| |||
Učebna 8C, stůl 4 > za Hagridem Mirelle, Barbara, Angela a Erika, okrajově Daniel 15. října, čtvrtek ráno Přestanu si hrát se sklenicí a sleduju, jak ji spolužačka čistí pomocí kouzla. Nebo spíš jen stůl. To je jedno. Nakonec se dozvíme i o druhém kouzlu, které si můžeme hned vyzkoušet. Zamyslím se nad tím, jestli tohle kouzlo moje máma někdy použila na mě nebo moje bratry. Možná neverbálně? Vzpomenu si jen na studené sprchy, když jsem nechtěl přestat brečet. Otráveně zafuním a chvíli se dívám na dívky vedle mě, jak ji to jde, než sám zkusím namířit hůlkou a použít Pulíxero. Pomalu mi zbytky pečených fazolí mizí z talíře, stejně tak jako oranžově zbarvená pěna. Soustředěně se u toho šklebím. Nevede se mi příliš dobře, kouzlo musím párkrát zopakovat, abych umyl pohár i talíř a na stole nakonec zbude jen čistá pěna. Začnu ji stírat rukou ze stolu na podlahu, zatímco profesorka dál vykládá. Trocha pěny mi spadne na botu, tak ji sklepnu a přitom se zarazím pohledem na Mirelle. Mžiknu k profesorce a pak zpátky. „Haló? To si jako neviděla, jak sem myl nádobí? Sem dokonalej na to-“ Pak se ozve povyk a nějaký jekot, ale to je už u nás plísňák a Mirelle se krčí na židli. Já naopak vstanu a bezděky couvnu před stvořením, které si to přislizelo až k nám. „Bacha!“ vyhrknu, ale dost pozdě. Potom, co to Mirelle schytá slizem, ke mě se řítí další páchnoucí tvor. Nenapadne mě nic lepšího, než do plísňáka prostě koupnout (43%). Malá potvora uhne, zasyčí a zaútočí i na mě. Kryju si obličej rukou, takže to schytají moje rukávy. Věřte mi, následně jsem slyšel, jak se plísňák škodolibě zahihňal a odcupital pryč. Mezitím utrousím pár šťavnatých nadávek a snažím se sliz oklepat z rukávů košile. „Do háje, to je fakt humus,“ zamrmlám k Mirelle a vykulím oči, jakmile poznám, že se chystá vrhnout. „Žiješ, si...?“ moje otázka zanikne, jen couvnu dál o krok zpět, když se objeví Daniel. Nadechnu se, že větu dokončím, ale pak si to rozmyslím. Ve vzduchu cítím kromě puchu taky levanduli – tu bych našel podle vůně na míle daleko. Hlavně když se snaží zakrýt puch ohavných plísňáků. „Tergeo,“ pronesu a namířím hůlkou na židli a hlavně na svou brašnu na zemi, na kterou se odrazil kus slizu. Sliz sice mizí, ale jako kdyby tu stále byl. Pak sjedu hůlkou i na sebe, abych zničil všechen sliz. Ještě přejedu pohledem dívky u mého stolu, které stojí opodál, a jak si uměly poradit. Zkontroluju hodinky na ruce. Pro jednou už se do debaty nezapojuji a prostě jen čapnu svou brašnu ze země, hodím si ji přes rameno a vyrazím ven ze třídy. Hůlku schovám v kapse. Večer, ani ráno jsem neměl pomyšlení na shánění náhradního mazlíčka, tak to udělám teď – a zamířím k Hagridově boudě. Škoda, že nemám jedno z koťat Cassandry. Zamračím se, když do mě cestou z brány ven vrazí nějací druháci. Ušklíbnou se na mě, když zachytí puch a pak pospíchají dál na jinou hodinu. Celkově vypadám jaksi zamlkle, protože se je ani nesnažím okřiknout. |
| |||
|
| |||
