| |||
Hlavní síň - Zmijozelský stůl Středa, 14. října Sinestra, Christina, Caylus, Nicolas + ostatní u stolu Zatímco se mi Sinestra ztratí z dohledu aby ze sebe mohla smýt dýňovou katastrofu, já se pomalu vracím ke stolu Zmijozelských. Mám v plánu se posadit poblíž Domenica a nějak nenásilně zavést řeč na téma rozpis tréninků, na kterém se jen tak mimochodem ani trochu nepodílel, jenže jako naschvál se zvedá k odchodu. S pohledem zabodnutým do jeho vzdalujících se zad sleduji, jak poslušně cupitá za tou malou asiatkou, která se kolem něj poslední dobou motala až příliš. Nebylo mi známo co přesně spolu ti dva mají, ostatně jsem ani netušil, že Domenica přitahují šikmoočky, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Pakliže má tahle holka nějaký podíl na tom, že Domenico dělá jeden fail za druhým, tak ať si mě nepřeje. S kým se tahá je sice jeho věc, ale měl by být dostatečně rozumný na to, aby věděl, že být zamilovaný neznamená ztratit hlavu úplně. Od čeho je zástupcem kapitána, když ho rozpis našich tréninků ani trochu nezajímá? Od čeho je brankář, když nezastaví jediný camrál? A proč kvůli jeho prořízlé puse přicházíme úplně zbytečně o body? Ten kluk by se měl ve vlastním zájmu rychle probrat, jinak špatně skončí. Ze zamyšlení mě probírá příchod Sinestry a její následná otázka týkající se testu. Na malou chvíli zaváhám, jestli se vůbec obtěžovat s odpovědí, zvlášť když vím, že mě žádný dobrý výsledek nečeká, ale nakonec přeci jen přidám něco do mlýnku. "Nebyla to žádná sláva. Myslím, že dneska nemám svůj den." řeknu zcela upřímně. Dějiny čar a kouzel mě sice nikdy moc nebraly, ale většinou jsem ze sebe při písemkách dostal alespoň něco. Teď jsem ze sebe dostal leda tak... no, domyslete si. "Snad se zadaří příště." Ukončím debatu o známkách rezignovaným pokrčením ramen a raději přesunu pozornost k obsahu stolu. Jako vždy tu je hromada jídla od kuřat, těstovin, salátů až po pizzy. Do jedné se zrovna pouští s hladovým výrazem Sinestra a tak dřív, než mi jí stačí celou sežrat, si tác se zbývajícími trojúhelníky přitáhnu k sobě. Moje, nedám, nedělím se. Jasné? Spokojeně začnu jeden z trojúhelníků přežvykovat, přičemž dumám nad tím, proč má Sin vlastně tak ráda pizzu a ne třeba Španělskýho ptáčka. A pak je má chvilka klidu přerušena Caylusem, který se přiřítil společně s Deirdre jako lavina. Že okukuje Sinestru a do toho vysouvá krk jak žirafa mě nijak nerozhodí. Na to už jsme tu všichni za ty léta zvyklí. Ale to, že se do mě začne navážet kvůli tréninkům, to už je trochu přes čáru. K mé smůle není sám, protože ihned nato si rýpne i Nicolas. Už už se chystám otevřít pusu a pěkně od plic jim k tomu říct svoje, jenže mě předběhne Christina. A překvapivě se mě zastává. Ačkoliv se navenek tvářím, jako bych kousl do citronu, kdesi uvnitř cítím za její slova vděčnost. Nemusela to dělat. Mohla ty dva nechat žvanit a neplést se do toho, ale i přes to všechno mě tu právě hájí. Správně bych jí teď měl říct něco jako "Děkuju." nebo "Mile jsi mě překvapila, to jsem nečekal.", ale ve finále neřeknu vůbec nic. Nechci, aby vůbec uvažovala nad tím, že by mi, byť nevědomky, mohla udělat radost a tak udělám to nejjednodušší, co v tu chvíli udělat můžu – Dobrý skutek jí oplatím úplně opačnou mincí. "Tohle není tvá starost, Christino." odbydu jí. "Ty by ses měla zajímat o úplně jiné věci, než je famfrpál. Třeba o to, že jsem ti právě rezervoval mazlíčka." ušklíbnu se. "Cassandřina kočka se nedávno okotila a tak jsem si říkal, že by ti péče o živého tvora mohla pomoct v nastávající roli matky. Po svatbě určitě brzy otěhotníš, takže nic nezkazíš tím, když se začneš připravovat už teď. Starat se o dítě bude náročné a na kotěti se alespoň procvičíš." úšklebek se rázem změní v pobavený úsměv. Nepopírám, že jsem to udělal hlavně proto, abych jí naštval, zvlášť když vím, jak moc nesnáší zvířata, na druhou stranu by měla má slova zvážit. Ať už se provdá za kteréhokoliv z těch dědků, nedělám si iluze o tom, že by jí nechal nedotčenou. Při první možný příležitosti si jí pojistí dítětem, protože co si budeme nalhávat, dědicové vždycky byli pro šlechtické rodiny důležití. Co si navíc pamatuji, tak byla Christina jedináček, tudíž pochybuji, že měla možnost si vyzkoušet péči o mimino alespoň na mladším sourozenci. "Budou k odběru na konci října, takže máš spoustu času si zajít do obchodu s chovatelskými potřebami. Pelíšek, misky, škrabadlo a toaleta budou do začátku stačit. A kdyby sis přeci jen nevěděla rady, tak ti pomůže Barbara. To je specialistka na kočky." Dál už se Christinou nezabývám, pouze stočím pohled k Caylusovi a Nickovi, který se má k odchodu. "Přestaňte tu fňukat jak malý haranti a naučte se si nastavovat budík. Nikdo z vás se neobtěžoval na tom rozpisu podílet, takže nemáte nejmenší právo si tu na cokoliv stěžovat. Časy jsou pevně dané a reklamace neberu." A třeba se z toho poserte. Pomyslím si zahořkle, ale nahlas už nic neřeknu. |
