| |||
Okraj Zapovězeného lesaDee, Alex, Kolegové z HavraspáruPondělí 13.9. Jen co jsem Dee chytil za zápěstí a přitáhl k sobě, hned jsem věděl, že je něco špatně. Chytl jsem jí za tu zraněnou ruku? Ne, to už má zahojené a mám dojem, že to stejně byla ta druhá. Urychleně jí tedy pustím a svojí hůlku získám již jen tak ze setrvačnosti. Dokonce uronila slzu. Je to zcela mé chápání. Co mě zarazí ještě více je, že se omluvila. Zde mi opravdu něco nehraje, ale uprostřed hodiny to řešit je pitomost. „I já se omlouvám, nemyslel jsem to nijak zle. Já... ehm... večer si promluvíme,“ zašeptám své princezně. Rozhodl jsem se, že se raději moc angažovat při této hodině nebudu. Kdybych dostal z NKÚ nedostatečně, tak by mě to ani trochu nemrzelo. Stejně to vlastně vůbec nepotřebuji. Kázání o tom, že kouzla nemáme používat, Dee odkývám a polknu i komentář: vždyť jsem se chtěl zeptat. To už do hry vstoupí i Alexandra a její na můj vkus agresivní vystupování. Jí se to kecá, když mají tykadlovku toho nejlínějšího kalibru. U té naší se ty skvrny počítají podstatně hůře. Než stačím cokoliv říct, vloží se do toho Dee a zachrání mě před tím, abych řekl něco ve smyslu: jen zvířata, což bych si odskákal od většiny holek v okolí, neboť to vypadá, že všechny jsou v jakési kouzelnické obdobě spolku green peace. Navíc by se semnou Deeokamžitě rozešla, vzhledem k její lásce ke kouzelným tvorům, což je to poslední, co bych chtěl. „Nic jsem ještě neudělal, Alexandro, a samozřejmě bych se profesora zeptal, kdybychom to s kolegy přijali jako nejlepší nápad. Ale fakt nevím, co je humánnější, jestli ho tu půl hodiny týrat bez kouzel, abychom mu ty pruhy spočítali, nebo ho kouzlem zklidnili, a za půl minutky by byl opět ve své klícce.“ A když už jsi taková aktivistka, možná bys je mohla všechny odvést do jejich přirozeného prostředí. Odstoupím od obou návštěvnic, a byť mě to kvůli Dee ani trochu netěší, rozhodnu se, že bych jako prefekt měl asi trochu hodinu uklidnit. Navíc se Patrick na Dee nějak moc zbytečně culí. „Myslím, že bychom všichni měli jít ke svým stolům, přeci jen máme pracovat ve skupinách tvořených spolužáky z kolejí. Děkuji za pomoc, Dee. A tobě, Alexandro... za poučení.“ Poté se obrátím opět ke svým spolužákům, zvláště k Patrickovi, který má tykadlovku na starost. Polknu prohlásit něco o duševním přivlastnění Dee mojí osobou. Předpokládám, že by to nijak zle nemyslel, na to je moc věrný kolektivu. Dee má zkrátka schopnost si každého získat… skoro každého (vzpomenu si na rozumy Runy, Cass a Dominika, mých asi nejlepších přátel, kterým Dee evidentně moc nesedla). „Možná bys ho měl vrátit do klece. Koukneme, co píšou v Obludáriu. Možná tam je trik, jak na ně, nebo aspoň čím se živí,“ pronesu trochu sklesle. „A nebo se můžeš zeptat, taky možnost,“ dodám, když Patrick vyhledá profesora, který už na nás chvilku kouká, evidentně dost nabroušený za tu menší výměnu názorů. Patrick mi dovede zlepšit náladu, ale já sám si jí dovedu opět zkazit svými myšlenkami. Pohledem opět vyhledám Dee. Mrzí mě, že jsem jí tak rozesmutněl. Škoda, že ještě nemám přístup do těch Prasinek, protože teď by se omluvná bonboniéra vyloženě hodila. |
| |||
|
| |||