Učebna 8C (stůl č. 1) -> směr Hagridova chatrč15. října, Pátek Cor, Bob + zmínění Seděla jsem na lavici, nohy složené pod sebou a v rukou zasmrádlý batoh, co jsem se zuby nehty snažila nějakým způsobem vyvětrat. Jeden plísňák mi bohatě stačil. Nepotřebovala jsem si své nově získané schopnosti testovat na dalším z nich nebo si hrát na hrdinu a pomáhat ostatním. Však jsme tu všichni dospělí a když si to nevyzkoušíme na vlastní kůži teď, tak kdy jako? Přestože některé tu podezřívám, že si s plísňáky jsou mnohem bližší než se na první pohled může zdát. Třída se postupně poddávala naprostému chaosu. Vzduchem se táhl nejen odporný puch, ale především pestrá škála celkem vynalézavých nadávek. Musím uznat, že profesorce se celkem povedlo nás všechny zaměstnat tak, že konec hodiny přišel naprosto nečekaně. Jedním mávnutím své hůlky nás zbavila svých smrdutých mazlíčků a ulevila nám dokonce i od zápachu. Ne úplně, ale aspoň z části. Ještě aby ne, když díky ní všichni zaváníme jak močůvka. A minimálně další hodinu se za námi ten odér ještě potáhne. Rozdá kolejím body, co si sakra zasloužíme a pak nám decentně naznačí, že máme vypadnout. No, mě rozhodně nemusí pobízet dvakrát. Energeticky seskočím z lavice, do infikovaného batohu naházím obsah, který jsem z něj původně vytáhla, aby vyčichl, a zašoupnu židli. Někdy v tu chvíli se kolem mě prožene Kenji. Ze třídy vypadl ve spěchu jak cukrář a bez jediného slova. Co by taky měl říkat, že jo. Dneska jsme si toho řekli už dost. Nikdy jsem s ním moc nevycházela, spíš jsme se tak nějak tolerovali a to hlavně kvůli Coraline. V teorii to asi nebyl špatnej kluk. V praxi ale nejsem schopná v tak velké míře tolerovat Ryanovy kecy. A pak jsou tu rozdíly kulturní a výchovné a tak dále a tak dále. Ten výlev na začátku hodiny jsem tak nějak čekala. Reagovala bych podobně, kdyby se mi někdo navážel do kámoše. Budiž. I moje reakce možná byla trochu přemrštěná, to uznávám, ale omlouvat se za ní nebudu. Z vlastní zkušenosti vím, že tenhle typ drbů prostě není příjemný. A to Ruby nemusím mít v lásce, aby se mi nelíbilo, když někdo tyhle věci šíří. Vím, že třeba taková Coraline by to určitě obrečela. A Kenji by byl první, kdo by ji bránil. Nechápu, proč to samé není schopný udělat i pro jinou holku. Jiný metr na každého. Co už. “Mám nějaký zařizování, uvidíme se na hodině.” informuji Coraline, než se sama odlepím z místa a zamířím z učebny ven. Deset minut je sice krátká doba, ale dá se v ní stihnout mnohé. Jak mi sám Kenji rád připomněl. Jo, v kostele byla sranda. Neubráním se potutelnému úsměvu, co se mi mimoděk rozlije na tváři. Docela mi to chybí. “Hej, Bobe!” zahlaholím na koláčka před sebou, jakmile si ho všimnu. Jak se tak rychle dostal ze třídy, to fakt netuším. A přitom nepatří k těm, co by je jeden snadno přehlédl. Trochu popoběhnu, abych vzdálenost mezi námi zmenšila. “Jdeš za Hagridem? Taky si to nechal na poslední chvíli, huh?” je to jeden z mála u nás na koleji, co stejně jako já nemá mazlíčka. Teda podle mých posledních informací. A vzhledem k tomu, že jsem od kluků neslyšela žádné stížnosti na nový přírůstek do rodiny a pochybuji, že by Robert chtěl riskovat hněv zástupkyně… kam jinam by teď měl namířeno? “Půjdem spolu, ne? Stihneme to, když trochu pohnem. Po schodech dolů to jde rychlejc než nahoru.” Nuru jsem tahat nechtěla. Ještě je moc malá a hlavně není cvičená na to, aby zvládla tolik lidí v jedné místnosti. Minerva by mi asi urvala hlavu, kdybych tam s ní udělala scénu. Nezbývá mi teda nic jiného, než se spolehnout na Hagrida a jeho armádu postradatelných kapesních zvířátek. “Na druhou stranu, když přijdeme pozdě, tak na nás McGonagallová nemůže být hnusná. Zařizovali jsme si pomůcky na její hodinu, jak po nás chtěla.” utěšuji se, zatímco se stupujeme po schodech a prodíráme se skrz ostatní studenty. |
