| |||
Skleník č. 5 Pondělí, 13. září Naší nové profesorce vrátím za poděkování široký úsměv. Nemůžu se dočkat, jsem zvědavý, jaká bude při hodině... zatím vypadá nervózně. Usměju se nesměle na mého přiděleného partnera, i když je mi docela jedno, s kým při bylinkářství pracuji. Při profesorčině otázce mi vystřelí ruka vzhůru. "Nektar květiny je citlivý na manipulaci, náchylný k výbuchům. Při přímém kontaktu s kůží ji podráždí, a při požití nastává u člověka do několika minut bolestivá smrt." Pozorně pak naslouchám, a bez dalších zbytečných otázek si dlouhé prameny vlasů stáhnu stužkou vylovenou z kapsy dozadu, aby mi nepřekážely a pracovní rukavice natáhnu přes bezprstové teplé, co už na dlaních mám, než si nasadím brýle a chopím se nožíku, pustím se opatrně do otevírání květu a získávání lepkavé hmoty. Pokud mě překvapuje, že se profesorka na naší první společné hodině pustila právě do afrodisiakální květiny, nedám to znát - spokojen s prací ve skleníku, usmívám se na ni, kdykoliv na mě padne její pohled. Vede si dobře... dokonce natolik, že hrůza ze zpackaného tělocviku začíná úplně odeznívat. Jediné, co mě mrzí, je Felixova nepřítomnost... obávám se, že je to možná vážnější, než se zdálo, když musí zůstávat i při péči ošetřovatelek tak dlouho. |
| |||
Bylinkářství 13. září, Pondělí Všichni přítomní Byla jsem tak šíleně nervózní. Opřená o čelo stolu a zírajíc někam do prázdna jsem se snažila vstřebat co nejvíc z příjemného klidu, kterým byl skleník naplněný. Dýchej, dýchej. Mysli na něco pozitivního. Všechny mé myšlenky se upínaly k jediné osobě, která by mi v tuhle chvíli mohla být útěchou. Je to tu, Violet. Má první hodina. Bylo to pár týdnů, co zmizela z Bradavic i se Sannym. Touhle dobou už by měli být někde v Alžírsku. Její dopisy nechodí tak často, jak bych chtěla, ale to jí nelze zazlívat. Vždy byla neskutečně roztěkaná, určitě se velmi dobře baví. Naštěstí jsem přes volno neměla tolik času na to myslet. Když jsem nepracovala na zazimovávání záhonů, dělaly jsme s Ettariel na předělávání skleníku kvůli novým sazeničkám. Jaký zázrak, že do toho je tak zapálená jako já. S takovou budeme moc každým dnem začít sázet. Je to tak vzrušující… Mé nadšení je rychle zahnáno, když před skleníkem zaslechnu první studenty. Poslední dva dny jsem nedělala nic jiného, než že jsem si nacvičovala, jak bych jim mohla co nejefektivněji vysvětlit dnešní látku. Samozřejmě jsem si pořád dokola procházela všechny možné varianty, jak by se to mohlo zvrhnout a jediné, čeho jsem tím dosáhla, bylo, že jsem sama sebe vystresovala na maximum. Dnes jsem skoro nespala. Své malé pomocníčky jsem zavřela u sebe v kabinetu, aby studenty nerozptylovali. To mi Bee nejspíš neodpustí. Nakonec ale musím všechny své myšlenky zatlačit do pozadí, protože se studenti nahrnou dovnitř. Utřu si nervozitou zpocené dlaně do svého obvyklého oblečení a všem příchozím věnuji přívětivý úsměv. Speciálně Tristanovi, který mě ihned informuje o možném zpoždění některých svých spolužáků. „Samozřejmě, děkuji za informaci.“ Kývnu jeho směrem a pohledem přejedu po všech známých tvářích. Zhluboka se nadechnu. Tak snad abychom začali. „Dobré ráno, vítám vás ve skleníku číslo pět.