| |||
Jezero >> Pokoj >> Kopec nad Hagridovou boudou Helen, Maureen, Nicolas, Samantha Zdálo se, že Helen si našeho tichého soupeření buď nevšimla, nebo ho přecházela taktním mlčením. To první by nejspíš bylo příjemnější, protože by to znamenalo, že jsme v našich kreativních způsobech byli naprosto přirození. Upřímně by mi ale bylo docela jedno, kdyby naši hru odhalila. Zrovna Helen jsem vždy pokládal za svou dobrou přítelkyni. Mé úmysly s ní byly od základů nevinné a to bez ohledu na to, co má nebo nemá s Richardem. Nevím, jak to má Nicolas, ale nikdy jsem si nevšiml, že by se jeho pozornost ubírala jejím směrem. Proto byla celá tahle situace vůbec možná. Být to dívka, o kterou by jeden z nás měl vážnější zájem, nebylo by to tak příjemné. Při zdokonalování svého umu v hodu šutrem jsem naslouchal vyprávění svých společníků. Objektivně mohu říct, že jsme si každý užili prázdniny po svém. Florida, Itálie nebo Egypt, všechno má svůj půvab a kouzlo. „Babča se má dobře. Přijde mi, že je rok od roku aktivnější. Být na tom v jejím věku stejně, tak si pískám.“ Ujistil jsem Helen a pak se jen zašklebil na Nicolase, když se ho snažila utěšovat. „Jo, Nicku, však ona už se nějaká najde.“ Přidal jsem se, ale v mém případě se absolutně nejednalo o povzbuzení. Vlastně pochybuji o tom, že by to tak pochopil i od Helen. Být to já, tak by mi chvilku trvalo, než bych to rozdýchal. Vlastně jsem rád, že se téma nedotklo mého milostného života, protože to ještě není něco, co bych chtěl rozebírat. Z prázdnin je to pořád ještě dost čerstvé. V tu chvíli jsem si z toho ale nic nedělal a zvesela se na Nicolase poškleboval a to i ve chvíli, kdy Helen půjčil své sako. Protočil jsem nad tím oči tak, aby si toho Helen nevšimla. Vejtaha. „Nijak zvlášť. Určitě se ti to jen zdá.“ Odpověděl jsem Helen pobaveně, když ho začala za jeho extrémní pozornost chválit. To víš, že jo. Už tak se divím, že se s tím egem vejde do dveří, ještě ho tu budu vychvalovat. Úsměv mi zamrzl až v momentu, kdy se Nick snažil vyjádřit svou účast tím, že Helen ponoukl ke zpovědi. Bezmocně jsem sledoval, jak se její uvolněný výraz postupně vytrácel, dokud nás oba úplně neodstřihla. S tvrdohlavostí, kterou v Bradavicích oplývá až příliš dívek. Tolik k mému plánu ji přivést na jiné myšlenky. Tiše jsem si povzdychl. Jsem si jistý, že Nicolas to myslel dobře a snažil se pomoct, ale právě v ten moment toho víc zkazil, než vylepšil. Helen znám. Znám ji velmi dobře. Dost možná jsem i jediný, kdo to na téhle škole může říct, a proto vím, že s ní se musí jednat opatrně a se svatou trpělivostí. „Souhlasím. Měli bychom jít.“ Protáhl jsem se a opět Helen nabídl rámě, abychom se bezpečně přepravili z pozemků na kolej. Po celou cestu jsem se k tomu tématu nevracel. Nehodlal jsem o tom s Nicolasem mluvit před ní. Nebylo by to příjemné ani jednomu z nich. Počkal jsem s tím až do pokoje, kde jsme s Nickem měli soukromí. „Promiň, že to řeknu, ale seš vůl. Co tě to napadlo, po ní něco takovýho chtít? Nevíš, co znamená TPO?“ zakroutil jsem hlavou v momentu, kdy se za námi zavřely dveře. Volím upřímnost. Nehodlám mu mazat med kolem huby. „Nenapadlo tě, že to může být něco tak osobního, že by o tom prostě nechtěla mluvit? Kor před někým s kým se v podstatě skoro nebaví.“ Upřesnil jsem, aby bylo jasné, že mluvím o něm, zatímco jsem si do tašky strkal pomůcky na hodinu. „Kdybys byl holka, tak se vsadím, že by tě bez přemýšlení poslala do prdele.