| |||
Jezero > Pokoj, Sprchy, Pokoj > Před školu13. září, Pondělí |
| |||
|
| |||
Tělocvik --> Hrad – sprchaAlex, Mau, prof. Hoochová 13. září, dopoledne Zdálo se, že Cor se k nám připojí na plavání. Alespoň jsem usoudil podle toho, že jsem ji zahlédl běžet k hradu, a pak se znovu vracet. Tak to je fajn, očividně ji u sv. Munga dali dokupy. Pozornost jsem znovu obrátil na Mau. „Dobře... Možná se začnu i bát,“ naoko jsem promluvil vážně, a pak ji se smíchem cvrnkl do nosu. |
| |||
Ošetřovna > Sprchy 1. patro > PokojPondělí, 13. záříOznačeníRottová celou cestu nepromluvila a já jí za to byla neskutečně vděčná. Netoužím se s ní vybavovat. Ani normálně jsem neprahla po konverzaci s lidmi, jako je ona. Zvláště ne v momentu, kdy si nejsem jistá, zda bych obsah svého žaludku udržela tam, kde má být. Ne, že bych při snídani pozřela kdoví jakou porci, ale hodit kačenu před svými spolužáky by nebylo zrovna elegantní. Pach krve mě ale pronásledoval i na ošetřovně, kde se slezla snad polovina našeho ročníku. Bez jediného slova pustím svou spolužačku a vzdálím se co možná nejdál od houfu. Ze zorného pole mi tak zmizí její zakrvácená košile. Okamžitě pociťuji úlevu, i když je minimální. Tady už se o ni postarají jiní. Její slova díků ignoruji. Nehodlám se opakovat. Už jednou jsem jí řekla, že mi děkovat nemá. Mé pomoci se jí rozhodně nedostalo čistě z dobroty mého srdce. Nejsem tak rozdávačná. Nebýt jejího vlastního pokusu o pomoc a mého svědomí, vykašlala bych se na ní. Ani bych se neohlédla. Nicméně teď jsme vyrovnány a tím pro mě naše interakce končí. I bez asistence mrzimorského simulanta se posadím na nejbližší židli. Nejsem tak indisponována, abych musela zabírat jednu celou postel. Navíc jsem mokrá a obalená vším možným, co se na mě na břehu jezera nalepilo. Nehodlám v takovém stavu lézt do postele. Hlavně… dalo by se říci, že co se fyzického stavu týče, jsem na tom snad nejlépe. Žádná krev, žádné omdlévací stavy, jen drobné oděrky a škrábance po celém těle. Sleduji zdravotnice, které mají očividně napilno, a zdá se mi, že se na řadu ještě nějakou chvilku nedostanu. Z taktických důvodů bylo ošetření mé osoby odsunuto až nakonec, čímž získávám dostatek času na proschnutí a zklidnění. Tenhle tělocvik nám byl čert dlužný. Snad to Hoochovou odradí od dalších pokusů nás utopit. I když… je to Hoochová. Jako jediná je dost šílená na to, aby přišla na jiný způsob, jak nás všechny nechat umřít. A s každým neúspěšným pokusem se to bude jenom zhoršovat. Nepohrdnu horkým čajem, do kterého si naliji smetanu. Přehodím nohu přes nohu, pohodlně se opřu a trpělivě vyčkávám. Možná bych se před hodinou bylinkářství měla jít osprchovat. Cítím, jak jsem oleptaná a je mi z toho nanic. Žádná hlína, ve které bychom se mohli hrabat, nebude tak hrozná, abych se nemohla očistit… jo, hůlkou. Budu se muset zastavit v Prasinkách. Nikdy jsem se o to nezajímala, ale třeba najdu obchod s hůlkami, když se budu dobře dívat. Profesor Snape jistě pochopí, že bez hůlky jsem na škole čar a kouzel naprosto zbytečná. Propustka by neměla být problém. Ale před tím… třeba se má hůlka půjde dát přivolat. Když někoho požádám… Z myšlenkových pochodů mě vyruší až zdravotnice a její zajizvovací kouzlo. Skoro bych se jí lekla, ale ovládnu se a neucuknu před nepříjemně šimrajícím pocitem, který se mi rozlije po těle. Mimoděk zachytím tichou omluvu Rottové. Pouze silou vůle neprotočím panenky a