| |||
Skleníky -> Společenská místnost -> Chodby -> Chodby -> Chodby -> Pak možná síň Sin + ostatní 13. září Abych byl upřímný, neutrální reakce Sin mě nijak nepřekvapií, ba mě možná i potěší, koneckonců už od samého začátku má dost podobné reakce, bez jakékoliv silnější odezvy. Mám radost, že mi na tváři nepřistála žádná facka. Co mě ale celkem znepokojí, je její přání, abych seděl v síni na obědě vedle ní. Opravdu? Už jednou mě k ni zvala, ale já odmítl - posezení mezi zmijozelskými není něco, co bych zrovna chtěl. A teď to po mně opravdu chce? Nejde o to, že by mi lidé z té koleje vadili, spíš jsem za těch pět let moc dobře zjistil, jaký názor mají oni na mě. Vidí mě jako ukecanou drbnu, která nezavře pusu po celou dobu a má potřebu stále někoho pomlouvat. Ne, že bych takový nebyl, ale zrovna tuto vlastnost jsou schopni akcepovat jen někteří jedinci z naší koleje, ne z jejich. Když ale odmítnu, bude si myslet, že jsem úplný srab, nebo že mi nestojí za to tam jít. Ale už vidím ty pohledy přísedících - 'Co tady jako dělá? Já se chtěla v klidu najíst, ne poslouchat nějaké kecy! Vyhodit, prosím!'. Ano, a pak přijde Snape, chytne mě za flígr, vykopne mě odtamtud a ještě k tomu mi strhne padesát bodů za narušení teritoria. Na moment se zamyslím. Ačkoliv na to nevypadám, jsem všímavý ve všech možných detailech, takže mi ani neunikl onen den, kdy u jejich stolu byla Mařena. Určitě ji tam přitáhli jen pro to, aby si z ní mohli utahovat. Co když vlastně totéž plánují se mnou? Ale ne, Sin taková není. Bohužel, ostatní ano. Jakmile odejde, možná si i trochu oddychnu, že už není potřeba, abych něco dál říkal. Rozhodně by mě další slova nenapadala a jí by nejspíš docházela trpělivost. Rozhodně je to ale to nejmenší, co mě zrovna trápí. Nemůžu se tomu obědu nějak vyhnout? Třeba že se mi udělalo špatně? Okamžitě se rozhlédnu okolo sebe, jestli neuvidím nějakou jedovatou kytku, kterou bych mohl sníst. Při troše štěstí by mě mohla i zabít. Po chvilce přemýšlení mi dojde, co to vlastně Sin řekla - že jsem celý zamazaný od pěny. Letmo se prohlédnu, bohužel jsem tou pěnou opravdu upatlaný jak prase. Nakonec se tedy rozejdu od skleníků pryč, mnohem nervóznější, než před tím, a zamířím do hradu. Když to tak vezmu - naše společenská místnost je celkem vysoko, takže skok z té věže by pro mě mohl dopadnout dobře! Musím zvážit všechny možnosti, které by mi mohly pomoci se tomu prokletému stolu vyhnout. Jakmile vylezu z umývárny umytý a převlečený, hodím si na pokoj špinavé oblečení, sejdu dolů a hodím sebou na pohovku. Přemýšlím, co bych měl dělat. Nejraději bych tu zůstal sedět už celou dobu, bez oběda, bez večeře, bez ničeho, prostě tu jen seschnul. Opřu se do polštářů a ruce zkřížím na prsou. Najednou je mi tu u toho krbu tak hezky. Škoda, že zde nikdo není, třeba Erika, docela rád bych si s někým v klidu popovídal, bez jakéhokoliv zbytečného přemýšlení. Erika! Měl jsem se tu s ní vlastně sejít, úplně jsem na to zapomněl! Nikde ji tu ale nevidím, že by už odešla? To jí budu muset nějak vysvětlit, že se mi něco přihodilo, třeba... Nevím, řeknu jí, že jsem musel za Gogy kvůli... Studentskýmu pojištění. Ještě dlouhou chvíli přemítám, jestli se zvednout, nebo ne. Dobře, když za ní půjdu, co řeknu? 