| |||
Sovinec --> Ošetřovna13. září, pondělí odpoledne především Naira, pak doufejmě nějaká zdravotnice I kdybych si postavila hlavu, že na ošetřovnu nepůjdu, nejspíš by mě tam ta záchranářská skupina, ve složení Sam, Rebecca a Naira, dokopala. A nakonec to třeba nebude tak zlé. Zbavím se toho otravného pálení, zimnice a kdo ví, jestli tam nebudu moci i přespat, abych se vyhnula spolužákům. Trochu jsem se obávala Eriky. Od toho sezení u jezera jsme se spolu nebavily, přesto jsem měla pocit, že smrt Jackie stále visela mezi námi. Kluci se z toho kupodivu velmi rychle otřepali. Jaká ironie, já nejnecitelnější osoba Nebelvíru, tu zoufám nad smrtí spolužačky... |
| |||
Sovinec -> ošetřovnaPondělí, 13. září Angie + označení Nechám všechny, ať se domluví. "Jasně Alex, uvidíme se," odpovím spolužačce jen tak mimochodem, protože očima pořád visím na Angele. Nevypadá dobře a v duchu si nadávám, že jsem jí doprovod nabídla jen kvůli své vlastní sobeckosti. Co jsem to za člověka? Angie si tohle fakt nezaatostsloužila. Angela nakonec souhlasí s mým doprovodem. Jsem ráda, nedokážu si představit, jak by tam takhle dokulhávala sama. A bůhví, jestli by tam vůbec šla, u Nebelvíru člověk nikdy neví! Často si pletli hloupost s odvahou, ale někdy holt musíte ostatní požádat o pomoc, ať už je to zdravotnice nebo někdo jiný. "Tak pojď," usměju se povzbudivě na Angelu. Rozloučím se se zbytkem těch, co v sovinci zbyli. Než ale stačíme odejít, Sam ještě Angie vnutí lahev se studenou vodou. Souhlasně zakývám hlavou, i když mi není jasné, jestli je to na pití nebo na chlazení rány. Ona se Angela rozhodne sama. "Měj se, Sam." "Máš to takhle ošklivý celý den?" zeptám se Angie, když jsme samotné. Snažím se jí co nejvíc podpírat, aby nemusela, aby nemusela na poraněnou nohu přenášet váhu. Spolknu všechny možné výčitky, které se mi derou na jazyk. Budeš mít štěstí, jestli se ti to nezanítí. Když dojdeme na ošetřovnu, jeden rychlý pohled mě ujistí o tom, že už tu Helen není. Achjo, a tak dobrý plán to byl. "Chceš, abych na tebe počkala venku?" zeptám se Angely. Bylo mi hloupé jí teď tady opustit. |
| |||
Okolní pozemky Noelle, Diana, Thomas Pondělí 13.9. Konečně doběhnu k Hagridově chalupě, respektive na pozemek co je okolo ní. Až na místě si uvědomím, že tam Noelle není sama. Navíc s ní není nikdo jiný, než Thomas a jeho ségra. Zarazím se a můj pohled ulpí na Noelle. Udělám dva rychlé kroky a obejmu ji. Nebelvírských dvojčat si nevšímám a z mého jednání je vidět, že je mi fuk, co si budou myslet. I když musím uznat, že rána na obličeji mi moc šamru nedodává. "Promiň, Noelle. Já jsem to tak nemyslel. Jenže mi s tebou bylo tak dobře a nedával jsem si pozor co říkám, moje pusa jela rychleji, než hlava, jako vždycky. Znamenáš pro mě strašně moc. Jsi tu můj nejbližší člověk, kterého tu mám. Mám tě radši než jenom jako kamarádku, jsi pro mě ta nejjasnější hvězda na nebi, jsi moje první myšlenka, když se vzbudím a těším se, až se uvidíme a zase budeme spolu. Když jsi šťasná, jsem šťastný taky a když jsi smutná tak jsem na tom stejně. Vždycky tě budu mít rád, jsi moje nejlepší kamarádka a ještě víc než to, nevím jak to vyjádřit, ale jsi člověk, kterého mám hodně moc rád, tak rád, že žádné slovo to nemůže vyjádřit. Chtěl jsem, aby jsi se cítila dobře, nechtěl jsem ničeho využívat." Zadrhnu se. "Já jen chci, aby jsi byla šťastná." Dodám nešťastně, vyvinu Noelle ze svého náručí a odstoupím. "Promiň, jen chci aby jsi věděla, že