| |||
|
| |||
Stáje > JezeroPondělí, 13. záříHelen, Rory + označeníPomalu jsme se s Helen blížily ke stájím a já sama sebe přesvědčovala, že to nebude tak hrozné. I tak jsem ale zpomalovala, abych tak oddálila neodvratitelné. Hnůj mi nevadil. Z domova jsem byla zvyklá na práci se vším možným a na plantáži se normálně hnojivo používalo. Na koně jsem se těšila. Ani profesor nebyl tak ujetej, jako jsem ho Helen měla v úmyslu vylíčit. Jen jsem prostě doufala, že budeme moct sedět na břehu a pozorovat ostatní, jak se baví ve vodě. Zařizovat nám náhradní program je tak… zbytečný. „Nechápu proč. Byl to debil, za to kolej nemůže. Taky mám občas chuť někoho upálit, ale nikdy by mě nenapadlo to fakt udělat. A ještě před tolika lidma.“ Se smíchem jsem okamžitě tu představu zavrhla. Vlastně to ani nebylo tak vtipné. Kdo ví, jestli se z toho Reece někdy dostane. Faktem zůstává, že i já mám tak trochu předsudky vůči Zmijozelu jako takovému. Přijde mi, že lidi jako Raven se dají najít hlavně tam. Ta kolej je jako magnet na psychopaty. „Co ty víš. Třeba je to středověký hrdina, co se omylem ocitl v moderní době.“ Ledabyle jsem pokrčila rameny, protože jeho mečík je to poslední, co mě zajímá. Třeba si tím něco kompenzuje a v tom případě je mi ho spíš líto. „Nebo má jenom hodně zastydlou pubertu.“ Neodpustila jsem si poslední poznámku, než jsme s Helen zakotvily ve stájích. Uculila jsem se na Roryho a nenápadně se porozhlédla, zda tu někde nezahlédnu Jordyn. Na první pohled se mi zdálo, že vzduch je čistý, ale je dost pravděpodobné, že už byla někde v nějakém boxu a dřela, zatím co Rory si tu válel šunky. Ten kluk si žije ve svým vlastním světě. Ne, že by to bylo něco špatného. Je v tomhle trochu jako Alec. I když není tak… extravagantní. Trochu mě překvapilo, když Helen začala profesorovi odmlouvat. Jasně, je mu po tom hovno. Hlavně, když uděláme, co po nás chce, takže jen schvaluji, že mu další dotazy zatrhla. Ale vždycky mi přišla jako ten poslušný, tichý typ. Alespoň se tak chovala, když obletovala Richarda. Samozřejmě odmlouvala velmi sofistikovaně, až mi chvilku trvalo, co vlastně myslela tím, co řekla. Podle mě až zbytečné plýtvání energií, ale hlavní, že profesor to pochopil, že z nás nic nedostane a nechal nás dělat naši práci. Já jen spokojeně poplácala Helen po rameni a chopila se vidlí. Fyzická práce mi nevadila, a přestože byly vidle o něco větší než by mi bylo příjemné a tak moje operování s nimi bylo podstatně těžší než pro mé zbylé spolužáky, šlo mi to celkem od ruky. Po pár minutách jsem si začala tiše broukat první náhodnou melodii, co mi přišla na mysl. Nepotřebovala jsem, aby mě někdo popoháněl, i když profesor nevypadal, že by ho zajímalo, co doopravdy děláme. Zdál se mi duchem nepřítomný. Helen se v hnoji spíš přehrabovala a o Rorym už ani nemluvím. Nakonec mi přišlo, jako bych byla jediná, kdo se vůbec snažil. Takže když jsme od jezera zaslechli stresovaný hlas profesorky, brala jsem to jako vysvobození. Neobtěžovala jsem se s tím, abych se ptala, zda můžeme opustit stáje. Něco se dělo a já chtěla vědět, co. Naštěstí to Helen udělala za mě. Horlivě přikyvuji, když se k nám obrátí její tázavý pohled a pak s radostí nechávám hnůj za zády, když spěcháme k jezeru. U jezera na nás čekal neskutečně matoucí výjev. Takový chaos jsem ještě na hodině tělocviku nezažila a co víc, i profesorka vypadala, že se jí situace dost vymkla kontrole. Něco neplánovaného? Studenti ve vodě, studenti na břehu… A ani z daleka jsem neviděla všechny. Kde je zbytek? Kde je Cor? Ve strachu popoběhnu až ke břehu a tak neujdu vlně ledové vody, která mě velmi kvalitně osprchuje. „Co to sakra…“ zamračím se na obří chapadlo trčící z vody. Odhodím si mokré vlasy ze zorného pole a znovu se rozhlédnu, zda jsem svou kamarádku třeba jenom nepřehlédla. Mau vypadala, že už svou ošetřovatelku měla, Caylus byl