Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

The End of the Gun

Příspěvků: 93


Hraje se Denně  Vypravěč Alorain je offlineAlorain
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Denis Hartraft je offline, naposledy online byla 23. listopadu 2017 22:38Denis Hartraft
 Postava Sarah Bain je offline, naposledy online byla 22. listopadu 2017 9:33Sarah Bain
 
Sarah Bain - 16. listopadu 2017 14:32
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Tohle bude fičák


„Hmmmm,“ zahučím uznale, když si prohlížím, čeho všeho se už náš pan „jsem drsnej jak šmirglpapír“ účastnil. Je těžko říct, jestli degradace přispěla jeho egu nebo jeho zlobě, každopádně bychom se před ním měli mít asi raději na pozoru. Tenhle doma určitě nechodí v růžovém župánku a nelakuje si nehty... Každopádně to, že je takový ostřílený voják jako on tady, znamená buď, že se toho dozvěděl příliš, a jeho vedení se ho rozhodlo zbavit tím, že ho zašijou na šílenou planetu plnou obrovských lidi-požírajících monster a přitom si ponechají čisté své bílé rukavičky. Anebo se tady schovává před něčím, o čem asi ví jen on. Anebo proto, že doma nosí růžový župan a lakuje si nehty.. zachechtám se sama pro sebe.
Pomalu se přibližujeme k povrchu planety a větve monstrózních stromů málem škrábou boky našeho milovaného Thora. Na obrazovce sleduji, jak se k nám přibližuje země posetá hlubokými a rozlehlými dírami. Až po chvíli mi dochází, že se jedná o krátery po stromech vytrhaných i s kořeny.
Přilétáme na „mýtinu“ (jestli ji tak lze nazvat, určitě tady někdo dost usilovně mýtil) a všímáme si po střechu vyzbrojených obranných věží. Přeběhne mi mráz po zádech, když si uvědomím, do čeho jsme se to asi zase dostali.
Vzápětí málem neovládnu nutkání se s hysterickým jekotem bezhlavě rozběhnout pryč (což by zřejmě skončilo tím, že bych to nabořila do stěny kokpitu a odebrala se do Země nezemě), když uslyším řev. Ten zvuk prostupuje naší lodí, jako by byla z papíru, a zakusuje se nám do uší. Pak se objeví to, co ho vydává a mně se podlomí kolena.
Něco takového jsem nikdy neviděla. Najednou silně zatoužím vrátit se do navoněných salónů mých rodičů. Jakékoliv myšlenky mě ale velmi rychle opustí, když sleduji, jak se ta zrůda rozbíhá a odráží do vzduchu s cílem udělat si z jedné z věží bidýlko. A střely odrážející se od jeho těla jsou jen příjemný deštík...
Už se začínám loučit se životem, když vyšlehne paprsek jasného světla. Chvíli přes jasnou záři nevidíme nic, pak se ale kamery zaostří na bezvládné tělo obra ležící na zemi. Nasucho polknu, když nespatřím žádný pohyb, aby taky ne, když v jeho těle zeje díra velikosti menšího dopravního tunelu.
Naše loď se dává do pohybu směrem k hangáru, naprosto netečná k tomu, čeho jsme právě byli svědkem, i Max mlčí. Uvnitř je to jako v mraveništi, ostatně jako obvykle. Když vystoupíme ven, už na nás čeká Caster, očividně škodolibě potěšen našimi bledými tvářemi.
„Já pilotuji letoun Falken, tady Denis dva Atlase,“ odpovídám na jeho otázku a kývnu Denisovým směrem. Slovo pak nechávám na něm, nejsem si úplně jistá, jestli tady sluníčku Rexovi říkat i o našich Spektrách, takže to nechávám na Denisovi, jestli s touto informací vyrukuje nebo ne.
Jedno je ale jasné: měla bych zásadně přehodnotit svůj vztah k přírodě, a to rychle...
 
