| |||
Hlavní síň: Nebelvírský stůl --> Nebelvírská věž --> Astronomická věž13. září, pondělí večer spolužáci u stolu, poté Rory Už jsem měla téměř dojedeno, když se u mě ocitla Lin. Jen jsem němě přikývla. Proč? Co chce...? Vždy za mnou chodili, když něco chtěli. Ne jen tak. Dokázala jsem to pochopit, nebyla jsem ten druh člověka, s kterým by jste jen tak plkali u jídla. Ale na druhou stranu kdo jiný by to měl být, než zrovna Lin. Svým způsobem jsme si byly lehce podobné svou uzavřeností. Ale opravdu jen lehce... Ona i tak nějak zapadala do celkového společenství. A já z něj nejspíš velmi vybočovala, když jsem si nyní od Diany vysloužila cosi jako povzbudivý úsměv. |
| |||
Hlavní síň Sam, Kayla, Týna V odpověď na Sam jsem se také zazubil. "Mám rád, když mluvíš hanbatě." Oplatil jsem jí toho pitomce a pobaveně se na ni zakřenil. Jo, byly jsme prostě dvojka, já a Sam. Totéž se všk nedalo říci o mojí čarokrásné kamarádce a Týně. Rozhodně se nejednalo o lásku na první pohled...vlastně ani na druhý a třetí. Vážně jsem doufal, že po zbytek večera dokáži udržet křehký mír, ale to se začalo zdáti téměr nemožné, když si k nám sedla Kayla, aby předala Samíkovi jakousi flašku. Se Sam jsme po očku sledovali, jak Týna zareaguje. Naštěstí se rozhodla být jen jedovatá. Christina vůbec byla samý led a jed už od doby, co si k nám přisedla Sam. Na mě ale kupodivu reagovala celkem mile. Tedy celkem mile na to, že to je Týna. "Že by tu se mnou chtěla sedět sama a ty holky jí rušily?" Bleskla mi hlavou kacířská myšlenka, tak troufalá, až mě její velikost málem srazila pod stůl jako kvasnicová šestnáctka Herkules. Totiž představa, že by Týna uznala za vhodné mi věnovat více než zdvořilý zájem, mě dokázala rozrušit a taky vyhecovat. Nicméně jsem si dal pozor, aby na mě nebylo nic znát. Samantha na mě zase dělala obličeje. Prý je milé, že jí tak věřím a že se sice bude snažit, ale nic neslibuje, ale já ji vidím až do žaludku. Sice určitě přemýšlí nad různýma výstřelkama, jakože mě oholí úplně dohola, nebo mi udělá růžový číro, nebo tak něco, ale ve skutečnosti se bude snažit, neboť jsem přeci její drahý kamarád. To, že jí věřím jsem myslel doopravdy. I když jsem všeobecně důvěřivý člověk, svoji hlavu bych svěřil jen pár lidem. Zrovna se chystám na Týnu promluvit, když do Síně vpluje ve velkém Protiva a začne dělat binec. Christina to odskáče chlebíčkem ve vlasech. Samozřejmě jí chci pomoci a vzhledem k délce mých vlasů je snad asi jasné, že mám s podobnými situacemi zkušenosti, než ale stihnu přikročit k činu, Týna si vezme pár ubrousků a zvedne se k odchodu. Po vzoru starých kavalírů také vstanu, protože dáma opouští stůl. Pak se zase usadím. "No, na rande jsem ji nepozval. Na druhou stranu mi věnovala jeden úsměv a nezazdila mě jako ostatní. To je zatím nejvřelejší chování, jaké Christina směrem ke mě předvedla." Pomyslím si a rozhodnu se brát celý výsledek mého dnešního stolování s Týnou jako pozitivní. "Tak snad si přesedneme k nám, přeci jen by bylo neslušné tu sedět tři havrani u hadího stolu, když důvod naší návštěvy zmizel." Řeknu a sám si přesednu k našemu stolu. Sám mám už dojezeno, takže čekám