| |||
Souboje >> Hlavní síň Středa 13. září Zmijozelský stůl, Patrick Hodinu soubojů jsem si překvapivě užil. Ne, že bych tomuto předmětu za normálních okolností nějak zvlášť holdoval, ale měl jsem štěstí při výběru partnerky, kterou se pro dalších devadesát minut stala lady Regina. Netřeba říkat, že jsem své nadšení z její přítomnosti nijak neskrýval. Už od pohledu muselo být všem jasné, že stokrát raději skončím ve dvojici se Zmijozelskou feministkou, než s některým z čokošů, kterých jsem se štítil snad ještě víc, než hraběnka mužských přirození. Tak či onak se nám během duelu až na pár drobných zakolísání mimořádně dařilo, což mě mile potěšilo už jen z toho důvodu, že se mi Regina nedávno svěřila se svými obavami z kouzlení proti silnějšímu protivníkovi. Na konci hodiny jsem si tudíž neodpustil poznámku, že její pochybování bylo naprosto zbytečné, jelikož se ukázala jako velmi snaživá týmová hráčka, která je na sebe akorát přehnaně přísná. S tak vysokými nároky by nebyl spokojený nejspíš nikdo. Třicetiminutové volno po skončení hodiny trávím na koleji, kde kontroluji své osminohé mazlíčky. Vlastně už jen jednoho jediného. Po Máje nebylo už několik dní ani vidu ani slechu a já začínal ztrácet naději, že jí ještě někdy uvidím. Na mou naléhavou prosbu vyvěšenou na nástěnce doteď nikdo neodpověděl, přestože jsem za nález pavoučice slíbil slušný finanční obnos. Vzhledem k počtu socek na této škole jsem si byl téměř jistý, že by si některý z nich rád přivydělal, jenže k mé smůle ani jeden z nich Máju nenašel. Sečteno podtrženo, nejen, že Pája nebude otcem, ale ke všemu je z něj vdovec. Asi bych se mu měl poohlédnout po jinačí nevěstě. Jen co pavouka opatrně vrátím zpátky do terárka, vystřelím jako raketa z koleje a urychleně zamířím do Hlavní síně. Jsem zvyklý se pohybovat spíš klidným, výletním tempem, ale jakmile jde o jídlo, musím být zákonitě všude mezi prvními. Bez vyjímky. Jakmile se v síni objevím, automaticky zamířím ke Zmijozelskému stolu a usednu vedle Dee, která se právě uvelebuje vedle Christiny. Teprve teď si všímám, že naproti sedí někdo, kdo by tu být určitě neměl. „Tohle je zas co?“ zeptám se otráveně, s pohledem upřeným na Patricka. Kdo sem pořád tahá to Čokospárský smetí? Vrhnu po Deirdre podezřívavý pohled, ale jak se hned záhy ukáže, nacistická princezna s tím tentokrát nemá nic společného. Vítr vane od Christiny, která bez obalu přizná, že sem toho joudu pozvala sama. Protočím oči. Nelíbí se mi to, na druhou stranu je tenhle kluk pořád menší zlo než čokoši. Ty bych rozdýchával mnohem hůř. „Tak co, princezno, dáme si nášup?“ otočím hlavu k Dei, která k sobě mezitím přisunula misku s polévkou. Na tu až takovou chuť nemám, proto k sobě přitáhnu talíř sekané a pustím se s chutí do jídla. Už v tuhle chvíli je mi jasné, že u jednoho chodu rozhodně nezůstanu a troufám si říct, že ani Dee ne. Zatímco spokojeně přežvykuji, poslouchám narážky mířící na Andersonův účet. Některé jsou vážně povedené, například ten s masturbací nad plakáty, i když tak úplně nevěřím tomu, že ty vystřižené fotky byly zpěvaček. Pokud tedy za zpěvačky nepovažujeme Justina Biebra, nebo One Erection. Pak by se o tom dalo nejspíš polemizovat. „Tak to se ti povedlo!