Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Bradavice - trochu jinak

Příspěvků: 7647


Hraje se Denně Herní čas: 20:50  Vypravěč Khloé je offlineKhloé
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Ettariel Darienn Renoire ☕ je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:46Ettariel Darienn Renoire ☕
 Postava Sebastian G. Sharivar je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 23:28Sebastian G. Sharivar
 Postava Park Na Yeong *Ruby* je offline, naposledy online byla 27. března 2020 18:09Park Na Yeong *Ruby*
 Postava Argus Filch je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Argus Filch
 Postava Mirabel McGregor je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 22:11Mirabel McGregor
 Postava Albus Brumbál je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Albus Brumbál
 Postava Kayla Harper-Burns je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Kayla Harper-Burns
 Postava Barbara Snow je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 23:43Barbara Snow
 Postava Angela Silverlin je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 22:11Angela Silverlin
 Postava Severus Snape je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Severus Snape
 Postava Rebecca Eliah Riel je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 14:27Rebecca Eliah Riel
 Postava Cassandra Warren-Wentworth je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:46Cassandra Warren-Wentworth
 Postava Sinestra Ewing je offline, naposledy online byla 29. března 2020 18:02Sinestra Ewing
 Postava Rosalie Anne Primrose je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:34Rosalie Anne Primrose
 Postava Pomocný PJ ۞ je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 19:59Pomocný PJ ۞
 Postava Remus John Lupin je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 21:39Remus John Lupin
 Postava Minerva McGonagallová je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 19:59Minerva McGonagallová
 Postava Caylus Lawson je offline, naposledy online byla 31. března 2020 19:52Caylus Lawson
 Postava Rolanda Hoochová je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Rolanda Hoochová
 Postava Ogata Kenji je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:26Ogata Kenji
 Postava Daniel Fletcher je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 21:29Daniel Fletcher
 Postava Rhiannon Kearney je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 22:05Rhiannon Kearney
 Postava Rubeus Hagrid je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 15:04Rubeus Hagrid
 Postava lord Richard Cornigrum je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 19:59lord Richard Cornigrum
 Postava Erika Claythorne je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 10:37Erika Claythorne
 Postava Acai Luqueba je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:34Acai Luqueba
 Postava lady Christina De Spontin je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 20:34lady Christina De Spontin
 Postava Henry Kwang je offline, naposledy online byla 02. ledna 2020 21:13Henry Kwang
 Postava Ryan Daniels je offline, naposledy online byla 14. února 2020 12:05Ryan Daniels
 Postava Coraline M. Spencer je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 14:48Coraline M. Spencer
 Postava Naira Sinclair je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 14:27Naira Sinclair
 Postava Deirdre Airimoy je offline, naposledy online byla 25. března 2020 13:12Deirdre Airimoy
 Postava Christian Dragon je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 21:39Christian Dragon
 Postava Saga Lindqvist-Weaver je offline, naposledy online byla 01. dubna 2020 14:27Saga Lindqvist-Weaver
 Postava Anna Saria je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 21:23Anna Saria
 Postava Diana Gabriela Black je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 11:00Diana Gabriela Black
 Postava Patrick Gregory Anderson je offline, naposledy online byla 03. dubna 2020 2:56Patrick Gregory Anderson
 Postava Domenico Conte je offline, naposledy online byla 02. dubna 2020 14:48Domenico Conte
 Postava Mirelle Devény je offline, naposledy online byla 04. dubna 2020 5:15Mirelle Devény
 
Maureen Rott - 29. dubna 2017 01:01
1c394ea86ca9886161f46783a48bbd68d9jabsk8170.jpg