“ Řeknu dostatečně nahlas, aby mě každý slyšel. Nějakým zázrakem se mi netřese hlas. Ze všech těch očí, co na mě upírají svou pozornost, se mi sevře žaludek. Je to o zvyku. Navíc je to má první hodina, určitě mi odpustí, když všechno nebude perfektní. „Než začneme, musím vás poprosit, abyste se rozdělili do dvojic.“ S tím je rozdělím a rozsadím. Po posledním trestu, který jsem absolvovala s Erikou a Caylusem, jsem si řekla, že by nebylo špatné utvořit různorodé páry. Neočekávám, že se z nich hned stanou kamarádi, ale minimálně by se mohli naučit spolupracovat bez zbytečných projevů nesnášenlivosti. „Ti, kteří mají partnery ještě na ošetřovně, budou prozatím pracovat sami. Až se opozdilci dostaví, tak jim alespoň vysvětlíte, co zameškali.“ Oznámím těm, kteří zatím nemají dvojici, a v duchu už přemýšlím, co jsem vlastně chtěla říkat dál. „Takže… Každá dvojice má před sebou jednu květinu, ochranné brýle, hmoždíř, nožíky, rukavice a lahvičku, ano?“ Ujistím se, zda jsem na někoho nezapomněla. „Dnes budeme vytvářet afrodisiakum z Ipaashy.“ Ukážu na rostlinu před sebou. Je to květina o třiceti centimetrech, stonkem a lístky podobná růži. Jen její tři květy jsou jiné. Velké asi jako mužská dlaň. Tři sněhově bílé okvětní lístky mají tvar trojúhelníku a špičku lehce zahnutou dovnitř, jako by chránily velké tmavě fialové poupě ve středu. Je zavřené a jeho plátky jsou od pohledu dužnaté. „Kdo ví, jaké účinky má její nektar?“ Rozhlédnu se po třídě a čekám, až uslyším správnou odpověď, za kterou patřičnou kolej obdaruji pěti body. Nektar ve fialovém poupěti funguje trochu jako nitroglycerin. Musí se s ním zacházet opatrně, při zbrklé manipulaci může dojít k menší explozi (asi jako když Seamusovi bouchlo brko). Pokud se dostane na kůži, popálí ji. Dá se použít i jako dost silný jed. Při vypití zabije člověka do několika minut velmi bolestivým způsobem. Jen, co ji dostanu, pokračuji ve výkladu. „Správně. Je ale způsob, kterým se jed dá neutralizovat. Vnější bílé lístky obsahují protilátku. Samotné se používají do mastí a léčitelských lektvarů na různé popáleniny. Při požití jedu je stačí rozžvýkat. Pokud se ale smíchají s nektarem, vydávají velmi silnou nasládlou vůni. Pro lidské čichové buňky možná až vlezlou. Ale pro zvířata? Je to afrodisiakum. Vábidlo. Obsahuje hormony, které cítí na míli daleko. Má velkou škálu využití. Například při lovu, rozmnožování téměř zaniklého druhu… určitě i vás napadne, při jakých příležitostech se dá využít. Proto jsem se rozhodla, že až s tím dnes skončíme, smíte si svůj výtvor nechat. Bohužel, tři květy mají jen tolik nektaru, aby se z nich dala udělat jedna lahvička. Budete se tedy muset domluvit, kdo z vás si společný výtvor nechá.“ S tím se na chvilku odmlčím, abych je nechala informace vstřebat. Popřípadě dát prostor pro otázky. Sama sobě gratuluji k tomu, že jsem se ani jednou nezakoktala nebo nepřeřekla. Možná jsem mluvila trochu rychle. „Pokud nejsou žádné otázky… prosím, nasaďte si rukavice a brýle, můžete začít.“ S tím se pomalu rozejdu kolem stolu. „Jak už bylo řečeno, při práci s poupětem buďte opatrní. Nedá se otevřít prsty, proto použijte připravené nožíky. Každé poupě obsahuje zhruba deset kapek nektaru. Je lepkavý, musíte se snažit, abyste ho dostali ven.“ Vlastně jim jen opakuji postup, který už mají napsaný v učebnicích, ale nepočítám s tím, že by je měli všichni. „Bílé okvětní lístky musíte nadrtit na jemno. Nektar do nich pak přimícháváte postupně. V žádném případě ho tam nedávejte najednou.“ |