Vypravěč - 21. října 2017 11:26
titanfall_wallpaper_29752.jpg
První dojmy

„Provedu,“ oznámí Max a odmlčí se. Muž na obrazovce mezitím obdrží vaší zprávu a jeho výraz se mírně rozjasní, když si prohlédne, kdo jsou nově příchozí.
„To jsou mi ale dobré zprávy.“ Nejen výraz, ale i tón se změnil. „Zašlu vaši lodi koordináty přistávací plochy. Až budete přistávat, zachovejte klid, rozruch je dráždí.“
Nevíte, jak přesně si vyložit jeho úsměv, něco mezi přátelským varováním a jízlivou radostí z toho, že on ví, co tím myslel.
Sotva se komunikační linka ukončí, Max zobrazí záznamy, které se mu o tomto muži podařilo najít.
„Kapitán Rex Caster, bývalý brigádní generál. Degradován pro neuposlechnutí rozkazu výše postaveného důstojníka. Aktivně se účastnil většiny operací i přes zákazy nadřízených i směrnic o účasti vyšších důstojníku v akci.“
Následuje výčet operací, které se k jeho jménu podařilo najít. Většina ani jednomu z vás vůbec nic neříká, ale poznáváte pár názvů planet, kde víte, že se děly občanské nepokoje spojené s rebelií proti vládnoucím systémům.
„Více detailů se mi nepodařilo shromáždit, většina složek je tajných a ty, které nejsou, jsou neobvykle strohé na vojenské hlášení. K této operaci byl kapitán přidělen před dvěma lety, od té doby je zde.“

Zamíříte na povrch. Mohutnost džungle vám pořádně dochází, až když se přibližujete. Stromy jsou doslova obří, přes koruny se vám nedaří vidět na zem, ale máte tušení, že kmeny těchto obrů budou mít úctyhodný průměr.
To se vám také potvrdí, když přiletíte k mýtině. Místa, kde byly pařezy stromů, označují mohutné díry, které vypadají spíše jak kdyby tam vybouchlo plynové vedení.
Mýtina je posetá obrannými věžemi. Zajímavé je to, že vybavení věží se od sebe značně liší, od těžkých kulometů se tu nacházejí i energetické děla a těžké plamenometné stanice. Věže tvoří kolem základy dvě soustředěné kružnice.

Sotva začnete přilétat k hangáru, trup Thora rozvibruje mohutný řev. Systém automaticky zobrazí kameru, která má výhled na zdroj tohoto neskutečného hluku. Stvoření, které vidíte, jste si do dneška snad jen představovali. Zelený obr, snad větší než Titán, rozhodně mohutnější a nevypadá, že by ho jen tak něco mělo zabít.
Věže okamžitě spouští palbu, ale vypadá to, že účinek mají pramalý. Mohutný tvor se rozběhne od okraje mýtiny, mohutnými kroky ubírá vzdálenost k první z věží.
Balistická munice se od něj odráží nebo exploduje na povrchu.
Skokem se odrazí od země s cílem skočit na vrchol jedné z věží. Dvacet metrů oceli a polymerů, které zbraňovým systémům věží zajišťují přehled a prakticky 360° palebného úhlu, jsou malou překážkou pro obra. Dřív, než jeho obří pěstí dopadnou na cíl, protne scénu jasný paprsek, kamera automaticky ztlumí jas, aby ochránila vaše oči od poškození.
Obr leží kousek od věže, v jeho těle zeje díra, ze které se kouří a její okraje žhnou vysokou teplotou. Zbraňové systémy jeho tělo chvilku sledují, když se ale nehýbe, vrátí se přednastavené pozice a vyčkávají na další cíl.

Vy mezitím vletíte do hangáru. Jako obvykle, je v něm dost živo, tyhle místa prostě nikdy nespí. Autopilot vás navede na vaši plošinu, kam poklidně dosednete.
Okamžitě k lodi přibíhají technici a roboti, zajišťují ližiny a začínají s dotankováním nádrže.
Thor není jediná a ani největší z lodí, které v hangáru jsou. Lodí podobného ražení jsou tu čtyři. Něco vám říká, že rozhodně nebudete první žoldáci, kteří byli na tuhle práci najatí.
Když vystoupíte, kapitán na vás už čeká se založenýma rukama a úsměvem.

