| |||
Prasinky -> Ošetřovna -> Pozemky Nicolas, Domenico, Richard, okrajově Etty “Ale jistě, proč by ne?“ Usměji se na Richarda jakoby nic. Jako kdyby všechno tohle usmívání a vtípky nebyly výsledkem mé tvrdé dřiny, kterou od dobrého odpoledne vyvíjím. Jako kdybych tohle všechno nedělala jenom proto, že se nechal slyšet, že jsem moc potichu. Místo toho, abych ležela v posteli a léčila popáleniny. Pohlédnu na obvázané ruce, na které poukáže, a spokojeně se uculím. “Zítra večer, nejpozději ve středu ráno, ale už teď je skoro necítím.“ Ubezpečím ho přesvědčivým hlasem. Bylo milé, že se zajímal. Určitě v tom nejsou žádné vedlejší úmysly. Nenene, to by neudělal. Zábava pomalu končí, stejně jako večeře. Posezení se Zmijozelskými mi nevadí, jelikož jsme všichni takové hodné a dobrotivé duše a máme se všichni rádi. Nicméně jsem už celkem unavená. A to nás ještě čeká jedna hodina. Celkem mi zhořkla večeře, když nám to Richard oznámil, protože už se mi prostě fakt nic nechce po takovém dni. Ale to nebyla jediná jeho slova, která mi dneska zničila den. Dřív než se zmůžu na jakoukoliv reakci – opravdu nehezké řeči mířené k naší slečně „och nic neumím, nic nedělám, jenom přijímám dárky od zadaných a není mi to ani trochu blbý“, výhled mi zastoupí Nico. Překvapeně na něj zamrkám a automaticky nasměřuji obě své paže do nabízeného kabátku. “Asi… asi jo.“ Zablekotám, otočím se na patě a vypadnu z hostince a to téměř doslova. Na ty dva se fakt dívat nepotřebuju. Myslela jsem si, že když dal dárek Richard mě, bylo to od srdce. Teď už vím, že si rozdává dárečky na každém rohu a to dokonce i takové Barbaře. Tichá voda břehy mele, hm? Jsem upřímně opravdu naštvaná. A taky jsem upřímně zmatená. Protože jednou Richard řekne, že se chovám moc tiše a pak dává prstýnky holce, která by se dala přirovnat k duchovi. Vře ve mně krev. Barbaru nesnáším, to je jasný. Ale tentokrát ani Richardovi nejsem schopná odpustit jeho samozřejmé chování. A jak to pronesl! Jako kdyby to bylo absolutně v pořádku! A že jí prej ladí k očím?! Kolikrát jsem tuhle frázi už slyšela já?! ANI JEDNOU! Nálady se mnou švihají. V jednu chvíli mám chuť něco nakopnout, v další je mi do pláče. Už mě to fakt nebaví! Podtrženo a sečteno, pravděpodobně zrovna nejsem tím nejvítanějším společníkem, co se cesty týče. V jednu chvíli dupu jako slon a ze svižnosti mého kroku by kde kdo mohl odhadovat, že hodlám někoho převálcovat. V té druhé, se zase táhnu žalostně pomalu, že to snad ani na tu hodinu nestihneme. Nakonec se ale přeci jenom dostanu do toho melancholického stavu, kdy jenom tiše jdu mezi oběma chlapci a mlčím jako leklá ryba. Do obličeje mi naštěstí vidět není, samotná cesta je jenom lehce osvětlená. Navíc si uvědomuji, jak moc vděčím Nicovi za zachování mého dekóra. Nick upozorní na západ slunce. Vzhlédnu k němu, ale nic neřeknu, protože nějak nedokážu ocenit jeho krásu. Ať se celej pitomej západ slunce jde bodnout společně s Richardem. Nabídne procházku kolem jezera. Váhavě pokývu hlavou. Na pokoj se mi nechce. Pokud bych tam našla Barbaru, pravděpodobně bych jí skočila po