Okraj Zapovězeného lesa 13.září, Ponděli Havraspárský stolek + prof.Kwang a Dee Upřímně jsem čekal, že se Dee chytne, ale už vůbec, ani v nejodvážnějším snu bych si nepřdstavil, že nás to oba bude tak bavit. Koketní úsměv, podmanivá vůně parfému, stimulující konverzace a navíc Deidřin půvab..hodiny jako je tahle bych si nechal líbit. Alex, která si u našeho stolu došlápla na Ala, vnímám jen tak mimochodem. Za normálních okolností bych stál na Alastorově straně. Jako prefekt si zasloužil ze strany ostatních nějaké jednání a ne aby mu Alex vyhrožovala, i když nepřímo. Taky byl z mé koleje a já bych se za každého svého spolukolejníka vždy postavil, nehledě na okolnosti, nebo osobní vztahy, je to moje povinnost a i když se snažím všechno zlehčovat, své povinnosti beru vážně..teda snažím se, jsem tak prostě vychovaný. Jenže zrovna teď jsem uprostřed něčeho, takže sorry Ale, tohle si vyřeš sám. "Oh, vážně?" Odpovím Dee, když přebírám zpět Tykadláka a jemně přihmouřím oči jako bych ji viděl poprvé. "Tak to bych chtěl vidět, jak zjišťuješ ,co takový sameček má rád" Řeknu a nakloním hlavu trochu do strany, abych tak podtrhl svůj zájem. S tím pamlskem měla Dee pravdu, proč to nenapadlo mě? Asi proto, že mě pamlsky nikdo nedává. Proto se otočím na profesora. "Pane profesore, čím se taková Tykadlatka vlastně živí?" Zeptám se. "Předpokládám, že čokoládou to asi nebude." Dodám a podívám se upřeně na našeho Tykadláka, který mi věnuje pohled jakoby chtěl říci, že pokud mu dám byť jen čtvereček čokolády, tak mi jej narve do krku. Natočím ho tedy k Dee. "Je to pořád mrzout..hele, nepřipomíná ti někoho?" Zeptám se jí a našeho Tykadláka pootočím přímo k Wolfovi, který se u zmijozelského stolu na svého Tykadláka dívá asi tak, jako ten můj na mě. "Už vím, jak našemu Tykadlákovi budu říkat. Wolfík." Řeknu pobaveně a pohladím Wolfíka, který se mi tuto snahu pokusí oplatit švihnutím ocasem. "Fascinující, jako skutečný Wolf!" Konstatuji úžasle a pobaveně se zazubím na Dee. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesa “V pořádku, pokračujte.“ Vybídnu Wolframa, aby se navrátil k jejich rozhovoru, a slabým úsměvem mu poděkuji za jeho pozornost. Bohužel to nebyl ten z jejich dvojice, od kterého bych ji dokázala dostatečně ocenit. Chvíli se ještě vybavují o výparech Crabba a jeho nevhodném chování (vskutku záživné téma), než se Richard nečekaně otočí na mě. Blažený úsměv na rtech mi vydrží jenom několik vteřin. "Ach Helen, ty jsi tu taky…" Vyvalím na něj oči a v nehraném šoku na něj chvíli zírám, než jsem schopná ukonejšit svoje překvapení a vrátit se ke svému jemnému úsměvu, leč trochu nakřáplému. “No… ano?“ Už dvě hodiny… Jeho poznámka zabolela víc než všechny popáleniny, ke kterým jsem do dneška přišla a to ještě nebylo to nejhorší. "Jsi vždycky tak potichu." Byla to snad… výtka? Zaskočeně na něj hledím a nemůžu popadnout dech. Jako kdyby mi místo pár slov věnoval rovnou herdu do zad. “O…omlouvám se.“ Vyblekotám to první, co mi přijde na mysl, což je klasické ospravedlní se za všechno, co jsem udělala i neudělala. Zaskočil mě tím takovým stylem, že jsem zprvu Wolframa ani pořádně neposlouchala. Myslela jsem jenom na fakt, že Richardovi připadám nudná a byla jsem z toho neskutečně zmatená. Protože ještě nedávno bylo nepatřičné, když jsem se zbytečně projevovala. Doteky byly nevhodné. Tlachání obtěžující. A najednou je interakcí zase málo. Mám popáleniny druhého stupně! Moc se omlouvám, že tu nepěju ódy a netancuju čtverylku. Osten zlosti se mi zarýval hluboko pod kůži a já jenom těžko nepodléhala jeho moci. Možná kdybych tě kopla, tak by sis všiml. Pomyslím si rozhořčeně a v prvotní chvíli mám pocit, že to snad opravdu udělám. Dnešek byl pro mě už tak dostatečně těžký a moje nervy oslabené předešlými událostmi málem polevily. Ovšem jenom málem. Vědomí, že moje chování nepřipadá Richardovi v pořádku, nakonec převýšilo všechnu zlost světa. I když bych na ní rozhodně měla právo. A tak místo záchvatu vzteku jsem se pomalu utápěla v melancholii a tiše