mu opravdu věřit.
"Je to pravda! V hospodě je právě ubytovaná nějaká lovecká skupina! Byl jsem tam!"
Zahaleká někdo z davu lidí a lidé okolo začnou souhlasně kývat hlavami a bručet si mezi sebou. Příslušníci Spravedlivého Meče jako jediní poznali, že hlas patřil jednomu z jejich kumpánů, který tímto výkonem podpořil Reevovo snažení. Jako vždy se prokazuje, že je skupina více, než sehraná. Ozbrojenec hlasatel chvíli přemýšlí, než kývne na své muže a ti udělají průchod mezi svými těly k popravišti, takže se tam může Reeve prodrat nahoru po schůdkách k odsouzené a sudím.
"Dobrá tedy lovče. Budeme respektovat Radu Pěti, kat ti dá sekeru. Setni té čarodějnici hlavu osobně a učiň spravedlnosti za dost."
Kývne hlasatel na kata a ten nabídne Reevovi sekeru. Z davu lidí se ozývají výkřiky jako.
"Zabij čarodějnici!....Nechť spravedlnost zvítěží!.....Utni té děvce hlavu!..."
A našlo by se i mnoho dalších hlášek.
"Neotálej lovče."
Pobídne ho ozbrojenec.
"Reeve zadrž!"
Ozve se hlasitý rozkazný hlas Geriona někde zezadu z davu. Lidé se začali ohlížet a rozestupovat, když se rázným krokem blížil k popravišti a ozbrojencům.
"Nezapomínej na naše povinnosti. Samozřejmě čarodějnici je třeba usmrtit ale....před tím je třeba jí podrobit účinnému výslechu. Věřím, že máme účinnější prostředky než zde pánové ze stráže. Musíme zjistit jména, komplice a další její zločiny."
Mluví rázným a netečným hlasem, tváří se při tom, jako samotný bůh smrti. Ano ti, kteří jsou z jeho skupiny vědí, že je to dobrý a přesvědčivý herec. Ozbrojenec se na něj zamračí a chvíli si jej prohlíží.
"A vy jste kdo pane?"
Otáže se jej.
"Velitel lovecké skupiny, která zde nyní pobývá. Reeve je patří do mé skupiny a koná své povinnosti dobře, ale ještě někdy zapomíná svou horlivostí na některé detaily."
Podotkne klidně a upře pohled na ozbrojence. Ten pohlédne na Reeva a něco si pro sebe zabručí.
"Hmmm fajn můžete jí vyslechnout ale neopustíte s ní vesnici a poprava té čarodějnice musí být ještě dnes do soumraku."
Dav hlasitě souhlasí s tím, co říká ozbrojenec. Gerion ani nehne brvou a mírně pokývne hlavou.
"Samozřejmě výslech nebude trvat zase tak dlouho, to stihneme. Reeve odpoutej vězeňkyni. Leno! Alysson! vezměte jí do hospody. Reeve! Jdi do hospody a ať naši vyvedou z hospody všechny čumily a připraví to tam na výslech."
Rozdá Gerion rozkazy a sám počká pod popravištěm, až je začnou plnit hodlá asi jít až s vězeňkyní.

Lovec a kořist poblíž Merglenu
Kitiara

"Zasrané psisko takhle nás tahat v mrazu!"
Zahaleká jeden z mužů, který jde poblíž tebe a chrání si tvář před poletujícím sněhem. Pomalu se točíte zpět k Merglenu s tím, že podáte hlášení o tom, jak jste nic nenašli, z čehož asi váš velitel nebude moc nadšený, ale co se dá dělat. Lépe si poslechnout trošku křiku, než tu umrznout, že?
Ujdete jen pár metrů, než se to stane.....vše se seběhlo až příliš rychle první co jsi zaregistrovala byl zděšený výkřik.
Když tvůj pohled se škubnutím slétl za tebe viděla jsi tu hrůzu, co se děla. Nedaleká kopka sněhu se rozletěla do všech stran a z ní vylétla bestie, kterou jste hledali.

