| |||
Velká síň -> N6214.10., zmijozelský stůl, okrajově Angela a Christian Sinestra sice prohlásila, že u havraspárského stolu se nestalo nic zvláštního, ale to by na ni Kayla nevylila ten džus, že jo. Vím ale, že když se o zážitek podělit nechce, já z ní nic nedostanu, takže se dál věnuju svému obídku. Caylus začne pindat něco o tom, že "o víkendu rozhodně vstávat nebude" a že "spí minimálně do devíti", k čemuž se samozřejmě přidá i Nick. Poznámku o vlasech přejdu a vlastně nemám ani čas mu říct, že časy tréninků si opravdu diktovat nebude a přizpůsobí se rozvrhu, protože Sin do něj zase začala hučet ohledně Kayly. Jako by ta holka žila z vytváření drama. Ach jo. Do toho se ujme slova Christina a já s ní musím souhlasit - neunikne mi ani její pohled směrem ke mně. Hm, a to si jako myslí, že by si Richard nechal líbit, kdybych rozvrh sestavila? Jo, už to vidím. K mému překvapení jí ale náš pan kapitán nevyjádří vděk, ale vcelku chladně ji odbyde - a jedním dechem dodá novinku, až se zakuckám svým džusem. Týna a péče o kočku jde dohromady asi tak, jako profesor Snape a aranžování květin. To bude hodně zajímavý. "Cos to tomu ubohýmu koťátku udělal?" vydechnu napůl šokovaně, napůl vyčítavě. "Připadá ti Christina jako milující kočičí máma?" Zavrtím hlavou. Všichni moc dobře víme, že naše lady zvířata nesnáší. "Bude to utrpení pro ni i pro tu kočku. Nechápu, co si tím chceš dokazovat." Jeho úžasné řeči o mateřství radši nekomentuju, ale ve snaze zachránit kotě se ještě obrátím na Týnu. "No, kdyby ti někdy náhodou začalo připadat, že tě výchova kotěte unavuje, ráda si ho převezmu," nabídnu jí. Je mi úplně jedno, jestli Richardovi zhatím plány, a navíc mě tak otrávil, že nemám ani chuť se ho zastávat před skuhrajícími fajnovkami, kterým je zatěžko vstávat. Jenom mě zajímá, v kolik ty tréninky jako jsou. Ve tři ráno? Neunikne mi ovšem, jak si Seb začal nakládat na talíř smažené hranolky. Chvíli to ignoruju - ať si nakonec dělá se svým zdravím, co chce - ale když se na něj omylem podívám a on začne dělat scěnu, jak si ty nasycené mastné kyseliny strašně užívá, dojde mi, že musím zakročit. "To, co do sebe dobrovolně cpeš, jsou úplně zbytečné kalorie, Sebastiane," probodnu ho pohledem. "Dělej si se svým tělem, co chceš, ale takhle si ho dobrovolně ničit, to chce teda speciální typ člověka. Místo toho, aby sis dal maso, zeleninu, ovoce, nějaké ty rostlinné tuky, tak nutíš svoje tělo trávit TOHLE. Nic ti to nedá, bude ti těžko a je to úplně stejný, jako kdyby sis pod kůži zašil tukovej vak." Povzdychnu si. Jako by u tohohle stolu mělo cenu něco vysvětlovat. Mimoděk mi pohled zabloudí k mrzimorskému stolu, kde Naira zrovna krmí něco malého na jejím rameni. Klidně bych ji za Seba vyměnila. Ta aspoň rozumí tomu, že za smažený jídlo ti tělo něpoděkuje. "Lituju tvůj žaludek. Fakt," ukončím svou dnešní lekci zdravého stravování s pokrčením ramen, protože je mi jasný, že zrovna on si z toho neodnese vůbec nic. Ale aspoň jsem to zkusila, že. Dojím, dopiju a zvednu se, načež zamířím k učebně, kde budeme mít Základy vyvolávání. "Zatím ahoj," rozloučím se do neurčita. Před velkou síní zjistím, že inzerát s koťaty už na nástěnce zase není. Aspoň se tu ale nepovaluje zmuchlaný jako před tím. No nic. Cass už je asi všechny udala. Je fajn, že si najdou nový domov. Víc