| |||
Hlavní síň - zmijozelský stůl Všichni u zmijozelského stolu 13. září, pondělí Richardův návrh na společný výlet do Prasinek nezamítám. Zní to jako fajn nápad, navíc od začátku školního roku jsme nikde společně nebyli. Jen mě překvapuje, že to napadlo zrovna jeho. ,,Jasně, půjdu ráda." Řeknu nakonec. Ostatně - jak bych mohla odmítnout dobré jídlo? Navíc, když teď Brumbál povolil návštěvu Prasinek i během týdne. Zajímá mě, co ho k tomu vedlo. Udělal to snad kvůli tomu, aby měli prodavači v Prasinkách větší tržby? Mají spolu nějakou dohodu? Třicet procent z výdělku? Nebo je to snad jen dobrá vůle, abychom se po vyučování nenudili? Pravděpodobně neporostou jen tržby, ale i konfekční velikosti a čísla v pase. A to mluvím především o Byrdové. Proč nešla plavat s námi? Dřív by umřela na nedostatek cukru, než by ji ďasovci vůbec stáhli pod hladinu. Ze zamyšlení mě vytrhne až Wolfův hlas, kdy se ptá Richarda na Helen. Zvědavě k němu natočím hlavu, abych viděla jak se tváří. Neubráním se pobavenému úsměvu. Její zdravotní stav mu byl naprosto ukradený, jen uměl výborně mluvit a předstírat. ,,Ano, ale jak říká Chris - pravděpodobně bude teď nějakou chvíli mrzák, a to znamená, že ji v Prasinkách asi budeš muset krmit, že? Přece ji nenecháš o hladu, to by bylo barbarské." Zářivě se na něj uculím a zakousnu se do tortilly. Určitě Helen potěší, když uvidí, jak se o ni její Richard stará a pak možná zapomene na vše, co se u snídaně probíralo. Jakmile dojím tortillu, natáhnu se pro mísu s hroznovým vínem a nemohu si nevšimnout Christininého pošilhávání na Deein dopis. Očividně byla až příliš zvědavá na to, co se uvnitř píše, než aby to na ni nebylo znát. I přes to, že jsem přes rameno Caylusovi nakukovala do novin běžně, u soukromého dopisu bych to neudělala. Španělé jsou někdy sice přidrzlí a neohleduplní, ale ne nevychovaní. Spokojeně uždibuji kuličky z trsu a poslouchám Richardovy plány na večer, do kterých nepřekvapivě zahrnuje i Christinu. Zvláštní, jak se do ní poslední dobou nepřímo strefuje. Nikdy jsem si nevšimla, že by do ní takhle hustil i předešlé roky, ačkoliv se o nich nikdy nedalo říct, že by to byli nejlepší přátelé. Jeho návrh přesto nijak nekomentuji. Bude mi jedno, jestli účet zaplatí Christina nebo já sama, už totiž teď přesně vím, co si tam objednám. A pokud půjde i Deirdre, která by sežrala i vlastní nohy, kdyby nebylo zbytí - Christina se asi pěkně prohne. Zrovna se natahuji pro další hrozen, když vedle sebe uslyším známý hlas. Celá se k němu natočím a široce se na Ryana usměju. ,,Jasně, že ne." Ujistím ho a počkám, až se posadí vedle mě. ,,Co tě zdrželo?" zeptám se ho a otočím se zpátky ke stolu, čelem k Richardovi, který Ryana už také zaznamenal. ,,Přišel za mnou." Opravím ho a pobaveně na něj mrknu. ,,Ta duha byla skutečně pozoruhodná. Wolf v ní vypadal hned o deset let mladší." Podívám se na nabručeného Wolframa. Spokojeně se uculuji na všechny strany, nicméně úsměv mi spadne z tváře hned, jak se u stolu objeví i Caylus. A své neandrtálské chování vzal s sebou. Probodnu ho káravým pohledem, když nazve Ryana mluvící prdelí, ale nijak ho nebráním. Ani když na něj začne mluvit znovu. Jen zvědavě otočím hlavu k Ryanovi a čekám, jestli si s Caylusovými narážkami poradí sám. Mezitím hodím do talíře Dee malou pálivou papričku, která se v její porci jídla dokonale ztratí. Jsem ráda, že tentokrát nepřivedla tu koňskou oháňku. Ještě, aby