| |||
Jezero-->Pokoj-->Skleník č.5DeePondělí 13.9. Nakonec mě dostatek kyslíku pomůže být zase o něco čilejší. I tak se prostě nechci zdvihnout na nohy. Je mi tak příjemně. Vítr osouší mé tělo a mraky plují vysoko nade mnou. Skoro ani nevnímám, že je venku větší chlad, než ve vodě a že je vlastně docela kosa. Prostě je to ta chvilka, kdy si raději člověk sedne do sněhu, než aby došel dvacet metrů do horské chaty. Z mé lenosti mě vytrhne až Dee, která je na mě milejší, než co jsem kdy zažil, a to jí považuji za jednu z nejmilejších osob pod sluncem. Co strach s bližními dělá… Stisknu její ruku a zahledím si jí do tváře. „Bylo to šíleně rychlé. Co ty? Tobě se vyhnuli?“ zeptám se a konečně se posadím. Dokonce mě má princezna kouzlem osuší a o to víc se na sebe znovu zlobím, že jsem si hůlku nevzal. Na to se ovšem Dee rozeběhne kamsi pryč a po chvilce se vrací i s mým oblečením. Rychle chmátnu do úboru a nahmatám svoji hůlku. Konečně je ten pocit nejistoty pryč. Konečně se cítím jaksi úplný. Jako bych přišel o ruku a teď mi znova narostla. Konečně cítím, že nejsem bezbranný. Obleču se co nejrychleji, aby měla Dee co nejméně možností mi nějak extrémně pomáhat. Cítím se totiž jako neschopný mrzák, a i když mám její pozornost rád, raději bych byl já ten schopný. Já chci být ten statný strom, o který se může má krásná princezna opřít. Ten, který je tu pro ni. Ne přítěž a, tak říkajíc, bačkora. Ale pomoci při zapínání knoflíčků u košile se rozhodně nebráním. Připomíná mi to scény ze středověkých filmů, kdy jde muž do boje a jeho žena mu pomáhá se šněrováním kožené zbroje. Když mě Dee lehce políbí, chytnu jí a políbím jí ještě jednou, avšak také decentně. „A co kdybych ti to starání někdy brzo oplatil? Třeba masáží? Neboj, jsem v pohodě. Jen jsem se potřeboval trochu vydýchat. Příště si nesmím zapomenout hůlku.“ Opravdu. Za ty čtyři roky jsem si zvykl řešit kouzly tolik věcí a teď mi to chybělo. „Co kdybychom se šli převléct a pak bychom mohli do skleníků spolu. Času je dost na to, abychom spolu mohli chvilku před bylinkářstvím strávit.“ Ten předmět nenávidím… Chci mít raději v čerstvé mysli svojí princeznu a poté bych to snadněji zvládl nějak přetrpět. Když se doplahočíme do hradu, na chvilku se rozdělíme, jen abychom se opět setkali v uniformách a mohli společně vyrazit ke skleníkům. Když tam dorazíme, není tam ještě skoro nikdo a chvilka času ještě je. „Mohli bychom něco podniknout odpoledne. Krom těch známých spojnic mezi učebnami se pořád ve škole zase tak moc nevyznám. Prý tu je kupa tajných chodeb a místností.“ A já ještě neviděl ani jednu… Poté, co začne kdosi štěkat, ať jdeme dovnitř, dám Dee pusu na rozloučenou a připojím se ke svým a vyčkávám na začátek výkladu. |
| |||