mě ale momentálně zajímá náš rozpis tréninků. Nestěžuju si. Pondělí v půl sedmé, každá druhá neděle v půl osmé. Nic, co by mi narušilo můj režim dne - maximálně v pondělí vyměním běhání za famfrpál. Ten Caylus s Nickem jsou ale herečky, udělat takovou scénu kvůli tomu, že se nemůžou válet do deseti. Neskutečný. Spokojená, že na nás přeci jen zbyly časy, kdy je hřiště volné a my můžeme konečně pravidelně trénovat, se vydám do en šedesát dvojky. Před učebnou už stojí dva nebelvírští, Christian s Angelou. Nevypadá to, že by byli zabraní do nějaké živé debaty - ostatně nevím, jestli se s Angie vůbec dá vést něco jako živá debata. Nemám jí to za zlé, spíš naopak. Možná, že nezaplétat se s ostatními víc, než je potřeba, je tady to nejlepší řešení. "Ahoj," pousměju se na ně, opřu se o stěnu a rozhodnu se vychutnat si těch pár minut klidu, než začne další hodina. |
| |||
Velká síň 14.10 mrzimorský stůl + n a r u š i t e l Ray Isaac se nezdá mojí radou dvakrát nadšen. Ale to si člověk musí fakt prožít, aby to pochopil. Jednou se podívá zpátky a uvidí to. Alespoň doufám. Moje přemýšlení přeruší Ray, který se k nám přivalí jako velká voda. A snaží se ukořistit náš koláč! Za normálních okolností by pro nás nejspíš nebyl problém mu ho vydat, ale dneska svoji potenciální krádež započne tím, že ryje do Isaaca. Zamračím se a dám si do vlasů kousek jablka, pro které se natáhnou malé Aidí tlapičky, než jablko zmizí. Úplně jako disney princezna. Mlčky si nabídnu další mega kus koláče a na jedno sousto sním polovinu. "Ahoj Alex," pozdravím kapitánku mrzimorského týmu s plnou pusou, když dopadne na lavici vedle Benjiho, a rovnou jí nandám na talíř další porci koláče vedle té od Isaaca, za který by se nemusel stydět ani hladový bezdomovec. Spolknu svoje sousto. "Jen si dej," vybízím ji, zatímco si vidličkou nabírám další sousto koláče a celou dobu nespustím pohled z Raye. Musí na nás být fakt vtipný pohled. Vydoluju vidličkou malý kousek meruňky a podám ji Aidě, která si v mých vlasech asi fakt už dělá hnízdo. Aida narozdíl od Raye meruňky dostane! "Nechceš místo toho brokolici?" zeptám se ho a nikdo nepozná, jestli to doopravdy myslím vážně. "Brokolice je velkým zdrojem vitamínů K a C." |
| |||
Velká síň-->Učebna Ryan, Chris, Ségra „Ten kokot by si ale zasloužil přes držku, ne přes prsty,“ odpovím opět šeptem. A to už se do toho vloží i Ryan, další kapitola sama pro sebe. Mám dojem, že tihle měli skončit v polepšovně, ne v Nebelvíru. Přejdu z šepotu do polohlasu a uprostřed Ryanových debilních výkřiků pronesu znaveným hlasem: „Tolik k odvaze a dalším vlastnostem, kterém mají být cností naší koleje.“ Když konečně oba idioti vypadnou za nedobrovolného doprovodu Eriky otočím se na Chrise, který už taky bral roha ven ze síně. Poté mě z mého rozčílení a myšlenek vytrhne ségra. „Promiň, vůbec jsem si tě nevšiml. A máš recht, je to debil. A nejde o žádnou babu…“ Upiju trochu máslového ležáku a otočím se na ní. „Přísahám, že se těm dvou kreténům pomstím. Minimálně třikrát mi už tenhle rok zasvinili postel, tyhle výstupy jsou čím dál tím častější a to od tý chvíle, co jsem jim řekl, že roznášet pomluvy o Christině a její finanční situaci je trošinku přes čáru. A oba víme, jak to dopadlo. Tohle už není sranda, tohle je… ani nevím co.