“ Zasmál jsem se. Nikdy mě nepřestalo udivovat, jak strašně odlišně se Helen chovala, když kolem nebyl žádný kluk (nebo si to myslela). Přes sako jsem si vzal ještě kabát, abych tam venku neumrznul, a na Nicka jsem se škodolibě zakřenil. „Každopádně díky. Vypadá to, že díky tobě jsem tohle kolo vyhrál.“ A dřív, než mi stihl odpovědět nebo po mně něco hodit, jsem se se smíchem vytratil z pokoje. Před holčičím pokojem jsem si počkal na Helen, abych jí mohl zabavit věci, protože jí odmítám dovolit, aby se s tím tahala, když má zmrzačené ruce. Společně s ní se pak vydám zpět na pozemky, kde nás čeká hodina Astronomie. Jeden z mála předmětů, ve kterých jsem naprosto plaval. Bylo by samozřejmě lepší, kdybych svou neschopností nemusel nikoho obtěžovat, ale profesor trval na skupinkách, takže jsem neměl moc na výběr. Nejdřív jsem ale Helen doprovodil k jejímu stolu, kde jsem jí odložil věci. Nakonec jsem skončil ve skupince s Mau a Sam, což byla na jednu stranu výhra. Mau tyhle hodiny vždycky bavily a Sam… no, ta je přeci z chytré koleje. Postavil jsem se mezi ně, ruce zarazil do kapes a trochu jsem se přikrčil, jako bych se schovával před větrem. Úmyslně jsem tím ale nenásilnou cestou snižoval výškový rozdíl mezi mnou a mými společnicemi. „Dámy.“ Pozdravím obě holky a s mučednickým výrazem zamžourám na obrázek. Nemám tušení, co to je. Vůbec nic mi to neříká a je jedno, jak moc se nad tím zamýšlím, protože i po pár dnech by mi to přišlo jako nesmyslné klikyháky. Maureen je naštěstí pohotovější, s čímž jsem tak trochu počítal. „Malý vodní had? To sis teď vymyslela, že jo. Hele, jestli nevíš, tak to stačí říct, já se na tebe rozhodně zlobit nebudu.“ Škádlivě se na ni zakřením, ale nakonec se stejně chopím teleskopu, abych toho hada mohl najít. Je malá šance, že by se skutečně pletla, natolik věřím jejímu úsudku. A znalostem. Hlavně těm. „Bylo by to o mnoho snazší, kdyby ty tečky byly spojené i na nebi.“ Poznamenám spíš sám pro sebe, když marně bloudím po hvězdné obloze. „Víte, co mám rád na Astronomii? Když se hodně snažím, najdu to souhvězdí úplně všude.“ zašklebím se dost potichu, aby to slyšela jen Mau se Sam. Nebaví mě to. Navíc pociťuji, že jsem plný energie a stát na jednom místě je to poslední, co by se mi nechtěl. Takže po pár minutách bezcílného bloumání, zamířím teleskop na Sam, zatím co do něj stále zírám. Takhle zblízka vidím velký kulový, ale to mě nezastaví. „Teda Sam, budeš mi muset říct, jakou používáš kosmetiku. Takhle čistou pleť jsem neměl ani jako mimino.“ Skoro jí dalekohled přilepím až na tvář, než se se smíchem vzdálím a teleskop odložím. Místo toho si otevřu sešit, abych zjistil, jestli jsme si o tom už třeba něco neřekli. Mohla by tam být alespoň nějaká nápověda, kde to souhvězdí hledat. 1 + 2 -> Ani tím druhým hodem jsem to moc nevylepšil, sorry :D |
| |||
|
| |||
Astronomie – Na kopci u sluneční zahrady13. září, pondělí večer Mrzimorští, prof. Lupin, poté Al, Chris a Richard I když se mi v zajetí mrzimorské společenky a jednotného tématu famfrpál velmi líbilo, musel jsem zavelet, jakmile se blížila jedenáctá hodina. „Musíme vyrazit,“ podotkl jsem. O nějakém velení přímo řeč nebyla. Sám jsem si ještě skočil do pokoje pro tašku, do které jsem spěšně naházel vše potřebné a příliš nesledoval, v jakém stavu se dané věci nacházejí. (5) |
| |||