| |||
Čtvrtek 15. říjnaMagie v domácnosti v 8C (stůl č. 1)Daniel, Ryan, Chris, Cor, AcaiAč se za normálních okolností považuji za poměrně veselého a výřečného člověka, tentokrát mám co dělat, abych ze sebe dostal kloudnou větu. Daniel si toho všímá jako první a tak se mě snaží povzbudit alespoň šťouchanci lokty, na což reaguji nespokojeným mručením. Je sice fajn, že chce situaci odlehčit, ale občas by neuškodilo, kdyby prostě jen seděl na prdeli a nedělal nic. Zrovna teď bych to i celkem uvítal. Než vůbec stačím nějak zareagovat, přichází další šťouchanec. Tenhle ale není od Daniela, nýbrž od Cor. Snaží se zjistit, co plánuji na večírek. „Vlastně jsem nad tím ještě nepřemýšlel.” Řeknu popravdě. Maškarní je asi to poslední, co by mě teď zajímalo, ale když vidím, jak je do toho Cor zapálená, tak bych se tím asi trochu zabývat měl. „Ale viděl bych to na nějakou postavu z anime.” Pokrčím rameny. „Možná Naruto, nebo Kakashi, pokud ti to něco říká.” Tipuji, že jí to nebude říkat absolutně nic, ale kdyby náhodou… „Nebo Luffy z One Piece? Ještě si to promyslím.” Tam by to bylo celkem snadné. Stačilo by nasadit slamák, košili s krátkými kraťasy a obout si žabky. Jo, nejspíš to tak udělám. Přeci jen jsem pořád kluk. Chci něco praktického a nenáročného. A princeznu ze sebe fakt dělat nebudu. „Nepochybuju, že by se ti to nepodařilo.” opáčím, když se rozplývá nad tím, za co půjde Acai. Ve skutečnosti mě absolutně nezajímalo, do čeho jí hodlá navléct. Přestože to byla Cořina nejlepší kamarádka, s tou holkou jsem si prostě nikdy nesedl. A její následná reakce na Ryana mě akorát utvrzuje v tom, proč. „Hele, kroť se trochu.” Napomenu jí neméně podrážděným tónem, jaký použila na mého kamaráda. Chápu, že Ryan to s těma drbama občas přeháněl a kolikrát ty žvásty neměly ani hlavu, ani patu, ale tentokrát si nemyslím, že by řekl něco až tak strašného. Patrně chtěl na sebe prostě jen upoutat pozornost a dost neohrabaným způsobem dát podnět k rozhovoru. Vážně mě udivuje, že se nad tím tak rozčiluje zrovna holka, která tu celou dobu proti Parkové zbrojí, vzteky jí div nevyškrábe oči a pak jí ve finále brání. Bože, nesnáším pokrytce. „Tak hlavně aby sis pak sama dala příště pozor na to, abys nepřicházela o body za ty svoje “sporty” v kostele.” Procedím k Acai nevraživě, když se snaží Ryanovi vyhrožovat nakládačkou od Conteho. Jo, můj kámoš je možná trotl na entou a ona je holka, ale takovéhle chování si vyprošuji. Nevidím důvod, proč bych měl tohle mlčky tolerovat, když se mi tu do kamaráda naváží někdo, kdo by sám mohl v tom pornu s klidem vystupovat. U Acai by to bylo snad ještě pravděpodobnější, než u Ruby. Takže ať si slečna laskavě nejdřív zamete před vlastním prahem, než se začne ohánět tím, že dostane můj kamarád přes hubu. Rozmrzele stočím pohled k látce v Cořině klíně, která se náhle vznese a změní se v šedý prášek, což způsobí doslova pohromu. Ryan v naprosté panice