Jezero

Christina, Barbara a ostatní



Natahuji ruce po zápolící Christině a v mysli se modlím, aby všechno vyšlo. Milá nešikovnosti, dej si kafe prosím, potřebuju zachránit jeden nevinný život, který jsem právě kvůli tobě ohrozila, díky.
Chvilku mi trvá, než jsem schopná popadnout její ruku vzhledem k tomu, jak sebou mrská. Ale nakonec se povedlo a já mám v tu chvíli fakt radost. Protože teď už zbývá jenom vyhrát souboj s ďasovci a vytáhnout ji nahoru. Jsem skoro v půlce!
Chyba lávky - dřív, než se stihnu vůbec jenom zaradovat, že má záchranná mise prozatím vychází na výbornou, schytám pořádnou ďahu do nosu. A Christininým loktem k tomu. Zatnu zuby a stojí mě opravdu hodně sil, abych nevykřikla bolestí – nemůžu se připravit o blahodárný kyslík jako minule. Kolem mé hlavy se začne téměř okamžitě vznášet načervenalý obláček a před očima vidím hvězdičky. Jsem zmatená, nos mám v jednom ohni a vůbec nemám ponětí, kde se nacházím. Pouštím Christininu ruku a snažím se alespoň nějakým způsobem vzpamatovat. Ustavičné mrkání nepomáhá, slzy se mísí s jezerní vodou, oběma rukama se držím poraněné místo a jenom matně zaregistruji, že se mi po noze už zase něco sápe.
Odkdy mají malý chobotnice úchylku na vychrtliny?! Sotva zaregistruju mihnout se blonďaté vlasy, které nejsou moje. Zamžourám směrem k tomu místo, to už ale Christina vyplavává směrem nahoru. Ani se nesnažím chňapat po její ruce, protože než se naděju, jsou už dávno pryč. Nechce se mi věřit, že by mě tu nechala. To by přeci neudělala! Nemáme se Zmijozelem zrovna excelentní vztahy, ale to mě tu vážně nechá umřít?!
Nechci propadat panice, vím, že to ničemu nepomůže. Ale Christina společně s blonďatou dívkou se vzdalovala čím dál víc a já se potápěla čím dál tím hlouběji. Suďte mě, zpanikařila jsem.
Chtělo se mi za ní zakřičet, naštěstí jsem si včas uvědomila, že to pod hladinou není úplně nejchytřejší nápad. Bezmocně sebou škubnu, ale celé mé nohy byly opět pokryty těmi chapadlovci a já byla moc vysílená na to, abych s nimi zápasila. I tak jsem sebou zazmítala ještě několikrát, než jsem svoje snažení shledala jako absolutně bezúčelné.
A tak se nechávám dál stahovat hlouběji a hlouběji. Nevím, co je horší. Jestli pulzující bolest, která mi od nosu prostupuje celým obličejem. Pálící plíce, které se čím dál silněji dožadují nějakého kyslíku. Svalové křeče, které začínají pohlcovat celé mé tělo.
Nechtěla jsem takhle skončit. Dojet na takovou prkotinu, na svou nepozornost! Proboha nenechte mě tady umřít, za všechno na světě vás prosím, NENECHTE MĚ TU UMŘÍT! Nenatropila jsem ještě dost skopičin. Počet rozbitých kolen na mém kontě je moc malý. Ještě jsem neudělala nic, čím bych všem dokázala, že na tuhle školu mám. PANEBOŽE JSEM MOC MLADÁ! A nechci umřít v rukou malých hnusných chobotnic sakra, sakra, sakra!
Když už se mé myšlenky začínaly obracet směrem k tátovi a jak ho tady vlastně nemůžu nechat samotného, byla jsem smířená s tím, že je konec. Moje chuť bojovat se vytratila, už jsem ani nevěděla, co mě bolí nejvíc. Proč mám bojovat? Jediný, kdo ví, že jsem tady odplaval a já se převaze ďasovců sotva vyrvu. A zrovna v tu chvíli, když už jsem se loučila v duchu se všemi, které miluju, mě někdo popadne za ruku.
Omráčeně vzhlédnu vzhůru, vidím už ale jenom rozmazané obrysy a proto udělám sotva pár kopů nohou, abych dotyčnému pomohla. Čím blíž je hladina, tím víc mám pocit, že už to prostě nevydržím. Celé hrdlo mám v plamenech, svaly mě štípou, jako kdyby je někdo polil kyselinou.
Světlo. Vzduch. Jako šílená začnu lapat po té blahodárné věci. Návrat kyslíku je snad ještě bolestnější proces, než jeho ztrácení. O slovo se hlásí i nos, u kterého mám značné obavy, že je zlomený. Do pusy se mi dostává železitá pachuť. Prskám kolem sebe vodu smíšenou s krví. Nemůžu uvěřit, že jsem málem umřela. Nemůžu uvěřit, že jsem se málem utopila!
Celé tělo se začne třást jako v horečce a já jenom omámeně otočím hlavu za hlasem. Byla to Christina. Byla jsem tak šťastná, že ji vidím. „J-Jasně.“ Zachraptím, ale samotný můj hlas jasně dával najevo, že nic z toho rozhodně v pořádku nebylo.
Nohama jsem kopala jenom silou vůle a každou chvíli se má hlava dostala po nos pod vodu. Na jednu stranu byla studená voda chlácholivá k mému zraněnému místu, na tu druhou se pod námi stále pohybovali ďasovci a já byla padesát metrů od břehu. Prkotina, řekla bych předtím, nepřekonatelná dálka, říkám teď.
Proto mi ani náhodou není jasné, jak jsem se dostala na břeh. Rozhodně na tom měla velké zásluhy Christina, která mě celou dobu podpírala, posledních pár metrů snad už i dokonce táhla. Na břeh se skoro doplazím a s nohama ještě stále ve vodě se svalím na bok.
Z hrdla se mi valí další voda, po obličeji a krku mi stékají pramínky krve. Po chvilce rozdýchávání a překonávání sebe sama, že to fakt tak nebolí a že se zvládnu zvednout, se opřu o lokty a sleduji celou tu scenérie. Ječící, panikařící, zranění spolužáci. Všude chaos. Ležela jsem tam a sledovala ten pohled, okolní zvuky jako kdyby byly všechny ode mě vzdáleny na několik metrů. Sledovala jsem celou tu spoušť a dokázala myslet jenom na to, že tohle celé je jenom a jenom moje vina.
Proboha živého. Ohrozila jsem všechny! Viděla jsem Eriku se zraněnou nohou, sledovala jsem Christinu, která na mě zírala, jako kdybych byla duch. Několik spolužáků se ještě pořád topilo, ale já neměla sílu udělat jediný rychlejší pohyb.
Na kraji samotného břehu se nakonec s námahou posadím, přitáhnu si kolena k bradě a jednou rukou si zakryji ústa a nos, abych tím alespoň zpomalila tok krve. I tak mi rubínová tekutina protéká skrz prsty a máčí mi můj plavecký úbor, což je mi absolutně jedno. Po tomhle dost pochybuju, že se do něj ještě někdy obléknu.
Sleduji celý ten obraz, trestajíc tím tak samu sebe. Z očí se mi volně začnou hrnout slzy. Byla jsem vyřízená, absolutně. A to jak po fyzické, tak především po té psychické. Málem jsem přišla o život, ohrozila jsem všechny ostatní a nikdo neví, kolik jich na dně zůstane. Hrozně jsem se tam bála. Strašně jsem se bála, že umřu. Celé mé tělo se třese jako v záchvatu, plíce mě při každém nádechu bolí a já mám pocit, že nejsem schopná jediného pohybu. Svaly, nezvyklé na námahu, v šoku z nedostatku kyslíku zatuhly takovým stylem, že mě i pohnutí malíčku bolelo, jako kdyby se mi ho někdo snažil odštípnout. A do toho ten pohled na všechnu tu zkázu.
„Díky.“ Prohodím směrem k Christině a schválně obličejem odvrátím co nejdál od ní, aby mě neviděla. Něco mi říká, že se při pohledu na mě necítí zrovna komfortně a já neměla nejmenší ponětí, jak teď asi můžu vypadat. Se zlomeným nosem a crčící krví z něj to ale asi nebude zrovna na fotečku za rámeček. „Zachránila jsi mi život.“ Z očí mi vytrysknou další slzy, což mě donutí hlavu odvrátit ještě o něco víc. Na její otázky ohledně jejích spolukolejníků nejsem schopná odpovědět. Sama nevidím nikoho z Mrzimoru a to mě dohání do stádia hysterie, kdy jenom sedím na břehu, zakrývám si rukou krvácející nos a do toho se mi z očí hrnou salvy slz.
Za tohle všechno můžu já, tohle všechno je moje vina. Lítá mi neustále hlavou a já se nejsem schopná s tou myšlenkou vyrovnat. Nedokážu se přesvědčit o jediném důvodu, proč by mi tohle měl někdo prominout. Moje nešikovnost normálně ohrožuje převážně jenom mou osobu. Občas dostane nevinnou ránu nějaký spolužák, ale tohle? Jak jenom se vyrovnám s tím, jestli kvůli mně někdo umře?