krku. Legrace samozřejmě… jenom by si slečinka měla uvědomit, že spíme ve stejné ložnici. Richarda taky vidět nechci a ten se sotva bude v devět večer procházet venku. Mám prefektské povinnosti Helen, jsem zaneprázdněný muž Helen. Paroduji si v hlavě jeho nabubřelý tón a skřípu přitom zuby, jak moc jsem vzteklá a zároveň zoufalá. Nakonec se ale chlapcům podaří vtáhnout mě do rozhovoru a já se naslouchám Domenicovi a jeho vyprávění o prázdninách. Bylo by přeci nevychované neposlouchat jej. Navíc se opravdu snaží a je ke mně celý večer pozorný. Se zájmem přikyvuji. Nick se hned chytne alkoholu, nad čímž se musím pousmát. Ten kluk je hned pro každou špatnost. “To zní skvěle, Nico. Je vidět, že jsi investoval každou minutu prázdnin tím správným směrem.“ Poctivě se na něj usměji. Vlastně když tak poslouchám, jak moc byl produktivní, je mi až trapně, že já jsem se přitom většinou flákala. Jenže on byl vždycky ten chlapec s jasně vytyčenými cíli. Snad nikdy nezaváhal, vždycky věděl, pro co si jde a dříve nebo později to získal. Je to obdivuhodná vlastnost. Domenico navrhuje procházku, tentokrát už jako přímý plán a ne pouhé zvolání. Nick si taky přisadí. To by vlastně ani nebyl on, kdyby ne. Po chvilce přemýšlení přikývnu. “Nezapomeň, že máme ještě tu astronomii.“ Připomenu Nicovi. “Ale máš pravdu Nicku, taková romantika se neodmítá. Studený vzduch uvítám, v pokoji bych tak akorát usínala.“ Usměji se na oba, to už ale docházíme ke dveřím ošetřovny. Jsem upřímně ráda, že mě doprovodili. “Za chvilku jsem zpátky.“ Ubezpečím oba, zaťukám na dveře a vstoupím. S Etty to byla otázka několika minut, než mi sundala obvazy, opatrně ošetřila popáleniny, namazala čerstvou chladivou mastí, zavázala a s milým přáním brzkého uzdravení zase poslala zpátky. S vděkem jí poděkuji a skutečně, jak jsem slíbila, během několika minut jsem zase přede dveřmi. “Tak, to by bylo. Můžeme?“ Pohlédnu na svůj chrabrý doprovod a vydám se zase ven z hradu. Kabátek si zapnu až ke krku. Skutečně se ráda nadýchám studeného vzduchu, pročistím hlavu, na všechno se podívám trochu s odstupem. Leč s chlapci svou situaci moc probírat nemůžu. Nikdy mi nepřipadalo, že by Nick bral děvčata nějak vážně a Nico se naopak dost jasně projevil, co se týče našeho vztahu s Richardem. Tedy spíš mého. Poslední dobou mám pocit, že je to záležitost mojí osoby, než nás obou. Nechci myslet na onen prsten a svojí hořkost, když mám takový milý doprovod a proto rychle hledám téma. “Och ty prázdniny. Tedy musím říct, že v porovnání s tebou, Nico, jsem vedla dost monotónní rutinu. Byla jsem tři týdny v Americe, ale jinak většinu času po boku rodičů. Chtěli si nás užít, než odjedeme zase sem. A Nora vlastně poprvé. Bylo to… no… fajn.“ Jak jsem pokračovala svým vyprávěním, cítila jsem se čím dál tím víc nepříjemně. Nechci o tom mluvit. A to si ani nedokážu představit, co bude otec dělat, až Nora přijede na první prázdniny. Jako členka Mrzimorské koleje. Je mi špatně kdykoliv na to jenom pomyslím. “A co ty Nicolasi? Jak ses měl?“ Otočím se na něj, protože by přeci nebylo fér, kdyby se jako jediný nepodělil o své zážitky. Navíc uvítám, když zapovídá mou rozpačitost. A jsem si víc než jistá, že zrovna v tomhle mě Nick nezklame. |
