| |||
Chodba > Ošetřovna > PokojHelen + označení13. 9. Helen na mou prosbu reaguje kladně, čímž mi na tváři vykouzlí spokojený výraz. Příliš často o pomoc nežádám a zrovna u ní jsem předpokládala, že by mě neodmítla, protože jsem jí k tomu zatím nedala záminku. Alespoň žádnou, o které by věděla. Má vlastní správná dedukce mě samozřejmě potěší a tak se bez cavyků smířím i s tím, že se s jejími věcmi potáhnu ještě přes ošetřovnu. Jít na pokoj napřed zavrhnu v momentu, kdy kolem nás projde Richard. Po našich předchozích konfliktech s ním chci strávit co nejméně času. Nebude to tak těžké. S dopisem, co mi dnes přišel od matky, je naše vyučování u konce. Pokud se dostanu k nějakým zásnubám, pak nesmím připustit, aby se k mému nastávajícímu donesly nějaké zvěsti. Kdo ví, komu by se ta drbna mohla s našimi soukromými seancemi svěřit. „Doprovodím tě.“ Navrhnu tak plynule, že se to zdá naprosto přirozené a nenucené. Helen naštěstí nad takovými věcmi příliš neuvažuje. Někdy nevím, jestli je tak hloupá anebo jí je to úplně jedno. Nakonec komu na tom záleží. Faktem zůstává, že i přes své nedostatky je tu jedna z mála, co se dokáže chovat reprezentativně. Žádné skandály, žádná ostuda nebo nevhodné chování. „V rámci zachování určité úrovně Bradavic by to zajisté bylo vhodné.“ Odpovím na její poznámku o výuce etikety. Polovina studentů ani neví, co to slovo znamená. A je to přesně ta půlka, která by těch hodin potřebovala nejvíc. Někdy se chovají jako nevycválaná zvířata. Více se k tomu nevyjadřuji. Pohoršováním se nad nedostatkem vychování některých jedinců, jsem strávila dobrých pár let a nehodlám v tom neustále pokračovat. Jeden by řekl, že si za ty roky už zvyknu. Helen stočí hovor jiným směrem, čímž si ode mě vyslouží téměř neslyšitelné povzdechnutí. Víc než cokoli, bych si na to přála zapomenout. „V naprostém. Byl trochu v šoku, ale zlomené to pravděpodobně nemá.“ Osvětlím ji ve zkratce, protože co jiného bych jí měla říct? Jeho zdravotní stav mě nezajímá a má péče o něj byla podnícena pouze profesorovým příkazem. „Překvapuje mě, že Rottová se svým střeleckým umem ještě nehraje za Mrzimorské famfrpálové družstvo.“ Podotknu. Při představě, jak si to nemehlo vlastní vinou vytříská celý svůj tým, mi vyletí koutky nahoru. Na famfrpál zásadně nechodím, ale na tohle bych se podívat přišla. Helen jde na ošetřovnu sama. Nehodlám se vtírat do místnosti, kde se to hemží chorobami a všudy přítomným desinfekčním odérem. Navíc nepotřebuji zasahovat do jejích soukromých věcí. Což zdravotní stav určitě bude. Za okamžik je zpět a společně se vydáme na pokoj. Cesta probíhá v příjemném tichu. Mluvit nepotřebuji a vlastně jsem i chvilku ráda, že nemusím vymýšlet témata na zkrácení dlouhé chvíle. Nikdy jsem nepatřila k těm, co mají nutkání vyplňovat ticho prázdnou konverzací o počasí. A upřímně… s Helen bych se nejspíš neměla o čem bavit. Jediné, co máme společné, je Richard. Už nás vidím, jak si navzájem sdělujeme dojmy a zážitky z prefektské koupelny nad kafíčkem a sušenkami. Opravdu idylická představa. Projdeme společenskou místností, kde momentálně sedí jen Wolfram, na kterého se přívětivě pousměji. Malá cena útěchy za to, že bude dnes platit za každého, koho mu Richard na tu večeři pozval. Má tu výhodu, že peníze řešit nemusí. Dítě štěstěny. „To nestojí za řeč.