jen se zhluboka nadechnu. Dávat si tohle všechno za vinu už hraničí s megalomanií. Ta holka musí mít neskutečné ego, pokud si myslí, že takovou pohromu mohla vyvolat úplně sama. Její omluva ale nebyla mířena mně, takže ji nijak nekomentuji. Nebudu se vměšovat do cizích hovorů. S tichými díky si od zdravotnice převezmu malou dózičku s krémem, odložím prázdný hrnek, vzorně se rozloučím a pak se odporoučím z ošetřovny. Mé první kroky vedou na pokoj, kde si vyzvednu ručník, potřeby a čisté, suché oblečení. Bez hůlky je najednou vše nějak složitější. Všechny věci musím táhnout v ruce. Ručně skládat, ručně čistit zamazaný cvičební úbor, ručně si sušit vlasy, což je dost zdlouhavý proces, při kterém děkuji sama sobě, že na rozdíl od svých spolužaček, já mám vlasy krátké. Namazat se mastí, co mi dala Zdravotnice... No a nakonec se doplazit do pokoje a všechno ručně uložit na své místo. Neskutečné. Cítila jsem se jako bez ruky. Všechno mi najednou trvalo strašně dlouho, jako kdybych se to musela znovu učit. Abych zahnala špatnou náladu, která mě obklopovala jako černý mrak, rozhodla jsem se, že na malou chvilku zavřu oči v pohodlí své postele. |
| |||
Tělocvik - v jezeře a poté na břehuprof. Hoochová, poté Daniel a Emily 13. září, dopoledne Po nácviku mudlovského sportu přišel čas na plavání. Neochotně jsme se začala svlékat. I když jsem se za svou postavu nemusela stydět, rozhodně jsem nepatřila k těm holkám, které by se vyžívaly ve vyzývavém oblečení. |
| |||
Cesta na ošetřovnu -> Ošetřovna Erika a ostatní přítomní 13. září Neunikne mi, že se Erika zdráhá přijmout mou pomoc. V první chvíli mě to nenapadne, poté mi však dojde, že ona taková prostě je. Nenechám se ale odbývat a ani ona již podruhé neodmítne, protože sama uznala za vhodné, že na ošetřovnu se sama vydá jen ztěžka. Je to škoda, asi bych si s ní měl trochu promluvit i o tomhle. Nemyslím si, že nějaké "promlouvání do duše" by zde mohlo pomoct, ale aspoň můžu zjistit, proč ji přijde tak špatné se někým nechat vézt. Je to naprosto normální věc, ovšem Erika to tak zkrátka nebere. Zatímco jdeme pomalu na onu ošetřovnu a Erika mlčí, ujmu se ochotně slova. "Snad to nic neni, Etty si s tim určitě poradí. Přiblblá hodina, že nás do tý vody vůbec tahaj, když vědi, co v ní je. Jak kdyby se snažili za každou cenu vyvolat nějakej rozruch a mohli pak dycky takovejma situacema upoutat pozornost," rozohním se, zatímco mluvím o "komsi"ve třetí osobě. Ani nečekám žádnou odpověď. "Jinak teď se očividně ve spolce nesejdem, kromě toho máme před sebou ještě hodinu a nestihli bysme to. Nevim, co řekne ta vošetřovatelka, ale když to pude, sejdem se aspoň po tý další hodině? Je to docela důležitý." Možná jí bude připadat, že absolutně ignoruji její zranění na úkor naší schůzky, ovšem to nechávám stranou. Jen tak letmo se podívám Erice do tváře, abych z ní vyčetl nadcházející reakci, ale její ublížený výraz mě donutí můj pohled stočit opět jiným směrem. Jakmile dojdeme k ošetřovně, odtrhne se ode mě s tím, že to dál zvládne. Asi ano, koneckonců vlastně došla do cíle. Ještě chvilku ale stojím na místě a pozoruji, jak se obě ošetřovatelky snaží a běhají po ošetřovně sem a tam. Tváří se však, jako kdyby se o žádná strašná zranění nejednalo a uměly si s tímto poradit, což mě celkem i uklidní. Když však uslyším Etty promluvit o horkém čaji, neváhám a jsem u ní jako na koni. I když mám v žilách ještě zbytky adrenalinu, je mi celkem zima a čaj s radostí uvítám. Stále však bloudím pohledem od jednoho raněného k druhému, ale nijak se neangažuji k nápomoci, raději nechávám obě v klidu dělat to, co dělají. Jen si povzdychnu. Jsem docela rád, že mě jakékoliv zranění minulo, ale stejně si myslím, že to celé bylo úplně zbytečné. No jo, aktivní Hoochová nás prostě musí nutit dělat takovéhle nesmysly! |