| |||
Můj kabinet -> Astronomická věž Rory a Angela 13. září, pondělí "No už bude pomalu čas, abych se začal chystat na hodinu......ještě budu muset vzít nějaké to vybavení z Astronomické věže, když to budou míst studentíci dneska pod širákem." Zeširoka se usměju a s trochou námahy se zvednu ze židle, dopiju svůj šálek čaje a zkontroluji, že je hůlka na svém místě pod kabátem. Pak vezmu svou špacírku, jelikož mě noha opět zlobí a podívám se ještě oknem ven na nebe. "Brzo zase budu muset požádat Severuse o další lektvar...." V duchu si povzdechnu své prokletí přímo nesnáším. Ale to za chvíli zase pustím z hlavy a lehce kulhavým krokem se vydám směr astronomická věž. Studenti mají na hodinu ještě čas, ale já se musím, jako správný profesor, přeci připravit. Pomalu a s klidem stoupám po schodech až nahoru na věž, kde jsou mimo jiné všechny potřebné pomůcky pro výuku. Klidnými pomalými a tichými kroky jsem vystoupal po schodech jen za občasného tichého "ťuk", které vydával dopadající konec špacírky při setkání se schodištěm. Když jsem vešel do věže zastavil jsem se mlčky ve dveřích a na tváři mi přelétl lehký úsměv. "Jak se zdá někteří Studenti rádi navštěvují astronomickou věž i když by tu neměli, co dělat. Ach to mládí." Dojdu mlčky tiše až k Angele a zůstanu stát asi o krok za ní vedle ní mimo její zorné pole. Koutkem oka zahlédnu, jak uvolňuje jednu nohu. Sáhnu do kabátu a vytáhnu kostičku čokolády. "Bolí tě noha, že? Na sněz to uleví se ti. Pomáhá." Usměju se na ní. Nehodlám jí nijak děsit. Očima doputuju, na druhého přítomného. "Jak vidím Rory zase jednou podlehl svým fotografickým touhám.....jako bych ho neznal." Usměju se a zavrtím hlavou. "Ale co ty Angelo pročpak jsi přišla právě sem, právě dnes a v tento čas?" Zadívám se s lehkým úsměvem na ní tázavě. |
| |||
Velká síň, pokoje, sprchy, sovinec, pokoje 13.9. Sam, okrajově Patrick, okrajově Christina Sam vypadala poněkud vyděšeně, co jsem si to právě k Christině dovolila. Ale tak co. Nemůžu si z lidí dělat srandu? Alespoň, že tu flašku mám z krku a už na ni nemusim myslet. Spokojeně jsem chroupala buráky dál. Já jsem se bavila, ale Christina zřejmě ne. Asi jsem jí pěkně nakrkla, když na mě tak jedovatě kouká. Na mé otázky mi samozřejmě neodpověděla, na druhou stranu se mi ale ani nevrhla po krku, což byl úspěch. Když odcházela, udělala jsem za jejími zády obličej, kterého si ale nemohla všimnout. Patrick rychle vyklidil pole, zřejmě proto, že objekt jeho zájmu zmizel, nebo proč tu vlastně seděl. Zůstala jsem tam jen já, Sam, a pár Zmijozelů z ostatních ročníků. Najednou jsem si přišla jako proti přesile. Patrick má pravdu, že tady teď už nemáme co dělat. Zpátky k našemu stolu se mi už nechtělo, byla jsem navečeřená, a do hodiny astronomie času víc než dost. "Půjdu se osprchovat a poslat dopis, tak se zatím měj. Uvidíme se na hodině!" zamávala jsem Sam a s nevinným úsměvem odešla. Na pokoji nikdo nebyl. Nakrmila jsem kocoura a v klidu se došla