tě mám rád a pořád budu, i když ty mě už asi ne.." Svěsím hlavu. "Můžeš mi odpustit?" Zeptám se. Očekávám zápornou odpověď, kterou mě zdrtí. Nevím, co budu bez ní dělat, bez jejího úsměvu, se kterým mě vždycky vítala u Havraspárského stolu, bez jejich nstarostí, které o mě měla, ať už to bylo ve druháku, když jsem se snažil pomocí ovomancie (metoda předvídání budoucnosti pomocí vajec) odhadnout výsledek Famfrpalové Ligy a hlavně bez její přítomnosti v mé blízkosti, díky které jsem se cítil vždy šťastný jak blecha v medvědím kožichu. |
| |||
|
| |||
Hagridova hájenka-->Okolní pozemkyHagrid,Didý, NoellePondělí 13.9. „Beru potkana!“ vyhrknu ze sebe okamžitě, jak ho ukáže. Mám dojem, že je to zvíře akorát pro mě. Nic proti ropuchám, ale ten potkan je tak dobrý zvíře, že ho musím mít. Převezmu si ho tedy od Hagrida a ten šmejd mě okamžitě kousne. No co, byl jsem varován. Chytnu ho tedy o něco lépe a povím mu něco na uklidnění. „Neboj Ferdinande. Budeš semnou je pár dní… bude sranda.“ Očekávám, že si to sestra bude chtít vyměnit, ale před Hagridem jsem zatím v bezpečí. Venku možná započne boj. „Děkujeme. Jo, nebojte, dělal jsem si jen legraci. Stejně nás profesorka nenechá, abychom jim nějak ublížili. Doufám… No, tak na shledanou. A ještě jednou děkuji.“ Nejraději bych si Ferdinanda nechal, ale bohužel… bohužel… Vyjdeme tedy před hájenku a už už se chystám vyrazit k hradu, najít Ferdinandovi nějakou krabici, ve které by teď chvilku žil. Místo toho si ale všimnu Noelle u stromu. Na první pohled je i takovému tupci, jako jsem já, jasné, že se jí něco přihodilo. Asi bych to nechal být… ale to bych nemohl být já. Kouknu na Didý a vyrazím za Noelle. „Ahoj, krásko. Víš, že se ti dělají kruhy pod očima? Na, nudle u nosu by ti neslušela,“ povím utěšitelsky a podám jí kapesník. Rovnou celý balíček. Moc nevím, jak se utěšují brečící holky. Z Didý si vždycky udělám srandu a pláč přejde v smích, jen tady nějak nevím, jestli to může pomoct. „Víš co? Řekni, kdo ti co udělal a já mu nebo jí přičaruju prasečí ocásek, co ty na to?“ Jo, jen netuším, jak se tohle dělá… Když tak se zeptám Lenky, to to jistí. Aááá, to je ten důvod. Ony jsou určitě kamarádky, pro to ten ochranitelský komplex… |
| |||
nikdo konkrétní Pondělí 13. září Můj zběsilý úprk se postupně mění ve volnější chůzi. Podařilo se mi už upadnout přes nerovnost v terénu. Zaslzenýma očima pohlédnu na kolena umazaná od hlíny. Jako doma... Rukou si mimoděk přejedu po ruce, která mě stále ještě brní a ulpělo na ní několik kapek Patrickovy krve. No bezva... S třesoucími se rty ruku utřu do hábitu a bezcílně pokračuji na své cestě směrem k Hradu. Pokud mě kdokoliv potká, pouze skloním hlavu a nechám si vlasy padnout do tváře, aby neviděli můj zničený výraz. Kamarádka s výhodami... tohle si o mě myslel všech pět let? Prudce oddychuji a zastavím se pod stromem nedaleko Hagridovy chatrče. Sesunu se do trávy, přitáhnu si nohy k tělu a obejmu si trup jako bych se chtěla schovat před světem a skrýt, jak moc to bolí. I slunce někdy zajde. Nedokážu se usmívat vždy a všude. Nádech. Výdech. Se vzlykem jsem si do rukávu utřela nudli a svázala si vlasy do neforemného uzlu. Co na tom. S roztřesenou rukou jsem z brašny vytáhla pergamen a i přes slzy jsem začala psát dopis mamce s žádostí o vstup do Prasinek. Chci pryč... Odřená kolena mě pod nánosem hlíny pořád trochu bolela, a to radši nemluvit o umazané sukni. |
doba vygenerování stránky: 0.92772817611694 sekund