| |||
Velká síň Cory, Naira, Alex, Acai “Fakt jo? To jsem ani nevěděla!“ Se zájmem kývám na instrukce Nairy a přitom ji sleduji. Věděla toho opravdu hodně, především v péči o zvířata. “Snad jo, případně v Prasinkách určitě taky něco seženeš.“ Pokývu souhlasně hlavou a ke konci stočím pohled směrem ke Corymu, aby věděl, že je to na něj. Zrovna tam s ním asi nepůjdu, ale jsem si víc než jistá, že se v naší koleji najde nějaká jiná ochotná duše, která ho do toho obchodu prostě dostrká. Třeba Naira, i když dneska se zdála nějak bez energie. Byl to dlouhý den, asi je unavená… A ještě rozhodně nekončí. Jakmile nám Cory začne děkovat, přátelsky ho poplácám po rameni. “Ale prosím tebe, to nestojí za řeč.“ Zářivě se na něj zazubím, přičemž od sebe odstrčím prázdný talíř. Přitáhnu k sobě ještě jako sladkou tečku jahodovou tartaletku, kterou s potěšením sobě vlastním začnu konzumovat. V tu chvíli se u dveří konečně ukáže Alex, ovšem bez Benjiho. Se zájmem si ji prohlédnu, hezky od hlavy až k patě. Zdála se mi nějaká překvapivě šťastná a nabitá energií. Měla krásnou barvu vlasů, která zářila na míle daleko a ještě hezčí tetování. Asi i trochu změnila proporce, protože košile jí byla větší. Myšlenky na příčinu tohohle všeho zaženu. Jestli je šťastná, jsem samozřejmě ráda, ale detaily vědět nemusím. Trochu s podezřením se podívám na Coryho, který její stav okomentuje, on asi všechno vědět chtěl. A jsem si víc než jistá, že Alex se rozhodně nebude ostýchat. “Ahoj fešando. Ty vlasy jsou úplně úžasný a ty tvoje tetování! Taky by se mi tahle super schopnost hodila.“ Pobaveně se na ni zazubím, ale především její ruce si ještě jednou pořádně prohlédnu zblízka. Vypadaly báječně. Vlastně Alex byla celá báječná. Společně s efektem větší košile teď prostě vypadala… tak správně žensky a jemně. Bylo zvláštní, že s ní nepřišel Benji. Možná bychom mu měli vzít trochu jídla. Při pomyšlení na hladového spolužáka (kór všežravého Benjamina) se rozhlédnu po stole, co bychom mu mohli vzít. Všimnu si brokolicového quiche, který si se mnou dneska dával k snídani. Vypadal, že mu fakt chutná. Vezmu pár kousků a naskládám je na ubrousek. “Vezmeme je Benjimu ne? Asi už večeři nestíhá…“ Prohlásím k ostatním a pokusím se je co nejlépe zabalit, abych na ně případně nijak nesahala, nebo mi nevypadaly, až je ponesu. Nebo kdokoliv jiný. V závěsu za Alex přijde i Acai. Na přivítanou se na ni usměji s pozdravem na rtech, ale zdála se nějaká ztracená v myšlenkách. Hmmmm… Neměla jsem moc čas si všímat, jak se jenom tak přehrabuje v jídle, protože jsem ještě pořád obdivovala nový vzhled Alexandry a přemýšlela, jak by bylo super, kdybych tohle uměla taky. Jakože fakt uměla, ne že by to bylo jako se vším kouzlením a já měla jedno ucho větší než to druhý a naprosto nesymetrický properce, který by se pořád měnily. Určitě bych si zmenšila čelo, usměrnila výšku, trochu změnšila oči, dala svým vlasům nějakou zajímavější barvu a především bych chtěla nějaké ty ženské rysy. No, snít můžu, ale lepší to nebude. Probírám se z transu, kdy jsem téměř hypnotizovala krásnou rudou barvu Alexiných vlasů zrovna ve chvíli, kdy mě kolem krku objímá něčí paže a druhou mi začne cuchat vlasy. Vyplašeně sebou cuknu a vyvalím oči na Acai, která mě nazve čarodějnicí, protože vůbec nemám ponětí za co. “Cože? Vyhrknu mezi bojem, který se s ní snažím vést, ale nakonec je to spíš šikana. Acai byla malá jako skřítek, ale jako dítě musela sníst hrozně moc špenátu. Jakmile mě měla ve svěráku, nepřestala, dokud se jí nezachtělo. Zaboří mi hlavu do ramene a já jsem zmatenější o to víc. Věčně nekontaktní Acai si najednou schovává obličej do mé ruky a drmolí něco o tom, že jsem ji v něčem nechala. Trochu mě to vyděsí. Jakože jsem něco fakt pokazila… “O čem to mluvíš Acai?