“ vyprsknu smíchy směrem k Sin, na které nedopatřením skončí kus sekané z mých úst. Drobnou nehodu naprosto ignoruji, pouze stočím pohled k Patrickovi, který se snaží ze všech sil nátlak kritiky ustát. Jeho snaha zůstat nad věcí za každou cenu je směšná, stejně tak jeho uhlazená mluva, kterou mě akorát rozčiluje. „Seš jak chodící encyklopedie.“ Odfrknu si pohrdavě. Formalit se nám dostávalo už takhle dost od učitelů a rodičů, tudíž jsem neviděl důvod se tak upjatě chovat i mezi spolužáky. Patrick nebyl jediný, kdo byl čistokrevného původu s velmi dobrým rodokmenem. Sám jsem se narodil do kouzelnické rodiny, ale ve škole jsem se podle toho ani zdaleka nechoval. Měl jsem dost všech těch nóbl frází, které tu někteří recitovali jako cvičené opice, včetně Andersona. Ten nejspíš nabyl dojmu, že je něco extra, když vytasí na Richarda svůj dlouhý, vyčerpávající monolog. V okamžiku, kdy spustí, otevřu fascinovaně pusu dokořán a nespouštím z něj pohled, dokud neskončí. Jakmile se tak stane, odložím příbor a začnu tleskat. „U Merlina, takovou sračku sem už dlouho neslyšel. To máš odněkaď z googlu, nebo odkud sis tyhle žvásty vycucal? Jestli si myslíš, že tímhle Christině pomůžeš, tak seš vedle jak ta jedle.“ zašklebím se a odsunu od sebe talíř s dojedenou sekanou, kterou nahradí mísa pečených brambor. „Poslyš, Christino, přemýšlel jsem nad tou tvojí finančí situací…“ zahuhlám s plnou pusou, takže mi není až tolik rozumět. „Jestli je na tom tvoje rodina tak bídně, říkal jsem si, že bych ti mohl pomoct… Pokud to chápu dobře, potřebuješ peníze co nejdřív, že? Takže se na ty dědky z fleku vykašli, mám pro tebe lepší nabídku.“ Na chvíli zmlknu, abych mohl polknout sousto a řádně se nadechnout. Poté pokračuji. „Za každou noc strávenou se mnou ti jsem schopný dát tolik peněz, na kolika se dohodneme. Jeden den můžeš být se mnou, druhý s Reginou. Chápu, že budeš potřebovat odpočinek a lady tvou přítomností určitě nepohrdne, i ona by ti nepochybně poskytla nějakou peněžní odměnu, však jste kamarádky.“ Zářivě se na Christinu usměju. Sice není můj typ, ale co bych pro dámu v nesnázích neudělal, že. Pro vyšší dobro se musí přinášet oběti. Pak si něco uvědomím. Christinina matka by určitě neprodávala nějakým starým dědkům použité zboží, což znamenalo, že ta chlapna je ještě panna. „Za první noc ti dám trojnásobek. A budu něžný, slibuju.“ Nevinně zamrkám. Vážně nechápu, proč jí tu Richard s tím šaškem předhazujou nějaký plesnivce, když si může s klidem vydělat sama vlastním tělem. „Dělám to pochopitelně z dobroty srce.“ Otočím se na Deirdre s omluvným úsměvem. Nechci, aby tu začala vyšilovat, nedejbože předváděla žárlivé scény. „Jordyn to pochopí… Však chudák její máma a táta,“ prstem ukážu na Christinu „…Nemaj ani na suchej rohlík. Přece je nenecháme umřít!“ |
| |||
Hlavní síň-oběd Christina, Sebastian, Deirdre, Sinestra, Richard Sotva jsem stačil popřát Christině dobrou chuť, přiřítila se Sinestra s Richardem v závěsu. Její monolog poslouchám se zdvořilým zájmem a na obličeji se mi usadí zaujatý výraz. Jako bych zkoumal nějaký zvláštní exemplář brouka. Do toho sem tam ujím ze svého talíře. Začne si přisazovat i Richard. Něco s barvoslepostí. "Vidíš a já jsem si myslel, že modrá a zelená k sobě ladí." Odpovím mu. Malichernosti, jako že na Týnu nemám a měl bych se dát dohromady s Acai jako správný gantleman nekomentuji. Jen se na Sin dívám takovým tím shovívavým pohledem, jako se dospělý