na Samíka, aby jsme se mohli "vrhnout na to." |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 U tří košťat → Květinářství Podvečer ♦ Sin, Richard, Helen, Nicolas, Dee, Conte, Barča Conte se rozhodl znít asi vtipně, ale jeho poznámka ohledně obrany proti pár ďasovcům byla naprosto bez špetky logiky. Pokud pátým ročníkem myslel na kouzlení, tak asi věděl, že tam při závodech v plavání málokdo bude mít s sebou hůlku ve vodě. A pokud tím myslel už vyzrálejší věk, tak z fyzického hlediska se stejně přesile ďasovců člověk neubrání ani škubáním, pokud jej chytí. Ještě jednou jsem si vzpomněl na ďasovce, kterému jsem pravděpodoně rozdrtil krk, pokud se tomu tak dá vůbec říkat a věnoval raději ostatním. Večeře ubíhá celkem suše. Kromě toho, že Dee se začala opíjet, aby se obloukem vyhnula nudným rozhovorům, se neudálo nic, co by nějak poutalo pozornost. Alespoň do té doby, než se ze stínů vynořila postava a sebevědomým krokem si to namířila k našemu stolu. Nedíval jsem se zpříma. Viděl jsem jen obrys, a proto jsem se už připravoval, jak se spolužáci rozhodnou nevítanou návštěvu odpálkovat a tím si všichni zlepší chuť k jídlu. Osoba přistoupila několika pomalými kroky a po uslyšení jedovatého a ostrého hlasu jsme pravděpodobně všichni postřehli, že je to profesor Snape. 'Proč by měl jako někdo zvát spolužáky z vyšších ročníků?' Rychle jsem zapudil myšlenku na Mirjanu a raději se snažil pochopit, o co se to tady Snape snaží. Nakonec jsem však nevěděl, co přesně Richard profesorovi řekl, aby nás pustil, tudíž jsem se do toho nezapojil, abych případně neodhalil Richardův klam, pokud nějaký je. 'Proboha, odkdy je Snape tak ukecaný a vtíravý?' Nechápal jsem. Snad každý očekával, že nás zkontroluje pouhým apatickým pohledem a ne že přijde rozebírat jídlo z obyčejného menu a nějakou medovinu zletilé studentky. Snape se odebere zpět do stínu a já si po chvíli zavolám obsluhu, které sdělím, že veškerá profesorova útrata je na mne. Nějakou dobu jsem ještě předstíral zaujatost pro konverzaci s ostatními, dokud všichni nedojedli a my se to nerozhodli nakonec ukončit a já mohl zaplatit útratu. 'Naštěstí tu mají dost levné ceny.' Ne že by to na můj život mohlo mít velký vliv. Dee s Caylusem odešli jako první a já už zde taky nechtěl příliš setrvávat, i když jsem stále netušil, kam dále se Sin půjdu. „Půjdeme se ještě někam podívat, takže se uvidíme pravděpodobně až před hodinou.“ Povím k Richardovi a vezmu Sin směrem ke květinářství. „Máš nějaké místo, kam bys chtěla zajít?“ zeptám se nenuceně. |
| |||
Velká síň Pondělí, 13. září Všichni u havraspárského stolu Nestačila jsem ani dokousat křidýlko, když se k našemu stolu přivalili další. "Ahoj bando," pozdravím je, ale do rozhovoru se nijak nezapojuji. Upřímně je mi celkem jedno, jestli zelení šli do Prasinek načerno, i když si nedokážu představit, jak by potom Richard spal. Z omylu všechny vyvede Al, když oznámí, že zmijozelští dostali výjimku. To mi nevadilo, ale co mi hnulo žlučí, byl netopejr, který si to k našemu stolu připlachtil. Jakmile se otočil k odchodu, protočila jsem oči a předstírala, že se dávím. "To nemá nic lepšího na práci, než