Astronomická věž -> Kopec nad Hagridovou boudou -> Pokoj -> Kopec nad Hagridovou boudou Acai, Rory, Domenico, Sam, Lupin Na Roryho otázku jenom neurčitě pokrčím rameny. “Vzpomněla jsem si, že si musím ještě něco zařídit.“ Na chvíli zmateně zírám na něj a on na zase mě, protože ani jeden nevíme, proč je ten druhý zrovna na Astronomické věži. “No… nemá tu být hodina?“ Vzápětí mě ale ujistí Lupin, že moje myšlenky byly špatné a v tom případě jsem vlastně právě porušovala školní řád. A já si to kolem něj jenom před pár minutami v poklidu kráčela a ještě ho pozdravila, jakoby nic. PANEBOŽE, ODPUŠŤ MI MÉ HŘÍCHY! “Ježiši, já myslela, že je tu hodina. Vážně jsem nevěděla, že tady není, jinak bych sem samozřejmě nešla. Ne, vážně! Určitě! Dobrovolník? Jistě, jistě, samozřejmě, vlastně proto jsem sem šla, že jo, pomáhat Vám s přípravami na hodinu, můj prvotní účel, tak!“ Už někdy v první čtvrtině jsem si uvědomila, že hrozně blábolím, ale nemohla jsem to zastavit. Vodopád slov se ze mě řinul a já nevěděla, jak nejlépe to utnout a tak jsem se zamotávala čím dál víc. Naštěstí Lupin patří k těm chápavějším profesorům. Poslušně tedy nakonec sesbírám veškeré pomůcky, na které ukáže, a snažím se přitom nic nerozbít, protože pak už by mi tuplem nemusel tenhle výlet vyjít. Nakonec se nám podaří bez jediné nehody dostat z Astronomické věže až na kopec. Málem bych se plácala hrdě po ramenou, že jsem Lupinovi nezničila jediný teleskop a nepotrhala žádnou mapu. Pak nás profesor pošle pro vlastní věci. Vydám se tedy zpátky po boku Roryho, ale vypadá víc mimo než obvykle (kdo by se divil) a tak s ním jdu jenom v družném tichu. Když se naše cesty rozdělují, pouze se s ním rozloučím a mířím na dívčí mrzimorský pokoj. Ve společence ještě stále probíhá debata v plném proudu, nechci je rušit, a proto si to zamířím rovnou do pokoje a jsem přitom tichá jako myška. Přes uniformu si natáhnu o dvě čísla větší mikinu a pro jistotu ještě bundu sportovního střihu bez kapuce, aby mi náhodou nebyla zima. Do rukou pak vezmu velmi opatrně svůj chatrný teleskop a zbytek věcí jako mapu, sešit a psací potřeby naházím do batohu, který si hodím na záda. Na kopec pak dorážím mezi prvními a čekám, až hodina začne. Po chvíli se ke mně připojí Acai. Jenom neurčitě pokrčím rameny, rozhodně jí nebudu vykládat, jak jsem měla v úmyslu něco vypáčit ze zmateného Roryho. Bohužel mé plány byly přerušeny. “Tak různě, pomáhala jsem Lupinovi s přípravou hodiny. Vážně… pomáhala, nula rozbitých věcí.“ Div se hrdě nepoklepu na hrudi, když jí to oznamuji. Chtěla jsem být ve skupince s Acai, ale opět se musíme rozdělit mezi ostatní koleje. Pokud se mnou nebude Malfoy, můžu říct, že budu ta nejšťastnější na světě. Skončím ve skupině s Domem a Sam, sice jsme jenom ve třech, ale spokojenější snad být nemůžu. “Ahoj vy dva.“ Pozdravím je s energickým úsměvem. Vůbec mi nevadí, že už je pozdě, Lupinovy hodiny byly vždycky fajn. S dovolením odkryji obrázek na stole a chvilku dolám v paměti, kde jsem tohle viděla. Protože jsem si jistá, že určitě něco takového někde bylo. Zamyšleně přitom poklepávám prsty do stolu a zírám soustředěně na obrázek. A pak mi svitne a já vítězně lusknu prsty. S úsměvem se otočím na ostatní. “Malý vodní had. Stopro!“ Jsem o tom přesvědčená, protože jsem ho viděla v učebnici. Bohužel už si ale nevybavuji, kde bychom ho asi tak mohli najít. “Teď už ho jenom najít.“ Usměji se na oba a sama se skloním ke svému teleskopu, abych mohla započít v lovu.