člověk dívá na dítě, které plácá nesmysly, nicméně mám v sobě tolik slušnosti a sebezapření, že nic neříkám. Začne se rozebírat můj účes. Poslouchám jejich názory, ačkoliv si myslím, že Sebastian si přisadil jen proto, aby něco řekl, než že si skutečně myslí, že vypadám tak strašně. "Jsem rád za vaše názory, i konstruktivní kritika je vítána, nicméně změna je život, přátelé, smiřte se s tím." Samozřejmě to byla jen zdvořilostní fráze. Nemyslím si, že jejich kritika je konstruktivní. Je opět založena na malichernosti a potřebě mě srážet, nicméně jejich snahy mě rozhodit jsou takové....polovičaté.Asi mě fakt mají rádi. Když Sin a Richard skončí, nevypadá to, že by se po mě vyžadovala nějaká další reakce. "Také vám přeji dobrou chuť, Sinestro...Richarde." Popřeji jim rovněž s přátelským úsměvem jakým mě počastovala Sin a lehce jim pokynu. Přeci jen, ať už k někomu cítíme jakékoliv emoce, tohle je základ. Základ, který se Richardovi a Sinestře očividně nedostává. "To je vychovali vlci někde na prérii, nebo co?" Pomyslím si. Pak zareaguji na Dee. "Jistě, mezikolejní družba, víš jak, je důležité upevňovat vztahy napříč kolejemi. Příště si sem sedne Mau za Mrzimor." Řeknu na oko vážně. Neušel mi jejich střet na minulé hodině. "Vlastně jsem počítal, že tu pooběvám i s Alastorem, ale zdá se, že můj předpoklad nějak nevyšel. Myslel jsem, že budete obědvat spolu, když jste teď pár. Asi se sem bojí chodit...nevím proč." Pokrčím rameny. A ne, do Dee se nestrefuji. Jsem jen upřímný, vážně jsem počítal s tím, že její přítel tu bude a trochu sníží napětí, respektive, že se všechna pozornost zaměří na něj a já s Týnou si budeme moci promluvit, což teď padá. Na druhou stranu, jestli máme být spolu, musím být schopný ustát její...eh..pořád nevím to správné slovo..asi přátele? Takže to beru jako příležitost Christině ukázat, že nejsem takový beznadějný případ, za který mě ostatní považují. "A my s Richardem jsme samozřejmě kamarádi, že ano Richarde, kamaráde?" Dodám k Deečku pobaveně, otočím se na Richarda a zazubím se na něj vesele. Samozřejmě je to nadsázka. Poté přišla na řadu Týna. Bylo to jen logické, vzheldem k okolnostem. Sin se s tím samozřejmě nepárala a rovnou to na Christinu vybalila. Ta holka se zoufale snažila chovat jako dáma nad věcí, ale nešlo jí to. Její společenské chování byl jeden velký fake, který odkoukala patrně od Richarda, ale většinou se u stolu chovala neurvale. Upřímně se divím, že jí to Richard toleruje, protože v každé lepší společnosti by Sin po užití slova masturbace u jídelního stolu letěla ze dveří a už v životě by nedostala pozvánku na žádnou společenskou akci. Tak by se zachovali moji rodiče, jsem si jist, že i Richardovi rodiče, každý se šlechtickým predikátem. Přesto samozvaný král Zmijozelu toleruje takové hrubé chování. To mě asi na Richardovi štve nejvíc. Tváří se jako dokonalý mladý gantleman, vždy nad věcí. Strohý, sebevědomý a tak vůbec a přitom je to stejný malicherný floutek neschopný se povznést nad svoje vlastní ego jako všichni o kterých si myslí jak jsou hluboko pod ním. Vlastně je horší, protože má na víc. Zatímco takhle přemýšlím a jím u toho, Týna odpálkovala Sinestru a je potřeba mé reakce. Nejdříve polknu, ubrouskem si otřu rty, nechci přeci abych při mluvení prskal nějaké zbytky, nebo tak něco a až pak na Týnu