| |||
Někde kolem Ošetřovny Kayla, Becca Pondělí, 13. září Kayla, jako kouzelnická pirátka, která okrádá Mudly, byla docela zajímavá představa. Hlavně proto, že s její výškou by ji asi bral málokdo vážně a sova na rameni, no, well, zkusil jsem něco podobného s Kapitánem Opeřeným Bleskem a..no..nějak to nefungovalo. Sovy prostě nebyly stvořeny, aby sedaly svým pánům na rameno. Asi tam nebylo pohodlí, nebo tak něco. Nebo, že by se tato zkušenost týkala jen mě? Že bych neměl útulná ramena? Kayla se mi snaží vracet mojí starost i s úroky, ale moc jí to nejde. "Pokud budeme hrát jako ponocní, tak vás potloukem trefím všechny. Už stačí, že nám ostatní říkají "Čokospár" ještě si utrhnout ostudu na hřišti, to rovnou můžeme chodit kanálama." Prohodím. To už potkáváme Beccu, femme fatale havraspárské koleje. Alespoň pro mne. Trochu se zarazím, ale zajíknutí potlačím dřív, než vůbec ze mě nějaké vyleze. "Co tady dělá sama?" Bleskne mi hlavou. Naposledy když jsem ji viděl, tak to táhla s poměrně velkou grupou. Asi to bylo jen dočasné. Kayla se ujímá rychlé odpovědi, takže mám čas se dát dohromady a přitakat. "Yep. Vrba Mlátička asi na trojky nebyla stavěná. Účel toho stromu mi fakt uniká. Třeba je pod ním zakopaný poklad a Vrba ho hlídá pomocí svých pěstí...haluzí...pěsťových haluzí." Dodám, trochu se do toho zamotám, ale nevadí. Pro jistotu se na Beccu se usměji, jedním ze svých širokých, přátelských úsměvů, když už mám být popleta, tak alespoň roztomilý popleta. "A kam jdeš ty?" Zeptám se zdvořile, chce se mi dodat měco vtipného o přístěnku na košťata, ale dneska jsem si svůj díl dramat již užil, takže tu narážku raději spolknu. |
| |||
Hagidova chatrč -> Skleníky Týna, slečna Primrose, případně ostatní Pondělí, 13. Září Když spatřím Týnu, jakým způsobem svého šneka nese, rychle obrátím havu na druhou stranu a hřbetem ruky přikryju si pusu, aby nešel vidět ani slyšet můj smích. Chodí jako Frankensteinovo monstrum. Pff! Donutím se ale uklidnit, stáhnu ruku a párkrát se stále s úsměvem na tváři nadechnu. I když se to snaží dost dobře skrývat, znechucení nad tím slizkým tvorem z ní přímo čiší. Nevím, proč mě to svým způsobem těší, vidět ji takhle. Její grimasy ve mě vyvolávají lehce škodolibou náladu. „Nůžky a pinetky samozřejmě mám. Půjčím ti je.“ Její odpověď, neutrální a prakticky i bez jakéhokoliv nepřátelského tónu, mě na okamžik vyvede z rovnováhy a já málem zakopnu o vlastní nohu, když trhnu hlavou a nevěřícně se na Týnu podívám. Jako vážně? Když pokračuje a dokonce mi nabídne i lak a poradí, kde bych mohla sehnat barvu na vlasy, začnu pochybovat, jestli zkrátka jen neslyším to, co slyšet chci. To je vše? To je to takhle jednoduché? Když porovnám hraběnku psí čumák z podzemí asi před půl hodinou a Týnu z téhle situace, ani se mi nechce věřit, že se mi to povedlo. Mám to... Fakt sem to dokázala! A takhle rychle! Hned mě ale zpraží její přímý a varovný pohled. "V- Ve stejném stavu. Rozumím." Trochu se od ní oddálím, páč se zdála být až příliš blízko. Pak jako by mi konečně došlo, že už nebudu muset procházet celé Bradavice a hledat ty blbosti na Patrickovu kštici, se mi po tváří rozlije široký spokojený úsměv. "Děkuju. Ručím se životem, že ti vše vrátím v pořádku a bez jediné chybičky." Tak tohle bychom měli. Dál už jen pokračujem v tichosti směr skleníky. S myšlenkami stále