Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Děti Noci
Družina
| |||
 | Bílé vločky v Reidorfu aneb útěk na sever Zima… Strašná zima. Studený vítr si pohrával s mou kapucí a s prameny vlasů, které mi přes rameno spadali na šaty. Byla mi zima. Ruce jsem měla podstatně ledovější než normálně, přesto skryté v rukavičkách, které alespoň trochu izolovaly zkřehlé prsty od okolního chladného vzduchu. Víte ale co je ještě horší? Čeká mě ještě podstatně horší zima. Dobře… to ještě tak strašné není. Horší jsou ti lovci. Lovci, které už mám na můj vkus moc dlouho v patách. Moc dlouho na to, aby to byla jenom taková náhoda ne? Nebo mi už jen hrabe a jsem prostě a jednoduše paranoidní? Možná… ale riskovat se mi to opravdu nechce. Nemůžu riskovat, že by šli opravdu po mě. Můj život je jeden velký útěk. Nemám se kde schovat. A nemám s kým být. Jedinou mou nadějí je, že je můj syn ještě na živu. Jen to jediné mě ještě drží, abych nezešílela úplně. Naděje. I když malá, pořád tu je. Vzpomínka na mého syna vzbudí jen další bolest v mém chladném srdci. Tiše vydechnu a pohladím Arga po krku. Je mu zima a už toho má plné zuby. Potřebuje si odpočinout. Týden ho ženu, jen abych se lovcům ztratila z očí a teď si musíme odpočinout oba dva. A já si budu muset asi sehnat něco k jídlu. Rozhlédla jsem se po ulici a tiše jsem vydechla. Pobídnu koně rovnou k hospodě, která má i stáj. Nenechám ho mrznout venku. Prohrábla jsem prsty jeho bílou hřívu, rukou jsem se pak chytla hrušky sedla a ladně jsem se vyhoupla ze sedla. Chytila jsme prvně do rukou uzdu a zachumlala jsem se do svého teplého pláště. „ Už budeme v teple. Den dva si odpočineme a pojedeme zase dál.“ Zašeptala jsem tiše k hřebcově hlavě a poplácala jsem ho po krku. Pak jsem se rozešla rovnou do stájí hospody, kde jsem odsedlala svého přítele. Sedlo i veškeré své věci, brašny a tak podobně, jsem posbírala a odnesla rovnou do hostince. Jen s tím sedlem jsem si nechala od pacholka pomoct. V hlavní místnosti hostince jsem se rozhlédla a vydala jsem se k hostinskému. „ Dobrý den, chtěla bych pokoj. A něco k jídlu. A ve stáji mám koně.“ Znovu jsem se rozhlédla. Položila jsem si věci k volnému stolu a usadila jsem se. Stáhla jsem si z hlavy kapuci a hodila jsem hostinskému pár mincí. Usmála jsem se. „ Prosím … ještě bych si přála koupel. Jsem z venku zmrzlá až na kost.“ | ||
| |||
 | Za chvíli vysvitne slunce, pomyslím si, než pustím lem těžkého závěsu. Nechám látku proklouznout mezi prsty tak, aby opět zakryla výhled ven. Okno sice nesměřuje na východ, ale blednoucí obloha dává znát, že do rána nezbývá mnoho času. | ||
| |||
 | Poprava Sedím u stolu spolu s ostatními ze skupiny a snažím se nijak nekazit náladu. Veškeré smutné myšlenky odsunu až do zadního koutu ve své mysli. Sice jsme ztratili tři členy, ale lepší, aby ostatní slavili úspěch lovu a zapili jejich památku, než aby truchlili a nervově se složili. Ale nejsem v této skupině tak krátce, abych nevěděla, že s většinou to zamává, i když si to nechá pro sebe. Mladík vedle mě pozvedne číši a já zopakuji jeho pohyb s tou svojí, společně se napijeme. Věnuji