'Ahojky, je tu volno?' Nebo jako co? Nebo bych snad neměl říkat vůbec nic a prostě si tam dřepnout? To mi ale přijde jako úplný nesmysl. Nevím co mám dělat a začínám z toho být šílený! Zabiju se! Můj pohled sjede k oknu. Kdyby se dalo nějak otevřít, skočil bych dolů. Ach jo, proč tu teď se mnou aspoň někdo není a neporadí mi! Dane, Kenji, kde jste, když vás člověk potřebuje! Pak mě napadne, že bych mohl vzít svojí hůlku a použít na sebe nějakou kletbu, ovšem to je také úplný nesmysl. A co kdybych se podřezal? Oběsil? Udusil, utopil? Rozeběhl se proti zdi? Nakonec uznám za vhodné, že se mi hlavou ženou jen samé nesmysly a začnu se pomalu, ale opravdu jen pomalinku zvedat z pohovky. Prvně se zapřu rukama a bez jakéhokoliv spěchání se začnu zvedat. Uběhne pár vteřin, než se dostanu pevně na nohy. Pak už jen dělám malinkaté krůčky, jeden, druhý, jeden, druhý... Načež zjistím, že mé kroky vedou zpět do ložnice. Nezbyde mi tedy nic jiného, než se otočit a jít k východu. Divím se, že tím svým tempem ten oběd vůbec stihnu. Ještě než vůbec vstoupím do síně, ihned sjedu zmijozelský stůl pohledem, abych zjistil, kdo tam vlastně sedí. Richard. Wolfram. Deirdre. Proboha proč. Místo toho, abych do té síně zašel, tak vchod jen minu a zastavím se za rohem, kde mě nikdo nemůže vidět. No tak, rychle, ještě pořád mám čas na to, abych se mohl zabít! Aby toho nebylo málo, tak tam musí dřepět ten Snape. Úplně vidím, jak se proti mě rozeběhne a udělí mi kopanec do držky za to, že se k tomu stolu jen přiblížím. Pak přijde Richard s Wolframem a rozkopou mě na zemi. Nakonec do toho zasáhne Dei a nechá se inspirovat Reecem, takže mě taky zapálí. Já pak budu do konce života ležet s tím trotlem na ošetřovně a občas vyrazím na vycházku na vozíčku. Daniel s Kenjim mě budou chodit navštěvovat, nosit mi sušenky a vyprávět všechny drby, které zjistí, a Sinestra se mnou už nikdy ani nepromluví, protože budu mrzák. Otráveně se plácnu do čela. Místo toho, abych se nějakým způsobem snažil uklidnit, tak se ještě víc znervózňuji těmito stupidními myšlenkami. Mám starosti, jako kdybych byl čtrnáctiletá puberťačka. Po chvíli popadnu druhý dech. Jestli nepůjdu teď, tak už se do té síně nedostanu nikdy! Nejsem žádná baba, když jim prostě u toho stolu budu vadit, tak ať si mě nevšímají, nikdo se jich na žádný názor neptal. Vlastně ani nejdu za nimi, tak jim to může být úplně jedno. Už už se tedy rozejdu, ale místo toho, abych do té síně zabočil, tak znovu a opět jen projdu okolo vchodu a zastavím se až u nástěnky. No jestli mě někdo zevnitř síně pozoruje, tak si musí myslet, že jsem úplný magor, že chodím sem a tam. Jen nad sebou protočím oči v sloup a začnu dělat, že si prohlížím nástěnku, nečtu si na ní však vůbec nic. Tímhle tempem nestihnu ani večeři. Nakonec se má nervozita promění spíš ve vztek. Začínám být vytočený, že nemůžu prostě přijít a udělat to, co ona chce. Však je to pod mojí úroveň, omezovat se kvůli těm ostatním u toho stolu. Nikdy jsem