u mého velkého úspěchu se už ani nebavím nad chůzí Franken-Týny a jen s úsměvem hledím před sebe a divím se, že mám najednou energie jak na rozdávání. Hmm... co vlastně musím ještě udělat? Měla bych se pak stavit v knihovně, mám pocit, že jsem asi minula jeden úkol. Trvá to asi pět minut, vlastně možná víc, člověku zabraném v myšlenkách vše utíká tak strašně rychle, a konečně dorazíme ke skleníkům. Pohledem vyhledám skleník číslo 2, kam následně s Týnou zamíříme. Když projdu dveřmi, kouknu na ni a raději je podržím, aby mohla projít. Přecejen, já mám na rozdíl od ní jednu ruku volnou. Shlédnu na svou Oblovku a potěšeně zjistím, že mou prosbu vyslyšela, neboť se schovala do své ulity a přestala utíkat pryč. Takhle se s mazlíčky musí. Přátelský přístup, návrh dohody a hned se s nima jedná líp! Počkám, až Týna projde, a opět se k ní připojím. Uvnitř těch obrovských prosklených domů pro kytky je o poznání tepleji. Slunce už zalezlo, takže se venku výrazně ochladilo. Proud teplého vzduchu, který se do mě obořil, sotva jsem vešla, mnou otřásl a já mírně zavrávorala, páč se mi zamotala hlava. Zatracený změny tlaku. Když jsme byli uvnitř, nechala jsem Týnu Týnou a rozhlédla se, zda někde nespatřím zahradničit slečnu Primrose. Když ji konečně spatřím, opět nasadím svůj úsměv a zdvořile ji pozdravím. "Dobrý den, slečno, neměla byste prosím někde u sebe navíc dvě krabice s hlínou pro naše mazlíčky na Přeměňování?" Pozvednu ruku a ukážu jí svou oblovku. |
| |||
Hagridova chatrč > Směr skleníkySam, Noe + kdokoli kolemPondělí, 13. září Pomalu jsem zvedla pohled, když se k mým uším dostal až otravně rozjařený hlas mé spolužačky. Sjela jsem Noelle od hlavy až k patě. To jako mluvila na mě? Nemám dobrou náladu a rozhodně nemám chuť si povídat s nějakou šmudlou z konce světa. I tak jsem ji ale pozdravila, protože základy slušného vychování se vztahují i na vidláky. Kdyby to tím skončilo, tak by mi snad udělala radost, ale farmářka měla potřebu se dál vybavovat. Nebo snad tak miluje zvuk svého hlasu? Přirozeně se zajímala hlavě o šneka, který se vrtěl v trávě přede mnou. Těžko říct, jestli je to z její strany jen provokace, nebo si skutečně myslí, že jsem z Hagridova výběru tak nadšená, jako je ona. Jsem tak zvědavá na tvoje slimáky ze zahrady. „Zkus je posypat solí. Slyšela jsem, že to zabírá. A navíc je to prý docela podívaná.“ poradím jí s ledovým úšklebkem. S tím její existenci vypustím z hlavy. Jen koutkem oka zahlédnu, jak se ve dveřích srazila se Samanthou. Dveře od Hagridovy chýše se dnes opravdu netrhnou. Je zajímavé, že vždy dokáže někde vydolovat nějaké zvíře, co by mohl půjčit. S tím, kolik jich má a o kolik se jich stará, by si mohl otevřít svou vlastní magickou ZOO. To už si ke mně ale dřepne Sam. I ona dostala šneka, ale ani zdaleka nevypadá tak rozladěně jako já. Aby taky ne, když je na jedné koleji s farmářkou. Tu lásku k všemožné havěti na sebe přenášejí jako pohlavní chorobu. „Řekla bych, že to je trochu podhodnocení situace.“ Odvětím klidně, aniž bych se na ní podívala. Tentokrát Hagrid vážně šlápl vedle. Když už nemá odhad, tak by se mohl alespoň naučit poslouchat. Bohatě by stačilo, kdyby se díval na výrazy studentů, když jim to zvíře předává. Jeho velikost nejspíš způsobuje, že se mu špatně okysličuje mozek a tak nemůže pořádně uvažovat. Nakonec ale vezmu Žofii do dlaní a s nechutí se s ní postavím. „Ano, skleníky jsou dobrý nápad.