panikařila nad jeho náhlým obratem. Minulý rok jsem ještě měla pocit, že vím, na čem jsem. Začátek školního roku mě ale přesvědčil o opaku. Richard měnil nálady asi jako se mění aprílové počasí a já nevěděla důvod, proč tomu tak je. Nakonec se ohlédnu na Wolframa a zaměřím se na slova, co mu vychází z úst. V uších mi tepe krev. Jenom představa, že pro Richarda nejsem vyhovující, mě vyděsila. Nedokážu si představit, že by mě opustil. Že by si snad našel jinou. To je nemyslitelné! Proto taky musím začít jednat a to hned! A nadcházející akce je to pravé ořechové, jak bych mohla začít pracovat na tom, co Richardovi tak vadí. Rázem na rtech vykouzlím nadšený úsměv, i když v hloubi duše zase takovou radost nemám. Udělám cokoliv. “To zní jako skvělý nápad.“ Obdaruji oba sladkým úsměvem, z kterého mně samotné trnuly zuby. Oba komentují můj stav a já na chvíli zaváhám. Pořád bych si nejraději hned po škole zalezla do postele a s pořádnými sedativy v krvi si dovolila trochu odpočinku po celém tom zpackaném dnešku. Kápla božskou a dala najevo, že je to fakt blbý a že mě to pořád dost bolí a že prostě nemám náladu na nějakou sešlost. Sedět v zaplivané putyce, odrážet jednotlivé útoky, vymýšlet témata k hovoru, usmívat se na všechny strany a jako bonus při tom zírat na Cayluse s Dee, jak se dusí jídlem a vylizují talíře. Ale nemohla jsem. Myšlenka, že je se mnou Richard nespokojený a že by mě snad pro to jednoho brzkého dne opustil, by mi stejně nedala spát. Jindy by mě potěšily lordovy poznámky ohledně mého věku a doporučení pro můj nynější vztah. Má bujná fantazie by si okamžitě domyslela, že určitě ví, kdy mám narozeniny a chystá nějaké úžasné překvapení a že mu na mě záleží natolik, až mi radí, co mám dělat. Jenže to by nesmělo být toho začátku, z kterého mi ztuhla krev v žilách. Pro takové fantasmagorické představy se mi už do mozku nedostal dostatek kyslíku. “Tohle?“ Poukážu na obvázané ruce a rádoby lhostejně nad tím pokrčím rameny. “Vlastně to vůbec nic není, i když to ze začátku vypadalo tak zle. Jsou obvázané spíš pro prevenci. Takže se k vám moc ráda přidám.“ Zuby nehty držím na svých rtech úsměv, jenom abych vypadala tak vyrovnaně, jako vždycky. Opravdu se tomu snažím sama uvěřit. Nervózně ruce schovám za zády, jako kdyby mě snad už jenom pohled na ně mohl prozradit. Na ošetřovně nakonec ale nebyl nikdo jiný než Daniel a proto nikdo nemůže vědět pravdu. “Děkuju.“ Pronesu tiše spíše k Wolframovi jako reakci na jeho milý zájem. Všechna křivda z rána je náhle zapomenuta. Jistě to myslel dobře a pravděpodobně jenom trochu špatně volil slova. To se občas stane. Nevěřím a ani mě vlastně nenapadne, že by se snad nezajímal z čistoty a dobroty jeho duše. Chtěla jsem se přesunout ke stolu, když jsem na sobě ucítila něčí pohled. Rozhlédla jsem se kolem dokola a všimla si Nairy, která se na mě okamžitě usmála. Musím trochu přimhouřit oči, abych rozeznala, co se mi snaží naznačit. Zvednu ruce trochu výš, aby na ně měla dobrý výhled, a s úsměvem pokrčím rameny. Protože když přesvědčím okolí, třeba zvládnu přemluvit i samu sebe. To už se dá ale profesor Kwang do výkladu a já se rozhodnu jeho výklad poslouchat. Kouzelní tvorové mi nevadili, vlastně bylo i dost zajímavé zjišťovat, co všechno kolem nás žije. Sinestra nám získala pět bodů správnou odpovědí. Usměji se na ni. Pět bodů. Hurá… Richard bude mít radost. Se zájmem přistoupím ke kleci a podívám se na slizkého tvora v ní. Zdálo se mi to celkem pěkné... takhle z dálky. Jakmile ale Dee zmíní něco o tom, že by to vlastně mohl být domácí mazlíček, zase v poklidu ustoupím větším zvědavcům. Podívám se na zvíře, přečtu si o něm něco, ale jakmile zjistím, že to ode mě hodlá chtít i nějakou péči, absolutně ztrácím zájem. Takže zatímco se Sinestra s Dee div neroztečou nad tvorem a následně neudusí smíchy nad Wolframovým počínáním, s nijak velkým zájmem sleduji celou situaci. “Ať mu neublížíš.