| |||
VELKÁ SÍŇ A PŘED NÍ Ryan, Dan, Kenji, okrajově Snape Středa 14. října Já si vážně sedla vedle Ryana? To asi ze zvyku. Asi bych měla dávat větší pozor, kam jdu a kam si sedám. Trochu víc se vrátit do reality a přestat pořád tak myslet na Jackie. Od té hodiny, kdy se nám všem Ryanův sen o Sinestře a o mně promítl přímo před očima, se k němu chovám spíš odtažitě a chladně. Nejde ani tak o ten sen jako takový, ale o to, že se mnou Ryan odmítl mluvit. Snažila jsem se s ním promluvit na chodbě, ale odbyl mě a chvátal… někam… asi zase za Sinestrou. Jako vždycky, když jsem se s ním snažila něco probrat. Třeba tréninky na famfrpál, prohru se zmijozelem… je přece zástupce kapitána, ne? A já o trénování vím prakticky velký kulový, měl by mi pomáhat. Takže s ním vlastně momentálně skoro nemluvím, až na nějaký zdvořilosti… proto mě velmi překvapí, když mě najednou z ničeho nic po takový době osloví. “Erčo?! Vážně jsi mi řek Erčo?!“ namířím na něj vidličku a probodnu ho nenávistným pohledem. “Takhle mi už nikdy, nikdy! neříkej!“ zavrčím na něj a vrátím se ke svému jídlu. Nemám náladu se s ním teď bavit. Mám hlad a musím za Hoochovou dát jí kopii rozpisů na famfrpál. Takže mě probere až cosi o análních průzkumech. Znechuceně od sebe odstrčím talíř. “Proboha, Ryane, nemůžeš mě tohohle ušetřit aspoň u jídla?! Vážně mi to chutnalo! A neříkej mi ty vole,“ zašklebím se, ale to už mě táhne ven. “Počkej? O čem to zas meleš? Jaká záchranná akce? Musím ještě za Hoochovou,“ bráním se, ale nakonec si jen povzdechnu a jdu za ním. Ale než nám cokoli vysvětlí, vrhne se k nástěnce a rozcupuje inzerát s koťaty. “Hele, klid, jsou to jen koťata. A jen na obrázku. Nic ti neudělaj,“ zašklebím se a otočím se za nechvalně proslulým, protivným, chladným a nenáviděným hlasem. Snape… Ještě že rychle odešel na jídlo, asi měl hlad. Jinak si nedovedu představit proč řeší pár papírků na zemi… dobře, dovedu. Je to Snape, ten by řešil i chlup na učebnici. Ale ten hlad by vysvětloval, že nám strhnul jen pět bodů. Na něj docela úspěch. Asi můžem být rádi, že nás nepotkal cestou z oběda. S dobrou náladou a plným žaludkem by nám určitě strhnul mnohem víc! “Nazdar, zdá se, že zachraňovat už nepotřebuješ,“ přivítám Kenjiho. “Ani nevim, co to do něj vjelo. Tvrdil, že tě musíme zachránit, nepochytila jsem proč, pak ale uviděl inzerát s koťaty a ze záchrany sešlo. Trochu ho popad amok. Přitom jsou ty koťátka tak roztomilý! Nechceš jedno? Myslim, že ti Cass jedno ráda přenechá. Se zvířaty máš zkušenost a jedno navíc se vám v ložnici už ztratí. Ryan bude jistě velmi rád a ochotně ti pomůže se o něj starat!“ popíchnu kamaráda. |
| |||
|
| |||
Zhrnutie mesiaca Mesiac mi ušiel ako voda. Moje dni sa skladali z hodín, ktoré pripomínali horskú dráhu. Na jasnovidectve som poväčšinou doháňala nedospaté hodiny z noci, pričom ako výhovorku som používala to, že ma moje tretie oko uvrhlo do tranzu. Dejiny mágie? Detto. Doteraz som nevedela, ako sme s Acai zbúchali ten referát dokopy, a ešte aj vyhrali pre našu fakultu nejaké tie body. Úprimne, viac sme rozoberali chlapskú nedostatočnosť a výhody či nevýhody čisto ženských metlobalových mužstiev ako našu úlohu, ale akosi sme predsa len našli tie správne knihy a napatlali to na pergamen. Čo len svedčí o našej úžasnej šikovnosti. Starostlivosť o zázračné tvory bola ako vždy moje vyslobodenie z informácií, o ktorých som nemala ani tucha, a akonáhle som zbadala zmenšené modely drakov, bola som v siedmom nebi a nič a nikto ma už tú hodinu nezaujímal, mimo profesora Kwanga, ktorému som visela na perách pri každom jednom slove. Ďalej mi notný kusisko času zaberal metlobal. Mimo až vojenského drilu na ihrisku som si pridala v dni, kedy neboli tréningy aj samostatné lietanie na metle. Vymýšľala som pri ňom triky, skúšala manipulovať vo vzduchu lepšie s prehadzovačkou, pokúšala šťastie pri lietaní za všetkého počasia aby som zistila ako treba bojovať proti vetru a vode a chladu či ostrému slnku, ako reagujú metly na poryvy vzduchu, ako sa dajú využiť...a aby som to následne naučila aj môj tím. Nebolo