A pak přijdou ty chapadla. Další chapadla, tentokrát se ale zdá, že jsou na naší straně a dostanou na hladinu všechny, kteří do teď byli nezvěstní. Dobrá zpráva je, že kvůli mně nikdo neumřel. Ta špatná je, že jsem zodpovědná za psychickou újmu snad všech svých spolužáku a fyzickou většiny. Takže suma sumárum po tom, co jsem se musela porvat s vlnou, aby mě nevzala zpátky do jezera, se usadím do stejné polohy a pozoruji ostatní, přičemž se mi v očích rojí stále nové slzičky. Sleduji oživeného Felixe a toho nového Zmijozela a mám co dělat, abych hanbou neodvrátila zrak. To kvůli mně málem umřeli. Jak jenom se jim po tomhle můžu podívat do očí?
Jakmile jsou všichni jakž takž stabilizovaní, začne se Hoochová shánět po zraněných. Zavadila i o mou osobu, dokonce ke mně přistoupila. Sklopila jsem oči a čekala, co přijde. Doufala jsem v cokoliv. V jekot, v nadávky, ve strhávání bodů. Chtěla jsem, aby mi to dala za vinu a aby mi řekla, že jsem fakt pitomá, neukázněná a že bych se za sebe měla stydět. Ale nic z toho nepřišlo. Podívala se na mě, jemným, chlácholivým hlasem mi řekla, že s ní mám jít na ošetřovnu a to bylo všechno. Její tolerance a milé chování mě vtahovaly do pocitů viny a deprese o to hlouběji.
Už ani nevím, jestli jsem začala plakat znovu, nebo jsem nepřestala. Jenom jsem tam tak seděla, na výzvu Hoochový nereagovala a pohledem hledala svoje spolužáky, především ty z Mrzimoru. Zdálo se, že nikdo nepřišel k nějaké znatelnější újmě, což bylo alespoň slabou útěchou.
Podle pálení svalů mi bylo jasné, že sama v nynější chvíli moc daleko nedojdu. Vždyť i Christina mě musela přes jezero skoro táhnout. Kdo ale jsem, abych po někom žádala pomoc? Bylo by jenom spravedlivé, kdyby mě tu nechali a já bych to přijala, možná i s vděkem, protože to moje vina byla a tohle jejich milé chování mě nutilo se cítit o to hůř.
Jenom si chvilku odpočinu. Pomyslím si a vyplivnu do trávy krev, která se mi tam dostala ze stále tekoucího, byť už slabšího pramínku krve. Na ošetřovně teď stejně bude nátřesk, takže jestli sedím tady nebo tam už je docela jedno.
Možná bych se tomu normálně zasmála. Tedy alespoň bych se tu pulzující bolest prostupující do celého obličeje snažila odvrátit nějakým vtipem, hrajícím si na hororového masového vraha. Prohodila nějakou poznámku o chobotnicích a byla šťastná za heppáč. To bych ovšem nesměla být za tohle všechno zodpovědná.
 
Emily Senders - 28. dubna 2017 19:03
upra14407.jpg

Hřiště – jezero




Naira, Cass, Kenji, Daniel, Angela, Hoochová a ostatní ☼


Po skvělé rozcvičce následoval baseball. Jelikož to byl sport, který se neprovozoval ve vzduchu, okamžitě se mi rozzářily oči.
,,Super!“ Vykřiknu na holky, ale jen, co spatřím jejich výrazy, smích mne okamžitě přejde.
Cass jako první přejde rovnou k pálce a mě a Naiře nezbyde nic jiného, než se rozmístit tak, aby jedna byla na nadhoz a druhá za ní, v případě špatného odpalu. Tady ale nebylo co řešit, pokaždé, když jsem ji hodila míček, se okamžitě odpálil daleko a Cass tak měla volnou cestu na mety.

Pak ale nastal problém, když začala nadhazovat Naiře na odpal. Bylo to jako z komedie pro mladistvé. Naira vypadala s pálkou opravdu komicky, skoro jsem si na pár vteřin myslela, že jí za chvilku vypadne z ruky. No ale na štětí na poprvé ani odpalovat nemusela, jelikož Cass hodila špatně míček a dopadl tak rovnou na paní profesorku. Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli se mám smát, nebo holky nějakým způsobem více povzbudit.

Smích mě ale přešel v momentu, kdy mě Naira trefila míčkem do hlavy.
,,Au!“ zařvala jsem. Pak jsem se ale vzápětí začala opět smát. Vtipnější trojici tady totiž nemohl nikdo vidět.

Zanedlouho poté, co jsme se všechny prostřídaly a vypadalo to, že možná bude i odpočinek, jsme se museli všichni kromě pár jedinců vydat k jezeru.



Jen, co jsme k němu došli, vyzvala nás paní profesorka, abychom se svlékli do plavek a začala vysvětlovat pravidla jezera. Bylo mi jasné, že bez povolení, se do něj vstupovat nesmí.
Na to ale následovala otázka, která pro mne byla rozhodně zajímavější a týkala se bylinkářství. Než jsem ale stihla cokoli říci, předběhla mne moje spolužačka. V duchu jsem si lebedila, že je z naší koleje a dál jsem naslouchala paní profesorce.

Po chvilce si k sobě vzala Sinestru. Celkem jsem jí litovala, já sama nesnáším, když mě někdo vyvolá jako první.

Jakmile začala vysvětlovat pravidla, která jsem skoro nevnímala, protože jsem v tu chvíli byla myšlenkami někde jinde, najednou se všichni začali rozutíkat do vody a začínali plavat.
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se soustředit, abych mohla ostatní dohnat. Jelikož ale byli všichni dost vepředu, rozhodla jsem se, že soutěžit nebudu a plavala jsem pouze k první bojce s tím, že jsem se poté ihned vracela zpět.

Než jsem ale stihla doplavat ke břehu, z vody začali utíkat Draco a jeho super kamarádi, kteří řvali jak na lesy. Další , co mě zarazilo byly vedle mě plavající plavky, které jsem záhy zjistila, že patří Kenjimu. Voda se začala hýbat a najednou se nořili ďasovci, kteří začali stahovat všechny, kteří byli víceméně ještě dál od břehu, pod hladinu.
Vypadalo to, jako kdyby někdo vymyslel soutěž zvanou - ulovte si studenta. Okamžitě mě napadlo použít hůlku, ale co když tim ublížím i ostatním?!
,,Kenji chytej!“ Hodím mu plavky (9). V tu chvíli jen vidím, jak je chytá a zaměřím se tak na to, co se děje za ním.

Topící se Angela a marná snaha Daniela ji zachránit?! Jdu na to!
Než k nim ale stihnu doplavat, ďasovci je oba stahují čím dál níž. Pořádně se nadechnu, potopím se a chytnu Daniela za ruku (9). Chvíli necítím žádný stisk, ale nakonec tam přeci je. Poté chytnu i Angelu (9), která už vypadala, že se utopí a oba je vytáhnu nad hladinu a se snahou doplavat s nimi ke břehu si každého z jedné strany ovinu tak, aby se ani jeden nepotopil zpět.

,,Jste oba v pohodě?!“ Udýchaně se jich zeptám, i když sama nestačím lapat po dechu, jelikož jsou oba velice těžcí, ale Dan se mi snažil aspoň trochu pomoci.
,,Vypadalo to, že místo záchrany se chceš utopit taky Dane.“ Při snaze trochu ulevit situaci, dostanu pořádnou facku od blížící se vlny, napiji se vody a zakuckám se.

