| |||
Alastor , zmijozelští, Snape Pondělí 13. září Na tváři mi zářil spokojený úsměv plný zadostiučinění. Byla jsem ráda, že se Sin přidala k popichování Byrdové. Bylo mi fuk, co na to řekne Princ. Sice to byla jeho přítelkyně, ale koho to zajímalo? Mě teda ne. Co bylo moje, to bylo moje. Z tranzu mne vytrhla až moje sekaná, která přistála na stole a Richardův dotaz. Na co že se to ptal? Zvedla jsem hlavu z Princova ramene, zaostřila na našeho prefekta a s perfektním úsměvem jsem zavrtěla hlavou. "Nedělej si starosti. Rozhodně nejsem jako Calvin. Je mi dobře, ale děkuji za obavy." S potměšilou radostí se začnu věnovat sekané, kterou začnu pomalu krájet a ochutnávat. Kroketa. Paprička. Upřímně chápu Ríšovu starost. Přeci jen už nějakou dobu nespím u sebe na pokoji, ale noci trávím v Princově posteli. Byli by to právě kluci, kdo by zažili nepříjemnou noc plnou mých zvratků. Co tu dělá Snejk? Ten asi taky nemá žádný sociální život... To musí před vyučováním ještě chodit chlastat? "Dobrý den," pozdravím našeho kolejního s odměřeným úsměvem. Díky bohu za jídlo. Prázdný žaludek není na alkohol moc dobrý. Je mi už trochu líp, tudíž ani nevypadám tak podezřele. Chci už něco říct, ale ostatní mne předběhnou. To si ani nemůžu dát skleničku? Osmnáct mi už bylo! A i kdyby... Měl by to přehlédnout vzhledem k tomu, jakej hnusnej hábit mi přivezl místo bundy... Můj hlavní chod mě naštěstí zaměstná. Sním jen část a tu další nechám Princovi, aby ji dojedl. Ještě si musím nechat místo na dort. Sem tam usrknu medovinu a pohledem zahlédnu ke kolejnímu, který sám popíjí v koutě. Je mi ho vlastně líto. Neměla bych se sebrat a jít si s ním trochu pokecat? Chudák! Jakékoliv další myšlenky na Snejpa ale vymaže příchod jahodového dortu, který vypadá fantasticky. Skoro mi ukápne slina. Přistrčím talířek ke Caylusovi a otevřu pusu, aby mě mohl nakrmit. Samozřejmě ho nechám, aby něco snědl i sám. Sama bych to už nedala. I když se do žádných větších konverzací nezapojuji, i tak mi ten čas uběhne rychle. Než se naděju, je večer. I když mi už trochu slehlo, cesta domů lehká určitě nebude. Medovinu jsem si nechala až nakonec, aby mě trochu rozehřála před cestou. Ještě před odchodem poděkuji jak Ríšovi, tak i Wolfovi za pozvání a zaplacení a po boku Cayluse se vydám zpět do hradu. Nechám ho, aby nám na cestu svítil Lumosem, zatímco se ho držím za paži, abych neupadla. Stále cítím v krvi medovinu. Čerstvý vzduch mi ale dělá dobře, a tak po příchodu do Hradu mám tváře zarudlé o dost míň než v Hostinci. "Ještě musím něco zařídit..." Mávnu na Cowluse rukou a nechám ho, aby odešel. Tady můj večer rozhodně ještě nekončí. S širokým úsměvem se vydám směrem k Hodinové věži, kde jsme měli mít s mým drahým přítelem sraz. Jdu raději pomalu, aby se mi náhodou nezamotala hlava. Nechtěla bych zrovna teď spadnout ze schodů. Pokud není příliš zadumaný, tak si mého příchodu nejspíš všimne. Notnou chvíli ho jen tak zezadu pozoruju. Na tváři mi mimoděk vyskočí mírný úsměv. Nevím, jestli je to ještě medovinou nebo jen tou chvílí, ale přikročím k němu, ovinu mu paže kolem hrudi, přitisknu se k němu a obličej zabořím do jeho hábitu. "Chyběla jsem ti?" |
| |||