„Vítejte. Doufám, že vás ta potvora neodradila od téhle práce. Rex Caster, velím tady tomuhle cirkusu.“ Změří si vás pohledem, zřejmě spokojen tím, co zatím vidí. „Co všechno s sebou vezete, ať mám představu, kam vám upíchnu. Zbytek bandy je momentálně venku v konvoji, brzo by tu měli být, takže se budete moci seznámit. Pokus se vám ale nechce čekat, klidně najdu nějakou akci, abyste si to tu mohli osahat hned z fleku.“
 
Denis Hartraft - 09. října 2017 21:03
20100920170735d45e2b049646.jpg

Výlet na AFG:218



Celý tenhle výlet se mi začínal zamlouvat. Výlet po lesích jsem měl rád a teoreticky by se dalo sehnat pár hezkých trofejí. Což by utišilo můj přízračný šlechtický lovecký pud, který teda často nepěstuji, ale tady si mě asi najde sám. Samotná cesta je něco co nepatří mezi mé oblíbené činnosti. Já mám rád tu svojí humpoláckou chůzi v mechu, ale tohle není prostě pro mě. Ten tlak, který mi ležel na prsou byl velký. Nevím jestli mi na ně vždycky položí slona nebo nohu mecha, ale byl jsem rád, když zrychlení skončilo.

Maxi prosím nech si Ty řeči nebo si začnu myslet, že máš smysl pro humor.

Usměju se a potom už pomalu naběhnou skokové motory a my jsme rázem na cestě. Říká se, že ty světla ve skokovém vesmíru jsou duše těch, kteří už odešli. Já teda nevím, tohle říkají lodníci a vesmírní cestovatelé. Já jenom vím, že mě z toho svědila kůže, takže jsem byl rád, když jsme po několika hodinách vyskočili a byli jsme u našeho cíle.

Fuj, jak já ty skoky nesnáším. Bych se potom uškrábal!

Vztekám se a snažím se přemáhat. Na většinu má skok nepříjemný účinek až po čase, ale já skoro hned. Podle našich senzorů byla ta koule opravdu jeden velký prales a to chápu, proč potřebovali žoldáky, aby je chránili. Když vezmu naší sílu spolu se Spectrami, tak by jsme mohli slušně přispět. Ten dotyčný, který se nám ukázal na displeji nepůsobil zrovna mile, ale kdo kromě nás dvou vypadal mile. Dávám si pozor, abych vypnul vysílání zvuku a jelikož se naše zpráva chvíli ponese můžu promluvit na Sarah.

Ten chlap nevypadá nic moc. Leda tak nám nacpat prst do zadku. Maxi zkus podle obrazového záznamu projet, jestli o tom chlapovi něco nevíme a pak mi to vyjeď.
 
Sarah Bain - 01. října 2017 17:25
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Příjezd


Maxův pokus o jakousi zvláštní formu suchého humoru se alespoň u mě míjí jakýmkoliv účinkem. Abych řekla pravdu, tyhle přesuny mi příliš dobře nedělají. Ano, jsem sice pilotka a na podobné věci bych tak měla být zvyklá, ale na pocit toho, jak mi obrovská tíha drtí hrudník a mačká vnitřnosti, si asi nikdy úplně nezvyknu.
Vesmír, do kterého vletíme, je prostě a jednoduše divný. Tma je všude kolem, jen tu a tam ji prosvětlují ty záhadné shluky světla. Konečně se znovu nahodí jak vitální funkce nás dvou, tak senzory lodi, to značí, že jsme na místě. Rande s obrovskými příšerami může začít...
Pořádně a zhluboka se nadechnu, snažím se své scvrklé plíce dostat opět do správné velikosti. Hned se zase cítím o mnoho lépe. Pak můj pohled padne na obrovský kus zelené planety před námi. Celkově to vypadá, jako bychom letěli do jakéhosi neprostupného pralesa, kde vládne fauna a flóra, lidé a technika by zde neměli co dělat.
Neuběhne dlouho a z reproduktorů se ozývá hlas. Nakvašenost v něm se mi nezdá, to si totiž potvrdím, když se na obrazovce objeví obličej muže, který má tuhle agendu asi na starosti. Očividně z ní není příliš nadšený... A taky nevypadá jako člověk vhodný k tomu, aby vítal hosty.
Páni, Max o tom nudném vědeckém jméně vážně nepřeháněl... Upřímně, kdo tohle vymýšlí? To ten člověk nemá v sobě ani trochu vynalézavosti?
Zkusím využít kapku svého ženského šarmu a s úsměvem mu odpovídám: „Děkujeme. Jsme zde kvůli ochraně důlních prací, prý je tady nějaká havěť, které se to kutání příliš nezamlouvá,“ pokusím se zažertovat a doufám, že toho chlapa obměkčím. Nechtěla bych, aby nám dělal nějaké problémy hned při příjezdu.
 