začne rozhazovat rukama, čímž situaci akorát tak zhorší. Daniel křičí, Cor kýchá, zbytku slzí oči. Sám toho moc nevidím, ale instinktivně začnu rukama šmátrat v místech, kde byla Coraline, abych jí vytáhl na nohy a mohl jí z tohohle zaprášeného pekla dostat pryč. Acai je bohužel rychlejší a v mžiku jí i se židlí odsouvá z mého dosahu. A než vůbec stačím udělat něco dalšího, profesorka posílá jak Cor, tak Ryana na chodbu. Povzdechnu si. Mám o Cor strach a nejraději bych se za ní rozběhl a zeptal se, jestli je v pořádku, ale nechci vypadat, že se vnucuju. Snad se tam o ní Ryan postará, trouba jeden. „Jasně, že šel srát.” Odpovím Danielovi, který hysterčil tak, že nepostřehl, že ty dva už jsou dávno pryč. „Měl tak plnou prdel, že to málem nestihl.” Dodám tiše, aby mě pokud možno slyšel jen on. Být tu Coraline, tak mu nic takového neřeknu, to bych se propadl hanbou do země, ale takhle… Takhle asi můžu. Po zbytek hodiny se snažím alespoň trochu věnovat látce. Pravda, tohle téma mě ani trochu nebere, už jen proto, že se jednalo o předmět, kde byl kladen důraz na čistotu a já byl nenapravitelný bordelář, ale pokud začnu něco dělat, tak se možná trochu odreaguji. A to minimálně za pokus stojí. Zvednu svou hůlku, připraven jí namířit na zaneřáděné nádobí, jenže se mi najednou cosi objeví ve vlasech. Chvíli jen nechápavě zírám před sebe, snažíc si uvědomit, co se vlastně stalo a kdo je za tenhle paskvil zodpovědný. Pak mi to dojde. Daniel. Kdo jiný. Pomalu stočím hlavu směrem k němu, v očích vražedný výraz. „Tak seš kokot?” zavrčím, ale naštvaný výraz mi nevydrží dlouho. Koutky úst mi nakonec přeci jen vylétnou nahoru. „Heleď, můžeš to jít po hodině na něm zkusit, třeba to zabere.” Rychle se hůlkou očistím a přesunu pozornost zpět k talíři a pohárkům. „I když pokud na něj nezabralo nic doteď, tak o tom silně pochybuju. Možná je to nějakej druh nesmytelný mastnoty?” Polemizuju nahlas nad Snapovými vlasy, zatímco se snažím odstranit zbytky jídla z toho propadenýho talíře. První pokus je dost žalostný a ani druhý není o moc lepší. Na okraji pořád zůstává zaschlá zelenina. Dle oranžové barvy usuzuji, že je to mrkev. „Nedáš si?” Strčím Danielovi talíř přímo pod nos. „Hamka mňamka pro pejsánka, na, dej si, je to zdravý.” Provokuju ho. To má za ty vlasy, neřád! Když už si myslím, že nic horšího než trvalá a špinavé nádobí nepřijde, vyskočí z truhly plísňáci. Vyjeveně sleduji, jak se rozutíkají po třídě. Mám takový neblahý pocit, že tyhle potvory jsem už někde viděl a vsadil bych se o balíček pocky tyčinek, že to bylo u nás na koleji. Možná dokonce v našem pokoji. Tam to totiž hnilo samo o sobě, takže by mě vážně nepřekvapilo, kdyby to tenkrát fakt byli oni. Jeden kus si to sebevědomě štráduje přímo ke mně a tak se ho pokusím zneškodnit. „Pulírexo!” (11%). Ouha… Nejen, že ta malá mrcha mému kouzlu jakýmsi zázrakem uhne, ale ke všemu mi pofluše obličej. „Shimatta!” zařvu nadávku ve svém rodném jazyce. Plísňákův sliz se mi totiž dostal přímo do ucha a já se teď můžu jen modlit, abych neohluchl. Co se týče ostatních, to snad ani nestojí za zmínku. Coraline se vrací do třídy, Daniel cosi vyřvává, Acai loví plísňáka v batohu a Chris mě nahazuje mydlinami. „Damn... “ vzdychnu ztrápeně a znovu namířím hůlku na plísňáka. „Pulírexo.” Zkusím to ještě jednou (77% a napotřetí už na to kašlu xD). Tentokrát se zadaří. Potvoru sice zasáhnu, ale nechtíc si zmydlím i boty. Ty sice už delší dobu potřebovaly vyčistit, to je pravda, ale na náladě mi to bohužel nijak nepřidá. A tak, když profesorka nažene plísňáky zpátky do truhly a ukončí hodinu, se zamračením popadnu svoje saky paky a aniž bych na kohokoliv čekal, vypadnu rychlostí blesku ze třídy. |