“ Pronesu smířlivě směrem k němu, i když sama na to nesáhnu ani náhodou. Vždyť je to slizký. Navíc by moje ruce zažily očistec, kdyby se mi v nich to zvíře mlelo tak, jako jemu. Ke stolu nakonec přistoupím jenom proto, abych tomu spočítala pruhy. Nutno dodat, že jsem napočítala jenom pět, pak ale Richard ohlásí svůj výsledek. “Ano šest, taky jsem to napočítala.“ Usměji se na něj, šťastná, že jsem na něj mohla přímo reagovat a hned mu dokázat, že jsem komunikativní. Až běda! Stejně je ten Richard ale hrozně chytrý. Dokonalý, vždycky si dokáže udržet klidnou tvář. Není nic, co by nezvládl. Všechno mu jde, umí určit pohlaví kdejaký potvory, vytvářet bůhvíco z ničeho a počítat do šesti… Dee ale náhle mizí k vedlejšímu stolu, nad čímž jenom silou vůle neprotočím oči. Od té doby, co chodí s Alastorem, má ustavičnou potřebu se kolem něj motat v těch nejméně vhodných časech a dožadovat se jeho pozornosti stejně jako jeho spolukolejníků. Možná by měla přestat přijímat tolik potravy, má z toho až moc energie… Rozhodně by jí prospělo taky jednou zůstat na místě a chvilku vydechnout. Co se kolem ní motá ten chlapec s nepěknými vlasy, zdá se mi trochu labilní. Nevím, co se tam u toho stolu děje a bylo by mi to i celkem jedno, protože ať už je to cokoliv, mně se to netýkalo. Jenže to už se ke stolu začnou stahovat jedinci i z dalších kolejí a mně se přestává líbit, kam to všechno míří. Úplně bez zábran ignorují profesorovo přání pracovat ve své barvě. Navíc jsem úplně nechápala všeobecné haló, které svolávalo všemožné aktivisty ze všech kolejí. Je to jenom zvíře ježíši kriste. Jako kdyby mu jedno znehybňující kouzlo mohlo ublížit. Samotní si je na sobě navzájem zkoušíme, tak kde byl problém. Moc to prožívají. Dee dokonce vlepí tomu tvorovi pusu, což je teda zcela upřímně absolutně nechutný. Být Alastorem, dvakrát si teď rozmyslím, jestli bych ji políbila. Fuj. “Deirdre? Tohle má být práce jednotlivých kolejí.“ Smířlivě se na ni usměji, abych jí tak dala najevo, že je čas, aby se zase vrátila. Možná je to paranoidní představa, ale jako kdyby se začala stahovat mračna. Navíc třeba zabráním situaci, kdy bychom mohli přijít o body a Richarda to potěší! |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaMrzimor 13. září, pondělí odpoledne „Doufám, že ne tak vřelá jako naše učebnice,“ pousmál jsem se nad poznámkou Mau ke tvoru, kterým nám zatím byl skryt. Acai nás ovšem upozornila na klec. „Tak to máš pravdu,“ ušklíbl jsem se a v nitru se lehce začal obávat, co to zase bude. |
| |||
G82: Nitrozpyt a nitroobrana --> Kolej --> Okraj Zapovězeného lesa13. září, pondělí odpoledne Daniel, poté všichni Nebelvírští Danielova pochvala mě překvapila a... Nebudu zapírat, potěšila. Opatrně jsem se pousmála, než jsme se zase pustili do práce, zatímco mi to v hlavě šrotovalo. Ne že bych toužila po práci na Ministerstvu, ale pracovat v tomto oboru? Je sice děsivé hrabat se někomu v hlavě, ale na druhou stranu hodně zajímavé... |
| |||
