| |||
Čas plyne, jako voda, aneb měsíc poté Přítomní a zmínění spolužáci Ten poslední měsíc, který utekl, jako voda byl na jednu stranu nic zvláštního, na druhou stranu se stihlo stát dostatek věcí na to, abych ten měsíc nenechal jen tak plavat. Přišlo mi, že Ryan na mě měl stále pifku. Ty jeho zabijácké pohledy byly občasně k nevydržení a hlavně byly nehorázně otravné. Mluvit se mnou taky mluvil minimálně, nebo mi to tak alespoň přišlo. Alespoň, že při famfrpálových trénincích jsme dokázali naše osobní neshody odložit strašnou a fungovat, jako tým. Přece jen, kdyby ne, tak nám to asi Erika docela spočítá a při zápasu bez spolupráci není šance na výhru. Pomluvy a změny mezi vztahy svých spolužáků jsem raději nechával tak nějak plavat. Smrt Jacquie naštěstí postupně většinu přestávala tolik tížit. Čas hojil rány. Ne však všem. Angela na tom byla stále stejně, pokud to nebylo dokonce horší. Uzavřená do sebe, mlčenlivá a odtažitá.....jasně, když to šlo snažil jsem se jí rozveselit, přivést na jiné myšlenky, nebo si s ní promluvit, bohužel v nevalným úspěchem. Byla, jako nedobytná věž bez dveří a oken. Bylo mi z toho smutno i za ní. Mrzelo mě, že se pořád trápí a nikoho k sobě pořádně nepustí, ale bohužel za ten měsíc jsem nepřišel na kloudný způsob, jak to změnit. Pak minul famfrpálový zápas proti Zmijozelu, myslel jsem, že je dostaneme, celou dobu se nám dařilo držet vítězství na naší straně, ale pak jim padla do rukou zlatounka a bylo po všem. Porážka byla hořká a nepříjemná. Bylo to selhání, které jsem nenesl úplně nejlépe, přece jen byla to ztráta pro kolej......jedna z mála potěšujících věcí na tom všem bylo, že jsem si na tribuně všiml během zápasu, že nám Angela fandila. Málem mě kvůli tomu sejmul potlouk ale, zahřálo to trošku u srdce. Pak už to víceméně prostě letělo.... V tuhle chvíli jsem doufal, že Erika naplánuje našemu týmu nějak dobře tréninky na famfrpál, pokud máme příště našeho soupeře porazit bude to zapotřebí. Hned na první hodině dnešního dne jsem se dozvěděl zajímavé novinky a to například ty, že se tenhle předmět shrnul dohromady s jiným a tím pádem se nám změnil jeden vyučující, nebo respektive ubyl. To nebylo až tak špatné, alespoň bude vše trošku utříděnější. Nemohu říci, že by mne lehce nepotěšilo, že Domenico dostal bodovou srážku za svůj nedbalý přístup v hodině, ala dám si šlofíka. Na nástěnce hlavní síně bylo pár dalších změn. Ta největší, co se mne týkala, pokud nepočítám, že se mi některé předměty sloučily, kroužky přesunuly do předmětů , byla asi hodiny navíc od Studentojeda. To byla útrpná myšlenka a zachraňovalo to jen to, že se snad něco naučíme a že nás snad nenechá v lese na pospas všemu, co tam je...ač asi bych se tomu nedivil. Následovala hodina ubíjení dějin čar a kouzel. Opět jsem měl problém neusnout, avšak nečekaná písemka, mne probrala více, než dokonale. Snažil jsem se napsat test, co nejvíce po paměti, která nebyla zrovna oprášená, ale snad trošku pomohl referát, který jsem se snažil poslouchat. Doufám, že alespoň projdu, zde to bylo vždy nejisté (7-1 = 6) Musím říci, že se mi více, než ulevilo, když nastala doba oběda a já mohl jít s ostatními do Velké síně. Než jsem se dostal k našemu stolu zůstal jsem na chvíli číst u tabule, co je nového. "Jůůůů