Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 5722


Hraje se Denně /Pondělí - 08:45  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 29. března 2017 20:33Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Benjamin Hunt je offline, naposledy online byla 29. března 2017 12:02Benjamin Hunt
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 29. března 2017 16:59Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 29. března 2017 12:02Mirabel McGregor
 Postava Maureen Rott je onlineMaureen Rott
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 29. března 2017 16:59Albus Brumbál
 Postava Alacazar Zmijozel je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:12Alacazar Zmijozel
 Postava Kayla Harper-Burns je onlineKayla Harper-Burns
 Postava Alexandra Scottmayers ♔ je offline, naposledy online byla 29. března 2017 19:38Alexandra Scottmayers ♔
 Postava Barbara Snow je onlineBarbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 29. března 2017 12:02Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 29. března 2017 6:08Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 29. března 2017 20:16Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 29. března 2017 20:33Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Coraline Spencer je offline, naposledy online byla 29. března 2017 16:01Coraline Spencer
 Postava Siník je offline, naposledy online byla 29. března 2017 18:16Siník
 Postava Orthuna "Runa" Kjeld je offline, naposledy online byla 28. března 2017 16:31Orthuna "Runa" Kjeld
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 29. března 2017 18:40Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:04Pomocný PJ
 Postava Remus John Lupin je offline, naposledy online byla 29. března 2017 19:11Remus John Lupin
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 29. března 2017 16:59Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 28. března 2017 21:22Caylus Lawson
 Postava Wolfram von Wittelsbach je onlineWolfram von Wittelsbach
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 25. března 2017 16:24Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 29. března 2017 9:10Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 27. března 2017 22:53Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:11Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 29. března 2017 16:59Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 28. března 2017 22:04lord Richard Cornigrum
 Postava Nicolas Hook je offline, naposledy online byla 29. března 2017 17:35Nicolas Hook
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 27. března 2017 9:11Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 29. března 2017 18:40Acai Luqueba
 Postava lady Regina Devereux je offline, naposledy online byla 29. března 2017 16:59lady Regina Devereux
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 29. března 2017 18:40lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 29. března 2017 18:53Henry Kwang
 Postava Ryan Daniels je onlineRyan Daniels
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 29. března 2017 20:16Naira Sinclair
 Postava Deirdre Airimoy je offline, naposledy online byla 26. března 2017 22:15Deirdre Airimoy
 Postava Christian Dragon je offline, naposledy online byla 29. března 2017 19:11Christian Dragon
 Postava Janna Parker je offline, naposledy online byla 28. března 2017 20:11Janna Parker
 Postava Dominik Bella je offline, naposledy online byla 28. března 2017 18:06Dominik Bella
 Postava Tristan S. Delacour je onlineTristan S. Delacour
 Postava Noelle O`Meara je offline, naposledy online byla 26. března 2017 22:15Noelle O`Meara
 Postava Jordyn Emily Byrd je offline, naposledy online byla 25. března 2017 16:24Jordyn Emily Byrd
 Postava Fabian Byrd je offline, naposledy online byla 29. března 2017 18:53Fabian Byrd
 Postava Alastor Krimmer je offline, naposledy online byla 29. března 2017 6:08Alastor Krimmer
 Postava Seymour Duncan je onlineSeymour Duncan
 Postava Helen Lynnerwood je onlineHelen Lynnerwood
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 29. března 2017 20:16Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Blagden E. Zabini je onlineBlagden E. Zabini
 Postava Jack Malle je offline, naposledy online byla 29. března 2017 15:48Jack Malle
 Postava Felix Moore je onlineFelix Moore
 Postava Thomas Alexandr Black je offline, naposledy online byla 29. března 2017 6:08Thomas Alexandr Black
 Postava Diana Gabriela Black je onlineDiana Gabriela Black
 
Naira Sinclair - 29. března 2017 18:42
nairac4650.jpg

Souhrn týdne

Všichni označení

Celý týden jsem strávila povětšinu času sama venku na pozemcích, téměř na okraji Zapovězeného lesa, jak jsem se snažila sebrat odvahu do něj vlézt a pátrat po jednorožci. Ale nakonec jsem měla až velký strach se do lesa pustit sama, tak jsem se většinu času válela v trávě a pletla věnce, jeden z nich dostala i Alex. Od té jsme se taky dozvěděli, že Coraline propustili z nemocnice. Už jsem se na svojí spolužačku těšila.

Jeden den v týdnu jsem si vyhradila jen na úkoly, které jsem během jednoho dne zvládla napsat všechny, ale na konci dne jsem byla dost vyčerpaná. Maureen se zdála být konsternovaná z toho, že nikdo nechce její úkoly opsat a z Acai se náhle stala samostatná jednotka, která se rozhodla psát úkoly sama, proto jsem se nad Maureen slitovala a poprosila jí, jestli bych mohla opsat alespoň kousek o bubácích.

Na konci týdne mi Opál přinesla dopis od rodičů, kde se otec rozněžňoval nad želvou, kterou se jim podařilo zachránit a máma vyprávěla o tom, jak její žáci neumí zpívat a že s tím snad brzy sekne.

Velká síň

13. září

Všichni u mrzimorského stolu

Ráno jsem vstala s dobrou náladou, protože jsem se těšila na plavání, ačkoliv počasí nám zrovna nepřálo. Fabian se nad snídaní rozčiloval nad tím, že pořád nechytili toho smrtijeda, který zabil naší spolužačku, ale já mu neodpovídala, protože jsem nad tím upřímně nechtěla moc přemýšlet. Místo toho jsem z jahod a kousku manga na svém talíři vytvořila úsměv.

"Já si myslím, že plavání bude super," ohradím se, když moji spolužáci začnou fňukat nad vidinou ranní koupele. Pak k Acai nenápadně přistrčím několik jahod, aby taky jednou snědla něco zdravého.
 
Barbara Snow - 28. března 2017 22:07
barrefaelihoodieswinter20152016collection_111363.jpg

Souboje, nebo tedy pokus o ně

6. září
19:35


Před Lupinovým kabinetem se nás sešlo docela dost. Musím přiznat, že jsem to příliš nečekala. Myslela jsem si, že budu jedna z mála, kdo bude cítit, že by potřeboval zlepšit své bojové schopnosti. Ale zjevně jsem nebyla. A nebyla jsem tam ani jediná ze Zmijozelu. Své zástupce tu měly všechny koleje, což bylo i docela hezké. Najednou jsem se necítila tolik sama. Profesora jsem následovala tiše do učebny, kde teď strávíme nějakou chvíli. Vyslechla jsem si profesorovo uvítání.

No, možná těchhle doučování ve svém volném čase budu mít více, pokud si zopakuji návštěvu u profesora Zmijozela a neztrapním se tam... Mé myšlenky znovu zabloudily k mým ohnivým schopnostem. Budu si to připomínat, dokud to neudělám, nehledě na to, jak moc se budu bát a stydět. Však by to nemělo být tak strašné, ne? Vždyť i tady jsem proto, že se chci zlepšit. No jo, jenže tady nejsem sama... Když začal Lupin ve své řeči pokračovat, vytrhla jsem se z vlastních myšlenek a poslouchala jsem. Nebo jsem se alespoň snažila. Můžeme si sem chodit, jak budeme chtít. Fajn, já tady budu kdykoliv. Kvůli sobě. A opravdu, procvičování, praktické procvičování, kouzel v rámci sebeobrany je důležité. A vlastně nejen kouzel.

"Expeliarmus!" (61%) vykřikla jsem zaklínadlo, když jsem se dostala na řadu u figuríny. Nebylo to špatné, avšak necítila jsem se dostatečně soustředěná. Na tom taky budu muset zapracovat. A když jsme trénovali proti sobě, držela jsem se zpátky. Docela dost zpátky. Když jsem zaslechla hudbu, trochu jsem cukla hlavou, ale za chvilku jsem se do ní ponořila a nechala jsem se jí nést. Byla jsem najednou o dost klidnější i soustředěnější. Nastal čas na nové kouzlo.

"Mdloby na tebe!" (55%) Trochu jsem naklonila hlavu, abych zhodnotila výsledek svého pokusu. Na nové kouzlo to nebylo úplně nejhorší. Trochu jsem se usmála, ale dlouho mi to nevydrželo, protože jsem byla zasažena kouzlem já sama. Další modřiny do sbírky, jupí! A že jsem si jich z tohoto cvičení odnesla... Čas ubíhal rychle. Přišlo mi, že jsme tu ani moc dlouho nebyli, a už naše první cvičení končilo. Rozloučila jsem se s profesorem i spolužáky a zamířila jsem zpátky na kolej.