osprchovat. Bylo fajn být taky pro změnu chvíli o samotě. Jakmile člověk dorazil do školy, neměl téměř žádné soukromí. Rozvalila jsem se na posteli a napsala dopis domů. Psala jsem otci, aby mi povolil navštěvovat Prasinky i v týdnu. Neviděla jsem jediný důvod, proč by mi to neměl dovolit, takže jsem si v duchu už představovala, jak to bude super tam moct kdykoliv zaběhnout. Jakkoli jsou Bradavice velké, nelze se tu vyhnout určitému pocitu klaustrofobie, někdy dokonce až ponorkové nemoci. Já tu pocit jako v ponorce měla celkem často. Ale co se dalo dělat. Zaběhla jsem do sovince a dopis odeslala. Snad dostanu odpověď brzy. Co ale teď? Pořád zbývalo spousta času do začátku hodiny astronomie. Nakonec jsem se vrátila na pokoj a lehla si do postele. Kocour okamžitě skočil ke mně a zabral půlku polštáře. Trochu nabručeně jsem se uskrovnila, nastavila si budík a pokusila se aspoň na chvíli usnout a nahnat trochu spánku, když dnes budu muset půl noci strávit zíráním na přiblblé hvězdičky. Jo, kdyby na ně bylo aspoň s kým koukat... A za jiných okolností... |
| |||
Velká Síň -> Chodby -> Společenská místnost Kdokoliv kdo se nachomýtn Večeře se docela zvrtla, když se tu objevil jeden z našich méně přátelských duchů a připravil mě o jeden z mých chlebíčků. "Hej můj chlebíček není projektil" Rozčiluju se, ale to už je tam boží dopuštění, než je vše nakonec ze strany profesorky uklidněno. "Kruci to je hodin....no nic jdu se ještě sprchnout, než půjdeme na astronomii, nepříjděte pozdě. Musíme nahnat nějaký body." Mrknu na své spolužáky a zamířím směr chodby a ke společnce naší koleje. Nějak nestojím o další duchovní žertíky. Na tváři se mi usadí klidný úsměv, když mířím do společenky. Docela se těším na Arwina, určitě je zase někde vyvalený a chrní tam, jako špalek. Rameno už taky tolik nebolí, ale ještě to není ono. "Co to všechno budu potřebovat....hmmm hůlku...ten mrňavý teleskop, učebnici mimo jiné..." Dělám si výčet toho, co je třeba na večerní hodinu připravit. Ve společenské místnosti si zajdu na pokoj a jako první si jdu dát sprchu, abych po hodině mohl zapadnout rovnou do pelechu. Samozřejmě Arwin mi opět okupuje postel, jako správná rezavá zahřívací dečka. Sprcha byla příjemná a horká voda uvolnila napnuté svaly. Po osušení a oblečení jsem se rozhodl trávit čas na pokoji, přípravou věcí na astronomii a ještě krátkým odpočinkem v pohodlí své postele. Ještě mám chvíli čas, než bude třeba vyrazit. |
| |||
U Tří košťat > Pokoj > prefektské koupelny 13. září, pondělí Sinestřino a Deirdřino utahování z Byrdové mě nechávalo klidným. Že je to tlustá prasnice věděli všichni a i já jsem se občas neubránil posměšného úšklebku, když se přede mnou objevila, ale dle mého názoru je netřeba vytahovat obtloustlou spolužačku u večeře. Napil jsem se, ze svého kouřového piva a vydechl mohutný dým. ,,Ano, to nejsi. Calvin byl způsobem jedinečný." Ale svým chováním lidem dokážete lézt na nervy oba dva. Pomyslel jsem si v duchu a dál se tím už nezabýval. Pokud si byla jistá, že medovina je ta správná volba a její pití nebude mít žádné následky - tak pro