Bílý lov

Merglen

Zima.
Opravdu chladné počasí jež tu vládne je velice kruté. A přes to že tu není zase tolik sněhu, ledový vitr je proklatá zbraň přírody.
,,Tak poď vlčku. Ukaž se konečně." zašeptám si a rozhlížím se po okolí.
V nedaleké vesnici už sídlíme dobrých pár dní, a velitel zavelel vlkodlak. Takže jsem museli sebrat zbraně a jít hledat.
Za ty dvě hodiny průzkumu, sme ale nenašli ani jeden zatracenej chlup z tý bezbožný bestie.

Od úst se zvedá pára a většinu toho ćo slyšte je jen ledový vitr bijící vás do těla jako kyj barbara.
Navíc už začínám mít valné mínění o tom že si z nás někdo střílí. Ale šéf bby převe nešel jen tak do něčeho ne?
Nic tu neroste. A to co roste se sotva drži aby to nechcíplo.
Sotva tu vidíte proběhnout drobnou zvěř jako je třeba zajíc.
Kdyby tu byl vlkodlak, už by jsme ho našli. Pokud se neskrývá někde v jeskyni.
,,Notak chlupáči. Já vim že tu někde seš." žašeptám si znova a položím si levačku na hrušku meče zatím co pozoruji okolí.

,,Myslim že máte pravdu. Zabalíme to. Nic tu není. Kdyby jo, už by to po nás šlo. Není ani co by tu žral. Bastard všivej." pronesu na návrhy oba lovců a ještě chvili pozoruji okolí, načež se otočím a spolu s ostatnímy se vydáme zpátky.

Pomsta

Stojím před svým rodným domem a dívám se na tváře svých rodičů.
Vypadají staře a také jsou. Mají úsměv na tvářích.
*I po těch dlouhých letech mně vítají s otevřenou náručí, ale já po těch dlouhých letech...
Přestal jsem k nim cítit to, co jsem kdysi tak cítil.*

Inu tedy pomalu, klidným krokem k ním přistoupím. Nejevím žádné známky emocí, které by opětovali jejich emoce.
Potom, když už jsem dostatečně blízko, rychle uchopím svou kosu a utnu oběma najednou hlavy.
Poté jen tiše pronesu: "Odpočívejte v pokoji... Vlčí hlavy."

Naštěstí je dům kousek dál od vesnice, poblíž lesa. Takže je nemožné, že by sem někdo za denního světla přišel. Návštěvy, pokud si dobře pamatuji, chodili vždy večer před lovem, nebo až po něm.

Nechám těla ležet, utřu si kosu od krve a vydám se za člověkem, který vždy sdílel stejnou ideu a pravidla jako já, za Ashley.

Procházím mezi domy, hlava svěšená a přemýšlím.
Není mi líto, co jsem udělal. Mí rodiče byli stejní jako lovci z Vlčích hlav. Nyní byla vykonána rovnováha, kterou kdysi, ještě když jsem byl mlád, uvedlo v chaos zabití vlkodlaka a následné pohrávání si z jeho mrtvím tělem.

Nakonec dojdu na kraj lesa, kde se nacházel veliký kámen. Na něm seděla překrásná Ashley. Pamatoval jsem si jí jako mladou slečnu, ze které vyrostla překrásná žena.

Přistoupím k ní blíže a pohlédnu jí hluboce do očí.
"Smrt s tebou sestro", pronesu na znamení pozdravu a čekám na její odpověď.

Velká noc už dnes!

"Já nespím!" vykřiknu dřív než stačím pochopit celou situaci a rychle se posadím v posteli. Očím se vůbec nechce se rozlepit, ale už jen podle hlavu Dereka poznám naprosto bez problémů. Promnu si oči a podívám se na něj trochu nechápavě.

*To už je zase ráno?*

Nestačím se, ani pořádně probrat, když mě zahrne otázkami. Zazívám a protáhnu se přitom s rukama nad hlavou. Párkrát zamrkám, abych probrala oči a jemně potřesu hlavou. Věnuji mu další z nechápavých pohledů. Nemám moc tušení, o čem to sakra mluví. Napadne mě jen takové to, že přijede nějaká vzácná návštěva, nebo nějaké další nezáživné věci.