nezvyčajné aby sa všetci hrnuli za prudkého náhleho lejaku do hradu a ja som odhodlane vychádzala von. Nutno dodať, že na ošetrovni so mnou mali občas čo robiť. Ak som sedela niekedy v spoločenke nad papiermi, na 99 percent to nebola nijaká úloha alebo samoštúdium teórie, ale nákresy metlobalového ihriska. Štuchala som do nich prútikom a presúvala malých kreslených hráčov hore dolu, skúšajúc rôzne formácie a situácie, ktoré som plánovala drilovať mojich nádherných snaživých zapálených spoluhráčov najbližšie. Pri tejto činnosti mi občas robil spoločnosť Nathaniel, ktorému som s potešením následne liezla do osobnej zóny, testujúc koľko mi toho dovolí, akoby to bola nejaká naša hra. S narastajúcim potešením som sledovala, ako sa metlobalový nový kapitáni absolútne nedokážu zhostiť tejto úlohy, ako nikto okrem nás pravidelne netrénuje, nemá na nástenke vyvesený ani plán tréningov. Bolo mi to podozrivé, a to po dvoch týždňoch až tak, že som sa išla za Hoochovou spýtať sa jej, či si u nej niektorý tím zahovoril termíny na tajno. Odpoveď? Nie. Po celý deň sa nenašiel nikto, kto by ma dokázal po tejto informácii naštvať, a to aj s mojim temperamentom. Dokonca sa mi len zlepšil, keď som mierila s ostatnými na tréning, len aby som sa zrazila s bystrohlavskými. S najväčšou škodoradosťou a potešením som poslala Kaylu šúchať nohami a zvyšok tréningu som bola nezastaviteľné tornádo energie a rozkazov. Keď sa dokonca vrátili všetci hráči zo spŕch, našli v spoločenke malé občerstvenie, ktoré som bohviekedy zbúchala dokopy. Vrchol všetkého bol prvý zápas. Kto by sa na mňa pozeral, mohol by si všimnúť, že snáď ani nedýcham, nieto aby som ešte žmurkala. V ruke pergamen a brko. Všímala som si všetko, ako spolu spolupracujú triafači, čo vykoľajilo brankárov, pri ktorých manévroch boli úplne stratení, ktorí hráči sa zvykli vo vzduchu zasnívať a úplne zabudnúť na to, kde sú (hello Wolf), či boli stíhači po celý čas sústredený na hľadanie strely alebo pomáhali svojmu tímu či sledovali hru, ktorí hráči preferovali otočky do ktorých strán, a teda mali slabú druhú stranu, ktorí sa báli lietať privysoko či príliš blízko tribún, ktorí nedávali pozor na odrážačky...Všetko som zaznamenávala, len aby som to na neskoršom náhlom zvolaní svojho tímu do spoločenky mohla s nimi prebrať, bod po bode, rozdať im kópie a povedať im, nech si to láskavo dostanú do hlavy, lebo im to tam vrazím ja. Oproti predošlým rokom, kedy som bola jednoznačne najhlučnejší fanúšik ak som zrovna nehrala, som si teraz iba mrmlala pod nos a zúrivo zapisovala všetko, čo by mi pomohlo rozdrviť hocikoho, kto proti nám bude lietať. A že moje ambície, metaforicky zabiť každého metlobalového hráča, ktorý nebude lietať v žltočiernej, neskončili len tam. Moji hráči zistili veľmi skoro, že platí taktika biča a medu. Keď sa mi niekto sťažoval na svalovicu, skričala som ho až k zemi a naparila mu ďalšie kliky či pätnásť minút posilňovania vnútorných svalov navyše za to že bol padavka, no na ďalší deň som prišla, v návale dobrej nálady či prebytočnej energie, ukázala prstom na stoličku či posteľ a osobne rozmasírovávala stuhnuté svaly. A veru sa metlobal prehrýzol aj do úplne iných udalostí. Na Acaine narodeniny som myslela už nejaký ten čas dopredu. Musela som, pretože darček, aký som pre ňu mala na mysli, sa nedal zohnať, respektíve vyrobiť, z jedného dňa na druhý. Achilles sa zo desať dní ani nezastavil. Presne som vedela, ktorý návrh metly a ktorý nedokončený prototyp z otcovej dielne, ktorú som poznala lepšie ako kuchyne na Rokforte, chcem. Pozorovala som moju stíhačku intenzívne tri tréningy. Intenzívnejšie ako zvyčajne. Ak si niečo všimla, tak som na ňu autoritatívne vyštekla, že keď letí, zanáša ju na stranu, a že ak jej kvôli tomu vychmatnú o milimetre cez zápas zlatú strelu, nechám ju na jej slabú stranu lietať okolo ihriska celú noc, kým nebude o elipsách aj snívať. A tak som jej mohla na oslave, kde som slávnostne zliezla s čierno-žltými dredami a obrovským jazvecom vytetovaným na ten večer na odhalenej nohe, vytŕčajúcom spod metlobalového dresu ku ktorému som si obliekla pyžamové kraťasy, odovzdať z rúk do rúk jej novú, pretekársku metlu. Urobenú presne jej na mieru podľa mojich čo najpodrobnejších inštrukcií v pote a krvi môjho obetavého tatka, ktorý si posunul termíny aby vyhovel svojej nepredvídateľnej dcére. Ktorá mu za to musela sľúbiť, že cez vianočné prázdniny namiesto neho napíše pozdravy všetkým vzdialeným príbuzným a osobne obehá všetkých, ktorý