| |||
BylinkářstvíPondělí, 13. záříTristan, Kenji, Christina + označeníJsem až překvapená tím, jak snadno zatím hodina probíhá. V duchu jsem se připravovala na všechno možné i nemožné, ale prozatím to vypadá, že má první hodina nebude až taková pohroma, jak jsem si původně představovala. Jsem sice neskutečně nervózní z toho, jak na mě všichni upírají svou pozornost a stále se mi potí dlaně, ale někteří se na mě i povzbudivě usmívají, za což jsem neskutečně vděčná. Je mi jasné, že ne každého Bylinkářství baví, ale mít tu pár studentů, kteří jsou podobně zapáleni pro věc, jako jsem já, to je neskutečná úleva. Tristan na mou otázku pohotově odpoví, čímž vyslouží své koleji body. Rozdávám je ráda a určitě do konce hodiny vytvořím nějakou příležitost, při které by moji studenti měli možnost získat další. Na Alex se jen usměji. Zdálo se, že jí Tristan skočil do řeči, ale snad bude mít příště větší štěstí. Jen, co nakročím, že kolem stolu udělám kolečko, zastaví mě Kenji. Nečekala bych, že se o tohle bude někdo zajímat a skutečně je to věcný dotaz. „Vábidlo funguje na všechna zvířata bez ohledu na jejich druh. Ipaasha vznikla experimentováním a křížením různých odrůd květin. Takže ano, dá se předpokládat, že bude mimo jiné použita i k vytváření nových živočišných druhů. Účinkuje i na ptactvo a hmyz.“ Snažím se mluvit tak, aby mě slyšeli i ostatní pro případ, že by někdo měl podobný dotaz. „Proto by bylo nejlepší, kdybyste si výsledný produkt uschovali na místě, kde nebude vaše mazlíčky provokovat.“ Poradím mu nakonec a pak ho nechám, aby se dál věnoval své práci. Sotva ale udělám pár kroků, ozve se první rána. Prudce se otočím a doběhnu zpět. „Všichni v pořádku?“ starám se, ačkoli vím, že exploze z tak malého množství nikdy nejsou tak hrozné, aby opravdu ublížily a na jed nebo případné popáleniny tu máme tolik protilátky, že by tu nikdo nemohl přijít k vážné újmě na zdraví. Přesto se ale zděsím, když si všimnu slečny Spontinové stojící kousek od Kenjiho. Muselo jí to explodovat kousek od obličeje, protože její pečlivě upravená tvář je začouzená, včetně brýlí, přes které momentálně nemůže vůbec nic vidět. Vlasy má vpředu zježené a konečky ofiny maličko ožehlé. Vytáhnu ze své kapsy kapesníček a podám jí ho, aby se mohla očistit. Když si sundá začouzené brýle, zůstane po nich čistý pruh kolem jejích očí. Musím se kousnout do jazyka, abych to nijak nekomentovala nebo se snad nezasmála. Dle jejího výrazu na to rozhodně nemá náladu a já bych ji nerada provokovala. Ačkoli mi právě teď připomíná podrážděnou pandu a ta vypadá jakkoli, jen ne hrozivě. „Dávejte pozor, prosím.“ Svou lehce káravou poznámku směřuji na Kenjiho, který – jak se zdá – toto zavinil. Nebylo by nic jednoduššího, než ji očistit hůlkou… což mi připomíná. „Zapomněla jsem vám říct jednu věc. Mého hodiny budou probíhat bez pomoci hůlek. Nosit si je samozřejmě smíte, ale používat je nebudete. Ráda bych, abyste toto respektovali.“ Upřímně doufám, že s tím problém mít nebudou. Je s ní sice vše mnohem snazší, ale měli by se umět obejít i bez ní. Asi nemusím zmiňovat, že porušení mého přání bude trestáno strhnutím bodů. S tím je opustím a dál obcházím kolem stolu. Nesouhlasně pohlédnu na Acai, když svému partnerovi uštědří pohlavek. Její sklon k násilí by se měl začít řešit. Takhle se dívka chovat nemá. Nicméně svůj problém si vyřešila. Musím říct, že většina si vede velmi obstojně. Například Deirdre, která si bez partnera vedla skvěle. Jen dávkování