| |||
Zahrada 15. října "Přesně tak, protože byl čaroděj. Mrzet tě to nemusí, prostě se k sobě nehodili a já to chápu... Ona je ten typ člověka, který na kouzla prostě nevěří, pro ni jsou to jen báchorky, takže když pak viděla opravdová kouzla, nedokázala to tak nějak sloučit se svou představou o světě a prostě to odmítla přijmout jako pravdu. Sama sebe přesvědčila, že měla halucinace. Doteď o tom odmítá mluvit a předstírá, že kouzla neexistujou. Mudlové jsou někdy tak strašně divní... Nejvíc jí asi ale vadilo jak dlouho to před ní tajil." Vlastně ani nevím, proč mu to říkám. Nejspíš, abych zabránila trapnému tichu. "Tak Snape dostal vynadáno, jo? Ach jo, to bych tak strašně chtěla vidět... Skoro i víc než akromantuli," zasnila jsem se. "Já mám nejradši maguáry. Vždycky jsem si přála maguára, ale vždycky mi akorát říkali, že jsem na to moc malá, nemám ho kam dát, a tak. Navíc je na to třeba speciální licence. Moje babička je chová, víš? Mám slíbené jedno kotě až dokončím studium. Prozatím si musím vystačit s Myšáčkem. Nevykládej si to špatně, mám ho fakt ráda, ale mít maguára by byl fakt sen. I když na tebe budou maguáři asi taky moc mainstream, co?" pousmála jsem se a protočila oči. "S tím lesem máš určitě pravdu. Ale jít tam bez učitele? Nejspíš bys skončil jako akromantulí večeře." Sama bych se tam ráda někdy podívala. Ale nejsem sebevrah. A snad ani on ne, to by nemuselo dopadnout dobře. Jeho vysvětlení absence na testu mě docela překvapilo. "Nebyl standardizovaný? Kdes ho proboha koupil. To je jako by sis vyloženě říkal o to, aby ti vybuchnul do obličeje. Ale jestli tě to vážně štve, můžeš se tím po škole zabývat sám?" odpověděla jsem mu pobaveně. Ale při zmínce o "krásce" z ošetřovny jsem si odfrkla. To všichni kluci jedou po mladých učitelkách?? Typický. Ale kdyby se fakt začal věnovat kotlíkům, někomu by se nejspíš dost ulevilo, že může změnit práci a kotlíky přenechat Mauricovi. To musí být ta nejnudnější práce na světě. A určitě by měl vyšší šanci na dožití než při nejištěných výletech do Lesa, heh. Když jsme došli k famfrpálu, ušklíbla jsem se. "Přece nebudu prohru přivolávat. Stačí věřit a máme napůl vyhráno. A tak jako tak vyhraje ten lepší," řekla, jsem a trochu se zamračila při jeho poznámce o "šoupnutí". Nešťastná volba slov? Už zase?? To snad ani neni možný. Až na to že se Maurice tvářil zcela nevinně. Neuvěřitelný. Nenápadně jsem se podívala na hodinky, ale do konce přestávky bohužel ještě chvíli zbývalo. |
| |||
Učebna E215 15. října, čtvrtek dopoledne Christian Byla jsem ráda, že jsme mohli tu trapnou situaci na chodbě uzavřít. Pousmála jsem se nad Christianovým komentářem o nevděčné práci, zatímco jsem hladila usazenou Sašu a sledovala po očku Arwina. Pak jsem ale prudce zavrtěla hlavou a v obraně zdvihla ruce. Saša se na mě překvapeně ohlédla. |
| |||
Velká síň čtvrtek 15. října Beccs, Mirelle, Acai, Bob, Sebastian “A to já ti to klidně připomenu,“ zazubím se na Beccu. “Tak víš co, venku je docela fičák, tak mu to vítr hnedka rozcuchá,“ dodám vážně a mrknu na Špionku. U toho drbu třemi prsty Myšku za ušima a mezi lopatkami. Zaručený způsob, jak ji naprosto odzbrojit! |
| |||
|
| |||
Učebna E215 15. října, čtvrtek dopoledne "Jo to on je, to je jeho parketa. Většinou je hodnej, ale jak vidí jinou kočku, hned by se kamarádil." Pousmál jsem se na naše kočky a podrbal na uklidněnou Arwina pod bradou. Zvedl jsem opět oči k Angele. "Ani já tebe." Kývl jsem. V duchu jsem si však dal facku, protože stále se nám nedařilo dojít nejspíše k tomu správnému pochopení záměrů a myšlenkových pochodů jeden druhého. Jakmile se však přesunula řeč na prefektování opětoval jsem Angele úšklebek, který přešel do lehkého úsměvu. "Jo docela záhada, ale bez záhad by to nebyly Bradavice no ne?" Mírně jsem pokrčil rameny nad zmínkou o nevděčné práci ale zlepšenou náladu jsem si zachoval. Bylo fajn se s Angie bavit o něčem normálním, vlastně o čemkoli. Poslední dobou se nám společnou řeč asi moc kloudně nedařilo nalézt. "Strašně nevděčná, říkám si, že za ty soukromý koupelny to fakt nestojí. Nechceš za mě někdy zaskočit? Že bych si vzal nějaký prefektský volno?" Pobaveně jsme se zazubil ale pak jsem nad tím zavrtěl hlavou. "Počítám, že nic takového asi neexistuje." Pak jsem se krátce zamyslel a koukl směrem k oknu. "Škoda, že tak nesnáší létání na koštěti." Vrátil jsem se pozorností k Saše a Angie. "Už jsi asi slyšela o tom večírku na Halloween že? Plánuješ tam jít?" Zkusil jsem navázat hovor na něco dalšího normálního. "Já zatím přemýšlím, že to vypustím a uklidím se na nějaké klidné místo. Řekl bych, že Daniel, Rayen a pár dalších tam udělají, jako každoročně nemalý rozruch a nejsem si jistý jestli u toho zrovna chci být." Pousmál jsem se. Neříkám, některé jejich vtípky jsou fajn, jiné jsou až příliš přehnané. |