Vypravěč - 20. září 2017 17:05
titanfall_wallpaper_29752.jpg
Výlet na AFG:218

„Rozumím, uvědomím zadavatele zakázky o tom, že jsme ji přijali. Vy si zatím udělejte pohodlí, čeká nás cesta přes polovinu sektoru.“
Celková vzdálenost, kterou uletíte, jsou necelá dva parseky, téměř 6 světelných let. Taková vzdálenost byla v minulosti naprosto nepředstavitelná, ale v době, kdy se využívají skokové motory Sha-Fujikavy, dvou geniálních vědců, kteří zjistili, jak roztrhnout hranici mezi vesmírem, ve kterém žijeme a který má 4 dimenze, a tím, kde jich je 5, díky nim je možné relativně v krátké době překonávat velké vzdálenosti.
A Thor je vybaven takovýmto motorem.

Oba se připravíte na stoupání, které vás bude čekat při opouštění povrchu Angelu II. Pilotní křesla vám tento zážitek nabídnou v celkem pohodlné verzi, i přesto, že na vaše těla bude působit gravitační zrychlení, které mnohonásobně přesahuje klasické hodnoty.
I tak je to ale pocit, jakoby na vás někdo položil hrocha. Moment, kdy gravitace přestane působit je příjemně osvobozující.
„Skok bude zahájen za 5 minut. Prosím, abyste do té doby neopouštěli vozidlo a neotvírali okna.“

Přesun do jiné dimenze sám o sobě nepříjemný nijak není. Dokud byste se nepodívali ven z oken nebo senzory, netušili byste o tom. Jenže v této dimenzi je vesmír jiný. Hlavně, nejsou zde hvězdy. Všudypřítomná temnota je občas prosvětlena shlukem světla, vědci do dnešního dne nejsou schopni objasnit, co jsou tyto shluky zač.
Pokud ale zůstanete v tomto prostoru moc dlouho, začnou se projevovat jeho účinky. Svědění, podrážděnost, nespavost, pocit úzkosti. Proto skoky nikdy nejsou
příliš dlouhé, extrémní vzdálenost, kterou jsou motory schopné zvládnou, lze uletět za dva týdny. Nutno podotknout, že hororový žánr filmů se tímto nechal inspirovat. Lodě uvízlé ve skokovém vesmíru, jak se tento prostor nazývá, jsou častým námětem. Nebo naopak lodě, které se po dlouhé době z něj dostaly.

Vaše cesta zabere ale pouze 4 hodiny. Když se vynoříte z trhliny v prostoru, chvilku se musíte potýkat s mírnou dezorientací, která návrat provází. Spolu s vámi se resetují i senzory lodi.
Jakmile naskočí, uvidíte před sebou váš cíl. Planetu, která je více zelená, než modrá. Až na póly a pár roztroušených jezer, které jdou vidět z orbity, je povrch pokryty zelení.
Během pár okamžiků se s vámi pokusí spojit orbitální stanice, kterou můžete vidět zachycenou v Lagranžově měsíce a planety.
„Vítejte na AFG:218, budoucí těžební kolonii. Mohu se zeptat, s jakým úmyslem přilétáte?“
Na projektoru se na vám ne zrovna příjemně mračí muž, který má zřejmě na starosti mnohem více, než pouhé vítaní nově příchozích.
 