netknutý jako vždy, ale Cor jsem stále neviděla. Nebyla ani mezi lidmi, které na břeh dopravilo chapadlo. Začínala jsem trochu zmatkovat, ale na zoufalý hlas Helen jsem reagovala. Byla u ní během několika vteřin i s Rorym v závěsu. Než jsem se jí ale stihla zeptat, co se vlastně děje, všimla jsem si, u čeho klečí a zastavila se. Zůstala jsem zírat před sebe, neschopna pohybu nebo jakéhokoli slova. Jako by se kolem mě svět zastavil. Chvilku trvalo, než má mysl zpracovala obraz, který jí poslaly oči. Ale byl tak povědomý, tak známý, že vyvolal naprosto stejnou reakci jako poprvé. Mé tělo ztuhlo. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezali a z mého tmavého obličeje se vytratila veškerá barva. V ústech mi vyschlo. Je těžké na něco takového zapomenout. Pohled na bezvládné tělo člověka, co pro mě znamenal celý život. Jako bych to měla opět před očima. Všechny ty skryté pocity z té doby vypluly na povrch, jako kdyby to byla právě ona, kdo přede mnou ležel. Jako bych i teď slyšela tu ukrutnou bouřku, hromy a lámání vln o útesy. Chlad, voda, skály. Ta voda byla všude. Nohy mi vypověděly službu. Nevnímám, že na mě Helen křičí. Nevnímám vůbec nic. Nejsem schopná odtrhnout pohled, i když se mi dávno rozostřil slzami. Třesu se. Snažím se nadechnout. Nejde to. Nemůžu. Lapám po dechu. Bibi! Já nechtěla. Bibi, prosím! Tohle já nechtěla. Takhle to dopadnout nemělo. Otevři oči! Jako bych slyšela samu sebe křičet na její bezvládné tělo. Jako kdyby to tehdy pomohlo. Jako by to mohlo snad pomoct teď. |
| |||
Stáje = Jezero 13. září Ubráním se jenom těžce pocitu zklamání, když se Acai rozhodne o celý drb nepodělit. Ne, že bych měla potřebu je roznášet dál, ale ráda si vyslechnu všechno možné i nemožné, co se na téhle škole děje. Jsem děvče zvídavé a každá zajímavost je milým přínosem. Nakonec však mou zvědavost alespoň částečně ukojila. Nad její poznámkou ohledně nadržování naší koleje z profesorovy strany jenom neurčitě pokrčím rameny. „Od té doby, co se stalo to s Williamem, mají profesoři tendenci se na nás dívat skrz prsty, mám ten pocit.“ Usměji se na ni jemně. Zrovna Zmijozel se ale nezdál, že by byl pro naši kolej nějak extrémně zapálený. To, co udělal náš spolužák, bylo ovšem alarmující a zanechalo to na naší pověsti nemalou skvrnu. On byl ale vždycky tak trochu časovanou bombou. „Je to ale trochu zvláštní, že? Má tendence hrát si na rytíře, pobíhá všude s mečíkem, ale jeho chování středověkým hrdinům ani trochu neodpovídá.“ Trochu smířlivě se na ni usměji a snažím se přitom překonat šok z toho, jak samovolně vypustila onu nadávku z pusy. Taková hezká holka, mladá dáma a mluví jako dlaždič. Mé srdce krvácí! Nedovolím si ji ale opravovat, těžko by Dracovi víc slušelo slovo ‚kurtizána‘. Navíc s Acai nemám tak utužené vztahy, aby bylo vhodné ji poučovat, nebo jí snad skákat do řeči. Proto nakonec držím pusu zavřenou a tvářím se, jako kdyby mi její prořízlá ústa nedělala nejmenší problém. „Vždycky byl trochu jiný.“ Přisvědčím jí, ale to už ztišuji hlas, protože se hlavní hrdina našeho rozhovoru objevil na dohled. Vedle něj stál Rory, chudák tu nakonec skončil sám. Zajímalo by mě, jestli jej taky pozval na panáka, nebo to dělá jenom hezkým děvčatům. Věnuji mu omluvný pohled. Snad tady nemusel být moc dlouho, ale vzhledem k tomu, že se ještě nedal ani do práce, snad ne. S přáním hezkého dne se na profesora usměji a vysvětlím mu důvod našeho pozdního příchodu. Už mi není špatně, pouze modřina na břiše občas trochu pobolí, ale rozhodně už jsem schopná opět mluvit sama za sebe. Zarazí mě až jeho otázka, proč že vlastně necvičíme. Obočí se mi na chvíli svraští, než se na něj snad až s pochopením v očích usměju. „Ale pane profesore, není přeci vhodné ptát se mladých dam v rozpuku, proč nemohou cvičit, kór plavat.