Ilustrační obrázek vlkodlaka

Byla to otázka sekundy, kdy se prohnal mohutným skokem vzduchem a srazil jednoho z lovců, který vykřikl. Z toho zůstala jen krvavá kaše. Ale to nebylo vše, zmatení a poděšení lovci se začali snažit o odpor, ale než se k tomu zmohli vlkodlak zabil další dva z vás a zbývající tři mezi, kterými jsi byla i ty jste mohli jen sledovat to, jak ta zatraceně rychlá bestie čapla dvě těla, za co se zrovna dalo a rychlými dlouhými skoky s nimi mizí pryč do dálky. S takhle rychlým vlkoušem jste se už nějaký čásek nesetkali. Z těch mrtvých tu zůstalo jedno trošku rozmašírované tělo a pak ruka některého z dvou nebožtíků, které bestie odnesla.
"Kurva do prdele! Co to bylo?!"
Uleví si jeden z přeživších lovců a omráčeně kouká na tělo.
"Tohle se moc nepovedlo, udělal si z nás kořist. Totálně nás zaskočil."
Zamračí se druhý, který naopak kouká na krvavou stopu, kterou zanechala odnášená těla.

Zvěrstvo v Merglenu
Jack

Tví rodiče se nepokusili ani to se nějak bránit, nebo uhnout. Už když tvá kosa svištěla vzduchem viděl jsi jejich klidné a smířené pohledy, nehnuli ani brvou jen ruku v ruce stáli a dívali se na svého syna. Na tebe.
Kosa tnula a hlavy v kaluži krve padly na zem, na práh odlehlého domku. Těla se zhroutila k zemi a zůstala nehnutě ležet. Však stále ruku v ruce, jen kaluž krve okolo se zvětšovala.
Tvé myšlenky byly jasné najít Ashley, kterou jsi zahlédl, když jsi odcházel od domu zaslechl jsi kromě šumění stromů ještě něco.
Byl to pláč, dětský pláč, pláč malého dítěte a vycházel z domu tvých rodičů. Tys však lhostejně odešel a snažil se venku najít Ashley, tu, která by tě mohla a měla pochopit, tu kterou jsi tak dlouho neviděl.
Bohužel tvé snažení nemělo mnoho úspěchu. Nenašel jsi jí. Možná zmizela v některém z domů, možná zde i bydlí, možná šla do hospody, nebo se toulá lesem, kdo ví. Každopádně se ti jí nedařilo najít, zdá se, že se tě přestalo držet štěstí. Anebo to bylo úplně v něčem jiném.
V hlavě ti totiž stále zní pláč toho malého dítěte. Nářek pravděpodobně ne moc starého nemluvněte, které je pravděpodobně i tvým sourozencem. Jeho vzdalující se křik ti víří myslí a nenechá tě na nic soustředit se. Zač navíc může to malé dítě? A kdo se o něj postará? Přežít by v domku asi samo dlouho nemohlo. Kdo ví, kdy někdo najde tvé rodiče, tou dobou už může být dítě zmrzlé a mrtvé. V tvé hlavě vyvstává dilema zdali se vrátit k domu tvých rodičů za dítětem, nebo zdali jej tam nechat osudu, který je kdo ví, jaký. Život si s tebou hold nehezky zahrává.

Cizinec v Agelionu
Serin

Cizinec na tebe pohlédne svýma smaragdovýma očima s klidným výrazem ve tváři. Ty už pocitově mezitím rozeznáváš, co je tenhle cizinec zač. Cítíš v něm to samé, co jiný upír v tobě. Je z tvého rodu, je to upír. Nyní při bližším pohledu je to pro tebe jasně viditelné. Víš, jaké mají upíři rysy protože znáš ty své proto je rozeznáš i u jiného upíra, přičemž normálnímu člověku by to jistě mohlo uniknout.
"Buďte zdráv Lorde. Přicházím v....ymm....jak to nazvat....řekněme privátní záležitosti."
Zatváří se vlídněji, možná lze zahlédnout i náznak úsměvu na jeho rtech.
"Mohli bychom si promluvit někde v soukromí Lorde Haelstreme? A taky někde, kde bude pohodlněji. Přece jen bavit se na okraji lesa a vesnice s prominutím, bandou okukujících okolo není dvakrát příjemné."
Mluví klidně a zdvořile.
"Navíc jsem po dlouhé cestě, tedy posedět nad naším rozhovorem by bylo vítané, než stát."
Dodá a dívá se na tebe s klidným výrazem, jak zareaguješ, jak se rozhodneš.