koťátka....ach jo, kdybych tak měl pokoj pro sebe mohl by tam mít Arwin společnost, ale takhle...." Trošku mě zamrzelo, že si patrně dalšího chlupáčka vzít nebudu moci. Zahlédl jsem u tabule se mihnout i Angelu, ale tak nějak od posledního docela prudkého výstupu minulý týden, kdy jsem myslel, že by bylo fajn vytáhnout jí někam mimo kolej, jsem si držel odstup. Chvíli jsem se za ní díval, když mizela k našemu stolu a pak se vydal k němu také. Sedl jsem si na nějaké volné blíže nespecifikované místo a pustil jsem se do jídla. Trošku zamyšleny, trošku zaposlouchaný do okolního dění. Poslední dobou mi zase nějak kolísala nálada, ale ono se to vezlo všechno se vším. "Už začíná být chladno." Myšlenky mi utíkají úplně někam do pryč. |
| |||
|
| |||
Uplynulý měsíc Na famfrpálovém zápasu proti Nebelvíru jsem nechyběl a poctivě fandil, protože jinak by mi mohlo utéct pár mincí v sázce, kterou jsem domluvil se lvi před začátkem. Při tak velkých zápasech si věří každý, ale vyhrát může jenom jeden a já měl znovu štěstí. Nebyla to jediná sázka, v další jsem vyhrál jinou cenu a to červeno-zlatá nebelvírská šála, o kterou jsem se vsadil s jedním třeťákem. Ubohá šála pak při oslavách vítězství byla rituálně upálena za hlasitého lomozu a povzbuzování od spolužáků. Některé předměty šly lépe jako starodávné runy, jiné hůře jako třeba přeměňování. Prostě normální začátek školního roku, kdy se ještě skoro nikdo nestresuje závěrečnými zkouškami. Užíval jsem si každý sluneční paprsek, který se na pozemcích objevil, než přijde zima, kterou nemám rád. Nejenom kvůli tomu, že dívky se zahalují až příliš, ale i kvůli nepříjemné atmosféře uvnitř studeného hradu. Už aby bylo jaro. Učebna > Velká síň Nataniel, zmijozelský stůl 14. října, středa Nejdřív jsem byl trochu zklamaný, že se starodávné runy ruší, ale jakmile mi došlo, že budou stále dostupné jako kroužek, navíc s mou oblíbenou profesorkou, ulevilo se mi. Na runovou magii mám už jako zapsanou, tak nebude potřeba to nijak zvlášť řešit. To, co mě ale spolehlivě dokáže uspat, jsou Dějiny čar a kouzel. Ještě horší bylo, že hned na začátku jsme vyfasovali test. Mnul jsem si otráveně čela a na otázky na pergamenu jsem koukal jako na naprosto neznámou věc. Začal jsem lovit z patra, byl jsem, jak se říká, úplně v lese. Chce to podvod. Nakláněl jsem se k spolusedícímu, před sebe, za sebe, pod lavicí zkoušel lovit učebnici s danou látkou. Snažil jsem se jednoduše opsat, co se dalo (7 – 1 = 6). Naštěstí se mi podařilo opsat aspoň něco, když se Binns zrovna nedíval. Po odevzdání se tvářím samolibě, že to byla hračka a rozhlížím se po otrávených tvářích, kteří mají jiný názor. Angelu s Charlotte poslouchám, rozhodně je to poutavější vyprávění než od profesora ducha. Bradu si opírám o ruce založené na stole. Na řadu přijde zadání pro referát na další hodinu, posměšně se ušklíbnu ke Cassandře a Dianě, pak mi ale spadne úsměv z tváře, když překvapivě Binns řekne ještě další dvě jména. Narovnám se v zádech a s utrpěním zaúpím. V duchu se ptám proč zase já, ale než stačím cokoli namítnout, hodina končí, všichni se zvedají a Binns si odpluje do tabule jako kdyby nic. Jděte do háje s Gilgamešem! Vstanu ze židle, hodím učebnici do brašny a popruh si natáhnu přes rameno. Pohledem vyhledám Nataniela. Nejdřív ho chci seřvat, že kvůli němu musím vymýšlet nějaký blbiny, že to on nedával pozor, ale pak chytnu světlou chvilku, když mi v hlavě blikne a zarazím se. Dojde mi, že on je tak trochu šprt, co má pořád hlavu v knihách. „Fajn, nevím o tom ani kulový, tak doufám, že ty jo.