“ Napadlo mě slovo šikana, ale ona si to možná trochu zasloužila. Jenže tohle všechno je za hranicí drobných legrácek tak moc, že jsem už uvažoval o tom, že ty dvě hovada napráším McGonagalce. „Chtěl jsem překecat Chrise, ale znáš ho, ten spíš nastaví druhou tvář. Napadlo mě, že bychom mohli začarovat Chrisův odznak puchýřovou kletbou, pokud mu na něj někdo sáhne bez dovolení. Jo, jdeme rači.“ Když vidím, jak si zase láduje kapsy, jen protočím oči v sloup a hned za to i schytám kritiku. „Jen počkej. Za pár let ti přestane fungovat metabolismus a budeš jak méďa kulička. Méďa protože si přes ten pupek nebudeš moct ani oholit nohy…!“ Poté dokonce přijde i vysvětlení a já se jen usměju, protože mám tušení, že to bude nějak souviset s jejím novým objevem. |
| |||
Před N62 Angela 14. října, středa poledne Když jsem dorazil před učebnu N62, abych počkal, až začne další hodina lehce jsem se zarazil. Už tam seděla na zemi Angela a četla si nějakou útlou už asi postarší knížku. "Jak...?" V hlavě mi šrotovalo, jak to, že došla k učebně dřív, než já. Měl jsem pocit, že ještě byla u stolu, když jsem odcházel. Ač možná jsem se přehlédl, nebo jsem se cestou někde svou klidnou chůzí zdržel příliš, takže to vzala jinudy a rychleji, nehledě na to, že mě to zpropadené schodiště poslalo dvakrát do špatného patra. "Ahoj." Pozdravil jsem jí polohlasně, když jsem přešel stěně naproti učebny a opřel se o ní zády. "Měl bych nějak začít rozhovor?.......Poslední pokusy dopadly vždy katastrofálně......ah.....a jak bych měl vlastně začít..? Jak to jde ve škole?.....Měli jste pěkný referát?......Budeš si brát kotě?.....Ach....samé blbé nápady....to se jí rovnou můžu zeptat jestli už jí je líp a nemá vyhučenou díru do hlavy od místní psycholožky....." Pomyslel jsem si útrpně a bezděky jsem si začal hryzat spodní ret, jak jsem se zamyslel. "Asi bych měl prostě mlčet.....stejně si čte a asi není důvod, aby se se mnou najednou chtěl začít nějak víc bavit." Snažil jsem se dýchat pravidelně a udržet si vnitřní klid. Začal jsem si přát, aby přišel někdo další a neviselo okolo takové trapné divné ticho. Díval jsem se kamsi do zdi naproti a snažil jsem se moc Angelu svou přítomností nerušit. Myšlenkama jsem trošku zaplul někam mimo a přemýšlel nad.....vlastně si nejsem ani přesně jistý nad čím vlastně. |
| |||
Hlavní síň14. října, Středa Mrzimorský stůl + Ray Neztrácím svůj čas tím, že bych na Ruby ještě nějak reagovala. Ta holka je nesnesitelná a mojí jedinou útěchou je, že na její popichování nikdo další nereaguje. Isy její návrh dokonce hned zavrhne, za což si ode mě vyslouží spiklenecké zazubení. Dokonce mám chuť Natovi s Nairou vlepit pusu, když jí od stolu vyženou tvorečkem, který se mému spolužákovi schovává v kapuci. Že si k jídlu vzal zvíře je mi absolutně ukradený. Však potkani jsou čistotní a z domova jsem zvyklá na ledacos. Tyhle upjatý pravidla stolování beztak nikdy nepoberu. K dalšímu mazlíkovi na koleji se nevyjadřuju. Nějak to není moje starost. Jestli někdo chce kotě, tak ať si ho pořídí. Jen, aby se byli schopní o něj taky postarat. Oproti tomu mezilidské vztahy už pro mě takovou hádankou nebyly. Dost dobře jsem dokázala pochopit, jak se Isy cítil. Procházela jsem si něčím podobným. Mé vztahy s Jordyn pořád nebyly úplně růžové, ale neobcházely jsme kolem sebe po špičkách. Z velké části to bylo