Z ošetřovny na hodinu13. září, skleník č. 5 Tristan, prof. bylinkářství "Vůbec mi to nevadí!" Zněl jsem trošku moc nadšeně, ale kdo by nebyl? "Klidně si dej načas," pousměju se a s rychle rozšiřujícím se úsměvem zrychlím krok. Musel jsem potlačit smích, který si rychle dělal cestu ven. "Určitě se to zlepší, hlavně, že ti není zima," rukou si zakryju pusu, abych se náhodou neztrapnil nějakým pisklavým tónem smíchu. Jsem na sebe hrdý. Nejenže jsem zabránil smíchu, taky si dělám kamarády. To je docela pokrok, posledně když jsem se koukal, všichni mnou opovrhovali. Je to taková příjemná změna. "Noha? Jako nová," zamručel jsem sarkasticky a pro efekt jsem poskočil. Obrátil jsem oči v sloup a škádlivě jsem Tristana dloubnul do ramene. Netrvalo dlouho a nechal mě na chodbě samotného, v mezidobí si dělal to, co potřeboval tam, kde jsem nemohl. Kdyby mě jen ten pitomý klobouk strčil do té správné koleje, nemusel bych tvrdnout před vchodem. Nenechal mě tam dlouho stát, po chvilce vylezl a my se vydali ke skleníkům v naprosté tichosti. Vypadal nadšeně, asi má rád květiny a přírodu. Budu se muset v bylinkářství víc snažit. Ne jenom kvůli Tristanovi, musím vyrovnat ta body, které jsem tou chybou na ošetřovně ztratil. Byl jsem rád, že jsmě to do hodiny stihli včas, bylo by utrpení přijít o pár bodů ještě tady. |
| |||
Pondělí, 13. září Jezero → Kolej → Skleníky "Ha ha ha" ♠ Sin ○ A ostatní Nějak si nevšímám, co se kolem mě děje. Už tak mám v hlavě černo z těch potvor. Nemohu uvěřit tomu, že tohle je považováno za běžný den v Bradavicích. Párkrát se ještě zhluboka nadechnu a s pohledem na ďasovce se vzpřímím. „Všechny ty potvory by měli vyhubit.“ protivně rozhodím rukama. „Nebo rovnou celé jezero.“ mrmlám si pro sebe a něco mne zezadu postrčí na břeh. Otočím se, abych v tom zmatku ještě vyjel vztekle na toho, kdo do mě takto strčil. Jakmile však můj pohled spočine na tom, co již většina předtím sledovala, nevydám žádné slovo. 'Tohle má být jako normální?!' Znovu se znechuceně ošiji a rychle ustoupím od břehu. 'Ani nohu do toho už nestrčím!' Znovu si ještě párkrát vydechnu a sem tam německy něco zanadávám, když sbírám své věci. Můj přístup k tomuto pozemku v Bradavicích se změnil na: Vyserte si oko, potvory z jezera. Vlastně bych byl schopný rozhazovat kletby na ty svině, kdybych měl u sebe hůlku. Možná to bylo i štěstí, že jsem ji u sebe neměl. V rámci několika malých možností, samozřejmě. Sin na mne houkne s poznámkou, která vzbuzuje velice nepříjemnou představu. Něco znovu pro sebe naštvaně zabrblám, ale jdu do hradu taky. A nějak se tentokrát nezajímám o to, že jdu v plavkách. Kašlu jím na to, všem. Moc toho po cestě do hradu nenamluvím. Kdo by také na mém místě kecal. Jen se mi v hlavě přemítaly myšlenky o tom, proč tohle je jako povolené. Zaostalé, ten senilní dědek by měl být už dávno v důchodu a ne dělat ředitele. Prve hýbající se shody a teď se mě pokusí zabít jezero. Co přijde příště? Pokouše mě Ryan se vzteklinou? A ten Kraken by měl být odstraněn taky. Nebo ať si ho vezmou někam do zoo, když aspoň nějakým spolužákům pomohl. „Danke...