buzerovat studenty?" zeptám se do éteru. Jak Cass zpochybní výmluvu na narozeniny, zamyšleně přikyvuju, zatímco odkládám okousanou kost. Má pravdu, holka. Než stačím cokoliv dalšího dodat, k Alovi se snese sova. Mrknu a Al je najednou na zemi. "Jsi v pohodě?" zeptám se ho spíš ze zvyku, než že bych opravdu očekávala odpověď. Jakmile nám oznámí novinu a poprosí nás, abychom to rozhlásili, přikývnu. "Jasně." Protože mám hlad, rychle si nandám nějaké maso a pečené brambory a začnu to do sebe ládovat jako nezavřená. Kdyby mě teď Snape viděl, asi by mu rupla žilka a my bychom měli konečně pokoj. Sotva dojím, ucítím ruku, jak mě chytá za vlasy. Překvapeně trhnu hlavou a Protivovi zůstanou v hrsti některé moje vlasy. Vyjeknu bolestí a do očí se mi nahrnou slzy. Naštěstí se brzy objeví Krvavý Baron a Protivu vyžene, takže se o svojí kštici nemusím bát. Mnu si zátylek a jsem tak fixovaná na vlastní bolest, že si ani nevšimnu, že i ostatní padli Protivovi za oběť. "To je fakt výborný, tohlecto," zaskuhrám, oči zabodnuté do zad Kayly, která si to štráduje k zmijozelskému stolu. To tam dneska máme sraz a nikdo mi to neřekl? Otočím se na Cass. "Nechceš se jít trochu projít?" zeptám se jích a vydoluju někde ze svých hlubin úsměv, ačkoliv v očích mám pořád slzy. Chci si s ní trochu popovídat bez toho, aniž by nám incesťačka slintala za zády. |
| |||
Hlavní síň > Toalety v přízemíSamantha, Patrick + okrajově Kayla, Naira13. září, Pondělí Má dlaň s pohárkem limonády spočine bez hnutí pár centimetrů od mých úst, když s překvapením naslouchám Patrickovu vášnivému monologu na téma, které jsem považovala za uzavřené. Měla jsem na mysli křestní jména. Mám chuť tuto svou myšlenku vyslovit nahlas, nicméně mlčím a trpělivě poslouchám, co má na srdci. Ne ve všem s ním souhlasím. Rozhodně bych příkladné osoby nejmenovala nahlas. Speciálně, když ona osoba seděla pár metrů od nás. Pochybuji, že v tomto věku kdokoli z nás svým rodinám něčím přispěl, přesto nevidím nic špatného na tom, když je někdo hrdý na svůj původ. Ne vše, co říká, je ale úplně scestné. Jistě, někteří to trochu přehání. Nikdy by mě nenapadlo své problémy řešit tím, že bych vyhrožovala postavením a vlivem své rodiny. Nebo rovnou někým ze svých rodičů, i když má matka by leckterým mým spolužákům mohla nahnat strach. Nebylo by mi to moc platné. Pokud bych měla úctu a respekt získat z činů svých předků, tak kdo ví, kde bych nakonec skončila. Napáchali víc škody než užitku a můj otec, ač mínil dobře, tomu jen nasadil korunu. Osobně preferuji si vše dělat po svém a vlastním úsilím. Vytoužená odměna je pak o dost sladší. „Vskutku. Až příliš dlouhé.“ Přitakám jeho úsudku a sleduji, jak jídlo ze stolů pomalu mizí. Ačkoli by mě ani nenapadlo, že tu budu tak dlouho, zatím se nikam nechystám. Společnost Patricka a Samanthy se nakonec nejevila tak obtěžující, jak jsem si původně myslela. Ani na moment při tom nezvážím, že bych jednomu z nich měla říkat jinak, než jejich plnými jmény. Nevhodné zkráceniny nebo dokonce hanlivé výrazy, ač míněné v dobrém, se mi příčí. „Jak si přeješ.