Učebna G82 -> okraj Zapovězeného lesa Pondělí 13. září Christian se rozhodne ke třetímu pokusu. Výborně, docela mě to začíná bavit. A tak se začnu soustředit na jeho mysl. (7) Spatřím celkem jasně obrázek testrála. Až mě to samotnou překvapí. Hned mě napadne, jestli Cor viděla Jackiinu smrt, testrály odteď uvidí… Je to zvláštní představa. Vidět něčí smrt a pak si ji připomínat pokaždé, když kolem projde tohle stvoření… Z myšlenek mě vytrhne ta rána a učebna se změní v plynovou komoru. “Bože, čím se to krmí?“ řeknu zhnuseně a v momentě, kdy profesorka zavelí k odchodu, vystřelím na chodbu. Ostatně mám to blízko, za což jsem opravdu ráda. Zhluboka se nadechnu a celkem se mi uleví, že v zasmrádlé třídě nemusím trčet příliš dlouho. “To je takové prase…“ postěžuji si víceméně sama sobě a vydám se se převléknout a na hodinu péče o kouzelné tvory. Tenhle předmět mám ráda. Mám ráda zvířata a profesor Kwang je moc milý. Takže na hodinu jdu i přes poslední události celkem zvesela a těším se, co si na nás připraví. Podle pokynů se s ostatními Nebelvířany postavím k jednomu stolku. Hodina ještě ani nezačne, a Neville se nám už stará o zábavu. Zdá se, že ani tahle hodina neproběhne v úplném klidu. Trochu si povzdechnu a pro jistotu své Obludárium preventivně pohladím. Nerada bych přišla dneska k další úhoně. Poté se zaměřím na ony záhadné zakryté klícky. “Taky by mě zajímalo, co tam je,“ souhlasím s Marií. “Jen doufám, že nic extra smradlavého, toho jsme si dneska užili už dost,“ ušklíbnu se, když zaznamenám ono podivné bublání. “A ty ty svoje historky zkus trochu mírnit. Ten hulák dneska u oběda byl opravdu docela síla,“ řeknu Ryanovi zamračeně. Zlobím se na něj kvůli tomu. To si Rebecca rozhodně nezasloužila. “A až si na mě někdy uděláš čas, prostě přijď, já zase nebudu někde čekat a vyhlížet tě,“ dodám nespokojeně a začnu se věnovat profesorovu výkladu. Když se zvedne látka a já spatřím onoho zeleného tvorečka, donutí mě to se pousmát. “Ten je roztomilý,“ ujede mi. “Teda roztomilá,“ opravím se, když profesor vysvětlí, jak je to s těmi skvrnkami. Čekám, až ji Diana vytáhne, a jemně ji zkusím pohladit. Tváří se celkem přátelsky a vypadá to, že se jí to hlazení i líbí. “Krabice na doutníky? Zbláznil ses?“ zeptám se Thomase. “Chudák malá, to by si nezasloužila. Vůbec ho neposlouchej, to je jen další náš tlučhuba,“ šťouchnu si do Thomase. Ale nemyslím to zle, je to jen čistě přátelské pošťuchování. "Tak co myslíte, kdo to schytá tentokrát? Koho ten tvoreček kousne?" neodpustím si poznámku na nečekané a dramatické zvraty dnešních hodin. Rozhlédnu se po ostatních kolejích. "Ta havraspárská na to celkem vypadá," řeknu pobaveně. "A Wolframa už ocasem zfackovala. Tak schválně, která z nich to dotáhne dál!" |
| |||
havraspárští, Alex, Týna Pondělí 13. září Když jsem se Ala vydala zastavit, nepočítala jsem s tím, že by se mě pokusil zastavit. Jednala jsem impulzivně. Doufala jsem, že to vezme jako legraci. Koho by napadlo v hodině, kdy běžně hůlky nepoužíváme, ji použít? Navíc na něco tak roztomilého jako je tykadlatka? Zastírá jen fakt, že to se zvířaty neumí a nemůže se to naučit v těch svých knihách... Hůlku jsem mu sice vytrhla, ale pan Dokonalý okamžitě přešel do protiútoku. Než jsem se nadála, držel mě za zápěstí a přitáhl si mě blíž. V okamžiku, kdy se jeho ruka sevřela kolem mého zápěstí, jsem ztuhla a v hlavě mi začal houkat poplach. Už to nikdy neudělám... Okamžitě jsem se v duchu ocitla v podobné situaci o týden dříve, kdy mou paži přesně stejně svíral Richard a drtil mi ruku. Snažila jsem se nadechnout, ale nedokázala jsem to. Richarda vystřídal pohled na otce, který mi svíral ruku a vystavoval ji nemilosrdným plamenům. Skoro jsem ještě cítila smrad spálené kůže a bolest, kterou jsem při tom cítila. Nikam nepůjdeš, Dee Dee... Musíš nést zodpovědnost... Nesmíš se plést do věcí, do kterých ti nic není... Musíš poslouchat, ano? Zatmělo se mi před