Diana, Thomas a ostatní zmínění Pondělí 13. září Soustrastně se na Angie usměju a dál už ji pozorností nijak vehementně nezahrnuji. Vím, že to nemá ráda, a tak veškerou svou pozornost věnuji Dianě. "Nó... Fifinka je ještěrka..." Rozmáchnu se rukou tak, že skoro převrhnu sklenici s džusem a zasměju se. "I když se to nezdá, má sakra rychlí nohy. Vůbec jsem s tím nepočítala! Upřímně doufám, že mi nezdrhne při hodině, to by byla teprve švanda," s plnou pusou se zašklebím nad tou představou. S mým štěstím bych ještě přizabila půlku spolužáků. Přátelsky do Di šťouchnu ramenem. "Však on se určitě objeví. Určitě jenom něco vymejšlí s klukama, ne?" Sourozence nemám, a tak netuším, jak takové pouto funguje. Že by cítili nějaké vnitřní spojení? Výše jmenovaný však nedlouho poté dorazí. "No vidíš, říkala jsem to." Usměju se na Dianu a s úsměvem Thomasovi kývnu. "Jasně! Jezero je super." Ještě než se zvednu se u nás zastaví Alastor, který mi sdělí informace ohledně dnešní hodiny. Poděkuju mu a spolu s dvojčaty se zvednu. Po jejich příkladu si do kapes nacpu několik jablek, abych úplně neumřela hlady a ještě se napiju džusu. "Nejsi jediná... Co když chce člověk spát? To nikoho nenapadlo?" Přidám se k Dianině stížností a protočím oči. Měla jsem problém se soustředit ve dne. A co teprve v noci... měla jsem si dát kafe... "Přesně! To ti nebaštíme, Tome. U kluků může takovejhle pohled znamenat jediný - buď máte něco v plánu nebo jste probíraly hoky. Tak co?" Nenechám si ujíst příležitost, abych se ke kamarádce přidala. Jsem zvědavá, co z Thomase vypadne. Nebelvírští byli proslulí průšviháři, především Dan a Kenji, ale nepochybovala jsem, že by se k nim Thomas nedokázal ihned přidat. Mlčky a s úsměvem jsem pozorovala, jak se dvojčata předhánějí v žabkách. Jeden kámen jsem si taky vzala a zkusmo jsem ho zkusila hodit. Výsledek nebyl vůbec špatný. Nedlouho poté už jsme sledovali západ slunce, který byl fakt boží. "To je nádhera!" I za těch pět let jsem si na ten pohled úplně nezvykla. Pořád bral dech. |
| |||
19:30 - 20:00 13. září Čas neúprosně běžel a hodiny brzy odbyly půl osmou. Večeře již skončila a stejně, jako se na stolech jídlo objevilo zase zmizelo. Jediné, co mohli opozdilci po vstupu do hlavní síně spatřit, byly poloprázdné stoly, na kterých se vyjímalo jídlo, které mělo k bohaté hostině daleko. Žádné grilované a pečené maso. Žádné šťouchané brambory ani čarovný losos. Dokonce zde nebyly ani fontány s čokoládou, do kterých jste si tak rádi namáčeli kusy jahod. Mísy s dezerty byly pryč a teď jste si mohli tak akorát namazat chleba džemem. Hlavní síň však brzy prořídla i v počtech studentů a ti začali jídelnu rychle pomalu opouštět. Jejich kroky vedly různě. Někteří se vydávali ještě ven, dokud je tam aspoň trochu světla, jiní se rovnou odebírali na pokoje. Další pro změnu chvátali do umýváren a jiní šli naposledy navštívit kamarády na ošetřovnu. Školník Filch stál před hlavní síní a se svým typicky nabubřelým výrazem vycházející studenty pozoroval. Fred a George neunikli jeho zlobným výhrůžkám stejně, jako někteří studenti Protivovi. Ten se s hlasitým křikem nahrnul do hlavní síně a začal terorizovat některé ze studentů. |
| |||
