Andor.cz - Dračí doupě online

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů

„ No jestli jsou to tví opravdu dobří přátelé, tak počítej s tím, že se mě pokusí roztrhat za to, co jsem ti provedla. Je jen málo těch, kteří opravdu poslouchají. Většinou jsou velmi… emotivní a snadno naštvatelní…“
Když zmínil fajnovku, zavrtěla jsem se v sedle.
„ Mám ráda své pohodlí, ale to už jsem neměla pár desítek let…“
Povzdechla jsem si a chvíli jsem zasněně pozorovala zasněžené okolí. Byly doby, kdy jízda na koni nebyla pro dámy… a už vůbec ne obkročmo, když to bylo nutné tak nohy pěkně z boku. Přesto jsem letní vyjížďky milovala. A když pak přišel Tristan… Naučil mě, že jsem dost mocná na to, abych tyhle věci bez problémů mohla ignorovat a dělat si co chci.
„ Bohužel, tady asi žádný kůň nebude.“
Rozhlédla jsem se po krajině. Zasněžené stromy, zamrzlé kapičky vody na nich vypadaly jako křišťálové ozdoby. Celkově to bylo krásné místo. A moc hezké muselo být i v létě. Už je to dlouho, co jsem si takový pohled mohla v klidu užít. Opravdu užít a sdílet s někým dalším.
„ Tak nás veď, Sebe…“
Opřela jsem se o něj, do rukou jsem mu vtiskla otěže a pobídla jsem Arga do kroku.

Neznámá tvář přítele

Cítím jak se kolem mne tma omotává, sahá na mě a brzo mě určitě začne dusit. Přidávám do kroku, skoro už běžím. Cítím, jak se mi srdce rozbíhá v hrudi rychleji, aby stačilo mému kroku. Cítila jsem nebezpeční, i když jsem ho úplně nechápala. Ale věřila jsem s svým instinktům. My vlkodlaci jsme v tomhle moudřejší než lidi a víme, že instinkty jsou další smysl, co nám radí. Takže když se zničeho nic za mnou něco pohnulo, rychle jsem místo kroku udělala skok a při dopadu jsem se na patách otočila a zavrčela na to něco. Jsem hrdá šelma! No, dobře, možná to nebylo tak hřmotné, jak bych chtěla, ale taky to nebylo zakňučení. I když bráchové by mi za to asi dali pohlavek. Před lidmi nemám dávat svého dravce v sobě vůbec najevo.

*Kay!... Kay?* nestihnu si ani vydechnout úlevou nad známou tváří, protože je s ní ... něco špatně. Zamračím se. A ne kvůli tomu, že na mě vybafl a já nadskočila jako vyplašená zajíc. Mračila jsem se proto, že se mi ten výraz vůbec nelíbil. Působil... nebezpečně. A Kay na mě takhle nikdy nepůsobil. Zůstanu stát na místě a nedůvěřivě si ho prohlížím.

"Něco je s tebou špatně," poznamenám fakt. Nasaji trochu vzduch nosem a pořád necítím ani náznak Kayovi přítomnosti, Kayova pachu. A jsem si jistá, že bych ho naprosto bezpochyby po pachu poznala. Kay totiž voní zvláštní směsicí dřeva, potu a no... louky. Ale ne rozkvetlé louky, ale takové ... travnaté louky. Prostě! Jde o to, že Kayův pach jednoznačně poznám a tahle... tenhle... tohle prostě tak nevoní ani trochu. Našlápnu si jednou nohou dozadu.

"Ty nejseš Kay. Co seš?" zavrčím na něj se směsicí strachu a vzteku z toho, že používá Kayovu tvář. Tu může mít jen on!

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Ticho a plíživá tma se ti doslova ovíjela okolo těla. Zrychlila jsi proto krok a zamířila ven z jeskyně. Na tvé volání nepřišla žádná odezva a zároveň jsi neslyšela nikde Kaye, jako takového. Jakoby se prostě vypařil do vzduchu.
Když už jsi byla skoro u východu najednou se něco pohnulo.
"Baf! Hehech! Lekla ses Drobečku?!"
Objevil se Kay za tvými zády. Jeho výraz byl děsivý a vykreslený stínem. Přišlo ti, že působí jinak, než před chvílí. Více děsivě a cize. Jeho úsměv byl takový ten pološílený a bylo na něm něco nevysloveného a děsivého.
"Copak je s tebou? Snad jsi neztratila řeč."
Usmíval se od ucha k uchu, ale ne svým běžným přátelským úsměvem, ale takovým spíše spokojeně, morbidně podlým. A stále se ti držel ten divný pach, Kayův jsi nedokázala zachytit, abys třeba odhadla jeho náladu, nebo rozpoložení.