Jen co doplaveme ke břehu, se celá vysílená skácím na břeh a teplo, které jsem cítila, se začíná měnit na příšernou zimu, poté se přidá i škytavka, která mi opravdu nepomáhá. ,,Blbej škytník" utrousím.
,,Kolik jich tam ještě je?“ Udýchaně se podívám směrem k jezeru, kde se mezitím vynoří z vody obrovské chapadlo a přitom vím, že už bych zřejmě nebyla schopná ani jednoho tempa.

 
Cassandra Warren-Wentworth - 28. dubna 2017 18:59
4e42fb8e7645cc6a56a99c13f919e8aa3450.jpg

Jezero

Pondělí, 13. září

Diana



Nesmírně se mi ulevilo, když nám paní profesorka nabídla něco na zahřátí. I když ta rostlinka vypadala zvláštně. Brali jsme to vůbec? Spousta lidí vypadala, že jim správná odpověď naskakuje, tak možná ano. Budu si to muset – škyt – zapamatovat!

Dobrá zpráva ale byla, že to skutečně pomohlo! Voda kolem mě mi přišla studená méně a méně, tak jsem nakonec hupsla dovnitř a zkusila zabrat, jestli ta přímá úměra skutečně zabírá. Vlastně to nakonec vypadá jako fajn hodina, zaplaveme si, někteří dokonce závod. Fandila jsem hlavně modrým spolužákům, tušila jsem, že by z toho mol kápnout nějaký bod. A Becca nám opravdu aspoň pět vybojovala! Sice jsme pořád poslední, ale každej bod dobrej.

Za druhou bójku se mi nějak nechtělo, nevím proč. Snad divný pocit z toho, co všechno se v jezeře nachází. To si radši dám víc menších koleček! A to není špatný nápad, tak si hezky plavu, v klidu a vlastním tempem. Jsem zrovna nedaleko břehu, když uslyším křik. Křik?! Co se děje?! zmateně se otáčím a zděšeně zírám, jak mi spolužáci mizí pod hladinou. Ale!“ vyhrknu a hledám Runu a Felixe. Runa je mimo nebezpečí, ale Felixe nevidím. Vlastně skoro nikoho! Jenom Cayluse. Zrovna on mi je teď- páni! Už ho taky něco táhne pryč! Co to je?!
Odpověď mi přišla o vteřinku později, když mi na hlavu zaútočil ďasovec! “Áááá!“ Tak jsem se lekla, že jsem na chvíli zajela pod vodu a lokla si. To… zvíře mi rve vlasy. Moje vlasy! Pusť! Vlastně nevím, co dřív, když držím jeho, bolí to míň. Když se budu snažit si vylovit hůlku, co když mě mezitím skalpuje?! Ale nic jiného mi asi nezbylo, tak zatnu zuby, ulevím si nadávkou na kolem plavajícího Cayluse a jdu pro hůlku! Nakonec to bylo lehčí, než jsem myslela a i kouzlo (7) mělo úspěch. Ta bestie pustila!
Uch, to by bylo! Napadlo mě jít pomoct ostatním, ale paní profesorka už nás hnala z vody, určitě má nějaký plán! Tak se začnu plácat ke břehu. Tam vyčerpaně po čtyřech vylezu na břeh, hrcnu sebou co nejdál od vody a užasle zírám na obří chapadlo, které vytahuje spolužáky z vody! A všechny! Uf… Všichni vypadají živě. Já se sice netopila, ale hlava mi pořád nějak nechtěla naskočit, dostala zabrat. Ani nechci vědět, o kolik vlasů jsem přišla!

Byla jsem tak mimo, že jsem si Diany všimla, až když promluvila. “Cože?“ otočím se na ni. No, neposlouchala jsem. O čem to ale mluví? Chvíli na ni zírám, jaký napětí? Až po chvilce mi docvakne, že asi mluví o mých vlasech. To je to tak zlý? Jaj…
“To víš, nabila mě ta tvoje rozcvička,“ odpovím s drobným úšklebkem a s nemalými obavami si sahám do trčících vlasů. Jaj! “Náhodou tady někde nemáš hřeben, co? Nebo aspoň gumičku navíc, ta moje se asi líbila jednomu ďasovci, tak mám nejspíš smůlu.“
 
Felix Moore - 28. dubna 2017 13:40
felix68584553.jpg

Jezero


Cass, Bladgen, Hoochová, Tristan, spolužáci

Ještě před vypuknutím tělocvikového šílenství si povídám s Cass, která odmítne můj návrh na soutěž v pojídání té jednorožčí mňamky z Medového ráje. Už už ji chci přemlouvat, když mi vykouzlí na tváři úsměv její pochvala za práci, provedenou na jejích, mých i Runiných nehtech. “Díky! Jasně, že musíme, bylo to úplně super.”

A pak už tělocvik. Rozcvička, běhání. Nakonec se jen rozvaluji na zemi. Vůbec se nechci zvedat a i když se brzy vyhrabu na nohy, abych se rozdělil s ostatními do trojic a pokračoval v trápení svého na takové zacházení nezvyklého těla, netrvá mi dlouho dospět k rozhodnutí, že jsem měl zůstat ležet.

Hoochová nás pošle hrát baseball. Jsem v týmu se Seymourem a Rorym a už předem se trochu děsím. Ne, že bych byl vyloženě nemehlo, ale nedělá mi dobře ten pocit, že po sobě budeme vrhat míčky a odpalovat je… kamsi. Z obav před takovými sporty jsem koneckonců nikdy nezkoušel hrát famfrpál… spousta věcí, co vás mohou zasáhnout (a to hraní za každého počasí k tomu!) Rory není úplně dobrý nadhazovač, ale jinak mi přijde, že mu to jde. Zato já jsem katastrofa, jen se štěstím nikoho netrefím. Během tohohle sportu schytá Helen ránu do břicha, což zachytím jen koutkem oka a otřesu se. Chuděrka, snad je v pořádku. Acai se brzy nabídne, že ji odvede na ošetřovnu, to je dobře.

Desetiminutovou přestávku zase strávím ležením. Nejlepší aktivita pro tělocvik… a pak se neochotně musím znovu zvednout. Svléknu se do plavek a přejedu si rukama po pažích hned potom, co přejdu blízko jezera.

Najednou mi už myšlenka na plavání nepřijde tak veselá, když je mi v plavkách zima, rozdýchávám se a Hoochová k nám zase mluví. Ani nelovím v paměti po správné odpovědi, dojdu si pak vzít jeden lístek a rozžvýkám ho bez protestů. Fujky. Fujky, fujky, fujky! To bude chtít spoustu sladkostí na zajedení, hned po tělocviku. Alespoň neškytám, ale jak se pod tou chutí ošívám, skoro to tak vypadá. Jen bez zvuků.