“ Dohodneme se, že to on bude číst ty slátaniny a já už si v duchu představuju, jak jsem vlastně vyhrál, protože Nataniel udělá všechno za mě. Nejradši bych ho nechal udělat všechno samotného, jenomže když vidím, jaké je venku počasí, stejně asi nebudu mít co dělat a půlhodina mě nezabije. Taky už se mi stalo, že mě má dvojice před pár lety vypekla a napráskala, že jsem na referátu nic neudělal. Nataniel souhlasí, dál to tedy neřeším, nevypadá na to, že by se chtěl dlouze vybavovat. Někdy mi přijde jako z jiné planety. Už mi kručí v břiše, tak se s ostatními vydám do velké síně na oběd. Před nástěnkou je jaksi plno a já nemám náladu se natahovat přes ostatní. To počká. Zamířím ke kolejnímu stolu, pár lidí už tu sedí. Všimnu si svého bratra Gabriela u zmijozelského stolu, obklopeného lidmi z jeho ročníku a jak okolo něj procházím, lehce ho plácnu přes tu jeho dutou hlavu, aby si mě všiml. „Jestli mi něco přijde, tak naklušeš,“ oznámím mu bez pozdravu a myslím tím samozřejmě poštu. Na konci minulého roku jsem přišel o sovu a tak mi poštu zatím nosí sovy mých bratrů. Gabriel za mnou křičí něco sprostého, ale toho už si nijak nevšímám a posadím se o něco dál, k volnému talíři. Natáhnu se pro kus masového koláče s hovězím, přitom se rozhlížím, ke komu bych mohl přisednout a chvíli ho otravovat rozhovorem. |
| |||
Shrnutí uplynulého měsíceOznačeníPoslední měsíc utekl jako voda. Když opomenu monotónní hodiny ve škole, tak se mé dny točily hlavně kolem famfrpálu. Alex nás mordovala, až z nás tekl pot, krev a slzy, spolu s dalšími tělními tekutinami, neboť nám nedovolila vydechnout. V děsti, ve větru, hrála jsem famfrpál i ze spaní. Kor potom, co jsem viděla Cayluse chytit zlatonku. Z jásotu Jordyn jsem skoro ohluchla a ačkoli jsem na něj byla pyšná, bylo mi jasné, že na sobě budu muset zapracovat, pokud jednou máme hrát proti Zmijozelu. Zatím nás čekal jen Havraspár, ale s jejich přípravou… byla jsem celkem v klidu. Co se naší koleje týče, vztahy mezi námi jen kvetly. Coraline se pomalu dávala dohromady, aspoň se tak tvářila. Snažila se ze všech sil sama nějak odreagovat a moje oslava k tomu byla super příležitost. Byla jsem na ni pyšná. Neuronila ani slzičku a o události s Jackie nepadlo ani slovo. Netuším, zda se někomu svěřila s hrůzami, kterými si prošla. Mně neřekla ani slovo, nenaléhala jsem. Nejsem si jistá, jestli bych to vůbec chtěla vědět. Kdykoli jsem viděla její nucený úsměv, přepadlo mě ochromující nutkání jít a něco rozkopat. Nebo někoho. Dobře by mi k tomu posloužila taková Ruby. Jediný den se neobešel bez toho, abychom se my dvě kvůli něčemu nechytly. Byly to hovadiny, vážně. Jako třeba její nonstop svítící lampička. Nebo neochota brát ohledy na kohokoliv jiného než na sebe samotnou. Možná to byla i ta arogance, se kterou tak okatě pohrdala námi všemi. Nebo to, jak nikdy neměla koule dotáhnout naší hádku do konce. Prostě se vždycky v půlce sebrala, totálně mě odignorovala a s