|
| |||
Dívčí ložnice → Na kopci u sluneční zahrady 13. září, pondělí Dee, Acai, Rory, ostatní Málem se mi podařilo zaspat. Válení se po dobré večeři v posteli jen tak nebyl asi ten nejlepší nápad, protože jsem usnula téměř okamžitě. Probudil mě hlavně ruch kolem mé postele, jak se holky chystali na noční hodinu astronomie. Rychle jsem se vyhrabala z postele, hodila na sebe plášť, aby mě venku nebyla příliš velká zima, posbírala všechny nutné pomůcky k hodině a vyrazila jsem, abych chytla ostatní, kteří společně s prefektem odcházeli na hodinu. Samozřejmě, že jsme museli školu nyní opouštět ve špalíru a pod jejich vedením – večerka byla už dávno za námi, a i když si hodinu naplánoval samotný profesor Lupin. Skrytě jsem zívla a ospale jsem zamrkala na oblohu nad sebou, která bude učebnicí nadcházející hodiny. Nevypadala úplně špatně, tak jsem doufala, že všechno půjde hladce. Zůstávala jsem stát s ostatními nebelvírskými spolužáky a naslouchala slovům profesora, kterými započal hodinu. Rychle jsem znovu očima překontrolovala, zda jsem si s sebou v tom shonu vzala všechno, pak můj pohled přelétl k nachystaným stolkům. "Copak asi na nich bude?" napadne mě zvědavě a odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Spolužáci se začínají dělit na skupinky a já spatřím Dee, jak ke mně míří a na obličeji se mi objevil široký úsměv. Pracovat s Dee bude fajn. "Ahojky, samozřejmě," přikývla jsem nadšeně a následovala jsem ji k jednomu ze stolků. Začala jsem studovat obrázek na něm položený, na okamžik vyrušena příchodem Acai, která spolu s Rorym zkompletovala naši skupinku. "Hoj i tobě," vrátím jí ležérní pozdrav, aby moje pozornost opět sklouzla k zadanému úkolu. Acai začne něco ohledně souhvězdí nadšeně vyprávět, což je super….protože já jsem na stejné lodi s Dee, protože vidím velké kulové. Všechny ty body, všechny hvězdy se mi pletou dohromady, vidím jen změť teček. "Omlouvám se, ale vzdávám to. Pořádně nic nevidím. Co ty, Rory, zachráníš náš?" obrátím se na spolužáka. (1) |
| |||
Stáje -> Hodina astronomiePondělí, 13. září Cass, Sinestra, Alex, Ryan + ostatní Cassandra se zcela očividně snaží zamluvit odpověď na moji otázku, takže jen přimhouřím oči, abych jí dala najevo, že mě teda neoblafne. Rozhodně bych se to z ní pokusila vypáčit, kdyby se Cass nepodívala na hodinky a nevyjekla. "Sakra," řeknu a přestanu zaplétat copánky. Když se zvedám, trochu mi na seně ujede noha a já znovu spadnu na zadek. "Nemůžu jít, jsem opilá," pronesu teatrálně, než se konečně postavím na nohy a se smíchem následuju Cass na hodinu. Jsme na hodině poslední, ale jsme tu a to se počítá! Společně s Cass si i já půjčím pomůcky, protože jsme celé volno proválely ve stájích. Kazím ji. Už se těším, že jí místo čumění na oblohu budu i teď zaplétat copánky, ale Lupin se rozhodne, že se musíme zase smíchat. V duchu profesory podezírám z toho, že mají škodolibou radost, když nás nutí se rozdělovat. "Ne, že si je rozpleteš!" varuju Cass, než se vydám ke stolu, kde už sedí Alex se Sinestrou. "Můžu?" zeptám se a chci si sednout vedle Alex, ale ovaje mě studený vítr, tak si sednu z druhé strany vedle Sin. Nechci, aby mi nastydly ledviny, ale když se objeví Ryan, raději bych brala ty ledviny než jeho. Zatímco Sinestra přirovnává souhvězdí k různým zvířatům, snažím se ho na obloze najít. "Myslím, že je to souhvězdí lva," řeknu a oddálím erární dalekohled od obličeje. Snad nebudu mít vyrážku, bůhví, kdo to všechno používal. (6) |
| |||
Hodina Astronomie – Na kopci u sluneční zahrady13. září, pondělí večer prof. Lupin, nekonkrétně spolužáci, poté Nicolas, Darri a Lin Díky tomu, že jsem se s pár dalšími přimotala na astronomickou věž, byla jsem na kopci, kde se konala dnešní hodina, s předstihem. Obloha byla nádherná, neustále jsem k ní vzhlížela a skoro si přála, abychom si odbyli hodinu takto v malém počtu. Vůbec jsem se netěšila na to, až si to sem přiženou všechny koleje a svým žvaněním rozbijí krásnou atmosféru nastupující noci. |