z nikoho tady na té škole strach neměl, tak proč bych měl být nervózní z jejich stolu?! Rychle, dokud mám v hlavě takto povzbudivé myšlenky, zamířím do síně, tentokrát už doopravdy. Když si všimnu, kdo sedí u našeho stolu, možná začnu být i radši za Wolframovu společnost. S Dianou sedět u jednoho stolu, tak jí na hlavu nakydám bramborovou kaši, za ty její dnešní kecy. Ale počkej, na tebe taky ještě přijde řada, neboj se. Já nezapomněl! Zastavím se u Sin. Absolutně ignoruji jakékoliv přihlouplé pohledy jejích spolukolejníků, nebo se o to alespoň snažím. Tak, a teď mám snad něco říct? Nepřijde nyní řada na to 'Ahojky, je tady místo?' S takovouhle frází by mě vypakovala snad i ona sama. Co mám ale říct? Rychle začnu přemýšlet nad tím, jak ji oslovit. Měl bych snad použít něco drsného, abych všem okolo ukázal, jaký jsem borec? Něco ve smyslu 'Čau, můžu se sem vesrat, kotě?' Nebo naopak něco něžného - 'Můžu si přisednout, krásná květinko?' Na mé tváři se téměř objeví pobavený úsměv. Moje myšlenky už začínají být naprosto absurdní, a to tak moc, že rozesmívají i mě samotného. "Ahoj," vyleze ze mě, "nebudu tady překážet?" Jen odpověď Sin beru v potaz, takže jestli kdokoliv jiný odpoví jakkoliv, tak mi jeho slova jen prázdně proletí ušima. |
| |||
Velká síň - mrzimorský stůl13. září BenjiPečlivě jsem se přehrabovala ovocem na mrzimorském stole. Byla jsem tu z ročníku první a to znamenalo, že mám nárok na ty nejlepší kusy. "Ahoj. Díky," promluvila jsem na Benjiho, aniž bych zvedla pohled od mísy s banány. Konečně jsem našla pár, který nebyl nazelenaný. Rozlomila jsem je a jeden podala Benjimu. "Tady máš. Vitamíny jsou důležitý," poučila jsem ho. Zároveň jsem pečlivě sledovala, jestli si nakládá maso, abych mu mohla vysvětlit, proč je to špatné jak pro něho tak pro přírodu. Když zmíní Dana s Helen, znovu se rozčílím. "Viděl si ho? Choval se jako debil! A jak byli ještě některá lvíčata uražený, když jim Rosalie strhla body. Má štěstí, že nedostal školní trest," říkám a uvědomuju si, že zvyšuju hlas. Zavrtím hlavou a vrátím tón do normální roviny. "Helen bude určitě v pořádku, Ettariel se jí ujme," řeknu přesvědčivě a začnu loupat banán, zatíco překvapeně sleduju bílého havrana, jak přistává u Deirdre. Z úžasu nad albínem mě vytrhne až Benjiho hlas. Kousnu do banánu. "Podle toho, jak se ptáš, tak určitě ty," řeknu vesele a nahnu se přes stůl, abych si s ním mohla plácnout. "Gratuluju! To je super. Znamená to, že teď budeš do kuchyně krást ty místo Alex a zabavíš jí alkohol?" zahihňám se. Pak se mi rozšíří oči. "Musíš uspořádat party v prefektských koupelnách," ztlumím spiklenecky hlas. |
| |||
Skleník č. 5 ---> Velká síňPondělí 13. září Alastorova poznámka o neužívání kouzel při bylinkářství mi vykouzlí úsměv na rtech. Zdá, že chlapec květinkám a rostlinkám neholduje. Když kolegovi předávám ochranné pomůcky, zdá se mi myšlenkami trochu někde jinde. Juknu směrem kam kouká. No, jistě kouká na svou princeznu. Zazubím se na něj, když si nandá ochranné brýle a natáhne rukavice, ovšem nejlepší je jeho otrávený výraz, jímž dává jasně najevo, že se v tom cítí jako trotl. „Neboj, Deirdre tě bude i tak mít ráda,“ lehce do něj šťouchnu loktem, aby se trochu uvolnil. |