proto, že jsem se vyhýbala interakcím s Caylusem. A to nebyl zrovna jednoduchý úděl. Ne proto, že by kdovíjak dorážel. Právě naopak. Na to byl moc hrdý, nebyl to jeho styl. Jednoduše mi ta trubka chyběla. Kolikrát jsem se přistihla, že mi oči ujíždí ke zmijozelskému stolu, odkud byl slyšet jeho hlas. A když jsem slyšela, jak o něm Jordyn vypráví, vždycky jsem se klidila z místnosti. Nečekala bych, že bude tak těžký si udržet odstup. Naira se přidává k utěšování, ale mně je jasné, že to stejně nebude mít žádný efekt. Isyho slabý úsměv mi to jen potvrdí. S tímhle se chlapec bude muset vypořádat sám. Poplácala jsem ho po rameni, protože to je tak jediné, co pro něj můžu udělat, ale to už se k nám přiřítil nezvaný host a vprdelil se do naší soukromé konverzace. S povytaženým obočím sleduji Rayův výstup a musím se zasmát nad tím, jak mu Isy oponuje. No jo. Být hetero je jako být v Nebelvíru. Ti nejhlasitější jsou vždycky v Nebelvíru. Pro Nebelvír je zboží spousta a nikdo ti nedá ani hovno za to, že jsi Nebelvír. Být gay je jako být ve Zmijozelu. Všichni slyšeli o Zmijozelu. Zboží je málo, takže to musíš fakt chtít. Archetyp Zmijozelu je být morálně šedý a, podle některých, dokonce zlý. Být bisexuální je jako být v Havraspáru. Zboží není. Žádné významné znaky nejsou, lidi se to většinou snaží dát dohromady s Nebelvírem nebo se Zmijozelem. No a být asexuální je jako být v Mrzimoru: Podle mého měl Isy postavu dobrou. Je to dost hezkej kluk. Kdyby nekopal za jinej tým, tak by naše vztahy možná vypadaly trochu jinak. Rozhodně se mi líbí víc než Ray. Nevím, na kterou by jeho šarm mohl zapůsobit. Upřímně jsem si donedávna myslela, že je taky teplej. “Každej se může chlubit vyrýsovanejma svalama, když máš padesát kilo i s postelí a nulový procento tělesnýho tuku.” zakřením se na něj a do svalu do štípnu. Koláčem, co mi Isy narve do pusy se málem zadusím a s nesrozumitelným huhňáním dám jasně najevo, že se mi drobky na uniformě a v uniformě ani trochu nelíbí. Nehledě na to, že meruňky nesnáším. Speciálně ty tepelně upravovaný. Je nechutný, jak jsou oslizlý a měkký. Ale pořád je to jídlo. NAŠE JÍDLO. I když je hnusný a zvedá se mi z něj žaludek tak, že mi vyhrknou slzy. Dělit se prostě nebudeme! Nechám se strhnout Isyho dětským chování a zakreju koláč vlastním tělem, přičemž se ze všech sil snažím rozkousat a spolknout to, co mi narval do pusy, aniž bych tu vrhla. Na Raye házím varovné pohledy, zatímco se rukou snažím ze sebe setřást světlé drobky. |
| |||
Velká síň Richard, Nicolas, Colette, Christina, zmijozelský stůl 14. října, středa Když mi Christina očistila kalhoty od zbytků hovězího, odpadne mi povinnost jít se převlékat na pokoj. Zamrmlám k ní: „Dík, Christino, já na tohle nejsem.“ A mluvím pro jednou pravdu. Poslouchám Nicka, jak mluví o Angele a na jeho otázky nevinně pokrčím rameny a uchechtnu se. Zatvářím se nechápavě, když mluví o pihách, ale pak se stejně zvedá a za Kaylou jde sám, potutelně se tam podívám, než se zase věnuji jídlu. Zatímco přežvykuji hranolky, zaslechnu hvízdnutí a automaticky se ohlédnu. U vchodu do síně stojí Alexandra s rudými vlasy. Zamyšleně nakrčím obočí a sleduji, jak jde ke svému kolejnímu stolu. Někdo by řekl, že jsem na ni zíral až příliš dlouho a přitom nic neřekl. Proběhne konverzace, všichni obědvají a baví se. Než