“ Utrousím, když pokládám Heleniny věci na určené místo. Nedělám to čistě z dobroty srdce, ale to ona určitě ví. Pokyne mi, abych si sedla k ní na postel, což s mírným zaváháním udělám. Přijde mi dost zvláštní, že zůstáváme v pokoji, když budeme nacvičovat kouzla. Ještě víc zvláštní ale je, že sedím na cizí posteli. U Reginy nebo Deirdre je to zcela přirozené. S Helen si tak blízká nejsem. Vytáhnu si své pomůcky a nechám pero, aby samo zapisovalo všechny poznámky, zatím co já pečlivě poslouchám, co mi Helen říká. Nedá se říct, že by mě historka o hůlce v bradavici nějak zaujala, ale Kratiknot se v takových věcech vždycky vyžíval. Nakonec se dostáváme i k samotnému nacvičování a já neváhám a vytrhnu nabízený papír. S kouzlem ale počkám, až procházející Dee odejde z místnosti. Nerada bych ji nějak poranila, pokud by se mi to náhodou vymklo z rukou. „Diffindo.“ (5) mávnu hůlkou tak, jak mi bylo ukázáno, ale papír zůstane celý. Podívám se na Helen, zda mi k tomu něco řekne, ale ta se rozhodla taktně mlčet. S nespokojeným výrazem si tedy odkašlu a narovnám se v zádech, jako by mi to mělo pomoct v dalším pokuse. „Diffindo!“ (6) pronesu s větším důrazem a papír se skutečně rozstřihne. No prosím. Takhle to má vypadat. Jedním mávnutím ho zase zacelím a pro lepší pocit kouzlo několikrát zopakuji, dokud si nejsem jistá, že jsem si ho zapamatovala. Vytržený list pak vrátím na původní místo. „Děkuji za pomoc. Vážím si toho.“ Oplatím jí úsměv a odstěhuji se i se všemi svými věcmi na svou stranu pokoje, kde si je uložím. Dnes už je potřebovat nebudu. Pohled mi padne na šperkovnici, ve které je uložený matčin dopis. Ačkoli mám neskutečnou chuť si ho konečně pořádně přečíst, počkám, až tu nikdo nebude. S trochu překvapeným výrazem otočím hlavu za svým jménem. Nevím, zda jsem víc překvapená z toho, že po mně chce typicky dívčí věci nebo z toho, že si vůbec o něco takového řekla. Nadechnu se, abych jí s tím elegantně poslala do prdele. Vypadám jako vizážistka? Nebo jako kadeřnice? Za to jedno kouzlo jsem se jí tahala se všemi věcmi, to jí nestačí? Na poslední chvíli se ale zastavím. Možná proto, že se mi jí trochu zželí. „Jistě.“ Ta večeře pro ni bude peklo. Ale aspoň u toho bude vypadat hezky. Přesunu se zpět k její posteli a naznačím jí, aby se posadila na židli. Z jejího stolku pak vezmu hřeben, kterým jí začnu rozčesávat vlasy. Něco, co jsem sama vždy zbožňovala, ale nikdy se tím nechlubila. „Co si večer plánuješ vzít na sebe? Bude nejspíš chladno…“ zapřemýšlím nahlas, když vymýšlím, co jí na té hlavě udělám. Délka jejích vlasů je dost nepraktická. Ani krátká, ani dlouhá… sotva se s tím dá udělat něco solidního. Navíc jsou tak jemné, že se z každého účesu budou vymotávat a nebudou držet tvar. I tak ale musím uznat, že jsou krásné. Zdravé, vitální, husté, lehce zvlněné a téměř popelavé přírodní barvy. Určitě by nevadilo, kdyby si je nechala narůst. Párkrát vyzkouším, zda by se z nich dal udělat uzel a nakonec rozhodnu pro decentní drdol. Má jemný obličej a labutí šíji. Nic tím nezkazím. „Máš nějaké pinetky?