si zvykal že tu s námi bude jíst pokaždé. ,,Richarde, to jsi věděl, že Ryan je výborný odrážeč?" spokojeně položím Ryanovi hlavu na rameno. ,,Mohli byste si někdy všichni společně zatrénovat." Podívám se na něj i na Cayluse s Dee. ,,Určitě to bude příjemná změna, zahrát si se schopnějším odrážečem, než byl Calvin." Poznamenám. Calvin byl naprostý trotl, nicméně já nemám absolutně žádné potuchy o tom, jestli Ryan není trotl číslo dvě. Občas se jdu na zápas sice podívat, ale nepamatuji si schopnosti jednotlivých hráčů. No, tak to aby teď Ryan trochu potrénoval. Mehehe. |
| |||
Stále Hlavní Síň 13.září. Pondělí. Becca, Diana, Charlie, Cassandra +všichni u Havraspárského stolu Když na mě Cass promluvila, obdařil jsem ji jedním ze svých oslnivě zářivých úsměvů, nicméně ke konverzaci jsme se nedostali, protože měla rohovor s Dianou, který nebyl asi z těch přátelských. "Cassandra nemá ráda Dianu? Jsem myslel, že má ty hrdiny z Nebelvíru rád každý? Vyjma Zmijozelských, ti nemají rádi nikoho kromě sebe." Pomyslel jsem si a se zájmem sledoval jak Cass Dianě odsekávala něco s bráchou a nějakým připojením se . Ani za mák jsem tomu nerozuměl, ale celý výjev jsem přesto pozorně sledoval srkajíc při tom svůj malinový nápoj, kterým jsem zapíjel oběd. To mělo za následek, že každou větu od Cass směrem k Dianě následovalo tlumené "srrrrkkk". Nevinně jsem se na Cass usmál "Přišel jsem na to, že budu muset zajít do knihovny zjistit víc o ďasovcích. Myslím tím, ty jsi někdy slyšela, že by útočili v tak velkých houfech? Navíc ten útok byl pozoruhodně dobře koordinovaný a to mi k ďasovcům, kteří mají inteligenci tak zmijozelského prváka, prostě nesedí. Samozřejmě, nejsem expert na kouzelná zvířata, takže budu muset provést důkladnější šetření, abych si tuhle hypotezu buď potvrdil, nebo vyvrátil" Odpověděl jsem na její předešlou otázku a svoji pozornost přesunul k Charliemu. Charlie Adams pocházel z mudlovské rodiny a byl trochu nerudný, když se mu to připomínalo. Možná proto se pro jistotu vyhýbal zmijozelským, aby se vyhnul zbytečnému konfliktu. Mám takové podezření že právě kvůli tomu má takový opatrný postoj k čistokrevným kouzelníkům z aristokratických rodin, jako jsem já ,ale bohužel i ti bambulové ze Zmijozelu. Nicméně Charlie věděl, že rod Andersonů má k mudlům kladný vztah a vlastně mudly v kouzelnických řadách vítá. Nebylo to něco, co bych každému říkal na potkání, ale taky to nebylo žádné tajemství. Naše rodina své názory neskrývala a taťka mě před mým prvním rokem v bradavicích strašil ,že když se dostanu do Zmijozelu a nakazím se tam nějakou divnou anti mudlovskou propagandou, tak mě vydědí. I když to asi myslel jako žert...teda doufám. Z těchto důvodů ode mě Charlie obdržel mandarinku a nemusel se bát, že je otrávená. "Samozřejmě, že jsme měli strach. Vyhodila tě Oliheň, nebo co to bylo. Zkrátka taková chapadlovitá věc s moc..no..chapadlama. Vyhazovala všechny, kteří byli staženi pod hladinu." Odpověděl jsem, rukama napodobil pohyb chapadel a pak jsem Charliemu vypověděl události z hodiny bylinkářství "Představ si. Všechno jde normálně, pitváme nějaký kytky..Ipaasha se to jmenovalo. Takže dojíme ty Ipaashe, aby jsme z nich dostali nějaký výtažek, co působí na zvířátka jako afrodiziakum. Včeličky a motýlci, však víš co myslím. Děláme v to takovejch mystičkách, nějak se tomu říká,ale teď si nevzpomenu jak. Jde nám to dobře, někomu se dokonce z toho