mě zaujme, co nám oznamuje Richard. Ta mě informace o koťatech, že budou k dispozici na konci října a že jsou Cassandřiny. Pak mě ale zkazí chuť něčím úplně jiným. Začne mluvit o tom, jak bude Christina matkou. O dětech a otěhotnění, je to jako kdyby mluvil o poutech, okovy, vězení, závazky... Přestanu žvýkat a jen Richarda zaraženě sleduji. Znechuceně se u toho šklebím. Nejsem si jistý, jestli mám zvracet před sebe, nebo vedle na podlahu. Jestli mi víc nechutná přijde představa, s kým to dítě bude mít, nebo že bude vůbec přinucena ho mít. Spolknu sousto a přejde mě to. Tohle nikdy nezažiju, to si slíbím. „Richarde. Tak trochu se mi navalilo,“ oznámím mu trochu vyčítavě a zašklebím se. „Sou tu lidi, co chtěj jíst a ty mluvíš o děckách. Kolik že má těch koťat? Neříkala?“ zeptám se Richarda nakonec, než na něj začnou všichni ostatní nadávat, že na famfrpálové tréninky odmítají chodit. Zatímco čekám na odpověď, zvedám se z lavice a beru si brašnu, abych se mohl vydat na další hodinu. |
| |||
Velká síň 14.10. Ray, Cass, Charlie + označení Všichni začnou mluvit o famfrpálu, takže na chvilku zadoufám, že hlavní nebezpečí je zažehnáno. Ale pak...pak!! Se objeví Ray. A začne chválit Sinestru. Ne moc nenápadně po něm hodím kuličku hroznového vína. "Táhni," zašeptám si spíš sama pro sebe, takže mě slyší jen Charlie a Cass. Jak začne hledat meruňkový koláč, trochu se mi uleví. "Jojo, vem tu svoji rozkošnou prdelku a jdi očíhnout ostatní," povzbudím ho v jeho misí za koláčem a když se od nás trochu vzdálí, strčím si prsty do pusy a ostře písknu. Jestli se na mě Ray otočí, vypláznu na něj jazyk. Člověk by řekl, že když se zbavím Raye, už to bude v pohodě. ALE! Objeví se Nick. Povzdechnu si, ale rychle to schovám jako zakašlání. Venku je přece zima, ne? Mám plné právo být trochu nachlazená! Rozhodnu se dělat, že si vůbec nevšímám toho trapného momentu. Naštěstí mi v tom pomáhá Cass, která se mě ptá na koblihu, kterou jsem už ve stresu celou zblajzla. "Jsem ráda, že se ptáš," řeknu a utrhnu další kousek hroznového vína, které po ní hodím. Nebo možná mířím do její polívky. "Chutnala jako dobré vychování, Cassandro!" sdělím jí naoko výhružně, ale směju se u toho a doufám, že můj smích přehluší Alexino pískání na Nicka. Rozhodnu se řídit svojí vlastní radou o stress eating a nandám si obrovskou porci gnocchi, kterou si na chvilku ucpu pusu. Pohled mi padne na Charlie a na něco si vzpomenu. Odolám pokušení si do pusy nacpat další (a možná ještě větší) porci. "Charlie, brácha mi poslal knížku o chytačích, nechceš ji půjčit?" zeptám se jí. "Berk očividně zapomněl, že jsem střelec. Nebo se mi snaží něco naznačit. Ale to má smůlu, ze mě by nebyl dobrý chytač..." |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůl --> Před N62 14. října, středa poledne okrajově spolužáci Sušenka nejspíš vyhodnotila negativa socializace a pozitiva nabízeného krůtího v prospěch mých prstů, přicupkala až k mé dlani a elegantně si kousek masa vzala. Dokonce jsem ji směla pohladit, i když její výraz vypovídal nejspíš něco o tom, že jsem si ty mastné prsty mohla před tím umýt. Na mých rtech se po dlouhé době mihl úsměv, který však zůstal skryt, protože jsem právě byla napůl pod stolem. |
| |||
Thomas (případně ti obarvičkovaní) |
doba vygenerování stránky: 0.82518410682678 sekund