"Samozřejmě, že jsem nezapomněla..," zalžu okamžitě.

Kdyby mi dal víc času určitě si vzpomenu! Ale on mě prokoukl. Pff. Jenže než se stačím pořádně nafouknout a říct mu něco na svou obranu, tak mi dojdou jeho další slova. Zatvářím se naprosto nadšeně a vyskočím z postele dřív než stačí zmizet ve dveřích. Najednou mám elánu na rozdávání.

*Moje velká noc!*

Moje energie a nadšení vydrží až do doby, než se nasoukám do oblečení a ještě s neupravenými vlasy vběhnu do kuchyně, jako obvykle až příliš rychle a zběsile.

"Ahoj, mami!" pozdravím nadšeně, i když mě tyhle lidské věci moc nebaví, ani dnes bavit nebudou. "Slyšelas to viď? Viď že jo? Dneska půjdu lovit!" štěbetám.

Vím, co říkal bratr, ale matka není jen tak někdo. Ta o tom ví a kdo jiný by se se mnou měl radovat, než ona? Zubím se od ucha k uchu a tak trochu překypuji energií. Rozhodně víc než kdy jindy takhle po ránu. Jsem hold noční tvor. Neumím pořádně usnout, když jsou hvězdy na nebi a venku je tak krásně! No jo, ale pak se fakt blbě vstává.

POPRAVA

Konečně trochu klidu. pronesu si pro sebe. Nicméně to je nejspíše ta první věc, kterou jsem si v hlavě za poslední tři dny vůbec pomyslel. Jedním důvodem byla zima, kdy jsem se soustředil na cestu, a na to, aby mi neumrzli končetiny. Jako jižan jsem dozajista na takové podmínky nebyl zvyklý. Druhým důvodem bylo, že před pár dny jsme ztratili další 3 lidi. A mě se nic nestalo. A ani jsem tomu nijak nezabránil. Prostě...jsem proti tomu nic pořádného neudělal. To mě trápilo. A takhle to bylo pokaždé, kdy někdo zemřel, ale já vyvázl bez škrábnutí.
Protože já si to nezasloužil. Někdy chybí málo, a prostě otočím koně, a jedu zpátky domů. Je očividné, že tahle práce není pro mě. Ale děsím se toho. Nechci být za zbabělce a dezertéra. To se k naší rodině nehodí.
A další, neméně důležitá věc, došlo nám téměř jídlo. S prázdným žaludkem se špatně přemýšlí.
Zdejší hospoda, kam se nás 17 nasoukalo tak, že jsme ji téměř celou zaplnili. Hodovali jsme, a popravdě jsem si nebyl jistý, zda jsou někteří šťastní, že ten vlkodlak už neběhá po světě...nebo zda jsou smutní, protože jsme ztratili 3 členy. Bylo to tak napůl. Ale nálada byla obecně ,,lepší". Teplé jídlo a podnebí dělají divy.
Pravděpodobně bychom pokračovali, kdyby se zvenku neozval povyk. Gerion ho zaregistroval první, a já jsem ho instinktivně následoval. Očividně potíže. Výborně! Ten klid už stejnak trval moc dlouho.
Scenérie venku byla děsivá. Nějací muži, očividně fanatici, chtěli popravit nějakou dívku. To se mi příčilo. Navíc to byli jen lidé. Ti mi více vadili, než abych z nich měl strach.
Gerion vydal rozkazy, a k mému překvapení, vybral MĚ, abych popravčí zdržel.
Co? Jak to mám udělat? napadne mě okamžitě. Ale je to jen na mě, ostatní se už rozptylují pryč.
Sakra! podívám se na celou scenérii znovu. Musím jednat rychle. Není čas přemýšlet a vymýšlet plán. Mohou jí skutečně zabít! Dostanu nápad. A teď se modleme.
Přiběhnu k popravišti, a nasunu se až úplně k ozbrojenců.
,,VOJÁKU!!!" začnu hulákat na ozbrojence. ,,NECH MĚ TO UDĚLAT!!" zařvu.
,,JSEM LOVEC ČARODĚJNIC, MÁM K TOMU VĚTŠÍ PRAVOMOC NEŽ VY." vzápětí dodám. Teď už jsem určitě získal potřebnou pozornost.
,,Rada pěti mě poslala vám s tou čarodějnicí pomoct. Vidím, že už jste si poradili, ale přesto je MOJÍ povinností, tuto ženu zlikvidovat."
Meč u pasu, a obecně celý můj vzhled sedí tomu, co říkám.
Navíc můj arogantní nacvičený výraz jen potvrzuje, že nejspíše patřím k těm více-namyšleným-ihned-zabijákům.