žili v blízkosti. Čo, mimochodom, vôbec nebolo reálne BLÍZKO. Metla, na ktorú som osobne potajomky vyrývala a následne zafarbovala na žlto-zlato Acaine meno, ako jej osobnú značku. Z boku rúčky je potom jemne, ale trvale vyrytý znak nášho rodu, prítomný na všetkých exkluzívnych jednokusovkách, ktoré vyrobíme. Taký istý, ako sa nachádza aj na mojej metle. Okrem tejto značky zdieľajú naše metly aj farebné prevedenie do žlta- hrdo vystavované farby našej fakulty. Nestihnem ešte ani povedať, že metla neguje aj jej zanášanie do strany a že je v nej zabudované kúzlo proti odcudzeniu aj odpudzovaniu vody aby sa rúčka nešmýkala, a kopu iných užitočných informácií, keď ma zahltila záplava čiernych kučeravých vlasov a okolo krku mi následne visel malý vyškerený pekný leprechlaun. Tá radosť bola nákazlivá. A oslava išla od toho momentu už len a len k lepšiemu, cez anjelské spievanie, ihly a krv a slzy, až po konečné nalomenie Bendžíka a súkromnú prehliadku prefektských kúpeľni, ich podláh a lavičky a bazéna a tak nejak všetkých dostupných plôch. Zvyšok času som delila medzi mne blízke osoby a obľúbené činnosti. Buď som teda bola k dohľadaniu v kuchyniach s niekým, kto bol po ceste a dal sa dotiahnuť (čo bol veľmi často niekto z našej spoločenky, ktorá bola jednoducho po ruke), vonku na pozemkoch, pri jazere či v lese, otravujúca Kwanga kvôli Lune alebo hocjakému magickému tvorovi, ktorý bol k dispozícii. Občas sa ma dalo vidieť, ako sa snažím Nathaniela, nášho čiastočného introverta, socializovať s mojou maličkosťou. Koniec koncov, ako som to robila už odkedy sme prišli do Rokfortu, ako odkrývanie pokladu alebo čo. Takisto ma bolo s pravidelnosťou vidno, ako sa flákam so Sinestrou. Verejne, zazerajúc na každého kto sa priblížil keď sme nechceli aby niekto počul naše rozhovory alebo skrývajúc sa v astronomke, ďalšom mieste kde som v podstate nemala čo robiť. Práve tam prebiehali najšťavnatejšie výmeny informácií- meno Wolfram a Benjamin sa skloňovalo niekoľkokrát, a často skončilo vo výbuchoch smiechu či spokojnom uškieraní, poprípade v štipľavých poznámkach. Jeden deň nás mohol každý vidieť, ako sa nie práve najšťastnejšie vlečieme po chodbe a očividne nás ničo rozladilo. Keď do mňa niekto vrazil na chodbe, takmer som ho otrepala o najbližšiu stenu. A hoci nikto nemohol vedieť, že to nie je jeho chyba, ale naša vlastná, pretože malý...projekt na ktorom sme pracovali a venovali mu dosť času sa akosi nevydaril a museli sme začať znova, odporná som bola na ľudí bez ohľadu na ich nevinu. Všetci, čo ma poznali a videli už zdiaľky jedovatú, neónovo fialovú farbu mojich vlasov a štyri piercingy v tvári vedeli, že sa mi majú pratať z cesty. Bendž si ten večer užil pomerne energické a divoké filtrovanie mojej frustrácie, keď som ho zatiahla do izby a prútikom na dvere zvonka načmárala veľké červené x-ko, aby som dala jasne najavo že ostatní tam majú vstúpiť len na vlastné mentálne nebezpečie. Práve Bendž bol posledná skladačka puzzlí mojich voľnočasových aktivít, a väčšinou, nech už som bola v ten deň akokoľvek a pre čokoľvek nasratá a následne som s ním niekam zmizla, som bola zvyšok dňa o poznanie znesitelnejšia. Takisto som v noci spala ako dudok, hoci to nebolo pre mňa nič zvyčajné- ani Rubyna otravná lampička sa nemohla dostať cez moju hladinu Alfa, no ak som mala za sebou nejakú tú eskapádu s Hunterom, ráno som sa budila málokedy v zlej nálade. Zhrnutie dňa 14. Október, Veľká sieň Bifľomorský stôl, Nicolas Deň začal hneď zvesela po tom, čo som sa dozvedela že mi odpadá jeden z prevažne teoretických predmetov. Viac času na metlobal, spánok a oslavy s jedlom! Strhnutie bodov Slizolinu bolo len čerešničkou na torte. To, že Acai tomu unikla len o vlások, ma nijako nevzrušovalo. Keď som videla zhluk ľudí pri nástenke, lakťami som sa predrala aj cez prípadné sťažnosti vpred aby som si tam všetko prečítala. Podobným spôsobom si okolo seba spravím priestor, aby som si mohla jazdectvo prepísať ako krúžok a jasnovidectvo ako povinne voliteľný. Viac toho nepridávam, pretože to by mi ukrojilo buď z tréningov, cvičenia, spánku alebo voľného času, a ja sa predsa nechcem takto trestať. Prvá štrbina v dobrej nálade je neplánovaný test z azda najfádnejšej hodiny akú poznám. Keď Binns oznámi test, hlasno zatiahnem "Ale no taaaaaak" a padnem čelom na lavicu, potichu nadávajúc, pravdepodobne baviac svojho suseda. Samozrejme že som to ani nevidela. V podstate ani nepočula. Čo si matne spomínam na danú látku, práve som hrala