| |||
|
| |||
Skleníky > Pokoj > Hlavní síň13. září, Pondělí Označení Má předtucha se nakonec ukázala jako správná. Daniel a jeho zběsilé počínání vyděsilo i samotnou profesorku. Na Benjaminovu otázku už ani neodpovídám. S útrpným výrazem přečkávám oslepující světlo a čekám nějakou pohromu. Po tom všem, co se za tuhle hodinu nepovedlo, se mi snad nemůže nikdo divit. O plavání už ani nemluvím. Když je po všem a mé oči se vzpamatují, ohlédnu se za profesorkou. Zdá se, že Helen zachránila den a k tomu připravila Nebelvír o pár bodů jako bonus. Vskutku užitečná osoba. V duchu ji polituji, ale na její dlaně se ani nepodívám. Kdyby byla slečna Rosalie co k čemu, dala by jí za to nějaké body jako cenu útěchy. Beztak je to hlavně její vina. Postavit před nás tak nebezpečnou věc a ještě nám zakázat používat hůlky… logika dnešních profesorů mě nepřestává udivovat. Každopádně hodinu oficiálně ukončí, takže ze sebe shodím všechny pomůcky, které nám byly poskytnuty, sbalím si svých pár švestek a urychleně se vypakuji ze skleníků. Helen nechávám za sebou. O tu už se někdo postará. Přes to, že spolu sdílíme jeden pokoj už kolik let, jsem nikdy neměla potřebu s ní navazovat bližší vztah. Jsem jí sice vděčná, že zabránila hromadnému neštěstí, ale nemám potřebu ji přehnaně litovat. Je to velká holka a na ošetřovně s ní budou rychle hotoví. Jen co mě obklopí chladný podzimní vzduch, vytáhnu hůlku a s její pomocí se očistím. Bez vší té špíny se cítím nohem lépe. V povznesené náladě zamířím nejdřív do pokoje, kde si odložím zbytečné věci a přepudruji si nos. Nehodlám tu trávit příliš dlouho času. Zdá se, že mazlíčci mých spolubydlících mají nějaké plány a u těch rozhodně nehodlám asistovat. Dorazím do hlavní síně a jako první zkontroluji nástěnku. Skutečně. Víkendy nestačí? Někde venku se potuluje smrtijed a oni nás klidně pustí do Prasinek i přes týden? Jen nad tím zakroutím hlavou a přisednu si k našemu stolu, který je překvapivě téměř plný. Usadím se vedle Deirdre a kývnu na Sinestru sedící po jejím druhém boku. „Dobré poledne.“ Pozdravím tiše, když se snažím zorientovat v konverzaci. „Podle toho, jak se tvářila profesorka, když jsem odcházela, to nevypadá dobře. Nejspíš bude Helen mít pár dní ruce mimo provoz. Minimálně zbytek dne určitě.“ Mimoděk se podívám na Richarda, protože kdo jiný než on by jí měl s běžnými věcmi pomoct. Jako oblékání, krmení a kdoví co všechno. Běhá za ním jako pejsek už léta, tohle by mělo být to nejmenší. Což nakonec není moje starost, takže svou pozornost obrátím na jídlo. Ani nemám moc hlad. Z plavání jsem nalokaná vody a z bylinkářství jsem přeplněná kouřem. Volím tedy lehký salát s kuřecím masem. Nejde si nevšimnout bílého havrana, se kterým se Deirdre momentálně mazlí. Hladí ho po peří s nadšeným výrazem a v rukou svírá psaníčko. Tolik lásky k jednomu hybridnímu holubovi. „William?“ vystřelím od boku. Neznám nikoho jiného, kdo by posílal poštu přes havrana a ještě tím moji blízkou přítelkyni tak potěšil. „Dal si na čas.