nektaru neodhadla a celá směs jí začala divočet. Chvilku to vypadalo, jako by se jí snažila z misky odtančit. Wolframovi s Ryanem se zase nějakým zázračným způsobem podařilo svou směs proměnit v duhovou pěnu a zamazat s ní i své nejbližší okolí. Z toho by určitě měla radost Coraline. Pokud si dobře pamatuji, tak to byla právě ona, kdo byl posedlý jednorožci a duhami. Richard s Cassandrou měli místo směsi krystal. Upřímně nechápu, jak se jim to mohlo podařit, každopádně jsem oběma párům doporučila, aby začali znovu a Dee, aby přidala okvětní plátky. Ale třeba takový Thomas a Naira jsou šikovní, za což je nezapomenu pochválit. Stejně jako Barbaru s Erikou a pár dalších, u kterých nevidím pohromu nebo neslyším výbuch. |
| |||
BylinkářstvíPondělí, 13. záříRory, Profesorka + ostatníJak se tak na Roryho dívám, zvažuji, zda jsem neměla radši držet hubu a nic se ho neptat. Třeba je to pro něj až příliš citlivé téma. Asi stejně citlivé jako deník Cassandry, který by mi na mou žádost určitě neukázala. Zarytě mlčí a zaraženě na mě civí. Kdo ví, co se mu právě honí hlavou. Ani si nejsem jistá, zda to vůbec chci vědět. Po pár minutách se mi zdá, jako kdyby už ani nekoukal na mě, ale odebral se do svého vlastního světa. Každopádně mě to všudypřítomné trapné ticho neskutečně znervózňuje. V jednu chvilku hubu nezavře a v té druhé je němý. No… nikdo neplánuje vraždu nahlas, že jo. Už se nadechuji, že pro mé vlastní bezpečí svůj dotaz stáhnu a odeberu se do skleníku, ale to se Rory konečně ozve. Musím se smát nad jeho zmateností. Ten kluk je úplně mimo. Na mou otázku sice odpověděl kladně, za což jsem ráda. Už teď se těším na jeho výtvory. U nás by ho za to nejspíš ukamenovali. Ty kecy s tím, že fotky kradou duše, prosím… Nejde mi přes rozum, jak tomu v dnešní době ještě může někdo věřit. Malou myšlenkovou odbočku hned opustím, abych byla schopná s Rorym držet krok. Původní téma samozřejmě okamžitě opustil a z mých slov si vybral jenom tu část, která se mu zamlouvala. Ale komu to vadí. Je to lepší, než kdyby na mě tupě zíral. „Takže… je to taková fotografická kamasutra.“ Shrnu jeho výčet poloh jediným slovem. Je ujetý, když kvůli jedný fotce málem vypadne z okna, ale na druhou stranu, chytání zlatonky v takové výšce taky není zrovna bezpečný. Je šílený, co jsou lidi schopní risknout pro to, co mají rádi. „Kde si tady ty fotky vyvoláváš? To ti tu Brumbál zařídil nějakej ateliér nebo tak?“ Nesnažím se násilně vracet k původnímu tématu. Prostě jdu s proudem jeho myšlenek a nohy mě automaticky donesou až do skleníků k ostatním našim spolužákům. Nejsou tu všichni, ale předpokládám, že ta hysterie na jezeře se bez zranění neobešla. Pozdravím profesorku a s širokým úsměvem si s Rorym po boku zaberu jednu z květin. Skleníky jsem vždycky milovala. Speciálně ty s tropickou flórou. Jejich teplo, vůně a vlhký vzduch mi připomínal domov. Stačilo jenom zavřít oči, odmyslet si štěbetání spolužáků a zdejší mírumilovná atmosféra mě přenesla do divoké přírody, na kterou jsem byla zvyklá a kterou jsem tak milovala. Jako instantní antidepresivum. Byla jsem najednou tak klidná jako nikdy. Výklad profesorky pozorně poslouchám a zapisuji si poznámky, které se v učebnici neobjevily. Za ten poslední týden, co jsem sekala latinu, jsem zjistila, že učebnice nejsou úplně k ničemu. I když ty moje jsou salátového vydání. Jsem celkem nadšená, že si můžeme výsledek nechat. Umím si představit, jak bych s tím v případě nouze mohla naložit. Kdyby se mi sovička ztratila, mohla bych ji pomocí toho přilákat zpátky. Spolu s další hromadou zvířat. Kdo ví, jak je to silný. „Si piš. Jsem expert.