“ tiše zamručím k Sin když už sami sejdeme schody do společenky, kde se také naštěstí rozejdeme do svých pokojů. Aspoň se v tom nemohla spokojeně rochnit a rozebírat to. Tedy prozatím. Nejspíš bych jí měl poděkovat i něčím jiným, než jedním slovem, ale neměl jsem to v povaze, takže jsem byl rád, že to mohu odložit na později a snad to později půjde odložit ještě na později a tak dále, dokud na to nezapomeneme a vše bude v pořádku a budu mít o starost méně. Narychlo se na koleji očistím a převléknu do uniformy. Na vlasy seru, jen je hodím dozadu, ať mi nepadají do očí a vydám se na další hodinu. Běžně bych se na bylinkářství těšil, ale dneska vážně odmítám čemukoliv věnovat jakékoli sympatie. Maximálně bych si mohl s někým společně postěžovat na předchozí událost, ale nechci vypadat jako fňukna, takže k tomuto tématu maximálně povím protivnou poznámku. No... to nejspíš ke každému, které se mně nebude líbit. 'Na co si ta kráva furt hraje?' pomyslím si sběrem k Hermioně a jejím namyšleným poznámkám. Nejspíš se ráda chlubí svými vlezdoprdelkovskými dovednostmi. Ani se Malfoyovi nedivím, že s ní má takový problém. Možná se bude hodit proti ni pak poštvat její vlastní kolej. Byla by to sranda vidět takovou nezávislou silnou ženu v depresi. Ve sklenících jen s nepříjemným obličejem očekávám na další postup profesorky Primrose. |
| |||
Ošetřovna > chodby, směrem k Havraspárské věži Pondělí, 13. září 'Jsi super kamarád'... zní mi v uších, když s přisvědčením o omluvě ostatních zdravotnici kývnu a vyrazím směrem na další hodinu. Či spíše na kolej, zbavit se plavek a vyzvednout si svoje bezprsté teplé rukavice a šálu, ať se alespoň zahřeju, když už musím škytat. 'Jsi super kamarád'... jenže nejsem. Kdyby tam byl kdokoliv jiný, kdo by se o Felixe postaral, sám bych se k tomu neměl (i když jsem sám sebe překvapil tím, nakolik jsem se o něj doopravdy bál). Stejně jako jsem se unavený a prochladlý neměl k zachraňování ostatních spolužáků z jerera, a kdyby mi někdo dal možnost schovat se kdesi v teple u zajímavé knihy, prchnu v tu chvíli snad bez jediné vteřiny rozvah navíc. Svět je divný... smrt Jacqueline mě o něco probrala z onoho jednoduchého světa, kde nic kromě čtení a studia neexistovalo, a za ten kratičký volný týden udála se spousta věcí... se kterou pořád přesně nevím, jak vyrovnat. Na jednu stranu bych se chtěl zapojit víc, chtěl bych... přiznejme si, slyšet od Felixe ta slova a vidět jej vděčně se pousmát nebylo ani trochu marné. Stejně jako dostat od Deirdre lístek s otiskem rtů, hm. Jenže si žalostně nevím rady, jak se vyrovnat s ostatními. S věcmi, které jsou asi normální, i když jsem si jich do téhle doby úspěšně nevšímal. Nepohodlný, to je to pravé slovo. Chtěl bych zapadat mezi spolužáky, a zároveň si přijdu nepohodlně byť při pokusech o to. A pochybuji, že z nějaké knihy či svitku vyčtu, jak na to... přestože bych to nebyl já, abych to nezkusil. V sebepitvě nedojdu příliš daleko, bylinkářství nebylinkářství, když za sebou uslyším spěšné kroky. Aniž bych se zdržoval zastavováním, pohlédnu na Quintona, když mě dožene. "Já se v jezeře naštěstí nepřiutopil," pokrčím rameny. "*hik* Ale ano, je to lepší. Vlastně jsem chtěl prvně na kolej, převléct se... pokud ti *hik* nevadí počkat na mě chvilku před kolejním vchodem, můžeme spolu," pousměji se drobně. "Dostali jsme -*hik*! škytník, aby nám při plavání nebyla