“ zeptám se a automaticky po nich sáhnu, když mě nasměruje. Probírám se blond prameny, dokud je nenasměruji do mnou zamýšleného tvaru. Z utaženého uzlíku pak záměrně několik pramenů vytáhnu a své dílo nejprve řádně zkontroluji, než jí dám pokyn, aby se podívala do zrcadla. „Tak. Osobně myslím, že visací náušnice by se k tomu hodily.“ podotknu, když uklízím pomůcky na stolek a beru si z něj její líčidla. Nepočítám s tím, že by nebyla spokojená s mou prací. A i kdyby ano, tak reklamace neberu. Jsou to jen Prasinky. Není to ples. „Ukaž.“ Posadím se jí na postel, abych u líčení nemusela stát. Natočím si k sobě její obličej a velmi pozorně si ho prohlédnu. Základní maskaru už na sobě má, takže to, co jí na obličeji vytvořím, jsou jen okrajové úpravy jako dotažení linky, obočí, zvýraznění řas a rtů. „Myslím, že hotovo. Zkulturněno.“ Vlastně je to za pár minut hotové a já mohu s pyšným úsměvem své dílo ohodnotit jako velmi zdařilé. "Chceš pomoct i s výběrem šatů?" Zeptám se jí rovnou, když už jsem v tom a začalo mě to bavit. |
| |||
Učebna E2, Kouzelné formule → pokoj 13. září, pondělí Christian, Rebecca, Deidre, Dan, Acai, profesor Kratiknot, ostatní Další část hodiny s procvičování kouzla byla v pohodě. Těsně předním než si mě profesor Kratiknot povolal na ukázku přitažení předmětu, Christianovi se na druhý pokus podaří mou osobu k němu přitáhnout, což ocením krátkým úsměvem a slovy: "Dobrá práce." Jsem moc ráda, když profesor Kratiknot uznale pokývá hlavou, když se mi podaří přitáhnout ke klice a úsměv mi na tváří zůstává i při cestě zpět do lavice. V téhle hodině zatím žádné velké problémy nemám, tak doufám, že to nezakřiknu, protože to kupodivu není všechno a budou se odhalovat sny za pomocí kouzla. Trochu sebou ošiju v lavici, protože nemám ani tušení, co od toho přesně očekávat. Spolužáci kolem mě se pomalu pouštějí do kouzelní, někomu se daří, jiným ne. Při pokusech některých začínám rudnout až za ušima, zmenšuji se v lavici a nejraději bych se propadla někam do Austrálie. Ano, vím, že jsou to jen sny, ale některé z nich opravdu nemůžu jen tam přejít, jako bych je neslyšela. "Já a kreslit krví po někom, kdo je nahý? Teda, teda, Rebecco!" zalapám po dechu. Po dalších příspěvcích od Deirdre, Dana a Acai už můj pohled raději směřuje k desce lavice a netoužím vidět další sny. A taky nechci zkoušet kouzlo na můj vlastní sen. Na to ať rovnou zapomenou. Proto jsem nesmírně ráda, když profesor Kratiknot hodinu ukončí. Na nikoho se moc nedívám, popadnu učebnice i psací potřeby, i když se mi v první chvíli rozsypají po lavici, rychle je shrábnu a se stále hořícími tvářemi opouštím učebnu. Cestou jsem jen v rychlosti zaznamenala vzkazy na nástěnce, hlavně ty, které byly určeny pro mě, ale pak jsem prchala dále do pokoje. Potřebuju být na chvíli sama, než to ze mě vyprchá. |
| |||