“ Odsouhlasím její návrh a s chatrčí za zády, se s ní vydám ke skleníku. Ruce mám celou dobu natažené před sebou, aby se mě šnek náhodou nedotkl a nezamazal mi uniformu, přičemž se snažím ignorovat nepříjemné lechtání v dlaních. Několikrát ho musím násilím přidržet na místě, když se rozhodne, že jen dlaně jsou pro něj až příliš omezující a začne mi cestovat přes zápěstí po ruce. Musím se kousnout do jazyka, abych své nepohodlí nedala nijak najevo. Být sama, tak podám takový důkaz o svém znechucení, že by se má matka zastyděla. Utěšuje mě jen fakt, že do skleníků to není zase tak daleko a za chvilku už se Žofky zbavím. V duchu zajásám, když se mi objeví v zorném poli a tak skoro přeslechnu Samanthu, které bylo ticho už očividně nepříjemné. Ach ano, ty pomůcky. Nechám ji domluvit a teprve potom se nadechnu, abych ji odpověděla. „Nůžky a pinetky samozřejmě mám. Půjčím ti je.“ Odpovím jednoduše a naprosto bez váhání. „Lak nepoužívám, pokud bys měla zájem a domluvily bychom se na ceně, byla bych ochotná ti ho i prodat. Barvu nevlastním. Předpokládám, že máš na mysli hnědou…“ na malý okamžik se podívám na její vlasy. Sama má vlasy hnědé, tak to pravděpodobně nebude pro ni. Skvěle. Půjčuji věci někomu, kdo vlastně nemá ani odvahu si o to sám říct. „Nejsem si jistá, jestli tu seženeš klasickou barvu, ale možná bys mohla zkusit Hennu. Je to přírodní bylinné barvivo. Mimo jiné má dost léčebných využití. Myslím, že slečna Primrose by ti s tím určitě mohla pomoci, když už máme cestu do skleníků.“ Poradím jí nezaujatým tónem, když už jsem v tom. Sice si vlasy nebarvím, ale matka to dělá pravidelně. Čas nezastaví a její věk se na ní začíná podepisovat víc, než by si byla ochotná připustit. Musí ty šediny něčím zakrýt. „Na způsobu vyrovnání se domluvíme, až mi mé věci vrátíš. Ve stejném stavu, jako jsem ti je půjčila.“ Upřu na ni vážný pohled. Oznamuji jí to jako hotovou věc. Pokud je to tak urgentní, tak určitě nebude mít nic proti. Já si alespoň do té doby rozmyslím, co by pro mě bylo výhodnější. Zda peníze... nebo služba. |
| |||
Party před ošetřovnou pondělí 13.9. Patrick, Becca Patrick si nenechal nic líbit a chytil se té první a nejvíc obvious představy, která ho napadla ohledně mého oka. "Hm, no jo, zvažuju novou kariéru. Dokážeš si představit kouzelnického piráta, který okrádá mudly? Až by někomu vykládali, že je okradla malá holka s páskou přes oko a sovou na rameni, která navíc umí kouzlit, nikdo by jim nevěřil!" zasmála jsem se. Konečně jsme vypadli ven. Jednoočka? Doufám, že se to neuchytí. Pff. "Ukrást loď nezní špatně, no. Ale to s tou kuchyní je mnohem lepší nápad. Až na to, že za chvíli bude večeře. Kolik je vlastně hodin?" zamyslela jsem se, "a neboj, moc dlouho to nejspíš mít nebudu. Ráno se mám přijít ukázat, tak už mi to snad sundají. Už teď se cítím mnohem líp. Spíš mám starosti o tebe. Nebudeš se bát vylézt na hřiště, aby tě snad nepraštil nějaký velký zlý potlouk? Aby ti třeba nezlomil nos, to už by asi tak úhledně nespravili. Vždyť se podívej na Brumbála, jak má křivej nos. To bys určitě nechtěl, tobě by neslušel, ty Fešáku." Už zase jsem se na něj vesele šklebila. "Navíc Brumbál je single. Třeba to nějak souvisí..." zatvářila jsem se vážně, jakože o tom fakt přemýšlím. Pak jsem ale uslyšela kroky a otočila se směrem k nově příchozí. "Jé, ahoj, Becco. Přesně tak. Chtěli jsme si dát trojku s vrbou mlátičkou. No nevyšlo to..." vymýšlela jsem si a zase se smála, měla jsem vážně dobrou náladu. "Můžeš to s náma jít zkusit ještě jednou, třeba ve třech budeme mít víc štěstí!" |