| |||
Hlavní síň, mrzimorský stůl15. října, Čtvrtek Bob, Seb, Becca, Mirelle, Cass Nad Robovým návrhem ohledně jménovidců se příliš nepozastavuji. Rozhodně ne tak jako Seb. Toho to téma vyloženě nadchlo. Přestože se od nás při nejbližší příležitosti oddělil a do jídelny s námi nešel. Těžko říct, jestli svůj zájem jenom nepředstíral, aby to Koláčkovi nebylo líto, nebo mu to fakt přijde zajímavé. Je zvláštní, jak málo některý svý spolužáky znám, ačkoli jsme spolu v podstatě vyrostli. No, i tak ale nezapomenu Bobovi poděkovat. Snaha se cení, i když toho pavouka nebudu mít tak dlouho, abych vůbec přemýšlela nad čtením nějaké knihy nebo tu otravovala někoho, kdo by mi s jeho pojmenováním pomohl. Hagrid mu říká Wilbert, tak je to prostě Wilbert. “To doufám, že ne.” zmrzne mi úsměv na rtech. Nechci si ani představovat, jak můj krásný modrý pavouk porcuje potkana k večeři. Zvládnu červy, mouchy nebo větší hmyz. Ale myši? I žáby by mi bylo líto. “Jinak budu muset profesorku varovat a na hodině kolem mě budou všichni dodržovat povinný metrový odstup. Pro dobro své a svých milovaných.” S úšklebkem usrknu horkého čaje. Na tu malou chvilku ticha jen pobaveně pozoruji, jak si Bob s Ferdinandem povídá. Ještě před pár minutami se k němu bál přiblížit a teď se mu div neomlouvá za to, že by ho teoreticky Wilbertovi předhodil jako svačinku. “Děkuju.” radostně si vezmu kousek čokolády, když mi ho tak mile nabídne. Ani se nedivím, že po kapsách nosí jídlo. Spíš bych byla překvapená, kdyby to bylo naopak. Na sladký jsem sice nikdy nebyla, ale to počasí venku vyloženě uspává. Trocha energie by se hodila a kafe mi chuťově vždycky připomínalo gumu. Beccu se svými dvorními dámami zaregistruji teprve v momentu, kdy na nás začne zvesela mávat. Do teď jsem měla celkem dobrou náladu, takže vůbec nevadí, když se všechny tři přihrnou k našemu stolu. “I fyzicky.” zazubím se na ní a před obličejem jí zamávám kouskem čokolády. “Pomáhá to na stres a toho si za chvíli určitě užijeme dost.” Holky se v klidu usadí kolem nás. Kromě Beccy si vlastně ani s jednou nemám moc co říct. Na Cass se můžu jen mlčky pousmát. Po tom, co se mezi náma stalo, tak nějak nevím, jak se kolem ní chovat. Nevím, jestli už jsme v pohodě nebo by se jedna z nás měla omluvit. Jestli jo, tak popravdě ani nevím, která z nás by to měla být. Už je to pár týdnů, nepamatuju si, z jakého důvodu se to tak vyhrotilo. No a Mirelle… ta si sedla co nejdál od nás a mám z ní takový pocit, že by mnohem raději byla kdekoli jinde, jen ne tady. Rozhodnu se na ní nezírat, když do sebe lije kafe po litrech. A už vůbec nezírám na divokou vránu, kterou se Becca hrdinně rozhodla nakrmit hroznovým vínem. Jsem ráda, když se znovu trochu rozjede konverzace. “Prej havěť. Slyšet tě Hagrid, tak se rozbrečí.” musím se zasmát, ale vlastně není tak daleko od pravdy. “Sebastian dostal Tykadlatku. Bob tady si odnesl potkana a já dostala Wilberta.” trochu si poposednu dál od Roberta, aby nedostal infarkt, a pomaličku svou krabici otevřu. “Tak pojď. Jen se jim hezky ukaž.” Dávám si pozor, když do beru do dlaní. Jsem opatrná, ve střehu. Je mi jedno, jestli mě kusadlama trochu cvakne, ale nechci, aby utekl. “Podle Hagrida je malej, ale mrštnej.” z tónu mi jasně zní ironie. Vedle Hagrida malý rozhodně je. Já ho ale musím držet oběma rukama. “Zrovna jsme s Bobem přemýšleli nad tím, čím ho asi krmí.” |
| |||
Učebna E215 15. října, čtvrtek dopoledne Christian Příliš jsem nevnímala své okolí. Jednou rukou jsem držela vodítko Saši, druhou jsem jí drbala kolem hlavy, zatímco ona krčila nosík. Nejspíš ze mě stále cítila smraďochy z minulé hodiny. Má tvář byla až podivně klidná, bez napětí. Z přemýšlení o všem možném a o ničem mě vytrhlo zamňoukání, které nepatřilo ale mé kočce. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.89415693283081 sekund