Školní pozemky (tělocvik) -> Skleník -> Velká síň -> Učebna Nitrozpytu -> Zapovězený les -> Učebna 2E Zmojizelští, ostatní spolužáci a mé dokonalé já Pondělí, 13. Září Jako další nám paní profesorka Hoochová zadala běh lesem. Docela jsem si to i užil. Běh jsem měl rád. Vzal jsem to nejprve pomalým tempem, abych se pořádně probral, a pak přešel do rychlejšího. Nakonec jsem doběhl mezi prvníma. Musel jsem udělat dojem, když dneska rozcvičku vedla taková krásná slečna. Celou cestu jsem se usmíval, ať už se na mě podívala nebo ne. No... já se koukal pořád. Poté jsme hráli baseball a pak... jsme se měli svlíknout a přeplavat jezero. To svlíkání bych moc rád bral, kdyby to ovšem neznamenalo hlubokou a studenou vodu v jezeře. Fuj, to tam vážně musíme? Všichni? Ublíženě jsem pohlédl na paní profesorku, která si očividně nelámala hlavu s množstvím nevrlých komentářů, které se jejím směrem hnaly. "Paní profesorko, velice vás jako profesorku obdivuji a sdílím s vámi nadšení do ranních tělocviků, ale opravdu do té vody musíme všichni?" Zakňourám, ale stejně je mi to houby platné, tak se snažím být co nejpomalejší a jasně dávat najevo, jak se mi nechce. Do vody lezu jako poslední. Brrr! Ta je studená! Sem sotva v jedné čtvrtině, když se mí spolužáci začnou zničehonic potápět. Co to sakra- ale to už jsem pod vodou taky. Probudím se až na břehu. kde se dozvím, že na nás zaútočilo hejno ďasovců a taky že nás zachránila nějaká jezerní potvora. Nejsem sám, dívám se po ostatních spolužácích, většina z nich taky neví, která bije. Tohle je vážně pěkně crazy ráno. Když jsme se všichni nějak posbírali, někteří z nás zamířili před další hodinou na ošetřovnu. Já si to šinul rovnou do skleníků. Nemohl jsem se dočkat paní profesorky Rosalie, byla to kočka a pořád se na všechny usmívala. Naším úkolem bylo vytvořit extrakt pro vábení opačného pohlaví u živočichů. K tomu jsme měli využít květinu zvanou Ipaasha, z které se odebíral nektar a přidával se k drceným okvětním lístkům. Docela mě to zaujalo. Nikdy jsem nevěděl, že nektar účinkuje taky jako jed. Při dnešních lektvarech se mi docela dařilo. Nepovedlo se mi sice vychytat správný poměr ingrediencí na první pokus, ale zase mi nic nevybouchlo, jako mým spolukolejníkům. Helen to pěkně schytala. Chtěl jsem jí nabídnout odvod na ošetřovnu, ale to už se k ní dostali jiní, rychlejší než já. Proto jsem jen přihlížel a alespoň se snažil asistovat. Po lektvarech následoval oběd, nemohl jsem se dočkat. Už v polovině hodiny mi začalo celkem hlasitě kručet v břiše. Při jídle jsem občas pohledem zavadil o Kaylu, která mě zcela okatě přehlížela. Nechal jsem to být a radši se hodil do řeči s Týnou. Ta holka byla fakt zvláštní a co hůř, jak jsem zjistil, pořád mě tak nějak svým způsobem přitahovala. Seber se chlape. Od té doby, co jsem takhle začal přemýšlet, jsem už nepřestal a tak jsem radši tiše jedl oběd, zabraný ve svých myšlenkách. Na konci oběda jsem došel k závěru, že i když mě nazvala kvůli nějakým pitomým povídačkám děvkařem a pak mě praštila, pořád bych s ní ještě mohl zkusit promluvit. I kdyby to už mělo být třeba jenom z důvodu, abych o ní přestal pořád přemýšlet. Hodina Nirozpytu s profesorkou Sagou probíhala v docela zábavným duchu. Sice jsem zase přišel pozdě, jak já to jen dělám?, ale myslím, že ji má upřímná omluva a úsměv