“ Okomentuji suše. Vypařit se jako pára nad hrncem a napsat po takové době? Neuvěřitelné. Nesnažím se jí nahlédnout přes rameno. Respektuji její soukromí, ale jen těžko se mi maskuje zvědavost. Chci vědět, o co se jedná. Snad mi o tom povypráví, až budeme v soukromí. |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 Velká síň Oběd a tak ♠ Pouze kolej s nejvíce body a možná nějaký plevel „Dobré poledne, Dee.“ Překvapeně k ní povím, když se zničehonic objeví a láduje se hned zákusky. Ani si nepamatuji, kdy jsem měl také na nějaký zákusek chuť. Poslední dobou jsem se sladkému nějak vyhýbal. Její zbrklá otázka mne překvapila. Pokusil jsem se pousmát, aby to nevypadalo na děsivou grimasu a rychle jí odpověděl. „Ani to nevytahuj.“ Je mi jasné, že při tak čerstvé poznámce by se mohla znovu rozesmát. „Nejspíš do toho Ryan hodil nějaký blivajz.“ zachmuřím se při té myšlence, jak moc neschopný asi tak může být. „Asi jsem se nepletl v tom, když jsem celou tu dobu měl za to, že je jen nějaký druh parazita, který žije hluboko v Sinině střevu.“ Dále jsem tento incident s duhovou pěnou rozebírat nechtěl. Chystal jsem se prohodit nějakou poznámku ohledně Daniela, když zrovna přišel Richard. „Děkuji, tobě také.“ pověděl jsem k němu, když nám popřál dobrou chuť a pokračoval jsem v odpovědi k Dee ohledně Dana. „Málem zabije celou třídu a strhnou mu deset bodů, ale za posrané plavání dostane patnáct. Jak vtipné.“ Ať si o tom udělá každý svůj obrázek. Dál jsem ani jeho nemínil rozebírat. Nějak jsem neměl potřebu drbat opice. Svou pozornost jsem tedy přesunul k Richardovi. „Není to špatný nápad.“ odvětím na jeho pozvání, zatím co se zadívám do jeho nového výtvoru v podobě mechanického tvora. „Napadá tě už i specifičtější místo?“ zeptám se ho a pohled odtrhnu až když přijde Sinestra s její otázkou ohledně změny školního řádu. S její následovnou poznámkou jsem tiše souhlasil. 'Už nikdy do toho posraného jezera nevkročím dokud to tam pořádně nevyhubí.' „Upravené navštěvování Prasinek.“ Odpovím jí krátce a stručně, aniž bych něco vysvětloval. Byl jsem líný. Napadl mě skvělý způsob, jak ji znovu trochu provokovat, když nad námi proletěl nějaký pták a ona se chystala zakousnout do tortilly. Nakonec jsem však od toho upustil. Buď jsem neměl po dnešních incidentech náladu, nebo už mě to přešlo. Nějak jsem neměl potřebu ji zlobit kousavými poznámkami či něčím podobným. Z toho důvodu jsem nad tím v myšlenkách jen "Mávl rukou" a přisunul k sobě také nějaké jídlo. Snědl jsem pár soust a znovu věnoval pár slov Richardovi, na kterého jsem tázavě pohlédl. „Jak je na tom Helen? Už jsi se za ní byl podívat, nebo teprve půjdeš?“ zda se vůbec chystá, ale to zmiňovat nebudu, abych nepodrýval jeho prestižní vystupování před zbytkem studenstva této školy. „Možná by nebylo na škodu vzít jí rovnou květiny, určitě by měla radost.“ 'Ta by měla radost, i kdyby jí zabalil hovno, pokud by to dostala od Richarda.' U myšlenky ohledně květin jsem zůstal trochu déle, možná bych měl vzít něco Sin za to, že mne vlastně zachránila v jezeře a přinejhorším bych nezemřel, ale vytáhl by mě Kraken. Možná bych jí měl vážně vzít nějakou květinu. 'Třeba takový věnec.' Pobaveně jsem se pousmál nad tou myšlenkou a pokračoval v obědu. |