Shrnutí týdne

označení
V pondělí odpoledne jsem se ještě pokusila udělat nějaké úkoly. Podařilo se mi dokončit pojednání o staroegyptském kouzelnictví. Začala jsem také pracovat na svém horoskopu, horoskopu pro znamení, s nímž se téměř neztotožňuji. Nebo tedy ne. Bylo to smutné, ale bylo to tak. Jenže daleko jsem v tomhle nedošla. Sepsala jsem si nějaké povahové rysy pro střelce a jaký mají na něj které planety vliv, ale tam jsem skončila. Vzpomněla jsem si, že nám profesor řekl, že budeme na to potřebovat hodinu astronomie, abychom zjistili aktuální postavení planet... a tu jsme neměli a tento týden ani mít nebudeme, jelikož nám odpadá výuka. No, vypadá to, že tohle tedy budu muset odložit... Večer jsem se zúčastnila doučovací "hodiny" soubojů, která mě docela vyčerpala. Den jsem zakončila nad knížkou, nad níž jsem také pak později večer i usnula.

Druhý den jsem začala rozcvičkou venku. Začala jsem také se svým ohnivým cvičením, abych se zdokonalila ve své schopnosti. Zkoušela jsem si zažehnutí i uhašení. Na svíčkách, na pochodních. Zkoušela jsem s vyvolaným ohněm i manipulovat. A zkoušela jsem to i na místech, kde jsem věděla, že na mě lidé koukají. Musela jsem se naučit to ignorovat. A že jsem poprvé byla natolik nervózní, že jsem tu svíčku skoro ani nezapálila. Jo, tady mě čeká ještě slušná dávka práce. Při obědě dorazila sova od rodičů. Ptali se, jestli jsme já a Claire v pořádku, a řekli nám, abychom dávaly na sebe pozor. Odpoledne jsem strávila opět v knihovně, kde jsem dokončila druhou dávku úkolů. Pojednání o bubácích a popis toho vlastního. Popsala bych jako příklad i některé jiné, jenže tehdy na hodině jsem byla tak pohlcena strachem z toho, co uvidím, že jsem nevnímala nic kolem sebe. Sepsala jsem také informace o runách futhark a u toho jsem si nakreslila i nový obrázek, jenž jsem doprovodila runami, i když tentokrát anglosaskými. Byla jsem s ním hodně spokojená, což mě až do večera udrželo až v překvapivě dobré náladě.

Ve středu ráno jsem byla přímo na místě, když jedna ze spolužaček začala křičet při pohledu na Caylova pavouka. Mně tato zvířata nevadila, takže jsem nepotřebovala tolik vyvádět. Pavouk zmizel tak rychle, jak se tady objevil a mě naprosto nezajímalo, co se s ním stane. I když, kdyby vyděsil ještě pár holek, možná by mohla být zábava... Většinu dne jsem pak trávila venku, u jezera, chvíli jsem si kreslila, chvíli jsem si znovu trénovala svou pyrokinezi. Tentokrát se na mne přišla podívat moje drahá mladší sestřička Claire. V náručí nesla naši kočku. Takhle jsme vlastně pak strávily celý zbytek odpoledne. I když musím přiznat, že se to asi Sisi úplně nelíbilo, pohybovat se tak blízko vody. Celý večer totiž vypadala, že trucuje a odmítala se k nám přiblížit.

Čtvrtek jsem také ráno začala rozcvičkou venku a menším ohnivým cvičením. Před obědem jsem se šla podívat na nábor do famfrpálových týmů. Bylo to něco, co asi nikdy nezkusím, už jen kvůli svému strachu z výšek a své nešikovnosti, ale vždycky mě bavilo se na to dívat. Aspoň něco, když už člověk na ty sporty není nadaný sám. Po obědě jsem se ještě na chvíli zdržela v knihovně, abych dodělala zbytek úkolů. Venku se zatáhlo, takže tam jsem už být nechtěla. Když jsem všechno na příští týden dodělala, opět jsem se věnovala svým ohnivých schopnostem. Snažila jsem se vydržet, i když už mě to unavovalo a nebavilo. Ale musela jsem přetrvat. Musím...

Pátek nějak rychle proběhl. Byl stráven čtením, kreslením, plamínkováním a kecáním s Claire. Jiní spolužáci mou pozornost nevyžadovali a já zase nevyžadovala tu jejich. Celý den na pokoji a ve společence mi tentokrát vyhovoval. Sobota vypadala díky snad ještě horšímu počasí dopadla podobně, akorát ten den jsem se více pohybovala na veřejných místech. Zase jsem si chtěla zkusit, jak budu zvládat ovládání ohně, když na mě budou upřené několikeré páry očí.

V neděli jsem si zašla do Prasinek se svou sestrou a sestřenkou Alice. Chtěly jsme se vyhnout mrzutému školníkovi, takže jsme se nevrátily zpátky až do večeře. Večer už jsem se trochu připravila na další den do školy, abych to nemusela dělat ráno.

Až moc dlouhé volno


13. září
8:45
Hlavní síň


Takové nezvyklé volno pro mě bylo i nebylo dobré. Udělala jsem všechno, co jsem udělat chtěla, zlepšila jsem se v tom, na co jsem se soustředila. Ale na druhou stranu jsem si odvykla na výuku a přípravu... a vstávání. I když jsem se snažila, některé dny, kdy jsem se cítila až příliš unavená, jsem si prostě přispala. Teď jsem tady seděla s prázdným výrazem ve tváři. Čekala nás hodina tělocviku. A měli jsme jít plavat. Ta zima mi nevadila. Vždycky jsem byla poněkud... horkokrevnější. Ale ty plavky. Ty plavky. Ač jednodílné, pořád mi připadaly odhalující. Navíc budu vypadat jako syreček.

To zas bude drbů... poznamenala jsem v mysli. A hele, zrovna se nějaké kolem mě šíří... Krátce jsem se ušklíbla a raději jsem se pustila do jídla. Má snídaně se nemohla obejít bez něčeho sladkého, takže se přede mnou samozřejmě nacházel malý čokoládový dortík. Brzy zmizí v mém žaludku a naplní mě energií. Podívala jsem se na své spolužáky z koleje, snad abych se přesvědčila, že tu jsou všichni. Nevím. Na krátký moment mi pohled padl na noviny. Zběžně jsem si přečetla titulní stranu, ale papír jsem do ruky nebrala. Nějak mě to teď nelákalo.

Nespokojeně jsem zamručela, zakroutila jsem se ve svém místě a pustila jsem se do jídla. Tedy do toho zbytku. Ne, nechtělo se mi zrovna jít plavat.
 
Rebecca Eliah Riel - 28. března 2017 21:07
becca17604.jpg

Shrnutí týdne


Všichni označení

Celý týden jsem vlastně nedělala nic jiného, než pomalu psala tu zatracenou esej pro Lupina, která byla snad horší než porod. Brzo mi došly nápady, co vlastně psát, takže mi to zabralo skoro celý týden. Snad to ale nakonec stálo za to, když jsem mu ji v pátek odpoledne donesla do kabinetu.

Nejlepší část týdne byla party ve společence, kde jsme se s Kaylou usmířily a já vyhrála ochutnávací hru. Euforie z výhry mě jen podporovala v pití, takže jsem na konci večera každému s chichotáním vyprávěla, jak malé má Caylus nádobíčko a že bych ho raději ani nechtěla vidět za studeného počasí. Na konci to už nikdo nechtěl ani slyšet, ale to mi nezabránilo v tom, abych nepokračovala a nezabíhala do nejmenších detailů.

Další den jsem se rozhodla, že chci ostříhat vlasy. Acai se po dlouhém přemlouvání chopila nůžek a okamžitě mě stříhla do ucha. Nakonec výsledek vypadal docela obstojně a já se se svým novým účesem spokojeně promenádovala po Bradavických chodbách.

Velká síň -> tělocvik

13. září


Všichni u havraspárského stolu

Ráno jsem nepřišla na snídani dvakrát nadšená, protože se mi nechtělo v tomhle počasí na tělocvik. Ale nakonec jsem věděla, že se nám Hoochovou nepodaří přemluvit, tak jsem jen odevzdaně sedla ke stolu a začala se cpát opečenými toasty. Ani jsem nevěděla, jaký mám hlad.

Drby ignoruju a jsem příliš unavená, abych se vybavovala se svými spolužáky, proto se rychle nasnídám a ihned se vydám na tělocvik, abych se mohla alespoň trochu psychicky připravit, než to všechno začne. I tak mě Alastor v rychlosti předběhne a já se zvednu od snídaně ve chvíli, kdy přichází Tristan, kterého před svým odchodem pozdravím.
 
Christian Dragon - 28. března 2017 18:46
hpkopie2096.jpg

Hlavní síň - Nebelvírský stůl
Janna, Angela a ostatní přísedící


Zrovna jsem dočetl denní tisk, když si přisedla nedaleko odemě Janna a pustila se do svého jídla a vzala si k tomu také noviny. Zprávy v nich jí asi taky moc nenadchly, ale koho by mohly, že.
"Ahoj. Ten znovuobjevený kouzelný tvor je úžasný. Kéž by se jim to podařilo potvrdit."
Usměju se na spolužačku, abych odpoutal její myšlenky od smrtijeda, který i mě vrtal hlavou. Většina těch, kdo četli noviny musel vrtat hlavou. Je to otevřené nebezpečí každému. A to, že byly Bradavice dosud bezpečné, neznamená, že se to nemůže záhy změnit.
"Ano, nevím. Myslím si, že to zatím nikomu neřekli, ale snad brzy jestli jí je už lépe."
Odpovím přicházející Angele, která se tu dnes objeví v trošku hovornější formě, než tomu bylo v posledních dnech.
"Každý se vyrovnává se smutkem po svém."
"Co si myslíte, že na nás Hoochová chystá děvčata? Ty povinné plavky ve mě přinášejí mrazivou představu Černého Jezera, ale doufám, že má předtucha je špatná.....třeba je to jen kvůli tomu, že bude venku pršet, tak ať máme vhodné oblečení na let na koštěti."
Zasměju se nad představou plavkového famfrpálu. Jen do chvíle, než si však představím tu ránu potloukem do nechráněného těla.
"Brr, ne to by taky nebylo moc fajn."
Zavrtím pro sebe hlavou.
 