Okolo se spolužáci postupně prudčeji i pomaleji odhodlávají do vody. Rozhlédnu se, na někom, především z klučičí části, se zdržím trochu déle. Chudák Tristan chytil kousek ode mě škytavku. Pohled mi padne i na nové hádě, pousměji se k němu… a zachytím i jeho pohled, takže pak se zazubím ještě víc… než se s prudkým nádechem se vydám k vodě. Teď už to nevzdám, když jsem se doplahočil až sem!

Hůlka zůstane s oblečením na břehu. Plavat umím dobře, ale nejdřív se mi ani nechce kamkoliv za první bójku. Jenže voda mě osvěží, vžene do mě trochu více energie a tak s velkýma očima plavu i k druhé. Rychlost ale ztratím už u první a pak… nestihnu ani křiknout nahlas, na rozdíl od některých a najednou mě něco prudce strhne pod hladinu. Vylekaně lapnu po dechu, ale příliš pozdě a v panice začnu okolo házet rukama.

Nemůžu ani přemýšlet, vytřeštěnýma očima vidím ve špinavé jezerní vodě ďasovce, kopu nohama, máchám, ale jediný efekt, kterého dosáhnu… je, že když se ke mě dostane statečný skoro zachránce a bodne ďasovce, pokopu ho a stáhnu s sebou. Stvoření nás tahají níž, kolem mě jsou náhle řasy, zamotávají se mi do nich ruce, kterými zoufale mlátím oko. Nejsem vůbec schopný uvažovat, v hrudi mě bolí a pak zoufale otevřu pusu. Ale naberu do ní jen vodu, ještě zahlédnu jakýsi rozmazaný obraz podivné bytosti... a za chvíli už je jen tma.

Na břehu

Prudce rozevřu oči, škubnu sebou a rozkuckám se. Rozeznám nad sebou Hoochovou, převalím se na bok zády k ní… dávivými zvuky s hlavou sklopenou k zemi prskám vodu, zoufale lapám po dechu. Co to bylo! V příští vteřině na mě dolehne všechno, co se stalo. Ani nevnímám, jak přesně a do detailů na tom jsou mé nohy po setkání se s ďasovci a řasami, nic hezkého to asi nebude, rudé pruhy mě jistě neminuly. Vím jen, že to bolí a doléhá to na mě spolu s hrůzou toho zážitku. Není to poprvé, co se mi ve škole něco stalo, ale takhle strašlivého ještě ne.

Obvykle, když mě něco trápí, přes úsměvy to na mě ani není poznat. Nechci dávat najevo před ostatními, že mi něco je… (I když, když se zraním, tak se k někomu stulím a na zranění se nedokážu ani podívat.) Teď... na nějaké zakrývání toho, jak se cítím, ani nepomyslím a eelé mě to převálcuje.

Přemáhá mě prožitý děs a sotva se dokážu pořádně nadechnout, se vzlykem schovám si tváře do dlaní. Ten strach a bolest chce ven a zrovna tím nejpotupnějším způsobem, i když na stud mi nezbývá ani nejmenší místečko, když se mi slzy na tváři promíchají s vodou z jezera. Nevnímám, kdo všechno kolem mě stojí, ani Tristana, ani slova Hoochové. Třesu se a jímá mě opožděná hrůza tak, že ani po nikom z nich nechňápnu, i když bych se rád u někoho schoval. Prostě se křečovitě choulím do sebe a vzlykám, podle vydatného pláče to nevypadá, že bych se v nejbližší chvíli měl uklidnit.
 
Tristan Delacour - 28. dubna 2017 11:44
1c912741908bf0ea6b2cdc93be04c5cf267.jpg

Jezero
Hoochová, spolužáci

Pondělí, 13. září



Škytník znám. Než se však zmůžu Hoochové odpovědět a vysloužit tak naší koleji nějaké body, pozdě... a nezbývá, že se odvážit do vody. Zatímco odporná bylina zvolna zabírá, neochotně odkládám oblečení, než stojím na břehu jenom v plavkách. Hůlku si s sebou neberu, při mém štěstí by mi vyklouzla a podnikla sama výpravu na dno. Alespoň, že neškytám.
*hik*

Ani s podporou (a nežádoucími účinky) škytníku mi však teplo není ani trochu, zimomřivý jako obvykle, chvěji se a čelist mi tuhne, jak se snažím nejektat zuby. Proč? Kterého zatraceného sadistu tohle napadlo a ještě to bylo schváleno?
*hik*

Do závodů se nepletu, pořád si připadám unaveně z rozcvičky. Stejně jako se neodvažuji dále než za první bójku, vím, jak na tom jsem, a nemíním se nechat zachraňovat, kdybych to kvůli únavě nezvládl zpátky.
*hik*
Sotva stihne Hoochová vyhlásit vítěze a rozdělit body... něco se semele. Na moment nechápu, proč někteří najednou překotně zahučí do vody, než mým zchlazeným mozkem procválá informace, kde to jsme, a s kým v sousedství. O překot vydám se ke břehu, pomaleji než bych rád... no tak. Na moment to připomíná *hik* takový ten typ snu, ve kterém jeden běží pomaleji, než by mohl... dostanu se však do bezpečí s trochou štěstí dřív, než si mě některý z ďasovců vybere za cíl.
*hik*
Ačkoliv jindy nechovám k bytostem slano či sladkovodním nic než zájem, obdiv a sympatie, na blízké kamarádíčkování se s ďasovci se dnes obzvlášť necítím.
*hik*

Na břehu naházím na sebe svoje věci v pokusu přestat se třást... všimnu si však, že ačkoliv většina spolužáků už je na břehu, Felix pořád daleko od bezpečí bojuje s vodou a tvory v ní, a černý Zmijozel vedle mu selhává pomoct.
"Fel*hik*si!" vyjeknu nahlas, když obě hlavy zmizí pod vodou úplně.

V tom se do chaosu vloží olbřímí oliheň... vykuleně na moment pozoruji, kterak starostlivě pokládá spolužáky na břeh. Slyšel jsem řeči či zmínky, že někomu pomohla, když spadl do jezera... vidět to na vlastní oči je ovšem... nepopsatelné.
*hik*
V jednom z chapadel blýskne se zmáčená plavovlasá čupřina mého kamaráda, rozběhnu se přes kameny břehu na místo, kde jej ukládá. Když obří chapadlo stahuje se, pohladím jej vděčně... nad Felixem sklání se už Hoochová.
"Můžu *hik* nějak pomoct?" zeptám se poněkud otřeseně profesorky.
 