promluvím. "Není třeba omluv, někteří lidé si prostě nemohou pomoci. Jak jsi správně poznamenala Christino, je to nemoc a s nemocnými by jsme měli soucítit a ne je odsuzovat." Podívám se na Sin jako člověk,k terý se dívá na malomyslné dítě trpící obrnou. Zářivě se na ni usměji, zatímco Richard rozebírá Ruperta. "Omluv mě prosím, Richarde, ale tady s tebou musím nesouhlasit, ačkoliv se stotožňuji s tvým závěrem, tvoje základní premisy pro tvůj logický vývod jsou chybné." Odmlčím se "Předně. V Albánii dominuje jako náboženství Islám, respektive jeho sunnitská odnož, která ovlivňuje i albánské zákony. Bylo by chybou předpokládat, že albánská právní legislativa je stejná jako naše a že pro Christinu bude tedy snadné po Rupertově skonu vše zdědit. Za druhé nepočítáš s nebožtíkovou poslední vůli, kde klidně může svůj majetek odkázat Christině, ale svoji firmu nikoliv. Tyhle typy totiž nejsou osvícení muži, jako jsme my dva a nevěří, že by žena mohla vést firmu, takže ačkoliv by si v krákodobém výhledu Christina rozhodně pomohla, vyschl by jí přísun peněz a byla by znovu tam, kde začala a celé její snažení by vyšlo vniveč. Přeci jen se musíme v tomhle případě dívat víc do budoucnosti a věnovat se tedy věcem jako je zabezpečení potomstva a finanční zajištění celé rodiny." Sepnu si ruce a podepřu si jimi bradu. "Nicméně, základní předpoklad, tudíž finanční výhled, je správný. V přištích několika letech bude Albánie investovat do své dopravní infrastruktury. V tomhle ohledu je Rupertova firma potencionální zlatý důl a se správným vedením by mohla vykazovat závratné zisky, proto nejlepší startegie pro Christinu by bylo v tomto případě počkat, až přijde narození syna. Tomu pak Rupert logicky odkáže celý svůj majetek a po jeho skonu pak může Christina prostřednictvím svého syna vše zdědit, jako jeho poručík." Načrtnu scénář, který má podle mě největší šanci na úspěch a podívám se zpříma na Christinu. "Ale rozhodni se podle sebe, nás vůbec neposlouchej. Koneckonců, jen ty sama víš, co je pro tebe nejlepší. Ať už si vybereš kohokoliv, máš naši plnou podporu...nebo alespoň moji." Řeknu upřímně a usměji se. Ano Rupert se mi z těch tří zdá nejsolidnější, ale celkově mi ti tři přijdou všichni jako zoufala možnost. Vypadá to, jako by Christinina matka jednala ve spěchu a vše ušila narychlo a horkou jehlou, jak se říkává. To by značilo, že majetkové potíže De Spontinových jsou horší, než jsem si představoval. Toto samozřejmě nahlas vůbec nezmiňuji. Nechtěl bych Týně přitížit v případě, že by si tento fakt její spolukolejníci neuvědomovali. Se zaujetím poslouchám Richardovu zmínku o dluhu mezi ním a Christinou, přičemž ujídám ze svého oběda. Moc se mi nelíbí, že dáma mého srdce dluží cokoliv právě Richardovi a pokud můžu odhadovat, ani moje Lady z toho faktu nebude zrovna v rauši. Nabídl bych se, že její dluh vůči němu zatáhnu, ale to bych si stejně mohl říci o ránu mezi oči. Musím se nějak dostat mezi její oficiální nápadníky. Co se týče přijmů strčím coby jediný dědic rodu Andersonů do kapsy všechny tři, ale jak se mám dostat na listinu Christininých nápadníků? Mám se přes otce obrátit na její matku? Ale zase bych nerad něco dělal za jejímy zády. Zamyšleně dojím svůj oběd a naliju si dýňové šťávy. Opravdu nevím, jak postupovat, zvláště, když mi Christina ještě neodpověděla na mé pozvání na rande. Chtěl jsem si s ní o tom promluvit teď při obědě, ale tohle téma teď přede všemi nemohu vytáhnout. Nicméně, když dojím, způsobně odložím příbor, aby bylo jasné, že jsem dojedl. Otřu si ústa ubrouskem a už jen upíjím svého nápoje. |