| |||
Skleníky - pokoj - velká síň 13. září, pondělí Jordyn, spolužáci u stolu, ostatní S úsměvem pokrčím rameny, když se Jordyn z žertu chytí mých slov o transferu do jiné koleje. "Jo, to netuším, jak by to beze mě vypadalo. Rozhodně jinak, když už bych o tom mluvila takhle. Ale vím, že by mě máma určitě urvala hlavu, kdybych začala nosit hábit se zeleným lemováním," pokračuju a stále ještě nemám odvahu se pustit do pokračování zadaného úkolu. "Tak to já zase vůbec neznám. Kdysi jsem dostala od někoho k narozeninám kaktus, že by mi prý mohl vyhovovat, když není tak náročný. Ale já ho trdlo nechala uschnout, protože jsem na něj tak trochu zapomínala," zatvářím se malinko provinile. "Ale aspoň to odradilo případné další kytkové dárky, že to pro mě nebude zrovna to pravé ořechové." Místo toho jsem dostala kočku, zatím žije a má je lépe než já, takže se o ní na rozdíl od kytek, starám krapet lépe. "Staré dobré černé kafe je podle mě nejlepší A to Bradavické je to prostě typické britské kafe. Není to žádná extra třída, ale jsem si vědoma toho, že žádné lepší tady asi nedostaneme a když už mám akutní nedostatek kofeinu, tak si jednoduše vymýšlet nemůžu," zhodnotím stav a kvalitu místního kafe, alespoň podle mého názoru. Minuty z vyučovací hodiny plynou a nakonec Jordyn tak trochu rozhodne za mě, když si lístky vezme na starosti komplet a mě věří natolik, že mi svěří poupě. "Tak doufám, že tohle úplně nepokazím," ozve se ve mně trochu zoufale, ale nakonec se do úkolu pouštím, protože na otálení není čas a ani místo. Sevřu v rukou nožík, opřu si o něj ukazováček, abych měla lepší držení a přiblížím ho k poupěti. "U jezera jsem sice byla, ale tak mě to vyděsilo, že si z toho nepamatuju vůbec nic. Celá jsem zpanikařila a obrátila jsem to zpátky na břeh. Promiň, že ti nedokážu říct nic víc," vzdychnu si a v hlavě se mi znovu – byť matně – objeví několik scén, které se u jezera odehrály a já jsem je na přímo viděla. Při té představě jsem se lehce otřásla, rozklepala se mi ruka a já jsem do poupěte dost rázně řízla, ať jsem to původně neměla v plánu, následný výbuch vyvede z rovnováhy nejen mě, ale i chudáka Jordyn a obě končíme v porostlé stěně a navíc ještě zaměstnáme profesorku. Cítím, jak mě Jordyn vytahuje na nohy a vytáhnu si ochranné brýle na čelo. "Jsem v pohodě. Děkuji za pomoc. Omlouvám se, že jsem ti to takhle pokazila. Asi s tím, že si bylinkářství zamiluju, moc pravda nebude," zatvářím se dost provinile. Přeci jen to všechno bylo mojí vinou. Navíc hodina končí bez toho, aniž bychom byly úspěšné. A ještě se omlouvám, mohla jsi mít to afrodiziakum," dodám tiše a s nuceným úsměvem odcházím ze skleníků. Pevně tedy doufám,že příští hodina takhle "povedená" rozhodně nebude a pokud se mi ji podaří totálně zruinovat, tak snad jen sama sobě. Zastavila jsem se na krátký okamžik v pokoji, abych se převlékla a trochu zpacifikovala, než zamířím na oběd. Třeba mě jídlo trochu dokáže uklidnit po tom dnešním šíleném dopoledni. Cestou do velké síně míjím nástěnkou, abych si krátce prohlédla pergamen se změnou pravidel. Působí to trochu depresivně, ale na druhou stranu, při tom, co se poslední dny děje, se tomu nikdo nemůže divit. Trochu sklesle padnu na volné místo u nebelvírského stolu a hmátnu po těstovinách se sýrovou omáčkou. Potřebuju trochu nakopnout. "Přeju dobrou chuť," pronesu tiše k přítomným spolužákům. |