Diana Gabriela Black - 27. dubna 2017 20:43
217783139.jpg

Jezero

Thomas a zmínění[/i]

Pondělí 13. září



No, jistě bácha nezklamal. Naprosto mě ignoruje, čumí do nebe a ještě si pobrukuje tu šílenou melodii, kterou má tak rád. A potom ty jeho kreace během rozcvičky! Přehnané pohyby a ty jeho ksichty! Jakmile budu mít příležitost, tak tě zbíííju, nebo ještě líp utopím tě v jezeře! Jó to bude ono. Zasloužený trest... No, možná tě neutopím, protože komu bych kradla z talíře, a komu bych lezla na nervi, ale pod vodu alespoň na okamžik půjdeš. A já ti s radostí pomohu!

Již na začátku mi bylo jasné, že mi většina spolužáků za mou nenáročnou a skvělou rozcvičku poděkuje. Však se jim to všem zračí ve tváři. Třeba takový pan Daniels přímo srší nadšením, slečna Deirdre mi věnuje přátelský pohled a Acai mi poděkuje velice neobvyklým způsobem. I ten letmý pohled mi stačí k tomu, abych poznala, že se jim nepozdává volba Hoochové. A proč by mě profesorka neměla vybrat? Přitom co všechno sním, nepřiberu ani gram. Na jedné straně za to děkuju rychlému metabolismu, ale atletické postavě krom genů napomáhá i nějaké to cvičení. A co se týká mého zadku, který někteří nesprávně nezvali tlustým, je kulatý a pevný – prostě pěkný výstavní kousek! A navíc je lepší mít alespoň nějaký zadek než žádný, jak to většinou mívají vychrtliny známé pod pojmem modelky.

Ovšem mezi spolužáky se našlo několik výjimek, které se skutečně snažily a dělaly co mohly, ikdyž popadaly dech a měly jazyk na vestě. Tyhle bych klidně propustila po první či druhé sérii. Především Maureen, která dělala co bylo v jejích silách, a chudák si div nevypíchla oko nebo neupadla. Avšak těm, kteří se flákali od samého začátku bych nejradši naložila ještě víc, a s radostí bych je trápila celou hodinu, aby poznali, že toto byla skutečně jen rozvička, protože skutečně cvičení by teprve přišlo.

Když Hoochová během rozcvičky zvolí Eriku kapitánem našeho famfrpálového týmu, pokynu jí hlavou na znamení gratulace k tomuto postu. Jakmile máme docvičeno, udělí naší koleji profesorka pět bodů. Co vám budu říkat, udělalo mi to radost!

S úsměvem na tváři se vracím do řady, ale zastaví mě Maureen. „To mě mrzí,“ řeknu omluvně. „Příště vás rozdělím na dvě skupiny. Na ty, kteří se snaží, budu hodná. A těm, kteří se flákají jen z principu pořádně naložím,“ zazubím se na ní. O chvilku později ale vyrazí jak raketa. Pohledem jí říkám: Klidně běž.

Pokračuji v cestě a dojdu k bráchovi a chci jej odměnit za to divadlo, které mi předváděl, ale Hoochová neváhá a hned nám nařizuje kolečko. „To je za ty tvoje ksichty,“ přaštím bráchu do ramene a hned zdrhnu, protože by mi mohla hrozit odplata.

Thomas mě doběhne a začne si mě dobírat ohledně rozcvičky. „Myslíš, že když příště přitvrdím a donutím některé zvracet, že nám Hoochová dá deset bodů místo pěti,“ zareaguju na jeho poznámku.

Zhluboka vydechuji, když doběhneme. Nemám ráda běhání! Jakýkoli jiný pohyb klidně, nebo běhání v nějaké hře, ale běhání jako takové je nezáživné! Poslouchám Hoochovou a těším se až si baseball vyzkoušíme. S Lily a Barbarou se všechny vystřídáme na jednotlivých postech. Barbara má trochu problémy, ale snažila se. Když to jen šlo, věnovala jsem se jí trochu povzbudivá slova a nabádala k tomu, ať to zkusí znovu, a že nevadí, když jí míček spadne, nebo jej neodpálí. Vždyť jde především o to si to vyzkoušet nebo ne? Jakmile skončíme čeká na nás jezero. Docela se těším až si zaplavu. Plavání já ráda a někdy si ze mě brácha s mámou dělají srandu, že jsem kachna.

Jezero je vskutku krásné a přímo láká ke koupání, i když dnes není dvakrát vhodné počasí. Vysvleču se do plavek a od profesorky převezmu Škytník. Hraně protočím oči, když se brácha ptá. „To je mi panečku logika,“ rýpnu si trochu. „Chtrý bráška, moc chytrý,“ pochválím ho a poplácám po hlavě, jako pejska, který přinesl aport. Fuuuuj, ošiju se, když si dám kytku do pusy. O chvilku později se mi ale po těle začne rozlévat příjemné teplo, pěkně z břicha do rukou a nohou. „Vážně,“ řeknu nevěřícně, když z bráchových slov vyplyne, že se mu líbí Ewingová. „Zapomeň! Tuhle ti neschválím,“ řeknu rezolutně.

Konečně dá Hoochová pokyn ke vstupu do vody. „Holt nééé každej je tak otužilej jako ty,“ prohodím k bráchovi. „Studí, studí, toto studí,“ lamentuju chvilku v duchu, když lezu do vody. Není to nic hrozného, jen je to trochu nepříjemné. Moc se s tím nepářu a jakmile to jde, začnu plavat. Je lepší vyrovnat teplotu rychle než se s tím mořit pomalu!

Doplavu k první bójce, a potom vyrazím i ke druhé, ale nemám zájem o závod, takže si plavu pěkně v klidu svým vlastním tempem. Z ničeno nic ozve křik, rozhlížím se, odkud to mohlo přijít a především hledám příčinu. Najednou zmizí Maureen a hned po ní Ryan. „Co to..“ zahučím pod hladinu a trochu si loknu vody. Chivlku jsem dezorintovaná a okamžíček mi zabere než se plně zorientuju a rozkoukám pod vodou. Kopu nohama a snažím se setřást ďasovce, kteří mě stáhli dolů. Bojuji s nimi neúspěšně (4), ale najednou se pod vodou objeví brácha, který ty potvory čapne a drží, dokud mě ti svině nepustí. Jakmile jsem volná vydám se nad hladinu. Thomasovu pomoc přivítám.

Zhluboka se nadechnu a vykašlu trochu vody. Jsem trochu zmatená z pobytu pod vodou a brácha mě musí navést správným směrem ke břehu, kam společně doplaveme. Trochu se mi motají nohy, když se postavím na dno, při chůzi se musím opírat o svého zachránce. „Jasně, prcku,“ udýchaně uklidním ho, když se ptá zda jsem v pohodě. S jeho menší pomocí popojdu kousek dál po břehu a kecnu si na zem nedaleko Cassandry.