“ Zazubím se na Roryho, když si odkládám mikinu, vyhrnuji si rukávy košile k loktům a nasazuji si pomůcky. Rukavice mi jsou sice větší, ale naštěstí nebudu pracovat s nožem, takže to tolik neřeším. Pozorně se rozhlédnu po ostatních. Dvojice jsou fajn. Mohla jsem dopadnout mnohem hůř. Pohled mi padne na Cayluse, který je spárovaný s Alex a hned naproti nám. Měla bych se sebou něco udělat. Nemůžu se mu vyhýbat věčně. Ani Jordyn ne. Učebnici nechávám otevřenou na straně, kde se nachází dnešní látka, a dám se do odtrhávání bílých lístků. Docela sebou trhnu, když se ozvou první rány, jak někdo s kytkou neoperoval tak opatrně, jak by měl. Ze soustředění mě to ale nevytrhne a tak se hned vracím k naší práci. „Za každým lístkem bys měl dát optimálně tři kapky nektaru. Prej.“ Upozorním Roryho trochu zadýchaně, jak se snažím do drcení dávat do nejvíc síly. Zírám přitom do poznámek, které jsem si udělala ještě před hodinou. Pro jistotu se ale podívám ještě do učebnice. Nerada bych, aby nám celá směs explodovala. Když se ale otočím k učebnici, kterou jsem operativně nechala mezi námi, je na ní odložený nůž opatlaný od nektaru a část, kde by měl být popsaný postup, je vyleptaná až na desky. Od Mandragory po Ipaashu je má učebnice naprosto nepoužitelná. „Hej…“ Zamračeně vzhlédnu k Rorymu, abych zjistila, že opět zírá někam do prázdna, aniž by ho zajímalo, co se děje kolem něj. „Kam čumíš?!“ nasupeně zvýším hlas, aby mě slyšel, a speciálně kvůli němu si stoupnu na špičky, abych mu mohla dát pohlavek. Když se dostane ze svého transu, ukážu mu zničenou učebnici. „Já se z tebe poseru. Soustřeď se, trubko.“ Brblám si pod vousy a odhazuji učebnici do tašky. Teď už je mi k ničemu. „Říkala jsem, že za každým lístkem by měly jít tři kapky nektaru.“ Zopakuji mu, protože pochybuji, že mě před tím poslouchal. |
| |||
Alastor, případně zmínění Pondělí 13. září Al už vypadá daleko líp než před chvilkou. Zavrtím hlavou. "Kdepak, bohužel jsem byla v té pomalejší skupině, na které si ty potvory smlsly. Naštěstí mě zachránila Barča od nás, takže jsem se dostala ven. Ale bylo to hnusný,"otřásla jsem se při představě těch hnusných chapadel. Kouzelné tvory jsem měla sice ráda, ale některé bych s radostí vynechala. Polibek mu s radostí oplatím ještě jednou a nechám ho, aby se dooblékl sám. "Masáž by byla super, děkuju." Zrůžoví mi tváře. Na jeho plán s převléknutím pouze kývnu a každý se rozejdeme svou cestou. Na pokoji se rychle převléknu do čistého hábitu, nezapomenu hůlku a tašku s pomůckami na vyučování a náramek od Prince, který si připnu na ruku a schovám pod rukáv hábitu. Nakonec se vydám za Alem, s kterým společně vyrazíme do Skleníku. Času máme ještě poměrně dost. "Tajné chodby? Já jsem pro. Sice si nejsem úplně jistá, jestli zrovna já jsem ten pravý parťák pro něco takového, ale pokud nás nikdo nechytí... tak proč ne." O další body jsme už přijít nemohli. Za jakoukoliv cenu. Nechám Alastora Alastorem a vydám se do Skleníku. Naštěstí jsme tu včas, a tak zaujmu své obvyklé místo u svých spolužáků. To ale nemá dlouhého trvání, jelikož přicupitá Rosalie a po pozdravech nás rozdělí do dvojic. V duchu zaúpím. Mohlo to být samozřejmě horší, ale nemohla mi dát alespoň někoho, kdo tu už je? Nehodlala jsem se těch kytek dotýkat víc než bylo nutné. Mrzelo mě, že tu není Zahradník. Ten