Andor.cz - Dračí doupě online

Zoufalství v Ciferinu

Začnu vrtat nohou do země, když se mě zeptá, proč jsem šla za ním. Zamumlám mu odpověď.

"No, protože dneska v noci mám mít první lov. A kdyby se přišlo na to, že jsem něco zvrtala, tak by táta nejspíš řekl, že se to ruší. A já nechci dál být jen to malé štěně! Já jsem schopná být vlkodlakem se vším všudy jako vy," odpovídám tiše, ale vzrušeně, protože vím, jak to téma je tajné v naší komunitě.

"Ale!" chci začít protestovat. Jak mám teď sedět a nic nedělat? Jak mám jen čekat? A co když se Kayovi mezitím něco stane? Zakňučím zoufalstvím, když vidím jeho znavený pohled. Snaží se mi pomoct, to vím. "Tak... dobře. Budu doma a počkám co zjistíš," odvětím s povzdychem a svěsím ramena. Tohle řešení se mi vůbec nelíbí, ale hádám, že mi zatím nic jiného nezbývá.

"Doufám, je to přece Kay," kníknu naposled a pak v náhlém popudu emocí svého staršího bratra obejmu krátce, ale pevně obejmu a zarazím mu hlavu do hrudi. "Děkuju Roarku. Vůbec nejsi tak hroznej, jak o tobě někdy říkám," zamumlám. No, co, sourozenecké hádky a pošťuchování mezi námi probíhalo jako v každé jiné rodině. A navíc byl mezi námi určitý věkový rozdíl a oba starší bratři měli tendence si ze mě dělat prťouchlata. Ale v případě nouze jsme jako rodina drželi při sobě. Popotáhnu a odtáhnu se.

"Tak jo, jdu domů. Máma bude chtít určitě s něčím pomoct," zahuhlám a promnu si oči, kterými brouzdám po zemi, aby se mi Roark nevysmál, že mi tečou slzy. A pro jistotu se otočím na patě a rychle zamířím domů.

Na cestě z Reindorfu - Ves
Artemis

"Hmm stejně by ses měla naučit alespoň někdy být trošku v klidu a uvolnit se."
Usmál se na tebe přátelsky, jako by to byla rada nade vše. Následně ti věnoval zubatý úsměv...ne naštěstí žádné velké špičáky.
"Ale no tak, to si vážně myslíš, že by jsem tak špatnej?"
Povytáhl obočí a stiskl ti druhou rukou přátelsky ruku.
"Neboj chci jen pár koláčků, protože u nás jsem je musel krást a byl to daleký dovoz. Jednou jsem kvůli tomu málem přišel o dva prsty."
Zašklebil se. Když jste přijížděli do probíhajících oslav. Přitahovalo to zvědavé pohledy vesničanů. Patrně tady moc poutníků oděných zvláště, jako vy nemívali.
Byli obezřetní, ale jinak k vám nikdo nezamířil ani průběh oslav nebyl zastaven.
"Asi bychom měli sesednout ať někoho nepřejedem."
Navrhnul Seb a sám seskočil z koně a nabídl ti ruku, aby ti pomohl ze sedla dolů.
"Buďme alespoň dnes jen obyčejnými cestovateli a užijme si krás, které nám toto místo nabízí."
Navrhl ti možnost, která se zdála lákavější, ale nemálo obtížná.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Jak říkám, na lidi já mám čuch."
Zazubil se hobit a když ses představil zatvářil se o to více potěšeněji.
"Tak Nikolai, rád Vás poznávám. Já jsem Beni. Beni Horal."
Představil se ti přátelsky a nad tvou další otázkou se zamyslel a promnul si bradu.
"Hmmm dnes už moc daleko asik ne. Bohům žel v okolí žádné hostince nejsou a příhodných míst na táboření, zase tolik není.S trochou štěstí dnes ujedeme ještě pár mil a pak se někde utáboříme."
Se zívnutím se protáhl a začal se zvedat ze svého pohodlného místečka, aby uhasil oheň a vy jste se mohli pobalit znovu na cestu.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Roark si ztěžka povzdechla podrbal se s lehce bezradným výrazem ve vlasech.
"Hmm a proč si s tím, nešla třeba za tátou, nebo mámou. Třeba by si věděli lépe rady."
Nadhodil, ale pak si znovu povzdechl, když viděl tvůj pohled a promnul si pro změnu unaveně oči, jakoby pár dní nespal.
"Dobře chápu....zkusím se po něm podívat, ale až doděláme rozdělanou práci se strýčkem. Nepoděkoval by se mi, kdybych se teďka vytratil. Ty se teď pro jistotu drž od Kaye dál, třeba se zašij doma, nebo tak něco. Dám ti vědět jestli jsem něco zjistil."
Bylo vidět, že se mu to neříká lehko a že z toho čuje průser, ale i tak pořád to byl tvůj starší brácha, který se rozhodl tě v těch sračkách prostě nenechat. Tak jako vždy.
"Hlavně, klid určitě pro to bude dobré vysvětlení a bude to v pohodě."
Nebyla sis jistá, jestli se snažil uklidnit tebe, nebo sám sebe.