obesenca. Väčšinu som si vymyslela alebo podomýšľala len z čírej logiky, niečo som tipla z hmly mojich nedostatočných vedomostí, no výsledok teda nebol žiadna sláva (6-3=3). A to napriek tomu, že sa mi potichu a relatívne bez prezradenia podarilo spolupracovať s Nickom, ktorý asi patril tiež k takým milovníkom dejín ako ja. Aj keď, to som si mohla domyslieť. Sedávali sme spolu celý mesiac- so železnou pravidelnosťou a prekvapujúcou presnosťou sa vedľa mňa vždy objavil iba pár chvíľ po tom, čo som sa zošuchla za lavicu. Popravde som bola celkom prekvapená, že sa s ním dalo normálne baviť, a ani som nevedela ako a kedy mi ušli hodiny. Rozhodne to bola väčšia zábava ako počúvať na hodine, všakže. A tak sme sa rozprávali. Koniec koncov, zaujímal sa o moju metamorfmágiu, akeďže som ju v svojej nehanbatej sebeláske milovala ako moju unikátnu časť, s vervou som mu odpovedala na rôzne otázky. Pár krát som ho naťahovala, že keď bude veľmi dobrý chlapec, ukážem mu rôzne zaujímavé premeny, aj keď som to nešpecifikovala. Vedela som však, že jeho myšlienka či sa viem zmeniť na muža ma bude prenasledovať, hlavne teda to, či s na neho viem zmeniť....funkčne, so všetkým čo k tomu patrí. Čo ma sčasti fascinovalo a sčasti to bolo pomerne choré. Tiež som mu odpovedala, že ak bude chcieť vidieť moju obľúbenú podobu, bude nám na to musieť nájsť nejaké súkromné miestečko, keďže sa nemôžem meniť verejne. Nedá sa povedať že by som si nevšimla Kayline vražedné pohľady keďže akurát sedela na dosluch, no práve kvôli nej som to práve aj povedala. Podľa nálady som ju pri takýchto príležitostiach buď ignorovala, ukázala jej nenápadne nejaké vulgárne gesto alebo jej so širokým úsmevom zakývala či niečo provokujúce povedala. Ono kapitánska rivalita bola reálna vec, a popravde, mojej škodoradostnej, zlomyseľnej stránke celkom vyhovovalo že som mala niečo, čím som ju mohla naštvať či naštartovať. Koniec koncov, ak by sa mi to podarilo pár poznámkami počas zápasu a ona sa prestala koncentrovať, mohlo by ju to stáť výhru. A to bol dobrý efekt. A tak som málokedy vynechala príležitosť kedy si do nej takto neverbálne, nenápadne rýpnuť. Ak išlo o metlobal, išla som cez mŕtvoly. A presne preto, keď sme kráčali vedľa seba z dejín, obaja s rovnako katastrofálnym výsledkom, po mojej pobavenej odpovedi "Nikto nie je na dejiny horší ako ja", neustúpim keď sa ku mne Nick priblíži. Teda, preto, a pre dôvod, že mi to aj tak nebolo nepríjemné. Osobný priestor bol pre mňa abstraktný pojem, a Nick celkom fajn voňal. Potajomky si aj fetnem, zatiaľ čo na neho so zdvihnutým obočím a výzvou v očiach pozerám spod mihalníc. A vieš čo si myslím ja? Zahrkútam, priblížiac a natočiac sa tak že sa o neho obtriem bokom a plecom. Že mi ohromne sluší všetko. Vydýchnem, na polovicu to poviem tónom ako paródiu na namyslenosť, na polovicu to myslím vážne. Následne sa pri ňom pretiahnem ako mačka a so sebavedomo pozdvihnutým kútikom a so zdvihnutou rukou sa rozlúčim, mieriac na záchody. Dobrú chuť Nicky! Rozlúčim sa s prezývkou, keďže ich zvyknem dáva každému. Či už som na záchode naozaj robila to, na čo je určený, iba sa išla osviežiť alebo si len pomôcť zrkadlom, o päť minút sa zjavím vo dverách veľkej siene a tvár mi naozaj lemujú ryšavo-červené vlasy. Očami vyhľadám Nika a nájdem ho pri modrom stole...rovno pri Kayle. Och, toto by bola tak nemerlinovsky premárnená príležitosť. Okrem toho, sám si začal. Na tvári sa mi objaví nebezpečný úsmev. Vtiahnem spodnú peru do úst a zapískam. Hej Nick! Mali sme pravdu. Zavolám naňho, aby vedel, že ten catcall bol za mierený na jeho zadok. Na zvýraznenie toho, čo som vedela že pochopí, ešte nahodím pózu cez plece, pričom mi červené pramene padnú cez oči. Následne sa vystriem a so zamávaním prstami a rozjareným úsmevom si to zamierim k nášmu stolu. Ako sa najedli najbombovejší ľudia na tejto škole? Privítam ich. Na to, že som práve preletela nakomplet z testu som veselá, ale to tak už raz je. Raz meem hromy blesky, raz žijem v sladkej, flegmatickej bezstarostnosti. Hopnem na zadok vedľa Bendžiho, krížom od Nata, a začnem si nakladať ako za troch chlapov zo všetkého naokolo. |
| |||