očima. Měla jsem je doširoka otevřené a Alastor v nich mohl spatřit neskrývaný strach a paniku. Třásla jsem se a kdybych neměla pocit, že se dusím, nejspíš bych lapala po dechu. Když jsem byla naposled v téhle situaci, skončila jsem sama na záchodech, kde jsem Bombardem rozbila zrcadlo. Uklidni se, Deirdre... Otec tu není... Richard tu není... Nikdo ti nechce ublížit... Aniž bych se to snažila nějak zakrýt, z očí mi automaticky steklo pár slz. Nic, čeho by si ostatní všimli, snad jen Al. Bleskově jsem stočila pohled k zemi, aby neviděl víc, než bylo nutné. Stále jsem byla ochromená strachem. I když se Al usmíval, nevypadal, že by mu to bylo příjemné. Bylo mi opět na zvracení. "Omlouvám se. Už to nikdy neudělám," pokorně jsem sklonila hlavu a utřela si těch pár slz do rukávu. Skoro si ani nevšímnu toho, že si mě přitáhne blíž a hůlku mi vytáhne zpoza pasu, kde jsem ji měla zastrčenou. Nechám ho. Nemám sílu se s ním hádat, ne v tomhle stavu. Pořád se lehce třesu, a tak udělám jediné, co mě napadne. Na chvilku zavřu oči a pokusím se uklidnit Santovou metodou. Jsi v pohodě, Dee... To ty máš pravdu, ne on... Má tě přeci rád, ne? Polknu a vzhlédnu k němu. Jeho vysvětlení je vážně chabé. "Znehybnit?" Můj smích má spíše hysterický podtón. "Od toho je tahle hodina. Pracovat ve skupině. BEZ použití hůlek!" Můj pohled zabloudí ke zmijozelským. Cítila jsem na sobě Týnin pohled od chvíle, kdy jsem odešla. Dle jejího nasupeného výrazu jsem pochopila, že Alovo chování neschvaluje. Nebyla jsem ale jediná, komu to vadilo. Přiřítila se k nám od mrzimorských i Sinina kamarádka Alex a do Ala se pustila. "Myslím, že už mu to došlo, Alex. Určitě se poučí do příště, že, zlato?" Vrhla jsem na Ala rychlý úsměv, který ale díky mému dosavadnímu stavu působil spíš falešně. Ještě jsem se usmála rychle na Alex a rty jí naznačila tiché díky. Poté jsem se přesunula k Patrickovi, který se pokusil napjatou atmosféru trochu odlehčit. Přesně to jsem potřebovala. Becca a ostatní se jeho vtípkům smáli, stejně jako Al. Ruka mi automaticky sjela na zápěstí, kde mě předtím můj přítel držel a pořádně jsem si Patricka prohlédla. Ten jeho úsměv byl vážně roztomilý. "Jsem si jistá, že by ti okamžitě propadla," usmála jsem se a na Patricka mrkla. Když už, tak už. Je mi trochu divné, že se Alastor nevzteká, že tu se mnou Patrick tak nepokrytě flirtuje. Nejspíš si myslí, že ze sebe dělá šaška. Tak ať. Nechám ho při tom a budu následovat jeho příkladu, aby to vyznělo spíš jako legrace. V duchu ale doufám, že Patrick pochopí, že si legraci nedělám. Když se ke mně naklání s tou svou otázkou a chce mi potvůrku předat, schválně pohodím hlavou, aby se k němu donesla vůně parfému, po kterém Princ tak šílí. Opět zamrkám dlouhými řasami a koketně se zasměju. I když vypadám spíš jako smrtka, hodlám z tohohle vytěžit maximum. "Samozřejmě, že vím, jak na samečky..." Pomalu si olíznu rty jazykem a povytáhnu obočí. "Moje zkušenosti? Neříkej, že ses bavil s Patrickem..." Záměrně použiju jméno svého dobrého zmijozelského kamaráda, s kterým jsem příležitostně spávala. "Nejdůležitější je správně ho uspokojit... přijít na to, co má rád..." To už mám tykadláka v náručí. Chová se úplně stejně jako u Patricka. Chlácholivě ho pohladím po hlavě a pevně ho držím tak, abych mu co nejméně ublížila. "Samci tykadlatky jsou většinou hodně teritoriální a mají rádi svůj prostor... Tenhle fešák zrovna není ve svém přirozeném prostředí a vzteká se. Jak by bylo asi vám, kdyby vás někdo unesl a pak vystavoval? Asi moc ne, že? Samci jsou daleko agresivnější než samičky, tudíž si nejsem jistá, jestli se vám ho vůbec povede zkrotit... Od toho tu ale jste." Věnuji zvířátku na hlavu polibek a vrátím ho opatrně Patrickovi. Rty si otřu do hábitu a pohlédnu na Ala. "Pamlsek není špatný nápad. Zeptejte se profesora. Přeci za něj neodvedu všechnu práci..." |