Škodná v okolí Soronu
Elisabeta

Vyhnala ses na svém koni tedy ze Soronu na západ podél řeky Jaron. Za jízdy hledáš stopy onoho vetřelce, což je nelehké, protože na nedaleké obchodní cestě, která tudy vede je mnoho různých stop, jak tažných zvířat, tak i osob. Nicméně dle nohy bohužel nepoznáš upíra, nebo tak podobně, že ano, takže je to spíše jízda jen tak odhadem s nadějí nějakého směru.
Nicméně dle všeho se tě štěstí dnes docela drží. Netrvalo to ani půl hodiny jízdy podél řeky a zahlédla jsi u jednoho osamělého javoru stát postavu, která se zády opírá o onen strom.
Klidně to může být jen nějaký rozímající poutník, ale je to zatím jediná stopa, kterou máš. Když jsi blíže vidíš, že je osoba zahalená do pláště a má zkřížené ruce na prsou. Je patrné, že tě asi z pod kápě vidí, ale jisté to není. Možná si tě ani nevšimla.
"Co hledáš děvče?"
Otáže se docela drsný hlas muže pod stromem. Tím je pochybnost o tom zdali si tě všiml, nebo ne docela rozptýlena. Jeho hlava se zvedne vzhůru a pod kápí zahlédneš jeho tvář.

Ilustrační obrázek cizince

Dle všeho se jedná o temného elfa již docela staršího věku, ale stále plně při síle a kondici. Tvář plná jizev také něco nasvědčuje. Nehýbaje se trpělivě vyčkává na tvou odpověď ale je vidět, že si tě očima dost dobře hlídá, není to, žádné nezkušené ucho. Kdo ví čeho je schopen, když je napaden.

Odpočinek v Reidorfu
Artemis

Nakonec jsi to zaparkovala v hostinci, který nesl název U Dupajících Škorňat. Ve stáji si nechala svého koně a mladý pacholek se jal toho o něj starat s uctivou úklonou.
Když jsi vešla do hospody udeřil tě do nosu pak smaženého oleje, kouře a chlastu. Bylo tu docela plno a lidé si užívali dle svého. Tys však přistoupila k baru a nevěnovala jim mnoho pozornosti. Tam jsi uviděla na židličce sedět spokojeně malého mužíčka. Pulčíka....hobita, který byl asi majitelem hospody.

Ilustrační obrázek hostinského

Mezi rty žmoulá svou dýmku a pouští z pusy spokojeně obláčky dýmu.
"Vítejte paniko U Dupajících Škorňat. Doufám, že se vám tu líbí."
Usmívá se a poslouchá, co všechno by sis ráčila přát. Když jsi mu položila na pult mince zkušeným pohybem je shrábl a schoval do měšce u pasu a pokývnu hlavou. Vyndal dýmku z pusy a podržel si jí v pravačce.
"Nemějte obavy urozená slečno o koníka bude dobře postaráno. Pokojíček vám také nachystáme, ač to nebude žádné královské apartmá snad se vám bude líbit. A k jídlu co byste si ráčila přát? Máme tady kuřecí, zeleninovou, nebo houbovou polévku na dnešním menu. Potom taky králíka na smetaně, kuře na paprice a naši specialitku Divoká kachní vejce, takže co to bude?.....A co k pití? Pivíčko? Vínečko? Medovinku? Nebo snad teplé mléko?"
Optá se, aby si ujasnil tvou objednávku a mezitím zahlídne někam mezi stoly.
"Matyldo! Běž nachystat horkou koupel na pětku!"
Houkne hostinský na baculatou hobitku, který jen pokýve hlavou, že rozumí. Pravděpodobně to bude asi někdo z rodiny.