povzneseným výrazem královny na latríně se přesunula jinam. Nakonec to došlo tak daleko, že jsem při pouhém pohledu na její ksicht měla sto chutí popadnout nejbližší těžký předmět a vymazat jí ten povýšený úsměv z tváře. Natrvalo. Upřímně netuším, co na ní ten Domenico vidí. Avan s Nairou se dobrovolně stali obětmi mé jehly a jejich uši zdobily mnou vyrobené náušnice. Je fakt, že chudák Avan to měl chvilku všelijaké, neboť jsem onen zákrok prováděla pod vlivem, ale jinak jsem na své dílo byla náležitě hrdá. Oslava byla divoká, jen jsme doteď nepřišli na to, kdo počmáral Fabianovi kotě. Úklid následujícího dne byl jak osina v zadku a nějakej debil mi nablil do bot. Mohu jen děkovat bohu, že Alex nenapadlo vytáhnout tetovací strojček. Právě s Alex jsem si při tvoření referátu na Dějiny celkem dobře pokecala. Deset bodů pro každou už byl jen super bonus. Nuru krásně rostla, už nevypadala jak vyplivnutý chomáč vaty, jen byla o dost těžší, takže její nošení už nebylo tak jednoduché. Pomalu jsem přemýšlela o tom, že bych skočila za Kwangem, aby mi poradil, co s ní dál. Hlavní síňStředa, 14. října Avan, Ruby + všichni kolemOd rána jsem měla náladu pod psa. Každým dnem se dělala větší a větší zima. Venku bylo hnusně. Chcalo, foukal vítr. Fyzicky jsem cítila, jak moje tělo křičí po sluníčku. Pod uniformou jsem preventivně začala nosit nátělníky, ruce jsem měla nonstop jako led a do toho jsem se ani dnes pořádně nevyspala. Proč? Protože nám v pokoji svítila lampička proto. Lejdy Ruby totiž nestačí, že je na pokoji s dalšíma holkama. Už několikrát jsem měla chuť jí tu lampičku někam zahrabat. První dvě hodiny byly taky úplně k hovnu. Nespravedlivé a naprosto zbytečné zkoušení z run vyústilo v několik stržených bodů pro Zmijozel, což mě teda nijak netrápilo. Beztak jsou až zbytečně moc ve vedení. Byla bych se po hodině s Domenicem ještě chvilku rozčilovala nad tou nespravedlností, ale zabrala si ho Ruby, tak jsem se radši zdekovala. Fakt nevím, jak tu holku může vystát. Dějiny byly vůbec katastrofa. Na test jsem se nijak nepřipravovala a už při jeho vyplňování jsem věděla, že proletím. (1 - 2 = 0, vole) I bez oficiálních výsledků mi bylo jasné, že nebudu mít nárok ani na opravu. Utěšovat se mohu jen tím, že je teprve začátek roku a ještě určitě budu mít příležitost si to opravit nějak jinak. Třeba by se Binns nechal uplatit nějakou flaškou… Každopádně ukončení hodiny bylo jako vysvobození. Pobalila jsem si svých pět švestek a vylítla z učebny mezi prvními. “Jakej máš pocit z toho testu? Já nevymyslela ani jednu odpověď a to jsem na některý otázky dělala referát.” zabručela jsem směrem k Avanovi, ke kterému jsem se ve své podstatě přilepila a bez okolků ho táhla ho jídelny. Nebo spíš můj žaludek. Protože co je nejlepší medicína na všechny starosti? Jídlo. Před síní se ještě v rychlosti zastavím, abych zkontrolovala nástěnku. Do redakce se rozhodně přidávat nebudu. Už tak toho mám dost. Změny jsem jen zběžně přelétla očima, rozvrhy kroužků stejně tak a kotě fakt nechci. Nuru mi bohatě stačí. “Beztak je to tím, že jsem se pořádně nevyspala.” odlepím se od nástěnky a plynule navážu tam, kde jsem skončila. “Ti říkám, že pokud existuje nějaká spravedlnost, tak ta káča prolítne taky.” Sova toto dořeknu, ozve se