by určitě věděl, co dělat a za další šálu by to za mě určitě udělal. Mlčky jsem poslouchala profesorčin výklad a občas souhlasně pokývla. Otevřela jsem učebnici s danou kytkou a očima přelétla postup. Vypadalo to poměrně náročně. Odpověď jsem samozřejmě nevěděla. Jak jinak. Počkala jsem, až výklad skončí a pochybovačně si prohlédla nářadí. Pořád jsem doufala, že každou vteřinu do dveří vrazí Felix, ale takové štěstí jsem bohužel neměla. S pozvdechem jsem si tedy ještě jednou přečetla postup, nandala si ochranné brýle i rukavice a s nepřátelským výrazem jsem zírala na kytku. Dávala jsem si na čas. Po očku jsem sledovala Thomase a Nairu. Jelikož tu můj parťák není, nejprve se rozhodnu rozdrtit bílé okvětní lístky. Snažím se co nejpřesněji dostát tomu, aby byly nadrcené co nejjemněji. Když svou práci uznám za vhodnou, přesunu se k poupěti. Chce to jen klid. Vezmu opatrně nožík, vezmu poupě a velmi opatrně jej začnu rozřezávat. Jsem příjemně překvapená, když se mi to povede bez jakékoliv nehody (8). Jsem příliš zabraná do práce, než abych vnímala své kolegy. Když mám poupě dodělané, nadechnu se. Teď ta nejhorší část. Ruce se mi trochu třesou, ale se zaťatými zuby a velkým soustředěním se pustím do kapání nektaru. Kde je sakra ten Moore? |
| |||
|
| |||
Jezero -> kolej -> skleníky13.září všichni zmínění + Quinton Radost z třetího místa netrvala dlouho, protože moji spolužáci začali křičet, než jejich hlavy mizely pod hladinou. Nechápu, co se děje, ale to už cítím na své noze jednoho z těch nechutných ďasovců. Zaječím, jako by mě na nože braly, ale Hoochová mi přiletí na pomoc. Vytáhne mě z vody, ale bohužel se mnou na břech dotáhne i jednoho z ďasovců. Druhou nohou do jeho hlavy kopu tak dlouho, dokud se nepustí a znovu nezmizí ve vodě. Jsem svojí vlastní zkušeností tak traumatizovaná, že si ani nevšímám ostatních, dokud je nezačne na břeh házet kraken. "Jen další normální den v Bradavicích!" pronesu nahlas zhnuseně, zatímco se zvedám a začnu si sbírat svoje věci. Hoochová pošle zraněné na ošetřovnu, ale moje škrábance jsou tak povrchové, že to nestojí za řeč. Místo toho se spěšně vydám na hrad, abych se mohla po té nepříjemné zkušenosti vysprchovat. Škrábanečky pod vodou pálí a já tak pod sprchou vydržím jen několik minut. Na pokoji přemýšlím, jestli mám čas si chvilku zchrupnout, ale nakonec se to rozhodnu neriskovat. Obleču se do uniformy se svetrem, protože venku nechci zmrznout, a zamířím do skleníků. Ve sklenících jsem přiřazená ke Quinovi. Raději bych byla s někým z havraspárských, u kterých jsem věděla, co umí, ale nehodlám se s profesorkou hned na první hodině přít. I když tenhleten byl proslulý tím, že si myslel, že patří do Havraspáru. Kriticky ho sjedu pohledem a rozhodnu, že Mrzimor mu musí stačit. Poslouchám profesorčin výklad a když Tristan správně odpoví na otázku, ukážu mu zvednutý palec. Body jsme potřebovali, s naším místem jsem rozhodně nebyla spokojená. Když nás profesorka vyzve, nandám si brýle a rukavice. "Já si vezmu na starost poupě, jestli proti tomu nic nemáš," řeknu Quintonovi. Nečekám na jeho odpověď a vezmu do ruky nožík - nějak mu s ostrými věcmi nevěřím. Jestli má někoho pořezat, ať si to odnesou ostatní mrzimorští. "Ty můžeš zatím rozdrtit lístky," řeknu a přistrčím je k němu. Snad mi u toho neublíží. Nejistě se usměju a snažím se tvářit povzbudivě. Netrvá mi to dlouho a poupě pomocí nožíku otevřu (8). Svádím to na to, že v lektvarech něco rozlupuju v jednom kuse, a taky trochu toho štěstí. Počkám, dokud Quinton nerozdrtí lístky a mezitím jen tak bloudím očima po skleníku. Proto se dívám přímo na Kenjiho, když ohodí svoje okolí nektarem. Přikryju si pusu rukou, aby neviděli, jak jsem vyprskla smíchy. |