“ Nechápavě se snažím zachytit její pohled, ale jelikož má pořád schovaný obličej v mojí košili, šance je nulová. Její náhlá otočka co se týče osobního prostoru o sto osmdesát stupňů, mě vykolejí natolik, že dokážu jenom ztuhle sedět. Druhou rukou si jenom trochu přihladím vlasy, které mi po jejím atacku trčí na všechny strany. Nevím totiž, jestli jí teda jako můžu obejmout kolem ramen, nebo to by bylo blbý nebo já fakt nevím! Až zázračné slovíčko ‚kumbál‘ mi napovědělo, o co se vlastně jedná a o kom mi to celou dobu mluví. Vzpomínám na to, co jsem jí řekla předtím, než jsem odcházela. Chtěla jsem, aby se zamyslela nad tím, proč spolu najednou tráví tolik času. Zajímalo mě, kam to s nima bude směřovat. A tak jsem je nechala jít do malého, těsného kumbálku, kde na sebe museli být namačkaní jako dvě sardinky samotné. A najednou mi to docvaklo a já si uvědomila, že je to fakt průšvih. “Pane bože Acai!“ Zhrozím se, trochu se od ní odtáhnu, čímž se vlastně nalepím zády na Coryho a podívám se jí do očí. V těch mých je vidět jasná starost a možná i trochu zděšení. “Že tys mu…“ Musím hlasitě polknout a postupem času mi dochází, jak moc velkou škodu mohla napáchat. Rory byl plachý, neustále se schovávající za svoji nejmilovanější hračku. To nemohla udělat! Následující slova dokážu jenom zašeptat, jak moc se obávám její odpovědi: “… rozbila foťák?“ |
| |||
Chodby -> Společenská místnost -> Velká síň Lin a převážně pak Nebelvírský stůl Slétnu očima na Lin, která touží vydat se spíše do Velké síně a obdařím jí tím nejširším úsměvem. "Jasný to chápu. Tak mi tam nech taky něco dobrého. Přijdu za chvilku za vámi." Pokývnu hlavou a ještě se na okamžik zarazím. "Ale jen prefektské povinnosti. Profesor Lupin poslal vzkaz ohledně astronomie. Máme na ní přijít nad Hagridovu boudu na kopec. Dneska asi bude změna oproti normálním hodinám." Vysvětlím své spolužačce a pak zamířím rychle dál směr společenská místnost. Nikde se už moc nezdržuju a občasné tupé bodnutí v rameni ignoruju. Ono to přejde. Ve společenské místnosti se nezdržím nikterak dlouho. Jen vyvěsím na nástěnku vzkaz od Profesora a zamířím hezky rázně směr Velká síň aneb místnost plná jídla. Při mém příchodu je však už značně omezený výběr a tak se spokojím nakonec jen s pár obloženými chlebíčky a usadím na volné místo poblíž Lin a ostatních svých spolužáků. "Hej lidi předejte si to mezi sebou. Hodina astronomie proběhne dneska v jedenáct nad Hagridovou boudou, zbytek informací je na nástěnce ve společenské místnosti." Předám všem, kterým mohu informace ohledně naší nastávající noční hodiny. "Lepší než Zakázaný les se Studentojedem." Odtuším v duchu ale pak se s chutí pustím do chlebíčků. |
| |||