Denis Hartraft - 12. září 2017 16:50
20100920170735d45e2b049646.jpg

Další dobré ráno



Když jsem kolem sebe začal cítit pohyb, bylo mi jasné, že se Sarah snaží odplížit k sobě. No já jsem rozhodně chtěl ještě zůstat spát, takže jsem se nenamáhal ani otevřít oči. Zrzce určitě z toho asi dobře nebude nebo jí to nebude příjemné, takže já si spokojeně ještě pospím. Je jasný, že si dá sprchu, takže já mám ještě dobrých deset minut k dobru.
Maxi za deset minut mě vzbuď.
Zabručím a pokračuji ve spaní, které trvalo asi pět vteřin, než mi kabinou začal řvát budík. Vztekle jsem otevřel oči a sedl si na posteli. Nějak jsem blbě spal, takže mě pěkně bolí za krkem. Holt naše postele nejsou moc stavěné na spaní ve dvou. Protočím hlavou a vezmu si čisté tričko. Křiklavě červené s hlavou pantera. Hluboce si zívnu, takže vypadáme chvíli stejně s tím panterem a po krátké zastávce a seznámení se se zubním kartáčkem vyrazím do jídelny. Tam už vidím Sarah a cítím čerstvé kafe.
No dobré ráno slečno! Takhle má vypadat každé ráno, takhle si to zapamatuj a od zítra to tak bude ano?
Zakřením se na zrzku a beru si snídani a kafe. Nehodlám večer nijak komentovat. Nechci se dostat do nějakých rozpaků ještě před kafem. Potom už se ozve Max a já jenom stíhám protočit oči.
Nech nás aspoň dosnídat. Zabíjení, ochrany a popravy počkají než si vypiju kafe!
Zabručím s plnou pusou a sleduji záběry, které nám promítá. Zrzka už se vyjádřila a já moc dlouho nepřemýšlím.
Takže mi tu říkáte, že půjdeme někam, kde je tolik fauny, že by sežrala i s botama a půjdeme tam, protože Zrzka bude mít svůj zadek v klidu ve vzduchu a já budu jako předkrm? To mi Vy dva chcete říct jo? Hmm...tak to Maxi vezmi. Už jsem dlouho nepáchal sebevraždu
Vše pronáším s naoko vážným výrazem. Mohlo by to být zajímavý a rozhodně se u toho nebudeme nudit a nebudou tam žádní úchylové co střílejí na sochy.
 
Sarah Bain - 11. září 2017 10:00
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Dobré ráno


Probouzím se obtočená kolem Denisovy paže. Jejda... Otevřu oči a chvíli přemýšlím nad tím, co všechno se vlastně minulou noc stalo. Uvnitř ale cítím podivný klid, takový, jaký jsem nezažila už příliš dlouhou dobu. Ten pocit je podivný, ale příjemný.
Denis ještě spí, nebo to alespoň předstírá, aby se vyhnul trapné situaci. Nehodlám mu to ztěžovat. Co nejopatrněji se proto vysoukám z postele a po špičkách se vykradu ven z jeho pokoje do své ubikace. Za dveřmi si nahlas oddechnu a uvolním ztuhlé svaly.
Rychle se osprchuji a převleču do klasických černých kalhot a pohodlného bílého tílka. Pak spěšně zamířím ke kávovaru. Pousměji se, když si vzpomenu na události včerejšího rána. Přijde mi to všechno hrozně vzdálené.
Nachystám dva šálky a připravím kávu, kterou jsem včera na důkaz míru koupila. Na talíř nachystám několik kusů pečiva a jam. Sedím už u stolu a procházím si schránku osobních zpráv, když přichází i Denis.
S úsměvem mu popřeji dobré ráno a hlavou kývnu směrem ke druhému šálku plnému voňavé kávy. Pak už se probouzí i Max a bez přílišného úvodu na nás naštvaným hlasem (ať už je to možné, nebo ne) chrlí informace a návrhy na další mise. Jemu prostě „ranní klid a pohoda“ nic neříká...
Když na obrazovce s kamenným výrazem a čelistmi sevřenými až k bolesti sleduji vyobrazení těch obrovských stvoření, začíná se ve mně rodit neodbytný pocit, že se nás naše milá umělá inteligence všemožně snaží zabít. A zřejmě se jí to i brzy podaří...
„Ať to zní nebo vypadá šíleně, docela mě to zaujalo. Žádná z těch potvor nevypadala, že by měla křídla, takže by mělo být jednoduché chránit tě ze vzduchu. No a pokud to nezvládneme, alespoň to bude epická smrt,“ pronesu povzneseně a vrhám přísný pohled směrem k reproduktoru, ze kterého vychází Maxův nakvašený hlas.
Tohle bude zábava...
 
Vypravěč - 04. září 2017 14:58
titanfall_wallpaper_29752.jpg
Pochmurné ráno

Přichází ráno, o kterém vás přesvědčí simulace vycházející slunce v „okně“ Denisovy místnosti. Thor nemá okna, ani v kokpitu jej nenaleznete, jedná se o bitevník a tudíž jeho hlavní zájem je odolnost. Okna jsou strukturální slabinou.
Loď je tichá, Max zřejmě nechal Spectry zadokovat, a s tím, že loď parkuje, ani generátor nejede na plný výkon.
Obecně byl Max, jakožto personifikace lodi, poněkud tichý. Vaše přání splnil, ale většinou k tomu má nějaké poznámky, nebo alespoň potvrzuje vaše rozkazy. Včera večer ale vás očividně nechtěl rušit. Přece jen má v sobě rutiny pro analyzování lidského chování, dá se pochopit, že nechtěl rušit.