| |||
|
| |||
Učebna 8C – stůl č. 2 Domenico a ostatní u stolu č. 2 15. října Patrick zvládl rozlitou tekutinu znamenitě, což je více než vítané. Aspoň jsme neskončili třeba jako Kayla, která nám všem dává dost hlasitě najevo, že zadaný úkol tak úplně nezvládla. U našeho stolu se zdá, že si všichni tak nějak vědí rady. Pro jednou všude nelítají střepy, necáká voda a všemožné jiné tekutiny ani si nikdo nic neudělal. Je zvláštní to říct, ale jedná se spíše o výjimku než pravidlo. Vybírat si předměty, které jsou zcela jednoznačné, jako třeba sklenice od džemu nebo rozlitá tekutina mi přijde jako mrhání času a mého kouzelnického talentu. Zaměřím se tedy na pergamen, u kterého jsem si nebyla zcela jistá, jestli Tergeo bude tím správným kouzlem. Přeci jenom inkoust na pergamen patří, je pak otázkou, jestli je kouzlo natolik intuitivní a rozezná ten, který na papír patří a který nikoliv. Můj pokus je skutečně neúčinný, kdy se skvrna jenom zakymácí jako vrba mlátička ve větrných dnech a spočine zase na svém místě. “Zajímavé…“ Zabručím si sama pro sebe a svůj objev si spokojeně zapíšu do sešitu. Profesorka následně přetvoří pruhy látky, které jsme sundavali z předmětů, v jemný prášek a zeptá se, zdali by na tento působilo Tergeo. “Samozřejmě ne.“ Pronesu tiše, spíše tedy pro sebe, než že bych chtěla hlasitě odpovídat na otázku. Jedná se o pevné skupenství látky, ač miniaturní, stále se nejedná o kapalinu. Nemám potřebu si svoje perfektní vědomosti ověřovat v praxi. Tahle hodina se mi zdá až směšně jednoduchá. Následně se přesuneme k zajímavější části hodiny, kde se reálně dostáváme ke kouzlu, které ještě nemáme v malíku. S tichým zapálením si zapisuji výklad profesorky, je k neuvěření, že se věci dají vyřešit pouhým mávnutím hůlky. Nepřestává mě to fascinovat. Před námi se rozprostře špinavé nádobí z dnešní snídaně. Jeho stav nebyl ucházející, před sebou mám talíř, který pravděpodobně patřil Acai, neboť je naprosto nechutně zapatlaný. To by tak jejímu stolování odpovídalo, řekla bych. Po instruktáži profesorky, kdy si několikrát polohlasně řeknu kouzlo, dbajíc přitom na výslovnost. Musím být dvakrát tak obezřetná, aby můj asijský přízvuk nenarušoval výslovnost. Ladné pohyby hůlkou mi byly téměř vlastní, takže jsem obkreslovala písmeno „S“ s naprostou přesností. “Pulírexo.“ Zaměřím se nejdříve na talíř, který je bez sebemenších zádrhelů obklopen pěnou a není to ani pár vteřin, než se blyští jako nový. Spokojeně pokývu hlavou. Stejný výsledek mám pak při čištění poháru, ač jsem vytvořila pěny možná až zbytečně moc, což naštěstí odnesl jenom stůl, který jsem pohotově Tergeem vyčistila. Spokojená se svým výsledkem se rozhlédnu po ostatních, jak si vedou. Zdá se, že nikomu se nevede úplně špatně. Se zájmem ještě nějakou chvíli sleduji ostatní, kteří ještě zkoušejí svůj kouzelnický um. Přijde řada na Plísňáky a já mám co dělat, abych je s odporem neodkopla co možná nejdál od sebe. Takový humus, proč musíme neustále podstupovat hodiny, kde musíme nakládat s nechutnostmi jako je tato. Zachovám si kamennou tvář, neječím ani neskáču na židli, zažila jsem horší. Radost mi to ale nedělá. