| |||
Hl. síň - N62 14. října Nicolas se krátce po mém vypravování zvedl a rozešel se k havraspárskému stolu. Už jsem ho víc nesledovala. Bylo mi jasné, za kým jde a taky jsem věděla, že to, co jsem mu nahustila do hlavy ho jen tak nepustí. Do rozhovoru u stolu jsem se nijak nepouštěla. Jediná má účast bylo mrzuté: ,,co děláš? To je moje." směrem k Richardovi, který mi kradl pizzu. Čapla jsem talíř a sunula ho zase k sobě, takže jsme se ve výsledku o něj přetahovali. Na stole je tolik jídla, ale všichni se teď musí živit pizzou! Jindy o ni ani nezakopnou, ale jen si ji vezmu já..! Rozhovor o Christině, dětech a kotěti poslouchám jen se zdvihnutým obočím. Bylo skutečně odporné, že vůbec o sňatku s některým z těch tří uvažuje. Zoufalí lidé, dělají zoufalá rozhodnutí? Možná, ale zrovna do ní bych řekla, že bude mít špetku hrdosti a nevleze do postele s živoucí fosilií. A to vše jen kvůli penězům. Prohlédnu si Christinu, mezitím co se vybavuje s Richardem. Jak je možné, že mi za tolik let společného soužití na jedné koleji zcela uniklo, že je chudší než Maxwell? Přehodím nohy přes lavici a vstanu. Ruku ještě natáhnu k ovocné míste na stole, vezmu si na cestu dvě mandarinky a rozejdu se k učebně. Jakmile máme povolený vstup dovnitř, vyberu jakoukoliv volnou lavici a posadím se. Richarda, kdyby na mě nepromluvil, bych si ani nevšimla. Byla jsem příliš zabraná do loupání mandarinky. ,,Hm?" Zvednu hlavu k Richardovi, když mluví o velikonočním zajíčku a až pak zaregistruji profesorku, jak rozdává vajíčka. ,,Pochybuju, všechnu jsi sežral," neodpustím si malou poznámku a zamračení, když si taky tahám vajíčko. Dřív, než otevřu svoje si počkám na výsledek Richarda. Škodolibě se na něj zakřením, když mu mezi prsty zasvítí červená stužka a on poslušně vytahuje hůlku. Haha! Ha. (5) Následuji Richardův povzdech svým a hůlku vytahuju taky. ,,To jsou vtípky tohle." Zabručím. Vyvolávání mi nikdy zrovna dvakrát nešlo. I když překvapivě na hodině s kuličkama se mi dařilo. Jenže dnes ne. ,,Sphaera rutilus." (47%) Žalostné.. Zatímco Richardovi se podařilo vykouzlit celkem.. (Celkem!) pěknou kuličku, já měla na stole cosi.. Cosi. Vypadalo to spíš jako želé. Dřív, než by snad někdo něco stačil komentovat, prstem želé došťouchám až na kraj stolu a shodím ho na zem. Tak. Uklizeno. Nenápadně kouknu na Richarda, který mé dílo samozřejmě sledoval. ,,Udělala jsem to naschvál. Tobě se povedla, tak jsem udělala, aby mně ne. Doplňujeme se." Nevinně se usměju, nepřipouštějíc žádné selhání. Opakování brzy končí a následuje nová látka. Podepřu si bradu dlaní a nezáživně výklad poslouchám. ,,Hřebínek?" Nechápavě nad tím zavrtím hlavou. ,,Ten by potřebovala Naira." Neodpustím si šeptem ke svému spolusedícímu. U Nairy, která se snad několik let nečesala jsem měla vždycky pocit, že to háro používá jako úschovnu pro své věci. Když se jí něco nevejde do kapes, narve to do vlasů, kde se to naprosto ztratí. Taková černá díra. Jakmile dojde řada na kouzlení, vezmu do ruky znovu hůlku a představím si ten nejobyčejnější hřeben, který můžu. Cokoliv složitého bych v životě nevyčarovala, takže čím jednodušší, tím lehčí. Tak to funguje ne? ,,Parvus cristae." (89-20=69%) Zaprvé, můj hřeben neměl hned několik zubů a byl do nepraktického oblouku. Za druhé - na tom kouzle jsem si málem zlomila jazyk. S nevěřícným pohledem vezmu ten patvar mezi prsty a snažím se ho zamotat Richardovi do vlasů. |
| |||