| |||
Okraj začarovaného lesa - starostlivosť o zázračné tvory Milované jazvece, zlý zlý Alo, okrajovo Dobrá Dee a môj múdry Siník Kým začneme, stihnem ešte zachytiť rozhovor Acai s Nairou. Slovo tetovanie má takmer vždy tendenciu zarezonovať v mojej hlave. Hej, s tým ti asi budem vedieť pomôcť! Takmer určite by som vedela zohnať tetovací strojček, ale treba ešte niekoho kto vie kresliť aby ho aj chytil do ruky. Zapojím sa do debaty bez okolkov. Mala som pár známych čo buď žili pri mukloch alebo pochádzali zo zmiešaných rodín, ktorý stáli aj za mojou festivalovou skúsenosťou. Nepochybovala som, že by som ten strojček do pár dní mohla mať doručený. Nemusím potom už čakať dlho a dostaneme povolenie odhaliť klietku. Okamžite som nosom nacapená na nej, všetky rozhovory idú bokom a ja ligotavými očami sledujem zeleného tvora vnútri, pričom zaujato počúvam Kwangov hlas. Vyzerá to ako taká malá zlatá mimozemšťanská mačka. Utúlila by som ju. Zdá sa mi, že som už niečo podobné videla, a cítim, ako mám už-už na jazyku názov tvora, ale ani za nič na to neviem presne ísť. Keď začujem hlas Siníka, ako odpovedá, prekvapene na chvíľku odlepím zrak od klietky a pozriem na ňu. Uškrniem sa ak sa nám stretnú pohľady. Šprt! Zaartikulujem bez zvuku s ústami, aby som ju troška podpichla, ale hneď sa aj vrátim k tykadlatke. Akonáhle začne Kwang rozprávať, spravím vec, ktorú u mňa môže byť vidno bez vyzvania jedine na tejto hodine - otvorím knihu. Samozrejme až po tom, čo ju znova pohladím, aby sa jej necnelo a neodkusla mi prsty za nedostatok prejavovanej lásky. V rýchlosti nájdem stránku, kde je tykadlatka spomenutá, z tašky vyhrabem brko a hnedý atrament ktoré som ukoristila v spoločenke a ak Kwang povie niečo, čo nie je v knihe, dokonca si to ešte aj zapisujem. Aaaav. Povzdychnem si, z hlasu cítiť jasné sklamanie. Keď totižto Kwang povedal, že vyberie jedného študenta ktorý tykadlatku vyberie, takmer hneď som sa vystrela spoza knihy a keby sa to mohlo, asi by som sa rozbehla a nalepila naňho s prosíkom, nech to môžem spraviť ja. Padne to ale na Acai. Ešte pár sekúnd sa cítim ako dieťa ktorému zobrali hračku, hneď sa ale s ostatnými zhŕknem pri Acai s tykadlatkou v náruči, aby som ju obdivovala. Natiahnem zvedavo prst a jemne od nej žduchnem. Následne jej brnknem po tykadle, prejdem prstom po chvoste a zaborím takmer celý prvý článok prsta, na ktorom si na chvíľku skrátim nech, do jej mäkkého tela. Fascinujúce. Je ako mierne slizké antistresové vrece piesku. Tykadlatka je očividne mampičistka a vôbec jej moje ošahávanie nelezie na mozog. Súhlasne zahmkám na Acainu dedukciu že je dievča a opatrne, pridržiavajúc chvosť a trocha ho narovnajúc, si efektne spočítam pruhy na jej tele. Hej Nai, ak sa nemýlim je ich osemnásť. Zdvihnem k nej pohľad s úsmevom, keď začujem Acai. Porodili sme geronta. Zazubím sa a pobavene sa chechcem, keď ju Benjimu podstrčí ako nevestu. Popravde, keby som v koži tej tykadlatky, asi by som nás mala všetkých za debilov. Aj naďalej by som sa dobre bavila, keby ma nenapadlo skontrolovať, či aj ostanté tykadlatky majú na saláme. Iba trocha poodstúpim od našej skupinky, aby som mala lepší rozhľad a vidím, že okrem nás majú relatívne nekonfliktnú samičku už iba Chrabromilčania. Slizolinský aj Bystrohlavský majú s tými svojimi mierne problémy a keď prižmúrim oči, viem z farieb