Angela Silverlin - 28. března 2017 11:03
angie495.jpg

Uplynulý týden



Tohoto týdne jsem se dost obávala. Co budu celou dobu dělat? Jak rozptýlím myšlenky? Jak se budu účinně vyhýbat ostatním? Svým způsobem bych měla být zvyklá, trávila jsem veškerý čas v Bradavicích kromě letních prázdnin. Ale kdyby to šlo, nechali by mě tu prarodiče i přes léto. Jenže v takových chvílích býval hrad opuštěný a pro mě vlastně v tu chvíli opravdovým, klidným domovem.
Po setkání s profesorkou Kearney jsem se aspoň trochu uklidnila, což mě samotnou překvapilo. Čekala jsem od toho setkání všechno možné, ale rozhodně ne takový pocit – zčásti klidný, zčásti zamyšlený. Smutek stále převládal, ale vztek mě aspoň na chvíli opustil. Díky tomu jsem mohla promyslet svůj plán.

Hned v úterý jsem si u Hagrida domluvila práci ve stájích. Ten dobrák v tom nic nehledal, naopak byl rád. A já taky, že se nevyptával. Manuální činnost mě zbavovala myšlenek na Jackie, ale i na to, zda se ta druhá, Coraline, probere a na co si bude vzpomínat.
Odpoledne jsem požádala profesora Kwanga o Lunu. Když už jsem měla tolik času, proč ho nestrávit s někým tak milým, kdo se nebude neustále šťourat v tom, co si myslím a co si cítím. Prostě mě nechá žít. Navíc bylo stále docela hezky, jen ta otravná bolest v krku a kašel mi to kazil.

Protože ani ve středu kašel nepolevoval, navštívila jsem odpoledne naši zdravotnici, madam Renoire. Nesnažila jsem se jí vylíčit, že mi je opravdu hrozně, ještě by si mě nechala na ošetřovně a potom jsem zrovna netoužila. Doufala jsem jen v řešení pomocí nějakého lektvaru nebo odvaru z bylinek. A abych jí přesvědčila, že to myslím vážně, slíbila jsem jí, že odpoledne se budu držet v klidu v knihovně. Ještě jsem neměla téměř nic hotovo z úkolů z minulého týdne. Pokud se někdo z mých spolužáků ke mně připojil, vůbec mi to nevadilo. Byla to pro mě nejschůdnější cesta socializace.
Naštěstí se zdravotnice nechala přesvědčit a dostala jsem jen bylinky, ovšem musela jsem přislíbit, že se druhý den ukážu znova.

Čtvrteční famfrpálový nábor mě nechal chladnou. Raději jsem znovu strávila dopoledne ve stájích a odpoledne v knihovně. Jednak nebylo moc hezky, a pak ani mně nebylo stále moc dobře. To jsem samozřejmě zdravotnici zamlčela a když jsem se u ní odpoledne stavovala, přesvědčovala jsem ji, že mně je rozhodně lépe. Příliš se jí to nezdálo, v pátek se mám dostavit znovu. V noci jsem se akorát potila a bolest v krku neustupovala. Pomalu bych si mohla za ty své lži nadávat. Nebylo by mi nakonec na ošetřovně lépe?

Aspoň že v pátek mě cestou do stájí vítr neodfoukl a mě kupodivu začalo být lépe, přestože počasí se jen a jen zhoršovalo. Konečně jsem nemusela naší milé zdravotnici lhát a po prohlídce se i ona zdála opravdu přesvědčená, že bylinky zabraly.

Víkend jsem dál trávila ve stájích, s Lunou nebo v knihovně, abych dokončila úkoly. Už to bylo všechno zdlouhavé a docela jsem se těšila na nový týden a na vyučování. Navíc jsme začínali tělocvikem, který mi rozhodně nevadil, i když jsem tušila, že pro někoho kombinace plavek a nevlídného počasí venku nebude zrovna příjemná. Mně už ale bylo lépe a po týdnu, kdy jsem příliš nechodila běhat, jsem se na pořádné zahřátí těla těšila.



Nový týden – Z nebelvírské dívčí ložnice do Hlavní síně


13. září, pondělí 8:45



osazenstvo nebelvírského stolu

Byl to přesně týden od vzpomínkové akce na Jackie a od mého sezení u cvokaře. To první bylo velmi bolestivé, to druhé už mi přišlo jako velmi dávno. Přes zbytek týdne jsem se spíš snažila profesorce Kearney vyhýbat. Necítila jsem se na opakování, i když jsem nemohla říci, že by to sezení u ní bylo přímo zlé. Ale ani jsem nebyla schopná si říct o nové. A bylo by to vůbec k něčemu?
Raději jsem myslela na to, že veškeré příznaky nastydnutí už nadobro odezněly. Ranní běh jsem výjimečně vynechala a mezi prvními jsem z naší ložnice zmizela do umývárek. Dostatečně vymydlená a osvěžená chladnou vodou jsem vyrazila do Hlavní síně, oblečená už v tělocvičném úboru, pod nímž se skrývaly plavky. Měla jsem docela hlad a naštěstí se neopakoval žert skřítků a podávala se naprosto normální, běžná snídaně. Zase se ale nesmím přežrat, jestli fakt půjdeme plavat. Dokázala jsem si ale představit, že Hoochovou budou někteří přemlouvat, aby od toho upustila. Jenže pochybuji, že se zrovna ona nechá překecat.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem přítomné u našeho stolu, nalila si čaj a k němu si vzala máslový croissant. Sotva jsem ale ukousla, zrak mi padl na Denního Věštce a já sotva sousto spolkla. Tohle jedním týdnem neskončí... Pečivo jsem odložila a vzala si noviny, abych se začetla do článku na titulní straně. Nikdy nepochopím, jak někdo, kdo patří k smrtijedům, může dál vést normální život mezi ostatními... V tomhle jsem byla dost netolerantní. Ještě jsem letmo přelétla článek o jakaru hřívnatém, a pak už noviny znechuceně odložila. Jen stěží jsem se snažila do sebe croissant nasoukat. Něco sníst musím, jinak se utopím... Nemohla jsem se ale zbavit myšlenek na vraha Jackie, který dál běhá někde bez potrestání. Sotva jsem vnímala drby, které si ostatní studenti aktivně předávali.

Místo toho jsem si vzpomněla na Coraline. „Nevíte, kdy se Coraline vrátí do školy?“ zeptala jsem se přísedících. A co od toho vůbec čekám? Že se mnou bude mluvit o svém nejhroznějším zážitků, kdy jí před očima zabili spolužačku? Silně jsem pochybovala, ale přesto jsem se této myšlenky zcela nevzdávala. Měla jsem pocit, že by mi rozhovor s ní něco mohl dát.

 
Benjamin Hunt - 27. března 2017 19:30
purplebenji4060.jpg

Shrnutí



Zbytek pondělí jsem strávil létáním na koštěti. Přeci jen bylo hezky a trénovat bylo třeba. Tenhle sport mě nikdy neomrzí a přes léto jsem se mu nemohl věnovat dosytosti. Život v Londýně přinášel sebou určitá úskalí, třeba mudly na každém kroku. A ti by z mého poletování asi radost neměli. A máti taky ne...
Nebyl jsem však přímo na hřišti, užíval jsem si jen tak čerstvého vzduchu v okolí hradu. Unavil jsem se do takové míry, že k večeři jsem snědl všechno, co se nacházelo kolem. Večer jsem zakončil u kouzelnických šachů a unavený padl do postele.