mě za mě. Stejně to schytají dívčí pokoje a to mi může být víceméně ukradené. Jakmile došla řada na oblékání kabátů a opouštění hostince, Barbara odpověděla na mou otázku. S kamenným výrazem na ni pohlédnu. Vlastně se ani nedalo čekat, že by se procházela po škole s takto drahým prstenem. Ještě by ji mohli podezírat z krádeže. Barbara z koleje patřila k těm méně majetným členům a ačkoliv se o ní nedalo říct, že by byla chudá jako Luquebová nebo Rottová - stále zůstává faktem, že takový kámen by u ní nikdo nečekal. Vlastně mi mohlo být jedno co s tím udělala. Jestli se jí válí v šuplíku v pokoji, budiž. Beztak ho dostala jen proto, že po něm toužila Christina. Obě dostaly krásný prsten. Před hostincem mne však přepadla sova, která se mi drze posadila na rameno. Se zamračením trochu odtáhnu obličej od pařátů a z jejího zobáku si převezmu dopis. V rychlosti ho rozbalím a přeběhnu očima. ,,Profesor Lupin nás bude v jedenáct hodin čekat nad Hagridovou boudou. Očividně to vypadá, že přece jen dnes proběhne hodina astronomie." Obeznámil jsem s touto informací všechny, než jsme se postupně ze skupinky roztrhli. Wolfram se Sinestrou se odtrhnou také, ale nemíří zpět do školy, ale ještě courat po Prasinkách. ,,Dobrá, uvidíme se tedy později." Rozloučím se s nimi a klidným tempem dojdu Barbaru, která byla jen kousek přede mnou. Jistě, mohl jsem jí nechat samotnou a s radostí bych to také udělal. Ani já sám jsem příliš neoplýval radostí z její přítomnosti, ale jednou jsem prefekt, tak nebudu riskovat, že se jí po cestě zpět něco stane. Snape mě konec konců sám upozornil na to, že za to beru zodpovědnost. Jakmile dojdeme do hradu, odtrhnu se od ní už ve vchodové hale a místo na kolej si to prvně zamířil k nástěnce. Po zjištění, že tam není nic nového ani důležitého jsem se odebral na kolej, kde jsem ve společenské místnosti vyvěsil Lupinův vzkaz: "Hodina astronomie proběhne venku na kopci nad Hagridovou boudou dle plánovaného rozvrhu v 11 hodin večer. Dostatečně se oblečte, nezapomeňte si hůlky, učebnice astronomie a dostavte se prosím včas. Prefekti jednotlivých kolejí nechť tento vzkaz vyvěsí ve společenské místnosti a dohlédnou na to, že budou jejich spolužáci o hodině informováni. Jen co jsem vzkaz na nástěnku vyvěsil, na záda mi dýchali už první zvědavci a nedočkavci, které zajímalo, co tam dávám. Převážně prváci. Dejme jim ještě půl roku a to počátkové nadšení z kouzelnické školy z nich vyprchá. Cestou na pokoj si mě jeden prvák odchytl a ptal se mě, co má dělat, když nestihl večeři. Dlouze jsem si povzdychl a vysvětlil mu, že to má tedy smůlu a má si pro příště lépe seřídit hodinky. Také jsem ale dodal, že do devíti hodin bude síň ještě otevřená a tak tam může najít nějaké jídlo. S tím jsem se konečně mohl odebrat na pokoj, kde jsem okem zběžně zkontroloval Vertini a unaveně ulehl na postel. Po patnácti minutách klidného odpočinku jsem zvedl zápěstí s hodinkami a usoudil, že je nejvyšší čas na koupel. Vzal jsem si tedy všechny hygienické potřeba a ručník, a rozešel se do prefektských koupelen. Po sdělení hesla se přede mnou otevřel vchod a já za sebou náležitě také zavřel. |
