| |||
|
| |||
Učebna N62 Thomas, Angela, Cass a Alastor Během cesty k učebně se v mysli stále bavím představou toho, jak se ze mě stane méďa kulička. Těsně před třídou se zastavím. Trochu se zakloním, nafouknu bříško, po kterém se pohladím a zkusím, zda přes něj dohlédnu na zem. „Ale jo! Zatím dobrý!“ |
| |||
Velká síň -> Učebna N62 14. října označení, havraspárský stůl ,,Ahoj, Rayi." pozdravila jsem možná až trochu moc chladně. No, ty jsi tady chyběl. Ray mi vždycky přišel až trochu moc otravný a vlezlý. A jeho smysl pro humor mi šel občas na nervy. Ale byla jsem moc hodná na to, abych mu to řekla do očí. ,,Vždyť ani nejsi v týmu." Pozvedla jsem obočí a zkoumavě na něj pohlédla. A pak začal mluvit o tom jak skvěle vypadá s mokrými vlasy a já protočila oči. Vím, že chtěl nejspíš jen zvednout náladu Kayle, ale prostě nešlo ty oči neprotočit. Nakonec se Ray rozhodl vypravit na hrdinskou pouť za meruňkovým koláčem. Opět jsem protočila oči a tentokrát mi koutky úst lehce zaškubaly v úsměvu. Na Cassinu poznámku o mojí otázce o strategii jsem jen ironicky odvětila: ,,To by mě nenapadlo." Ale svá slova jsem nijak zle nemínila a ani tak nevyzněla. Chvíli jsem se věnovala svému jídlu a hlavu od talíře zvedla až ve chvíli kdy mě oslovila Becca. ,,Moc ráda si jí půjčím. Potřebuju nějaké tipy. Vlastně jsem se po vyučování chtěla vydat něco hledat do knihovny, ale ušetřila si mi práci. Díky." Kayla už se zřejmě trochu oklepala a zase trochu rozmluvila, ale najednou se objevil Nick. O tomhle Zmijozelákovi jsem si myslela své, ale věděla jsem kdy je moudřejší mlčet. Trochu jsem si povyhrnula rukáv, abych se mohla na hodinkách podívat kolik je hodin. ,,Hele lidi, měli bychom jít, za chvíli začíná hodina." S tím jsem popadla své věci a počkala na ostatní. Učebna už byla skoro plná, a tak jsem rychle zamířila k nejbližšímu volnému místu vedle Christiana. ,,Ahoj, můžu si přisednout?" Nečekala jsem na odpověď, protože v tu chvíli už dorazila profesorka a prostě si vedle Christiana sedla. Slovo si vzala profesorka. Ale ne. Opáčko ne. A samozřejmě, když jsem si vybírala vajíčko, vyšlo na mě to se stužkou. (5) Kysele jsem se ušklíbla. Christian měl štěstí, nemusel opakovat. Ale minulou hodinu jsem si vedla kupodivu dobře. A dokonce se mi i povedla vyčarovat jakási měkká napodobenina kuličky. (74%) Ale to rozhodně neplatilo o dnešku. ,,Sphaera rutilus." šeptla jsem si pro sebe a čekala jestli se bude něco dít. Nic. Očividně dneska nemám svůj den. (10%) |
| |||
Učebna N62 14. října Rezervovaný pozdrav Angely mě moc nepovzbudil, ale asi jsem ani nic moc jiného bohužel nečekal. S dalšími příchozími spolužáky se zdravím již jen zdvořilostně a spíše automaticky. Nebylo s kým tak nějak více zapřádat hovor, takže jsem pouze trpělivě čekal na naší profesorku. Ta na sebe čekat nějak zvláště dlouho nenechala a vpustila nás do učebny. Usadil jsem se na volné místo, které jsem uznal za vhodné. Nejprve jsem seděl sám, ale po chvíli si ke mě přisedla Charlie. Slétl jsem k ní očima. "Ahoj." Pozdravil jsem jí přívětivě, ale pak jsem se začal již více věnovat hodině, přece jen