V úterý stále trvalo hezké počasí, takže po dopoledním cvičení na famfrpál jsem se rozhodl udělat odpoledne dobrý skutek. Napadlo mě zeptat se Hagrida, jestli nepotřebuje s něčím pomoct a třeba se tak dostat k nějakým jeho skrytým mazlíčkům. Ostatně říká se, že chová spoustu zakázaných tvorů. Něco mi přijde přitažené za vlasy, ale určitě má nějaké podivnůstky schované.
Hagrid mou nabídku ocenil a vzal mě do lesa na dříví. No, netušil jsem, že mě sedře tolik, ale nakonec třeba nebudu vypadat jako vyžle a naberu nějaké ty svaly. Na famfrpál by se to mohlo hodit. Odpoledne s Hagridem uteklo jako voda. Hezky se nám povídalo, především on měl spoustu historek a jakoby časem zapomínal, že vedle něj je student, který by nejspíš neměl vědět všechno. Především jsem si ale dával pozor, aby mi náhodou neskončila nějaká kláda na hlavě, to když se Hagrid rozohnil o právech všech kouzelných tvorů na život. Hlavně jsem se ale těšil, že mi ve středu Hagrid ukáže nějakou specialitku.
Když jsem pak večer dorazil do společenky, našel jsem tam Alex a další spolužáky. Zdálo se, že se koná jeden z neplánovaných alkoholových dýchánků. Vlastně mě nepřestávalo udivovat, kolik alkoholu byla Alex schopná do Bradavic navozit.
Bylo to ale fajn, posedět zase takto společně. Jen mě mrzelo, že Fabi se očividně s Jordyn rozhádal ohledně toho, s kým jeho sestra randí. Já sám jsem se do toho vůbec nemíchal, to je to poslední, v čem bych mohl rozumovat. Víc mě zajímalo, co si o tom všem myslí Acai, ale ani jsem se na to nezeptal.
Místo toho jsem se dal do „utěšování“ Alex, která se zdála nějaká nešťastná a kvůli Cor to tentokrát nebylo. Sice se mi nesvěřila, možná i lépe, ale minimálně jsme se dobře pobavili. Vlastně od jisté hodiny se mi to všechno nějak rozmazalo a jen vím, že jsem se od ní neodtrhl, že mi neustále blízko voněly její vlasy a nejen vlasy.


Takže bych se vlastně asi neměl divit, že jsem se vzbudil ve své posteli s Alex v objetí. Nejdřív jsem trochu panikařil, kolik se toho stalo, o čem nevím. Ovšem ona sama se zdála v pohodě, takže jsem usoudil, že můžu být taky v klidu. Žádné závazky se nekonají... Nepátral jsem po tom, co se stalo, ale měl jsem dojem, že jsme byli vyřízení dřív, než by k něčemu došlo.
Důležitější byla zpráva, že Cor už mohla odejít od sv. Munga domů. Měl jsem dojem, že týden se přehoupl do té pravé poloviny. A navíc jsem odpoledne u Hagrida poznal, co je takový hafoň zač. Vypadal jako teriér, jen jeho ocas byl rozeklaný na dva. Byl to docela raubíř, ovšem ke kouzelníkům se choval hezky. To prý k mudlům dovedl být velmi nepřátelský, a i proto je k jeho chovu potřeba povolení. Raději jsem se ani neptal, jestli Hagrid toto povolení má. Jeho hafoň byl ale roztomilý, i když škoda, že ho měl Hagrid jen na chvíli.


Přestože se ve čtvrtek počasí začalo kazit, vyhověl jsem Alex a šel s ní trénovat na famfrpál. Počasí mě od tohoto odradit nemohlo. Na hřišti jsme vydrželi až do 11, a pak jsem ještě zůstal, abych sledovala další kolo famfrpálového náboru. Tentokrát se to obešlo bez větších zranění. Překvapením byla změna ve zmijozelském týmu. Calvin dostal padáka a místo něho nastoupil naprostý nováček, nějaký Zabini. Vůbec nic jsem o něm nevěděl. Čas to zjistit...
Stejně tak mě zaujalo, že proběhne volba kapitánů týmu. Nijak mě tato pozice nelákala, příliš zodpovědnosti na můj vkus. Byl bych hodně špatný kapitán. Při té příležitosti jsem si vzpomněl, že jsem ještě vůbec nic neudělal s úkoly. Ale zase jsem nad tím jen mávl rukou.

Pátek jsem strávil poflakováním, ale nakonec jsem se přeci jen vydal s pár kluky z mudlovských rodin ven. I když bylo hnusně, větrno a nevlídno, vzali jsme si míč a zahráli si fotbal. Do společenky jsme se vrátili vyloženě jako čuňata, ale s velmi dobrou náladou.

V sobotu jsem krátce vyrazil do Prasinek pořídit nějaké sladkosti. Vždycky se budou hodit. Pak už jsem Alex pomáhal s přípravy na další párty a vůbec na přivítání Coraline. Nevím, jestli se můžu počítat mezi ty kreativní, ale rozhodně to byla sranda.
A samozřejmě nechyběly Alexiny tekuté zásoby. Přímo na večírek jsem vyrazil se sladkostmi z Prasinek, které tím pádem padly za jeden večer za vlast. A nezapomněl jsem na odpovídající kostým, ovšem pro většinu nic neříkající – fotbalový dres. Přesto jsem byl odměněn.
Parádně jsme si to užili, akorát jsem to tentokrát nejspíš trochu přepískl. Jediné štěstí, že po alkoholu nezvracím. Nebo spíš smůla? Zle mi totiž druhý den bylo dost a nepomohl ani fakt, že jsem se v neděli vzbudil opět s Alex v posteli, ale tentokrát v dívčí ložnici.

Její žádosti o sprchu jsem nevyhověl. Vlastně jsem byl rád, že jsem jí sám nepozvracel, co kdybych potvrdil pravidlo o nezvracení tou nejtrapnější výjimkou. Místo toho jsem se zdekoval do své postele, kde jsem do oběda tiše trpěl, než mi došlo, že nemám nic hotového do školy. Tak trochu sebetrýznitelsky jsem se odplížil do knihovny, kde bylo ticho. A to jsem potřeboval nejvíc. Protože jsem absolutně neměl chuť k jídlu, strávil jsem tam čas až do večerky, a tak nějak průměrně až podprůměrně splnil zadané úkoly.



Mrzimorská chlapecká ložnice --> Hlavní síň


13. září, pondělí, 8:45



Spánek z neděle na pondělí byl hluboký, ale ozdravující. Hlavně že jsem nezaspal a už mi nebylo zle. Sice jsem se cítil podivně zkrácený, ale taky hladový jako vlk. A docela jsem se těšil, že první hodina je tělocvik. Nevlídné počasí mě neodrazovalo. Lepší, než sedět v lavici, kde bych dost možná zase usnul.
S ostatními spolužáky jsem se vydal v tělocvičném úboru, pod kterým jsem měl ještě plavky, do hlavní síně. Cítil jsem se dobře, jakoby minulé pondělí vůbec nebylo. Zapomenout sice nešlo, ale člověk se přes to pomalu dostával a především mě utěšoval fakt, že Coraline byla už v pořádku.
Cestou do síně jsem letmo mrkl na nástěnku. Visel tam celkem komický vzkaz od Cayluse. Pobaveně jsem se ušklíbl. Tak holky střídá jak trenky a pavouka si není schopný pohlídat. Tomu zvířeti je bez něj líp.

Síní zase kolovaly drby. Jako vždy. Ty o Zmijozelu mě moc nebavily, byly vlastně stále o tom samém. Snad až na ten o Zabinim. Docela jsem se pobavil nad tím, co lidé byli schopní nakecat o mých spolužácích. A že jsou dvojčata Blackovi incesťáci, to už se tu tradovalo několik let. Spíš mě vždy udivovalo, kdo se tímhle dokázal přiživovat.
U stolu už seděl Fabian s Alex, Acai a Maureen. „Dobré ráno,“ s úsměvem jsem je pozdravil a posadil se k nim. „Tak jak se těšíte na plavání?“
„Áá, koukám, že už se ti vrátila chuť k jídlu,“ uculil jsem se na Alex, a pak mrkl, co si brala k snídani Mau. „Hmm, to vypadá dobře,“ napodobil jsem ji a nabral si asi trojnásobně větší kus quiche. Občas jsem byl jak housenka. Pak už jsem popadl tak ze zvyku Věštce. Úvodní stránka byla samozřejmě věnována vrahovi Jackie, ovšem nebylo to o jeho dopadení. Zamračil jsem se, když jsem četl, že ten parchant stále běhá na svobodě. A taky mi došlo, že mi vlastně ještě strýc neodpověděl, když jsem ho prosil o bližší informace. Ovšem teď už jsem nějaké bližší dostal, takže možná proto žádný dopis. To by strýci odpovídalo.
Tak nějak jsem proletěl i zbytek novin. Hezké články, ale nechtěl jsem tím ztrácet příliš času, přeci jen abychom za čtvrt hodiny vyrazili na hodinu.

 
Tristan S. Delacour - 27. března 2017 15:27
anima_sept_25_2015_1g_by_pepstarsworldd9aw1cw8956.jpg

Minulý týden

Pondělí, 6. září



Dopis od matky strčím do kapsy, a uklidím se od stolu zamyšleně. Později tého dne jsem jí ještě odepsal, stručně. Kromě starostí, zda-li jsme všichni v pořádku, totiž list obsahoval jednu novinu, o které netuším, jak se tvářit. Osmnáct let jsem žil jako jedináček... teď si budu muset zvykat na změnu.
Ještě před večeří jsem se zastavil v knihovně, vrátil půjčené knihy, mimo jiné i tu o sovách, a podle rady profesorky McGonagallové jsem si u knihovnice vyptal literaturu k začátkům mých pokusů o zvěromágskou proměnu. Z toho, co jsem zjistil, se už nedivím, že mnohým trvá dlouhé roky, než se mohou proměňovat tak lehce, jako nám profesorka přeměňování demonstrovala na jedné z hodin.
Soubojnický kroužek pod taktovkou Lupina na mně nezanechal nijak velký dojem.