„To byla ale jízda, co,“ prohodím ležérně a snažím se to trochu zlehčit. Kouknu na Cass a nestačím se divit, rozcuchaná a vlasy jí stojí na všechny strany, jako kdyby dostala proudem. „Cos dělala? Sahala na dráty vysokýho napětí,“ zeptám se s údivem v očích.

 
Caylus Lawson - 27. dubna 2017 18:18
vay441632914643.jpg

Jezero


Pondělí 13. září


Dee, Hoochová, zbytek spolužáků



Během baseballu se nestane nic zásadního a abych byl upřímný, jsem za to celkem rád. Když totiž vidím, co se právě přihodilo Helen, jsem vážně vděčný, že nácvik našeho týmu probíhá v relativně klidném, skoro až nudném, duchu. Míčkem do břicha bych nechtěl dostat ani za zlatý prase a už vůbec ne od té nány, která by se svou šikovností byla schopná trefit i partie o trochu níž. Z té představy mi přeběhne mráz po zádech. Tohle celé mě utvrzuje akorát v tom, že tenhle sport je nejen hloupý, ale i nebezpečný, proto mi spadne velký kámen ze srdce, když je nám dovoleno se přesunout k jezeru. Je tu sice zima jak v Ruský pohádce, každopádně je to pořád lepší než baseball. Tady alespoň můžu sledovat děvčata v plavkách a důkladně si prohlížet jejich křivky. A že je na co se dívat… U některých je to opravdová pastva pro oči, kterou si rozhodně nesmím nechat ujít. To bych jinak nebyl já. Bez problémů se vysvléknu do plavek a pak už jen spokojeně sleduji přítomné slečny, jak dělají totéž. V tu chvíli jsem opravdu rád, že tu není Jordyn a nevidí mě, na druhou stranu její přítomnost postrádám. Těšil jsem se, až si pořádně prohlédnu její hrudník, ale jak se říká, každý den není posvícení. Snad budu mít víc štěstí příště.
Následuje profesorčina vyčerpávající přednáška o bezpečnosti, při které nám vnucuje sáček jakéhosi chroští. „Sem snad králík, nebo co?“ ohradím se, zatímco vrhám na Škytník nedůvěřivé pohledy. Několikrát s ním zatočím mezi prsty, až se nakonec odhodlám a vložím ho do úst. Přesně jak jsem si myslel, nechutná nijak světoborně. Na tomhle by v restauracích asi nevydělali. „Tak to je pěkně nechutný.“ Prsknu opovržlivě a s vypětím všech sil rozžvýkám zbytek listu. Netrvá dlouho a cítím, jak se mi tělem rozlévá příjemné teplo. Zimu to úplně zahnat nedokázalo, ale už to alespoň není tak nesnesitelné, jako před několika málo sekundami. Pak už nás Hoochová nažene do vody a chce, abychom plavali k bójkám. Se šklebem se sehnu pro svou hůlku, zastrčím jí za plavky a vydám se vstříc jezeru. Bez ní si totiž připadám jako bez ruky a určitě nic nezkazím, pokud jí budu u sebe mít. Profesorka navíc neříkala nic o tom, že bychom si jí brát nesměli. „Kafe to zrovna není, co si budem povídat.“ Otočím se na Dee, když se konečně ponořím do studené vody.
„Koukej na ně, na blázny…“ Ukážu na skupinku, která si od druhé bójky dává závod. Vůbec neuvažuji nad tím, že bych se k nim přidal. Nerad bych během cesty vytratil hůlku, nevíc nemám zájem se splašeně hnát bůhví kam. Od toho tu máme Richarda s Christinou. A skutečně, zanedlouho naše kolej získává deset bodů navíc. Radost mi bohužel nevydrží dlouho, jelikož se objevují ďasovci a začnou spolužáky stahovat pod vodu. „Co to je dohajzlu?!“ rozeřvu se a bez váhání spustím rychloplavbu ke břehu. Už už ho mám na dosah, když v tom mě dvě obludy chytnou za kotník a tahnou zpátky. Tak tohle je v prdeli. Hluboce v prdeli!
„PUSŤ!“ vyštěknu, snažíc se ze spárů příšer vymanit, bohužel se mi to ani trochu nedaří. A pak si vzpomenu na svou hůlku. Rychlostí blesku jí vytáhnu z plavek a s hlasitým Petrificus totalus! (7) jí namířím na ďasovce. Povede se. Obě monstra rázem znehybní a já s pocitem neskonalé úlevy sleduji, jak se bezmocně propadají do hlubin, co nejdál odemě. Teď už chápu, jak se cítila Regina, když znehybnila toho čokošskýho modrovlasýho smrada. Pohlcen euforií se rozhlédnu kolem sebe. Nikde nevidím Dee, zato spatřím Cassandru, kterou ďasovec tahá za vlasy. No, kdyby tahá… On jí je doslova rve. Tímhle tempem bude za chvíli plešatá. Krom toho jí ale nedělá nic vážnějšího, ani jí nestahuje pod vodu, tudíž kolem Cass jen proplavu a podle pokynů učitelky zamířím na břeh.
„To bylo o fous…“ Úlevně si oddechnu a rozběhnu se za Dee, kterou zachránila z vody Barbara. „Seš celá? Vůbec sem tě nemohl na-“ Nedořeknu. Mou pozornost upoutá něco jiného a to obrovské chapadlo, tahající z vody zbytek spolužáků. Toho tvora znám. Párkrát jsem ho viděl plout za okny společenky. „Tak to je nářez!“ Fascinovaně sleduji, jak obří oliheň pokládá na zem Richarda a hned po něm Alastora. Ani jsem netušil, že je to stáhlo taky, ale v tom zmatku se není čemu divit. „Hele Dee, asi ti trochu přidusili přítele. Neměla bys jít náhodou zjistit, jestli ještě žije?“
 
Christian Dragon - 27. dubna 2017 17:11
hpkopie2096.jpg

Jezero

Zmínění a Crabb

Pondělí 13. 9.