extraxtu udělal krystal! No a pak nevím co se přesně stalo ,ale viděl jsem Daniela jak tu kytku doslova vraždí a nadává jí. To mi došlo, že jsme v pytli, protože kytka začala jiskřit a očividně se chystala bouchnout tomu nebožákovi do tváře. Naštěstí zasáhla Helen a tu kytku v tý mystičce zakryla učebnicí a pevně ji tam proti tomu výbuchu přidržela, ale odnesly to její ruce. A morální poučení příběhu? Nikdy k sobě nedávejte do dvojice studenty z Nebelvíru a Zmijozelu." Zakončil jsem vyprávění a zablýskal šelmovsky úsměvem. Samozřejmě, že to s morálním poučením bylo jen takové odlehčení. Vtip, abych nějak přešel fakt, že jsme málem všichni výletli do vzduchu. |
| |||
|
| |||
Hlavní síň13. září, Pondělí Alex, Benji, Mau, Naira a Rory „Jo. Hlásila.“ Povzdychnu si Roryho směrem, abych mu potvrdila to, co je naprosto zřejmé. A k čemu mi to bylo? Nově zvolený prefekt Mrzimoru byl u našeho stolu žhavým tématem. K mé smůle se gratulace hrnuly i mým směrem, což bych si klidně odpustila. Neměla jsem z toho radost. Dala jsem do toho všechno, co jsem mohla, ale stejně to nestačilo. Na nějakej zástup se jim můžu vysrat. Všechno nebo nic. Nerada prohrávám a fakt, že Benji se na tu pozici hlásil jen tak z rozmaru a dostal ji, se mi vůbec nelíbí. I tak se ale zasměju. „Pacholku.“ Zakroutím hlavou nad jeho bezstarostnou odpovědí. „Nebudu tě zachraňovat. Seš dost starej na to, aby sis prdel utřel sám.“ Ušklíbnu se, než si na talíř naskládám první várku masových kuliček. Nemyslím to špatně. Nejsem naštvaná na něj. Od začátku jsem měla dost nevýhodnou pozici oproti ostatním. Možná… kdyby mi dali víc času… Ale teď už je to asi jedno. Nairy a jejích případných pohledů si vůbec nevšímám. Ovoce, co nám přistrčila, jemně odsunu stranou. Možná později, teď se chci pořádně najíst. „Napsat nám pár domácích úkolů a obětovat pannu.“ Odpovím Alex s naoko vážnou tváří. Přístup do prefektských koupelen má jenom Benji. Já možná tak v jeho nepřítomnosti. Tedy oficiálně. Ne, že by mě to zastavilo. Celé tohle téma je mi dost nepříjemné a každá další poznámka tím směrem mi přijde jenom jako sypání soli do mých ran, ale to neznamená, že budu ostatním kazit radost. Otáčím se k Rorymu a jeho foťáku, když se k nám přiřítí Maureen. Na malý moment ztuhnu a čekám na nějaký úraz. Vidět Mau běžet v plné rychlosti, aniž by se dívala pod nohy, mi připomene všechny momenty, kdy se takhle skoro zabila. V tom horším případě vzala někoho s sebou. Tentokrát se to obešlo bez zranění a já odolávám pokušení jí za to zatleskat. Zázrak. Erupce na slunci. Mé nadšení z toho, že magie tohoto místa zafungovala, mě ale rychle přejde ve chvíli, kdy mi svým talentem převrhne mou sklenku s džusem. „No… byl by to zázrak, kdyby se oběd obešel bez nehody.“ Se smířeným výrazem se taky přidám k uklízení oné oranžové tekutiny, zatímco poslouchám její překotné štěbetání. Skoro mě až udivuje, na co všechno jsem si byla schopná za ty roky zvyknout. Pohroma je nakonec zažehnána, Maureen v klidu usazena a my se vrátili k tématu, které se tu omílalo od chvíle, co jsem dorazila. „Jo, no… díky. Snažila jsem se.“ Téměř nuceně ji poděkuji, hlavně, abych to už měla za sebou. I když nemůžu popřít, že je hezké, jakou radost z toho všeho má, momentálně mě to spíš provokuje. Možná proto, že to vycítila… nebo jenom proto, že svou energii nedokáže soustředit jen na jedno téma… stočí rozhovor jiným směrem. „No jo vlastně… co tvůj nos?