Hlavní síň > N6214. října, Středa Angie + označení Angela se opakování vyhnula, tudíž jsem po provedení prvního kouzla jen nečinně přihlížela, jak kouzlí ostatní. Daleko jsem nedohlédla, ale to, co jsem zaregistrovala, nebylo nejhorší. Vědomě jsem krotila své kritické oko, protože ani já jsem nedosáhla dokonalosti. Pravděpodobně by to bylo lepší, kdybych se obtěžovala s domácí přípravou, ale za posledních pár týdnů jsem myslela na úplně jiné věci a studium muselo jít stranou. Fakt, který při nejbližší příležitosti hodlám změnit. Ať se děje, co se děje, vzdělání by mělo být na prvním místě. Bezpodmínečně. Opakování naštěstí netrvalo příliš dlouho. I ti největší zoufalci nakonec své snažení završili nějakým výsledkem. Jakmile tuto část hodiny profesorka ukončila, otevřela jsem sešit, vzala brko a začala si zapisovat to málo, co nám poskytla. Nelíbilo se mi, že v podstatě přeskočila teoretickou část, neboť je to právě teorie, ve které vynikám. Z několika málo poznámek toho příliš nevykouzlím, ale představa nového hřebínku do vlasů mě nadchne. Mám sice vlasy až příliš krátké na to, abych ho použila, ale to mi nezabrání v tom, abych si nějaký nepřičarovala. Můžu si ho nechat pro případ, že bych si nechala narůst vlasy. Nebo ho darovat. Nebo prodat. Pravděpodobně ho prodám. Pokud výsledek záleží hlavně na naší fantazii, tak bych za takový mohla dostat slušnou cenu. Profesorčinu názornou ukázku bedlivě sleduji. Narovnám se přitom v zádech a trochu natáhnu krk, abych měla co nejlepší výhled. Na první pohled to nevypadalo nijak složitě. V dlani se jí objevil zcela obyčejný, nezajímavý hřebínek. Slečna Kearney nejspíš neoplývá kdovíjakou fantazií. S její praxí a zkušenostmi bych zvládla něco mnohem lepšího. Kor když to předvádím před celou třídou, ale svůj účel to, hádám, splnilo. Ještě, než se chopím hůlky, poznamenám si zaklínadlo. Neujde mi selhání Angely, které ale nijak nekomentuji. Není důvod. Děláme to poprvé a nikdo učený z nebe nespadl. Ona také nechala mé nepovedené opakování bez připomínek. Jsem jen ráda, že si po sobě ten svinčík také uklidila. Pak už je ale řada na mně, takže vezmu hůlku a namířím jí na desku lavice před sebou. “Parvus cristae.” (27% - 10% = 17%) pronesu s lehkostí motýla, očekávajíc o něco lepší výsledek, než kterého se dočkala má sousedka. V mysli jsem před sebou viděla jednoduchý, ale elegantní doplněk mramorové barvy. Místo toho mi ale na lavici přistane jedna ubohá černá kapka. Malý moment na svůj výtvor nechápavě zírám, než se mi tváři objeví nanejvýš nespokojený výraz. Má představivost očividně nekorespondovala se schopnostmi, jež mi byly dány, a mé sny o snadno vydělaných penězích se rozplynuly jako pára nad hrncem. Zamračím se. Tohle je ještě horší než podprůměr. I Angela si vedla lépe. “Vážně se budu muset začít víc soustředit na opakování.” řeknu si spíš pro sebe. Tímhle tempem mohu zapomenout na úspěšné skládání zkoušek. Ani mě k nim nepustí. S kamennou tváří odstraním důkaz svého selhání jedním mávnutím hůlky, než ji odložím na lavici, o kterou se pak opřu lokty, abych si bradu podepřela dlaní. Věnuji jeden kradmý pohled Patrickovi. Jsem zvědavá, jak si vede. Skoro tak zvědavá jako na jeho plány dnešního odpoledne. Uháněl mě tak dlouho, jistě má v plánu něco kreativnějšího než šálek čaje se zákuskem v té kýčovité kavárně. Tam by mě mimochodem nedostal ani párem volů. Nerada to přiznávám, ale snad se i trochu těším. Při všem, co se teď děje, bude příjemné na chvilku vypnout a nechat se rozmazlovat. |
| |||