Plíce mě nehorázně pálily. Už to byl jen kousek od hladiny a přece se to zdálo tak daleko. Crabb se zdál stále těžší a těžší.
"Ne nesmím toho pitomce pustit musíme se dostat na hladinu....musíme..."
Přesvěčuji sám sebe a snažím se nevnímat, to jak mi v hlavě hučí krev, to a nedostatek kyslíku mi vše dost stěžuje. Začínám se obávat, že to opravdu nezvládnu, že jsem špatně odhadl své síly a bude nás to stát oba život. Pomalu se mi nedostatkem kyslíku rozmazává vidění a je stále těžší nacházet útěchu v blížící se hladině.
"Jestli tady umřu, alespoň jsem pomohl těm dvěma, snad už se o sebe dál postarají.....ne nesmím ještě umřít....musím...musím toho pitomce dostat na hladinu.....musím...."
Už skoro přes potemnělý zrak nevidím, ale stejně automaticky zoufale kopu nohama a svírám paži Crabba, abych se dostal na hladinu....už už vidím, jak jdu ke dnu, když....
"Uááááááááhhhhhh!"
Ucítím jak se nademnou rozevře hladina a já se mohu nadechnout. Je to krásný pocit, asi ten nejlepší, který jsem teď mohl zažít. Mám však ten problém, že nedostatek kyslíku, kterého se mi předtím dostalo a mi natolik rozhodil vidění, že vidím víceméně jen černo. Cítím, jak stále svírám křečovitě Crabba, který už je taky nad hladinou.
"Tady jsme! Slyší mě......uáááááá!"
Najednou se se mnou zvedne hladina a něco mě chytne, jsem už moc unavený a překvapený na to, abych se bránil napůl slepý silnému chapadlu, které nás obejme. K mému štěstí nás však kupodivu vyhodí na břehu mezi ostatní spolužáky.
"Uhhh."
Heknu na břehu, kde zůstanu ležet, tak jak mě tam chapadlo položilo. Snažím se popadnout unaveně dech a prsty svírám hlínu a trávu. Kde leží teďka moje oblečení je to poslední, co mě zajímá. S veškerou námahou se přetočím na záda vedle Crabba a konečně rozeznávám tváře a postavy míhající se okolo. Jedna ke mě přiklekne a starostlivě se mě snaží přivést k vědomí.
"Jsem v pořádku segra, jen....jen musím popadnout dech....yhhhh...."
Vyplivnu trochu vody.
"Musíme pomoct jemu."
S veškerou námahou a pomocí Verie se přetočím na bok a pomalu do sedu, abychom natočili na bok i toho balvana, který za chvíli začal prskat vodu.
"Zatraceně, máš víc štěstí, než rozumu ty pitomče, mohl jsi tam umřít a kvůli tobě a tvým kamarádům i další tví spolužáci."
Ulevím si zlostně a pak se zhroutím opět do trávy s úmyslem na chvíli si vydechnout. Zaslechnu, že Hoochová končí hodinu a odvádí zraněné. Já si tu ještě chvíli poležím, než naberu trochu sil, abych se zvedl. Jen doufám, že se na břeh dostali všichni. Eriku a Ryana jen matně zaregistruju, jak odcházejí spolu, patrně na ošetřovnu kvůli Eričině noze. Po tváři mi přeběhne jen letmý úsměv.
"Je to tak lepší."
Zavřu na chvíli oči a řeknu ségře, aby si o mě nedělala starosti, že je za chvíli dojdu, ať pomůže spolužákům a jde zatím do společenky.....dojdu tam....ale až za chvíli....
 
 
765 764 763 762 761 760 759 758 757 756 755 754 753 752 751 750 749 748 747 746 745 744 743 742 741 740 739 738 737 736 735 734 733 732 731 730 729 728 727 726 725 724 723 722 721 720 719 718 717 716 715 714 713 712 711 710 709 708 707 706 705 704 703 702 701 700 699 698 697 696 695 694 693 692 691 690 689 688 687 686 685 684 683 682 681 680 679 678 677 676 675 674 673 672 671 670 669 668 667 666 665 664 663 662 661 660 659 658 657 656 655 654 653 652 651 650 649 648 647 646 645 644 643 642 641 640 639 638 637 636 635 634 633 632 631 630 629 628 627 626 625 624 623 622 621 620 619 618 617 616 615 614 613 612 611 610 609 608 607 606 605 604 603 602 601 600 599 598 597 596 595 594 593 592 591 590 589 588 587 586 585 584 583 582 581 580579 578 577 576 575 574 573 572 571 570 569 568 567 566 565 564 563 562 561 560 559 558 557 556 555 554 553 552 551 550 549 548 547 546 545 544 543 542 541 540 539 538 537 536 535 534 533 532 531 530 529 528 527 526 525 524 523 522 521 520 519 518 517 516 515 514 513 512 511 510 509 508 507 506 505 504 503 502 501 500 499 498 497 496 495 494 493 492 491 490 489 488 487 486 485 484 483 482 481 480 479 478 477 476 475 474 473 472 471 470 469 468 467 466 465 464 463 462 461 460 459 458 457 456 455 454 453 452 451 450 449 448 447 446 445 444 443 442 441 440 439 438 437 436 435 434 433 432 431 430 429 428 427 426 425 424 423 422 421 420 419 418 417 416 415 414 413 412 411 410 409 408 407 406 405 404 403 402 401 400 399 398 397 396 395 394 393 392 391 390 389 388 387 386 385 384 383 382 381 380 379 378 377 376 375 374 373 372 371 370 369 368 367 366 365 364 363 362 361 360 359 358 357 356 355 354 353 352 351 350 349 348 347 346 345 344 343 342 341 340 339 338 337 336 335 334 333 332 331 330 329 328 327 326 325 324 323 322 321 320 319 318 317 316 315 314 313 312 311 310 309 308 307 306 305 304 303 302 301 300 299 298 297 296 295 294 293 292 291 290 289 288 287 286 285 284 283 282 281 280 279 278 277 276 275 274 273 272 271 270 269 268 267 266 265 264 263 262 261 260 259 258 257 256 255 254 253 252 251 250 249 248 247 246 245 244 243 242 241 240 239 238 237 236 235 234 233 232 231 230 229 228 227 226 225 224 223 222 221 220 219 218 217 216 215 214 213 212 211 210 209 208 207 206 205 204 203 202 201 200 199 198 197 196 195 194 193 192 191 190 189 188 187 186 185 184 183 182 181 180 179 178 177 176 175 174 173 172 171 170 169 168 167 166 165 164 163 162 161 160 159 158 157 156 155 154 153 152 151 150 149 148 147 146 145 144 143 142 141 140 139 138 137 136 135 134 133 132 131 130 129 128 127 126 125 124 123 122 121 120 119 118 117 116 115 114 113 112 111 110 109 108 107 106 105 104 103 102 101 100 99 98 97 96 95 94 93 92 91 90 89 88 87 86 85 84 83 82 81 80 79 78 77 76 75 74 73 72 71 70 69 68 67 66 65 64 63 62 61 60 59 58 57 56 55 54 53 52 51 50 49 48 47 46 45 44 43 42 41 40 39 38 37 36 35 34 33 32 31 30 29 28 27 26 25 24 23 22 21 20 19 18 17 16 15 14 13 12 11 10 9 8 7 6 5 4 3 2 1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2020 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.80788087844849 sekund

na začátek stránky