“ vyhrknu, když si uvědomím, že u jezera jsem si všimla, kolik krve měla na obličeji. Bylo to asi tak to jediné, co jsem kromě Blagdena v bezvědomí zvládla zaregistrovat. Trochu se ošiju při té vzpomínce. Dnešek prostě stojí za hovno, ne že ne. Visím na ní pohledem a vyčkávám na odpověď, zatímco ona se baví střílením hrášku po svých spolužácích. Kousnu se do rtu, když vidím, jak se snaží Naiře vytáhnout neposlušnou kuličku z vlasů. A musím obličej div ne schovat do Roryho ramene, abych utajila smích potom, co mě Mau bezradnými posunky žádá o pomoc. Když pak všechno svede na Benjiho, začnu se smát naprosto otevřeně. „Nosánek nahoru, huh? Že se nestydíš.“ Neodpustím si drobné popíchnutí, ale pak už se věnuji Rorymu. Dotáhla jsem ho k nám, nechci ho zanedbávat. Ne teď, když se díky němu můžu odreagovat. Opřu se dlaní o lavici a nakloním hlavu tak, abych na snímky pořádně viděla. Má jich tam teda slušný počet. Kdo ví, jak dlouho tohle všechno musel fotit. Většinou je to jeden záběr ze stovek různých úhlů, které já sotva zaregistruji. „Vždycky jich fotíš tolik? To si z nich potom jako vybíráš, která se ti líbí nejvíc? Nezabírá to moc paměti?“ v soustředění se lehce zamračím, jak se snažím zahlédnout odlišnosti. No… u některých se mi to podaří, u některých vůbec. „Teda… jsou vážně hezký.“ Okomentuji jeho práci s upřímným obdivem. Od krajinek k lidem a zpět a každý záběr měl jeho vlastní osobitou jiskru. Ne vždy se mnou souhlasil. Párkrát se dost vážně zamračil, ale toho jsem si nevšímala. Každý je svým vlastním nejpřísnějším kritikem. Ale fotograf přeci chce někomu ukázat svůj výtvor. Mělo by mu záležet na tom, co se líbí ostatním. Teda teoreticky. „Koukám, že máš nejradši momentky.“ Výběr snímků ukazoval desítky velmi povedených momentek mých spolužáků. Nic strojeného, žádné pózy. Přirozené a nenucené. Připadal mi trochu jako paparazzi. Za některé fotky zmijozelských, které tu má, by dokázal vykšeftovat neskutečnej balík. Můžou být rádi, že je to zrovna on, kdo je vyfotil. Být to někdo jiný, už bych si nebyla tolik jistá čistotou jejich motivů. „Tahle je krásná.“ Zastavím ho, abych si snímek pořádně prohlédla. Netuším, jak se mu podařilo zachytit blesk při bouřce nebo jak dlouho mu to muselo trvat, ale výsledek mi vykouzlil úsměv na tváři. „Odjakživa bouřky zbožňuju. Babička říkávala, že jsem se narodila při nejšílenější bouřce, co na Adě zažili.“ Jedna fotka blesku nad Černých jezerem dokáže vyvolat tolik krásných vzpomínek. Je to skoro až k neuvěření. „Ale kdo ví, co je na tom pravdy… Budeš jí vyvolávat? Myslíš, že bys mi mohl udělat kopii?“ Zvednu k němu oči se vší vážností. |
| |||
Směr ošetřovna Ač mi do smíchu zrovna dvakrát není, Danielova poznámka přeci jenom donutí mé koutky povyskočit vzhůru. Myšlenka to byla vcelku zábavná, ráda bych ale zůstala jenom u ní. Nedokážu si představit, co budu dělat, jestli budu mít opravdu obě ruce mimo provoz. Fakt, že bych byla závislá na ostatních, mě tížil jako balvan. Soběstačnost byla vždy předností každé mladé dámy, stejně jako vychovanost. Jak to bude vypadat, kdyby mi Daniel nebo kdokoliv jiný opravdu musel pomáhat i s takovou základní činností jako je jezení? Proboha živého, to raději nebudu jíst vůbec! “Přihlásím tě na nějaký pečovatelský kurz k Renoire a bude.