Krvavá podívaná ve Vilni
Alysson, Reeve a Lena

Všichni již nějaký čas patříte do stejné lovecké skupiny. Volnomyšlenkáři, tak vám říkají některé jiné skupiny. Tak vás nazývá někdy i samotná Rada Pěti. V mnohých očích nepochopení, jako ještě ti, kteří nejsou dost zkušení světem, aby viděli věci jasně. Ano právě tak se jevíte mnohým lovcům, kteří vás nehodlají uznat.
Jak se však jevíte obyčejnému lidu? Tak, jak se ve skutečnosti jmenujete. Spravedliví, ano všichni jdete jako bratři a sestry pod vedením Geriona Tameria, v jeho Skupině Spravedlivého Meče. Prostý lid vás uznává. Proč? Odpověď je jednoduchá, nejste z těch, kteří by zabíjeli zbrkle. Když již někoho odsoudíte opravdu si to zaslouží. Každý má právo na prokázání nevinny, to vás všechny naučil Gerion již během prvních pár dní.
Někteří jste ve skupině již déle jiní zase naopak krátce, nicméně na tom nic nezáleží, protože právě nyní jste pohromadě. Právě nyní si užíváte zaslouženého odpočinku v menší vesničce Vilni, kde jste se rozhodli zastavit, protože je zde teplejší podnebí, než jste zažili za poslední týden, kdy jste si to šlapali směrem sem ze studenějších oblastí na severu. Další důvod vaší návštěvy vesničky je ten, že vám docházely zásoby, protože se vám už pěkných pár dní nepodařilo nic ulovit. Takže volba byla jasná.
Nyní sedíte všichni v místní hospodě, která je místními pojmenována U Zrajícího klásku. Vaše skupina čítá na dvacet hlav, tedy ještě donedávna čítala. Bohužel před pár dny jste přišli o tři své členy, když jste podnikali nelehký lov na jednoho zdivočelého vlkodlaka.
Dnes připíjíte na jejich památku. A připíjeli byste a hodovali jistě dál, kdyby se z návsi nezačal ozývat docela hlučný povyk. Gerion byl první, který vstával a někteří další šli s ním to omrknout. Ani vy jste nebyli z těch, kteří byste odolali pokušení zvědavosti a vyrazili za svým vůdcem. Tedy zhruba polovina vaší skupiny se sešla na návsi, kde již se to hojně hemžilo snad většinou vesnice. Bylo zde postaveno provizorní a dle všeho narychlo zbité popraviště.

Ilustrační obrázek

A právě na tomto popravišti můžete vidět mladou dívku v řetězech, která vypadá zuboženě. Místy je ještě od krve a na tvářích má špinavé stružky od slz. Na popravišti stojí dva místní ozbrojenci, kteří jí přidržují za okovy a pak samozřejmě zlatý hřeb programu místní kat s kuklou na obličeji.

Spoutaná dívka

Jeden z ozbrojenců roztáhne lejstro a začne číst.
"Ve jménu našeho dobrotivého pana starosty městečka Vilni se odsuzuje tato žena známá též, jako Eria k trestu smrti setnutí hlavy za šíření pochybných praktik ve vesnici, matení hlav ostatních a čarodějnictví."
Mluví strážný dost nahlas, aby jej bylo slyšet dostatečně. Gerion to vše chvíli podmračeně sleduje.

Gerion Tamerius

"Vynesli nad ní rozsudek bez jakéhokoli soudu či důkazů. Možná zabijí nevinnou dívku."
Mračí se Gerion a rukou sevře jílec meče, který mu vyčnívá nad ramenem a mírně jej povytáhne.
"Rozptylte se do okolí potřebujeme pojistku, kdyby vše nešlo dle plánu.
Reeve běž zdržet popravčí, než zaujmeme pozice, až budeme připraveni dostaneš dostatečný signál."
Rozdá Gerion s chladnou hlavou rozkazy a sám se začne prodírat davem místních čumilů a brzo se mezi nimi ztratí. Někteří další členové skupiny dělají to samé, teď záleží ale na vás, jak se zachováte i vy.