Zatímco zbytek pondělka, úterek a středa proběhly v nanejvýše příjemném čase stráveném většinou o samotě a čtením prakticky čehokoliv mi přišlo pod ruku, ve čtvrtek jsme se sešli v knihovně s dalšími Havraspárskými ke společnému vypracování všech úkolů.
Pátek byl ještě lepší, s klidem nezatíženým nezhotovými zadáními se to relaxovalo samo... dokonce jsem celý pátek strávil s blokem a pastely, malováním prakticky čehokoliv mě napadlo. V sobotu jsem s tím nakonec pokračoval, původní chuť jít do Prasinek mě přešla, a s tužkou v ruce, horkým čajem po ruce a zachumlaný v teplém plédu jsem se věnoval dál malování, tentokrát opět zvířecím mazlíkům. Zvěčnění tužkou na pergamenu dočkali se hlavně Felixova Berry, Kaylin Myšák a zpaměti jsem zkusil nakreslit i Janninu Shinobu a Caylusova Páju. Připomnělo mi to rozhovor s Maeve a utvrdilo v rozhodnutí, že kočičí mazlíček je to, co bych rád, bez ohledu na to, jak to s matčinou alergií je.

Po večeři nastala chvíle, které jsem se už pár dní spíše obával. Felixovo nadšení z organizace celokolejní zábavy mě překvapovalo... on sám je, pokud vím, abstinent, a většina z nás havranů ani pití, ani společné hlučné zábavky nemusí. Nervozita, to je to správné slovo. Nervozita z toho, jak to bude probíhat. Většinou na oslavách bývám ten, který střízlivý stojí v rohu a připadá si jako ryba na suchu.
Nicméně Felixův entuziamus nakazil postupem všechny. Feli odedřel za Alex úkoly výměnou za alkohol, Runa přitáhla z Prasinek spousty sladkostí. Téměř jsem si přišel provinile, že zbytek včetně mě nehnul prstem, a nabídl jsem se tedy, že do kuchyně se vplížit pro jídlo zkusím já. Felix a Kayla se ke mně přidali, k mé úlevě...

Úleva netrvala dlouho. Ačkoliv jsme se kradli tiše jako myšky, Alacazar Zmijozel nás nachytal. A zatímco se mu povedlo odchytnout Kaylu i Felixe, já, duše ve mně maličká (neb jsem nikdy nepřekročil hranice slušňákovství a teď hrozilo jak to, že mě načapou při krádeži jídla, tak to, že zklamu všechny Havraspárské) se zatajeným dechem a strnule schovával jsem se v jednom tmavém výklenku chodby.
Jakmile si profesor oba mé spolužáky odvedl, zahnal jsem touhy na rychlý strategický ústup zpět do kolejní společenky a nakonec jsem se do kuchyně dostal. Do zmenšených tašek naskládal jsem, co jsem unesl, občerstvení i ingredience na soutěž, a mazal jsem zpět do společenky. Takovou úlevu, jako když jsem zodpovězenou hádankou prošel dovnitř a dveře se za mnou bezpečně zavřely, si už dlouho nepamatuji.

Naštěstí se patrně žádný z profesorů nechtěl sobotní noci obtěžovat s okamžitým plněním trestu, protože zanedlouho se Felix i Kayla objevili a zábava mohla začít.
Původní předsevzetí pít jen střídmě vzalo za své... Po určitém počtu pohárů vína se všechno jaksi zamlžilo. Pamatuji si matně mixování věcí na ochutnávací soutěž... i to, jak jsem Runinu hru na kytaru doprovázel beze studu zpěvem.
I to, jak jsem zapřísáhlého abstinenta Felixe, do té doby na dýňové šťávě, zlákal objevit půvab vína...
Kayla a Rebecca ve smířeném objetí, Alastor kibicující ochutnávačku, o které ani nepamatuji si nakonec, kdo vyhrál. Umazlený Felix. Cukrová vata. Kaylino hlasité dramatické přenášení opravdu mizerné literatury. Becca zaseknutá jako gramofonová deska u příběhu, kterak má Caylus malé nádobíčko. Cukrová vata. A cukrová vata.

Společensky 'vesel' tak, jak už dlouho, dlouho ne, vsadil jsem se, že dokážu kožich paní Norissové přeměnit na cukrovou vatu. Ale co... že párkrát jsem se netrefil s kouzlem (růžové fleky na chodbě jsou určitě v módě) a nakonec jsem si vzpomněl, že proměnu na cukrovou vatu ani neumím, to mi určitě nikdo připomínat nebude. Myslím. Koneckonců, kočce slušela i srst jednoduše přebarvená na růžovo.
Pak už si pamatuji jen matně pokusy půjčit si od Kayly jejího kocoura, neb usoudil jsem v tu chvíli, že to je ta nejlepší chvíle pro romantické gesto. Nemám nejmenšího tušení, jak se mi povedlo Myšákovi vysvětlit, že ta kresba je určená do rukou Deirdre, ale patrně je střízlivá kočka chytřejší než ožralý kouzelník, neboť v neděli doručila mi soví pošta poděkování. S růží. S otiskem polibku. Kdyby mi nebylo tak špatně, růžověl bych se.

Růžověl bych se víc, než moje zvratky po probuzení v něžném objetí s Felixem v křesle společenky. Sotva se pozvracel na podlahu, následoval jsem jeho příkladu, s užaslým přemítáním nad tím, kolik té cukrové vaty jsem včera vlastně snědl.
Ještě, že oba dva jsme byli plně oblečení, jinak bych měl další záhadu k řešení. Po úklidu nepořádku celý zbytek dne jsem se víceméně schovával v ložnicích, hluboce zahanben.

***


Ložnice > Velká Síň
Havraspárští

Pondělí, 13. září



Probudím se s poměrně dobrou náladou. Včerejší celodenní kocovina je v podstatě pryč, a dneska se vracíme ke starému dobrému pravidelnému rozvrhu! Pak mě ten bezděký úsměv v koupelně přejde, když si uvědomím, že máme vlastně vytáhnout plavky... Co prosím? Mně je zima i oblečenému, skoro pořád... Hoochová je nezmar.

Na snídani se dostavím velmi brzo, s jemným pousmáním všem u stolu popřeji dobrého rána, a včerejší dobrovolnou hladovku si vynahradím miskou s ovocným salátem. Upíjím k ovoci černý čaj a sáhnu po novinách. Zprávy o Smrtijedovy přelétnu jen zběžně. Zaujme mě vzácný objev... a při inzerci z Medového ráje pozvednu obočí a radši řádně upiju neslazeného černého čaje.
Famfrpál ani věkovité romance mě nezajímají.
Jedním uchem naslouchám i novým drbům. Kdy vůbec byly originální? I když, ten o lvích dvojčatech možná nebude od pravdy vzdálen tak daleko.