obměkčil, páč mě usadila a měl jsem dojem, že se na mě taky usmála. Během hodiny jsme dostali úkol snažit se přijít na to, na co náš partner myslí. Pěkně zajímavá věc. Tohle mě bavilo, rozhodně by nebylo od věci se něco takového naučit líp. Umět číst někomu myšlenky? Bomba! Ke konci hodiny třídu zaplnila skoro hmatatelná nazelenalá mlha, když Crabbovi nesedla kombinace dortíku, nebo co to ten kluk pořád žral. Hodina byla naštěstí ukončena a všichni studenti evakuováni, takže jsem měl spoooustu času, abych došel na pokoj a vyměnil si učebnice na nadcházející hodiny. Když jsem dorazil, Triss si zrovna dávala dvacet na mé posteli. Sakra, jak rád bych si taky zdřímnul. Další na řadu přišla Péče o kouzelné tvory, kde každá z kolejí dostala na starost jednu Tykadlatku, se kterou jsme měli provádět nějaké pozorování či co. Bylo to zvíře velké jako králík a bylo celé zelené. Jako naše kolej! Moc jsem ale pozor nedával, Wolfram s Richardem se zrovna s ostatníma vybavovali o dnešní večeři v Prasinkách, to jsem si nemohl nechat ujít, tak jsem se do diskuze zapojit také. Pak jsme se společnými silami snažili přesvědčit Barbaru, aby šla. Nějak jsem nepostřehl, jestli řekla ano nebo ne, protože před nás dolétl jakýsi papír s kroužkovacími otázkami. Týna svou účast taky odřekla. Zatracený Snape, ale tak, když jí to nevadí a takhle jí to vyhovuje víc, proč se tím trápit? Po testu jsme každý dostali za úkol vytvořit z vody jakýsi sliz, do kterého jsme měli přemístit maličká tykadlatčí vajíčka. I když se to zdálo pěkně snadný, vajíčka dost klouzala a... Jak to sakra někomu mohlo zase vybuchnout? Nechápavě jsem se otočil za zdrojem, ale pak se rozesmál. Přece jen, trocha slizu nikomu nikdy neuškodila, ne? To se Kayla zrovna držela za oko? Stalo se jí něco? Donutil jsem se ale nad tím zatřást jenom hlavou a přenést svou pozornost plně jenom k vajíčkům a tomu, co s nimi musím udělat. Do konce hodiny, jsem je ale nestihl přenést všechny. Ale co už? Přidal jsem se ke klukům z koleje a pomalu jsme zamířili zpátky do hradu. Když jsem došel s přáteli do učebny 2E, už tam bylo plno. Kluci si zabrali poslední nejlepší místa a já tam zůstal stát, sám samotinký, a rozhlížel se, ke komu bych se tak posadil. Pak můj pohled padl na prázdné místo vedle Cor. Vesele jsem si to namířil přímo k ní, ale pak jsem zpomalil krok, když jsem si všiml, kdo by seděl za mnou. Kayla s Reginou? Vážně? Přesto, jsem se ale usadil a všem věnoval svůj neodolatelný zářivý úsměv. Pak jsem se s Cor dal i částečně do řeči, ale to netrvalo dlouho, páč do třídy nakráčel náš trpasličí profesor a začal se svým výkladem. Otevřel jsem si sešit a zkontroloval, zda mám alespoň stručně v bodech zapsané témata, která se objeví u zkoušek. Pak jsme začali s procvičováním kouzel, která jsme už měli umět. Těšil jsem se, že i já nějaké kouzlo dostanu, ale nestalo se, a tak jsem si jen podepřel hlavu dlaní a koukal po ostatních, hlavně holkách, jak jim to teda jde. To mě ale po pár chvílích přestalo bavit, a tak jsem si párkrát pro sebe svou učebnici zvětšil a zmenšil do kapesního vydání, které jsem chvíli nechal levitovat nad sebou. To