“ Odpovím Samanthě sledujíc její prapodivný škleb, kterým nevím, co zamýšlela. Není nic jednoduššího, než jí říkat příjmením. Nakonec ale ani to nebude nutné, pokud naše komunikace bude na stejné úrovni jako doposud. Když nad tím tak přemýšlím, tak dnes jsem s ní prohodila více slov, než za poslední čtyři roky. Zajisté mě nevyvede z míry, když z toho učiníme světlou výjimku. „Jistě, že ne.“ Přisvědčím a potlačím své nutkání k tomu pár slov dodat. Komu bych to měla povědět? Ne jen, že to pravděpodobně nebude moc lidí zajímat, ale ještě bych byla za drbnu a těch je na této škole víc než dost. Zrovna se zájmem sleduji krátkou, citem nabitou výměnu slov ohledně jejich vzájemné důvěry, když do síně vtrhne Protiva. Jeho útoky na studenty jsou pověstné a samozřejmě ani tentokrát se jim těch několik vybraných nevyhnulo. Včetně mé maličkosti. Překvapeně zamrkám a hlava se mi nedobrovolně nakloní na stranu, když mi do vlasů zavítá chlebíček s pomazánkou. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči, přičemž cítím, jak mi oblemcané pečivo klouže po vlasech dolů. S mrazivě klidným výdechem se narovnám a přijmu ubrousky, které mi Samantha podá. „Děkuji.“ Brouknu a pak pečlivě, ve vší opatrnosti, abych si od pomazánky nezamazala ještě něco dalšího, začnu vajíčkovou pomazánku ze svých kadeří vytahovat. Alespoň natolik, aby se jedno mávnutí hůlky mohlo postarat o ten zbytek. Mezi tím se k našemu stolu přiřítí Kayla. Ve stejném stylu, jako prve Samantha. „Jsem ohromená tvou všímavostí.“ Odpovím s nanejvýš jedovatým úsměvem a ledovým pohledem sleduji, jak si drze sedá ke zmijozelskému stolu. Nehodlám přemýšlet nad tím, co tu pohledává a proč se rozhodla nám zkazit zábavu tím, že náš stůl začala obtěžovat svou existencí. Nebo proč si myslí, že je to takto v pořádku. Poslouchám jim sotva na jedno ucho, když vytahuji hůlku a očisťuji si hlavu. Možná bych se měla jít na toaletu ujistit, že jsem něco nevynechala. „Ne, to skutečně nejsem. A pokud bych byla, jsem si naprosto jistá, že bych je nechtěla strávit ve tvé samozvané společnosti.“ Lhostejně odložím použité ubrousky na stůl, než se zvednu. Nehodlám přitom odpovídat na její otázky. Jednak nevím, co Richard řekl Snapovi, aby je do Prasinek pustil, a jednak jí do toho nic není. Podívám se na Patricka se Samanthou. „Děkuji za vaši společnost. Teď, když mne omluvíte…“ Aniž bych se ohlížela, vydám se z hlavní síně rovnou na toalety. Nerozhlížím se u toho ani na jednu stranu. Nějaký Protiva mi nemůže být víc ukradený. Jsem značně rozladěna. Při chůzi počítám, kolik dělám kroků, což mě vždy dokázalo bezpečně uklidnit. Jakmile vejdu na toalety, přivítá mě čísi zpěvné broukání. Můj pohled potom přistane na Mrzimorské žirafě. „Nairo.“ Pozdravím ji a přistoupím k umyvadlům. S očima zapíchnutýma v zrcadle začnu pečlivě kontrolovat své vlasy. Snažím se u toho ignorovat fakt, že vedle mě stojí nejvyšší holka z ročníku, což může být krapet děsivé, vzhledem k tomu, že i přes mé podpatky mě převyšuje tak o deset čísel. Vedle vysokých lidí jsem si vždy přišla dost nesvá. Nemám ráda, když na mě někdo kouká shora. |
| |||