| |||
Černé Jezero - na břehu - 13.září Hlavně Angela, Kenji, Emily Jakmile dorazíme k jezeru, zaplaví mě vlna nadšení. Těšil jsem se do vody jak malé dítě na Vánoce! Původně jsem nechtěl ani věřit tomu, že nás Hoochová do vody skutečně vezme. Stále jsem to bral jako pouhý žert, ale teď tu stojím, v plavkách a nemůžu se dočkat, až udělám pár temp. Začátek byl nuda, stál jsem tam, vedle svýho nejlepšího kámoše a čekal, až přijde pokyn k vysvléknutí a skoku do vody. Svléknout jsme mohli v podstatě hned a já krátce na to vyzkoušel levým chodidlem teplotu vody. No... Mám plavání a vodu rád, ale nejsem žádný maniak a otužilec, který by se s širokým úsměvem potápěl v tak ledové vodě. Naštěstí má profesorka plán a to v podobě Škytníku, který my všichni, teda skoro, sníme. Jak už jsem to tak mohl čekat, škytavka mě skutečně přepadla. S nesystematickým škytáním se rozhlédnu kolem sebe, na odhalená těla svých spolužaček. Nejsem žádný prase okej?! Ale když jednou máte možnost zkouknout holky bez zbytečných vrstev oblečení, nejsem blázen, abych se nepodíval. A co tak vidím, Ryan pošilhává taky. ,,Hele, má ty nohy oholený nebo - škyt - ne?" zašeptám Kenjiho směrem a hlavou kývnu ke Spontinový. Tenkrát ve sprše byla holka, co jako z oka vypadala Christině a měla nohy jak Hagrid. Mezitím se rozhlédnu po dalších a v duchu chválím zadky, prsa a nohy. Na povel zatnu zuby a skočím vody. Čím pomaleji jeden do studené vody leze, tím míň se mu tam chce. A když vidím drkotající zuby Kenjiho, jak se snad po centimetru šourá po mělčině do vody.. Škodolibě se zašklebím, rukama před sebou nahrnu vodu a cáknu ledovou vodu na Kenjiho. Nikdy bych si nenechal ujít možnost ho nějak pozlobit nebo vytočit. Nakonec se od něj přece jen odvrátím a kraulem se vydám k první bójce, následně i ke druhé a zpátky. Po chvilce plavání se přece jen zahřeju a pobyt ve studené vodě pro mě už nepředstavuje sebemenší potíž. Chystal jsem se vydat zpátky ke klukům, když Hoochová vyhlásí závod. A to jsem si rozhodně nemohl nechat ujít. Zmijozelští si drželi vedoucí pozici až příliš dlouho. Teď mám možnost je z trůnu sesadit. A udělám všechno pro to, abych nebelvírské přesýpací hodiny poslal na první příčku. Seřadím se s ostatními u bojky a věnuji pobavený úsměv Alex. ,,To co při těláku nasbíráme, při první hodině lektvarů zase poztrácíme, neboj." Zazubím ji a připomenu naše lektvarové fiasko z prvního týdne, kdy jsme přišli o body a ještě jsme získali fantastický trest v Zapovězeném lese, na který snad radši ani nechci vzpomínat! Vzpomínka na to, jak jsem zamotaný v obrovské pavučině a sledovat, jak se ke mně blíží obří pavouk mě ještě občas stračí ve snech. Nikdy se mi nechtělo věřit, že je Zapovězený les skutečně tak nebezpečný, jak každý profesor tvrdí, ale po střetnutí s akromantulemi vše beru zpátky. Jakmile je závod odstartován, ponořím hlavu do vody a vrhnu se vpřed. Na nikoho se neohlížím, na nic se nesoustředím, jen si užívám rozvířenou hladinu jezera, jejíž vlnky mi olizovaly tělo. Ani si neuvědomím, že