vše bez větších obtíží. "Kouzlení je sranda." Zasmál jsem se pro sebe, když jsem sledoval mini učebnici ve vzduchu. Poté jsem ji zase zpátky spustil na lavici a zvětšil do původního vydání. Konečně jsme se přesunuli k prvnímu ze slíbených nových kouzel a to ke kouzlu Diffindo. Úhledně jsem si jeho název načmáral brkem navrch nové stránky a stručně si zapsal jeho historii. Tak švadlena, hmm? Doufám, že byla alespoň sexy, to by mi pak nevadilo, kdyby mě takhle pronásledovala. Pro sebe jsem se pousmál. Zkouknul jsem, jaký pohyb profesor provádí a poté provedl to samé na levitující pergamen před sebou. "Diffindo!" (1) Nic se nestalo. Tak znovu! "Diffindo!" (2) Zase nic. Začal jsem býl lehce vytočený. "Diffindo!" (1) Když se ani na třetí pokus ten zatracený pergamen nepohnul, začal jsem mít pocit, že je snad z titania nebo co, a proto mi to nešlo. Prudce jsem po něm chňapl a roztrhal ho na miniaturní kousíčky. Dobře, tak ne, je to jen obyčejný papír. Nechal jsem útržky dopadat na lavici a propaloval je nenávistným pohledem. Měl jsem pocit, že jsem za sebou zaslechl Kaylu se tiše zasmát, což mi na mojí stávající náladě ani trochu nepomohlo. Směje se mně? Páč mi to nejde? Ale s tím jsem se nehodlal smířit. Najednou jsem před sebou spatřil látku v barvě naší koleje a rozhlédl se po třídě, kde už ostatní vyřezávali nějaké obrázky. Zamračil jsem se na látku a namířil na ní hůlkou. "Diffindo." (6%) Látka se ani nehnula. Už zase?! Zkusím to tedy znovu. "Diffindo!" (26%) Na látce se objeví podélná čára, ale rozhodně to nevypadá, jako kočka, kterou jsem chtěl. "Diffindo!!" (21%) Zavrčím nahlas a tentokrát se k podélnému řezu přidá i řez příčný. Cítím, jak mi prudce bije srdce. Rozhlédnu se po třídě, kdo všechno zaregistroval tenhle jasný neúspěch a vypadá, že by se mi smál. Všichni se očividně věnují vlastním výtvorům. Raději se ale neohlížím dozadu a látku Reparem opravím. Tak dobrá, Nicolasi, soustřeď se. Soustřeď se na tvar, který tam chceš mít a řekni to ještě jednou, pomalu... správně. Zhluboka se nadechnu a najednou všechen ruch ve třídě utichne. Jako bych tu byl sám. "Diffindo." (103%) Promluvím jasně a zřetelně a má hůlka se rozzáří. Za pár vteřin už přede mnou na lavici leží na chlup přesná kopie mé kočky. Vyjeknu nadšením a prudce se postavím. Když si uvědomím, jak divně to muselo vypadat, jen se na profesora zazubím a posadím se zpátky. Konečně se mi zase zlepšil den. Profesor postupně přejde k našemu druhému kouzlu a vyžene nás před lavice. Prý si máme najít dvojice, tak kouknu na Týnu, ale ta už pomalu mizí s krvácejícím Crabbem. Co se mu zase stalo? Nakonec teda skončím sám. Slečny byly nejspíš tak stydlivé se mě zeptat, až se nakonec vrhly na snazší kořist. Neobviňuju je, mám rád stydlivé holky. Je s nimi větší sranda. Pak mě napadne, že profesor vlastně říkal, že kouzlo funguje i na věci a že se k nim dá i přitáhnout. Rozmýšlel jsem se, zda to udělat tedy takhle anebo někomu jeho slečnu "ukrást", jenže o to se zanedlouho postarala Maureen z Mrzimoru, a tak už by to potom nebylo tolik originální. Proto jsem namířil hůlkou na roh jedné lavice a zvolal "Carpe