zima," skloním pohled k zemi, zmeškám tak Quintonovy výrazy. Že by mi nevadilo, že vydávám stále neustále zvuky jako přišlápnutá žába, když na nikoho jiného ze třídy ten plevel podobný efekt snad ani neměl, se říct nedá... vždycky jsem si zakládal na tom, aby se mému vzhledu a chování nedalo co vytknout. Úspěšně bortím dosavadní zvyky, vybaví se mi poněkud kysele růžová nadílka včerejšího rána. "Napiju se na koleji, třeba *hik* to přejde. Co noha... lepší?" na moment se pobaveně pousměji, cestou k Havraspárské věži. Na bylinkářství se těším... ve sklenících si přijdu vždycky dobře, obklopen zelení a příjemnou vůní zeminy a rostlin. Proto příliš neotálím, vyřídím si, co potřebuji, abychom se na hodinu dostavili přesně včas - vždyť kvůli povídání si s kýmkoliv na téhle škole rozhodně nejsem - a zařadím se mezi ostatní. "Paní ošetřovatelka vzkazuje, že máte omluvit ty, kteří jsou kvůli zranění ještě na ošetřovně," dodám k naší nové profesorce bylinkářství, když si vzpomenu. |
| |||
Jazero --> izba --> sprchy --> skleník č. 5 Siník, Ryan, Rosalie 13.9. Vyprsknem smiechom pri Sininej poznámke na Wolframa. Mala som rada tento jej sarkastický, uštipačný humor. Kamarátke venujem odobrujúci úškrn, zatiaľ čo si privlastní môj lakeť. Ochotne jej ho nechám a s prekvapením si všimnem že od inak nižšieho dievčaťa ma teraz nedelí ani centimeter. Povzdychnem si, keď sa rozídeme k hradu. McGog ma takto nemôže vidieť. Preto zatiaľ čo volá na Wolframa tak ja sa sústredím a po pamäti sa pri nej natiahnem viac do výšky a z albína sa zmením do svojej "normálnej" podoby, aj keď bledé vlasy a pokožku si nechám. Netrafím sa bez zrkadla úplne, pery mám o čosi plnšie ako zvyčajne a obočie výraznejšie ako by sa hodilo, ale momentálne to bolo najlepšie, čo som zo seba zvládala dostať. Až keď Siník prehovorí znova priamo na mňa, vrátim sa do reality. Huh? Vôbec som ju nezaregistrovala. Zmätene si prehrávam udalosti od jazera znova v hlave, ale či už Slizolinská fiflena alebo lord boli poslední, čo ma vtedy zaujímali. Keď to ale spomenula, aj Acai mala byť v stajniach a objavila sa tu...a vyzerala čudne. Možno sa Helen bála že bez jej dozoru si začne Richard vyrábať ďalších potomkov. Uchechtnem sa. Jasné, keby nestíham drž mi vedľa seba miesto! Zazubím sa na Sin keď sa lúčime a odšuchcem sa do izby. Zdvihnem si ruku k nosu a očuchám. Voniam ako ryba. Spravím grimasu a lenivo sa začnem vyzliekať, keďže po sprche sa mi už nebude chcieť vracať do izby aby som si odložila plavky a športové oblečenie, nehovoriac o tom že to s najväčšou pravdepodobnosťou nebudem stíhať, keďže sa lúbim pod teplou vodou zdržať trochu dlhšie. Kde mám tie hlúpe nadkolienky... Keď konečne zoženiem všetky časti uniformy tak vezmem veľký uterák a veľkú tašku cez plece, do ktorej ho potom narvem. Z tašky mi vypadne jeden zabudnutý tunel do ucha, odhadom tak dvadsať miimetrový. Zdvihnem ho a po chvíli premýšľania, že naposledy som si nejaký dala riadne dávno si v uchu spravím dieru a napchám ho tam, pričom z mojej štedrej zásoby vytiahnem aj druhý, tentokrát biely, a napchám ho do druhého ucha. Takto vybavená sa vydám do umyvárky, kde sa akurát miniem so Sin, ktorá bola rýchlejšia