Staří známí v Merglenu
Jack a Kitiara

Zima je zima, ale ne zase taková zima, jako ta, která panuje ještě o kus dál na severu. Ale i tak je zde valnou část roku chladné počasí, dokonce i když zde není třeba sníh je chladno, ale to dělají hlavně ty větry ze severu. To proto se ani v zdejší vesničce Merglen moc zemědělství nedaří. Jsou tedy závislí na lovu a dodávkách zásob po obchodních trasách.
Skupina Vlčích Hlav zde již pobývá pár dní. Říká se, že zde vyčkávají a číhají na nějakého vlkodlaka, o kterém dostali nedávno informace, dle kterých by se měl skrývat někde poblíž. Zatím však ale nenašli žádné potvrzení těchto informací. Možná se tedy jedná jen o mylné zprávy, nicméně i tak zde lovci setrvávají. Dokonce dnes velitel skupiny Defleon vyslal několik svých spolubojovníků do blízkého okolí vesnice na průzkum. Mezi těmito průzkumníky je i Kitiara.
Samozřejmě, že byste byli všichni mnohem raději zalezlí v krčmě, nicméně povinnost volá a velitel zavelel, tedy vzhůru do práce. Nicméně jste již více než dvě hodiny v terénu a kromě ojedinělých holých stromů, promrzlé půdy a mírně zasněžených kopců jste zatím nic zvláštního neobjevili. Pouze se ujišťujete, že vegetace v této oblasti je opravdu docela chudá. Od místních víte, že dál směrem na západ jsou i lesy, kde je podnebí příhodnější a teplejší, nicméně do této oblasti se lze dostat nejdříve tak za den možná i více.
"Ty informace vo tom chlupáčovi musely bejt mylný. Trčíme tu už několik dní a nic a tady je to taky pustý."
Zakřičí přes svištění studeného větru jeden z lovců a jeho pohled slétne ke Kitiaře.
"Měli bychom se vrátit ten vítr je k nezastavení."
Zavolá jiný poblíž, samozřejmě nikomu se zde nechce zůstávat déle, než je to skutečně nutné.

Defleon Collwen

Mezitím Jack dorazil do vesnice až dnes nad ránem. Byl to zvláštní pocit být opět doma. Zpátky v té zamrzlé vsi, kde neustále vítr hučel v uších a nemít kožíšek přes ramena se prostě nevyplácelo. V té staré domovině, kde okopávat pole by bylo bláznovství a chtít zde vypěstovat nějak rozumně obilí se rovná šílenství.
Krátce po svém příchodu do vsi následovalo hned několik událostí, které by věru nečekal. Zaprvé, když se šel poptat na novinky do krčmy setkal se ta s Defleonem Collwenem, který zde se svými muži na něco čekal. Nicméně možná k jeho štěstí jej Defleon nepoznal. Asi to zapříčinila i ta kápě a nepozorovaný příchod a odchod, který Jack provedl, protože si to zamířil ke svému starému domu, kde žili jeho rodiče. Nicméně do cestu mu přišlo další překvapení v podobě staré známé tváře, která se snad skoro nezměnila. Stále mladá a krásná, stále Ashley, kterou lze dobře poznat.

Ashley

A také nadmíru otužilá i to se nezměnilo. Venku fouká studený vítr a ona má přes ramena jen lehký kožený kabátek. Ale než se Jack vzpamatuje, aby jí mohl oslovit a přivítat se s ní po letech, jak se náleží Ashley mu zmizí mezi domky, protože ona jej z dálky nezahlédla a než se stačí vydat za ní už vycházejí z jeho starého domku dva přihrbení lidé. Muž a žena, oba s hojně bělostnými vlasy a tvářemi plnými vrásek.
"Jacku?"
Ozve se nejprve žena a pak oba na chvíli strnou a dívají se nejistě na něj. Jsou to Jackovi rodiče, jen více sešli stářím a nyní se jim chvějí ruce a z očí jim ztékají slzy štěstí, že vidí opět svého syna.