Trpaslík v Pelmontu
Ixeia

Hostinský pokývne hlavou, že rozumí.
"Hned to budete mít na stole madam.....hmmm tamti?"
Zabloudí pohledem k srocené skupině okolo trpaslíka a pokrčí rameny.
"Štamgasti. Chodí sem docela často a dělají slušnou útratu, takže jsem spokojený. Hold jsou trošku akční, když přeberou."
S tím se vydá dozadu do kuchyně připravit ti jídlo. Ty ses mezitím vydala k oné skupině mužů, kteří tam otravují chudáka trpaslíka.
"Cože?!"
Obrátí k tobě pozornost okamžitě připití zákazníci, které jsi oslovila. Opilecké pohledy tě oplzle slétnou od hlavy k patě.
"A co ty do toho kafráš? Co ti po tom ženská? Máš snad nějaké výhrady? Raději mlč a dej pokoj a nech nás se bavit, nebo se pobavíme s tebou."
Uchechtne se a jeho kamarádi souhlasně pokývou hlavami a pochechtávají se taky.
"Chceš nám roztáhnout nohy a otevřít hubu ty běhno, že se ozýváš?"
Ozve se druhý. Trpaslík je bledý a zatímco není pozornost obrácená na něj rychle sbalí své pisatelské potřeby.
"A-le pánové....pánové no tak přece není nutno takto se chovat."
Snaží se trpaslík nějak uklidnit situaci ale dostane se mu jen nehezkého pohledu opilců.
"Ty zavři zobák skřete, nebo ti to tvoje pisatelské brko narvu do nosu."
Zavrčí jeden z nich a trpaslík zbledne ještě o odstín více. Mezitím všichni opilci opět obrátí pozornost na tebe a zdá se, že jejich choutky na tvé tělo rostou.

Divoké ráno v Ciferinu
Nuria

Vehnala ses do kuchyně, jako uragán a sedla celá rozjívená ke stolu. Matka po tobě jen hodila očkem a zavrtěla hlavou, když tě viděla. O okamžik na to ti přistála na stole vrchovatá miska horké ovesné kaše a dřevěná lžíce.
"Ano Nurry slyšela, ale teď sedni a jez než ti vychladne snídaně."
Utře si ruce do zástěry a opře se o kuchyňskou linku.
"A ne že budeš v noci zbytečně riskovat. Pokud budeš zlobit vytahám tě za uši, až je budeš mít, jako kroll!"
Pohrozí ti vařečkou, ale pak se usměje.
"Nezapomeň, že před lidmi ani muk. Tyhle věci musíme udržet v tajnosti. Jsou to naše soukromé záležitosti a lidem do toho nic není dokud je neohrožujeme."
Přednese tvoje mamča moudře a zapíchne vařečku do kastrolu s ovesnou kaší, která ještě zbyla.
"Až se najíš, tak bafni koš s prádlem a vyvěs ho za domem a když už tam budeš tak mi vytahej ze záhonku nějakou mrkev, než jí sežerou myši.....jo a přiber k tomu nějaký hrášek už dozrává."
Zahltí tě úkoly, které tě pro tento moment čekají.
"A stát! Koš je támhle, ty děravá hlavo."
Zavrtí hlavou a ukáže do kouta. Když už odcházíš mírně si povzdechne.
"Po kom je ta holka takový třeštidlo ach..."
Inu krásné ráno věru ano.

Bílé vločky v Reidorfu aneb útěk na sever

Zima… Strašná zima. Studený vítr si pohrával s mou kapucí a s prameny vlasů, které mi přes rameno spadali na šaty. Byla mi zima. Ruce jsem měla podstatně ledovější než normálně, přesto skryté v rukavičkách, které alespoň trochu izolovaly zkřehlé prsty od okolního chladného vzduchu. Víte ale co je ještě horší? Čeká mě ještě podstatně horší zima.