Společenka --> Velká síňDidý, Ryan, Daniel, Noelle a ostatní okoloPondělí 13.9. Sledovat ty dva mě naplňuje pocit veselí nad tím, jak šťastní dokáží být, když se plánuje něco takového. Nic konkrétního mě ani nenapadá a navíc s naší obětí tak trochu soucítím. I tak mě Dan přesvědčí, že je to dobrý vtípek a pak mě napadne to nejjednodušší, co mohlo. Něco, co už stejnak bylo použité. Jo, v jednoduchosti je síla. „No jak chcete… No, a co to zase rozmnožit a rozházet večer po škole?“ Poté vyrazím za Danem do velké síně, kde sice moc večeře už nestihnu, ale co. „Uvidíme se večer, čus,“ rozloučím se s klukama. Vezmu si dva obložené chleby a cestou k ségře, kde si ani nesednu, jen dojím a pohlédnu na ní tím pohledem: Tak co, uniklo mi něco? „Půjdeme k tomu jezeru? Za chvilku se stmívá, tak můžeme využít poslední zbytky světla,“ navrhnu poté, co s ním první chleba. „A můžeš jít s námi, Noelle, jestli sis to ještě nerozmyslela.“ Poté co Didý spořádá zbytky jistě obrovského množství jídla, co si na talíř nandala, vyrazíme, ať už s Noelle nebo bez ní, přímo k jezeru. „Ani se mě neptej. Klučičí tajemství. Vy probíráte lak na vlasy a podobné blbosti, my máme na starosti… jiné blbosti.“ Vysvětlím sestře, proč jsem se tak zpozdil. Je to divné. Od chvíle, co jsme odjeli minulý rok z Bradavic, to bylo asi poprvé, co jsme jedli odděleně. On to je celkově většinou velký šok, přijet do školy. Doma spolu jsme prakticky čtyři-a-dvacet hodin denně. Byť máme oddělené ložnice, často stejně Didý spí u mě a musím přiznat, že pak spím i já klidněji. Vezmu do ruky oblázek a hodím žabku. Není nic lepšího, než si po celém dni práce oddechnout. „Fakt… první den školy, alespoň pro nás dva, jak jsme přijeli později. Budu si muset chvilku zvykat.“ |
| |||
|
| |||
Famfrpálové hřiště > Velká síň Erika, Christian, Marie, Angela, ostatní u Nebelvírského stolu 13. září Eričina prosba, abych šla s Chrisem na ošetřovnu mi přijde rozumná. Když ale Chris odmítne, nechci se vnucovat a tak s ním bez protestů zamířím k Velké síni. Nejdřív se ale otočím a usměji se na Marii. „Jestli už máš hlad, běž do velké síně napřed, já s Christianem půjdeme nejspíše trochu pomaleji. Nebo můžeš jít samozřejmě s námi, jestli chceš.” Ještě zavolám za Erikou „Jasně, budeme tam na tebe čekat!“ a pak už se konečně vydáváme směrem k Velké síni na vytouženou večeři. Cestou nějak vázne rozhovor, což mi ale vůbec nevadí. Alespoň mám větší klid na přemýšlení. Znovu si procházím nejnebezpečnější kouzelné tvory dle abecedy a statistiky o úmrtích způsobená jimi. V duchu zavrtím hlavou. Kokosové ořechy ročně zabijí více lidí než mantichory, ale Denní věštec stejně dělá vědu z každého napadnutí. Jsem tak zabraná do úvah o tůňodavech, že si málem nevšimnu školní sovy, která právě spáchala atentát na Christiana. Ne tedy, že bych něco takového považovala za neobvyklé. Chlupáč to dělá co dva dny.Nad Chrisovou otázkou krátce zaváhám, pak se ale pokrčím rameny. Myslím, že pokud se rychle nezakousnu do vepřové panenky, kuřecího řízku, plněného bramboru nebo prostě do čehokoli co se dá sníst, tak se brzo vyvrátím, odpovím Chrisovi a nezaujatě se usměji. Moji spolužáci už jsou určitě zvyklí, že potřebuji pravidelný přísun dobré a vydatné stravy. Brzo to vyříď, ať se můžeš jít taky najíst. O co vlastně jde? Když mi odpoví, zámávám a vydám se dál do Velké síně. Cesta proběhne na bradavické poměry docela normálně. Protiva po mě hodí pár mrtvých třesavek (ani jednou se netrefí), nějaký špunt z Nebelvíru mi polije nohy vodou z akvária s mřenkou a několik minut se snažím přesvědčit schodiště, aby se natočilo správným směrem. Jinak řečeno nic zvláštního. Konečně vejdu do Velké síně a zamířím k Nebelvírskému stolu. Krátce si prohlédnu obsazenstvo a odpovím na pozdravy. Pak si všimnu, že Angela sedí lehce odstrčená. Navíc vypadá smutně. Zamířím k ní. „Ahoj, můžu si přisednout?” Nečekám na odpověď, vypadá, že by potřebovala zvednout náladu. Posadím se vedle ní. „To byl dneska zase den, co? Pěkně nabitý. A to nás ještě čeká astronomie!” Mluvím, zatímco si na talířek nakládám pečeného lososa, brambory, tatarku, salát, rajčata a rukolu. „Jak se ti líbila dnešní hodina formulí? Podle mě dost zajímavá, i když já jsem na formule úplně levá. A taky ten konec byl docela nešťastný. Čaj, máslový ležák nebo dýňovou šťávu?” poslední věta je samozřejmě nabídkou pití. |