 
Caylus Lawson - 26. března 2017 21:53
vay441632914643.jpg

Shrnutí týdne / Po - Ne


Všichni označení



Na nedostatek podnětů jsem si během týdne rozhodně nemohl stěžovat. Ihned po obědě jsme společně s Dee, Alastorem a Jordyn odešli na pozemky uskutečnit plánované dvojrande, které ale vůbec neprobíhalo podle mých představ. Větší nudu jsem snad nezažil, jenže Jo vypadala nadmíru spokojeně a tak jsem se kvůli ní kousl do jazyka a s vypětím všech sil tu šaškárnu přetrpěl až do konce. Dobře jsem udělal. Jordyn byla nadšená a následující dny se mnou trávila mnohem více času, který jsem využil k postupnému sbližování. Nikam jsem ovšem nespěchal. Bavilo mě si jí vychutnávat kousek po kousku a přitom sledovat, jak mi den po dni víc a víc propadá. Všechno šlo přesně podle plánu, dokud si našeho vzájemného zalíbení nevšiml její bratr, na kterého jsem v úterý večer úplnou náhodou narazil ve sprchách. Marně se mě snažil přesvědčit, abych dal od jeho sestry ruce pryč, což jsem si pochopitelně nenechal líbit a jasně mu vysvětlil, že o jeho výhružky a poučování nestojím. Nepřekvapivě se mu má odpověď nelíbila a tak se slovní přestřelka během chvíle změnila na souboj pěstí. Nechápal jsem, proč se do něčeho takového vůbec pouštěl, zvlášť když se neuměl ani trochu prát, ale jak se říká, kdo chce kam, pomožme mu tam. Jeho obličej byl nakonec k nerozeznání od dětské omalovánky, což mě naplňovalo zvláštní, škodolibou radostí.
Myslím, že jsem úterek nemohl završit lépe, to samé se však nedalo tvrdit o středě. Krátce po probuzení jsem totiž zjistil, že oba moji sklípkani utekli. Pája se naštěstí rychle našel, kdežto po Máje se slehla zem. Byl jsem na mizení pavouků zvyklý, jenže tentokrát tu něco nesedělo. Mája byla od chvíle, co jsem si jí pořídil, klidná. Neměla nejmenší důvod k útěku. Správně by měla v teráriu začít vytvářet kokon, tudíž bylo nemožné, aby jen tak přestala s něčím, co v sobě měla zakódované. Neměl jsem z toho dobrý pocit, každopádně jsem byl rád, že se vrátil alespoň Pája, přestože byl jeho nálezcem brejlatej čokoš. Rozmrzelou náladu ze ztráty pavouka mi naštěstí výrazně zlepšovala přítomnost Jordyn a Dee, která mě pravidelně navštěvovala v posteli. Nebyl jsem zvyklý usínat s dívkami. Měl jsem rád svůj klid a prostor, jenže nacistická princezna uměla být pěkně neodbytná a tak jsem jí nakonec nechal prosadit si svou. Když vám totiž někdo pořád dokola tvrdí, že se z vás stanou v budoucnu manželé a budete spolu tak či tak spát v jedné posteli, tak nějaké pokusy o protesty po čase vzdáte, obzvlášť pokud má vaše společnice otce, který se zná s tím vaším a rozhodně nedopustí, aby jeho dcerunka uronila, byť jen jedinou, slzičku.
Ve čtvrtek ráno jsem hned po snídani zašel do sovince, kde jsem poslal několik dopisů s pozdravy matce a Deidreřině otci. Kolem jedenácté probíhal poslední nábor na famfrpál, kterého jsem se zúčastnil pouze jako divák. Ačkoliv jsem měl své místo chytače jisté a nemusel nikam chodit, chtěl jsem vidět, jak si na koštěti povede hraběnka. Nejen, že předvedla velmi uspokojivý výkon, ale k mé radosti byl z týmu vyloučen Calvin, který hrál ještě hůř jak posledně. Jen co nábor skončil, odebral jsem se s Jordyn do hlavní síně na oběd. Když jsme odcházeli, všiml jsem si na nástěnce oznámení o výběru kapitánů famfrpálových týmu. Dlouho jsem se nerozmýšlel a své jméno na pergamen připsal.
V pátek jsem se na koleji zdržoval co nejméně, jelikož se na pokoji z neznámých důvodů zeblil MacArthur. Celkem se mi ulevilo, když si ho přes noc nechali na ošetřovně a nemuseli jsme tak poslouchat jeho bolestné kňourání. Beztak to jen přehnal s chlastem, když zapíjel žal z vyhození z týmu, se kterým se pořád nedokázal smířit. Den nato si pro něj přijeli rodiče a odvezli ho ze školy. Jeho odjezd byl po všech stránkách velmi prospěšný. Nejen, že bylo v ložnici najednou víc místa, ale zapomněl si v šuplíku pergameny s vypracovanými úlohami, kterých jsem se milerád ujal. Sám jsem zatím nenapsal ani čárku a tomuhle kokosovi už úkoly stejnak k ničemu nebudou.
Ještě tentýž den jsme s Jordyn vyrazili do Prasinek, přestože celý den hustě pršelo. Cestou jsme se mačkali k sobě pod jedním deštníkem a povídali si o všem možném. Jordyn byla zpočátku hodně nesmělá, ale jakmile si uvědomila, že jí neukousnu, rozpovídala se mnohem víc. Chodili jsme z jednoho obchodu do druhého, přičemž jsem dával velký pozor, jestli dámě mého srdce nepadne nějaká věc do oka. Padla. Byl to obrovský plyšový medvěd, na kterého zírala s takovým zaujetím, že jsem jí ho se slovy: „Tohle je pro tebe, z lásky.“ koupil. Nejsem zvyklý dávat dívkám dárky, ale jsem si téměř jistý, že mi za něj Jordyn časem zaplatí. A ne, peníze na mysli nemám… Ruku v ruce jsme pak šli do Medového ráje, kde jsme potkali Dee s jejím vlasatým přítelem, kterého jsem si zezadu málem spletl s holkou. Kromě krátkého kývnutí hlavy jsem si jich nijak nevšímal. Oči jsem měl totiž pouze pro Jordyn a čokoládové cupcaky, kterých jsem nám objednal celý tác. Z Prasinek jsem odcházel výborně naladěný a dobrou náladu si držel až do večera.
V neděli ráno mě ve sprchách nepřekvapil Fabian, nýbrž naštvaná Deirdre. Přiřítila se jako saň a domáhala se vysvětlení ohledně včerejšího dárku. Zprvu jsem nechápal, o čem to mluví, ale jakmile zmínila medvěda, došlo mi to. „Závidíš Jordyn plyšovou hračku? Pročpak si neřekneš o dárek svýmu příteli?“ zeptal jsem se pobaveně, čímž jsem jí musel naštvat. Rázem mi začala vyhrožovat posláním dopisu otci. To se mi pochopitelně nelíbilo, čehož si všimla a tak dala mi nabídku. Zatraceně lákavou nabídku! Asi tak tři minuty jsem se jí snažil vysvětlit, že mám přítelkyni, než jsem jí s hlasitým „Seru na to.“ chytl pod zadkem a vzal si jí přesně tak, jak mám rád. Odpoledne jsem dodržel svůj slib a koupil Dee stříbrný náramek, který si sama vybrala. Nakonec jsme zašli ke Třem košťatům a do Medového ráje, kde jsme spořádali tolik jídla, že jsem měl co dělat, abych cestou zpátky nehodil blitku. Netřeba dodávat, že jsem celou útratu za Dee zaplatil, protože její záliba v sockách jí přivedla na mizinu. To se mnou chce vážně s takovým chováním žít? To bude chodit po domě, brát majetek a odvážet ho na charitu? A já pak budu bydlet kde? Pod mostem? Sorry jako, ale takhle by to nešlo. Buď se změní, nebo má utrum.


Pokoj >> Hlavní síň


Pondělí 13. září


Zmijozelský stůl



Z postele se musím ráno nutit. Za žádnou cenu nechci otevírat oči, natož vstávat, jenže nemám na výběr. Celý pokoj se už probouzí, včetně Dee, která strávila noc opět vedle mě. Rozespale jí pozdravím a nechám jí odejít. Sám se pak, ani nevím jak, odpotácím do koupelny, kde splním několik hygienických nezbytností. Nakonec na sebe navléknu plavky s cvičebním úborem a odejdu do hlavní síně. Ještě než však vejdu dovnitř, připíchnu na nástěnku papír s velmi důležitým sdělením.


DŮLEŽITÉ!


Ztráta Máji mě nemálo trápila. Už skoro týden byla nezvěstná a nebylo po ní ani vidu, ani slechu. Začínal jsem si dělat starosti. Naposledy si prohlédnu papír se svým veledílem a zapluji do hlavní síně, kde se jako obvykle usadím u zmijozelského stolu. „Ráno.“ pozdravím všechny přítomné a přisunu si k sobě talíř s palačinkami společně s výtiskem Denního věštce. Koutkem oka přitom pozoruji Acai u mrzimorského stolu, která s pohrdavým výrazem hází s novinami o stůl. Poslední dobou se chovala divně. Celý týden se mi vyhýbala, což mi připadalo zvláštní vzhledem k faktu, že bez svých oblíbených aktivit nikdy dlouho nevydržela. Když mi však došlo, že její protivné a nevšímavé chování trvá už celých sedm dní, rázem jsem věděl, že není důvod k obavám. PMS asi umí potrápit nejednu holku a pokud tomu tak skutečně je, pak je jedině dobře, že se mi vyhýbá. Během jahodových dní s ní spát nechci.
Polemizování nad Acai a jejími ženskými problémy nakonec nechám být a vrátím se zpět k talíři s jídlem a novinám, kde mě zaujme hned několik článků. Například ten s objevem vyhynulého zvířecího druhu. „To zvíře vypadá jak Gonagallová po ránu.“ zachechtám se a prohlédnu si další článek. Ten se týká prarodičů mých spolužáků, konkrétně Sinestřiny babičky a Richardova dědečka. „Wow, dost hustý, táhnout to spolu v takovým věku.“ I když, proč ne. Jak se říká, když musíš, tak musíš. Na jeho místě bych udělal to samé, protože vzdávat se žen kvůli věku mi připadá jako naprostá pitomost.
 
Alastor Krimmer - 26. března 2017 20:00
al1932.jpg

Druhý týden školy

Cass, Dominik, Felix a ostatní z koleje, Dee, Caylus, Helen, Jordyn - Souhrnný příspěvek

Neděle 12.9.



