Andor.cz - Dračí doupě online

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

¨
Když jsi cestou nasávala pachy ostatních vesničanů, nepřišlo ti, že by se na nich něco na rozdíl od Kaye změnilo. Neměli tak divný nepříjemný pach, jako on. Takže dle tvého čenichu nebylo pochyb, byl to neKay!
Strejda se na tebe přátelsky a pobaveně usmál, hlavně nad tvými rozpaky a pak se poškrábal na bradě.
"Roarka? Hmmm...tak běž chvíli to tu s tvým bratrem zvládneme sami. Ale necourejte se dlouho ta střecha se sama nedodělá."
Roark povytáhl tázavě obočí směrem k tobě, dal si ruce v bok a nakonec vypustil z plic táhlý povzdech.
"Fajn, hned jsem zpátky."
Zavolal na své příbuzné a pak zamířil za tebou.
"Tak co tak hoří, že to nepočká Prcku? Jaký průser jsi zase vyvedla?"
Zastavil bokem za jedním z domů a složil ruce na prsou. Bedlivě si tě prohlížel a čekal, co na něj vysypeš tentokrát. Tví bratři byli na problémy, které jsi dokázala působit....neúmyslně samozřejmě.....docela zvyklí. Ale bude tohle jeden z těch obvyklých problémů?

Rodinná rada

Je to tak zvláštní! Všichni se chovali tak normálně! Snažila jsem se jim pozdravit oplatit a netvářit se nápadně, že někam spěchám, ale šlo mi to jen těžko. V žaludku jako kdybych měla kamení a úsměv vytvořit na tváři bylo těžší a těžší s každým sousedem, co mě potkal a chtěl si povídat. Cítila jsem takový divný tlak a chtěla jsem se pořád otáčet, abych zjistila, jestli Kay se neobjeví. Ale pak jsem si uvědomila! Musím čichat! A tak se během krátkého nezáživného pozdravení se sousedy začnu soustředit i na to, jak voní. Jsou cítit stejně? A nebo jsou stejně jako Kay cítit něčím, jiným? Ať vím, jestli se můj čumák zbláznil a nebo je to fakt neKay!

"Ahoj strejdo!" houknu na něj a donutím se na něj usmát. Když zmíní svačinu, zmateně se podívám na svoje prázdné ruce. Jo, já zapomněla, že budu muset kluky odsud nějak nenápadně dostat! Sakra!

"Eh, to ne, já jen..." zarazím se, protože vidím, že oba dva jsou plně zaměstnáni pomocí strejdovi. Ale Roark má na chvíli volnější ruce. A tak si zvolím jeho. Ruce si otřu do látky na stehnech. Potí se mi, nebo se mi to zdá? "Potřebovala bych od Roarka pomoct. Na chvíli. Já... Roarku, mohl bys? Prosííím, je to důležitý, fakticky." Protáhnu poslední slova a doširoka rozevírám oči, abych na to dala důraz. A pak čekám, jestli můj bratr svolí a půjde za mnou, abych ho mohla vzít stranou od zvědavých očí a uší ostatních.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

A tak jsi (ne)Kaye setřásla a zamířila do vesnice. Ještě stále trochu udýchaná jsi se rychle vydala hledat své bratry. Když jsi procházela vsí, někteří sousedé, cos potkala tě zdravili, nebo se tě ptali, jaký máš den, tak jako by se nic nedělo, jako by tohle byl jen další obvyklý den, jako všechny jiné.
Tví bratři zrovna pomáhali vytahovat trámy na střechu, protože co si budeme patřili mezi ty, kteří měli opravdu páru. Derek byl zrovna na střeše a společně se strýcem ustavovali trám, který jim Roark podával. Když slyšeli tebe všichni se ohlédli směrem, ze kterého jsi se objevila.
"Ach malá Nurry, neseš bratrům svačinu?"
Zasmál se srdečně strýc ze střechy a začal trám upevňovat provazem za drážku.
"Co se děje prcku?"
Houkl na tebe Roark, když se zbavil trámu a oprášil si ruce, aby se ti mohl na chvíli věnovat. Derek mezitím pomáhal strýci přidržovat trám, aby náhodou nesjel a neudělal z vás dvou dole lívance. Zahlédla jsi taky ještě pár dalším pomocníků na stavbě, se kterými se strýc znal a kteří mu nabídli, že přiloží ruku k dílu ať to jde rychleji.
A jak jsi mohla okem zhodnotit dílo se opravdu dařilo, protože za poslední 3 dny postavili velkou část nového domku. Sice to nebude žádné letní sídlo, ale útulno tam určitě bude dostatečně.