profesorka se rozhodla začít zostra rovnou hezkým opáčkem minulé hodiny. Snažil jsem se vybavit, co vše jsme probírali, i když nám to trošku osvěžila. Zlověstný košík, se kterým se mezi námi začala procházet, nebyl moc povzbudivý. Vysvětlení, co nás v něm čeká, bylo snad horší, než hrát sportku. "No paráda, tak se podíváme, co mě čeká v kindervajíčku." Lehce jsem si povzdechl a sál do košíku, abych náhodně vybral jedno vajíčko, které bych mohl rozlousknout. Zkoumavě jsem se na vajíčko zadíval a pak ho rozlouskl. Když prasklo uvnitř bylo......nic (6). Musím říci, že se mi ulevilo a oddechl jsem si. Nějak jsem si nevěřil, co se tohohle kouzla týkalo a rozbředlou kuličku se mi ze stolu stírat taky moc nechtělo. Očima jsem přelétl po učebně, abych zjistil, kdo jak dopadl. Angele se kouzlení také vyhnulo. Jak se zdá, zatím se spoustě spolužáků jak z mé tak z jiných kolejí kouzlení vyhnulo....Daniel, Benjamin a další, tahali prázdná vajíčka. Jsem zvědav na koho zůstanou ty plná. Trošku jsem to asi přál Ryanovi, ale to byla jen touha mu vrátit ten jeho přístup v posledním měsíci. "Jsem zvědav, co bude následovat po opáčku." Mimoděk slétnu očima na Charlie jestli si vytáhla vajíčko bez stužky nebo s ní. |
| |||
Základy vyvolávania
14. október, obed Daniel Len čo si sadnem, Isy mi ponúkne koláč a Naira mi ho položí rovno pod nos. Rozžiarim sa, a hoci je mi jasné, keď tak extrémne nenápadne s miernou dávkou škodoradosti pozerajú na Raya, že za tým niečo bude, kto som aby som odmietala KOLÁČE? Milujem vás. Poviem teda len s blažený povzdychom a okamžite začnem do seba ládovať sladkosť z taniera. Mmm, marhule. Dva kúsky vo mne zmiznú skôr, ako sa stihne Naira spýtať Raya či si nedá namiesto koláča radšej brokolicu, a mne začne pomaly, prerušovane blikať žiarovka v hlave. Ohooo, niekto by nám chcel brať jedlo? Prišiel sem...kvôli koláču? Och Merlin. Preto ho do seba všetci tlačia ako keby bol poliaty likérom. A ja nie som niekto, kto kazí zábavu. S tretím kúskom si dám rozhodne viac načas, podobne ako zvyšok zaseknúc pohľad do Raya. Hlavne po tom, čo svoj kúsok oleja do ohňa prileje aj Bendž. Mmmm, máš pravdu. Na koho by sme sa potom všetky túžobne pozerali? Nie nie, nenecháme si pokaziť takéhoto chlapa. Zatiahnem s napoly plnými ústami a úsmevom, z ktorého odkvapkáva med. Rayove zbožňovanie samého seba bola známa vec. Moju dedukciu o Rayovom dôvode návštevy nášho stola už len potvrdí Nath. Skôr než si však stihnem do Bystrohlavčana ešte viac rypnúť so štvrtým kusom koláča v ruke, Nath plynule prejde do témy, ktorá ma vie vždy odpútať. Okamžite preglgnem, až sa mi poriadne nepožutá dobrota takmer zasekne v hrdle, a hrniem sa nakláňať nad tie papiere. Ou ou, super. Bomba. Mhhh.. dobre. Mumlem, ako tak zbežne prezerám čo tam je, oči sústredené. Vyzerá to dobre. Určite to večer doklepneme, a keď sa nám to podarí, zvolám ostatných. Do zápasu to musíme dať do obehu. Díky. Tľapnem ho ďakovne po pleci, konečne odtrhnúc pohľad od papierov. To sa ale Bendžík začne zdvíhať a hlásiť začiatok hodiny. Pozriem na zvyšok koláču predo mnou a kopu mäsa, ktorého