N62: Základy vyvolávání 14. října, středa dopoledne spolužáci Když se mi opakování vyhnulo, sledovala jsem alespoň, jak si poradí ostatní v nejbližším okolí. Caylus, který seděl přes uličku, příliš úspěšný nebyl. Na jeho lavici se nic neobjevilo a když jsem se soustředila, viděla jsem akorát flek. Nesmála jsem se. Jednak se nikdy moc nesměju, a pak už vůbec nemám potřebu se smát druhým. Isaac s Rayem také opakovat nemuseli, takže nebylo co sledovat. |
| |||
Základy vyvolávání N62 Nikdo konkrétní 14.10. Po takovém úspěchu na začátek zase pěkně rychle splasknu, když dostaneme na zbytek hodiny vyvolání hřebínku - úplně v tomhle nevynikám, tedy, jestli něco opravdu neumím, tak je to tenhle předmět... "Hřebínek..." nemůžu se zbavit pocitu, že i nefunkční hodiny dvakrát denně ukážou správný čas. Znova zavřu oči a vyvolám si v představách hřebínek své mladší sestřičky - jakási temně modrá umělá hmota s bílými kvítky, šest nebo sedm zubů. "Parvus cristae!" zadeklamuju s otevřením očí a mávnutím hůlkou, jako jsem to právě viděl u profesorky (95-20 = 75%). Přede mnou na lavici leží sestřin hřebínek - ale zuby nejsou rovnoměrné, čelo je jaksi pokroucené a drobné kvítky na něm vypadají, jako by po nich přeběhlo splašené stádo. Celý nesvůj jej zvednu - kupodivu je docela pevný, ale účel by asi nesplnil. Natož pak opravdu vizuálně není na co moc koukat. "No, aspoň to má tvar hřebene..." rozpačitě potlačím touhu svůj "výtvor" co nejrychleji zase odkouzlit a položím ho vedle červené kuličky. Moc dobře vím, že tohle je nejvíc, na co se kdy ve vyvolávání zmůžu. |
| |||
Velká síň > N62 Patrick, Deirdre, spolužáci v okolí a profesorka 14. října, středa Na Colettinu odpověď, jak drasticky ničím svoje tělo, se jen pobaveně šklebím a pokyvuji hlavou. Jestli mi chce nadávat, měla by začít používat jednodušší slova. To už se ale zvedá, takže nic dalšího nedodávám, ona se k tomu určitě ráda vrátí zpátky. Znovu a znovu. Richardovi na otázku o dětech jen trhnu rameny, ke koťatům dodám: „Možná?“ Sám si ještě nejsem jistý. I když přivést kotě na kolej mezi hady nebo pavouky by se majitelce nemuselo líbit. Trochu se mi stýská po mých psech. Natáhnu se pro pár hranolek na cestu: „Si piš,“ uchechtnu se nad Richardovými poznámkami a vydám se na hodinu. Cestou ze síně rychle nakouknu na nástěnku, kterou sjedu pohledem, hlavně poslední zprávy. Zamyšleně olizuji prsty od soli z hranolků. Vypíchnu si jen pár informací, než se zase svezu s davem a pokračuji do učebny na hodinu vyvolávání. Všichni se ženou do učebny a zasedají na místa. Já hlavně hledám místo u okna, většinou si sedám právě k oknu. Tak nějak nastejno si do stejné lavice sedá i Patrick, jen se ohlédnu, jestli je místo ještě jinde, ale pak se prostě posadím vedle něj. Je mi to vlastně jedno. Začne výklad. Opírám se do židle s rukama založenýma. A přestože je Kearney moje nejoblíbenější profesorka, sleduji, co se děje za oknem. Stále mírně prší, zaměřím se tedy na kapky stékající v pramíncích po skle. Zvednu hlavu k profesorce, překvapeně si také vybírám jedno vejce, když to dělají i ostatní. S nakrčeným obočím si vejce prohlížím, než se podívám dovnitř. Na stůl vypadne rudá stužka, to už mi dojde, jak zněla profesorčina poslední věta. Otráveně zasyknu. „Sakra, cože to... jak že to bylo?“ zamrmlám k Patrickovi. Vypadám dost zmateně, hned potom lehce klepnu nohou do židle Deirdre přede mnou, která měla větší štěstí a opakování se vyhnula, ale třeba mohla poslouchat, jak že to zaklínadlo znělo. „Deirdre, jak to bylo?