“ Na mysli mi přitom vyskočí obrázek Daniela v uniformě sestřičky s čepečkem a chtě nechtě se musím nad tou představou pousmát. Samozřejmě po něm nic z toho chtít nebudu, ovšem proč ho ještě chvilku nenechat v představě, že bude mým osobním sluhou na dobu ozdravnou. Možná ho to vytrestá víc než všechny ztracené body. Nestihneme si s Danielem vyměnit více slov, protože za svými zády uslyším něčí hlas volajíc mé jméno. Překvapeně se za ním otočím s rukama stále přitisknutýma k hrudi. Smířlivě se na Nairu usměji, když Daniela zpraží zlým pohledem. Litoval toho. Věřím, že ho to opravdu upřímně mrzí a proto není třeba mu víc připomínat jeho nezdar. Každý se občas neovládáme, každý občas uděláme nějakou chybu. A že to skončilo zrovna takhle, byla akorát nešťastná shoda náhod. “Měla jsem i lepší dny… ale zvládnu to.“ Pohlédnu přitom i na Dana a pak se zaměřím na cestu před sebou. Bez medikamentů proti bolesti nebylo tak snadné tvářit se bezstarostně a rozdávat úsměvy na všechny strany. Každou chvíli mi dlaně dávaly jasně najevo, že skutečně nejsou v pořádku. Cesta ze skleníků na ošetřovnu mi připadala neskutečně dlouhá. Proto jsem nebyla schopná navazovat nějaké duchaplné rozhovory, což doufám, že účastlivá Naira pochopí. I tak na ni pohlédnu, když mě ujišťuje o vyléčitelnosti mého zranění a souhlasně kývnu, přičemž konečně přestávám i slzet. Dokonce i ten samotný šok z celého toho incidentu začínal pomalu ale jistě povolovat. “To ráda slyším, snad se to vyléčí rychle.“ Naira byla moc milá, že se mě snažila uklidnit, ovšem její informace ohledně léčení, které trvalo několik dnů, mě zrovna dvakrát nepotěšilo. Raději jsem proto reagovala na její upřímnou snahu než na samotné informace. Nepřipadá v úvahu, abych léčila ruce několik dní. V kouzelnickém světě se dá si spoustu věcí ulehčit, ovšem to bych musela udržet alespoň tu hůlku, a jestli ani toho nebudu schopná, mám celkem problém. “Děkuji za doprovod, uvidíme se později.“ Vřele se rozloučím s Mrzimorskou dívkou a vyprovodím jí pohledem, dokud nezahne za roh. Je pravda, že právě její kolej byla ta nejvíce otevřená ostatním. Daniel mě pravděpodobně doprovází na ošetřovnu jenom z vlastního pocitu viny, ale ona za mnou ani náhodou chodit nemusela a stejně to udělala. Milé stvoření. Obavy mě však nepouští. Protože kromě delší neschopnosti pořád ve větru visí i nějaké dlouhodobější následky. Nejsem připravená na to mít ruce samou jizvu. Rodiče by mě zakousli a ještě by z toho udělali hroznou aféru. Takovým výstupům bych ráda předešla nejenom kvůli sobě, ale i Danielovi a profesorce Primrose. Byla to moc vysoká cena za jedno uklouznutí. Snad jako kdyby mi můj Nebelvírský doprovod četl myšlenky. Vzhlédnu k němu, když ucítím jeho hřejivou dlaň na svém rameni. V tom gestu bylo něco uklidňujícího, co mě donutilo všechny pochyby zahnat do toho nejzazšího koutku mysli a slepě věřit jeho tvrzením. “Máš pravdu. Bude to dobrý.“ Ač trochu nejistě, přikývnu mu na jeho slova. Vážně tomu chci věřit. Je to logický, že jo. A Reece se v nynější chvíli zdá už úplně v pohodě. Na svoje dlaně se ale podívat nemůžu, protože by mě okamžitě veškerý, s jeho pomocí nabitý optimismus opustil. Konečně jsme spočinuli před dveřmi ošetřovny, s pomocí ostatních to nakonec byla cesta vcelku zvládnutelná. Po boku Daniela vstoupím dovnitř a pohledem vyhledám zdravotnici. Dřív, než však stačím cokoliv říct, Nebelvířan opustí své stanoviště po mém boku a pádí směrem k ní. Slečna Monty? Kdo je proboha slečna Monty? |
| |||