| |||
Prasinky -> Pokoj -> Dívčí umývárny ve 2. patře13. září hlavně zmijozelští spolužáciZatímco jsem jedla, konverzace pokračovala. Byla jsem vlastně už i ráda, že na mě nikdo nemluvil (ačkoliv to vypadalo, že se o to Domenico chtěl pokusit, než se Richard zmínil o tělocviku). Cítím se lépe jako pouhý pozorovatel a posluchač. I když ani já se občas neubráním kdejaké poznámce, která je následně smetena pod koberec, jak mi nyní ukázal Richard. A vlastně měl docela pravdu... Měla tam ty bójky. A říkala nám, ať se nevydáváme za ně. Příště bych radši měla zůstat zticha, napomenula jsem se a pokračovala jsem v jídle, dokud se neukázal profesor Snape. Ten si samozřejmě nemohl odpustit komentáře k našemu jídlu a pití, stejně tak i složení zde večeřící skupiny. To měli jako pozvat celou kolej, nebo co? Můj výraz však zůstal neutrální. Raději. Jakmile se profesor od našeho stolu vzdálil, rozhodla jsem se dojíst a dopít to, co jsem před sebou měla. Večeře už se nám chýlila ke konci a Wolfram se brzy ujal placení. Už jsem se začala zvedat a chystala jsem se odejít, když mě zastavil Richard. Vrhla jsem po něm pohledem. Nemohla jsem říct, že jsem od něj někdy tuhle otázku nečekala, ale zrovna teď jsem na ni nebyla příliš připravena. Párkrát jsem rychle zamrkala a lehce jsem naklonila hlavu. "Nenosím šperky," začala jsem. "Asi sis toho nikdy nevšiml, ale prostě šperky nenosím, ačkoliv některé mohou být opravdu hezké. Nepřipadají mi příliš praktické." Nelhala jsem - tohle byl důvod, proč mě nikdo nemohl vidět ani s náušnicemi nebo jednoduchým náhrdelníkem. Neměla jsem je moc ráda a všude se pletly a zamotávaly. Richard nemusel vědět, co přesně se stalo s tímhle jeho prstenem. Nečekala jsem na jeho odpověď a zamířila jsem rovnou ven. Už byla tma. Možná krátká procházka o samotě potemnělou krajinou by nemusela být tak špatná. Ale ne, nepůjdu sama. Dala jsem se pomalu do pohybu směrem k hradu, když se ke mně připojil Richard. Nevěděla jsem, proč zrovna chce doprovázet mě, ale nechala jsem to bez komentáře. Celou cestou jsem zůstala zticha, jen jsem nám svítila na cestu hůlkou. Neměla jsem potřebu se s ním zapojovat do větší konverzace, vlastně jsem s ním moc nechtěla vůbec mluvit. A už jenom jeho přítomnost stačila k tomu, abych se obávala Heleniny reakce, pokud nás viděla. No... na to nechci moc myslet. Do hradu jsme došli docela rychle. Kolejí i pokojem jsem prakticky prolétla, jen abych si vzala věci, které bych mohla ve sprše potřebovat, a vyrazila jsem ven. Cestou z koleje jsem se pouze mihla kolem Wolframa se Sinestrou, kteří šli na kolej, a mířila jsem přímo do umýváren ve druhém patře. |
| |||