“ S tím už vytahuji hůlku. Vzpomenu si, že naposledy jsem vyvolal pouze růžový prach a v první chvíli jsem se domníval, že se mi v ruce rozsypává hůlka, jejíž jádro je vílí vlas (16%). Nakonec namířím hůlkou na lavici, ani nevím, jestli se má provést nějaký pohyb a nejistě vyslovím: „Saera rutilu!“ Konec hůlky slabě blikne. Možná si už jen představuji, že se objevil nějaký červený prach (9%), je taky možné, že je to jen obyčejný prach, co se vznesl, když jsem máchl hůlkou. Hůlku ještě trochu oklepu, kdyby se červená kulička náhodou ještě nechtěla objevit. Na moment se odmlčím. Zamračím se: „To je blbost. Kdo jako chce červenou kouli a k čemu jako? To mi fakt řekněte,“ začnu rozčileně mrmlat k ostatním, k Patrickovi a k Deirdre, jestli nás sleduje. „No nikdo, že jo! Neasi. Peču na to,“ dodám a založím si zase ruce na prsou, hůlkou mířím kamsi k oknu. Jak se nakvašeně zhroutím do židle, roztáhnu nohy a kopnu do své brašny vedle stolu, jako kdyby za můj neúspěch mohla ona. Profesorka pokračuje ve výkladu, nevypadám nadšeně ze svého neúspěchu, ale snažím se soustředit. Tentokrát mám formuli před sebou na tabuli, takže zkusím kouzlení znovu: „Parvus cristae!“ máchnu hůlkou a přitom hypnotizuji slova na tabuli, abych je vyslovil správně (70 – 20 = 50%), Na stole se objeví jakýsi nedodělek podobný víc tlusté housence se čtyřmi bodlinami než elegantnímu hřebínku. „Ha! Lepší než blbá koule. Čum na to,“ spokojeně namířím hůlkou na šedý housenko-hřeben. „O tři srpce, že to neuděláš líp,“ zazubím se na Patricka a čekám, co vyvolá on a jestli se vsadí. |
| |||
Zmijozelský stůl >> Učebna N62 Středa 14. října Všichni u zmijozelského stolu, spolužáci ve třídě, profesorka Když už si myslím, že se mi konečně podaří Christinu vyburcovat k nějaké neobvyklé reakci, začnou se jako na potvoru ozývat přesně ti lidé, o jejichž komentáře ani trochu nestojím. Inu, pokus to byl dobrý, o tom žádná, leč naprosto nedoceněný. Ach jo. Tak snad příště. "Odkdy tě tak pohoršují děti?" podivím se nad Sebovým znechuceným výlevem, i když ve skutečnosti tuším, proč tomu tak je. Patrně ho ani tak nepohoršovala představa dítěte samotného, jako spíš to, s kým ho bude Christina mít. Abych byl upřímný, sám si to nedokážu dost dobře představit. Nebo raději nechci. Co by z takového spojení totiž mohlo vzniknout? Že by druhý díl podivuhodného případu Benjamina Buttona? "Nejsem si teď úplně jistý, ale mám pocit, že na plakátu byly čtyři. Máš o nějaké snad zájem?" vzhlédnu k Sebastianovi, který se zvedá k odchodu. Právě včas, jelikož do něj mezitím začala hustit svá moudra Colette. Neubráním se protočení očí. Ač byla Colette během famfrpálu nepostradatelnou posilou, ve všech ostatních věcech bych jí s klidem postrádal a necítil lítost. Jako třeba právě teď. Koho sakra zajímá přednáška o rostlinných tucích a trávení kalorií? Neříkám, že je v pořádku být tlustý jako Byrdová, ale koho probůh baví přepočítávat nutriční hodnoty každého sousta? "Christina je milující kočičí máma asi tak moc, jako je Sebastian vyznavačem zdravé výživy." zašklebím se na Colette. Moje chování se jí evidentně nelíbí, přesto tu dělá úplně to samé v bleděmodrým. Já cpu Christině kočku a ona Sebastianovi řeči, o které nestojí. Nejsme si takhle náhodou kvit? "Nic si z toho nedělej Sebastiane a klidně si dej ještě nášup, jsme přece ve vývinu." vybídnu spolužáka a dostrkám k němu talíř se zbytkem hranolků. To kdyby si náhodou chtěl vzít na cestu. A pakliže odmítne? Tak si nabídnu sám. Ne, že bych se zrovna teď chtěl cpát něčím takovým, pizza mi bohatě stačila, ale nechci si nechat ujít příležitost Colette