| |||
Oběd v Hlavní sini Středa 15. září Deirdre, Sinestra, Christina, Sebastian, Patrick Jen co se Sinestrou každý z jedné strany dosedneme vedle Patricka, natáhnu se pro talíř s jídlem a bez okolků se pustím do jídla. Musím uznat, že je mi krajně nepříjemné obědvat s tím šaškem po boku, ale jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré. Takhle jsem alespoň v centru dění a slyším každičkou narážku, kterými Sinestra Andersona nijak nešetří. Netrvá dlouho a ani já si neodpustím kousavou poznámku. "Barvoslepost v tak mladém věku není příliš častá, ale žádný strach, dá se léčit. Madam Renoire si s tím určitě bude vědět rady, však barvoslepých máme na škole víc. Nejsi první, kdo neví, kam si vlastně sedá." Takových jako on tu bylo už mraky. Pobožná holka, hrošice, drbna z Nebelvíru, dlouhovlasáč z Havraspáru. Vlastně by mě tahle situace neměla nijak překvapovat. Jenže pak se ozve Christina, která všechny vyvádí z omylu. Dle jejích slov sem Patricka pozvala ona. Really? Odkdy máš ráda cizáky u stolu? "Je vidět, že jste s Deirdre opravdové kamarádky, když se necháváš inspirovat jejím socka syndromem. Tedy… Chci říct soucitem k bližním. Ještě, že to nevidí lady Regina." Podezíravě se rozhlédnu, jestli hraběnku náhodou někde nespatřím. Bylo by určitě zajímavé, kdyby k celé situaci řekla i ona několik slov, ale předpokládám, že talíř s obědem jako obvykle vyměnila za hladovku a prsty v krku. Anorexie je hrozná věc. Než stačím říct cokoliv dalšího, Sinestra lije olej do ohně zmínkou o výběru děvčat. Bez okolků navrhne Patrickovi jako vhodnou kandidátku Luquebu, což zapříčiní, že mi koutky úst začnou nebezpečně cukat smíchy. Ta představa je opravdu komická. "To nezní jako špatný nápad, alespoň by se tolik nemotala kolem Cayluse. Takový druh rozptýlení opravdu není nic pro Zmijozelské." Podotknu s náznakem pobavení v hlase, přičemž k sobě přitáhnu mísu s marinovanými kuřecími kousky. "Nabídnete si?" zeptám se, avšak můj zrak spočine pouze na Sinestře a Dee. Ať už si dámy vezmou, či nikoliv, nechám dál mluvit Sinestru a sám se pustím do jídla. Nutno říci, že je opravdu těžké se nezačít smát nahlas, zvlášť když přichází na řadu narážky na nápadníky z dopisu. Na druhou stranu se mi opravdu zamlouvá, jak je Sinestra dnes upřímná. Je správným způsobem jízlivá a nenechá si nic líbit. "Promiň mi můj zásah, Sinestro, ale myslím, že tvá rada není tak uplně správná." Odkašlu si, abych na sebe upoutal pozornost a pak znovu spustím. "Z logického hlediska je nejlepším kandidátem ten druhý. Má pouze dcery, které nejsou nijak nebezpečné a navíc má velmi požehnaný věk." Chtěl jsem to samé říct Christině o samotě, ale když už se rozběhla taková diskuze, tak by bylo opravdu neslušné svůj názor neříct. "Pakliže mu už moc času nezbývá, znamená to, že veškerý majetek bude tvůj. A to velmi rychle." Každá správná zlatokopka tohle musela vědět. A pakliže nad tím Christina alespoň trochu přemýšlela, pak jí určitě napadlo to samé. Vlastně bych se nedivil, kdyby se řídila tím mudlovským vtipem o tom, že ideální muž má mít míry 90-40-90. 90 let, 40 stupňu horečky a 90 milionů na kontě... "Budu ti přát každopádně šťastný výběr. Pak už budou všechny dluhy mezi námi tím pádem vyrovnány, nemám pravdu?" Mile se na Christinu usměju. Svá slova myslím tentokrát vážně. Skutečně chci, aby do posledního galeonu vše splatila, včetně mého saka, kterého se tak sprostě zbavila. Je pravda, že takových sak jsem mohl mít, kolik jsem jen chtěl, ale tohle bylo mé oblíbené. Pořád jsem se přes to tak úplně nepřenesl. |