som sa ešte ani nedotkla. No... určite nebudem zvyšok dňa hladná. Preto si len odfrknem, napchám zvyšok koláča do úst a začnem si nakladať rebierka na mede a do chrumkava opečené zemiaky. Ja to teda rozhodne nebudem. Uškrniem sa na konto poznámky o včasnom príchode, no aj tak do seba začnem jedlo hádzať expertnou rýchlosťou. Ak sa mi ujde predná lavica a náhodou by Rhiannon chcela preberať nejakú teóriu, nebola by to zrovna výhra. Vpredu sa nedá robiť skoro nič. Túžba poriadne sa najesť ma stála cenné minúty a tak keď vojdem, je profesorka už dnu. Pardón. Ozvem sa na margo svojho neskorého príchodu, a očami nájdem voľne miesto, aby som postojačky tak nevytŕčala. A mám asi šťastie, je voľné v najzadnejšej lavici vedľa Daniela. Celkom ma prekvapí, že nesedí s Kenjim. Žeby boli rozsadení aby nevyrušovali? Nie že by to, že sedia za sebou, v tom bránilo. Huh, na poslednú lavicu sa ale rozhodne sťažovať nebudem. Nebol síce Sin, ale rozhodne bol dobrá varianta na partnera. Hola muchacho. Pozdravím sa Sininým jazykom, ktorý je jediný okrem angličtiny z ktorého som niečo viac pochytila, keď kecnem na zadok vedľa neho, kravata na uniforme povolená keď ma pri obede škrtila. Na pozdrav ešte zdvihnem ruku v päsť, nech si so mnou ťukne. Natiahnem nohy pred seba, takmer kopnúc do zadných nôh Kenjiho stoličky. Hneď na začiatok je opakovanie, ale nerozladí ma to. Žiaden test, žiadne otázky, len jednoduché kúzlenie. Kúzlenie bolo fajn, kúzlenie ma bavilo. Až na to, že sa k nemu nedostanem. Vajce, ktoré vytiahnem, je bez stužky, a tak len točím prútik medzi prstami a pozorujem pokusy ostatných. Čo myslíš, vybuchne to niekomu do tváre? Spýtam sa konverzačne Daniela, ktorý má tak ako ja voľno od opakovania, zošuchnúc sa na stoličke trocha pohodlnejšie nižšie a tentokrát už naozaj ťuknúc Kenjimu do stoličku špičkou topánky. |
| |||
|
| |||
Hlavní síň >> Učebna N62 Středa 14. října Deirdre, Christina, Richard + zbytek u stolu, Acai, profesorka S výrazem naprosté blaženosti se oddávám jídelnímu pornu a vesele do sebe cpu jednu věc za druhou. Dee mi jako vždy slušně konkuruje a odvážně plácá jak slané, tak sladké. Vypadá u toho opravdu komicky a tak nelením a s tvářemi narvanými k prasknutí jí vztyčeným palcem naznačím, že se mi její počínání opravdu líbí. Jeden lajk pro nacistickou princeznu, prosím! „Food, more food!“ zahuhlám s plnou pusou a hamižně k sobě přitáhnu cosi, co vypadá jako hamburger. Rád bych si dal i pizzu, jenže tu už stihla rozkrást Židěstra společně s Dee a Richardem. Sprostý. Fakt sprostý! Jak se vůbec opovažují něco takového dělat? „Simtě, to už sem ti vyprávěl, jak sem chodil minulej rok s tou vegankou? Už ani nevim, jak se jmenovala.“ začnu konverzovat s princeznou mezi sousty, naprosto ignorujíc, že mi z hamburgeru právě padá kus slaniny a kečupu. „To mě tak jednou nařkla při jídle, že se prej tak strašně cpu a jestli jako myslím na chudáčky děti v Africe. Tak jsem jí řekl, že ne, ale že si dám klidně nášup i za ně, aby jim to nebylo líto. A pak sem jí nabídl stejka.