A teď brácho raď!

"Jo, přesně tak!" kývám souhlasně hlavou a div neposkočím nadšeně, že to Roark rozklíčoval! To je jasný, rozumí tomu, tak s tím určitě i pomůže! Rozhlédnu se kolem, jako kdyby tu měl Kay být. zarazím se. "No, on je někde v lese. Já jsem sem utíkala fakt rychle, abych se za váma dostala co nejrychlejc, a tak zůstal někde ... tam v lese. Jakože běžel za mnou. Ale pak jsem mu utekla." Obrátím se zpět na Roarka. "Ale říkal předtím, že půjde za tátou, aby se po něm nesháněl, tak možná někde... tam?" navrhnu a pokrčím rameny.

Znovu se zarazím, když mě očichá. Je to sice běžná věc mezi vlkodlaky, ale dojde mi, že vlastně já nevím, jestli smrdím jinak! Ale zase jsem to pořád já. Nebo.. ne? Jak poznám, že já jsem já? Začnu mělce dýchat a panikařit, když mě zarazí opět bratrův hlas. Jsme to já! Sílou vůle vytlačím slzy z koutků očí.

"No jo, ale my jsme se nudili a vy pořád jenom pracujete..." zakňourám vzápětí omluvně. Mám chuť se bránit ještě víc, ale vzhledem k tomu, jak moc bráchu potřebuju, tak další slova polknu. Místo toho ho vezmu prosebně za paži, když přestane poklepávat nohou a opět se na mě podívá.

"Musíme mu ňák pomoc! Je to přece Kay!" zakňourám prosebně a zatahám ho trochu za tu paži. "Ne, co jsem viděla, tak se ničím do hlavy netřísknul, a já taky ne. Myslím, že tam bylo něco špatnýho uvnitř tý jeskyně. Jako kdyby ho to posedlo. Nemohl ses na něj jít podívat, jestli je v pohodě? Třeba se jen můj čumák mýlí! A když ne, tak možná poznáš, co to je! A když ne, tak ho vezmeme k léčiteli! Třeba to je ňáká horečka, nebo tak!"

Cesta ze Svoresku

,,Těší mne, že máte ve mne tolik důvěry."
Odvětím a skutečně mne jeho slova potěší. A trochu mi dělají starosti. Mohl by na to jednou doplatit, důvěřivost a tak. Nakonec, sám s tím má už nějaké špatné zkušenosti.
,,Nepadlo?"
Zarazím se a kameny ve vzduchu zakolísají a poskočí. Lze si představit, že je někdo drží v rukou a taktak je pochytá než vypadnou z rukou na zem.
Chvíli trvá, než se mi podaří je znovu ustálit.
,,Já jsem Nikolai Gran."
Představím sebe. Nemyslím si, že by mé jméno z nějakého důvodu mohl znát, ale přeci jen je to obchodník a ti narazí na spoustu různých věcí.
,,Kam vlastně dnes chcete až dojet? Tyto končiny příliš neznám. Zda je někde cestou hostinec nebo něco podobného."
Zeptám se na plán cesty.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice

„ Ano Sebastiene, já vím. Ale až budeš na světě tak dlouho jako já, dost možná budeš reagovat stejně. Jsme lovení, kvůli tomu kdo jsme. Kvůli předsudkům. Budeš stejně jaká jen čekat, jestli tě vedle od stolu nezkusí někdo sejmou… co si vzpomínám, i tys to měl zkusit…“
Popíchla jsem ho. Přesto v tom bylo cosi… smutného.
„ Hmm Paranoidní? Když mi za zadkem sedí mládě, které se kdykoliv může urvat ze řetězu a stojíme uprostřed vsi? Ne.. vůbec nemám starost.“
Ušklíbla jsem se na něj a když jsem zaslechla poznámku o jídle, zachvěla jsem se a pro jistotu jsem ho chytila za ruku. Pevně.
„ Víš… tato poznámka mě znervóznila ještě víc… Vím, jak je to těžké a v tuhle chvíli opravdu hodně riskuji, když tě sem beru.“
Šeptla jsem tiše. Opravdu ustaraná. Jestli se urve, pozabíjí všechny bez jakéhokoliv rozdílu a já ho dost možná ani nezastavím. A pak po nás půjdou lovci…
Pobídla jsem koně znovu do kroku.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Roark si založil ruce na prsou a pozvedl tázavě jedno obočí. Rozhodně tvé obhajobě moc nevěřil, znal tě až příliš dobře. Mlčky poslouchal celý tvůj kulometný výklad, až zhruba do půlky.
"Hej hej hej Nurry no tak zpomal přece skoro tě nestíhám vnímat...."
Marná snaha, protože jsi pouštěla další přival slov a on, nějaké přerušování vzdal. Když jsi konečně umlkla zamyšleně si promnul čelo a mírně se mračil.
"V jakým průseru to zase lítáš."
Povzdechl si. Tohle jsi od něj slyšela už tolikrát. To zoufalství z toho, co zase za tebe budou muset s bráchou řešit.
"Takže mi chceš říct, že se mu stalo něco v jeskyni a najednou smrdí divně a chová se jinak? A kde teď vlastně je?"
Zadíval se na tebe tázavě a nasál vzduch do plic.
"Ty smrdíš furt stejně, jako provinilý štěně."
Utrousil, možná aby ujistil sebe, nebo snad tebe.
"Já ti říkal, abys do těch jeskyní bez nás nechodila a vidíš, jak to dopadlo."
Další povzdech a promnutí si brady. Zamyšlené poklepávání nohou o zem a pohled na tvé štěněcí já.
"Jooo holka, tak to teda nevím, co s tím budeme dělat. Zvláště, když ani nevíme, co se mu stalo. A jsi si tím jistá? Neztřískal se tam jen něčím?"
Snažil se najít normálnější vysvětlení, ale nejspíše jste oba tušili, že tak jednoduché to nebude.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hmmm nejspíše pravda. Ale jsou věci, na který se připravit moc nedá."
Broukl hobit a slétl pohledem k tobě. Velmi dobře tě pozoroval, když sis začal hrát a trénovat s kamínky. Nehnul ani brvou, jen tě sledoval. Nevypadalo to, že bys jej nějak moc zneklidněl. Nakonec se jen přátelsky usmál.
"Nemám důvod se děsit. Věřím, že k tomu není důvod. Kdybyste mi chtěl ublížit a okrást mne, nebylo by zapotřebí čekat takový kus cesty, až budeme odpočívat po jídle."
Zasmál se lehce hobit ale pak zase na okamžik zvážněl a z kamenů přeskočily jeho oči na tebe, aniž by se zvednul ze své lenošivé polohy.
"Teď tak vlastně přemýšlím. Možná už začíná být i senilní, ale domnívám se, že dosud nepadlo Vaše jméno, že?"
Zkoumavě tě pozoroval, jako by se snad snažil přijít na tvé jméno podle toho, jak vypadáš. Co se týkalo kamínků, tak ty jej, spíše zajímaly, fascinovaly a nutily přemýšlet, než že by jej tento druh magie nějak děsil.