Nové jitro, nová tvář v Agelionu
Serin

Čas ti běží, jako voda. Čas ti přijde hrozně proměnlivý. Přijde ti to, jako docela nedávno, kdy ses navrátil sem na své původní panství a dokázal si získat staré vedení. Zdá se to nedávno, kdy jsi z této malé vesničky ukryté v lesích udělal Útočiště pro všechny lidi a nelidi, kteří jej potřebovali.
Samozřejmě, že zprvu to mělo minimální úspěšnost, ale ta se časem zvyšovala. S přibývajícími obyvateli však narůstaly i problémy ve vsi. Stávaly se vraždy, nehody, a z toho pak následovaly tresty, rozsudky, vyhoštění a další oplétačky. Ale tohle období jste zvládli a přešli. Nyní komunita docela dobře funguje a již delší dobu se neodehrál žádný vážnější incident, který by bylo nutno řešit.
Takže i dnešní ráno bylo jakékoli jiné. Inu přiznejme si přece jen trošku osamělé, protože až možná můžeš mnohé obyvatele vesnice považovat za známé, nebo přátele, tak skutečnou rodinu stále žádnou nemáš a jsi sám. Dům starosty, kde bydlíš tedy zeje prázdnotou a jsi jediná osoba, která jej obývá. Ještě se tu občasně vyskytuje tvůj pomocník, ale to je vše. Z valné části pokojů je tedy v této době skladiště, nebo odkladiště nepotřebných věcí.
Právě jsi seděl ve svém křesle a vyřizoval lejstra ohledně obchodních smluv s nedalekým Felenwirem, který vás dlouhodobě zásobuje nejvíce obchodníky a hlavně dodávkami zásob. Ne, že byste nebyli docela soběstační, ale rezervy se vždy hodí.
To už ale do tvého kanclu vtrhne tvůj pomocník, ještě docela mladík a ano pouhopouhý smrtelný človíček. Ale svým způsobem sis jej docela oblíbil.
"Pane Haelstreme! Pane Haelstreme! Stráž na okraji vesnice zastavila cizího muže, který právě přišel a chce do vesnice. Stráž vzkazuje, že vypadá prapodivně, prý to máte prošetřit a rozhodnout, co s ním."
Vychrlí udýchaně mladík a už tě vede ven přes náves na východní okraj vesnice, kde stojí dva strážní a muž v tmavém oděvu. Když se přibližuješ rozeznáváš jeho vzhled, ale kdo to může být?

Ilustrační obrázek cizince

Rodina Egelsirů v Soronu
Elisabeta

Soron tvůj domov a zároveň také vesnice, kde žije tvá rodina. Už je to řádka let, co jsi se zde rozhodla na čas usadit. A zatím se ti kupodivu moc nikam nechtělo. V rodině Egelsirů ses cítila dobře a to, že tě přijali mezi sebe je více, než jsi mohla očekávat. Samozřejmě tato upíří rodina má pod palcem právě tuto vesnici. Hlava vaší rodiny je zároveň hlava této vesnice a mnoho věcí běží tak, jak potřebujete. Nicméně s lidmi a ostatními místními obyvateli žijete docela v poklidu a míru. Navíc není zase tolik těch, kteří by věděli o tom, co je vaše rodina zač. A tak je to správně. Ví o tom jen vaši stoupenci a ti si pouštějí pusu na špacír zřídka kdy a když už tak se to rychle zamete zase pod koberec.
Přece jen nestojíte o žádné aféry, nebo nadbytečnou přítomnost lovců, ale ano i ti zde někdy čmuchají a někdy to nedopadá úplně nejlépe. Již ale delší dobu k žádnému střetu nedošlo. Možná to má i příčinu v tom, že vaši rodinu vede žena, což není moc časté. Každopádně vesnice se těší prosperitě a docela čilému obchodu s Isarem, který není až tak daleko.
Vypadá to, že dnešní den bude, jako každý jiný. Vaše rodinné sídlo je vlastně široce rozšířená budova starosty, která má opravdu abnormální rozměry od svého prvotního původu aby pojmula alespoň ty nejdůležitější členy rodiny. Zbytek pak bydlí v domcích nejblíže sídla. Ano označení sídlo se může zdát přemrštěné ale je to opravdu jen zdání.
Za tebou dnes před úsvitem přišel jeden z výše postavených upírů vaší rodiny, aby si promluvil. Byl vážný a to, co ti chtěl říci byl očividně urgentní. Nezabýval se ani nějakým pozváním dovnitř a vešel než jsi cokoli stihla říci, pak se usadil ve stinném koutě a zadíval se na tebe.
"Máme pro tebe úkol Elisabeto. Do teď jsme to drželi i před našimi členy v tajnosti, ale už to přesahuje únosnou míru. Poslední týden se objevují incidenty v okolí Soronu. Jsme si téměř jistí, že máme škodnou v revíru. Nejspíše nějaký zdivočelý upír, který si myslí, že si může beztrestně zasahovat na území Egelsirů. Včera jeden farmář přišel o dvě krávy a svou mladou dceru. Naštěstí je to náš stoupenec a tak se nám podařilo vše udržet v tajnosti. Tvůj úkol je jednoduchý. Najdi toho bastarda, který si myslí, že se tu může producírovat a pokud budeš muset zabij ho. Pokud to ale jen trochu půjde přitáhni nám ho živého, abychom s ním mohli naložit dle svého. To je vše. Vyraž nejpozději po poledni."
S tím vstává a odchází, nezdá se, že by toho chtěl vysvětlovat moc více.