mu úsměv a konečně se odhodlám k nějakému většímu hovoru. Po několika minutách se k nám připojí další, co sedí v blízkosti. Konečně to u tohoto stolu přestane vypadat jako na pohřební hostině. Ke vším smůle nás ale vyruší rozruch venku a Gerion byl první, kdo se zvedl a šel povyk zkontrolovat. Dopiji svoji číši rychle a ještě mrštněji se zvednu ze své židle. Zmizím venku spolu ještě s některými, kteří jsou pravděpodobně stejně zvědaví jako náš vůdce. Svoje tempo zpomalím, až když zahlédnu dav lidí. Tohle nikdy neukazuje na něco dobrého. Pomalu se začnu prodírat davem, dokud přímo nevidím na popraviště a na ženu v řetězech. Tipla bych to na obvinění z čarodějnictví, to je velice oblíbené. Jen by mě zajímalo, jestli ti lidé tady se pozastavili, třeba i jen pár sekund, nad tím, že ta žena je naprosto vyděšená, uplakaná a kdyby byla čarodějnice, tak by se chovala naprosto jinak. Ale pro prostý lid je toto nádherná podívaná a pro vyšší vrstvu způsob, jak zastrašit vesničany a zbavit se nepohodlných osob. Krátce se podívám na Geriona, když vydá povel. Kývnu decentně na srozuměnou a zmizím v davu lidí, abych si našla vhodnou pozici. Prsty obtočím kolem jílce svého meče. Pak už jen sleduji výstup Reeva. Musím mu složit poklonu, takto přesvědčivý výstup se mu doopravdy povedl. Pohledem ale rychle přejedu přes dav, snažím se zmapovat, kde tak plus minus stojí ostatní a hlavně vyhledám Geriona. Nechtěla bych přijít o signál, jen kvůli tomu, že jsem ho přehlédla. | ||
| |||
 | Cizinec ve vesnici Od té doby, co vzniklo útočiště již uplynulo mnoho vody, ale i přesto se mi zdá jako kdyby to bylo teprve včera. Už skoro dvě století vnímám čas jinak než většina ostatních. Unaveně jsem přečetl další lejstro a rovnou ho podepsal. Tuhle práci dělám každý den několik hodin. Nevadí mi to, alespoň na krátkou chvíli je mi dovoleno zapomenout na to že jsem sám. Alespoň na několik hodin osvobodím svou hlavu od chmurných myšlenek. Nedostatek členů rodiny zapříčinil, že se radnice, ve které i bydlím, proměnila z velké části na sklad všeho možného i nemožného. Prázdné pokoje tak alespoň našli nějaké využití. Zrovna jsem se chystal podepsat další pergamen, když do mé pracovny vtrhl Adam, člověk a můj občasný pomocník. Adamovi je asi patnáct let, pokud si dobře vzpomínám. Pozorně si poslechnu informace které na mě vychrlí. *Tak kdo nám to sem přišel teď?* Pergamen co mám v ruce ještě rychle podepíšu a vstanu od stolu, načež vyrazím ven ze své pracovny, Adama v patách, poté vyrazím směrem k hloučku, který se začal tvořit u východní brány, na kterou mám z radnice normálně krásný výhled, a jestli jsem se za ta dvě století něco naučil, tak hlouček v Agelionu znamená buď vraždu, rvačku nebo cizince. To první tu naštěstí nebylo už asi třicet let, druhé tu bylo před měsícem a třetí už pět let. Když se konečně proderu skrz dav, ne že by to bylo nějak obtížné, tak se mi konečně naskytne pohled na cizince. Má špičaté uši, zvláštní klobouk a rozhodně nevypadá jako uprchlík, spíše jako nějaký šlechtic. "Zdravím tě cizinče, já jsem lord Haelstrem a ptám se co tě přivádí do Agelionu?" | ||