provokovat. Proč? Protože bagr. "Jak myslíš, Christino. Kdyby ses ale přeci jen rozhodla jinak, jsem ti k dispozici." oplatím jí přeslazený úsměv a stejně jako ona se zvednu na nohy. Mohl bych se tu s ní dohadovat o tom, že kočka je ve skutečnosti velmi nenáročná a hlavně soběstačná, ale neudělám to. V tuhle chvíli to nemá význam. Jak Christinu znám, tak by si až do konce tvrdohlavě stála za svým, navíc za pár minut začíná hodina vyvolávání, tudíž by nebylo od věci se místo žvanění raději přesunout. A přesně to i udělám. V učebně si strategicky sedám do druhé lavice vedle Sinestry. V první bych byl profesorce až příliš na očích, kdežto v druhé budu skrytý dvojicí před námi a zároveň uvidím dobře na tabuli. "Tak schválně, co nám přinesl velikonoční zajíček." zazubím se na Sin, když si beru z košíku vajíčko. "Že by trojúhelník pizzy?" zavtipkuju a vajíčko otevřu, jenže ouha... uvnitř je červená tužka. Což znamenalo jediné. Musím kouzlit. (1) S povzdechem vytahuji svou hůlku, načež zřetelně vyslovuji "Spharea rutilus." (88 + 10 = 98%, yay!) Na lavici se objeví krásná zelená kulička, kterou ihned beru do rukou. Na omak je velmi pevná a ať jí natočím z jakéhokoliv úhlu, nevidím nic, než dokonalost. Tak tohle se mi povedlo. "Koukej." Pyšně k Sin přistrčím svůj výtvor, přičemž po očku pozoruji, jak si vede při kouzlení ona. Neušlo mi totiž, že měla v kraslici stejně jako já tužku. Jen co opáčko skončí, ujme se slova profesorka. Nezatěžuje nás teorií a nudnými výklady, ale naopak jde rovnou na věc. Postaví se před tabuli a bez sebemenších problémů vykouzlí jednoduchý, malý hřebínek, který si připíná do vlasů. Uznávám, že tohle v praxi asi nevyužiju a rozhodně nemám v plánu si svůj výtvor dávat na hlavu, ale pakliže to profesorka po nás chce... "Parvus cristae!" vyslovím formuli dostatečně nahlas, s hůlkou namířenou na pravou dlaň, kde se mi krátce nato objevuje hřebínek (63 – 10 = 53%). K mé smůle nevypadá ani zdaleka tak pěkně jako předtím kulička. Nejen, že hřebínku chybí většina zubů, ale ke všemu je zakřivený tak moc, že nechybí málo, aby se zlomil. Poněkud zachmuřeně si ten paskvil prohlédnu zblízka. No, co si budeme povídat, s tímhle bych si kadeřnictví asi neotevřel... |
| |||
Základy vyvolávání N62 Nikdo kontrétní 14.10 Hodina započala losováním o to kdo si zopakuje poslední látku. Bylo očividné že ti jež si mašličku nevytáhli děkovali v duchu snad všem duchům na hradě. Nebyl sem nerad, i když mě by opakování nevadilo. Jak právě řekla profesorka...cvičení dělá mistra... Chvíli sem sledoval jak se komu daří, což byla zábava sama o sobě, rozhodně se dobře sledovalo když se ostatní snaží... S vajíčkama na ni nechoď, je spíš na sladké, a nebo na maso,a rozhodně bych rád sdílel tvou premisu že by se kdy mohla dojíst...to je snad nemožné... pousmál sem se na Benjiho a šeptem mu odpověděl na jeho poznámku, při tom se se otočil na Lex a zase se díval na profesorku nechtěl sem aby mi uniklo něco zásadního.... Hřebínek...nu dobrá, když zvládnu tohle, spony na kravatu nebudou problém... prolétlo mi hlavou těsně po zadání nového kouzla a uchopil sem do ruky svou hůlku. Chvíli sem se na ni díval a pak se začal soustředit v hlavě na obraz vcelku obyčejného hřebínku na vlasy, žádné vzory, jednoduchost...ono taky když sem ještě měl dlouhé vlasy používal sem občas jednoduché dřevěné...a ty sem si také v hlavě vybavil, než sem hůlku více sevřel a pro jistotu zavřel oči a znovu si v hlavě vybavil jeho obraz.... Parvus cristae! pronesl sem co nejzřetelněji a zopakoval mávnutí hůlkou, čaroval sem na lavici před sebou....pro jistotu, kdo by chtěl mít popálenou ruku kdyby něco...(77 -10 = 67 %) Jen sem doufal že výsledek bude stát alespoň za něco.... |