Skleník -> Velká síň Pondělí, 13. září Richard, Becca, Patrick, Diana Práce s Richardem nakonec nebyla vůbec špatná, naše prvotní selhání mu vůbec nevadilo, spíše naopak. Krystalem byl přímo okouzlený! “Vůbec ne, klidně si to nech,“ souhlasím hned. Zaprvé to jistě využije lépe než jako trofej na očním stolku, za druhé mi přenechat to afrodiziakum. Mohla bych Myšce zařídit pěkný den. Snad by to neublížilo koťatům, měla bych se zeptat. Kdybych jí to dala po porodu, tak bych mohla riskovat hned další vrh! Otočím se za Danielovým hlasem a otázkou, ale než se stačím nadechnout, Richard odpovídá za mě. Nebo za nás? Je to naše práce, tak se asi ptal obou. Ale Danielovi to asi moc nešlo, emoce zvítězily a… následoval výbuch! Vyjeknu a chvíli nechápavě zírám na dění přede mnou. “J-jo, asi jo,“ odpovím Richardovi, teprve pak jdu ale zjistit, jestli je to pravda. Ale asi budu celá. Na rozdíl od Helen! To ne… vypadá to ošklivě! Chudák… co by se muselo stát, kdyby nezareagovala! Raději nevědět. Vyprovodím ji soucitným pohledem a v pár krocích dodělám naši práci. Je hotovo, můžeme jít! Radši nechci vědět, co nás čeká příště. To ten tejden pěkně začal! Jako by nestačilo to, že je pondělí. Sbalím si své věci, hodím tašku přes rameno a raději co nejrychleji opustím skleník. Snad aspoň přestávka a oběd bude bez katastrof! A nejsem jediná, kdo na to myslí. “Přesně, ani nechci vědět, co nás čeká dál! Teď by mohlo přijít tornádo nebo nějaký masožravky a budeme mít živly komplet,“ ušklíbnu se hořce a vydám se s Beccou pomalu k hradu. A pokud nebude protestovat, rovnou na oběd do síně. Nikam ale nespěchám, času je dost a rozhodně nechci jít žádné katastrofě naproti! “Já s Richardem, ale šlo to. První pokus sice nevyšel, to z toho vzniknul krystal, ale druhej už dobrý. Mělas vidět Richarda s tím krystalem! Měl druhý vánoce,“ vyprávím pobaveně. “Co ten Quinn prosím tě vyvádí? Ale třeba to bude tím dneškem. Divnej den…“ zakroutím hlavou. Když se přiloudáme do síně, všimnu si, jak u našeho stolu sedí Al a kolem něj se motá Diana. Co ta u nás dělá? Neříkej, že šla takovou dálku jenom kvůli mandarinkám?! I když ona klidně! A jak to vypadá, vybrala nám ty nejlepší kousky! “Nech nám tady nějaký, máte jich taky dost. Nebo ses nechala vyštvat?“ zašklebím se trochu. Vzpomenu si na jejich dopolední spor kvůli mandarince. Hádal se s ní kvůli takový hlouposti! No tak ať si vezme, ale všechny odnýst nemusí! Dál jsem se k tomu nechtěla už vyjadřovat, proto jsem s Beccou zaplula ke stolu a natáhla se po krásném velikém krvavém steaku! Při tom si všimnu Patrick a jeho typicky nepřítomného a zamyšleného pohledu. “Přišel jsi na něco zajímavýho?“ zeptám se. Ještě bych pokračovala, kdyby nepřišlo něco jiného. Cukne mi v oku, když na mě Diana promluví. “Cože jestli-“ aj… aha! Ještě že k ní nesedím čelem a ještě nejím, to by mi zaskočilo hodně. “N-ne, to fakt nerozmyslela!“ odseknu a… nějak nevím, co na to říct. “Nemám si co rozmýšlet, svoje jsem ti už řekla!“ zdůrazním a pustím se do toho úžasného kusu masa! Aspoň to trochu schová tu moji nervozitu. No, jsou prostě témata, o kterých mluvím nerada. A lidi to vědí. Spíš by je zarazilo, kdybych souhlasila. I když to by taky nemusela být špatná taktika! “Tak ať vám s bráchou chutná,“ zašklebím se trochu. A jestli si to nese jen pro sebe, tak jí stejně nějaký vezme a sní, takže je to jedno! Ale nechám se inspirovat a k masu si sáhnu taky pro jednu mandarinku, opravdu vypadají hezky! Ale jsou kyselý jak citron! Brrr! oklepu se. |