Bílé vločky v Reidorfu
Artemis

Konečně opět ve městě. Mezi zdmi, kde není až taková zima, ale stejně je tu kosa, že je třeba mít kožich. Sice zde není tak velká zima, jako dál na severu, ale i tak zde není moc příhodné počasí ani na cestování ani na žití. Je docela otázkou, jak to tu ti obyvatelé normálně zvládají, asi k tomu mají nějaký tajný návod.
Jediná potíž je v tom, že právě ještě do větší zimy máš namířeno, protože již poslední více, než týden z jihu lehce řečeno utíkáš s lovci za patami. Je dost možné, že mají úplně jiný cíl a jen míří stejným směrem, ale riskovat se ti to nechtělo a proto jsi už před několika dny zrychlila své tempo a snad se jim již ztratila. Každopádně nyní jsi v relativním bezpečí města, kde se přece jen loví lovcům hůře, než jinde. Hold k něčemu jsou masy osob dobré. Jen tvůj kůň je z toho docela neklidný. Přece jen moc lidí, moc pachů, moc všeho a do toho ta zima. Možná právě ta je nejméně příjemná.
Každopádně nyní je potřeba zabývat se stávající situací a ta je následující. Máš hlad, tvůj kůň má hlad, oba jste docela prochladlí, je krátce po úsvitu, takže lidi vycházejí do ulic a zaplňují je, zvláště cestou do středu města na tržiště a aby toho nebylo málo, tak nebýt zahalená, tak tě asi sluníčko hezky nehezky připeče.
Na druhou stranu místní si tě moc nevšímají a jdou si po svých povinnostech, protože cizáci zde nejsou asi zase tak nic extrémně nového a stráže o tebe nejeví také žádný zájem, protože zatím ses ničím neprovinila, tedy můžeš v to doufat. Kdo ví, jaké jsou zdejší zákony.
S každým dalším klapnutím kopyt koně o dlažbu jsi blíže a blíže tržnici a centru města, kde to začíná ožívat, kdy trhovci otevírají své stánky a začínají nabízet své zboží. Samozřejmě zde bude určitě i poměrné množství putyk a dalších míst plných různých příležitostí.