Velká síň 14. 10. Kayla, Beccs, Charlie, Patrick, Ray, Sin, Sebastian, Richard, Diana a ostatní Skutečně jsem si myslela, že Richard přišel jen přisadit Kayle, ale on přišel za mnou?! Neodpustím si vteřinku překvapení a mé myšlenky se hned obrátí ke koťatům! Ano, kuličky moje chlupatý…! Vlastně se nevědomky pousměju. Tedy ujištění, že není pro hada, přišlo dokonce dřív, než mě ta hrůzná představa vůbec napadla! A jen pomyšlení na to, jak by mohli chlupáčci skončit! “Tak pro dívku? A kterou?“ zeptám se zvědavě. “Budu s tebou napůl počítat, není to přeci jenom moje volba, ale hlavně těch koťat. Když k někomu přilnou a třeba přeskočí nějaká jiskra, je to jasná volba,“ řeknu spokojeně. Sice u dárku by se to posuzovalo hůř, ale vždy to jde nějak vymyslet. Hlavně aby byla koťátka spokojená! O to jde přeci především! |
| |||
Shrnutí měsíceOznačeníMěsíc utekl rychleji než mávnutí hůlky a místo září jsme tu najednou měli říjen. Počasí venku stálo čím dál víc za prd a tak nebylo divu, že jsem se jednoho krásného dne probudil s ucpaným nosem a kašlem. Co si budeme nalhávat, chlapská rýmička je opravdu važná věc a tak jsem nelenil a ihned se s obavou o holý život vypravil na ošetřovnu za madam Mont (Ettariel). Ta si se mnou naštěstí věděla rady a tak jsem kromě několika ozdravných lektvarů vyfasoval i nějaké bylinkové čaje a zábal na krk. Zároveň mi doporučila, abych na ošetřovně zůstal alespoň přes noc na pozorování, což se mi zrovna dvakrát nezamlouvalo a taky to dal jasně najevo. Madam Mont se však nenechala ničím odradit a tak jsem po dlouhém přemlouvání přeci jen svolil a udělal si pohodlí na jednom z lůžek. Ze začátku to vypadalo jako sranda. Ležel jsem s peřinou až u nosu a na chvíli si i zdřímnul, jenže po probuzení jsem zjistil velmi nemilou věc a to tu, že nemám co dělat. Tupě zírat na staré stěny hradu a ponuré nemocniční prostředí mě brzy znudilo natolik, že jen co zdravotnice kamsi odběhla, nepozorovaně jsem proklouzl dveřmi pryč a uháněl co nejrychleji zpátky na kolej. Tam už na mě čekal Ryan s Danielem a děsně se divili, kde jsem se flákal. Když jsem jim vylíčil své zážitky z ošetřovny, vysmáli se mi, že sem simulant a pokud se mám někde léčit, tak jedině tady na pokoji. Měli pravdu. S nejlepšími kámoši po boku mi bylo vážně mnohem líp, než samotnému na ošetřovně. Zatímco můj vztah s kamarády byl naprosto idylický, ten s Coraline se nikam dál neposunul. Ačkoliv mé city k ní zůstávaly stejné, nemohl jsem se zbavit pocitu, že naše přátelství už nikdy nebude takové, jako dřív. Od osudné tragédie už uběhl nějaký ten pátek, ale nezdálo se, že by to Cor nějak pomohlo. Držela se hlavně u lidí ze své koleje a nás Nebelvírské příliš nevyhledávala. Rychle mi došlo proč. Jackie patřila mezi lvíčata a Cor si jí prostě chtěla připomínat co nejméně, což s námi po boku zrovna moc nešlo. A tak jsem se raději stáhl a nijak na sebe neupozorňoval. Bylo to těžké. Zatraceně těžké. Rvalo mi srdce kolem ní procházet, vesele jí zdravit a dělat, jakoby nic. Normálně toho snesu celkem dost, ale tohle bylo tentokrát moc i na mě. Ryan s Danielem se mi jako správní kámoši snažili pomoct a tak mě zaměstnávali všelijakejma blbostma, abych neměl čas se utápět ve sračkách a sebelítosti. Vcelku se jim to i dařilo, až na jeden jediný večer, kdy to na mě všechno nějak dolehlo. S tím, že tu noc ukáplo pár slz jsem se ani jednomu nesvěřil. Z nepříjemných myšlenek na friendzonu mě spolehlivě dostal famfrprálový zápas Nebelvíru se Zmijozelem. Přestože naše kolej prohrála, cítil jsem škodolibou radost a neskutečný pocit zadostiučinění z Wittelsbachova pádu. Ze zápasu jsme si nakonec odnesli rovných sedmdesát bodů, ale jsem si naprosto jistý, že kdyby byla chytačkou Marie, tak vyhrajeme my. Ta dala během posledního náboru Lawsonovi tak na frak, že je mi až líto, že svou pozici nechala Thomasovi a místo toho šla na střelce. Na toho se nakonec přihlásil i Daniel, který vítězství hadů nesl asi nejhůř z nás. Středa 4. říjnaKolej >> Před Hlavní síníRyan, Daniel, Erika, okrajově SnapeStředeční ráno mi byl nejspíš čert dlužnej. Nejen, že jsem zaspal a přišel na hodinu run pozdě, ale ke všemu mi Daniel oplatil mou malou laskavost z minulého měsíce a počmáral mi obličej samýma prasárnama. Jako na potvoru jsem si ničeho nevšiml a jak jsem ráno spěchal a zběsile na sebe házel jednu věc za druhou, tak mě samozřejmě nenapadlo se podívat do zrcadla. Což byl celkem průser, protože jakmile mě Bubblingová uviděla ve dveřích i s malůvkama na xichtě, tak málem vyletěla z kůže. A já taky, když jsem tu spoušť viděl na toaletách, kam mě poslala se umýt. Prej i ♥ Christina. No to určitě. O dějinách čar a kouzel jsme dostali přepadovku v podobě písemky. O starověkém Egyptě jsem věděl kulové, ale pak jsem si vzpomněl na malý útržek pergamenu, který jsem psal minulou hodinu, protože jsem jako obvykle neměl