| |||
Hlavní síň Týna, Sam 13. září, Pondělí Jakmile jsem dojedl, tak Týna nadhodila otázku jména, což mě zaujme, protože jsem o tom tak hluboce jako ona nikdy nepřemýšlel. Opřu se lokty o stůl, založím si ruce do sebe a podepřu si tak bradu. "Já si myslím, že jméno je dědictví, se kterým se musí nakládat s úctou. Někdy tě sváže, někdy ti dodá křídla, ale nedefinuje tě. Nevyjadřuje tvůj charakter. Někteří lidé, obzvláště ve Zmijozelu to samozřejmě vidí jinak, trochu to přehánějí. Nemyslím to zle, jen konstatuji fakta. Jak bych to...vezmi si takového Malfoye. Jeho rodina patří mezi nejstarší a nejmocnější kouzelnické rody, jenže on sám k tomu nijak nepříspěl, přesto se nese, jako by mu patřil svět. Podle mě je jméno sice důležité, ale úctu a respekt si musím zasloužit já sám, svýmy činy a ne činy svých předků." Vysvětlím svůj postoj k celé věci a usrknu svůj džusík. "Nicméně s tou druhou částí o tom znehodnocování jména, já to sice tak neberu, ale úplně tě chápu a souhlasím s tebou Christino." Dodám a usměji se na Sam. "Takže mi klidně dál říkej Páťo, Paťáčku, nebo Pitomče, když něco provedu, mě na formalitách nesejde. Myslím tím, naše rodina má sice šlechtický predikát, ale netrvám na tom, aby jsi mi říkala Lord Patrick Gregory Anderson, Vévoda z Northamptonshire a Devonshire, Hrabě z Flintshiru. To by bylo až moc dlouhé." Zasměju se a dopiju svůj džus. Pak se dostaneme k mé chystané změně vzhledu. "Nebyl jsem nespokojený." Odpovím Týně. "Ale už pět let jsem neudělal žádnou změnu a už od konce minulého roku, jsem začal tak nějak cítit, že to potřebuji. Myslím tím..." Trochu se začervenám, ale pokračuji. "Myslím tím, že i Alastor si zvládl najít přítelkyni a to jsem větší fešák, než on a...no..nechci zůstat pozadu." Ty poslední slova řeknu tišeji, aby je slyšely jen Sam a Týna. Nechci, aby se proslýchalo, že si Anderson změnil vzhled a je na "válečné stezce". Poté souhlasně přikývnu Týně v reakci na Samíka. "Christina není všichni a nikomu to nepoví, že ne Christino?" Vřele se na ni usměji. "Yep, doufám, že to dopadne ke spokojenosti nás všech. Mám plnou důvěru v Sam a její chopnosti." Dodám a na obě holky se krátce a vesele zazubím. |
| |||
Fotokomora > Hlavní síňMaureen + Mrzimorský stůl, okrajově RoryPondělí 13. září Rory mi vždy přišel jako jeden z těch pomalejších kluků. Když se nejednalo o famfrpál, tak mu občas trvalo déle, než mu některé věci došly, i reakce míval pomalejší. Většinou kvůli tomu, že se jeho myšlenky odporoučely do úplně jiné dimenze a přemýšlel o hovadinách místo toho, aby vnímal, co se děje kolem něj. Ne, že by to bylo špatné. V jeho případě to vždy doprovázela jistá roztomilá zmatenost, ale kolikrát jsem přemýšlela nad tím, jak je možné, že dokázal tak dlouho přežít. Možná měl vždycky jen hodně štěstí. Proto jsem tentokrát byla naprosto v šoku z toho, jak rychle mě ze svého kumbálu vypakoval. Než jsem stihla pořádně pochopit, co se děje, stála jsem na chodbě a zírala na dveře, za kterými se přede mnou schoval. On