Retractum!" (80%) Z mé hůlky vystříkne oranžový světlo a obmotá se kolem rohu, na který jsem mířil. Trochu jsem zatahal, abych zkusil jeho pevnost, a pak se prudkým trhnutím přitáhl. Bylo to, jako na chvíli lítat bez koštěte. Ani jsem se nenadál a už jsem stál na jedné z lavic a chytal balanc abych nehodil držku. Skvělý! Tohle kouzlo by se rozhodně dalo moc dobře využít i pro jiné účely než k přitahování se k věcem. Pohledem instinktivně vyhledám Kaylu a pozvednu koutek úst do škodolibého úsměvu. Na nic dalšího ale není čas, protože nás Kratiknot zažene zase zpátky a vrhne se na poslední kouzlo tuto hodinu. Začne vykládat o snech a já zpozorním. Sny jsou zajímavý. Kouzlo, které si budeme zkoušet se nazývá Somnium Pictura. Opět si ho vzorně napíšu, stejně jako jeho dva předchůdce. Docela by mě zajímalo, co se mi po nocích zdá. Nikdy jsem si své sny nepamatoval, ale dal bych boty za to, že rozhodně stojí za to. Pan profesor se rozhodne postupně zobrazovat sny ostatních a jako první začne u Reginy. No... kdyby vypustila celou tu situaci, kde si Benji leští hůlku, rozhodně by to byl sen o mnoho přitažlivější. Snů stále přibývá, ale prakticky je to většinou o tom samém... tedy, ne že by mi to nějak zvlášť vadilo. Pohodlně se opřu do lavice a s rukama založenýma na hrudi naše malé kino se zájmem pozoruji. Hlavně sen Patricka mi vykouzlí úsměv na tváři. No jo, Havraspárským se jedno musí uznat. Rozhodně mají sexy holky. Pohledem zalétnu k Havraspárským slečnám sedícím po mé pravici. Pohled pak ale zase stočím zpátky, nechci si nic nechat ujít. Po Danielově snu, kde už téměř doslova umírám smíchy se profesor rozhodne tuhle naši malou zábavu ukončit a dá nám rozchod. S úsměvem od ucha k uchu si zabalím svoje věci zpátky do batohu a vydám se směrem ke dveřím, kde se už pomalu shlukuje naše skupinka Zmijozelských. "Zdravím!" Zazubím se na ně a zvednu ruku na pozdrav. Zdá se, že se řeší něco důležitého, Dee se netváří zrovna dvakrát v pohodě. Dorazím zrovna ve chvíli, kdy Wolfram dokončí svou řeč a otočím se na Richarda. "O co jde?" Z toho, co jsem pochopil, když Dee vyjela po Wolfovi, tak jí nějakým způsobem řekl, aby se společné večeře v Prasinkách neúčastnila... asi? Co že takhle náhle? Ještě při Péči o kouzelné tvory se spolu bavili celkem normálně, nebo jsem si ničeho podobného alespoň nevšiml, ale teď? Nasadím svůj přirozený úsměv. "Čaute, lidi. To se zrovna bavíte o Prasinkách?" Na všechny přítomné se zazubím. |
| |||
|
| |||
Alastor, zmijozelští a ti v Sovinci Pondělí 13. září Úsměv po provedení kouzla mi zmizí z tváře prakticky hned poté, co bublina zmizí. Mohlo mi být jasné, že ani jeden z těch upjatých idiotů se nechytí. Ani se radši nedívám na Prince. On a čokoši... to dohromady nešlo. Neunikl mi pohled Helen. Slečna dokonalá za všech okolností... Zamračila jsem se a ledový pohled jí vrátila. Byla by snad radši, kdyby se tu objevila jedna z nočních můr, po kterých jsem nemohla dýchat a nejspíš bych utekla z učebny? Chtěla tenhle druh zesměšnění? Nehodlala jsem se nikomu omlouvat za sen, který se mi zdál před týdnem ve chvíli, kdy mi bylo špatně... Helen i všem