jsem v cíli, to až když hlavou do bojky narazím. Překvapeně si promnu čelo a otočím za sebe. Za mnou doplave jako druhá Spontinová, což.. mě překvapilo víc, než Coralinin návrat. Nevypadala jako sportovně založený typ, v podstatě jsem ani neočekával, že by se nějakého závodu zúčastnila. Vlastně jsem předpokládal, že nedoplave dál než k první bojce a bude se jí úzkostlivě držet. Po tom, co předvedl při baseballu se mi snad nikdo nemůže divit. Nakonec ji pochválím, za dobrou práci a stejně tak Beccu. Na ostatní kývnu a vesele se na ně zazubím. Měl jsem dobrou náladu. Získat Nebelvíru patnáct bodů se mi jen tak nepoštěstí. S Dianinou rozcvičkou to bylo dnes 20 bodů pro naši kolej, což - pokud správně počítám, nás skutečně posunulo před Zmijozel. Bohužel, radost z vítězství netrvala dlouho a byla přerušena vyděšeným křikem a cákáním vody. Se zamračeným výrazem jsem se otočil kolem dokola, abych zjistil, co se to v jezeře strhlo za paniku, když většina spolužáků kolem mě z ničeho nic zmizela pod vodou. Pod sebou, někde v blízkosti mých nohou jsem si všiml rychlého mihnutí. A doprdele. Bylo to jediné, co mi v tu chvíli procvaklo hlavou. Ponořil jsem se pod vodu a rychlými tempy pod hladinou jsem mířil k záplavě rudých vlasů, které se zmítaly kousek přede mnou. Nevěděl jsem v tu chvíli, jestli to byla Angela nebo Coraline, prostě jsem ji chytl kolem pasu a snažil se ji vystrčit nad hladinu. Nohou jsem snažil kopnout ďasovce, kteří ji stahovali dolů, jenže síle úderů odporovala voda, která mé pohyby a kopání nohou značně zpomalovala. Pral jsem se s ďasovci a snažil se Angelu dostat nad hladinu, ale ty malé potvory se odmítaly pustit a odplout. Až, když mi začínal docházet dech nás kdosi chytil za ruce a nad hladinu pomohl. Z čista jasna byla u nás Emily, kterou jsem doteď ani nepostřehl. Jakmile mám v plicích zase kyslík, podepřu Angelu, aby jich nadnášel nad vodou. Já pomoci s plaváním nepotřebuji, zápasení s ďasovci bylo sice namáhavé, ale nevysílilo mě to natolik, abych se cestou ke břehu utopil. Ale funěl jsem jako lokomotiva, jen co jsem byla na břehu, to je fakt. Pomůžu oběma holkám vylézt na břeh a padnu na zadkem na kamení, abych se vydýchal. Jenže v tu ránu jsem zase na nohou a zběsile se začnu rozhlížet kolem sebe a po jezeře, jestli někde neuvidím Ryana s Kenjim. ,,Kenji!" houknu na něj, když ho vidím se konečně dobrodit s trenkama ke břehu a široce se na něj usměju. ,,Sundal sis trenky, abys odehnal ďasovce?" zazubím se na něj a pokusím se o odlehčení situace. Ryan s Erikou byli už taky na břehu, stejně tak Janna s Chrisem a zbytek nebelvírských. Ulevilo se mi, nebudu lhát. Myšlenka na to, že přijdeme o dalšího červeného, nebo o kteréhokoliv spolužáka byla bolestivá. Koutkem oka jsem zaregistroval dokonce i Wolframa, který zuřivě jebnul s ďasovcem o zem. Vedle něj ležely Alex se Sin a .. Teda myslím ,že to je Alex, protože si nejsem vědom toho, že by se mnou někdy do třídy chodil albín. Cassandra sundala z vlasů ďasovce a došla taky břeh, ale i tak nás bylo nějak pořád málo. Najednou nás spláchla obří vlna zase zpátky do jezera a z vody krátce na to vyšlehlo gigantické chapadlo. Šokovaně, s otevřenou pusou a vytřeštěnými oči sleduji ty obrovské přísavky. Nejsem schopný se pohnout, jen naprosto vyjeveně sleduji to dění před sebou. Neměl jsem nejmenší tušení, že s námi v jezeře žije Kraken! Proboha živýho! Už jsem se chystal dát se na útěk, když oliheň začala na břeh vyhazovat zbylé studenty. Jako v tranzu se posadím zpátky na zem a snažím se to všechno vstřebat. Tohle byl dozajista nejšílenější tělocvik, kterého jsem se kdy zúčastnil. Hoochová brzy na to končí hodinu a odchází se studenty na ošetřovnu. Vrávoravě se postavím na nohy a začnu se oblékat. ,,Celkem úlet ty vole.." neodpustím si komentář a rychlým krokem se vydám zpátky k hradu, kdyby si oliheň nakonec rozmyslela, že nemá co k večeři. |