sešit. Jak jsem s velkým překvapením zjistil, útržek byl celý v japonštině, tudíž jsem ho nejenomže mohl číst jen já, ale nikdo mě ani nemohl obvinit z používání taháků. I tak jsem cár ale raději schoval na klín, kde nebyl vidět a v poklidu z něj opisoval (8). Myslím, že jiné hodnocení než vynikající dostat nemůžu. Jen co hodina skončí, odejdu si na kolej odložit věci. Zatímco kluci mají namířeno rovnou do síně, já mám v plánu ještě zkontrolovat zvířectvo. Nejsem si totiž jistý, kdy jsem naposled krmil chameleona, myš a kluběnku, takže určitě nic nezkazím tím, když je půjdu omrknout. Mým mazlíčkům naštěstí nic nechybí, tudíž jim jen vyměním vodu, kluběnce vnutím pamlsek a pak už si to štráduji zase pryč. V břiše mi mezitím solidně škrundá a tak raději přidám do kroku, když v tom se schody, na kterých stojím dají do pohybu. „No to si děláš prdel.“ zanadávám a raději se chytím zábradlí, abych náhodou neslítl dolů. U těhlech schodů člověk nikdy neví... „Já tady snad zhebnu hlady!“ zakvílím zmučeně, když schod změní svou polohu celkem třikrát. A jako naschvál pokaždé na místo, kam nepotřebuju! Nakonec se však přeci jen umoudří a já můžu sejít do přízemí, kde narazím na zvláštní podívanou. Ryan, celý rudý vzteky trhá na cáry nějaký papír a do toho křičí cosi o mrtvolách. Popojdu blíž, s úmyslem mu dát o sobě vědět, to už ale vytahuje hůlku a nechává jednotlivé kousky shořet na popel. Vykulím oči. Tváří se u toho dost podobně jako tenkrát William, když zapaloval uprostřed síně Reece. Co to doháje... Mám chuť se kamaráda zeptat, jestli se náhodou nezbláznil, jenže než stihnu cokoliv udělat, objeví se Snape a strhne mu body. „Ehm... Tak jsem zpátky.“ promluvím konečně, když mastná hlava zmizí v síni a pomalu se rozejdu k Ryanovi a zbytku. „Má vůbec cenu se ptát, co se tu stalo?“ |
| |||
Hlavní síň14. října, Středa Zmijozelští + označení Příliš nevnímám debatu o famfrpálu, kterou se zaobírá Domenico s Colette. I Nickovy poznámky k tomuto tématu poslouchám jen tak na půl ucha. Famfrpál mě nikdy nezajímal. Osobně nevidím žádné kouzlo v honění se za míčem. A už vůbec mě nenadchla výška, ve které se ona hra odehrává. Byla jsem snad na jednom nebo dvou utkání a jen to stání na tribunách mi pořádně zamávalo s žaludkem. Ani debata o mazlíčcích mě příliš nebere. Mám sovu z donucení. Toť vše. Do konverzace se tedy nezapojuji, jen tiše sedím a plním si žaludek těstovinami. V duchu přemítám, zda na Vyvolávání nebyl nějaký úkol, který jsem si zapomněla zapsat, ale v mého soukromého rozjímání mě vyruší dívčí hlas. “Děkuji.” přikývnu na mrzimorku a mimoděk vyslechnu, co si mezi sebou s Domenicem šuškají. Nedalo se to přeslechnout a dost možná to byl záměr. Třebaže mi do toho nic není, musím se v duchu pousmát nad tím, jak poslušně se Domenico zvedl a odcupital za svou přítelkyní. Jako správně vycvičený pejsek. Ne, že bych měla čas se za nimi ohlížet, mou pozornost zaujme výlev hysterické Kayly u Havraspárského stolu. Jako vždycky vzduchem lítá jídlo a já trochu lituji, že jsem neutekla, dokud byl čas. Copak je tak nereálné prožít jeden jediný oběd v klidu? Když zrovna neflambujeme spolužáky, tak po sobě házíme zbytky. Nebo knížky. Té holce fakt není nic svaté. Skutečně stolování na úrovni. Se skeptickým pohledem sleduji, jak se k našemu stolu vrací Sebastian a za ním i ostatní. Jedním mávnutím hůlky mu kalhoty očistím. Bývala bych to samé udělala Sinestře, ale ta se z hlavní síně odporoučí. Nejspíš na toalety, neboť se za pár minut zase vrací na své místo. Stále mokrá, ale aspoň už ne od pití. “Za sebe říkám, že dobře. Nepřišel mi zase tak těžký.” odpovím, když už se zeptala. Mezitím dorazí Caylus s Deirdre, která zaplní prázdné místo vedle Colette. Konverzace u stolu je opět rozdělená do několika témat. I kdybych se chtěla do některé zapojit, nemám nejmenší tušení, do které. Alespoň do chvíle, než si Caylus začne stěžovat na tréninkový rozpis, který, zdá se, už Richard vyvěsil na nástěnku. Přidává se k němu Nicolas, než se nechá strhnout Sinestrou a pak zmizí u Havraspárského stolu. Nerada to přiznávám, ale je mi Richarda trochu líto. Od chvíle, co jsem přišla ke stolu se tu neřeší nic jiného, než rozpis. Kapitán sem, kapitán tam. Všichni si stěžují, ale ještě jsem nikoho neslyšela mluvit o tom, že se někdo podílel. “Možná by tě nezabilo, kdybys projevil trochu vděku, Caylusi. Z toho, co jsem slyšela, dělal Richard ten rozvrh úplně sám, nikdo jste mu nepomohl. Kdyby někdo z vás projevil aspoň minimum zájmu, mohli jste se na lepších časech domluvit.” Neodpustím si a podívám se i na Colette. Jako zatvrzelá famfrpálová fanatička měla být jedna z prvních, kdo se do vytváření tréninkového harmonogramu vrhne. A to už nemluvím o Domenicovi, který Richardovi dělá zástupce. Možná mě famfrpál nezajímá, ale to neznamená, že jsem úplný ignorant. Trénink přeci potřebují všichni. Kvůli tomu, že měl Caylus jednou štěstí a zázrakem chytil zlatonku si tu z něj nikdo na zadek nesedne. Až opožděně si všimnu Richarda, který se usadil vedle mě. Přisunu si učebnice blíž k sobě a dělám, že jsem se ho právě nezastala. |