Sama (?) v jeskyni

Po nadšené náladě, kterou jsem ještě před chvilkou měla, už nebylo ani památky. Kráčela jsem tak rychle, jak jsem mohla, abych při tom stále byla opatrná a neztratila se v jeskynním komplexu. Navíc jsem se pořád rozhlížela a hledala Kaye.

Kam se jenom mohl podít? A proč mi sakra neodpovídá? zazoufám si v duchu. Můj mozek mi aktivně předhazuje nápady s tím, co se mu všechno mohlo stát. Nesedí mi na něj, že by odešel a nechal mě tu. Neměl by se tu ani ztratit, protože v téhle jeskyni strávil tolik času, co já. Což znamená, že hodně. Jakože fakt hodně.

"Kayi, tohle už není vtipný! Kde jsi? Není ti nic?" houknu ještě do jeskyně, na chvíli se zastavím a napnu uši, abych se soustředila i na tiché hlasy. Pokud se mu něco stalo, třeba volá o pomoc jenom tiše.

Promnu si nos jako děcko při rýmu. Kéž by se mi podařilo zbavit toho nepříjemného pachu. Vůbec nechápu, co to může být! Zamračím se a začnu si mnout paže.

"Už se mi tady nelíbí, jdu ven!" houknu do jeskyně, kdyby se náhodou Kay někde schovával a číhal na mě, tak aby věděl, že se načeká. Znovu se rozhlédnu a je mi ouzko. Tiše zakňučím, jak mám pořád ten nepříjemný pocit, co jsem měla v té nové části jeskyně. Znovu se ohlédnu a vzhledem k tomu nepříjemnému pachu se rozejdu. Tentokrát rychleji.

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"Kdo ví."
Pokrčil Seb rameny s úšklebkem a pak si mírně povzdechl.
"Jo dlouho a ne každý ti chce hned ukousnout hlavu, nebo tě vysát do sucha ne?"
Slétl k tobě očima, které jasně říkaly nač naráží.
"A nebo jsi ty moc velká fajnovka."
Zazubil se na tebe v předsevzetí, že jemu to přece vadit tolik nebude. No jo mládě.
"Asi působíš moc lahodně."
Přejel si Sebastien jazykem po zubech a krátce se odmlčel. Pak poplácal Arga po boku.
"Vím, jen nevím, kde ho tady v okolí seženem museli bychom spíše do většího města."
Odvětil a svraštil ustaraně čelo.

Přikrov stromů

,, No to nejspíše ano,... Ty bys snyd chtěl?"
Popíchla jsem ho.
,, Znas je už dlouho, jo? A ještě nejsi pytel s blechama?"
Zazubila jsem se na něj.
,, Věř mi, teď pro tebe bude horší je snést. Máš trochu citlivější nos...
Cvrnkla jsem ho jemné do špičky nosu. A uvelebila jsem se znovu na sedle.
,, Budeme potřebovat ještě jednoho koně... Argo taky nemůže nosit nás dva dlouhodobě... "
Zaupela jsem tiše a pohladila koně po krku.
,, Ne mmoc vlkodlaků se semnou vybavovat na bezpečné nebo neutrální úrovni nechtělo."

Na cestě z Reindorfu - Příkrov stromů
Artemis

"Tak to mám nejspíše jediné štěstí, že jsme se ještě nevzali."
Mrknul na tebe laškovně. Jak se zdá, nebylo nic, co by mu zkazilo náladu. Stvořila jsi opravdu monstrum.
"Hele nějak to dopadne. My si poradíme. Navíc znám je docela dlouho. Snad nás....pochopí."
Bylo vidět, že si není úplně jistý, ale kdo by byl. Dost podstatných věcí se přece jen změnilo.
"Stejně si potřebujeme odpočinout a zase tolik na výběr nemáme řekl bych."
Vydechl a trochu se protáhl.
"A třeba budou něco vědět. Předpokládám, že ses na svého syna moc vlkodlaků neptala co?"
Zacukal mu koutek. Byla otázka jestli svou otázku myslel vážně, nebo si tě jen dobíral, ale nejspíše v tom bylo od obojího trochu.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

Jediný hlas, který ti přicházel v odpověď byl tvůj vlastní. Tíživé ticho a tma se ploužila snad, jakoby za tebou, i když ses z tohoto neznámého místa vzdálila. Avšak tvůj kamarád ti neodpovídal. Ba ani jsi jej nikde neviděla. Bylo to, jako by se po něm slehla zem. Jako by ho jeskyně spolkly. Mohl někde uklouznout a upadnout? Ale neslyšela jsi výkřik. Nebo se naštval, že ses mu schovávala a odešel a nechal tě tady? To mu podobné nebylo. Či se snad schovával za nějakým rohem a číhal až ho půjdeš hledat, aby ti oplatil to vše, cos mu dnes vyvedla? To by se od něj dalo docela očekávat. I přes to vše jsi však však měla knedlík v krku a neopouštěl tě ten divný pocit.
A ten pach, cos tam cítila ti utkvěl v nose. Nelíbil se ti. Bylo na něm něco.....snad až děsivého....? Prostě ti z toho naskakovala husina. Se zvědavostí se mísila nejistota, možná snad i kapka strachu.