Velká síň -> toaletyPondělí, 13. září Mrzistůl Jsem unavená, tak svoje spolužáky ani moc nevnímám. Nic neřeknu, když se začne Alex v Benjiho (čí jinak asi?) ládovat masem, ani když Acai začne teatrálně zvyšovat hlas a následně cuchat Mau vlasy. Bez energie dělám v kari znovu cestičky, jen sem tam zvednu vidličku k puse, abych něco snědla. K rychlejšímu pohybu mě přinutí až Protiva, když na Alex a Coryho vylije čaj. Trhnu sebou, když na mě dopadne pár kapek, ale čaj je naštěstí studený. "Jste v pohodě?" zeptám se jich, jako kdyby jim snad trochu tekutiny mohla ublížit. Však oni se nerozpustí. Jestli ona to není karma za to mrtvé zvíře k večeři, hm? Kousnu se do jazyka, abych svoji poslední myšlenku nezopakovala nahlas. Místo toho se nevinně usměju a vyndám Corymu z vlasů kousek čajového lístku. "Zelený," řeknu a rozhlédnu se po Velké síni. Někteří spolužáci dopadli mnohem hůř, ale to těm dvěma říkat nemusím. Nakonec se zvednu. Jídlo už na stolech není a já se s ostatními moc vybavovat nechci. "Uvidíme se ve společence," protáhnu se a zívnu. Pak ukážu na Coryho. "Musíš mi ukázat to tvoje kotě!" řeknu a tím ho potenciálně vyoutuju před těmi, kdo o jeho novém společníkovi ještě nevědí. Rychle zkontroluju, jestli Protiva vážně vzal kramle - fakt nechci skončit se solí ve vlasech jako někdo - a rychlým krokem se vydám z Velké síně. Venku si všimnu, že mi na ruce přistála malá porce bramborové kaše, tak zapluju do nejbližších umýváren, abych si ruce umyla. Broukám si u toho mamčinu oblíbenou písničku. |
| |||
Velká Síň Patrick, Týna, Kayla, ostatní Pondělí, 13. Září „Ne, to nejsme.“ potvrdí Týna skutečnost, že nejsme přátelé a uvrhne na mě tak ledový pohled, až mě zamrazí. Brrr, to je zima. Nemáte někdo kabát? Ale nemůžu si pomoct a vnitřně se pousměju při pomyšlení, že by Týna vlastně úplně v pohodě mohla fungovat jako takový chodící ledový paprsek a mrazit blízké i daleké okolí. Hehehe. A v téhle příjemně veselé náladě bych klidně i mohla zůstat, jenže to už se Týna rozpovídala o svojí teorii o jménech. Já nejsem líná. V duchu na ni uvrhnu vražedný pohled, nevím, možná že se kousek z něho promítl i do skutečnosti, ale o to se nějak nestarám. Neházej lidi do jednoho pytle jen podle vlastního uvážení. Ledová královna, jako ty, nemůže mít ponětí, co se druhým honí v hlavě. Mám sto chutí vyjet a říct jí to do očí, ale vydržím to. Ne, tohle nestačí k tomu, abych vylítla. Jindy možná, nebo u zcela neznámého člověka taky klidně, ale teď tady u stolu s mým docela důležitým kamarádem a Zmijozelskou lady, se kterou se mi už konečně povedlo jakž takž vycházet, by to nebylo zrovna nejlepší. Naštěstí mi dá dost dobrý důvod, přesměrovat své myšlenky na jiné téma. Je to tenhle důvod, proč nesnáším své rodné jméno? Fakt, že s těmi lidmi nechci mít společný ani jediný vlas či buňku na těle? Vlastně jediný člověk, u kterého jsem kdy byla s to skousnout fakt, že mě občas osloví "Samantho" je Charlie. Hmm... zvláštní. Ale i tak, je pozoruhodné, jak jediná krátká zmínka o rodičích dokáže tak rychle zvrátit dobrou náladu v něco mezi melancholií a vztekem na celý zpropadený svět. Nějak se dál do děje nezapojuju, jsem zticha a spíš bloumám ve svých myšlenkách, nepřítomně se přehrabujíc v misce salátu. Náladu mi krapet zvedne až