Dobře… to ještě tak strašné není. Horší jsou ti lovci. Lovci, které už mám na můj vkus moc dlouho v patách. Moc dlouho na to, aby to byla jenom taková náhoda ne? Nebo mi už jen hrabe a jsem prostě a jednoduše paranoidní? Možná… ale riskovat se mi to opravdu nechce. Nemůžu riskovat, že by šli opravdu po mě. Můj život je jeden velký útěk. Nemám se kde schovat. A nemám s kým být. Jedinou mou nadějí je, že je můj syn ještě na živu. Jen to jediné mě ještě drží, abych nezešílela úplně. Naděje. I když malá, pořád tu je.

Vzpomínka na mého syna vzbudí jen další bolest v mém chladném srdci. Tiše vydechnu a pohladím Arga po krku. Je mu zima a už toho má plné zuby. Potřebuje si odpočinout. Týden ho ženu, jen abych se lovcům ztratila z očí a teď si musíme odpočinout oba dva. A já si budu muset asi sehnat něco k jídlu. Rozhlédla jsem se po ulici a tiše jsem vydechla. Pobídnu koně rovnou k hospodě, která má i stáj. Nenechám ho mrznout venku. Prohrábla jsem prsty jeho bílou hřívu, rukou jsem se pak chytla hrušky sedla a ladně jsem se vyhoupla ze sedla. Chytila jsme prvně do rukou uzdu a zachumlala jsem se do svého teplého pláště.

„ Už budeme v teple. Den dva si odpočineme a pojedeme zase dál.“

Zašeptala jsem tiše k hřebcově hlavě a poplácala jsem ho po krku. Pak jsem se rozešla rovnou do stájí hospody, kde jsem odsedlala svého přítele. Sedlo i veškeré své věci, brašny a tak podobně, jsem posbírala a odnesla rovnou do hostince. Jen s tím sedlem jsem si nechala od pacholka pomoct.

V hlavní místnosti hostince jsem se rozhlédla a vydala jsem se k hostinskému.

„ Dobrý den, chtěla bych pokoj. A něco k jídlu. A ve stáji mám koně.“

Znovu jsem se rozhlédla. Položila jsem si věci k volnému stolu a usadila jsem se. Stáhla jsem si z hlavy kapuci a hodila jsem hostinskému pár mincí. Usmála jsem se.

„ Prosím … ještě bych si přála koupel. Jsem z venku zmrzlá až na kost.“

Jitro v Soronu

Za chvíli vysvitne slunce, pomyslím si, než pustím lem těžkého závěsu. Nechám látku proklouznout mezi prsty tak, aby opět zakryla výhled ven. Okno sice nesměřuje na východ, ale blednoucí obloha dává znát, že do rána nezbývá mnoho času.
Zvuk otevíraných dveří mě donutí se otočit. Starší upír z našeho rodu nevypadá, že by měl chuť nebo čas na zdvořilosti, vynechám pozdravy. Zůstanu stát uprostřed pokoje, akorát se otočím čelem k tomu rohu, v němž se usídlí.
Když promluví a začne mi vysvětlovat důvod své návštěvy, levé obočí mi trochu stoupne na čele. O dvě krávy a jednu dceru, v tomhle pořadí. Pěkné. Potlačím ušklíbnutí a dál poslouchám, dokud nedomluví.
„Tak to abych vyrazila co nejdřív,“ přikývnu a vyrovnaným hlasem dodám: „Půjdu se nachystat a pak tomu zmetkovi názorně vysvětlím, že dorazil na pozemky Egelsirů, ne na hostinu.“
Počkám, až odejde, abych se převlékla. Krajkami zdobené šaty vystřídá pár jezdeckých kalhot, jemná blůza, opasek, pár kožených rukaviček a dlouhý kabát s kápí. Na záda si zavěsím kuši se šipkami a do kapes několik váčků s česnekovým extraktem.
Před polednem pak vyrazím ke stájím za hlavní budovou. Nejsem sice zrovna nadšená, že se mám vydat na cestu za dne, ale kapuce stažená do čela mě alespoň kryje před přímým slunečním svitem. Ve stájích si osedlám Moriona, svého grošáka, a vyjedu ze Soronu směrem na sever k nejbližšímu rozcestí. Odtamtud zamířím po stezce na východ přes planiny k místu, kde se cesta blíží zákrutu řeky. Poté mám v plánu vydat se proti proudu řeky Jaron na západ. Snad cestou narazím na nějaké stopy po onom škodném prevítovi...