| |||
Jezero = Ošetřovna 13. září Na Christinino doporučení jenom mimovolně kývnu, ale nehnu se přitom ani o píď. Sotva zvládnu nepropadat hysterickému záchvatu, natož abych si to vesele vykračovala na ošetřovnu. Proto ji jenom vteřinu dvě vyprovázím pohledem, než zase zabodnu pohled do země před sebou. Hlavou mi víří myšlenky všemožného rázu, na hysterického Felixe jsem se nemohla ani podívat. Co když za to se mnou už nikdy nepromluví, co když už mě nikdy neobejme? A mohlo by tohle všechno mít nějakou dohru? Mohla by Hoochová nejednat jenom proto, že sama byla v šoku? Můžou mě vyhodit ze školy? Tohle všechno a do toho ten svazující pocit viny mi nedovoloval se ani hnout. Sotva jsem dýchala a cítila jsem přitom, jak je mé tělo každou sekundou těžší. Překvapeně vzhlédnu k Christině, to už mě ale vytahuje ne zrovna šetrným způsobem na nohy. Nechám se a neřeknu na to jediné slovo, protože se prostě nezmůžu. Jenom si tisknu zakrvácenou košili k nosu. Dokonce mi ani není líto mého kusu oblečení, kterého bych normálně litovala za takový osud a marně si lámala hlavu, jak z toho všechnu tu krev dostanu. Celou cestu klopýtám za ní a neřeknu jediné slovo, jakožto vlastně nikdo z naší skupinky. Nechám se vést pevným stiskem Christiny a kromě neustále přítomné a sžírající viny mi myšlenky zabloudí i jiným směrem. Na zimu, která se prozatím začala úspěšně prokusovat mým tělem, které bylo stále pouze v plavkách, vůbec neberu zřetel. Nejsem v nynější chvíli ve stádiu, kdy bych mohla vnímat tolik věcí najednou. Má Zmijozelská spolužačka ke mně nikdy nechovala nějaké hluboké city, což se nakonec vlastně projevilo i dnes. Její způsob chování k mé maličkosti byl v něčem hrozně zvláštní, protože na mě snad poprvé za těch pět let promluvila, i tak tam byl pořád element, který mě nutil cítit se špatně. Pohlédnu na její ruku, která mě podpírá pod paží, a pak se vrátím k její hlavě, která je za každou cenu otočena jiným směrem, než jsem já sama. Tak to je? Štítí se mě? Věděla jsem, že všeobecně Zmijozelu moje chudoba zrovna dvakrát nevoní, ale mohlo by to dojít do takového stádia, kdy někomu vyloženě vadí i moje blízkost? Jako kdybych snad byla špinavá, jako kdybych je nedostatkem peněz mohla nakazit. Hůř se už asi cítit nemůžu, ovšem tahle skutečnost mě donutí svěsit hlavu o to níž. Když dorazíme na ošetřovnu, musím se hodně ovládat, abych nevzala nohy na ramena. Tolik lidí v jedné místnosti a všichni jsou tu jenom mou vinou. Zastaví mě jenom Christinina ruka a palčivá bolest v nose. Rozbolela mě z toho hlava. A taky z toho ustavičného pláče. Nechám Quintona, aby mi pomohl na lůžko, přičemž ke Zmijozelce špitnu slova díků. Ovšem jak už řekla předtím, o mou vděčnost nestojí. Proč by o ni taky měla stát od někoho, jako jsem já. Bůhví, jestli Quin nebude stejného názoru, i tak poděkuji i jemu za laskavou výpomoc při těch pár krocích k lůžku. Jelikož jsem jenom z Mrzimoru, pravděpodobně na mě