| |||
 | Poprava Reeve, Lena Dny lovu na krátko skončili. Naše skupina zakotvila v hospodě ve vesnici Vilni. I když se zdálo, že je co oslavovat, přeci jen náš lov skončil úspěšně. Loveného vlkodlaka jsme dostihli a zabili, jenže jsme ztratili tři muže. Snažím se hrát, že to se mnou neotřáslo. Život jde dál, ale ne těch mrtvých. Jsem jedna z těch co jsou s Gerionem od začátku. Známe se ještě spoustu let před založením skupiny a tak jsem viděla umírat více naších druhů než bych si přála. Sedím vedle Geriona a na mě neobvykle jsem potichu. Zrzavé vlasy mám spletené do copu, ale s jeden pramínek který mi z něj vypadl žmoulám mezi prsty. Očima sleduji svoje víno, jako kdybych ho chtěla uhranout. Z mého zírání na pití a přemýšlením nad ničím mě vytrhne Alexander, mladík z naší skupiny. Občas jsme spolu viděni a i po nocích, nežiji přeci jako světice. Alec mi poklepal na rameno, aby přilákal moji pozornost. Podívala jsem se na něj a on mi naznačil ať jdu s ním ven. Já jen rázně zavrtím hlavou a otočím se zpátky ke stolu a napiji se. Koutkem oka si všimnu tázavého výrazu Geriona, ale ani jemu nehodlám nic vysvětlovat. Prostě se nikomu nechci vylívat jak se cítím, skoro nikdy to nedělám a dnešek nebude výjimka. Možná se Gerion chystal něco říct, ale z venku se začal ozývat divný zvuk, tak moje nálady přešel. Zvedla jsem se s ostatními, co se rozhodli povyk venku prozkoumat. Vyšli jsme ven a uviděli připravované popraviště. Jsem pro zabití každé nadpřirozené bytosti, ale ne nevinných. Když se podívám na dívku uvázanou v řetězech, vidím v jejích očích jen strach. Kdyby to byla čarodějnice nejspíš by byla venku už z pout a polovinu čumilů zabila. Gerion začal jednat a rozdal několik rozkazů. Překvapilo mě že Reeve dostal úkol zadržet popravčího. Pravda není to úkol kdy by se měl postavit krvesajci tváří tvář a zabít ho, to bych měla větší obavy. Vím že Gerion se mu snaží dát šanci a najít v něm to v čem je dobrý. Já samotná mám v sobě několik démonů a snažím se s nimi bojovat každý den a Gerion mi od mala pomáhá. Přestože věřím v Gerionův úsudek deru se davem za Reevem směrem k popravčímu. Kdyby něco nevycházelo podle plánu zasáhla bych. Ukáže se že Reeve byl dobrou volbou v rozptýlení stráží a popravčího. Po jeho slovech se lehce ušklíbnu. Tohle by mohlo fungovat. Přesto co si myslím jsem stále ve střehu, abych mohla přiskočit a prodrat se mezi stráži až nahoru na popraviště a dívku ochránit před její smrtí. | ||
| |||
 | Bílý lov Merglen Zima. Opravdu chladné počasí jež tu vládne je velice kruté. A přes to že tu není zase tolik sněhu, ledový vitr je proklatá zbraň přírody. ,,Tak poď vlčku. Ukaž se konečně." zašeptám si a rozhlížím se po okolí. V nedaleké vesnici už sídlíme dobrých pár dní, a velitel zavelel vlkodlak. Takže jsem museli sebrat zbraně a jít hledat. Za ty dvě hodiny průzkumu, sme ale nenašli ani jeden zatracenej chlup z tý bezbožný bestie. Od úst se zvedá pára a většinu toho ćo slyšte je jen ledový vitr bijící vás do těla jako kyj barbara. Navíc už začínám mít valné mínění o tom že si z nás někdo střílí. Ale šéf bby převe