| |||
Jezero -> kolej -> skleníky13. září Naštěstí jsem už na břehu, když se strhe to neštěstí. Nevědomky taky vykřiknu, když se začíná ozývat řev z vody, ale mně nic nehrozí. Pomáhám vytahovat z vody všechny, kdo se dostanou blízko ke břehu, ale hlouběji se neodvážím ze strachu, že mě taky něco stáhne. Někteří to vzali lépe než ostatní, kteří hystericky vzlykají. To, že oliheň vyvrhne zbytek na břeh, sleduju z otevřou pusou a přemýšlím, jestli jsem se náhodou nepraštila do hlavy. Jak se to rychle stalo, tak to rychle skončilo. Tak nějak se skupina u břehu rozpustí a někteří míří na ošetřovnu, aby si nechali ošetřit svoje zranění. Já jsem v pořádku, tak zamířím místo toho na kolej, abych ze sebe mohla smýt pach řas a jezera. Když jsem v tom, umeju si i vlasy, i když je mi jasný, že budou připomínat horkovzdušný balon, až mi uschnou. Fakt díky mami, nadávám v duchu na její africké geny pod sprchou. Na pokoji si vlasy vysuším a obleču si čistou a hlavně suchou uniformu. Na bylinkářství se těším, je to můj oblíbený předmět a profesorka Rosalie se ke mě vždycky chovala hezky. Ale nemohla jsem si to brát osobně, ona se chovala hezky ke všem, žejo. Musím vymyslet, jak se nějak nenápadně pochlubit tím, že jsem věděla, na co je škytník. Na bylinkářství zamířím rovnou ke skleníku a stoupnu si vedle Thomase, který se ksichtí kvůli tomu, že ho profesorka oddělila od jeho dvojčete. Protočím oči. Jste snad srostlý u boku nebo co? pomyslím si, ale rozhodnu se, že tohle mi hodinu bylinkářství rozhodně nezkazí. Když se profesorka zeptá na účinky lektvaru, vidím, jak se Alex už už nadechuje, když jí do toho vpadne Tristan. Pohoršeně otevřu pusu, ale zase ji zklapnu. Raději svoji zlost nad našemi ukradenými body usměrnuji do našeho úkolu, protože Alex je rozzlobená za celý ročník a mě k tomu nepotřebuje. Začnu zhurta drtit lístky, zatímco Thomas se pokouší otevřít poupě. Neúspěšně. Přemýšlím, že nabídnu pomoc, ale on o ni nakonec požádá sám. "Platí," řeknu a vesele se usměju, když nabídne přenechání lahvičky. Možná bych s ní konečně mohla najít jednorožce, který mi pořád utíkal. "Já raději bylinkářství, na lektvarech se nemůžu soustředit, když kolem mě Snape krouží jak nějaká zlá předtucha," dodám a převezmu od něho poupě, které bez nějakých větších problémů ho rozlousknu (9). "Přistrč mi sem ty nadrcený lístky, prosímtě," řeknu Thomasovi a začnu k nim nektar opatrně přidávat. Trhnu sebou, když uslyším menší výbuch. Kenji nebyl dostatečně opatrný a trochu nektaru skončilo na Týně. Soucitně syknu. No, alespoň jsme od nich dostatečně daleko. |
| |||
Pondělí 13. záříSprchy >> Kolej >> SkleníkRyan, Maureen, RosalieJakmile nás Hoochová z hodiny propustí, beze slova zamířím zpátky k hradu. Mé kroky vedou přímo do umýváren, kde mám v plánu ze sebe v následujících minutách udělat opět člověka. S mým současným zevnějškem se totiž nemůžu ukázat na další hodině, což potvrzuje skutečnost, že se při cestě kolem zrcadla leknu sám sebe. Po pravé noze se mi táhne několik škrábanců, ve vlasech mám kusy řas a písek z břehu cítím i mezi půlkama. Nemám ponětí, jak se tam dostal, to bohužel nemění nic na faktu, že je to zatraceně nepříjemný. „K čertu s tělocvikem.