Stará rodinná pouta v Edenolu
Nicklaus

Nezůstáváš dlouho na jednom místě. Stále jsi na cestách. Stále v pohybu. Bez domova bez přátel. Již mnoho let putuješ a putuješ po Tarodaru a snažíš se mít klid od lovců, upírů i všech ostatních. Vždy jen na chvíli si odpočinout v nějaké vesnici výjimečně v městě, doplnit zásoby a zase pokračovat dál. Takový je tvůj život a takhle se ti daří již docela dlouho přežít.
Již předevčírem tě nohy zanesly do Edenolu. Vesnice ne moc daleko od pobřeží, která má záda chráněna kopci a na východu to nemá moc extra daleko do řidších lesů. Jak se zdá panuje zde poklidný život a pravidelně z vesnice a do vesnice vítají kupci z města více na jihu, které jsi před pár dny pouze minul, ale nezastavoval se tam. Něco ti říkalo, že není nejvhodnější doba toulat se městem. Zdálo se, že je tam příliš živo a ty jsi přece raději sám.
Jak dlouho již jsi vlastně sám? Čas se tak slívá a tak rychle běží, že to snad ani není možné. Zdá se to, jako by se to stalo včera a už to budou pravděpodobně dlouhé roky. Zdá se to tak dávno a přesto v tak živé paměti. Vzpomínky dokáží být kruté a neodbytné.
Minulou noc jsi strávil ve zdejším hostinci, který nese v celku pěkná název U Motyky a sekery. V hospodě jsou a byli pouze místní, takže defakto v patře jsi spal asi jediný a hostinský byl rád za tržbu, kterou jsi mu zde udělal. Mnoho poutníků zde očividně nevítá, kteří by zde nocovali, nebo zde nebývají až tak často, jak by hostinský rád. Je to docela milý a veselý chlapík, který se choval ochotně a cena za jídlo, dobré pití ani nocleh nebyla zase tak vysoká. Díky příjemné atmosféře zdejší vesnice jsi se rozhodl, že zůstaneš ještě jednu noc, aby sis pořádně odpočinul a následujícího dne mohl pokračovat naslepo zase někam dál.
Tvou pozornost však již ráno těsně po snídani, když jste sedíš u svého stolu upoutají otevírajcí se dveře. S lehkým vrznutím vejde do hospody starý muž s jizvou na tváři zabalený v docela hrubých kožešinách. Rozhodně to nebude nikdo místní. Svýma jasně modrýma očima se rozhlédne letmo po hostinci a zastaví se pohledem na tobě. Ani se nenaděješ a zamíří klidnými kroky k tobě.
"Mohu přisednout chlapče?"
Vyřkne to spíše, jako konstantování, než jako otázku a rovnou usedne přímo naproti tobě. Jeho staré ale nadmíru energické oči se protnou s těmi tvými.
"Když jsem se dozvěděl, že jsi zde nechtělo se mi tomu věřit Nicklausi. Nejspíše si mě nepamatuješ. Byl jsi ještě malý, když jsme se viděli naposledy. Vyrostl jsi."
Trošku se pousměje a složí mohutné ruce na stůl.
"Jsem Jordrick Torhalfg. A ty si se mnou budeš chtít zajisté promluvit. Mohli bychom jít někam do soukromí?"
Zadívá se na tebe poklidně. Ano je z něj cítit jiná krev, už při příchodu jsi měl divný pocit, ale až nyní si jsi jistý, ta silná energie, která z něj vyzařuje, ta úcta a respekt, který z něj sálá, tak se projevuje opravdu starý vlkodlak. A jeho jméno ti to vše jen potvrdilo je to Alfa smečky Torhalfg, pamatuješ si to jméno, sice si nepamatuješ tvář, ale jméno ano, protože ti o tomto muži ještě kdysi vyprávěl tvůj otec.
"Pokud jsi stále nerozhodný Nicku, pak bys možná měl vědět, že ti mohu říci i něco o tvé sestře."
Dodá vážně a v poklidu vyčkává, jak se rozhodneš.

Jordrick Torhalfg

Spravedlnost v Pelmontu
Ixeia

Dnes ráno jsi dorazila do vesničky Pelmonto. Zavítala jsi sem ze Svoresku, ze kterého již několik dní putuješ. Je zde docela příjemné počasí a z dálky se nese šumění moře, které ještě kousek dál na severu omývá zem.
Při tvém příchodu ještě valná většina vesničanů je zalezlá doma, nebo se stará o své věci. Tys samozřejmě docela hlasová, žíznivá a unavená zamířila do místní malé hospůdky, kterou si tu zřídili pro povyražení. U Věčného kola se tu jmenuje. Když jsi vešla hostinský, takový docela hubeňour zrovna leštil skleničky a urovnával, něco v policích. Když jsi došla až k pultu začal se ti věnovat.
"Tak, co byste si ráčila dát paninko? Máme široký výběr...no dobře ne až tak široký, jak byste si mohla myslet ale dostatečný. Také tu máme několik druhů dobrého pití dle libosti a kdybyste chtěla někde hlavu složit pár pokojů se také najde."
Usměje se a složí ruce na stůl. Hospoda je v podstatě prázdná až na jeden její kout, kde sedí nějaký podsaditý mužík, pravděpodobně trpaslík a zapáleně něco škrábe brkem do pergamenu.