za mnou její navýsost posměšný tón. S teatrálním povzdechem protočím oči a posadím se naproti jejímu veličenstvu, abych si na talíř nandala trochu špaget. Ruby byla přesně ten typ, co hledal chybu všude, v každém a ve všem, co jsme dělali. Nikdy ony chyby samozřejmě nezapomněla nahlas vypíchnout, aby se pokochali i ostatní. Hlavně, že ona je naprosto bezchybná. “Sice jsem se na to vykašlala, ale normálně vždycky vyplodím aspoň pár odpovědí, abych prolezla. Teď? Měla jsem co dělat, abych udržela oči otevřený.” Nejsem vybavena takovým nadhledem, abych její debilní poznámky přecházela, ale s každou další hádkou si říkám, že bych se to nejspíš měla naučit, jinak ji jednoho krásného dne zabiju. “Víš, prdelko, možná kdybych se mohla pořádně vyspat, tak bych byla odpočatá a dopadlo by to jinak. A to bych velmi ráda, ale někdo se tu jako malej fracek bojí tmy a musí mít celou noc rozsvícenou lampičku, takže nikdo z nás nezamhouří oka!” zavrčím a pobouřeně sleduji, jak si na talíř rve první, co jí přijde pod ruku. Tak strašně mě vytáčí, jaká je to salámistka. “A nežer furt tu mrkev. Prdíš po ní jak tlustej řidič kamionu a v pokoji se pak nedá dejchat.” s tím si do pohárku naliju limonádu a konečně se pustím do jídla. |
| |||
Měsíc je pryč Ani mi nepřišlo jak rychle to letí. Než se člověk stihl řádně rozkoukat bylo toho za námi dost. Typický skotský podzim nabízel bezpočet možností jak nachladnout. Proto bylo velmi vítané mít vlastní zásobu sypaného čaje. A ještě vítanější bylo mít i tajnou zásobu něčeho ostřejšího do něj, neboť ani sychravé, deštěm uplakané dny nebyli pro Alex důvodem zrušit tréninky. Což mi ale nevadilo. Bylo to zvláštně osvobozující v dešti vyset ve vzduchu, a poslouchat její zapálenou řeč když voda smáčela vše co měl jeden na sobě. Navíc takto si imunitu posílíme nejvíce. Tudíž mi bylo dobře. Jako vždy ve vzduchu a ve hře.Bylo toho hodně co bylo třeba trénovat, a já měl pocit že by toho mělo být ještě víc, ale to je tím že do Famfrpálu sem byl prostě magor. Studium střídali večery na hřišti, psaní úkolů, vyřizování pošty od matky...zvláštní že se s tím co sem na začátku prázdnin udělal doteď nemůže srovnat. Odpověděl sem ji na každý list stejně. A stejně to pořád zkoušela. Marná snaha. Soustředil sem na to co mě baví..už sem vážně nechtěl řešit vztahy a něčí sny...děda měl pravdu. A chceš to i ty nebo si jen přijal matčinu vizi tvé budoucnosti... Tak či tak, neměl sem v plánu se dále zaobírat tím co bylo. Čekal mě vcelku těžký rok, alespoň dle toho co sem viděl ve změnách v předmětech a nebo toho že na naší koleji byla zase jedna z oněch oslav, která dopadla jak dopadla...naštěstí vím kdy zmizet. A tak šel čas, hodinu za hodinou, den za dnem.... Hlavní síň Středa,14.října, nikdo konkrétní, okrajově Mrzimorští Hodiny sem trochu nevnímal, snad pro to že sem měl plnou hlavu zápasu co se blíží. Takže když přišel test na který sem zapomněl, nemohlo to dopadnout hůře než dopadlo...