“ zabrblám nespokojeně, když ze sebe drhnu zbytky nečistot. Některé se smývají lehce, jiné jdou trochu ztuha, avšak s výsledkem jsem nakonec v rámci možností spokojený. Jen co je má očista u konce, odeberu se s mnohem lepší náladou na kolej, kde se převleču do uniformy. Teď už mi zbývala jen jedna věc a to najít učebnici bylinkářství, kterou jsem naposledy viděl… Ani nevím kdy. Možná někdy před prázdninama? Nejprve prohledám všechny šuplíky společně s kufrem, jenže po učebnici jakoby se slehla zem. Nakonec jí nacházím pohozenou pod postelí, s několika vytrhanými a prapodivně okousanými stránkami. „Co to? Kdo to udělal?“ podivím se, když si nebohou knížku prohlížím. Že by na ní narazil Christianův Arwin a trochu si s ní pohrál? Nebo snad utekl Erice králík? Ty otisky zubů by tomu nasvědčovaly. „No, pořád lepší něco, než nic.“ Pokrčím rameny. Nezáleží přeci na tom, v jakém stavu učebnice je. Hlavní je, že jí mám, ne? Někteří spolužáci jí nebudou mít vůbec, takže jsem na tom ještě dobře a snaha se cení. K tomu by měla profesorka Primrose přihlédnout, i když u ní o její shovívavosti nepochybuji. Ať už to bylo během divadelního kroužku, nebo jen v chodbách hradu, vždy se chovala velmi mile a vstřícně. O bylinkářství to určitě nebude jiné. Takový Snape by si z ní měl vzít příklad. S učebnicí v podpaží a psacími potřebami se vydám ke skleníkům, kam přicházím přesně na čas. Hlouček spolužáků zrovna vchází do jednoho z nich, proto rychle zapluji na konec řady, kde shodou okolností narazím na Ryana. „Čau kámo.“ pozdravím ho, když v tom si všimnu neodbytného šlahounku, který se mu obtáčí kolem ruky. „Co to je za úchylnou rostlinu?“ podivím se a pro jistotu trochu poodstoupím. To kdyby si květina náhodou uvědomila, že se jí už Ryan nelíbí a poohlížela se po někom jiném. Krátce nato nás profesorka všechny přivítá a rozdělí do dvojic. Společnost mi tentokrát nedělá nikdo z mých Nebelvírských přátel, nýbrž Maureen od jezevců. „Ahoj.“ Věnuji jí povzbudivý úsměv, zatímco si nasazuji rukavice a brýle, ve kterých vypadám trochu jako moucha Tse Tse. „Hustý! To vypadá dost stylově.“ Rozesměju se a koutkem oka si prohlédnu zbylé spolužáky v okulárech. Profesorka mezitím vypráví, co bude náplní dnešní hodiny. A nezůstane pouze u toho. Začne se ptát na účinky nektaru, na což jí okamžitě odpovídá… kdo jiný než Delacour. Vlastně se to dalo čekat. Ve vědomostních otázkách byl Havraspár proti ostatním kolejím vždycky napřed a já sám si už dávno zvykl na to, že Nebelvír většinu bodů sbírá hlavně o tělocviku, nebo při famfrpálu. „Vábidlo funguje jen na zvířata stejného druhu?“ dotážu se, když začne profesorka chodit okolo stolu. „Dejme tomu, že by ho použili na dvě zvířata naráz. Třeba na kočku a psa. Budou se díky tomu vzájemně přitahovat, nebo bude každý hledat svůj živočišný druh?“ Na první pohled poněkud hloupá otázka, ale křížit mezi sebou různá zvířata nebylo až tak nereálné. Mudlové se o to běžně pokoušeli a díky jejich snaze vznikali muly, mezci, ligeři a tigoni. Už z toho důvodu by mě zajímalo, jak tohle celé vlastně funguje. Nerad bych totiž riskoval, že budou moji mazlíčci spolu obcovat, nehledě na to, že jeden z nich hlodavec, druhý plaz a třetí kluběnka. „Jak jsi na tom vlastně s mazlíčky, Maureen?“ otočím se na spolužačku. „Máš myšky, že ano?“ Pokud mě paměť neklame, tak by to tak mělo být. Otázkou je, jakého jsou pohlaví a jestli má zájem je rozmnožovat. „Jestli budeš chtít, klidně si tu lahvičku nechej.