Ilustrační obrázek

U toho ještě bafá ze své dýmky. Nicméně to jen do doby, než se okolo něj semkne několik místních sedláků, kteří zde jsou jako jediní další hosté a začínají si ho dobírat, nadávat mu a pošťuchovat jej. Nebohý trpaslík se snaží zůstat netečný, což moc dobře nejde a musí si dobře hlídat kalamář, aby mu jej nevylili na pergamen.
"Co to tam furt drápeš tou divnou hatmatilkou ty zakrslíku?!"
Houkne jeden.
"Beztak pomluvy o naší vesnici!"
Doplňuje živě druhý. Je jich tam celkem pět a všichni jsou jak se patří nadrátovaní.
"Ale pánové prosím vás...."
Snaží se z toho trpaslík vymluvit.
"Prosit nás budeš až za chvíli o život ty malej skřete."
Zavrčí podrážděně další s rukama zatnutýma v pěst, je jasné, že v příštích okamžicích se na trpaslíka sedláci vrhnou. Hostinský se tváří, že nic nevidí, nejspíše se do této záležitosti nechce moc plést.

Chlupaté dobrodružství v Ciferinu
Nuria

Spokojený život? Ano tak nějak by se dal definovat tvůj život v kostce. Jsi mladá hodně mladá, mladá i v měřítku lidí, natož mezi vlkodlaky. Nicméně i tak jsi vlkodlak každým coulem a tvá smečka má tuto vesnici pod palcem. Ač jste smečka věru malá, tak si zdejší starosta váš alfa dokázal udržet po dlouhá léta svůj post.
Část místních o vás ví, druhá část nikoliv. Ale tak nějak to zde funguje, až na ojedinělé incidenty, které se hold na jedné, nebo druhé straně čas od času objeví.
Vesnice má navíc docela výhodnou pozici, pro vaši smečku, protože jí obklopují lesy, kde se to pěkně hemží zvěří, tedy je co lovit. Jen je hold třeba dávat si pozor na to, aby vás nikdo neviděl a abyste se nezapletli do problémů. Přece jen nikdo by zde neuvítal lovce, nebo upíry či vlkodlaky, kteří by vám šli po krku. Kdo ví, která možnost je horší, nicméně každá by mohla být smrtící.
Posledně, když se zde před lety ukázali lovci stálo to život dva členy vaší smečky, kteří byli prostě neopatrní a byli odhaleni a následně zabiti. To jsi ale byla ještě malá a nepamatuješ si na to jinak, než z vyprávění svých bratrů, kteří tě chtěli nejspíše hlavně postrašit.
Venku už vysvitlo slunce a než ses stihla vzbudit rozletí se dveře do tvého pokoje.
"Vstávej sestřičko nebo prospíš celý den ty lenochu."
Zahláholí na celé kolo tvůj bratr Derek, který s rukama v bok stojí ve dveřích.
"Navíc dneska se musíš dobře připravit a taky zvládnout všechny své povinnosti.....Ne...neříkej mi, žes zapomněla, co je dneska za den, nebo jo?"
Povytáhne nevěřícně obočí.
"Ne dost...mlč ty ostudo raději neodpovídej.....Dneska v noci přece jdeš se mnou a bráchou lovit....no s náma tak úplně ne. My na tebe jen dohlídnem a budeme dělat křoví. Dneska totiž budeš v noci lovit už sama, jako velká holka, tak pohni, než si to někdo rozmyslí."
Zašklebí se a otáčí se k odchodu.
"A abych nezapomněl zkus o tom nekecat s každým koho potkáš víš přece, že lidé o nás vědět moc nemusí....jo a máma na tebe čeká se snídaní a pak mluvila něco o praní prádla, užij si to štěně."
Se smíchem zmizí a ty jsi tak již dokonale vzhůru, protože tohle vše se přeslechnout nedalo ani, kdybys měla normální lidské uši. Velká noc je tedy už na dosah. Ta na kterou se už tak dlouho těšíš. Před tím však ještě jsou denní povinnosti.