Sedím u stolu v Havraspárské věži. Brk ji potřetí namáčím v inkoustu a stále nevím, jak začít. Ten týden byl moc dlouhý a moc se toho stalo. Nakonec se rozhodnu začít pohřbem. Jestli někdo věnoval otci sovu, určitě je reálná šance, že se k němu dostane něco i o smrti naší spolužačky. Famfrpál a začarovaný potlouk - v dopise to vyznělo jako hračka, ale nechci mu nahánět strach - a nakonec samotný oběd. Zvláštnosti na stole, nepříjemná atmosféra u Zmijozelského stolu a to nejhorší nakonec, přílet sov.
Dee je jako princezna z černého hradu. Jako by všichni okolo ní byli zlí zlosynové a ona byla ta jediná, dokonalá. Neboj, má svoje mouchy, ale je hodná, má smysl pro humor a je správně svéhlavá.
Nevím, jestli tomu mám děkovat, nebo za to proklínat nějakou vyšší sílu, ale uprostřed poměrně nepříjemné situace, kterou způsobila jedna její spolužačka, do síně vtrhly sovy. No skončil jsem díky tomu za idiota a sraba…

Jo, bylo to fakt hrozné, ale co se dá dělat. Pomatuji si, když se to stalo v prváku na snídani, ale to si mě naštěstí nikdo nevšímal. Štěstí číslo dvě, v panickém záchvatu ztuhnu, nepobíhám a neječím.

To, jak jsme po obědě šli s Dee, Cayem a Jordyn na dvojrande raději nezmiňuji, byť jsem si to vyloženě užil. Cay je na rozdíl od jiných ze Zmijozelské koleje spíše podobný Dee. Takový šprýmař a zařadil jsem ho do skupiny lidí, kteří mi nevadí. Navíc jsem nabyl dojmu, je z něj Jordyn dělá lepšího člověka. Doopravdy mi ti dva připomínali mě a Dee, jen obráceně. U nás je Dee ta šprýmařka a já evidentně to pako. Tím nechci říct, že by byla Jordyn pako, ale je zkrátka ta hodnější a méně se projevující z jejich páru.

Co si nemůžu dovolit v dopise nezmínit je soubojový klub s profesorem Lupinem. Doopravdy mě dlouho nic tak nebavilo a okamžitě jsem věděl, že čekání na další hodinu bude nesnesitelné. Expeliarmus jsem již dávno trénoval, takže pro mě nebyl po chvilce problém panáka odzbrojovat s lehkostí tak, že jeho cvičná hůlky létala občas i mě do ruky. S omračovacím kouzlem to bylo poněkud horší… poněkud víc. Opět se ukázalo, že mám problém používat kouzla na lidi a pod cvičným panákem jsem si člověka okamžitě představil. Jo, bystrozor ze mě fakt nebude. Spíš si najdu něco klidnějšího…
O tom jsem se ještě téhož večera musel zmínit Dee, když jsem jí taktéž o soubojovém klubu vyprávěl a navrhl jí, aby se příště přidala také. Prozradil jsem jí, že bych jednoho dne chtěl pracovat na oboru záhad a taktéž jsem vyzvídal, jaké cíle má ona. Vymazávání paměti zní zajímavě, ale pracovat s kouzelnými tvory… asi bych si s ní o tomto tématu povídat nemohl.

Druhého dne klasická ranní rozcvička a hurá na snídani dostatečně brzo, aby se neopakovala včerejší pohroma. A poté jsem se zavřel v knihovně a začal hledat ono odhalovací kouzlo, o čemž jsem se taky otci nezmínil. Strávil jsem tam celé dopoledne a výsledkem bylo, že jsem se zvládl naučit naprosto jiné odhalovací kouzlo, které mi bylo v tomto případě k ničemu. Odhalit, jaké poslední kouzlo hůlka vyslala, je sice užitečné, ale zdaleka to nepomáhá odhalit pachatele a navíc již určitě použil mnoho dalších kouzel.

Odpoledne jsem se svěřil Dee s tím, jak jsem hezky strávil dopoledne a že to je zatím úplně zbytečné. K mému překvapení se ke mně ve středu chtěla přidat s tím, že se koukneme i na domácí úkoly, které máme téměř stejné. Zbytek odpoledne jsme si užili venku u jezera, dokud je ještě relativně teplo, a zkrátka to bylo romantické. Málem jsem nestihl dorazit k profesoru Lupinovi včas na naší soukromou hodinu.

Ano, i tímto jsem se musel v dopise otci pochlubit. Nabyl jsem totiž dojmu, že byl profesor Lupin příjemně překvapen, když viděl, jak jsem v technice kouzelných formulí napřed. Jistě, den předem viděl, že k praktickému využití to zatím není… kouzla jsou to jednoduchá, ale i tak, kdo z mých spolužáků zvládá kouzlit neverbálně. Mám dojem, že většina neotevřela pokročilejší učebnice, a ani netuší, že takové slovo existuje.
Také jsem mu ukázal, jak dovedu bez zaklínadel (byť jen myšlených) vytvořit ve vzduchu světelnou kuličku, která mění barvy dle mého přání. Nejsem si jist, ale myslím, že podobné zaklínadlo jsem ani neviděl v žádné knize, kterou jsem četl. Navíc jsem mu vysvětlil, jak ona kouzla dělám, že je vše založeno jen na představení si výsledku a kontrole magické energie. Žádná zaklínadla. Přesně, jak to dělají děti, jen s tím rozdílem, že používám hůlku a výsledek není jen náhodná směs emocí. Abych mu to dokázal, provedl jsem to samé kouzlo i podruhé s tím rozdílem, že tentokrát mi to trvalo pouhých přibližně patnáct vteřin namísto celých minut urputného soustředění.

Ve středu jsem strávil prakticky celý den s Dee. Dopoledne a večer jsme strávili v knihovně a odpoledne na školních pozemcích. Povídali jsme si snad o všem možném a oba jsme byli vděční, že jsou mnohé úkoly za námi dříve než na poslední chvíli, jak už bývá ve studentském životě pravidlem. Také jsem Dee šeptem četl o bludičkách a přízracích na Snapeovu odloženou hodinu v zapovězeném lese, zatímco jsem si hrál s pramínkem jejích vlasů.
Večer se jí povedlo nalézt to správné zaklínadlo poté, co si odpoledne u Snapa svým vynikajícím vyjednávacím umem získala povolení do oddělení s omezeným přístupem. Popis zaklínadla a jeho provedení bylo psáno ve starodávných runách a poté, co jsem tuto část přeložil, jsem okamžitě věděl, že některá kouzla budou ještě rok dva nad mojí úroveň.
,,Myslím, že na tohle jsem krátký, princezno… a za žádným profesorem jít jen s podezřením nemá cenu. Kdo ví, jestli je ten potlouk pořád očarovaný.“

Na čtvrtek jsme se dohodli, že bude vhodné trávit čas i s přáteli a tak jsme se viděli jen u oběda a večeře, kde jsem Dee přemlouval, abychom si nesedali ke Zmijozelským kvůli případným posměškům a dobírání. Avšak snažit se mojí krásnou princeznu přesvědčit o něčem takovém se jevilo jako boj s větrnými mlýny, ale co bych pro ni neudělal.
Další zmínka do dopisu byla vzhledem k náboru do famfrpálového mužstva jasná. Ukázalo se, že jakmile nejde o holky, tak nejsem zase takový nervák. U náboru jsem uspěl i přes to, že se mi pár zákroků nepovedlo. Podle toho, co mi říkal Dominik, na tom byli ostatní podstatně hůře, ale mám dojem, že mi jen chtěl zdvihnout náladu.
Vlastně to byl pěkný dárek k narozeninám, které jsem nikdy nikomu neprozradil, takže mě ani žádné dárky a otravná blahopřání nečekali. Otec mi dal dárek předem, mé nové koště, které již aktivně užívám.

Pátek byl dalším dnem, kterým bylo dobré se v dopise otci pochlubit. Dopoledne jsem naučil Dee Flagrate, kouzlo, kterým lze vytvářet ve vzduchu nápisy a kresby ve formě jakýchsi chladných plamínků, a které se princezně tak líbilo v neděli, když jsme se sešli večer před velkou síní. Mimoto jsem si vyžádal další vyprávění o její osůbce.