| |||
13. září, pondělí Pokoj - hlavní síň, Zmijozelský stůl Zmijozelští Jakmile Ryana u skleníků opustím, vydám se rovnou do hradu a do podzemí. Potřebuji někam schovat ten zvířecí love potion, proto společenkou jen projdu a zastavím se až v pokoji. Aysha zrovna zvědavě natahovala tělo po skříňce vedle Deeiny postele, na které seděla její kočka. Ta celá naježená na syčící Ayshu nepřátelsky prskala. Kočky jsou tak nepříjemná stvoření. Aysha se chce jen kamarádit! Dojdu až ke své posteli, kleknu si na zem a vytáhnu zpod postele svůj kufr. Přehrabu v něm všechny věci, až se dostanu úplně na dno, kam jsem taky plánovala viagru schovat. Jenže.. Co když se ta lahvička vylije a mně od toho načuchnou všechny věci? Co když to funguje i na toho Caylusova pavouka? S nejistým výrazem raději překontroluji, jak lahvičku Tristan uzavřel. Nakonec se přece jen rozhodnu to v kufru neschovávat, takže se zase postavím na nohy a bezradně se po pokoji rozhlížím. Ve výsledku to prostě schovám úplně na konec jednoho z prázdných šuplíků u nočního stolku a raději ho ještě zamknu. Pak se otočím k Ayshe. ,,Jestli uvidím, že si sem taháš jiné hady.." probodnu ji přísným pohledem, nechám výhrůžku viset ve vzduchu a opustím pokoj. Původní plán byl, že se natáhnu s pizzou na posteli a budu relaxovat. No -tak možná jindy. Vejdu do hlavní síně, aniž bych se zastavovala u nástěnky a rovnou si to zamířím k hadímu stolu. Posadím se vedle Dee naproti Richardovi a rozhlédnu se po stole, na co bych tak mohla mít chuť. ,,Buen provecho." Popřeji ostatním a natáhnu se pro tortillu. Letmo pohlédnu na Richarda, který se choval, jakoby se ve sklenících vůbec nic nestalo. Pravděpodobně mu byla Helen víc ukradená než jsem si myslela. O to víc smutnější bylo, jak ona za něj bojovala. A já to pak všechno odnesu! ,,Jaká změna školního řádu?" zvednu obočí. Pravda, u nástěnky jsem se nezastavovala, zpravidla tam nebývá nic moc zajímavého. ,,Doufám, že tam přidali zákaz plavání v jezeře i na hodinách." zamručím si pro sebe a chystám se kousnout do tortilly. Nad hlavou mi ale v ten samý moment proletí nějaká vrána. Zamračeně se na havrana podívám. Nemůžou lítat v jinou dobu, než když jíme? To je tak nehygienické. ,,Nechodila ti pošta vždycky přes sovu?" pátrám v paměti a až po chvíli si uvědomím, proč mi je ten pták tak povědomý. Neměl kdysi William albínského havrana? |
| |||
Hlavní síň - Dopis pro Deirdre Pondělí 13. září S hrnkem kafe a talířem zákusků si v poklidu sedíš u zmijozelského stolu společně s Wolframem a Richardem, když v tom nad sebou uslyšíš zakrákání. Než však stačíš zvednout hlavu, už ti na rameni sedí bílý havran s dopisem přivázaným k noze. |
doba vygenerování stránky: 1.2340228557587 sekund