“ Dáma má přednost. Bez debat. Sice bych si rád výsledek dnešní práce odnesl sám, ale pokud o něj projeví Mau byť jen náznakem zájem, pak jí ho dám. V tomhle mám své zásady a přes ně vlak nejede. „Pokud ti to nevadí, tak začnu.“ Ne, že bych snad chtěl Maureen odepírat její právo otevřít poupě, ale nerad bych, aby se při práci s nožíkem zranila. Tohle je chlapská práce. A tak se s naprosto soustředěným výrazem pustím do rozřezávání, které ale dopadne naprosto katastrofálně (3). Než se naděju, vystříkne z poupěte několik kapek. To by samo o sobě nebylo tak hrozné, kdyby jedna z nich vedle mě neexplodovala a další neskončila na Christině, která jako na potvoru stála nejblíž. |
| |||
Jezero-->Společenka-->Velké síň-->Skleník č.5Didý, NairaPondělí 13.9. Hmmm, veselé. Didý se raději rozhodla jít balit holky, což můžu vesele považovat za znamení toho, že je naprosto v pořádku. „Nezapomeň jí nabídnout grupáč, abychom ty pověsti o nás ještě přiživili,“ poznamenám lehce otráveně a lehce pobaveně. Na druhou stranu, Cass není úplně k zahození. Mohla by z fleku dělat modelku. Ale mám dojem, že takových by se u nás v ročníku našlo přinejmenším tucet. Co troškařit? Dva tucty! Škoda jen, že u Cass má větší šanci sestra, než já. Nebo alespoň co se proslýchá. Ale víme, jak to tady s pomluvami chodí. Holky si trošánko zaexperimentují a hned jsou z nich kované… jak to jen říct slušně… taky na něžné pohlaví. Jakmile to holky dořeší, mám dojem, že šlo o něco s gumičkami a hřebenem, vezmu Didý na hrad. „Takže Cass, jo? Jako pěkná je, chytrá taky. Vysoká, nožky až k pasu… ale je to odrážečka! Proč nebalíš chytačku?!“ Dloubnu trochu do své malé sestřičky a obejmu jí kolem ramen. „Jsem rád, že se ti nic nestalo. Chvilku jsem fakt měl strach“ Nejprve se převlečeme ve svých ložnicích a poté již navrhuji jít rovnou do skleníků. Přeci jen je tam fajn a není nad to si trošku zalenošit. Jo, ale to by nesměla být mojí sestrou Diana Gabriela Black. Samozřejmě jsme to museli vzít přes jídelnu, kde si zase nacpala břich k prasknutí. No co, když už jsme tady, tak jedno jabko, jeden pomeranč, banán a mandarinka neuškodí. „Sakra! Nesahej na to! Teď jsem si to oloupal, Gabrielo!!!“ Tak, a teď jsem jí naštval… No co. Další důvod, proč jsem chtěl jít do skleníků předem, je naše bylinkářka. Sice učí předmět na prd, ale je doopravdy neuvěřitelně hezká. Zahledím se na ní přes okenní tabuli, jak je chudinka nervózní. „Ta je tak ultra-roztomilá,“ povzdechnu si. „A mohl jsem se na ní dívat klidně o čtvrt hodiny dřív, nebejt tvého nezdolatelného hladu. Vejdeme tedy dovnitř, a to mě naše pohledná profesorka zvládne okamžitě naštvat. „Rozdělení? Ale já jsem s Dianou vždy ve dvojici. Chjo…“ Přesunu se tedy k Naiře a poslechnu si profesorčin výklad. Při tom nervózním výrazu jsem jí okamžitě odpustil tu zlou křivdu, kterou spáchala. Vždyť ona to myslela dobře. Vezmu si tedy ochranné pomůcky a nožík jemně vsunu kytce do poupěte (2)… ne, tak takhle to nepůjde. Podívám se na Nairu a uvědomím si sílu své dvojice a výhody, že nejsem tentokrát s Didý. Dokonce na mě ta mrcha hází obličeje. Tak schválně sestro, jak to půjde tobě? Zjevně opět ví přesně na co myslím a taky se jí to nepovede. No co, má ve dvojici šprta, tak to snad nějak provede. Nastal tedy čas to nechat na své kudrnaté kolegyni. „Zkusíš to? Já na tohle moc nejsem. Zato ta následná alchymie… to bych dal i s páskou přes oči. A pak bude ta lahvička tvoje. Souhlas?“ |
doba vygenerování stránky: 0.85395908355713 sekund