Poté, co se vzbudíte a provedete své ranní rutiny, se potkáte u snídaně, jako většinu dní, které spolu trávíte.
„Dobré ráno,“ pozdraví vás Max po svém období ticha. „Během té doby, co jste si užívali volna v malebném centru města, zpracovával jsem zakázky, které by pro nás byly zajímavé.“ Zní mírně naštvaně. Ale není se čemu divit, je to umělá inteligence, slovo odpočinek pro něj znamená nevyužité zdroje. Oba ale víte, že se tím nemusíte trápit, je to prostě vzor jeho chování.
„A jedna zakázka vyvstala nad ostatními. Jedná se o ochranu konvoje a důlní mašinérie, nic neobvyklého. Ale,“ řekne se silným důrazem a pokračuje. „Planeta, která má nudné věděcké jméno, protože byla nedávno objevena, je zajímavá tím, že její povrch je primárně zalesněn tropickými lesy a jeho fauna je extrémně nepřátelská vůči lidem. A rozhodně se nejedná o drobky.“
Max promítne na hologramu sérii modelů, které rozhodně nevypadají, že by se chtěli přátelit s lidmi.
Zobrazit SPOILER

„Důlní společnost nabízí tučnou odměnu a podíl na výnosu z těžby za každý den ochrany, který bychom poskytli. Nebudeme jediná jednotka podílející se na ochraně, planeta je moc velká pro vás dva a společnost zabírá značné procento suchozemského povrchu.
Pak tu samozřejmě mám nabídky na assasinaci, ochranu majetku, vojenskou spolupráci, klasické zakázky.“
Nezní tak nadšeně, jako když mluvil o předchozí nabídce.
 
Denis Hartraft - 09. srpna 2017 21:42
20100920170735d45e2b049646.jpg

Není zač



Nevěřil jsem, že by se Sarah mohla změnit v takovýhle roztřesený uzlíček. Tohle pro mě bylo poměrně nové zjištění, ale aktuálně jsem s ním asi nemohl nic moc dělat. Když se ke mě přitisknula, tak jsme cítil že její nohy jí pravděpodobně neunesou a tak jsem jí držel o to pevněji. Nikdy není příjemné, když Váš drsný parťák vypadá tak jako teď Sarah. Ovšem pokud by to pro mě bylo nepříjemné, tak pro ní určitě ještě více. Navíc tohle rozhodně nebylo asi něco, čím by se chtěla před někým chlubit. Stejně jako ona jsem nyní neřešil jak to celé vypadá nebo co mezi námi je. Teď bylo jenom důležité, aby se uklidnila a trošku si odpočinula. Na ostatní je čas později.

To víš, že tady můžeš zůstat. Prosit mě nemusíš.

Odpovím a chytnu jí do náručí. Je to rychlé, takže to nečeká. Položím jí na postel a přikryju svojí dekou. Sám se usadím na posteli vedle ní.

Klidně spi, budu tady u Tebe.

Chytnu jí za ruku a doufám, že jí bude lépe.
 
Sarah Bain - 09. srpna 2017 10:02
simone_simons_600full_simone_si_3n6kprc2353.sized

Prosím


Mlhavě si uvědomuji, že mě za ramena silně drží dvě ruce. Denisovy ruce. Točí se mi hlava a v okolní tmě nedokážu zaostřit na jeho obličej, takže pluje ve zvláštním oparu.
Až po chvíli si uvědomuji, že na mě promluvil. Ano, ptal se, jestli jsem v pořádku. Jeho slova nenacházejí správnou odezvu, nevím, co bych vlastně měla odpovědět. Moje myšlenky se kolem sebe točí, zakopávají o sebe a navzájem si lezou do cesty.
Zcela instinktivně se k němu přitisknu, je mi jedno, jak divné to vlastně může být, nebo co snad mezi námi je nebo není. Svaly kolem páteře se mi třesou, kolena mám vratká.
„Můžu tady zůstat? Prosím...“ zamumlám proti jeho hrudi s očima pevně zavřenýma, modlím se, aby mě neposlal zpátky do své ubikace. Mám pocit, že by mě její ticho a čtyři stěny rozdrtily jako malý hmyz.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.063342094421387 sekund

na začátek stránky