| |||
zmijozelský stůl a Ryan Pondělí 13. září Vykulím oči a s otevřenou pusou zírám na Wolfíka, který předvedl jakýsi úsměv. Nemožné! Z pusy mi vypadne kus košíčku, kterým jsem se právě ládovala. "Nikdy bych nevěřila, že tohle uvidím na vlastní oči," pobaveně se zasměju a mrknu. Myslím to samozřejmě jen jako žert. Odkašlu si, abych zamaskovala své neandrtálské stolování. Otec by mě zabil. Ubrouskem si trochu očistím upatlané rty a jeden košíček strčím Wolframovi na talíř. "Jsou výborné, jen si dej. Toho sladkého taky moc nesníš, co? Udržuješ si štíhlou linii?" Ne, že by to potřeboval. Vypadal skvěle, stejně jako všichni z naší koleje. Souhlasně přikývnu, když začne o Danovi. Svatá pravda. "Taky to nechápu... Vždyť ji to mohlo i zabít... Jenom proto, že má svaly, ještě nemusí dostávat tolik bodů... Kdyby nebylo Helen, dopadlo by to daleko hůř. Měli jsme dostat body taky za ztrátu. Kdyby tu byl ředitelem otec, Fletcher už by tu dávno nebyl..." Smutně kouknu na poloprázdný talíř a sežeru další košíček. Dorazil i Richard. Popřeju mu také dobrou chuť. "Já jsem nadšená! Lepší zpráva to být nemohla. Co se týče toho odpoledne...." Nechtěl někam jít Alastor? Ale... to počká... Může mě třeba propašovat do těch koupelen, kde jsem tehdy skoro byla s Richardem... Tvář se mi rozzáří a nadšeně přikývnu. "Stoprocentně se mnou počítej! Kolejní párty? To zní suprově. Půjdem do Medového ráje?" Se zbožným výrazem a rukama sepjatýma v němé prosbě se na něj usmívám. Prakticky je vidět, jak mi tečou imaginární sliny. Všechny ty sladkosti... Princ by mi dal za pravdu. Strčím si do pusy další sousto a poslouchám mlčky konverzaci Wolfa a Ričího o Helence. "To je super nápad!" Přitakám a souhlasně se na Ríšu podívám. Helen by to určitě ocenila. Nebyla jsem si ale úplně jistá, jestli to náš lord udělá. Pokud by to bylo na mně, klidně bych došla za Zahradníkem, poptala se ho na ideální květiny a poslala je Helen s nafalšovaným podpisem od Richarda. U Zahradníka to s Wolframem fungovalo, tak proč to neudělat znova? Nebyla jsem si ale jistá, jestli by se to lordovi líbilo. Asi moc ne. Náš stůl se pomalu plní a Alabastr nikde. Ohlédnu se přes rameno a se zamračeným výrazem pozoruji, jak k němu jde incesťačka. Zatnu zuby a rukou málem bouchnu do stolu. Jak se ta špína opovažuje? Po očku pozoruji, jak krade mandarinky. To je taková socka, že musí krást mandarinky od cizích stolů? To z nich jde jako vyrábět džus nebo co? Určitě je to finta, jak mi ukrást přítele!!! Je můj a jenom můj! Málem po ní vystartuju, ale v tu chvíli dorazí Sin. Chvíli poslouchám její debatu o školním řádu. A pak další zvuk...Krákání. Poznala bych ten hlas kdekoliv. Otočím se po hlase. Havran mi už sedí na rameni. Chvíli lapám po dechu, než mi konečně dojde, čí havran mi na rameni sedí. "Viktore!" Vykřiknu, rozhodně víc nahlas, než by bylo nutné. Z očí mi automaticky steče slzička a pak i druhá. Štěstí. Nevěřila jsem, že by mi Viktorův majitel odepsal, ale dopis mluví za vše. Nemůžu tomu stále uvěřit. Opatrně pergamen sundám z Viktorovy nohy a složím si jej do klína. Opatrně havrana pohladím a strčím mu do zobáku nějakou tu mňamku, aby se nasytil, než si ten dopis přečtu. Setřu slzy, nadechnu se a pustím se do dopisu. Očima hltám každé slovo. Slzy jsou zpět v plné síle. Vím, že bych se měla ovládat, ale fakt jsem nevěřila, že by po tom mém dopisu, který