mě vyhodil?! Neměla jsem slov. Zmateně jsem se rozhlédla po lidech, kteří pobíhali po chodbě, jako by mi někdo z nich měl tuhle situaci vysvětlit. Nikdo z nich mi ale nevěnoval pozornost, kromě pár mladších dívek, které se v jednom chumlu dost očividně bavily na můj účet. Jako kdyby mi to nebylo u prdele. Nahlas si povzdechnu a pomalu se vydám do hlavní síně. Co tady. Čumět na zavřený dveře nebudu a Rory sám řekl, ať na něj nečekám. Bylo mi trapně. Zatím jsem se s tak otevřeným odmítnutím nesetkala. Ani s žádným jiným odmítnutím. Vybírala jsem si typy, o kterých jsem věděla, že neřeknou ne. Co jsem si vlastně myslela? Nemyslela jsem, v tom to bude. Měla jsem v palici úplně prázdno a vůbec jsem se neovládala. Jsem jako zvíře, co nezvládá kontrolovat svoje základní pudy. Dobře mi tak. Rory není jako ostatní. Věděla jsem dopředu, že na takové věci není. A stejně jsem se do toho pustila. Kam jsem dala rozum? Večeře se pomalu chýlila ke konci, takže jsem nakonec přišla tak akorát, abych něco malého zakousla. Někteří už odcházeli, ale na stolech bylo stále dost jídla. U toho našeho se až na pár výjimek nacházeli všichni z koleje. „Zduř.“ Zabručím a posadím se vedle Mau. Přes všechny výčitky svědomí a pošramoceného ega jsem si na talíř naházela první kus masa, který jsem ulovila a dala se do jídla. Nebudu nad tím tolik přemýšlet. Prostě se mu při první příležitosti omluvím a hotovo. Proč to rozmazávat, že jo. Prostě to smeteme ze stolu. S prvním soustem, které si vložím do úst, mi myslí probliknou vybrané momenty z fotokumbálu a s nimi i Roryho výraz. Odstrčím od sebe téměř netknutý talíř a s drcnutím si položím čelo na stůl. „Tohle jsem fakt posrala.“ Povzdychnu si sama pro sebe. Co si teď musí myslet? Že jsem ho celou dobu neposlouchala a šla do toho kumbálu dělat jenom to jedno? Bude se mi teď určitě vyhýbat. Narovnám se a frustrovaně si prohrábnu vlasy. Na talíř se už ani nepodívám. Ani nemám hlad. Vůbec mi to nechutná. Pohled mi ale padne na Maureen. „Je to tvoje vina, ty čarodějnice!“ S hraným vztekem ji popadnu a začnu jí cuchat vlasy, aniž bych se starala o to, že vlastně vůbec neví, o co se jedná. Beztak tohle plánovala! „Nechat mě s ním samotnou po tom, co si prohlásila! Že se nestydíš! Jak se mu teď mám asi podívat do očí?!“ Můj smích plynule přejde do kňourání, když jí obličej schovám do ramene. „Kdybys viděla, jak se tvářil. Ani se nedivím, že mě z toho kumbálu vyhodil.“ Zahuhlám do uniformy, kterou jsem jí velmi kvalitně zmuchlala. A to jsem si myslela, že se s klukama dokážu bavit normálně. Očividně ne. |
| |||
Hlavní síň13. září, Pondělí Samantha, Patrick Malinko mě překvapí, když si Samantha nechá líbit mé poučování. Vždycky mi přišlo, že zrovna ona je jedna z těch lidí, co by si takové věci líbit nenechali. Tak trochu jsem počítala s tím, že se bude obhajovat, bude mít drzé poznámky nebo mi to nějak oplatí, ale nic z toho se nestalo. Jen sklopila uši a tvářila se jako hromádka neštěstí. No co už. Jsem v právu. Je jen dobře, že to ví a nedohaduje se. Trocha pokory člověku nikdy neuškodí. Pomyslně nad tím pokrčím rameny a upřu pozornost na Patricka, který své přítelkyni přispěchal na pomoc. To už tak překvapivé nebylo. Jako by si Samantha neuměla své záležitosti řešit sama. „Slušné vychování a minimální základy etikety by neměly být jen zmijozelskou záležitostí, Patricku.