shlíží se stejně špatným úsudkem jako Christina. Fakt, že je tu můj Mrzimorský spolužák a že už ani trochu nekulhá, absolutně vytlačuji, protože se dokážu soustředit jenom na to, abych zase nezačala řvát. Ostatním ten pohled už musí být taky pěkně protivný a já se snažím být tak neviditelná, jak to jenom jde. Uklidňující tekutinu, která vypadá, jako javorový sirup s díky přijmu. Cítím se přitom jako největší zbabělec snad celého vesmíru, protože hledám cestičky, jak utéct té sžíravé vině. Za několik okamžiků už jsem klidnější, možná trochu otupělá, ale moje svědomí na váze nijak neubralo. Aspoň už se mi ale do očí netlačí slzy a mé hrdlo nemá svírací tendence. Jsem podrobena šetrným prstům zdravotnice jako první. Možná ze známosti, přeci jenom tu trávím takového času s odřenými koleny a bůhví čím dalším, že už určitě ví, o koho jde. Nos je zpravený okamžitě a bezbolestně. Tohle se mi na kouzlech vždycky líbilo. To, co by v lidském světě trvalo dva týdny a člověk přitom vypadal, jako kdyby se mu po obličeji rozprskla fialová barva a trpěl ustavičným bolehlavem, je v tom kouzelnickém vyřešeno za několik vteřin. Jindy bych se nad tím možná i zaradovala, dnes ne. Tupě jí odpovídám jednodchými větami na její dotazy ohledně zdravotního stavu, když mě prohmatává, aby zjistila, jestli nejsou i vážnější zranění. „Není mi špatně.“ „Nebolí to.“ „Nic necítím.“ „Jsem v pořádku.“ Zírám přitom celou dobu před sebe. Hlava mě sice stále bolela, ale už to nebyla vina již nezlomeného nosu ale stavu, v kterém jsem se zrovna nacházela. Jakmile se ode mě posune dál a do ruky mi vtiskne mokrý hadřík, začnu se zbavovat krve na obličeji. Pozoruji přitom, jak se obě starají o ty nejvíce rozhozené a nakonec i o samotnou Christinu. Hlavou mi pořád víří myšlenky, že kdybych tu nebyla, tohle se nikdy nemuselo stát, i když to ve mně díky dané povzbuzující látce nevyvolává takové záchvaty úzkosti jako předtím. Najednou jako kdybych to brala jako prostý fakt, který se stal a který je určen k tomu, aby seděl na mých bedrech. A mně je to absolutně putna. Snad abych si od zdravotnice vzala celou tu flašku... Zahlédnu i konverzaci o nějakém Goylovi, i když ve skutečnosti se ukazovalo na Quintona. Tázavě na něj zvednu obočí a nakloním hlavu na stranu. Co to zase ten kluk vyvádí? Občas mi připadá, že nás a celý Mrzimor nenávidí tolik, že se snaží naší koleji za každou cenu uškodit čímkoliv, co je zrovna po ruce. I přes celý uklidňovák se mu podívám do očí a zatvářím se přitom tak, jako kdyby mi vrážel kudlu do zad. Nakonec jsem nebyla tak v klidu, jak jsem myslela a jeho extempore nejsem schopná přejít se smířlivým úsměvem jako jindy. Tohle se nedělá Quintone. Není fér, abys nás pořád shazoval. Není od tebe fér, že se za nás stydíš. Raději se otočím na Eriku, která byla vedle mě a která zrovna jako já už byla ošetřená. Nechci vědět, jak to celé dopadne a rozhodně nechci slyšet, kolik bodů nás bude jeho nenávist stát. Za těch několik let jeho konto bude rozhodně oplývat nemalou částkou. „Eriko, prosím tě, odpusť mi.“ Se zarudlýma očima a hadříkem, kterým jsem si zrovna drhla zakrvácenou tvář, na ni zírám a barvou pokožky připomínám spíš ducha než lidskou bytost. „Je mi hrozně líto, že tě ti ďasovci pokousali.“ Zachmuřím se a sobecky přitom doufám v odpuštění. Modlím se v to, aby mně samotné bylo lépe, i když na to nemám právo. |
doba vygenerování stránky: 0.81161284446716 sekund