Velká síň Pondělí, 13. září Becca Škubanec to byl pořádný, ani bych se nedivila, kdyby tam Becce opravdu zůstala jen pleška! I proto se tam opravdu podívám. “Nooo…“ řeknu s dramatickým váháním. “Ale ne, pleš ještě ne, na to je to moc malý,“ zazubím se. “Neboj, to se schová!“ Kouzla jsou šikovná, přesto mi z kalhot nedostanou všechno. Minimálně mám pořád pocit, že tam něco musí být vidět! Jsem prostě šikovná, no! Hlavně na polévání vlastního klína! “Můžeme porovnat, Myška taky potřebuje vydrbat. A moc se mi do toho nechce. Je teď tak náladová,“ stěžuju si. “Doufám, že budu taky jednou taková,“ uchechtnu se. “Dobře, tak jezero teda ne. I když by tam bylo hezky takovej západ slunce…! A když nechceš za ďasovci… Mně teda taky dneska pocuchali, ale přes svoji plešku jsem si sčesala zbylý vlasy.“ Jo, to byl taky zážitek. Vypadala jsem jak po zásahu elektrickým proudem! Nicméně Becs navrhne minimálně podobně dobrou alternativu. “Koně? Proč ne! Už se těšim na jezdectví, dlouho jsem je neviděla! Takže beru,“ přikývnu hned, do kapsy strčím několik jablek, vlastně všechny, co mám kam narvat, a vydám se ze síně pryč! Pěkně směrem ke stájím. “Stejně by Protiva zasloužil, takhle napadat studentky,“ nadhodím po chvilce cesty. Moc jsem nevěděla, o čem začít. Stěžovat si na Runu? To se mi nechce. Alespoň s tím začínat. Je mi to totiž líto, i když jí vztah přeju. |
| |||
Prasinky -> Ošetřovna Zmijozelští, pak Helen s Nikem a případně všichni okolo Pondělí, 13. Září Papričkový souboj nakonec mezi mnou a Nikem není nutný, jak Helen usoudila. Trošku mě to zklamalo, měl jsem rád výzvy, ale zároveň jsem rozhodnutí své kamarádky respektoval a nehodlal jsem ze sebe dělat šaška pro nic za nic. Ale ať si říká, co chce, stejně vím, že bych byl její favorit já. "Takže nám nepovíš, na koho bys sázela, hmm?" Opřu se loktem o stůl a věnuji jí lehce podezřívavý pohled, to už se ale ozval Domenico s tím, že si kvůli mě žaludek nezruší. Taky jsem se zasmál. "Tak tedy někdy jindy." Mrknu na něj a konečně se pustím do jídla. Strašně hezky to voní. Konverzaci u stolu přecházím jen s tichým žvýkáním. Nějak jsem neměl chuť pouštět se do vášnivé debaty svých spolužáků, kteří se po většinu času nedokázali společně bavit o něčem, co by alespoň vzdáleně nepřipomínalo otevřenou nenávist jak ke spolužákům tak profesorům. A přitom je tady tolik lepších témat ke konverzaci, třeba slečny! Netrvá to dlouho a dovnitř si to nakráčí neohlášená návštěva. "Dobrý večer, pane profesore. Mile se na něj usměji, ale poté svou pozornost opět přesunu k talíři. No co? Přece něco tak dobrého nemůžu nechat vystydnout! Snape se ale zdá stejně zaujatý jídlem jako já. Svým děsivě tichým krokem, u kterého občas zapochybujete, jestli po té zemi vážně chodí, oběhne celý náš stůl a všem zkontroluje, zda to, co si objednali, nějakým záhadně trhlým způsobem neporušuje školní řád. Teda, alespoň mě to tak přišlo. Byl vždycky takhle... zvláštní? No, i když, u našeho kolejního vedoucího se slovo "zvláštní" vždy posouvalo na vyšší úroveň. Když se ke mě Helen nakloní a zašeptá mi svůj nápad, nevím proč, ale přijde mi to jako dobrý nápad. Správně, proč nezajít za profesorem a nepozvat ho na skleničku? Jenže sotva vstanu od stolu, nějak si to rozmyslím a opět se usadím. "Raději ne, nevypadá, že by chtěl být rušen." Usměji se jak na Helen tak na Nika. Čas ve společnosti Zmijozelských neúprosně utíká a nakonec se mi zdá, že už by mohl být vhodný čas k odchodu. Hlavně proto, že mi neunikl onen zkázonosný