ako ja a už má aj po sprche. Tipujem, že všetci od jazera budú chcieť pred hodinou zo seba zmyť jazernú vodu.. Ahojte ženy! Vpadnem do spoločného priestoru žoviálne. Na moje veľké šťastie aj napriek zdržania v izbe prídem pred skleníky síce natesno, ale načas. Bohužial nie tak neskoro, aby som nepočula Hermionu.. Uvoľni zadnicu Grangerová, skade sme to mali vedieť. Odrapocem jej veselo. Horúca dlhá sprcha mi očividne spravila dobrú náladu. Nehovoriac o tom, že práve išla jedna z mojich viac obľúbených hodín a za sebou som mala, aj keď trocha netradičný telocvik. Keď ma prešiel prvotný šok z útoku hlbočníkov, usúdila som že to aspoň bola nejaká akcia. Máme zážitok, nie? A k tým knihám, načo? Profesorka povie čo máme robiť a my to spravíme. Nakráčam si to do skleníkov. Práve pre praktický prístup som do skleníkov chodila rada. Už mi zostávalo len dúfať, že naša nová profesorka si povedie dobre. Z videnia som vedela že je skôr jemnejšia, tichšia, nevyzerala byť taká sekera ako vedúca chrabromilčanov, ale..učiť som ju zatiaĺ nevidela, tak Merlinvie ako sa zachová. Zhlboka sa nadýchnem. Mala som rada túto vôňu zeminy a rastlín. Možno za to mohol aj fakt, že nám tak dosť často, hlavne po daždi, voňala spoločenka a izby. Okamžite sa mi na tvári roztiahne úsmev a zložím si zo seba sako uniformy. Bolo tu dosť teplo aby sa to dalo vydržať v košeli. Hneď si to namierim k Sin a natešene si začnem vypínať ofinu dohora, aby mi nezavadzala. Vlasy si skrátim, takže sa mi ledva dostanú pod bradu. Chystám sa niečo povedať, no v tom zbadám Ryana. Po Wolframovi ide obrovská sépia, po Ryanovi plazivá rastlina... za chvíľu nám nezostane žiaden chlapec. Štuchnem pobavene do Sin aby jej to neušlo. |
| |||
13.září Hodina bylinkářství, skleník č.5
|
| |||
Před OšetřovnouPondělí, 13. září Tristan Skvěle, Tri, skvěle! Sice jsi nevypadal moc nadšeně, když jsem tě prosil o pomoc s Felixem, ale tímhle jsi to vynahradil! Můžu zmizet s ním! S velikým úsměvem na tváři jsem vstal a sunul se ke dveřím. Celý jsem nadskočil, když ke mně dolehl hlas Etty. Vytřeštil jsem oči. OSM BODŮ?! To není možné! Musím to získat zpátky. Bylinkářství zvládám, ne? Ne. Ach jo, radši bych se měl vytratit. "Omlouvám se, víckrát se to nestane..." Příště si vymyslím něco víc uvěřitelného. "Na shledanou" Hned, co jsem za sebou zavřel dveře, setřel jsem si pomyslný pot z čela. No, nebylo to tak špatné. Body nasbírám v bylinkářství, určitě nebude to tak složité! S nabytou energií se nadechnu a doběhnu Tristana, který se nedostal daleko. Přece jen vyšel hned přede mnou. "Je ti líp? Nechceš jít se mnou?" Trošku nejistě jsem se zhoupnul na patách a skousnul si ret. Co když nestojí o mou společnost? Proč jsem mu jenom dával na výběr? Jsem přece Mrzimor, kdo by z Havraspáru stál o společnost Mrzimora?! Zatnul jsem čelist a vydechl. Pokud o ni nebude stát, prostě ho nechám. Nic složitého, že? "Proč škytáš? Chceš se napít?" Nervozitou se mi až třepaly prsty. Seber se, Quin! Podřazený červ! Zazněl její hlas a já musel zavřít oči, abych nic nedal najevo. S hlubokým výdechem jsem na tvář nasadil úsměv. Nikdo stejně nic nepozná. |
doba vygenerování stránky: 0.83312106132507 sekund