| |||
NÁSTĚNKA Hodina jezdectví 15.9. Hagrid |
| |||
Souboje -> Velká síň Středa, 15. září Al, Allan, Runa Po relativním úspěchu u Snapea jsme se s Beccou přesunuly k druhému profesorovi. U Lupina to bylo mnohem příjemnější, i kdyby jen proto, že to prostě není Snape. Byla menší nervozita a docela obstojně jsme spolupracovaly. První tři pokusy jsme daly velmi obstojně, ale nerada přiznám, že to šlo Becce o fousek lépe! No, posledním pokusem jsme to trochu zazdily. Asi už nás celá ta hodina vyčerpala! Nebo obyčejný hlad? Nebo budeme muset více trénovat. Každopádně hodina skončila a já jsem za to docela ráda. Ještě aby si chtěl Snape dát repete! Sbalím si věci a nejistým pohledem vyhledám Runu. Jaké to bude? Co mi řekne…? “Tak… zatím,“ rozloučím se s Beccou, nechám si popřát hodně štěstí a vydám se v houfu na oběd. Runu po cestě vyhlížím, ale ať už se potkáme někde po cestě nebo až u stolu, jednou se prostě srazíme. “Ahoj,“ řeknu kamarádce maličko nervózně a zvědavě pohlédnu na Allana. Takže… to nebude soukromé usmiřovací rande? No… tak jo? Nějak ale nevím, co říct. Těch posledních pár dní bylo tak zvláštních. Však jsem ráda, že si někoho našla! Přeju jí to, ale tak moc mě zazdívat nemusela. Uch… a dost už, necháme to být, ať je to už za námi! Nakonec jsem ráda, že se přidal Al! Téma famfrpálu ostatně nikdy nezklame. Alespoň mezi hráči. “Dobrej nápad, trocha lítání by nám neuškodila,“ souhlasím s nemalým nadšením a naberu si velkou porci masové směsi k topince. Mm… skřítkům se opravdu povedla! Tak se spokojeně nacpávám, abych měla dostatek síly na odpolední školu! Co že máme? No, doufám, že ne tělák! “I když ti to jde! Zlepšuješ se rychle,“ vyseknu mu poklonu. “Máš asi dobrého učitele, že?“ |
| |||
Velká síň > Sluneční zahradaRory + lidi okolo15. září, Středa Mohla jsem být sebevíc v klidu a nad věcí a stejně bych měla pocit, že jsem zprznila křišťálově čistý poklad. Rory se přede mnou samou nervozitou kroutil jako špageta ve větru. Bylo mi ho líto. Byl zmatený jak luční včela, ani se mi nedíval do očí. Zíral kamsi před sebe, jídla se ani nedotkl – pokud tedy nepočítám nebohý chlebíček, který právě šikanoval. Bylo na něm vidět, jak je mu celá tahle situace nepříjemná. Nejspíš netušil, jak z toho ven, co si z toho všeho odnést, co si myslet a jak se chovat. Věděla jsem, že z toho nejspíš nevybruslím tak snadno, ale teď jsem začínala mít pocit, že z toho možná nevybruslím vůbec. Ne tak, abych mu neublížila. Obtěžovalo mě, kolik povyku tu děláme kvůli pitomý puse, ale co jsem si nadrobila, to si taky sním. Mlčky naslouchám jeho verzi a s každým jeho slovem se mi žaludek nepříjemně stahuje. Neskrývám své překvapení, když se mi omlouvá, ale nijak ho nepřerušuji. Chci, aby řekl vše, co má na srdci, i když tomu všemu přidává tomu větší hodnotu, než by se mi líbilo. Ale co jsem čekala, že jo. Nejspíš