Konečně zpátky v Ciferinu

To bylo fakt děsný! Slyšela jsem ustaraného Kaye za sebou, ale věděla jsem, že to není on! Nechtěla jsem mu dělat starosti, nechtěla jsem ho nechávat o samotě, ale on nebyl on! Teda, vypadal, mluvil a choval se jako on, ale nebyl to on! Nevím jak, ale nějak jo! Cestou jsem nepřemýšlela. Běžela jsem, co moje lidské tělo zvládlo. Vím, že bych dokázala běžet ještě rychleji, ale to bych se musela přeměnit. A to máme zakázané. Mohl by nás přes den někdo viděl. A pravidla se mu dodržovat, abychom neohrozili nás a lidi, co s námi žijí.

*A teď dost možná je Kay v ohrožení toho něčeho! Co když je stále v té jeskyni?!* Ta myšlenka mi pomohla udržet zběsilé tempo až do vesnice. Na jejím kraji se předkloním a hladovým doušky vtahuji vzduch do plic. Předloktím si otřu zpocené čelo a začnu se rozhlížet. Nejdřív se podívám zpět do lesa, ale (ne)Kaye nikde nevidím. Potom se podívám po vesnici. Je dobře, že nikomu nemusím vysvětlovat, odkud tak prchám. Ale zase bych potřebovala, abych viděla bráchy.

"Kde budou pracovat teď Derek a Roark?" zamyslím se a rozběhnu se dál do vesnice. Tentokrát běžím normálním lidským tempem a mířím přesně tam, kde by měli bráchové přes den vypomáhat. Je pro mě těžké neběžet ze všech sil, ale vím, že tak bych na sebe přitáhla moc pozornosti.

"Dereku! Roarku!" houknu, když se blížím k nové budově, kterou pro strejdu pomáhají stavět.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Ale no tak Nurry co to zas do tebe vjelo!"
Houkl za tebou Kay, nebo alespoň ten, co se tvářil, jako on, když jsi z ničeho nic vyběhla pryč od něj. Slyšela jsi jeho zrychlený dech a dusot jeho kroků, když běžel za tebou.
"Neblbni Nurry! Nežeň se tak někde zakopneš a srazíš si vaz!"
Slyšela jsi jeho hlas někde za sebou, však vzdálený, tvá vitalita byla trošku někde jinde, než ta lidská, takže i když byl Kay fyzicky zdatný, nemohl ti stačit, když se v tobě probudila trocha vlčího instinktu. Samozřejmě byl to jen zlomek toho, co bys mohla dokázat ve své plné podobě.
Ani jsi nevěděla jak, a celá udýchaná jsi se objevila na okraji vesnice. Pot ti stékal po tváři, možná více stresem, než únavou, ale Kaye jsi nikde za sebou neviděla. Píchl tě osten výčitek, že jsi ho tam možná jen tak nechala. Třeba tě jen šálí smysly. Ale ne věděla jsi dobře, cos cítila a tvůj čumák tě ještě nikdy nezklamal. Pořád ti však nedávalo smysl, jak to bylo možné a co se vlastně stalo.
K tvému nebetyčnému štěstí si tě zatím nikdo z obyvatel nepovšiml, aby se začal vyptávat odkud se tak řítíš.