(3 -2 =1) v duchu sem proklínal jak test tak hodiny Dějiny čar a kouzel které bych přejmenoval na Neusínej člověče... K tomu ještě referát, když se daří tak se daří. Ihned po tom co sem si zapsal do deníku kterou látku si nastudovat, a z čeho mám referát a hodina skončila šel sem za Sebem kvůli dohodě. Ihned jak mě zmerčil že se blížím spustil sám co a jak a tak našeho dohoda trvala k mé spokojenosti opravdu jen chvíli. Sejít se v knihovně, na půl hodiny, já si to načtu, on to sepíše dle toho co mu řekne, všichni se dozvíme nudné nic co už dávno nikoho nezajímá a Binss dá na chvíli pokoj. Nastal čas se jít najíst, cestou do hlavní síně sem se stavil pro svou milovanou Aidu a nechal ji aby si zalezla do kapuce hábitu. U síně sem se zastavil u nástěnky a začal si ji pročítat. Hledají se dva redaktoři... prolétnu první z příspěvků...Nezájem... Pergamen od Snapa už můj zájem samo sebou vzbudil. Zapsal sem si změny které oznamoval a lehce si povzdychl že toho bude fakt dost... Změny v předmětech... Když sem pročetl tento oznam měl sem chuť si dát panáka, ale smířil sem se s tím...co se taky dá dělat... Rozvrh kroužků až na nechutně brzo v neděli na můj vkus mi to přišlo vcelku fajn. Koťátka k rezer... Nic dalšího co by mě zajímalo tam už nebylo, podíval sem se na Aidu, jež mi zrovna seděla na rameni a asi ji zaujala vůně pergamenů na nástěnce a pousmál se... Koťátka nechce, takže deme jíst... Jako vždy sem se vydal k našemu stolu, zapadl na místo, nandal si na talíř nějáké ovoce a maso a nalil si horkou čokoládu. Pak sem se znovu ještě zadíval na složený arch papíru jež sem si připravoval pro Alex na další trénink a kontroloval zda je vše dost srozumitelné. Nevěnoval sem pozornost lidem kolem sebe, jen Aidě odkaz které sem podal kuličku hroznového vína a kousek šunky, do čehož se s chutí pustila přímo na mém rameni. Pak se schovala do kapuce a občas zvědavě vylezla aby se ujistila že všechno cinkání ještě neznamená že je všechno k jídlu pryč. |
| |||
Před Velkou síní → Velká síň středa 14. října, Havraspárský famfrpálový tým (si prosím všimne, co jsem dala na nástěnku), okrajově madam Hoochová Když se madam Hoochová objevila, okamžitě se mi ulevilo. Trochu jsem se zastyděla, když mi vynadala, že jsem nepřišla už dávno, ale na druhou stranu jsem tu byla dřív než Richard nebo Erika. A to mi stačilo. "Je to všechno, děkuji," kývala jsem, zatímco můj dopis mizel v její kapse. Zatímco madam Hoochová odcházela, padl můj pohled na nástěnku. Ježiš, no jo. Musím to vyvěsit! Vytáhla jsem další kus pergamenu, podepřela si ho učebnicí a přepsala na něj termíny, které jsem právě předala naší tělocvikářce. Když už jsem byla v tom, přidala jsem i malý obrázek orla. Protože Havraspár prostě, aby to viděli i z dálky. Prošel kolem mě profesor Kwang a také něco dával na nástěnku. Když jsem se konečně zvedla se svým hotovým dílem, důkladně jsem si prohlédla obrázek těch roztomilých koťátek. Chvíli jsem byla v pokušení, ale pak jsem si připomněla, že už kočku přece mám. Připnula jsem svůj vzkaz a ještě si chvíli prohlížela, co dalšího tam visí. O studentský magazín jsem zájem neměla a o kroužky taky ne, nepřišly mi zajímavé. Do zápisníku jsem si ale poznamenala změny ve výuce, abych na ně nezapomněla. Pak už jsem pokračovala do Velké síně, zabrala místo u našeho stolu a vrhla se na jídlo. Když jsem konečně zneutralizovala prokletí své noční můry, vrátila se mi chuť k jídlu. Rozhlížela jsem se, jestli už nejde někdo z ročníku, nebo jestli neuvidím Nicka, ale jak se zdálo, byla jsem tu mezi prvními. Než se někdo objeví, rozhodla jsem se hledat ještě trochu inspirace v jedné své knížce o famfrpálu, kterou jsem si opřela o salátovou mísu přede mnou. |