| |||
NICOLAS HOOK Označení 14. října Nick trochu nechápavě na Seba hledí. ,,Hysterická? No.." Na chvíli se zamyslí. Patrně si asi vzpomněl na událost s chobotnicí a Beccou a na to, jak ho zfackovala. ,,Občas." Přizná trochu nejistě a taky se natáhne pro trojúhelník pizzy. Ještě štěstí, že neviděl Sinestry nevraživý pohled, kterým ho počastovala. ,,A co jste ji tam vlastně řekli? Jak poradit?" Furt nechápe. ,,A proč se tak naštvala?" Vzápětí přijde i Caylus a začne komentovat Sinestry vzhled. Skoro jakoby byla Kayla ta tam a při náklonu pro pití uprostřed stolu pohled také nenápadně stočí na Sinestry hrudník. Neúspěšně, už tam měla lokty. ,,Ten rozvrh tréninků je fakt děsnej." Přidá se ke stěžování. ,,Proč máme o víkendu takhle vstávat?" Huhlá. ,,Tak si neděle trénuj sám s Colette. Ať ji ta energie trochu přejde. Je nějaká moc akční." Zabručí a znovu si ji prohlédne. ,,A nemáš nějak jinak vlasy?" Nakloní hlavu na stranu. To už na něj ale znovu mluví Sin. ,,Angela? No.." Trochu znejistí, asi o ní nikdy přímo nepřemýšlel, ale když na ní přišla řeč, pohled stočil k nebelvírskému stolu. Zrovna si tam hladila kočku. ,,Je taková dost tichá ne?" Podívá se na Sinestru, jestli odpovídá správně. ,,Má celkem pěkný vlasy. A docela se mi líbí její pihy. Ale ještě jsem s ní nikdy asi nemluvil.. Proč? Pozoruje mě? Vážně?" Vypadal překvapeněji než kdy jindy a znovu se na Angelu podíval. Očividně se zdál její poznámkou vykolejen. Ale nejspíš ho to potěšilo. ,,Nikdy jsem si nevšiml, že by se na mě dívala. Nevím, jestli jsem její typ.. Ty myslíš, že se jí líbím?" Trochu si odkašle při poznámce o chození. Těžko říct, jak vnímal jeho a Kayly vztah. Trochu zaraženě se otočí přes rameno k havraspárskému stolu ke Kayle. ,,Nezůtává jen u mě? Co tím chceš říct?" Zrovna ji tam utěšoval Patrick. ,,Že ona a mánička?" Vypadá trochu překvapeně. ,,No vlastně nevím, jestli spolu úplně chodíme.. Chápej, o tom jsme nemluvili. A proč ti vlastně vylila na hlavu džus?" Nakonec si povzdychne. ,,Budu si s ní muset asi promluvit." Chvilku klepe prsty do stolu, než se zvedne. Zamíří k havraspárskému stolu a zastaví se za Kaylou. Jemně ji položí ruku na rameno a usměje se. ,,Můžeš na chvilku? |
| |||
Zmijozelský stůl 14. října Jako první odpovídá Colette. I přes její odpověď jsem tak měla pocit, že její test bude stejně na jedničku. Vzápětí přichází Dee a usedá vedle Colette. Pomalu žvýkám pizzu a přemýšlím, co vlastně na její otázku odpovědět. Pravdu? A je to vůbec důležité? Spíš se mi v tom nechtělo znovu pitvat. I když Nicolas vedle mě na mě neustále upřeně hleděl a dožadoval se nějakého vysvětlení. Nakonec jen neurčitě pokrčím rameny a položím okousaný okraj pizzy zpátky na talíř. ,,Vlastně nic zajímavého," opráším si ruce a podívám se na ni - ,,kde jsi se vlastně zdržela?" Odpověď mi je jasná záhy, co se krátce za ní objeví i Caylus. A jako vždy si neodpustí nějakou poznámku. Ani mu na to nemám co odpovědět, tudíž se radši natáhnu pro další trojúhelník. Tentokrát sýrový. Nicméně i přes mé mlčení mi je jeho pohled nepříjemný, takže si položím lokty na stůl tak, aby znemožnily výhled na místa, kam se běžný gentleman pohledem neuchyluje. Že si mě prohlíží i Seb nepostřehnu, dokud na mne nepromluví. Jeho poznámka mě donutí se pousmát. ,,Stačí trocha dýňového džusu na zakrytí." Povím mu svůj recept. Caylusovo brblání ohledně ranního vstávání poslouchám tak na půl ucha. Však ono ti to neuškodí. Navíc pochybuji, že Richarda jeho spánkový režim bude zajímat. ,,Poslyš Nicku, co si myslíš o Angele?" Otočím se na svého spolusedícího. ,,Docela často tě pozoruje. Nevšiml sis?" Upiji z (raději) pomerančového džusu a nespouštím z něho pohled. ,,Vím, že teď chodíš s Kaylou, tak se asi o jiné dívky ani nezajímáš..." nadhodím neurčitě. ,,Ale Kayla taky nezůstává jenom u tebe. Máte to mezi sebou asi takové volnější, co?" |
doba vygenerování stránky: 0.86133313179016 sekund