| |||
Hagridova chatrč Týna, Noelle, případně ostatní Pondělí, 13. Září Když se zmíním o penězích, Týna, byť celou dobu vypadala jako nabubřený jezevec a zdálo se, že mě s mou žádostí pošle i s celou svojí elegancí do háje, najednou obrátila a zdálo se, že se skutečně začala zajímat. No konečně... Takže panička jde po penězích, hmm? neubráním se úsměvu. „V Havraspáru není nikdo, kdo by ti s tím pomohl?“ „Jít s takovou prosbou až za mnou je docela zvláštní, nemyslíš?“ Jo, kdybys nebyla první člověk, co mě napadl, že by tyhle věci mohl mít, rozhodně bys byla až poslední na mé listině. Zatřesu hlavou, abych zahnala nepříjemný, jedovatý myšlenky a otevřu pusu, abych jí odvětila, jenže to už se za ní zaklapnou dveře a Týna zmizí za dveřmi Hagridova domku. Zase ignor? Zatnu zuby i pěsti a nevraživě zírám na dveře, jako bych je chtěla propálit skrz naskrz. Tohle už mě fakt přestává bavit. Hlavně klid, hlavně klid, děláš to pro Patricka. Už jenom chvilku a máš to v kapse, teď se přece neotočíš a nepůjdeš dělat to samé odznova. Kdybych věděla o někom jiném, kdo má barvu na vlasy a kdo si je sám stříhá, rozhodně bych se tohohle ušetřila. Kdokoliv by byl lepší než ledová hraběnka No1... Dobrá, téměř kdokoliv. S unaveným povzdechem si přejedu dlaní po tváři a bez zaklepání vstoupím. Nějak jsem na to zapomněla. Když tam ty dva spatřím, opět nasadím úsměv a slušně Hagrida pozdravím. "Dobrý den, taky bych si ráda vyzvedla mazlíčka na středeční hodinu Přeměňování, pokud to není problém." Hagrid zaloví v krabici, která je vystlaná hlínou a vytáhne z ní dva obrovské šneky. V jeho dlani tak obrovsky nevypadali, ale jakmile je podal vám, šneci z nich skoro přepadávali. šnek ,,Představuju vám Oblovky obrovské." Týně poví, že má Žofinku a ty že máš Lívinku. Samozřejmě vám řekne, že šneci jsou hermafroditi, ale že tyhle dvě prostě pojmenoval takhle. Tvá Lívinka je mladý šnek, velice přítulná, ráda se mazlí a miluje vodu, proto když ji prý vezmeš do umyvadla pod malý proud vody, bude nadšená. Pak vám řekne, ať si pro ně přes noc připravíte nejlépe vlhkou půdu a nějaké salátové listy nebo pampělišky nebo klidně kusy okurky na chroupání. S lehce nepříjemným výrazem přijmu od Hagrida nabízeného šneka. Je vážně těžký, skoro ho v jedné ruce neudržím, když jej, teda ji, poprvé chytnu. S něčím takovým jsem nečekala. Jenom do středy. Tohle bude v pohodě. Pak se mi po tváři rozlije mírně sadistický úsměv. Možná bychom si s tím s Patrickem mohli trošičku pohrát. Týna opět odejde a nechá Hagrida, aby mi dovysvětlil detaily ohledně šnečí péče. Vlastně to nejsou moc náročná zvířata. A tahle holka zní docela zábavně. Na okamžik mám pocit, že se naše oči střetly... teda oči, eh, spíš moje oči a to, co mají šneci na hlavě. Na pár chvil tiše na šneka zírám a s údivem zjišťuji, že se mi vlastně docela líbí. Tak jo, kamarádko, nějak to spolu na těch pár dní budeme muset přežít. Slibuju, že se postarám, aby se ti nic do té doby nestalo. "Děkuju." opět věnuji Hagridovi přátelský úsměv vzorné holčičky a zamířím dveřmi ven. Mám