| |||
14. září Shrnutí + Hlavní síň Profesorka Hoochová, jinak nikdo konkrétní Školní rok sotva začal a já už otáčel stránky kalendáře ze září na říjen. Ač měsíc uběhl možná až příliš rychle, nedá se říct, že bych se nudil. Většinu času jsem byl k dispozici studentům při hodinách péče o kouzelné tvory, ve školních stájích, ale také ve Španělsku na dračí farmě Sinestřina dědečka, kde potřebovali pomoc s nemocným dračím mládětem. Sečteno podtrženo, nemohl jsem si stěžovat. Měl jsem práci, která mě naplňovala a zároveň i dost volného času, který jsem trávil buď se zvířaty, nebo s kolegy. Po čase jsem si uvědomil, že čím vytíženější jsem byl, tím méně jsem myslel na nedávnou smrt nebohé Jacqueline, která už více jak měsíc nebyla mezi námi. Snažil jsem se si tragickou událost příliš nepřipouštět, ale kdykoliv jsem zahlédl na školních pozemcích Coraline, pocítil jsem úzkost. Už to nebyla ta věčně usměvavá studentka, kterou bylo všude vidět i slyšet. Její spolužáci jí pomáhali, co se dalo, ale měsíc byl příliš krátký na to, aby se plně zotavila. A tak jsem jako profesor udělal tu nejjednodušší věc, jakou jsem mohl. Půjčil jsem jí několik knížek o jednorožcích, které tolik milovala a společně s nimi i svou bernardýnku Lunu. Pomohlo to. Sice na chvíli, ale pomohlo. Coraline měla možnost se alespoň na krátký čas zaměstnat něčím produktivním a jak se zdálo, společnost zvířete jí dělala dobře. Opět se tím potvrdilo to, co jsem říkal už mnohokrát. Němá tvář, která neodsuzovala, nekritizovala ani nelitovala, byla kolikrát tím nejlepším lékem na zraněnou duši. Kromě pomáhání studentům a jejich mazlíčkům jsem se zúčastnil jako divák famfrpálového zápasu Nebelvíru proti Zmijozelu. Jakožto bývalý střelec a milovník adrenalinu jsem si takovou událost nemohl nechat ujít. Žasl jsem nad souhrou Nebelvírských střelců, stejně tak nad panem Contem, který si ve Zmijozelské brance dával patrně šlofíka. Nedokáži si jinak vysvětlit, jak mu mohlo tolik camrálů jen tak prosvištět kolem hlavy, ale asi jen zrovna neměl svůj den. To se čas od času stane každému. Do příště se určitě polepší a i kdyby ne, jsem si jist, že kolegyně Hoochová to nenechá jen tak. Po celý zápas (kdy jsem žel bohu seděl vedle ní) totiž trousila poznámky na účet všech hráčů i samotného průběhu hry. Evidentně měla jasnou představu o tom, jak má zápas probíhat, ale znáte to… představa trenéra je jedna věc, realita druhá. Zápas nakonec zásluhou pana Lawsona vyhráli Zmijozelští. Spokojen z řádné sportovní podívané jsem se vrátil zpět do svého kabinetu, přičemž jsem přemýšlel nad následujícím utkáním Mrzimoru a Havraspáru. Ne, že bych snad nějakou kolej upřednostňoval, ale v hloubi duše jsem přeci jen víc doufal ve vítězství modrých. Inu, byl jsem kdysi jeden z nich. Nějaké ty osobní sympatie tam pořád někde jsou… (Burnsová, nezklam mě!) Když se ve středu po dvanácté odebírám do Hlavní síně, zastavím nejprve u školní nástěnky, kde stále visí můj vzkaz týkající se školního magazínu. Byl tu přišpendlený už dva dny, ale zatím se neozval nikdo, kdo by mě zaujal natolik, abych nad jeho přijetím uvažoval. Prváci nepřipadali