byl napůl promáčený slzami, přišla vůbec nějaká odpověď. Automaticky mi zrůžoví tváře. Došlo mi, co tím myslel. Odkašlu si a strčím si do pusy košíček. Ovládej se, Deirdre! Jeho poslední slova mě potěší. Fixovaný? No tak to sotva. Viktor zůstane u mě. Postarám se o něj daleko líp než ty, Wille. Vždycky jsem chtěla dalšího mazlíčka! Sroluji pergamen zpět a strčím jej do své tašky. Nechám Viktora, aby si přelezl na mou pravou paži. Rozzářeně ho začnu hladit po peří a zabořím obličej do jeho běloučkého peří a trochu se s ním pomazlím. "Hádej, kdo má novou paničku, Viktore? S tetou Dee ti bude dobře! Pániček na tohle nespěchá..." Pokračuji ve své žranici, stáre hladíc Viktora.. Vyruší mne teprve příchod Týny, která si sedne hned vedle. Zaujatě poslouchám její info o Helen. "Chudák... Měli bychom za ní pak taky zajít... Ať tam není sama, chudinka." Významně pohlédnu na Richarda. Když se mě zeptá na Willa, automaticky přikývnu a zářivě se na ní usměju. O tom dopisu jsem jí sice neříkala, ale musela si to domyslet. "Večer ti ho ukážu.." Spiklenecky Týně zašeptám a odkašlu si... Ani jsem si při příletu ptáka nevšimla, že tu sedí i Ryan. Nejspíš přišel za Sin. Pokrčím rameny. "Čau Ryane." Pokus číslo dva je opět zmařen, tentokrát Princem, který se hulvátsky přiřítí. Jeho přítomnost mi automaticky zlepší náladu, a tak mi ani nevadí, že mi tak trochu překazil můj velký proslov. "No že jo! Věděla jsem, že budeš nadšený! Musíme tam jít!!!" Jsem ráda, že ho zpráva o Prasinkách nadchla stejně tak, jako mě. Princ se opět chová jako typická nevymáchaná huba. Typické, ale velmi přitažlivé. "To víš, asi mu Marie řekla, že tu máme lepší jídlo než u jejich stolu. Asi to bude pravda vzhledem k tomu, že Blacková už šla krást k Havraspárským mandarinky." Zasměju se a následně ho počastuji pohoršeným pohledem. "Husa? To je havran, ty pako. Spí s tebou pět let na koleji a ani ho nepoznáš? Trubko..." Zavrtím hlavou. Typický Caylus. Kde má vlastně Jordyn? "A ano, je to Williamovo... což mi připomíná..." Odkašlu si. "Došel mi dopis od Williama... Všechny vás moc pozdravuje a omlouvá se za to, co způsobil. Podal si žádost do Kruvalu, tak jsem zvědavá, jestli ho tam po tomhle vezmou..." Oddechnu si, když Princ navrhne, abychom se nadlábli. Nadšeně souhlasím a nandám si kuřecí nugety, které vypadají více než lákavě. Viktor se přemístil zpět na mé rameno a štípl mě do ucha, abych ho taky ještě nakrmila. Boží. Tenhle havran se mi zamlouval čím dál víc. William určitě pochopí, když se tu zdrží o trochu dýl. Přece by své milované neodepřel radost z něčeho, co ho alespoň trochu připomíná. Co se týče Sebastiena, na nějaké pozdravy mohl zapomenout. Po tom incidentu v kostele se už neozval a trvale mě ignoroval. Asi někde pobíhal s tím svým bodyguardem Jamarem. Začala jsem se opět ládovat. Upila jsem kafe a spokojeně se protáhla. Dnešek nemohl být lepší. Trochu mě zaráželo, že se Alabastr stále neobjevil. Ta incesťačka tam pořád byla. Je možné, že by tam nešla za mým přítelem, ale za tou blond máničkou, která vypadala jako mladší verze Belly? Všimla jsem si Maureen, která právě převrhla skleničku. K mému potěšení to odnesla hlavně Banán. Potěšilo mě, že jsme nebyli jediná kolej, kde se stolovalo jako v pravěku. Princ se pustil do Ryana. Podepřela jsem si hlavu a fascinovaně je pozorovala. Tohle bude ještě zábava. |
| |||
|
doba vygenerování stránky: 1.2651979923248 sekund