“ To, že se se mnou ta husa ihned potom rozešla je asi jasný, ale dodnes tak nějak nechápu proč. Cožpak si nevšimla toho láskyplnýho gesta? Jídlo nenabízím jen tak někomu. Toho si měla sakra vážit! „Dneska má Caylus šťastný den.“ zaraduji se, když spatřím pár metrů od nás úplně nedotčené kuřecí stripsy. Na nic nečekám, vstanu, popadnu mísu a i s ní se vrátím zase zpátky. Je mi jedno, jestli měl někdo v plánu tohle jíst. Ať už si na to brousil zuby kdokoliv, teď to sním já a basta. Už už se chystám vložit první kus kuřete do pusy, když v tom se ozve Christina. Pozvednu obočí. Jak se ta protivná chlapna opovažuje míchat do famfrpálových záležitostí, když jim ani trochu nerozumí? A ještě mě tu bude poučovat o vděku? Zrovna ona? Když nebyla ani trochu vděčná za můj návrh na její vlastní záchranu? Jen ať si nemyslí, že jsem na to zapomněl! ,,A tebe by prozměnu nezabilo, kdyby ses nemontovala do věcí, po kterejch ti nic není. Běž radši přemejšlet nad tím, jakej si vybereš závoj na svatbu a debaty o sportu laskavě přenech nám.“ zašklebím se. Je pravdou, že tohle už je trochu přes čáru a běžně se tak nechovám. Za normálních okolností jsem k děvčatům velmi galantní a milerád jim vycházím vstříc, pokud si to opravdu zaslouží. Jenže Christinu nepovažuji za děvče. Nejen, že se míchá do věcí, kterým ani za mák nerozumí, ale ke všemu se mě pokusila před měsícem odmítnout a zesměšnit, což byla fatální chyba, kterou si vykopala hrob. Fakt jí nemám rád! „Cože co? Jaký dítě?“ vykulím oči, když Richard začne do Christiny šít kvůli nastávající roli matky. To je vtip, nebo to myslí vážně? Ona se s tím dědkem fakt bude rozmnožovat? No to mě poser! „Tak to mi promiň, že jsem se o něco vůbec snažil, asi sem to blbě pochopil. Nevěděl jsem, že jsi AŽ TAK MOC zamilovaná. A když už jsme u toho, máš už jméno pro mimčo? Jestli ne, tak ti Sinestra určitě pomůže nějaký vymyslet, ta už v tom má praxi.“ vyprsknu smíchy tak, že nechybí málo abych se začal dusit jako před chvílí Dee. Ta mi zrovna jako na zavolanou nabízí kus opravdu lákavě vypadajícího jahodového dortu. „Dej to sem.“ chmátnu po dortíku a začnu se bez okolků cpát. Koho zajímá, že míchám slaný se sladkým? Hůř jak po tom kebabu z Prasinek mi stejnak nebude, tak co... „No jak myslíš.“ zasyčím směrem k Richardovi, který nevypadá, že by hodlal svůj tréninkový plán měnit. Dobře, nikdo z nás mu s tím nepomohl, to uznávám. Na druhou stranu, já během zápasu nijak nepochybil, takže si troufám tvrdit, že pokud vynechám nedělní tréninky, které jsou stejnak jednou za dva týdny, tak se nic moc nestane. Pokud bych se měl opravdu donutit vstávat, tak jedině v případě, že v následujícím zápase vyhraje Mrzimor. Čokospárů se nebojím, ti proti nám nemaj šanci, ale Acai bych dal zlatonku zadarmo opravdu nerad. Už teď vím, že během zápasu půjde mírumilovnost jezevců stranou. Alexandra by si na nás určitě moc ráda smlsla a to nesmíme dopustit. Možná bych měl nad tím tréninkem ještě popřemýšlet. Jenže... budu v neděli ráno chtít přemýšlet vůbec nad něčím?! Toť otázka. „No nic, čas na další hodinu.“ zvednu se s pohledem na Dee, která si pod stolem plní kabelku nakradeným jídlem jako Češka na dovolené. „Uvidíme se ve třídě.