nešel jen tak do něčeho ne? Nic tu neroste. A to co roste se sotva drži aby to nechcíplo. Sotva tu vidíte proběhnout drobnou zvěř jako je třeba zajíc. Kdyby tu byl vlkodlak, už by jsme ho našli. Pokud se neskrývá někde v jeskyni. ,,Notak chlupáči. Já vim že tu někde seš." žašeptám si znova a položím si levačku na hrušku meče zatím co pozoruji okolí. ,,Myslim že máte pravdu. Zabalíme to. Nic tu není. Kdyby jo, už by to po nás šlo. Není ani co by tu žral. Bastard všivej." pronesu na návrhy oba lovců a ještě chvili pozoruji okolí, načež se otočím a spolu s ostatnímy se vydáme zpátky. | ||
| |||
 | Pomsta Stojím před svým rodným domem a dívám se na tváře svých rodičů. Vypadají staře a také jsou. Mají úsměv na tvářích. *I po těch dlouhých letech mně vítají s otevřenou náručí, ale já po těch dlouhých letech... Přestal jsem k nim cítit to, co jsem kdysi tak cítil.* Inu tedy pomalu, klidným krokem k ním přistoupím. Nejevím žádné známky emocí, které by opětovali jejich emoce. Potom, když už jsem dostatečně blízko, rychle uchopím svou kosu a utnu oběma najednou hlavy. Poté jen tiše pronesu: "Odpočívejte v pokoji... Vlčí hlavy." Naštěstí je dům kousek dál od vesnice, poblíž lesa. Takže je nemožné, že by sem někdo za denního světla přišel. Návštěvy, pokud si dobře pamatuji, chodili vždy večer před lovem, nebo až po něm. Nechám těla ležet, utřu si kosu od krve a vydám se za člověkem, který vždy sdílel stejnou ideu a pravidla jako já, za Ashley. Procházím mezi domy, hlava svěšená a přemýšlím. Není mi líto, co jsem udělal. Mí rodiče byli stejní jako lovci z Vlčích hlav. Nyní byla vykonána rovnováha, kterou kdysi, ještě když jsem byl mlád, uvedlo v chaos zabití vlkodlaka a následné pohrávání si z jeho mrtvím tělem. Nakonec dojdu na kraj lesa, kde se nacházel veliký kámen. Na něm seděla překrásná Ashley. Pamatoval jsem si jí jako mladou slečnu, ze které vyrostla překrásná žena. Přistoupím k ní blíže a pohlédnu jí hluboce do očí. "Smrt s tebou sestro", pronesu na znamení pozdravu a čekám na její odpověď. | ||
| |||
 | Velká noc už dnes! "Já nespím!" vykřiknu dřív než stačím pochopit celou situaci a rychle se posadím v posteli. Očím se vůbec nechce se rozlepit, ale už jen podle hlavu Dereka poznám naprosto bez problémů. Promnu si oči a podívám se na něj trochu nechápavě. *To už je zase ráno?* Nestačím se, ani pořádně probrat, když mě zahrne otázkami. Zazívám a protáhnu se přitom s rukama nad hlavou. Párkrát zamrkám, abych probrala oči a jemně potřesu hlavou. Věnuji mu další z nechápavých pohledů. Nemám moc tušení, o čem to sakra mluví. Napadne mě jen takové to, že přijede nějaká vzácná návštěva, nebo nějaké další nezáživné věci. "Samozřejmě, že jsem nezapomněla..," zalžu okamžitě. Kdyby mi dal víc času určitě si vzpomenu! Ale on mě prokoukl. Pff. Jenže než se stačím pořádně nafouknout a říct mu něco na svou obranu, tak mi dojdou jeho další slova. Zatvářím se naprosto nadšeně a vyskočím z postele dřív než stačí zmizet ve dveřích. Najednou mám elánu na rozdávání. *Moje velká noc!