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Prostě tu potvoru pošlu do háje Pulíxerem, se kterým jsem již předtím byla úspěšná. Nic velkolepého. Naštěstí můj Plísňák se zdál jeden z těch klidnějších, který si spokojeně chroupal nějaký zbytek bůhví čeho, kousek ode mě. Hypnotizuji tu potvoru pohledem a na chvíli se zaberu do myšlenek, proč vůbec něco takového existuje. Kolem dokola vyvolali tihle nechuťáci docela pozdvižení, není se čemu divit. Sledování okolí je zábavnější, než se zaměřovat na svou vlastní potvoru. Ovšem ani bordel na zemi není nekonečný a tak se můj Plísňák začne nebezpečně přibližovat. Otálím tak dlouho, než se vedle mě bůhví odkud objeví Domenico, přitahující poněkud nevábný odér. Než stihnu cokoliv namítnout, kouzlem se pokusí vyřešit mého Plísňáka – aniž by se ho kdokoliv prosil. Nad to tu chybu kouzelnického světa ani nezlikviduje, ale zažene ji přímo do mého batohu. “Perfektní.“ Zasyčím otráveně a se značným zoufalstvím se podívám na svůj batoh. “To se vážně povedlo, nikdo se tě neprosil.“ Odbiju jeho omluvu jedovatě a zhluboka se nadechnu a vydechnu, abych se uklidnila. Proč se mi tu vůbec plete? Já bych jednoho blbýho Plísňáka zvládla sama, ať si jde pomoct nějaký jiný chudince! Bez dalšího namířím hůlku na batoh. „Pulí…rexo…“ (6%) Mám pocit, že jsem to kouzlo řekla špatně. Mám pocit, že jsem špatně mávla hůlkou. Můj pocit se hodně rychle přemění ve zděšené přesvědčení, když Plísňák vyleze z mého batohu, ladně se vyhýbajíc mému kouzlu a na oplátku mi pošle nevábný sliz přímo do obličeje. Polohlasně vyjeknu a klopýtnu dozadu, zatímco si zakrývám pravé oko, do kterého se Plísňák trefil. Moc dobrá trefa, bohužel. Ani nevnímám, jak hrozně ta tekutina smrdí, protože dokážu myslet jenom na štípání, které sliz v oku způsobuje. Přes všechny varování, které při takových nehodách slýchávám, jsem téměř okamžitě vztáhla ruku k obličeji a snažila se sliz odstranit rukávem. Prsty si mnu oko, doufajíc, že tak dostanu všechnu smrdutou tekutinu pryč a oko záhadně přestane pálit, efekt je samozřejmě zcela opačný. Ani si pro svůj malý problém nevšimnu, že hodina je ukončena a Plísňák si spokojeně odplazil zpátky do truhly. Zrovna tak mě ani moc nezajímá, že sliz už tolik nesmrdí, protože to neřeší můj nynější problém. |
| |||
Magie v domácnosti 15. října, čtvrtek přítomní studenti Většině studentů se umytí nádobí zadařilo, až na jednoho z Havraspáru, což mě trochu překvapilo. Většinou tito studenti neměli s podobnými úkoly problém. |
| |||