“ S těmito slovy zamířím ze síně pryč. Na rozdíl od princezny se nikde nezdržuji, jdu přímo do učebny, která se pomalu plní lidmi. Zběžně si prohlédnu, kdo kde sedí. Dva čínani za sebou, Domenico, chlapna, holka co nemluví, panebože čokoši... „Nechutnost.“ odfrknu si a zamířím raději do druhé řady, kde usadím svou velectěnou zadnici vedle Acai. „Ahoj, máš se?“ zeptám se, když si pokládám na lavici věci. Neseděli jsme spolu už snad století a k rozhovoru jsme taky moc příležitostí neměli. Nejvyšší čas to napravit. „Proč nesedíš s Princem z Persie?“ dotážu se, když vidím, jak si zmiňovaný sedá vedle Deirdre. „Allahu akbar.“ zasměju se škodolibě. Moc dobře vím, jak nacistická princezna reaguje na přistěhovalce a vlastně všechny, kteří byli nějak odlišní. Toho Tureckýho chudáčka, kterej beztak utekl vodněkaď z obrazovek Velkolepýho století, teď asi čekaj krušný chvíle. No, dobře mu tak. Má si líp vybírat sousedy. Než se naděju, strká před nás profesorka košík s vajíčky. Oči se mi v tu ránu rozzáří jako malému dítěti. „To je kinder vejce!“ zajásám, chňapnu po vajíčku a nedočkavě ho otevřu. Jenže co se nestane! Uvnitř není ani čokoláda, ani hračka, nýbrž červená tužka (5). „Kde je moje čokoláda?!“ rozzuřím se. Fakt jsem se těšil... už jen z toho důvodu, že mi tuhle mudlovskou sladkost dost často kupovala babička, když jsem byl malý. Samozřejmě potají, ale to nic nemění na tom, že mi tohle celé připomnělo dětství. „Achjo.“ povzdechnu si, vytáhnu hůlku a se zřetelným „Spharea rutilus!“ jí namířím na lavici (28%). Tam se k mé smůle objeví jen jakýsi rozmazaný flek připomínající konzistencí puding. „Nabídneš si?“ zazubím se na Acai, viditelně nijak nepoznamenaný předešlým neúspěchem. |
| |||
Základy vyvolávání Velká síň -> Záchody -> N62 Mrzimorští, Ray, oni, profesorka Kearney 14. října Byl jsem opravdu velmi pobaven tím, že se všichni mého nápadu tak krásně chytli. Na jednu stranu mi to vlastně na Rayův úkor dělalo radost. Spolupráce a tvrdá práce nám hold v Mrzimoru jdou. A máme rádi jídlo. Což neznamená, že musíme všechno sežrat, ale hold nějaký ty výsady si vzít nenecháme? Když už nejsme popisováni jako géniové, hrdinové nebo vůdci, tak aspoň to jídlo nám sebrat nesmějí. Ve skutečnosti bych se však klidně podělil, kdyby mne Rayovy kecy tak nedopálily. Nevím, jestli je jenom tak blbej nebo prostě kretén. Soudě z předchozích zkušeností si myslím, že kretén. Culil jsem se na své spolukolejníky, kteří mi svým počínáním zvedli náladu. Naposledy jsem se napil a chvilku po Bennym jsem se zvedl. Než jsem však vyrazil, tak jsem poplácal Raye po hlavě a napodobil jeho tón. "Nekřiv tak obličej, udělá ti to vrásky." Samozřejmě jsem se hned začal smát a pokračoval jsem ven ze síně. Zajímalo by mne, jestli mu to vlastně došlo? Pochybuji. "Sbohem Acainkooo," rozloučil jsem se s kamarádkou nehledě na to, že se prakticky uvidíme. Ale kdo ví s kým zrovna bude sedět nebo se bavit, že? Cestou jsem minul je a i když jsem z toho nebyl unesen, dokázal jsem zahnat chmurné myšlenky o něco lépe. Horší chvíle zase přijdou, ale pro teď si už fakt