ostatním bylo ukradené, jak jsem to celé nesla. A to jsme byli známí tím, že jako kolej držíme při sobě... pff, to určitě... Jedna velká lež. Hodila jsem si tašku přes rameno. Ani jsem skoro nezaznamenala Ala, který mi popřál, ať si to užiju. Nasadila jsem úsměv a poděkovala mu. S nepřítomným výrazem jsem sledovala, jak odchází. Měla jsem v hlavě prázdno. "Richard má pravdu, Drakeu! Vážně bys měl jít," Povbudivě jsem se na svého spolužáka usmála. Richardovi jsem místo setkání a čas automaticky odkývala. Úsměv mi ale na rtech zmrzl, jakmile se ozval Wolfram. Samozřejmě. Měla jsem toho už dost. Nasadila jsem úplně ten stejný falešný úsměv, kterým mě právě častoval i on a přistoupila jsem k němu o trochu blíž. "Vidíš snad Christinu někde? Já teda ne... Evidentně tu roli přebrala Helen... A pro tvou informaci... Nikdy neřekla, že to zaplatí. To řekl Richard," kývnu směrem k odcházejícímu. "Pokud je Týna tak dobrá kamarádka, jak říkáš, určitě by chtěla, abych se pořádně najedla... Protože mě přeci dobře zná." Triumfálně se usměju. "Není jí pět, aby se o sebe nedokázala postarat. Nejspíš ji moc podceňuješ." Odstoupím zpět. "A důvod mám. Sin i Cay by byli smutní, kdybych nedorazila. Týna je tu v menšině... Je mi líto, Wolframe, ale asi budeš muset zkusit své záchrannářské komplexi na někom jiném..." Ještě se na něj medově usměju a vydám se směrem do společenské místnosti. Idiot jeden. Proč má sakra potřebu nosit tu svoji masku i před svými kamarády? Nechápu... Nepřijela jsem do školy proto, abych se musela omezovat a hlídat si každé slovo, co řeknu a každé gesto... Od toho byly prázdniny u prarodičů. Tady jsem se chtěla trochu uvolnit... V pokoji jsem odložila věci, mlčky si přebalila nejdůležitější věci do jedné z kabelek, které mi šlechetně koupil otec, přelíčila jsem se, upravila si vlasy, nastříkala se parfémem, který Princ absolutně miloval a vydala jsem se ven a nechala Týnu a Helen, ať se věnují samy sobě. Minula jsem Wolframa ve společence. Do páté jsem měla času ještě dost, a tak jsem se vydala do Hlavní síně, kde jsem popadla něco malého k snědku. Ve chvilce času jsem dopsala dopis otci, ve kterém jsem mu popsala svůj nápad, který mě napadl ohledně Ala, barvitě mu vylíčila Williamův dopis a rovnou ho požádala o povolení k návštěvě Prasinek a nějaké galeony navíc. Jakmile jsem měla dopis napsaný, zvedla jsem se a vydala se směrem k Sovinci. Cestou mi na rameno slétl Viktor, kterého jsem s úsměvem pohladila po hlavě a trochu mu načechrala peří. Zastavila jsem se, nechala větřík, aby mi čechral rozpuštěné vlasy a na chvíli jsem si užila to ticho pouze ve společnosti mého oblíbeného ptáka. "Chyběls mi," přiznám se a s bílým havranem na rameni se vydám do Sovince. Už bylo načase, abych dopis potkala. Skupinku spolužáků, kteří se evidentně také vydali do Sovince, jsem minula mlčky a prozatím je ignorovala. Vyhledala jsem nejbližší volnou sovu, připevnila ji k noze dopis a vyslala ji do světa. Snad se dostane k otci... Chvíli jsem ještě nepřítomně hleděla do zdi, hladila Viktora po peří a... kolik je vlastně hodin? |
doba vygenerování stránky: 0.90568709373474 sekund