rozoznať, že sa jedná o samčekov, aj keď bez toho aby som prišla bližšie nerozoznám, akých starých. Preto sa vyberiem len tak narýchlo poprechádzať a letmo pozerať podľa približného počtu pruhov, či sa jedna o mladšie či staršie tykadlatky, aj keď sa nezastavujem preto, aby som to zistila presne. Žeby boli samičky pokojnejšie ako samci? Chrabromilská má len pár prúžkov, omnoho menej ako naša, a predsa nevyzerá byť nespokojná, na rozdiel od Slizolinskej, ktorý má tiež menej pruhov, ale je to samec. Nájdem pohľadm Kwanga. Profesor Kwang, sú samci vždy horšie manipulovateľný ako samičky alebo je toto náho... Nestihnem dopovedať, pretože akurát keď prechádzam okolo Bystrohlavského stola, všimnem si periférne Deeinu blonďatú hlavu a hlavne mi do uší doľahnú Alastorove slová. Okamžite mi zlezie úsmev z tváre a zaplápolá vo mne temperament. Zastavím sa v polovici kroku a pomaly sa otočím aby som videla, ako drží Deeinu ruku v ktorej očividne zviera jeho prútik. Asi mu chcela zabrániť ho použiť, za čo má u mňa okamžite bod k dobru. On chcel to chúďa malé začarovať aby sa nehýbala? A ešte sa čuduje že mu niekto zobral prútik? Byť Deirdre, tak mu jednu flusnem po hlave. Stvrdne mi pohľad. Ak sa tomu dalo vyhnúť, bola som úplne proti používaniu kúziel na zvieratá, mimo tých čo by im mali pomôcť, a on chcel tú chúďa tykadlatku vydesiť ešte viac tým, že ju znehybní aby mala ešte väčší stres z toho že nemá žiadnu únikovú cestu. Len znehybniť? Och, fajn, keď sa mi najbližšie nebude páčiť že sa hýbeš, tiež ťa "len" znehybním a budem na teba čučať a uvidíme, ako veľmi ti to bude po chuti. Zavrčím naňho a prsty ma tak svrbia od chute chytiť prútik alebo mu jednu uvaliť, až ich musím pár krát vystrieť. A možno to aj naozaj skúsim. Len nech raz kráča predo mnou s nosom zaboreným do nejakej knihy a zavadzia mi v ceste, skončí ako nehybná náplň brnenia. Zazerám na neho, takmer úplne zabudnúc na fakt, že som sa niečo pýtala Kwanga. |
| |||
Okraj Zapovězeného lesaPondělí, 13. září Havraspárští, DeePatrick mi odpoví pouze krátkým zamručením a tak se skoro urazím já. Nesnažila jsem se na něj být zlá, jen jsem se chtěla ujistit, že jsme došli ke správnému číslu co se skvrn týkalo. To je jeho ego tak křehké, že nezvládne ani jednu jedinou otázku? Potlačím frustrované odfrknutí a odvrátím od něj pohled na Dee, která se přihnala zachránit tykadlatku před kouzly svého bojfrenda. Vlastně tak zkrotí spíš jeho než tu nebohou tykadlatku. Všimnu si, jak se tomu Noelle chichotá, tak na ní mrknu a taky se zašklebím, zapomínajíc nachvilku na Patrickovo nezdvořilé chování. Ale Patrick s tím ještě očividně neskončil, protože se k Dee nakloní a začne mektat něco o samičkách. Znovu se podívám na Noelle a zvednu obě obočí a vykulím oči. Slyšíš to taky? Třeba mi někdo něco nasypal do oběda a teď mám halucinace. Nebo tykadlatka vylučuje nějaké hormony, které Patricka poslali do sexuálního šílenství. I Alastorovi neujde to, jak se Patrick chová, protože jen tak tak zadusí smích. "No, no," řeknu a poplácám ho po zádech, protože na okamžik vypadal, že mu zaskočila slina. Ale jsem ráda, že nejsem pod vlivem nějakýho halucinogenního lektvaru, protože Alastor to vidí a slyší taky. Patrick, stále ochromen potenciálními hormony tykadlatky, předá tvora do rukou Dee. Nebojím se, že by se mu snad něco stalo, protože Deirdre byla na péči o kouzelných tvorech vždycky jako vyměněná. Nechám ji, ať se pokusí toho naše tykadláka zkrotit. Snažím se u toho počítat skvrny a docházím buď k 11 nebo 12. Asi to vážně bude těch jedenáct skvrn. |
doba vygenerování stránky: 0.85662388801575 sekund