Hlavní síň Daniel, Lin, Marie a ostatní u stolu 13.9. Jen pokrčím rameny, když zmíní Christiny matku. Jsem si jistej, že jsou obě naprosto stejné. Aká matka, taká Katka. Vyslechl jsem si návrhy, které ohledně dopisu padaly, ale nakonec jsem souhlasil s tím, že bychom se měli jít nejdřív navečeřet. S plným žaludkem se přemýšlí stejně o něco líp. ,,Tak fajn." Schoval jsem dopis v pokoji a s klukama vyrazil na večeři. Ti dva si cestou furt o něčem povídali, ale já nebyl s to přestat na ten dopis myslet. Myslel jsem, že takovéhle vdavky z donucení nebo z povinnosti už dávno přešly tuhle dobu. Z myšlenek mě vytrhne až Daniel, který si četl nástěnku a mluvil cosi o Zapovězeném lese. Poslouchal jsem ho jen na půl ucha, takže se vsadím, že ve středu nebudu mít o náhradní hodině ani povědomí. Došel jsem s nimi do hlavní síně a sedl si k nebelvírskému stolu. Pozdravil jsem přítomné a začal si na talíř nakládat jídlo. Do konverzace jsem se nezapojoval, jen jsem mlčky jedl a poslouchal, o čem zrovna kdo mluví a jestli nezaslechnu nějaký drb. Po chvíli ke stolu došla i Erika, Marie a Lin. Jen při pohledu na Eriku jsem znovu zrudl a zabořil pohled do talíře. Ještě stále jsem měl hodinu kouzelných formulí v živé paměti. Proto jsem se otočil na Marii, s kterou se jinak příliš často nebavíme a rychle se začal na něco vyptávat, abych zahnal vzpomínky na poslední hodinu. ,,Jste byli hrát ten famfrpál?" podíval jsem se na Lin i Marii. ,,Darri se u nás v pokoji stavoval. Jak to dopadlo? Zranil se někdo?" U většiny famfrpálových tréninků nebo zápasů se vždycky někdo zranil. Málokdy se stávalo, že by nebyla aspoň jedna naražená ruka. Mezitím ke stolu přišel i Dragon, který nás obeznámil s další hodinou, která se měla tentokrát konat až pozdě večer. ,,Ty vole mně se nechce." Zabručel jsem otráveně a pohlédl na Dana s Kenjim. ,,Jsem myslel, že už máme dneska volno a on přijde s další debilní hodinou." Založil jsem uraženě ruce na hruď. Čas neúprosně letěl a večeře brzy skončila. Většina jídla ze stolů zmizela a před námi zůstaly už pouze sendviče, snacky a cokoliv, co stačilo na zahnání hladu do snídaně. Debata u stolu i nadále pokračovala a já se jen mlčky rozhlížel po hlavní síni, kdo tu ještě je a kdo už odešel. Neuniklo mi, že Zmijozelský stůl, převážně místo, kde seděli lidi z naší třídy bylo poloprázdné a seděla tam pouze socka Christina. Tak ona se s tou Reginou doopravdy kamarádí jen proto, že z ní má výhody. Při pohledu na ni jsem si vzpomněl na dopis, a při vzpomínce na její dopis, jsem si vzpomněl na další dopis. Na dopis, který jsem ještě neodeslal. Otočil jsem se k Danovi. ,,Hele, byl jsi v sovinci už? Potřebuju poslat ten dopis kvůli Prasinkám." Oznámím mu a koutkem oka zaregistruji, jak Thomas s Dianou někam odcházejí. Myslel jsem, že po večeři budeme znovu probírat ten dopis! Kam jako jde?! |
| |||
Hlavní síň ---> na cestě k jezeruAngela, Thomas a NoellePondělí 13. září Během povídání s Noelle loupnu očkem po Angele, která si všímá jídla a konverzaci přenechala mě. Postupně se začínají scházet spolužáci, které uvítám buď pokývnutím hlavy nebo pozdravem. Jak se začíná osazenstvo stolu rozrůstat, začíná být Angele nesvá. Je obdivuhodné, že jsme spolu vedly na Angelu docela dlouhý hovor, vzhledem k tomu, jak je uzavřená. Během povídání s Noelle a ládování jídla do sebe, zaznamenám, jak si Lin sedne vedle Angely a spustí jednu větu za druhou. Musím se pousmát, ale přeci jen to bude pro Angelu asi trochu náročné. Mrknu na Angelu a usměju se – jen taková malinkatá podpora. Holka vypadá, že by odtud nejraději zmizela někam, kde bude sama. |