to nebyla jeho první pusa, ale něco mi říká, že v jeho nezkušenosti to je pořád celkem událost. Se vší sílou zůstávám trpělivá a nakonec odkládám vidličku, abych si ruce mohla pohodlně položit na stůl a trochu se nahnout jeho směrem. Pečlivě si prohlédnu jeho obličej. Říkám to pořád a budu to říkat nadále, protože mě to na jednu stranu fascinuje – bylo to svým způsobem roztomilé. To, jak snad poprvé za celé ty roky začal přemýšlet o svém chování v tomhle smyslu. „Rory…“ řeknu hlasem, o kterém vím, že upoutá veškerou jeho pozornost, ale když ke mně vzhlédne, musím na chvilku sklopit pohled, abych ze své tváře smazala pobavený úsměv a utřídila si, co vlastně chci říct. Nevím, co mě k tomu nutí, ale v tuhle chvíli si nemůžu dovolit mluvit tak, jak mi huba narostla. Samozřejmě by bylo jednodušší, kdybych to prostě všechno svedla na něj, ale to by nebylo správné. Pořád mám něco jako svědomí, ač se to občas nezdá. Když k němu své oči znovu zvednu, mluvím zcela upřímně. Tak upřímně, jak moc chci, aby mě pochopil. „Oba víme, že všechno, co si v tom kumbále řekl nebo udělal, bylo naprosto bez postranních úmyslů. U kohokoli jinýho bych o tom pochybovala, ale ne u tebe. Byl si prostě… sám sebou. Nad takovýma věcma ani nepřemejšlíš, nemám pravdu? Sám si teď řek, že tě to doteď ani nenapadlo, takže se nemáš za co omlouvat. Ano?“ Nakloním hlavu na stranu, abych mu dala najevo, že očekávám jeho souhlas. Tak. Tohle by snad bylo. Je sice pravda, že by si na to mohl dávat pozor, protože kterákoli jiná holka by si to mohla vyložit podle svého. Úsměv se mi nevědomky zkřiví, když se mě zeptá na můj úsudek. Před tím jsem to nedopatřením vypustila z pusy, takže jsem si o to vlastně řekla. Nesnáším, jak jeho mozek funguje. „Do toho ti nic není.“ Nehodlám tu s ním rozebírat Cayluse. To je něco, do čeho nikomu nic není. Mimoděk mi oči sklouznou právě na zmíněnou zmiji. Vzpomínka na Cassandřino násilné přemlouvání se přese mě převalí jako velká vlna a já odpovím možná až příliš příkře a příliš rychle. Jenže v moment, co mi to vypadne z pusy, se zarazím a rozpačitě si prohrábnu vlasy. „Promiň. Chtěla jsem tím říct, že je to na dlouho a… je to hodně osobní.“ Opravím se, přičemž upřímně doufám, že jsem nenadělala víc škody než užitku. Narovnám se a znovu se chytím vidličky, jako bych jídlem mohla uniknout téhle situaci. Rozhlédnu se po ostatních. Nějaké vyrušení by se mi zrovna teď docela hodilo. Nicméně nepřijde, takže se můj pohled znovu zastaví na Roryho tváři. Najednou mě strašně rozčilují zvědavé pohledy, které se na nás upírají. Lezou mi na nervy několikery páry uší, které nás poslouchají, a vytáčí mě každý zvuk. Následuje netrpělivý povzdych plný bezmoci a zoufalství, než znova odložím vidličku, vstanu, obejdu stůl, vytáhnu ho na nohy, chytím za ruku a vytáhnu z Velké síně někam, kde budeme mít o trochu větší soukromí. „Tady se to nedá řešit.“ Zabručím. Netuším, kam vedou mé kroky, jen se prostě chci dostat dál od ostatních. Venku je krásně. Žádný vánek, sluníčko příjemně hřeje, pokud zrovna není schované za drobným mráčkem. Nejspíš proto se zastavím až v momentu, kdy stojíme uprostřed sluneční zahrady. Zaplaví mě čerstvý vzduch a na chvilku mám pocit, že zase můžu fungovat. Takový účinek na mě mělo sluníčko a příroda. |
doba vygenerování stránky: 1.0635812282562 sekund