Na cestě z Reindorfu - Poblíž vesnice
Artemis

Povzdechl si a přestal do tebe rýt, stejně ubylo příležitostí, když jste potkali výkvět místní mládeže.
"Jsou to jen vesnické děti Artemis, ne každému se dostane patřičného vzdělání, jako tobě."
Odpověděl Sebastian tiše lehkou výtkou. Děti mezi tím se smíchem odběhly hrát si zase někam jinam, leč vám věnovaly na chvíli zkoumavé pohledy.
Když se váš kůň opět rozešel a vy jste vjeli pomalu do vsi, nikde jsi žádné vlkodlaky necítila. Tedy, ne že bys je musela notně poznat, kdyby se zde chtěli skrývat, přece jen stejně, jako upíři i vlkodlaci dokáží být nenápadní a za ty generace se naučili, jak se maskovat, pokud jsou v lidské podobě.
"Nebuď tak paranoidní."
Chlácholil tě a pak slétl očima ke kašně vesnice, kde právě probíhaly jakési asi slavnosti, byly tady stánky hromada lidí, smíchu, hrála i nějaká ta hudba. Možná oslavy pozdní sklizně nebo tak něco.
"Páni tady je ale jídla."
Poznamenal Seb k tvému úděsu, protože sis nebyla jistá jestli myslí množství lidí kolem, nebo vůni linoucí se z nejrůznějších koláčků, chlebů a pečeného ovoce.

Na cestě ze Svoresku
Nikolai

"Hehe řekl bych, že úplně stejné touhy, jako kohokoli jiného."
Zasmál se hobit srdečně, jako by snad neexistovala jasnější odpověď než tato. Nakonec však jen pokrčil rameny a povzdechl si.
"No jo, chamtivost a touha po větším podílu, než jednomu náleželo dokáže strávit leckoho."
Souhlasil skoro učeným a světským hlasem, jako by se jej to vůbec netýkalo.
"Však jsem říkal, že vhodného obchodního partnera, aby jeden v dnešní době pohledal."
Zazubil se a rozložil si cestovní plášť na který se u ohně natáhl.
"Tak tak, moje řeč."
Souhlasně na tebe zakýval ukazováčkem. Pak si rukama podložil hlavu a zadíval se na oblohu.
"Stejně mi přijde, že se blíží nehezké časy. Je to..hmmm jak bych řekl cítit ve vzduchu už nějakou dobu a není to jen těmi divnými zprávami a událostmi, které se šíří kraji, bude v tom něco víc. Bahh možná jsem už jen starý a paranoidní."
Zasmál se hobit ale pak znovu zvážněl.
"Ale i tak, stejně se tomu pocitu nedokážu ubránit."
Svraštil podmračeně čelo.

Na okraji vesnice

„ Jistě, že si to myslí o upírech.. tedy něco podobného…“
Odpověděla jsem mu naprosto klidně.
„ Říkám ti, dokud nedělali potíže, nebojovali jsme s nimi na našem panství. Když ale přišel konflikt, bylo nutné ho řešit. A že jejich mladí bývají vážně dost konfliktní. Málokdy mají štěňata rozum… stejně jako malý pejři.“
Zašklebila jsem se na něj vítězoslavně. Přeci jen, on je malej pejr sotva dva dny... ani ne. Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla ten hlas. Prudce jsem obrátila hlavu, jako by mě bodla vosa a napjala jsem se. Zadívala jsem se na děti. Trochu se mi sevřel žaludek, takže jsem od nich nakonec odvrátila pohled.
„ Já jsem si hrála s vyšíváním, učila se tanci a dějepravě, zeměpravě. Počtům a slušnému vychování. Neměla jsem čas učit se zabíjet upíry.“
Dívala jsem se přímo před sebe, se vší svou hrdostí, přesto jsem koutkem oka pozorovala, co se děje kolem mě. Napjatá a pozorná ke všemu, co bylo kolem mě. Párkrát jsem se nadechla, a vydechla, abych zjistila, jestli kolem jsou mokří psi…

Nad moje síly

Obrátím se zpět k jeskyni a čekám, že vyjde zmatený Kay, který nejen že bude znít jako on, ale bude kompletně vypadat jako on a vonět jako on. Kay, co přihne z jeskyně sice rýpe do mě jako můj Kay, ale není to on. Střípek čehosi, co zahlédnu v jeho očích mě vyděsí. Nakrčím nos a cítím, jak se mi chce brečet. Brečet a křičet.