Později odpoledne jsem se musel opět omluvit a odejít na soukromou hodinu s profesorem Lupinem. Po rozcvičení neverbálních zaklínadel mne požádal, abych svým způsobem zkusil nějaké přeměňovací kouzlo na tabulce řádku čokolády. Prý ať je k něčemu užitečná, když už jí odmítám jíst.
Strávil jsem nad tím dobrých deset minut bezvýsledného soustředění. Nakonec mě profesor zastavil a donutil mě kus té čokolády sníst. Nechápu, jak ta přeslazená chuť může někomu dělat dobře… nechám si od otce poslat nějakou s vyšším obsahem kakaa a budu jí s sebou nosit na tyto hodiny. Navíc by se pár tabulek hodilo jako dárek profesorovi za jeho ochotu.
Taktéž mi poradil, abych se vrátil k základním myšlenkám, na kterých jsem tento způsob postavil. A měl pravdu, postavil jsem to na kouzlení dětí předškolního věku. Vždy tam šlo o emoce, o nějaké citové vypětí, které uvolní kouzelnou sílu, se kterou může čaroděj pracovat.
Plně jsem se soustředil a vzpomněl jsem si na svojí princeznu a ten krásný den, který jsme spolu strávili. Ani jsem se nikterak moc nesnažil kontrolovat výstup kouzla a řádek čokolády se prostě přetvaroval na čokoládovou růži. Vzal jsem jí do ruky a se zájmem si jí prohlížel. Dokonce měla i trny. Jeden jsem ulomil a ochutnal… stále čokoláda.
,,Mohl bych si jí vzít pane?“ zeptal jsem se profesora, který jako obvykle s úsměvem souhlasil.
Ještě před večeří jsem Dee odchytil a čokoládovou růži jí věnoval.
Toho dne jsem navíc pomáhal Felixovi s úkoly. Jednalo se tedy o úkoly pro Alex, ale

V sobotu jsme měli konečně možnost vyrazit do Prasinek. Vzal jsem si své lepší kouzelnické oblečení… celé černé, až jsem se dle názorů několika přátel podobal Snapeovi, jen s delšími a podstatně méně mastnými vlasy. U brány jsem se sešel s Dee a společně jsme vyrazili ke Třem Košťatům na máslový ležák. Nechal jsem se poté přemluvit i do cukrárny, kde jsme si ke kontrastu s máslovým ležákem koupili horkou čokoládu se šlehačkou a práskacími třpytkami (pochopitelně jsem Dee pozval).
Potloukání po ryze kouzelnické vesničce trvalo až do půli odpoledne, než jsem se vydal zpět do hradu na famfrpálový trénink. Tentokrát to šlo podstatně lépe a Cass to přirovnala k tenisu na košťatech s tím rozdílem, že máme větší a agresivnější míče a na místo raket podstatně více vyhovující náčiní. Následně mě krom Cass také Dominik zasvětili do nějakých základních strategií, které v minulých letech používali.

Sobotní večer rozhodně v dopise nezmiňuji. Nejsem plnoletý a otci by se určitě nelíbilo, kdybych konzumoval alkohol. O téhle oslavě mi Felix říkal už v pátek, a byť jsem mu tehdy pomohl s úkoly, které sloužili jakožto kompenzace za dodávku lihovin, tak úplně jsem s touto akcí nesouhlasil. Rychle jsem však změnil názor a musím říct, že jsem se skvěle bavil.
Sice jsem se do žádné hry sám nezapojil, ale rozhodně jsem povzbuzoval své kolegy. Jediné, od čeho jsem se vyloženě distancoval, byl onen praštěný nápad, proměnit srst paní Norrisové. Naopak jsem Runu vybízel, aby se na to vykašlala. Jenomže ta její svéhlavost...
Celý večer jsem decentně popíjel a po pár skleničkách jsem pocítil nával filosofických myšlenek, o které jsem se musel především s Cass podělit. Ani už nevím, o čem to bylo.

No a v neděli jsem začal opět studovat. Své učebnice jsem si bral s sebou v brašně kamkoli jsem šel a načítal dopředu. Týden lenošení bylo nutné završit prací. Nějak jsem neměl ve zvyku dopředu netušit nic o tom, o čem se budeme bavit. Málokdy jsem se s odpovědí hlásil, ale jakmile mne vyvolali, většinou jsem věděl.

Do dopisu jsem dopsal post scriptum, jestli by mi neposlal zásoby čokolády s vyšším obsahem kakaa… tak 85 %.
K večeru jsem s Cass zašel k soví věži a počkal na ní, než můj dopis odeslala. Obětavost mé nejlepší kamarádky byla vždy ukázková.

Velká síň -> Tělocvik

Dee

Pondělí 13.9.



Dalšího dne ráno jsem opět vyrazil na rozcvičku. Mé rituály jsou neměnné, i když má následovat tělocvik. Dalším nezměněným rituálem je odejít ze snídaně dříve. Cestou z velké síně potkávám Dee a dávám jí pusu na dobré ráno. I přes to, jak moc jí mám rád, však ve velké síni nehodlám zůstávat do pozdějších hodin, kdy přilétají ke snídani sovy a to je záležitost, která se mne netýká.

Poté se vydám na tělocvik o něco dříve než ostatní. Pro tyto příležitosti si s sebou tahám vždy několik knížek, ze kterých získávám zajímavá fakta. Někteří by řekli, že jsem šprt. Já o sobě smýšlím spíše jako o člověku, který má rád rozhled.
 
Janna Parker - 25. března 2017 20:57
12459888953867.jpg

Shrnutí týdne – výcuc



Celý minulý týden byl trochu podivný. Bez pravidelné školní docházky sice odpadlo nutné vstávání na čas, snídaně a na hodinu, ale přesto jsem si ten řád začala zvykat. Začínala jsem i trochu lenivět - už začínám rozumět, proč se to stává spoustě lidí, kteří jsou dlouho jen doma. Snažila jsem se proto najít si, co nejvíce rozptýlení, to jen šlo.

I přes absenci řízeného vyučování jsem každý den věnovala kus času dokončení domácích úkolů z minulého týdne, které jsem nestihla dokončit, plus jsem trochu oprašovala znalosti. Nechtěla bych, aby mě hned vyhmátl některý z vyučujících a z vlastní zkušeností vím, že si tyhle věci pamatují až moc dobře, hlavně pokud se stanou za začátku školního roku. Pak vám jej moc rádi připomínají.
Odepsala jsem také na dopisy, které jsem minulý týden dostala. Věděla jsem, že tátovi nemá cenu moc odpovídat. Bylo fajn, že si na mě vzpomněl alespoň s pohlednicí, ale při jeho rozlítanosti budu ráda, když s ním strávím pár dní přes Vánoce, ale v to bych taky moc nevěřila.

Mámě jsem odepsala asi na jednu stránku, že tady je to zatím v pohodě, jsme v bezpečí – více, než bych byla doma v Manchesteru – ale že je moc brzo, abych nějak shrnula studijní výsledky.
Více času jsem věnovala odpovědi Jenně, trochu jsem si do ní rejpla a popřála hodně štěstí na mudlovské škole. Ta měla podle mě své výhody, ale spíše jsem chtěla Jennu poškádlit, když si na ni ve své zprávě stěžovala. Není nad to mít milující sestru.
Chvíli jsem se rozmýšlela, jestli se aspoň okrajově zmíním o absenci druhého dopisu, ale nakonec jsem si řekla, že je ještě času dost, podškrábla jsem jej a odeslala.

Volný čas jsem trávila částečně v hradě a částečně venku. Pokec se spolužáky, podařilo se mi dohnat deficit v literatuře, kterou jsem dostávala k narozeninám a k Vánocům, ale nikdy mi nezbylo dostatek času, abych si je mohla přečíst.
Okolí Bradavického hradu skýtalo neskutečné skotské scenérie, něco tak nádherného najdete jen na několika místech na světě a tohle bylo jedno z nich. Někdy jsem jen tak ležela v trávě – i když bývalo chladněji a od jezera stoupala mlha – pozorovala nebe a okolí. Tady vás nikdo a nic špatného prostě nedokázalo dohnat. Alespoň jsem si to já v tom daném okamžiku myslela.

Ale všechno to poflakování muselo jednou skončit, kalendář přeskočil na další týden a bylo tady….

Z pokoje --->Hlavní síň


Pondělí 13. září, snídaně

označení, plus další kolem

Dneska se mi vstávalo poněkud lépe. Pokud se nic nestane, tak by nás dneska měl konečně čekat slíbený tělocvik. Pravda, trochu mě včera překvapila zpráva na nástěnce, že si máme vzít plavky. No uvidíme, co si na nás madame Hooch připravila, ale v hodinách se s námi obvykle nemazlí.

Shinobu moje nadšení z ranního vstávání a vyhlídky na plavání nesdílí a odmítá se hnout z vyhřátého polštáře, kde už si vyležela krásný důlek. Nechala jsem ji být, protože jsem ji na nic nepotřebovala, hodila jsem na sebe plavky a cvičební úbor. Vlasy jsem si stáhla do pevného copu, tak aby mi nepřekážely a vydala jsem se do jídelny se pořádně nasnídat.
Ve Velké síni už je několik dalších spolužáků ze všech možných kolejí, já zamířím k našemu stolu a kecnu si na volné místo.

"Ahoj," pozdravím s úsměvem Christiana a pustím se do ovesné kaše s medem a ovocem, kterou zapíjím zeleným čajem.
Pohled mi padne na noviny, ležící na desce stolu a povzdechnu. Poslední týden všechno negativní ustupovalo, budu mít dost odvahy pustit se do čtení?
V tuhle chvíli bych ráda měla tátovu náturu "nevědomost je sladká", a jakýmkoliv zprávám se vyhýbala, nakonec zvítězí přirozená zvědavost a já si k sobě noviny přitáhnu a mezi sousty studuji články.

Při čtení zprávy o Smrtijedovi, který stále byl někde na svobodě, mi přejede mráz po zádech. Tady jsme snad všichni v bezpečí. To, co se stalo, bylo mimo zdi tohoto útočiště.
Další zprávy přejedu jen letmo, se zívnutím odložím noviny bokem, kdyby si je chtěl přečíst ještě někdo další a pomalu dojídám jídlo.
Času před první vyučovací hodinou už není nazbyt.
 
 
573572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.38647294044495 sekund

na začátek stránky