nutně musím vyčistit zuby jako to dělám po každém jídle. Nejdříve jsem se tedy stavil na toaletách a vyčistil si pořádně zuby i mezizubním kartáčkem! Moje zubařka ze mne vždy měla radost i když nechápala, jak je možné, že někdo tolik dbá jejich doporučení. Po pohledu na tesáky mojí prskající tety by si dal více záležet každý. Více už jsem se nezdržoval a zamířil jsem přímo do učebny, kde jsem se posadil sám do lavice. Nečekal jsem, že by se ke mne posadil někdo, s kým úplně nevycházím, ale co se nestalo. Objevil se Ray. Neposlouchajíc jakýchkoliv důvodů, které by mohl úvest, jsem si všímal svého a čekal na začátek hodiny. Jakmie dorazila profesorka, hlasitě jsem pozdravil. "Dooobrý deen!" Na profesorku jsem se usmíval, čehož si spíš mohla všimnout, když mi předávala vejce, ale já si úsměv stejně držel celou dobu. Ukázalo se, že nemusím opakovat kouzlo (2), což mne možná trochu zamrzelo, jelikož jsem si minulou hodinu nevedl špatně. Povzdechl jsem si a kontroloval jsem, co si vylosoval Ray a jak si případně vede s kouzlem. Byl jsem připraven mu případně poradit, když pěkně poprosí a nebude zase debil. |
| |||
|
| |||
Caylus a další zmijozelští u stolu, Avan, Acai Středa 14.října Obědy u našeho stolu vždycky bývají zábava, teď mám ale trochu problém udržet pozornost, jelikož mluví hned několik lidí najednou a celá konverzace spíš připomíná pingpongový zápas. Nacpu si pusu kuřetem a lehce povytáhnu obočí nad Sininým vysvětlením celé situace. Jen nad tím pokrčím rameny, pokud o tom nechce mluvit, tak k tomu musí mít dobrý důvod. Na otázku, kde jsem byla, jen lehce kývnu hlavou směrem k Princovi, i když si to Sin nejspíš domyslela už sama. Až tak blbá moje kamarádka není. Ošklivě se na Prince zamračím a pod stolem ho kopnu, když nestydatě okukuje Sinestřin hrudník. Nic si z toho nedělám, na to svou kamarádku znám až moc dobře. Není žádná Plantážnice, kterou bych už teď vraždila pohledem... Na vidličku si nabodnu bramboru a vpěchuju jí do pusy ke kuřeti. To je taková dobrota... Ze snění o bramborové baště mne vytrhne až Caylusův hlasitý hlas. Se zájmem sleduji, jak si Princ stěžuje na ranní časy tréninků. Jsem zvědavá, co Richard udělá. Sama ranní vstávání nemám ráda, na druhou stranu bych se ale neodvážila Richarda nějak přímo konfrontovat. Radši se přizpůsobím... co jiného mi taky zbývá? Kdyby se to dozvěděl můj otec, hnal by mě na hřiště klidně už ve tři ráno. Pokud mu na něčem z toho, co na škole dělám, záleželo a bral to vážně, pak to byl právě Famfrpál. O to víc mě překvapí, když Richarda předběhne Týna, která se našeho kapitána začne zastávat jako by byla jeho manželka. Nejsem si úplně jistá, jestli to byl nejlepší nápad, ale musím uznat, že má pravdu. Moje podezření se okamžitě potvrdí, když se do Týny Richard pustí. Samým překvapením otevřu pusu. Týna a kočky? WTF? Zapomenu na to, že mám pořád plnou pusu, takže mi zaskočí a začnu se dusit kuřetem. Odvrátím se tělem od ostatních (hlavně od Colette) a popadnu dýňový džus, abych se mohla napít. Po několika neúspěšných pokusech a kašlání se mi podaří sousto spolknout. Se zarudlými tvářemi