ono Patrickovo kokrátní. K mému pobavenému úsměvu se přidá i Týna "Tak dobře, Pitomče." Stále s podepřenou hlavou se na něj nevinně zazubím, aby věděl, že to nemyslím vážně. Tak nějak mi bude jedno, jak na mě zareaguje Christina, tohle byla pro mě s Páťou jedna z forem, jak si ze sebe navzájem dělat legraci, nikdo mi to nezkazí. Ale vážně, ten kluk má hodně dlouhý jméno! Chápu, že má radši, když se mu normálně říká "Patrick", každému by dříve došel dech, než by vyjmenoval všechny jeho tituly. "Mě říkej nadále prostě Sam." Usměju se na něj a poté pohlédnu na Týnu. "Byla bych ráda, kdybys mě tak oslovovala i ty, Christino, ale pokud by to pro tebe byl moc velký problém, nejmenuj mě prosím potom vůbec." Taky se nějak pokusím o úsměv, ale kombinace falešného úsměvu s vážným výrazem nikdy nevyjde dobře. Ale co už? Jen nad tím pomyslně pokrčím rameny a strčím si do pusy další kousek masa, zatímco se rozhlédnu po Velké Síni. Lidí už tu bylo docela dost. Když narazím na Mrzimorský stůl a tam na Mau, jen povytáhnu koutek úst do přátelského úsměvu a mírně pozvednu ruku na pozdrav... teda, pokud si mě vůbec všimne. Hmm, mají tam docela živo. Stejně tak u havranů rozhodně nechcípl pes. Obrátím se zpátky ke svým dvěma spolusedícím, páč zaslechnu své jméno a k němu něco jako pochvalu. Jo tak ty mi teda důvěřuješ, jooo? Jen, abys chlapče nedělal osudovou chybu. ^^ "To je od tebe tak milé, že mi tolik věříš." Věnuju mu šibalský ale zcela nevinný úsměv a zapřu se lokty o stůl. "Budu se snažit, ale nic neslibuju." Vypláznu na něj jazyk a pak se zazubím. Hehe, náhodou by byla docela sranda, kdyby měl můj drahý kamarád flekatou hlavu... Jako Milka! A v tom se stane něco úžasnýho! Vzduchem totiž začne létat jídlo... doslova. Ani to nepostřehnu a do Velké síně vtrhne Protiva a začne terorizovat nic netušící studenty. Prostě paráda! Teda... pro přísedící, ne pro aktéry toho všeho. Třeba Becca to schytala docela ošklivě. Snad to doroste a nebude už navždy plešatá. Stejně tak i náš stůl se Protivově řádění nevyhnul. Teda, já a Patrick jsme z toho naštěstí vyvázli v pohodě, ale Týna... no, řekněme že ta nová vizáž jí tak úplně nesedla. Vypadala svým způsobem jako chodící vajíčková pomazánka, prostě k nakousnutí! Asi bych měla něco udělat. "Eh, tady máš-" Začnu a natáhnu k ní ruku s pár čistými ubrousky, kterým se před roztřikem pomazánky podařilo ubránit, ale to mi do řeči vskočí Kayla, která se u našeho stolu objevila, jako by ovládala mistrovský level teleportace. Rozšíří se mi oči zděšením, když opakuje mé dřívější drzé chování a jen tak bez čekání na odpověď si k nám přisedne a ještě uloupí nějaký oříšky. Rychle pohlédnu na Týnu a když si všimnu jejího výrazu, mé zděšení se prohloubí ještě víc. Ale ne. Zasténám v duchu a chytnu se za hlavu. Ve skutečnosti však stále zírám na svou spolužačku, která nejen, že udělala, co udělala, ale ona si Týnu... dobírala? A to zcela zřetelně. Ten výsměch z ní byl přímo cítit. "Kay, poslyš- ale víc jsem říct nestihla, opět, neboť mi do rukou vrazila flašku, kterou jsem předtím darovala Angie. Heh, úplně jsem zapomněla. |
doba vygenerování stránky: 0.96567988395691 sekund