| |||
Základy vyvolávání – učebna N62 středa 14.10. Vajíčka jsou rozdána a já jen čekám, kdo z přítomných studentů bude mít to štěstí a účastní se opakování, které bude mít určitý vliv na udělené body na konci hodiny. S tím ovšem museli všichni počítat, přeci jen tady nejsou první den. Příliš času jsem však nechtěla zkoušení věnovat, zase aby mě nezvlčili ti, kteří měli na pár minut volnou zábavu, bylo třeba pokročit v látce o kousek dál a po pokusech některých z nich, bych si musela hrát na Soptíka. Mí vlastní studenti se po pravdě moc neukázali, takže myslím, že Benjamin a Naira ode mě na konci hodiny vyfasují referát, ale ještě si to nechám projít hlavou, podle toho, jak jim to půjde s novým kouzlem. Nebelvír také s nešťastným výsledek, Zmijozel a Havraspár se vůbec stydět nemuseli. Neunikla mi ani Angela, která se mi celou tu dobu snažila vyhýbat pohledem, ale rozhodla jsem se jí dát prostor, aby se necítila ohrožená. "Dobrá, to bychom měli k první části hodiny a nyní postoupíme dál v učivu. Protože určitě toho dneska z teorie máte více než dost, přijde na řadu další, nové kouzlo. Do budoucna budeme kombinovat procvičování všech naučeným, proto volný čas, prosím, věnujte i starým kouzlům, protože cvičení dělá mistra. Opět jako minule si dáme první kolo, kdy si kouzlo vyzkoušíte a následně budete mít i druhý pokus na opravu či vylepšení, takže pokud se poprvé nepovede, nevěšte hlavu, není všem dnům konec." Zvedla jsem ruku, abych si vyžádala pozornost studentstva, a pokračovala v dnešním vyučováním. "Dnes se pokusíme vykouzlit něco trošku složitelnějšího a to hřebínek do vlasů. Ačkoliv vypadá obyčejně, je třeba pokračovat po malých krůčcích. Třeba pak dámy využijí a po pár týdnech praxe si vykouzlí trochu propracovanější model na nějakou zvláštní příležitost. I když, ani pánům nebráním, aby jej nosili, bude to jen na vás. Postup je stejný, jako tomu bylo předtím. Artikulace, vizuální imaginace. Opravdu se snažte využít vaší fantazii na maximum. I když teď určitě platí, co nejjednodušší, tím pro vás lepší. Časem to bude lepší a lepší. Prosím, následujte mého příkladu." Vykouzlím na tabuli správnou formuli, postavím se tak, aby na mě všichni studenti dobře viděli, hůlku v prstech pravé ruky, elegantně s ní mávnu. "Parvus cristae!" velmi zřetelně zazní učebnou i můj hlas a na dlani levé ruky se mi objeví hřebínek, který si následně sama vetknu do vlasů. "Tak prosím, jen do toho," s úsměvem pobídnu studenstvo a sleduji, jejich pokrok. MH: Za neúspěch jsem body nestrhávala, za 75% - 89% pět bodů, od 90% - 100% deset bodů. Na kouzlo platí hod procentovkou v prvním kole, v druhé se bude házet na kostce s vlastním rozsahem, dolní hranice bude první hod – ještě pak znovu zopakuji. |
| |||
Velká síň, přesun do N62 středa 14. října, Nick, přítomní na hodině Nick měl naštěstí dost rozumu, aby se se mnou hned nehádal. Rychle jsem si posbírala své věci včetně knížky, kterou jsem metla po Richardovi, a s neurčitým zamáváním k mým spolustolovníkům jsem ho čapla za ruku a nechala se vést pryč. Už jsem zase měla skvělou náladu. Opravdu mě potěšilo, že se Nick vydal za mnou, místo aby do sebe nechal hučet Sinestrou a spol., čehož jsem se docela bála. Zřejmě se mnou souhlasil v tom, že těm zmijím se nedá věřit. Jak by to taky mohlo být jinak, on je přece tak chytrý... Usmívala jsem se v duchu. Ochotně jsem mu začala vysvětlovat, jak to přesně bylo: „Já vlastně nevím, co se stalo. Prostě jsem obědvala a najednou ke mně přišel Sebastian s nějakou báchorkou, že o mně všude vykládáš, že jsem nudná a blbá. Ale něco takovýho přece není možný, ne?