*Co tohle má znamenat?*

Natáhnu i nosem jeho vůni, ale ta je pořád špatně. Oh, jak moc jsem doufala, že bude už správná, nebo méně... špatná! Ale co si teď počnu s (ne)Kayem? Co je zač? Je nebezpečný? Moje vlčí já mi radí, že ano. A tak od něj ustoupím další krok. Na chvíli jej neposlouchám, protože se snažím najít odpověď. Ale žádnou nemám. Nevím, co si počít! Na tohle mě nikdy nikdo nepřipravoval! Vzdálím se od něj další krok a vrtím hlavou. Musím se soustředit na to, abych se před ním teď a tady nepřeměnila. To je proti pravidlům. A pravidla jsou to, co nás udržuje v bezpečí. Nemůžu ohrozit jen tak sebe a mou rodinu... Počkat! Rodinu! Myšlenka se zformovala těsně před tím, než mi mávnul rukou před obličejem. Ruku mu odplácnu stranou, aby jí neměl tak blízko mě.

"Hm, jo," zabručím zamyšleně. Moje máma by mě přetrhla jako hada, kdyby zjistila, že jsme se tu poflakovali. A to přitom nevím proč kvůli té jeskyni tak moc vyvádí. Proto jí tyhle věci neříkám. Stejně jako bráchové. Bráchové taky mají před rodiči tajemství. Takže, jsou to právě oni, za kým můžu jít a můžu se zeptat, co to sakra s Kayem je! Jsou to sice tupouni, ale v tomhle by mi mohli poradit!

"Musíme domů," hlesnu a znovu se na něj znepokojeně zadívám. Pak nakrčím znovu noc a zavrtím hlavou. Pořád smrdí. Tohle není můj kamarád Kay. Rozběhnu se cestou k naší vesnici. Nechci být s tímhle (ne)Kayem o samotě. Touha přeměnit se do nebezpečnější podoby ve mě čím dál tím víc roste.

Cesta ze Svoresku

,,Upřímně? Příliš neznám. Ale mám představivost a pár dobrodružných jedinců takového typu jsem již potkal." odpovím obchodníkovi upřímně s pokýváním hlavy. ,,V mém věku ještě přemýšlet o vztazích, rodinách.....asi přenechám jiným. Co myslíte, že může ženu donutit, aby se vydala na takovou životní cestu? Myslím tím, cestovat po světě, hledat kdovíjaké věci, vzácné i méně vzácné a trávit život putováním?" nadhodím téma, kterého by se mohl chytit a které příliš nemám zmapované. Mohl bych se tak něco dozvědět i z toho obecného hlediska.
Poté mi vysvětlí, jak bylo naloženo s jeho minulým obchodním společníkem.
,,To tedy nezní jako příliš dobrá promoce pro možné potenciální společníky. Když tedy odhlédneme od toho, že se vás pokusil okrást. A nakonec skončil tak, jak většina lapků. Rozdíl je v tom, že tohohle jste znal. Ale jinak to bývá dost častý osud podobných lidí." nezní to jako nějaká omluvná řeč a o to by mi ani nešlo. Vlastně ani o nějakou útěchu. Stalo se to dávno a obchodník to už určitě strávil.
,,Neradi vzpomínáme, to asi ano. Ačkoliv můj život je prozatím příliš krátký, abych mohl posuzovat, co přesně by mohlo být v něm považováno za něco vyloženě špatného. Nakonec, vždycky se musíme sebrat a jít dál." zhodnotím svůj dosavadní život. Nebyl úplně jednoduchý, ale také jsem se rozhodně nebrodil bahnem. Obrazně. Reálně už ano.