pohled Helen na Barču ve chvíli, kdy Richard zmínil jakýsi prsten. Ajaj. Pohlédnu na Helen. Věděl jsem, že je hodně žárlivá, ale i tak, rozhodně si nezasloužila, aby se k ní Richard choval jako k hadru. Sice to na ní nešlo poznat, ale i tak vím, že ji to muselo bolet. Zvednu se od stolu ve chvíli, kdy to samé udělají i Dee s Caylusem. U všech mourovatých koček, Dee to s tím pitím zase trošičku přehnala. Otočím se zpátky na Helen, že ji vytáhnu na nohy a vezmu někam pryč od Richarda a Barči, jenže co to nevidím! Už se kolem ní motá Nico. Ta mazaná liška využila situace, kdo by to byl čekal?! Upřímně se na ty dva zašklebím, když se mě Nico zeptá, jestli se chci připojit. Hlavně teda na něj, tušil jsem, že to udělal schválně, aby se mi tím vysmíval. To si piš že chci! Liško podšitá, přístě tě nenechám vyhrát tak lehce. Při té myšlence se na svého milého spolužáka ďábelsky zazubím, obléknu si svůj kabát a společně s Nikem se jako doprovod Helen vydávám ven z hospody a Prasinek směrem k hradu a ošetřovně, kam chtěl Nico pravděpodobně Helen vzít. Celou cestu jdeme v nepříjemným tichu. Ticho je špatné, člověk má pak čas přemýšlet, a to občas není to nejlepší. Proto si začnu pískat jednu veselou znělku z reklamy na medové křupky, kterou jsme se sestřenkou jako malí milovali. Ale ani to očividně nepomůže, neboť Helen snad ani nevzhlédne. Takže se zhluboka nadechnu a řeknu první věc, co mě napadne, jen aby to ticho už konečně přešlo v něco jinýho, než nenávistný myšlenky na to, jaké pěkné "nehody" by mohly Barču potkat, což jsem předpokládal, že právě o tomhle Helen přemýšlí. "Koukejte na ten západ slunce," Nastavím dlaň proti posledním paprskům křižujícím stmívající se oblohu. "Jako by nebe hořelo." Zamumlám a pak se prudce otočím k Helen a Nikovi, jak mě napadne další myšlenka. "Bylo by skvělý, udělat si dnes večer výlet k jezeru nebo někam." Zazubím se na ně a pátrám v jejich tvářích, jestli se mnou nesdílí stejný názor. Pak se konečně ozve i Nico. Pokládá Helen otázku, což je dobře, napadne mě, že jsem se jí na to vlastně taky ještě nezeptal. Jen s úsměvem na tváři tiše pozoruji a poslouchám. Nakonec mi to ale přecejen nedá a taky se ozvu. "To zní svěle. Doufám, že jsme první na seznamu, kteří ten nový poklad mezi víny budou testovat." Pohlédnu na Nica s úsměvem největšího neviňátka. Kdyby se dostatečně soustředil, určitě by tam někde nad mou hlavou spatřil i levitující svatozář. Myslel jsem to samozřejmě vtipem, nejsem nějaký zvlášť velký milovník alkoholu, ale kdyby to náhodou vyšlo, určitě bych si dal. Pokud je to víno od Nica či jeho táty, nemám nejmenší pochybnosti, že bude stát za to. Doprovodíme Helen ke dveřím ošetřovny a každý se postavíme ke stěně po obou stranách jako dva strážní před dveřmi do komnat. "To je dobrý nápad! Nico, seš můj člověk!" Zasměju se, když navrhne, abychom si udělali noční výlet po pozemcích školy. Stezka odvahy, to zní hezky. "Co ty na to, Helen? Přece neodmítneš pozvání od dvou gentlemanů na procházku pod noční oblohou." Lišácky se na ni usměju. |
doba vygenerování stránky: 0.99288511276245 sekund