| |||
Velká síň-->Společenka-->Hodinová věžCass, Becca, Kayla, Patrick, Sam, Noelle + Všichni Mrzimorští, co zavítají do společenské místnostiPondělí 13.9. „Já se s tebou nepřu o tom, jaké to je, jen říkám, že by to mělo být jinak. Měli bychom myslet víc na sebezdokonalování a na to, jak budeme prospěšní společnosti. Ale svět není dokonalý. I v mudlovském světě se prosazuje individualita a nikdo už nemyslí na to, že už nikdo nemůže umět všechno a je tedy nutné spolupracovat a tvořit větší celek.“ Naštěstí ono citlivé téma rychle opouštíme a jdeme se bavit o Dianě Blackové. „Jo, je trochu trhlá. Dnes jsem s ní byl ve dvojici na bylinkářství. Ale je fajn. Vlastně jsem tu za celou dobu neměl důvod si až na pár výjimek stěžovat.“ V tu chvíli do síně přiletí sova. Večer? To snad není možné. Jaký idiot si nechává poslat sovu takhle pozdě večer, mimo normální čas? No, to je jedno… hlavně když to bude daleko ode mě. K mému překvapení však sova míří blíž a blíž ke mně. A je u mě. Snažím se jí odehnat zběsilým mácháním rukou a dopadne to tak, že o chvíli později ležím rozpláclý na chladné zemi a na moji hlavu dopadá dopis, který sova nesla. Postavím se, opráším oblečení a poté si opět sednu, abych si mohl dopis přečíst. Ne, nemohla ho pustit z výšky… musela se semnou nejdříve chtít setkat osobně. Jak já nesnáším sovy. „Hmmm, astronomie nebude na věži, nýbrž na kopci za Hagrodovou hájenkou. Máme si vzít hůlky, teplé oblečení a učebnice astronomie. Jdu to napsat do společenky. Řeknete to když tak ostatním, co potkáte?“ Nevím, takhle narychlo mám strach, že se to k některým spolužákům nedostane. Ale tak snad ne. Vstanu od stolu a rozhlédnu se po velké síni. Dojdu nejprve k Noelle a poté i k Sam a Patrickovi, kteří neseděli v našem hloučku, ale vidím je okolo. „Ahoj. Dneska bude astronomie přesunuta na kopec za Hagridovou hájenkou. Ale bude to furt od jedenácti. Nemáme si zapomenout teplé oblečení, učebnici a hůlky.“ Poté spěšně opustím velkou síň. Namířím si to přímo do společenky, kde pergamen přehnu před částí s instrukcemi pro prefekty a připíchnu na nástěnku. Hodina astronomie proběhne venku na kopci nad Hagridovou boudou dle plánovaného rozvrhu v 11 hodin večer. Dostatečně se oblečte, nezapomeňte si hůlky, učebnice astronomie a dostavte se prosím včas. Rovnou to oznámím spolužákům z našeho ročníku, kteří ve společenské místnosti již jsou. Posléze vyjdu ze společenky a přemýšlím, kdo o tom ještě neví. V tuhle chvíli mě napadá ještě Cho, která se ale na nástěnku kouká ráda, stejně na tom bude i Sebastien a snad i David. Jediný, kdo mě napadá, že by mohl přehlédnout výzvu a ani jsem ho neviděl na večeři, je Rory. Ale tak v deset budeme v ložnici všichni, dám mu vědět tam. Správně bych měl stejně asi dovést spolužáky na pozdní hodinu osobně, přeci jen je to po tradiční večerce. Nyní vyrazím pomalu po chodbách v naději, že na některé neinformované spolužáky narazím, až mě mé bloumání zavede k hodinové věži. Začnu vzpomínat na Dee a tak se tam na chvilku zastavím… možná na větší chvilku. Oddám se klidu, který narušuje jen hukot větru přes okna hodinové věže. Mám tohle místo opravdu rád. |
doba vygenerování stránky: 1.058366060257 sekund