* Moje energie a nadšení vydrží až do doby, než se nasoukám do oblečení a ještě s neupravenými vlasy vběhnu do kuchyně, jako obvykle až příliš rychle a zběsile. "Ahoj, mami!" pozdravím nadšeně, i když mě tyhle lidské věci moc nebaví, ani dnes bavit nebudou. "Slyšelas to viď? Viď že jo? Dneska půjdu lovit!" štěbetám. Vím, co říkal bratr, ale matka není jen tak někdo. Ta o tom ví a kdo jiný by se se mnou měl radovat, než ona? Zubím se od ucha k uchu a tak trochu překypuji energií. Rozhodně víc než kdy jindy takhle po ránu. Jsem hold noční tvor. Neumím pořádně usnout, když jsou hvězdy na nebi a venku je tak krásně! No jo, ale pak se fakt blbě vstává. | ||
| |||
 | POPRAVA Konečně trochu klidu. pronesu si pro sebe. Nicméně to je nejspíše ta první věc, kterou jsem si v hlavě za poslední tři dny vůbec pomyslel. Jedním důvodem byla zima, kdy jsem se soustředil na cestu, a na to, aby mi neumrzli končetiny. Jako jižan jsem dozajista na takové podmínky nebyl zvyklý. Druhým důvodem bylo, že před pár dny jsme ztratili další 3 lidi. A mě se nic nestalo. A ani jsem tomu nijak nezabránil. Prostě...jsem proti tomu nic pořádného neudělal. To mě trápilo. A takhle to bylo pokaždé, kdy někdo zemřel, ale já vyvázl bez škrábnutí. Protože já si to nezasloužil. Někdy chybí málo, a prostě otočím koně, a jedu zpátky domů. Je očividné, že tahle práce není pro mě. Ale děsím se toho. Nechci být za zbabělce a dezertéra. To se k naší rodině nehodí. A další, neméně důležitá věc, došlo nám téměř jídlo. S prázdným žaludkem se špatně přemýšlí. Zdejší hospoda, kam se nás 17 nasoukalo tak, že jsme ji téměř celou zaplnili. Hodovali jsme, a popravdě jsem si nebyl jistý, zda jsou někteří šťastní, že ten vlkodlak už neběhá po světě...nebo zda jsou smutní, protože jsme ztratili 3 členy. Bylo to tak napůl. Ale nálada byla obecně ,,lepší". Teplé jídlo a podnebí dělají divy. Pravděpodobně bychom pokračovali, kdyby se zvenku neozval povyk. Gerion ho zaregistroval první, a já jsem ho instinktivně následoval. Očividně potíže. Výborně! Ten klid už stejnak trval moc dlouho. Scenérie venku byla děsivá. Nějací muži, očividně fanatici, chtěli popravit nějakou dívku. To se mi příčilo. Navíc to byli jen lidé. Ti mi více vadili, než abych z nich měl strach. Gerion vydal rozkazy, a k mému překvapení, vybral MĚ, abych popravčí zdržel. Co? Jak to mám udělat? napadne mě okamžitě. Ale je to jen na mě, ostatní se už rozptylují pryč. Sakra! podívám se na celou scenérii znovu. Musím jednat rychle. Není čas přemýšlet a vymýšlet plán. Mohou jí skutečně zabít! Dostanu nápad. A teď se modleme. Přiběhnu k popravišti, a nasunu se až úplně k ozbrojenců. ,,VOJÁKU!!!" začnu hulákat na ozbrojence. ,,NECH MĚ TO UDĚLAT!!" zařvu. ,,JSEM LOVEC ČARODĚJNIC, MÁM K TOMU VĚTŠÍ PRAVOMOC NEŽ VY." vzápětí dodám. Teď už jsem určitě získal potřebnou pozornost. ,,Rada pěti mě poslala vám s tou čarodějnicí pomoct. Vidím, že už jste si poradili, ale přesto je MOJÍ povinností, tuto ženu zlikvidovat." Meč u pasu, a obecně celý můj vzhled sedí tomu, co říkám. Navíc můj arogantní nacvičený výraz jen potvrzuje, že nejspíše patřím k těm více-namyšleným-ihned-zabijákům. | ||
| |||
 | Hostinec Bravös tiše pofrkává. | ||