| |||
Hodinová věž, hodina Astronomie pondělí, 13. 9. Zklamalo mě, že se na růžovo nebude barvit Malfoy, ale Patrick. Teda ne na růžovo. Nebo jo, kdybych tomu trochu pomohla? Hehe. Rozhodla jsem se jít s nimi. Patrick běžel pro věci a já se zatím převlékla ze svého pyžama zpátky do uniformy a vypnula budík. Sbalila jsem s sebou pro jistotu rovnou i věci na astronomii, pro případ, že bychom se zdrželi. S Patrickem jsme se sešly ve společence. Nesl s sebou spoustu krámů, mimo jiné i jakési časopisy pro děti, které mi nic neříkaly. Jídlo jsem ale nadšeně vítala. Pomohla jsem mu to nést a vydali jsme se na věž, ve které to z nějakého důvodu chtěli spáchat. To jsme nemohli zůstat ve společene nebo u nás na pokoji? mrmlala jsem v duchu. Pohodlně jsme se s jídlem usadili. Z odpočívadla jsem ukradla jakousi starobylou polstrovanou a řádně zaprášenou židli pro Patricka. Sama jsem si raději sedla na zem. Sam se vrhla na Patrickovo háro. Chtěla jsem jí pomoct, ale neměla jsem vůbec tušení jak na to, takže jsem začala dělat to jediné, co člověk v takové situaci může dělat - komentovat a kritizovat. Určtiě ze mě oba byli nadšení, také jsme chvíli debatovali o famfrpálu. Nezapomněla jsem se párkrát zeptat, jestli místo hnědé přece jenom nechce použít růžovou. Bohužel nechtěl... Konečný výsledek vypadal lépe, než jsem čekala. Patrick si skoro nebyl podobný, vypadal starší, o něco více sexy a o něco méně jako mamlas, což asi bylo cílem. Nicméně jakmile promluvil, byl to zase on. Kámo, to není jenom vlasama. To by ses musel změnit celej... To jsem mu ale neřekla, místo toho jsem mu raději ukázala palce zdvižené nahoru. Pak by to ale nebyl on, takže... Útrpně jsem se nechala obejmout. Uklidili jsme po sobě a vzápětí zjistili, že jdeme pozdě na hodinu Astronomie. Ještě že jsem si vzala všechno už s sebou. Okamžitě jsme vyrazili. Sam se kvůli blbý astronomii málem zabila na schodech, naštěstí jsme ji ale včas chytili. Pádili jsme jako o život směr Hagrid. Na hodinu jsem dorazila celá uřícená a udýchaná, ale tak co se dalo dělat. Jen jsem doufala, že nikdo nebude zkoumat, kde jsme se takhle po večerce poflakovali. Obloha byla jasná, hvězdičky krásně svítily, takže jsem začala okamžitě vybalovat svoje pomůcky. Vyslechla jsem Lupina, rozloučila se Sam a Patrickem a přidala se k první skupince, které ještě chyběl Havraspár. Pozdravila jsem a zvědavě začala okukovat obrázek na stole. Ve skupině jsem byla S Corym, Danielem a Helen... která se právě vydala k Nickovi. Úplně jsem na obrázek zapomněla a po očku ji sledovala. Prostě jsem si nemohla pomoct a neposlouchat, o co jde. Tak on jí půjčil kabát?? Až teď jsem si všimla, že kabát, který má Helen na sobě, jí tak úplně nesedí. Proč jí proboha musel půjčovat kabát? Jsem myslela, že do těch Prasinek šli jako skupina? A že Helen jede po Richardovi? Co si má sakra co půjčovat zrovna Nickův kabát? Ať si řekne Ričíkovi! Byla jsem úplně bez sebe a nenávistně na ni zírala, i když mi jakýsi malý příčetný hlásek našeptával, že mi to přece může být jedno, s Nickem pár nejsme a ani jsme se nerozešli úplně v nejlepším. Proč radši nezmrzneš, ty mrcho! A jak se samolibě tváří a dělá jakoby nic! Měla jsem chuť ji pořádně přetáhnout teleskopem. Škoda, že nejsme na věži. Mohla bych ji shodit dolů. Preventivně. Veškeré moje další úvahy se nesly v podobném duchu. Byli jsme ale na hodině, tak jsem se neodvážila na ni začít ječet. Měla jsem ještě živě v paměti, jak jsme přišli o body, když jsem Becce vrazila chobotnicí. Vzteky to ve mě vřelo, nicméně jsem se přinutila podívat na oblohu. (2) Nazdařbůh jsem křižovala po obloze a vůbec se nesoustředila, na co koukám, ale bylo mi to jedno. V jednu chvíli se mi sice zazdálo, že souhvězdí vidím, ale byl to planý poplach. Nakonec jsem jenom předstírala, že vůbec něco hledám, jenom abych se na ní nemusela dívat. |
doba vygenerování stránky: 0.83400893211365 sekund