pocit, že ještě před tím, než otevřu, zaslechnu něco jako zaklepání, ale to už sem moc v akci na to, abych se zastavila. Týna už beztak musí být v půli cesty zpátky do hradu. S tím jejím striktním rychlým krokem. Nechtěla jsem ji ztratit, rozhodně ne teď. Otevřu dveře a vyjdu ven, když v tom se přede mnou zjeví postava a já se s ní chtě nechtě srazím. Omylem přitom přimáčknu svou Oblovku. "Sakra-" odskočím dozadu a prohlédnu si osobu s velkým mokrým flekem na oblečení. Ani na vteřinu nezapochybuju, že je to práce Lívinky. Spatřím Noelle, tváře mírně zarudlé a opuchlé oči, ale pořád vypadala jak stará dobrá Noelle. To právě brečela? Takové jasné detaily byly těžké přehlédnout, ale nijak zvlášť jsem se to rozhodla nekomentovat. Hlavně, když byla naše Zmijozelská hraběnka na útěku. Aj! Omlouvám se, Noelle." Vyhrknu a uvolním místo, aby mohla projít dovnitř pro své zvířátko, což byl nejspíš důvod, proč sem přišla. Stejně jako většina ostatních. Pak opět pohledem zalétnu k tomu fleku a nepodaří se mi skrýt mírně pobavené uchechtnutí. Špatná, špatná holka! Takhle se kamarádům smát! "Teda, vážně se omlouvám, ani já ani Liv jsme nechtěly." Nevinně se na svou kolejní spolužačku zazubím. Příliš se ale nevybavuju, a rychle se kolem ní protáhnu ven, kde mě překvapí snad ta nejpodivnější věc ever. Týna fakt počkala. Že by přece jen byla ochotná se se mnou dohodnout? Možná jí nejsem zas tak ukradená, aby se mnou ztrácela svůj, jistě velmi drahocenný, čas. Pokročím tedy tam, kde jsme skončily a nijak důvod svého údivu nekomentuju. Ale předtím, než cokoliv řeknu, neminu její výraz nad získaným zvířátkem, který mi, ač je to k údivu, nepřijde jinak než roztomilý. Na chvilku stisknu zuby a pohlédnu stranou, abych zahnala ten divný a částečně nepříjemný pocit, že se červenám. Teď nevím, je to jejím výrazem jako celkem, nebo je to prostě jen skrytá škodolibost? Hmm... zajímalo by mě, co z těch dvou to je. „Budu potřebovat nějakou krabici s hlínou.“ Poznamená, spíš asi pro sebe, než že by se chtěla se svým názorem nějak dělit. "Tak se zdá, že jsme to pěkně chytly." Suše se zasměju a kleknu si vedle ní, pozorujíc jejího šněka Žo- jak že to ten Hagrid říkal? Napadá mě spousta vtipných poznámek, ale nemyslím si, že by je hraběnka psí čumák ocenila, tak raději neříkám nic. Jen se s povzdechem opět postavím a kouknu na svého mazlíčka. "Můžeme se stavit do skleníku. Profesorka Primrose určitě bude mít nějaké ty krabice a lopatu... a taky hlínu." Navrhnu nezaujatým tónem s pohledem zabořeným do Týniných zad. Jestli se rozhodne jít se mnou, což myslím, že jo, páč proč by tu chtěla toho šneka déle pozorovat, že jo?, počkám, až si posbírá své věci a nového mazlíčka a vydám se s ní k Prim. Prvních pár minut jdeme vedle sebe mlčky. Nějak jsem měla pocit, že to tak bude nejlepší, beztak měla hraběnka v hlavě plno jiných myšlenek týkajících se údajné nechutnosti toho zvířete a neměla náladu si povídat. Liv se mi po cestě vesele vlnila v ruce. Divně to lechtalo. Notak, holka. Za chvíli budeš mít svůj vlastní prostor pro hraní. Neutíkej mi. Vyšlu k ní svou veselou myšlenku, jako bych čekala, že ji uslyší, a odolám nutkání ji uklidnit podrbkáním ulity. Vypadalo by to divně, hlavně tady před Týnou, která očividně hraní si se slizkými mazlíčky neuznávala za normální. To ticho už mě pomalu začne štvát a tak