Návštěva u vlkodlaků

Poklesla mi mírně brada, když jsem viděla ten jeho … děravý úsměv. Zachvěla jsem se.
„ Jo… jednoho manžela už mi zabili…“
Dívala jsem se na něj. Ve tváři smrtelně vážný strašně smutný výraz. Pěkně jsem ho v něm pokoupala, ale o pár vteřin později jsem se začala smát. Zavrtěla jsem hlavou a na chvíli zavřela oči.
„ Ne neboj.. nevím, kdo zabil Tristana… ale Vlkodlaci se nám kolem panství tehdy motali, to je pravda. Spíš je problém, že pokud je to nějaká výše postavená rodinka, pravděpodobně vědí o mé moci a nemuselo by to nadělat dobrotu, víš… Nemám proti vlkodlakům předsudky, pokud mi neloví můj lid, nesnaží se mě chytit, sežrat nebo zneužít… Jen doufejme, že jsme nebojovali s nějakým jejich příbuzným.“
Povzdechla jsem si potichu.

Zvědavost kočku zabila...

Zpočátku jsem to nevydržela a občas se zasmála. Tím jsem mu ale prozradila, kde většinou jsem. Což mě párkrát stálo skoro chycení. Jednou mi dokonce zavadil o ruku konečkem prstu, ale však jsem uskočila. Od té doby jsem se snažila získat větší prostor mezi námi a začala rychleji ustupovat. Snažím se hlídat si Kaye a získávat náskok až najednou... Zarazím se. Tuhle jeskyni nepoznávám! Hned mě napadne, jak je to divné, protože tyhle jeskyně máme s Kayem a ostatními dětmi prolezlé skrz naskrz, dalo by se říct. Zastavím se a urputně se snažím prohlédnout tmu před sebou. Zamrkám a pak si i promnu oči, abych se ujistila, že se mi to nezdá.

*Ta tma je někdy tmavší než jindy!* přesvědčuje mě moje mysl.

A pak se přidá ten zvláštní a cizí pach. Nakrčím nos a pořádně nasaji vzduch nosem, abych ho jaksepatří ochutnala a zkusila rozpoznat, co by to mohlo být. Ušklíbnu se, když ten štiplavý zápach naplní můj nos. Nakloním hlavu ke straně, zamračím se a přemýšlím. Jít do větší temnoty, když nemám u sebe žádný zdroj světla a ani já už tu nevidím, je hloupost. Prazvláštní pach je lákavý tím, jak je nový a neznámý. Ale poslepu tady nic moc nevymyslím. Ha! Odpoledne začalo být ještě o něco zajímavější! Nová jeskyně na prozkoumání! Pořádně se rozhlédnu kolem sebe, než se obrátím a vydám se zpět do oblasti, kterou poznávám. Snažím se zapamatovat si cestu, abych sem Kaye mohla dovést. ideálně s loučí, abychom se tu mohli víc porozhlédnout. Nadšením se začnu opět usmívat.

"Kayi! Našla jsem novou jeskyni!" houknu do zbytku jeskynního komplexu, kam se vracím, a který známe. "Hej Kayi! Slepejši, slyšíš?" houknu ještě po kamarádovi a nadšeně se šklebím, zatímco se ujišťuji, že si cestu budu pamatovat.

Každodenní starosti Ciferinu
Nuria

"Nurry! Ty malá liško jen počkej až tě chytnu! To budeš koukat!"
Burácel a hnal se za tebou. I když neviděl, docela dobře se instinktivně proplétal chodbou, kterou jste už tolikrát šli. Měla jsi však výhodu zraku a tak se ti dařilo unikat a on se tě snažil chytit. Cítila jsi, jak kolem tebe občas prochňapne jeho ruka. Slyšela jsi nadávky a hromování.
"Budeš viset za sukni na nejblližším stromě."
Vyhrožoval ti nazlobeně, ale dobře jsi věděla, že by ti neublížil, na to jste se znali moc dlouho. Postupně jsi couvala dál a dál do jeskyně. Kayův hlas se ti vzdálil, jak s tebou nestíhal držet krok a ty ses ocitla najednou v jeskyni, kterou sis nevybavovala. Byla docela prostorná a měla jsi pocit, jakoby tady tma snad houstla v jednu chvíli a řídla v druhou. Měla jsi tu z toho divný pocit a také jsi zachytila neznámý pach. Štiplavý a divný. Nikdy jsi nic podobného necítila. Možná se ti to jen zdálo a hrála si s tebou tvá bujná fantasie, protože ses oddělila od svého kamaráda na moc dlouho.