v úvahu, vzhledem k věku i zkušenostem, druháci byli taktéž moc mladí a třeťáci… No, budu to muset zkrátka ještě promyslet. Snad se přihlásí někdo, u koho nebudu muset váhat ani na chvíli. Ještě než se vydám vstříc síni, připíchnu na nástěnku další vzkaz, na jehož konci se vyjímá roztomilá hýbací fotografie čtyř kočičích mláďátek. Koťata k rezervaci! Sháníme nové milující páníčky pro čtyři uvrněná klubíčka v barvě whiskas. Máme dva kocourky a dvě kočičky. Koťátka budou řádně vymazlená, připravená do nových domovů. K odběru na konci října. Zájemci nechť se hlásí u Cassandry Warren-Wentworth. Návštěva předem možná. Pro jistotu si pergamen ještě jednou přečtu, načež spokojeně pokývám hlavou. Teď už mi nic nebrání vydat se do síně, kde se usadím vedle profesorky Hoochové. „Dobré poledne kolegyně a dobrou chuť.“ popřeji zdvořile, s pohledem zabodnutým do talířů s jídlem. Skřítci se dnes viditelně činili a já už se nemohl dočkat, až všechny ty dobroty ochutnám. |
| |||
Hlavní síň Profesoři, Harper-Burnsová 14.10. Občas mi přijde, že čas letí stejně rychle jako zlatonka. Ani jsem se nenadála a už tu byl podzim. Ne že by se za ten měsíc cokoliv změnilo. Noviny, které chodily nemluvily o žádných nových informacích ohledně uprchlých smrtijedů a skoro se až zdálo, že se do země propadli. Přece nebylo možný, aby ty dva lumpy nikdo neviděl! Jeden z nich má na rukou krev naší studentky a jen tak si běhá po světě?! Nijak jsem neskrývala svoje rozhořčení z konání ministerstva. A několikrát jsem Brumbálovi řekla, že by si měl promluvit s Popletalem. Nijak zvlášť mi nepřipadalo, že by se o jejich dopadení snažil. Zrovna jsem se vracela z pozemků, kde jsem s prváky procvičovala létání. Ano, v dešti. Ti mladí dnes nic nevydrží. Jeden by nevěřil, jak drzí můžou někteří být. Zvlášť ti, co mají vlivné rodiče a vyhrožují jimi. Hned jsem jednomu nebelvírskému klučíkovi, který bude jednou povolání syn, strhla 15 bodů za neuposlechnutí profesora a za drzost. Neuvěřitelné. Prostě neuvěřitelné. Jakmile jsem se dostala do hlavní haly, osušila jsem se a vykročila po schodech k hlavní síni, kde však na mě už čekala kapitánka havraního týmu a netrpělivě mě už z dálky vyhlížela. ,,Dobré odpoledne, Burnsová. Co potřebu-" Vrhla se na mě rychleji než vypuštěný potlouk a podala mi ručně naškrábaný dopis. Přimhouřila jsem zlatá očka a rozevřela sežmoulaný dopis. Rychle jsem psaní prolétla. ,,No to jdete brzy Burnsová." Neodpustím si malou poznámku. Ale je pravda, že třeba taková Claythornová u mě nebyla ještě vůbec a nebo pan Cornigrum. Ten má nejspíš pocit, že po sobotní výhře s nebelvírem, kdy mu zachránilo zadek štěstí jednoho z jeho chytačů, jeho tým nejspíš nepotřebuje trénovat. Ale něco vám povím. Výkony zmijozelského brankáře byly naprosto tristní a technika zmijozelských střelců byla pro mě naprosto nepochopitelná. S nebelvírem vyhráli jen proto, že jim zlatonka spadla přímo do dlaně. ,,Podívám se, jestli je hřiště v těchto termínech volné a pokud ano, tak vám ho zarezervuji. Ale myslím, že by neměl být problém. Kromě Mrzimoru jste zatím první." Přikývnu a znovu dopis složím a vložím do hábitu. ,,Je to takhle vše?"" Pokud bylo, zamířila jsem si to přímo ke stolu. |
doba vygenerování stránky: 0.81637811660767 sekund