“ plaše jsem se na něho podívala skrz řasy, „Pak si k nám přisedla Sinestra a začala mě přesvědčovat, že se na tebe mám vykašlat a dát se radši dohromady se Sebastianem. Já fakt nevím, o co jí šlo. V jednu chvíli tvrdila, že máš něco s Angelou, ale to si nejspíš vymyslela, aby mě od tebe odehnala. A pak dokonce řekla, že tě chce pro sebe! No chápeš to? Ona je úplně pomatená! Plete pátý přes devátý, kdo by s ní vydržel?!“ významně jsem na něj zírala, že má se mnou souhlasit. Trochu jsem se u toho vyprávění zase začínala rozčilovat. „A pak přišel Richard a začal se do mě navážet ohledně famfrpálu. Ti tři se na mě snad domluvili!“ vybafla jsem na něj „Úplně mě zahnali do kouta, tak co jsem mohla dělat? Měli ze mě srandu! A to s tou Rebeccou s tím vůbec nesouvisí, to byla nehoda.“ V podstatě. Jenže to už jsme byli ve třídě a já radši zmlkla. Usadili jsme se, a já Nicka nechala, aby o tom mohl chvíli přemýšlet. Taky jsem se neubránila tomu, abych nevrhla zlomyslně vítězoslavný pohled po Alex. Když hodina začala, převzala jsem od Rhiannon vajíčko. Nijak zvlášť se mi opakovat nechtělo, pořád jsem měla hlavu v pejru. Naštěstí tam stužka nebyla (4), tak jsem pokukovala po těch méně šťastných a taky po Nickovi, jak to zpracovává. |
| |||
Učebna vyvolávání Ségra, Cass, Al „Tak určitě, odpovím ségře, „bude mi ctí. Jen tě u toho pořežu jako Freddie Krueger“. Zazubím se a pak už jen sleduji tu estrádu s Angelou. Pako. „Jen dej pozor,“ dodám, když se zase o kus vzdálíme, „Ne každý má tvé nadlidské spalování. Aby za chvilku chudák Angela neměla pupek až za roh. Předpokládám, že ona si bude ještě chtít nohy někdy oholit sama. Už vidím, jak někomu říká zrovna naše stydlivka. Pokud se jí tedy nechceš nabídnout.“ Nálada se mi vrací zpět do normálu. Takhle na mě už Diana působí. Jsem nesvůj, když je ode mne dál než na pár metrů. Asi jsme fakt moc srostlí. Až nebezpečně moc. Ale tak to zkrátka je. Jen s ní jsem sám sebou. Jen s ní jsem veselej. Všimnu si, že za námi sedí Cass a Alastor, naše havraspárská mánička. Nic proti tomu, ale ty trička s lebkama a obrácenejma křížema, co si bere do Prasinek, mi trochu vadí. Ne, že bych byl nějak ujetej na symboliku, ale tohle je prostě zbytečný strhávání pozornosti některých více věřících spolužáků. Smích už nemám šanci udržet, když se snaží sestra podplácet spolužáky za námi, přesněji svůj nový objekt lásky… a to přímo před nosem prefekta z té nejupjatější koleje, kterou tady máme. Poté začne hodina. A hned ze začátku zkoušení. Ne, že by mi vyvolávání nějak vadilo, ale nechat se zkoušet po obědě? Naštěstí ve svém vajíčku nemám žádnou stuhu (6) a tak hodím ruce za záda a pohoda. Ségře se však kouzlení nevyhnulo a dneska zjevně nemá svůj den. „To bude tím, jak se přežíráš,“ neodpustím si poznámku. To ale Ségru nezajímá, protože se mi rozhodla pomoci s mojí mírnou odvetou. Rozhodně o tomhle nebudu mluvit nahlas, ale sestra vždy tuší, na co myslím. Není to ale žádná prča, bude to těžký. Možná je to přejde samo dřív, než budeme vůbec schopní. Stejně mě nejvíc štvalo to, co provedli Týně… to bylo přes čáru. Rozpojím ruce zpoza hlavy a raději si připravím psací pomůcky, určitě za chvilku začne výklad… |
doba vygenerování stránky: 0.83710789680481 sekund