Poprava

Sedím u stolu spolu s ostatními ze skupiny a snažím se nijak nekazit náladu. Veškeré smutné myšlenky odsunu až do zadního koutu ve své mysli. Sice jsme ztratili tři členy, ale lepší, aby ostatní slavili úspěch lovu a zapili jejich památku, než aby truchlili a nervově se složili. Ale nejsem v této skupině tak krátce, abych nevěděla, že s většinou to zamává, i když si to nechá pro sebe.
Mladík vedle mě pozvedne číši a já zopakuji jeho pohyb s tou svojí, společně se napijeme. Věnuji mu úsměv a konečně se odhodlám k nějakému většímu hovoru. Po několika minutách se k nám připojí další, co sedí v blízkosti. Konečně to u tohoto stolu přestane vypadat jako na pohřební hostině.

Ke vším smůle nás ale vyruší rozruch venku a Gerion byl první, kdo se zvedl a šel povyk zkontrolovat. Dopiji svoji číši rychle a ještě mrštněji se zvednu ze své židle. Zmizím venku spolu ještě s některými, kteří jsou pravděpodobně stejně zvědaví jako náš vůdce. Svoje tempo zpomalím, až když zahlédnu dav lidí. Tohle nikdy neukazuje na něco dobrého.
Pomalu se začnu prodírat davem, dokud přímo nevidím na popraviště a na ženu v řetězech. Tipla bych to na obvinění z čarodějnictví, to je velice oblíbené. Jen by mě zajímalo, jestli ti lidé tady se pozastavili, třeba i jen pár sekund, nad tím, že ta žena je naprosto vyděšená, uplakaná a kdyby byla čarodějnice, tak by se chovala naprosto jinak. Ale pro prostý lid je toto nádherná podívaná a pro vyšší vrstvu způsob, jak zastrašit vesničany a zbavit se nepohodlných osob.

Krátce se podívám na Geriona, když vydá povel. Kývnu decentně na srozuměnou a zmizím v davu lidí, abych si našla vhodnou pozici. Prsty obtočím kolem jílce svého meče. Pak už jen sleduji výstup Reeva. Musím mu složit poklonu, takto přesvědčivý výstup se mu doopravdy povedl. Pohledem ale rychle přejedu přes dav, snažím se zmapovat, kde tak plus minus stojí ostatní a hlavně vyhledám Geriona. Nechtěla bych přijít o signál, jen kvůli tomu, že jsem ho přehlédla.

Cizinec ve vesnici

Od té doby, co vzniklo útočiště již uplynulo mnoho vody, ale i přesto se mi zdá jako kdyby to bylo teprve včera. Už skoro dvě století vnímám čas jinak než většina ostatních.

Unaveně jsem přečetl další lejstro a rovnou ho podepsal. Tuhle práci dělám každý den několik hodin. Nevadí mi to, alespoň na krátkou chvíli je mi dovoleno zapomenout na to že jsem sám. Alespoň na několik hodin osvobodím svou hlavu od chmurných myšlenek.

Nedostatek členů rodiny zapříčinil, že se radnice, ve které i bydlím, proměnila z velké části na sklad všeho možného i nemožného. Prázdné pokoje tak alespoň našli nějaké využití.

Zrovna jsem se chystal podepsat další pergamen, když do mé pracovny vtrhl Adam, člověk a můj občasný pomocník. Adamovi je asi patnáct let, pokud si dobře vzpomínám. Pozorně si poslechnu informace které na mě vychrlí.