Cesta ze Svoresku

,,Nehezké časy. Hezký způsob, jak to označit. Nevím co, ale něco se určitě blíží, v tom máte pravdu."
Chvíli pozoruji obchodníka, jak se natáhl a založil si ruce za hlavou. Zdá se, že chce trávit. Což můžeme každý využít po svém.
,,Paranoia je docela užitečná věc. Pokud to s ní nepřeháníme. Strach je bezpečnostní mechanismus, který nás varuje, že je něco špatně. Rozum už pak musí vybrat, které ty věci jsou logické a které ne. Jediné co můžeme udělat, je připravit se na různé možnosti. I když se nelze nikdy připravit na všechno. Ale je pravda, že poslední dobou jsem asi zanedbával vlastní cvičení. Měl bych se k tomu vrátit víc, až se dostanu domů."
Z trávy zvednu telekinezí trojici kamenů. Pomalu s nimi začnu pohybovat svisle na střídačku, snažíc se udržet předchozí kámen ve stejné výšce. S nepravidelnými tvary je to těžší, než s objekty, které jsou stejné. Jako snažit se postavit zeď s nepravidelných kamenů a zarovnat je maltou, aby byly vodorovné.
,,Doufám, že jsem vás nevyděsil. Tohle....nemám v úmyslu použít jako zbraň a okrást vás o náklad."
Uvědomím si, že by si to mohl obchodník špatně vyložit. Přeci jen, je to něco jako vzít do ruky kámen. A s kamenem může člověk napáchat hodně škody.

Jak zase?! No teda... vlastně i jo...

"Jasně, děkuju!" houknu na strýce nadšeně, že se neptá dál a nechá mě si Roarka na chvíli vypůjčit.

Přesně dle očekávání je brácha napůl zvědavý a napůl otrávený z toho, že ho tahám pryč. Ne, že by to byl takový dříč, ale prostě jsme jeho mladší sestra a s těmi se asi netráví volný čas, nebo co. Na druhou stranu, já už za ním taky nelezu, když nemusím. Ale zrovna Roark je jeden z těch mála, co mám pocit, že by mě mohl pochopit a hlavně mi mohl pomoct to vyřešit, aniž by se o tom dozvěděla máma. A to je ten důvod, proč se nadechnu k tomu, abych mu odporovala, že já jsem žádný průser neprovedla. Ale pak rozhořčení ze mě vyprchá, když mi dojde, že to tak trochu můj průser je. A tak jen nespokojeně zamumlám, že takhle to není. Naposledy se rozhlédnu kolem jestli tu není žádný z dospěláků, než se obrátím na bráchu a spustím.

"Něco se stalo s Kayem. Byli jsme si hrát v jeskyni. No ty víš jaký. Takový tý, jak máma nechce, abychom tam lezli, ale lozíme tam s ostatníma pravidelně. Hrát na schovku a tak. A no tak jsme tam s Kayem byli, nevím, chvíli jsme se navzájem hledali a pak jsem přišla do takový divný vobrovitý černý jeskyně, kterou jsem tam faktys nikdy neviděla. A to jsem si myslela, že jsem tam viděla všechno. Ale asi ne. Nebo nevím. Ale prostě, byla jsem tam. Divně to smrdělo, nevím jak. Prostě divně. Špatně. Rychle jsem zdrhla, protože mi můj instinkt říkal, že je něco špatně. A no cestou jsem narazila na Kaye. Ale von to nebyl Kay. Teda, vypadal jako Kay a mluvil jako Kay, ale smrděl jinak. A v jednu chvíli v jeho očích se něco špatně zalesklo. Ale teď už to tam nemá. Ale pořád smrdí divně, i když jsme vylezli z jeskyně. A já nevím co s tím. Nikdo jiný tak divně nesmrdí. A tak jsem utekla do vesnice před Kayem, abych se s váma poradila, co mám dělat. Protože, co když se s Kayem něco stalo? Von to fakt není Kay. Něco na něm neštimuje," vyklopím všechno najednou na bratra na jeden nádech. Jedině, když zmíním instinkt, tak to pronesu důležitě a poklepu si na nos. Na konec svojí řeči rozhodím rukama.

"Co s tím, Roarku?" zeptám se pak, téměř to zakňučím, a zadívám se na něj štěněčím pohledem.