se otočím zpátky k ostatním a pokračuji v jídle jako by se nechumelilo. "Neboj, Týno. Ráda ti s ní také pomůžu," nadšeně se na svou kamarádku usměju. Moc dobře vím, že Týna zvířata nesnáší. Na druhou stranu jsem tu já... Mohla bych její názor nějak změnit! Až uvidí ta velká kukadla, určitě si kočky zamiluje! A šlechtičny přece mívají kočky! "Do Prasinek s tebou klidně zajdu. A můžem s sebou vzít i Barbaru, vzduch a společnost jí jen prospěje!" Díky živé konverzaci si ani nevšimnu Alastora, který nejspíš přišel, aby si k nám přisedl. Zbytek oběda se nese už v poklidnějším duchu. Žádné smrtelné dušení se nekoná. Po kuřeti s bramborem do sebe ještě hodím tři kousky pizzy a neodpustím si ani zákusek v podobě jahodového dortu, který nabídnu i Caylusovi. Sice mám od čokolády zapatlanou celou pusu, ale to vůbec nevadí! Je až tak dobrý, že si přidám ještě nášup. Hladově zírám na kremroli, kterou nestydatě ukradnu druhačce, která se pro ni také natahovala. Jediným pohledem jí naznačím, kdo je u tohohle stolu šéfem a komu patří všechny sladkosti. Nejdřív jím já, poté oni. Spokojeně si nacpu kremroli do pusy. Na Bradavické obědy nikdy nedám dopustit. Neodpustím si ještě jednu skleničku dýňového džusu a do ubrousku si zabalím ještě dvě jablka, banán a dýňový košíček, které si dám k svačině později. Pečlivě uložím dobroty do kabelky, utřu si rty ubrouskem, abych setřela všechnu čokoládu a vydám se směrem k učebně, ve které máme mít Základy vyvolávání. Ještě se cestou zastavím na dívčích toaletách, abych se stihla upravit a z nich rovnou zamířím k N62. Připojím se ke hloučku čekajících spolužáků a po otevření učebny zamířím rovnou k první lavici, do které spokojeně zapluji. S plným žaludkem se hned pracuje lépe! Znuděně čekám a pozoruji pomalu se plnící učebnu. Upřímně doufám, že skončím ve dvojici s někým, koho znám (nejlépe s Princem), moje přání se ale bohužel nesplní. U mého stolu se zčistajasna objeví nějaký Ahmed, kterého mám v první chvíli problém zařadit. Nasadím svůj nejlepší úsměv a udělám mu místo, aby si mohl přisednout. Mezitím si ho zblízka prohlížím a snažím se vzpomenout, kam vůbec patří a jak se sakra jmenuje... Kde jen jsem ho viděla? Neprodává v Prasinkách kebab? Hmmm... Ne, počkat... To je ten z Las Vegas... Konečně si vzpomenu. Avan. Obyčejně se o lidi, kteří se motají kolem Banánu, nezajímám. Zvlášť ne o takové, kteří by mohli z fleku prodávat kebab nebo si nasadit turban, sednout na létající koberec a odletět někam do paláce. Raději zaměřím pozornost na Rhiannon, která mezitím dorazila do třídy a začala výklad. Nejprve nás čeká opakování kouzla z poslední hodiny. V duchu zaúpím, posledně se mi totiž moc nedařilo. Při výběru vejce se mi naštěstí podaří vyhnout opáčku (2). S úlevou vydechnu a uvolněně se na židli rozvalím a sleduji, jestli můj kolega měl větší smůlu než já nebo se taky bude flákat. Neunikne mi ani pohled do zadnějších lavic, kde zahlédnu Cayluse sedícího s Acai. Otočím se pomalu zpátky se zatnutou pěstí pod lavicí. UŽ ZAS SE MI HO SNAŽÍ UKRÁST, OPICE JEDNA! |
doba vygenerování stránky: 0.91152405738831 sekund