*Tak kdo nám to sem přišel teď?*

Pergamen co mám v ruce ještě rychle podepíšu a vstanu od stolu, načež vyrazím ven ze své pracovny, Adama v patách, poté vyrazím směrem k hloučku, který se začal tvořit u východní brány, na kterou mám z radnice normálně krásný výhled, a jestli jsem se za ta dvě století něco naučil, tak hlouček v Agelionu znamená buď vraždu, rvačku nebo cizince. To první tu naštěstí nebylo už asi třicet let, druhé tu bylo před měsícem a třetí už pět let.

Když se konečně proderu skrz dav, ne že by to bylo nějak obtížné, tak se mi konečně naskytne pohled na cizince. Má špičaté uši, zvláštní klobouk a rozhodně nevypadá jako uprchlík, spíše jako nějaký šlechtic.

"Zdravím tě cizinče, já jsem lord Haelstrem a ptám se co tě přivádí do Agelionu?"

Poprava
Reeve, Lena

Dny lovu na krátko skončili. Naše skupina zakotvila v hospodě ve vesnici Vilni. I když se zdálo, že je co oslavovat, přeci jen náš lov skončil úspěšně. Loveného vlkodlaka jsme dostihli a zabili, jenže jsme ztratili tři muže. Snažím se hrát, že to se mnou neotřáslo. Život jde dál, ale ne těch mrtvých. Jsem jedna z těch co jsou s Gerionem od začátku. Známe se ještě spoustu let před založením skupiny a tak jsem viděla umírat více naších druhů než bych si přála.
Sedím vedle Geriona a na mě neobvykle jsem potichu. Zrzavé vlasy mám spletené do copu, ale s jeden pramínek který mi z něj vypadl žmoulám mezi prsty. Očima sleduji svoje víno, jako kdybych ho chtěla uhranout. Z mého zírání na pití a přemýšlením nad ničím mě vytrhne Alexander, mladík z naší skupiny. Občas jsme spolu viděni a i po nocích, nežiji přeci jako světice. Alec mi poklepal na rameno, aby přilákal moji pozornost. Podívala jsem se na něj a on mi naznačil ať jdu s ním ven. Já jen rázně zavrtím hlavou a otočím se zpátky ke stolu a napiji se. Koutkem oka si všimnu tázavého výrazu Geriona, ale ani jemu nehodlám nic vysvětlovat. Prostě se nikomu nechci vylívat jak se cítím, skoro nikdy to nedělám a dnešek nebude výjimka. Možná se Gerion chystal něco říct, ale z venku se začal ozývat divný zvuk, tak moje nálady přešel.

Zvedla jsem se s ostatními, co se rozhodli povyk venku prozkoumat. Vyšli jsme ven a uviděli připravované popraviště. Jsem pro zabití každé nadpřirozené bytosti, ale ne nevinných. Když se podívám na dívku uvázanou v řetězech, vidím v jejích očích jen strach. Kdyby to byla čarodějnice nejspíš by byla venku už z pout a polovinu čumilů zabila. Gerion začal jednat a rozdal několik rozkazů. Překvapilo mě že Reeve dostal úkol zadržet popravčího. Pravda není to úkol kdy by se měl postavit krvesajci tváří tvář a zabít ho, to bych měla větší obavy. Vím že Gerion se mu snaží dát šanci a najít v něm to v čem je dobrý. Já samotná mám v sobě několik démonů a snažím se s nimi bojovat každý den a Gerion mi od mala pomáhá. Přestože věřím v Gerionův úsudek deru se davem za Reevem směrem k popravčímu. Kdyby něco nevycházelo podle plánu zasáhla bych.
Ukáže se že Reeve byl dobrou volbou v rozptýlení stráží a popravčího. Po jeho slovech se lehce ušklíbnu. Tohle by mohlo fungovat. Přesto co si myslím jsem stále ve střehu, abych mohla přiskočit a prodrat se mezi stráži až nahoru na popraviště a dívku ochránit před její smrtí.