Kayla, Diana, Cassandra, Caylus, Maurice Jemu vážně nedošlo jak moc úchylně ta jeho nabídka pomoci vyzněla. Dokonce ani když mu Kayla řekla co se jí vlastně nelíbilo, neviděl v tom žádný problém. Tak si říkám jestli není náhodou horší to že mu to nedošlo, než kdyby to zamýšlel. Podle toho jak zrudnul to vážně byla první možnost. Jeho rozpačitost mi vážně zvedla náladu a jak se ze sebe snažil vykoktat odpověď neubránila jsem se pobavenému úsměvu. Krátce jsem Kayle oplatila přátelský úsměv. Tohle malý rozptýlení jsem ale nechala být protože profesorka mezitím pokračovala s hodinou. Po Tergeu, který je vážně užitečnou pomůckou, jak se několik spolužáků přesvědčilo, jsme přešli na Pulíxero. Docela mě překvapilo co všechno si pro nás profesorka na dnešní hodinu připravila. Nejdřív to byly sklenice a pergameny zamazané inkoustem, teď ještě nádobí rovnou z kuchyně. Pohár, celý zalepený...bůh ví čím vlastně. Je ale jasný že je tu někdo pořádný dobytek. Talíř zamatlaný zbytkem nějaký kaše bych pochopila ale ten pohár je vážně svinstvo. Jako první jsem se pustila do toho poháru. První použití Puxílera jsem tak úplně nevychytala a objevilo se sotva pár mydlinek. Nechtěla jsem aby to dopadlo jako u Cayluse tak jsem se to snažila nepřehnat, ale dopadlo to jak to dopadlo - chabý pokus. Druhý pokus už vyšel tak akorát. Nemůžu říct že by mě tahle hodina nějak zvlášť bavila. To bych snad i raději měla ty lektvary. V tom mě akorát utvrdilo když na nás Mirabel z vypustila plísňáky. Vypadali odporně a smrděli ještě hůř. Nevěřícně jsem koukla na profesorku, jestli to myslí vážně, ale to už se ty potvory rozutekly po místnosti. I když laťku kterou včera nasadil Snape s úkolem v zapovězeném lese překoná jen málo co. Vlastně celkově se dá magie v domácnosti jen těžko srovnávat s hodinou obrany proti černé magii. Jeden z těch zelených slizáků si to vyrazil rovnou ke mě. Okamžitě jsem se ho pokusila zbavit. (18) Byl ale překvapivě rychlí a mému pulíxeru se vyhnul jako by nic. Ani trochu jsem s tím nepočítala takže mě jeho úhyb vážně zarazil. Na jeho protiútok jsem taky nebyla vůbec připravená, řádná dávka jeho slizu mě tak zasáhla rovnou do tváře. Prudce jsem se odsunula od stolu a předklonila se. Rty jsem měla pevně semknuté, protože jsem cítila jak mi stéká k puse. Když se předkloním snad se dál nedostane. Vážně jsem nestála o ochutnávku. Mít obličej od slizu je jedna věc ale vědět jak chutná je něco jiného. Jestli to smrdělo jako kus lejna určitě to nechutnalo jako marshmallow. Sotva slyšitelným Tergeo jsem si rychle očistila obličej. Ta nechutnost byla sice pryč ale ten smrad zůstal. Zeširoka jsem se rozkročila protože jsem v tu chvíli měla pocit že mě opustí snídaně a nechtěla jsem aby mi skončila na kalhotách. Žaludek jsem z toho měla jako na vodě. Mělký nádech, rychlý výdech. Ten parchant co mě poplival zmizel někde pod stolem, ale toho už jsem nijak neřešila. Otráveně jsem se přisunula zase zpátky ke stolu a nos si zakryla rukávem hábitu. O plísňáky ať se postarají ostatní. Nebo ještě líp, ať si to vyřeší Mirabel, když je pustila. Kayla se mě pak rozhodla zapojit do rozhovoru, i když já jsem teď měla ještě menší náladu se bavit. Nos jsem si nechávala zakrytý a zakroutila jsem hlavou. "Nepsala no. Když tak bych za ním ještě zašla...ale snad bude ten tvůj dopis stačit" zamumlám přes látku. Vážně se mi nechce, ale když to nevyjde s tím dopisem, nic jiného mi nezbyde. Má naprostou pravdu, Mrzimor rozhodně nechceme nechat vyhrát. Teď jsem se ale nezmohla na víc než jen lehké přikývnutí. |
doba vygenerování stránky: 0.88614392280579 sekund