se konečně odhodlám navázat tam, kde byl náš hovor ukončen. Chce to trošku zapátrat v paměti, co vlastně bylo to poslední, co řekla. "Já vím, nejspíš to je zvláštní, ale abych pravdu řekla, byla jsi první osobou, kdo mě napadla, že by tyhle věci mohla mít. Nemluvím o hřebenech, kartáčích či šamponech, sháním jen kadeřnické nůžky, pinety a hnědou barvu na vlasy. Případně nějaký ten lak. Zopakovala jsem, cože to vlastně chci, s pohledem zpříma upřeným před sebe. Za chvilku by se měl na dohled objevit skleník. Byly jsme nějaké tři minuty od chaty a já měla pocit, že jsem za sebou zaslechla opět klapnout dveře Hagridovy chajdy. Já sama si vlasy nestříhám a nevím to ani o žádné ze svých kolejních spolužaček, takže jsem přemýšlela, kdo na to vypadá a za tím jsem šla. Takže za tebou. Konečně na ni pohlédnu. "Samozřejmě vím, že nejsme přátelé nebo tak něco, ale je to celkem urgentní - ty věci potřebuji na dnešní večer... Ale jak jsem řekla, pokud je zde způsob, jak se spolu můžeme vyrovnat, rozhodně bych na to přistoupila. Na cokoliv. S vážnou tváří si ji prohlížím. Váhá? Neváhá? Jak to mám sakra poznat, když vypadá skoro vždy naprosto stejně?! |
| |||
Patrick, možná Sam, Diana, Thomas, Týna Pondělí 13. září I když jsem se tvářila jako měsíček na hnoji, sourozenecké špičkování Diany a Thomase mě chtě nechtě rozesmálo, i když jsem pořád měla nudli. Zrudla jsem. Zase. "Já.... díky..." Zachraptěla jsem a vysmrkala se do Thomasových kapesníčků. Raději jsem to nekomentovala, abych ještě neřekla něco trapnýho. "Jen ho při tom nech, Dian. Klukům se musí masírovat ego..." Zasmála jsem se. Jedna z věcí, které do mě pořád hustila babička. Sice mi nebylo nepříjemnější, že jsme to s Patrickem řešili mimo stěny společenky, ale co naplat. Byla jsem ráda, že to byli jen Blackovi. Co kdyby to byl třeba takový Ryan? Mlčky jsem poslouchala Patrickův další proslov a přikývla jsem. "Jasně, utíkej... Tak parta trollů, jo? Tak to teda ne..." Zamračím se. "Jen hezky řekni pravdu! Však ono to tvýmu egu akorát prospěje..." Mám chuť nafouknout tváře a vypláznout na něj jazyk. Když si to spískal, tak ať taky pořádně trpí! Jsem popravdě ráda, že Thomas s Di přijdou s návrhem si trochu pokecat. Chybělo mi to. S Morganou jsem netrávila tolik času, kolik bych chtěla, a tak jsem s úsměvem přijala Dianinu ruku, popadla věci a vyhoupla se na nohy. Neubráním se ani smíchu, když Ferda rafne Thomase. "No jo, zvířata... tenhle fešák evidentně má vlastní hlavu..." Když si oba mazlíčky prohlédnu, podrbu se na hlavě. "No jo! Já zapomněla... přeměňování, co? To je trapas... eh... můžete jít prosím napřed? Doběhnu vás, jenom se musím u Hagrida taky pro nějakýho fešáka stavit... Úplně jsem na to zapomněla! Doženu vás!" Na oba sourozence mávnu a vydám se k chajdě. Tvář mám sice ještě trochu zarudlou, ale už vypadám trochu víc k světu. Při cestě ke dveřím se míjím s Týnou, vedle které je na zemi nějakej slimák... nebo hlemýžď? "Ahoj! Taky od Hagrida? Mmimochodem, super mazlíček!" Přátelsky se na Týnu usměju. "Pokud by ti pak chyběla, můžu ti nějaký menší přivýzt z domu! Ožíraj nám kytky na zahrádce." Zazubím se na ni a zabuším na dveře Hagridovy hájenky a zesílím hlas. "Uhm... pane Hagride? Jste doma? Přišla... přišla jsem vás poprosit taky o mazlíčka na přeměňování!" |
doba vygenerování stránky: 0.85377287864685 sekund