“ Chladně odpálkuji jeho naoko smířlivé poznámky. Jestli se všichni u svých stolů chovají jako zvířata, tak se potom nedivím, že je slušně vychovaný zmijozel tak odstrkován. Dobré způsoby, aby tu člověk pohledal. Nicméně je to už tak zažitá věc, že opravdu nemá smysl se nad tím rozčilovat. Pohled vrátím zpět k Samanthě. Její pohled ve mně málem vyvolá výčitky svědomí. Málem. „Dobrá.“ Přikývnu a dělám, že jsem si jejího podřeknutí nevšimla. V půlce věty se opravit a nechat posluchače, ať si láme hlavu s významem nedořečeného. Skrytý význam? Obyčejné přeřeknutí? Jako bych jim někdy dopřála tu satisfakci, abych se tím vůbec zabývala. Trochu mi tím připomene Wolframa. Jen v průběhu dneška to udělal minimálně třikrát. Smetu celou věc ze stolu a nehodlám se k tomu více vracet, ale Samantha se rozhodne k záležitosti ještě jednou vrátit. Možná jsem to svým káráním vzala až příliš důkladně. Tolik se to na ni podepsalo, že není schopná na to přestat myslet. „Ne, to nejsme.“ potvrdím její slova a pevně se jí podívám do očí. Kdybychom byly, tak bychom tuhle konverzaci vůbec nemusely vést. Buď by k ní vůbec nebyl důvod, nebo bych na to už byla tak zvyklá, že bych to přešla jenom tichým nesouhlasem. Jako u Deirdre. „Ale to s tím nijak nesouvisí.“ Mírně nakloním hlavu na stranu. „Odjakživa jsem byla toho názoru, že jméno se váže k celé naší existenci. Byl to první dárek, co jsme po narození od rodičů dostali. Mám své jméno ráda. Nechci, aby ho někdo znehodnocoval tím, že je příliš líný ho říct celé.“ Vysvětlím, ačkoli by bylo jednodušší, kdybych to bývala nijak nekomentovala. „Moje rodina a přátelé to respektují. Jsem ráda, že ty také.“ Mírně se na ni pousměji a dál už se k tomu opravdu, ale opravdu nehodlám vracet. Malou chvilku ticha, kdy si při jídle užívám mlčenlivé společnosti, přeruší až Patrick. „Skutečně?“ překvapeně vytáhnu obočí. „Co tak najednou? Myslela jsem, že jsi takhle spokojený.“ Mě v podstatě utnul, když jsem mu to na hodině navrhla. Byl tak hrubý. Že bych nebyla jediná, kdo mu to poradil? Určitě nejsem. Motá se kolem něj tolik dívek… spíš se divím, že s tím nepřišel dřív. Nakonec na tom ani tak nezáleží. Jsou to jeho vlasy a tohle může být jedině krok kupředu. Sleduji jeho rozpaky a nechápu jejich opodstatnění. Co je tak trapného na tom, že se někdo chce změnit? Podle mě to je úctyhodné. I když jsou to jen vlasy, tak někde se začít musí. „Myslím, že překvapení to bude tak či tak.“ Podívám se na Samanthu, která se zdá stejně pobavená jako já. Tak proto pro ně šla ona. Věnuji pečlivý pohled Patrickovým vlasům. „Možná to bude chtít, abys tu hennu nanesla několikrát po sobě. Má hodně světlé a jemné vlasy, nemuselo by to napoprvé chytnout.“ Zamyslím se nahlas a v duchu si představuji, jak šíleně flekatou hlavu by mohl mít, kdyby to Samantha udělala špatně. Samozřejmě si všimnu, jak mě Patrick pozoruje. „Snad to dopadne dobře.“ Pousměji se na něj. Začínám být docela zvědavá, jestli se má představa aspoň trochu přiblíží realitě. |
| |||
Hlavní síň13. září, pondělí večer osazenstvo Nebelvírského stolu Síň se zaplňovala jen pozvolna a hovor mezi mnou a Dianou utichl. Díky bohu za jídlo... U toho se nutně nemusí konverzovat. A jak je vidno... Dianě chutná. Letmo jsem pohlédla na její talíř. Stejně je to divné... Hlavou mi vrtalo, že po velmi dlouhé době jsem byla schopná s někým vést dialog. Byť krátký, stále to byl rozhovor, ve kterém jsem kupodivu vytvořila i nějakou rozvitou větu. Jackie by asi byla pyšná. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 1.1112611293793 sekund