“ Spokojená sama se sebou, protože jsem profesorovi vysvětlila danou situaci a možná ho ochránila i před budoucími trapasy se jmu jít vykonat udělenou práci. Nutno říct, že vidle nejsou zrovna nástroj, který bych v dlaních třímala denně. Proto mi práce od ruky zrovna dvakrát nejde a celou tu dobu se až úzkostlivě snažím, aby se mě ani kousek něčeho nevábného nedotkl. Nástroj držím až na jeho úplném konci. Daný náklad držím co nejdál od svého těla a proto se dost často děje, že mi notná část upadne zase zpátky na zem. Nezdá se ale, že by to někoho z nás nějak vyloženě bavilo. Pohlédnu na Roryho, jak si ve vedlejším boxu vede, ale ten zrovna zádumčivě zíral před sebe. Inu, profesor Zmijozel se dnes zdál trochu mimo a proto nás ani nijak zvlášť nepeskoval. Nemůžu říct, že by to byla aktivita mých snů. Ke koním jsem nijak netáhla, proto mě práce v jejich prospěch zrovna nenaplňovala. Byla jsem ráda, když jsem mohla vidle odevzdat. Moje dílo nepatřilo mezi ty zrovna nejpečlivější. Dřív, než mě ale může za to profesor Zmijozel napomenout, ozve se směrem od jezera až moc hlasitý křik Hoochové. Nevím, jestli to byla jenom moje představivost, ale zněla přitom i trochu hystericky. S nepříjemným pocitem jsem se ohlédla tím směrem, přes stáje jsem ale nic neviděla. Trvalo jenom chvilku, než mě obavy o Richardovo zdraví pohltily. Netrpělivě podupnu na místě a pohlédnu na profesora. „Neměli bychom se tam jít podívat? Mohlo se něco stát.“ Upozorním jej a vlastně ani moc nečekám na jeho svolení. Když šlo o Richarda, klidně bych se s ním poprala, jenom abych tam mohla jít. „Možná budou potřebovat pomoc.“ Obrátím se na ostatní a tázavě zvednutým obočím je tak vyzývám, jestli se ke mně přidají. Společně s těmi, kdo chtěli, jsem se spěšně rozešla k jezeru. Už když jsem byla na dohled, jsem věděla, že něco nebylo v pořádku. Většina seděla na krajích, pár jedinců se ještě táhlo na kraj z vody. Všude doznívaly panické výkřiky, a čím blíž jsem byla, tím víc jsem mohla rozeznat vyděšení v obličejích svých spolužáků. Pohledem okamžitě začnu hledat toho jediného, na kom mi skutečně záleží, ale nebyl nikde k nalezení. Když už jsem chtěla začít hysterčit, dostal se na břeh za pomoci obrovského chapadla. Div se nepřerazím, jak začnu spěchat směrem k němu, jenom tak tak jsem byla schopná zatlačit slzy, které se mi draly do očí. Nevím, co se stalo, ale byl na všech čtyřech a prskal vodu. A já v tu chvíli proklínala Hoochovou, že jej do něčeho takového nutila. Opravdu jsem o něj mohla přijít, aniž bych o tom vůbec věděla? Ta myšlenka mi po těle nahnala husí kůži, protože ať už se Sinestrou něco měl nebo ne, nebyla jsem si schopná představit, že bych ho ztratila, že bych prožila jenom jeden den bez něj. Nestihla jsem k němu ale dojít, protože se přede mnou náhle objevilo Blagdenovo nehybné tělo. Zhrozím se dvakrát tolik. Ještě jednou zkontroluji Richarda, který se zdál, že aspoň dýchal a s vyděšením přikleknu k Blagdenovi. Pohledem vyhledávám Hoochovou, ta má ale plné ruce práce s Felixem. „Proboha živého, Blagdene! Vstávej!“ Zašeptám vyděšeně a položím ucho na jeho hruď, snažíc se zjistit, jestli mu tluče srdce a jestli vůbec dýchá. Samotné mi ale tolik hučelo v uších, že jsem nebyla schopná tuhle skutečnost zjistit. Co mám dělat, CO MÁM DĚLAT?! Vůbec jsem nevěděla. Zásady první pomoci mi byly cizí, nikdy se nikdo neobtěžoval mě je naučit. Zato umím vyšívat. Jenže s ozdobným ubrusem teď Blagdenovi asi zrovna dvakrát nepomůžu. „Acai! Pomoz mi přece!“ Možná až trochu neurvale zavolám na svou Mrzimorskou zachránkyni, zatímco se snažím Blagdena probrat jemným profackováním jeho tváří. Nereagoval na mě a já začínala propadat panice. „Panebože Acai!“ Hystericky na ní vyštěknu a zvednu k ní oči, ten pohled mě ale zarazil v jakékoliv další akci. Stála tam, i na její tmavé pleti bylo vidět, jak zbledla a tvářila se, jako kdyby právě zahlédla ducha. Nevěděla jsem proč, nebylo mi jasné, čím jí tenhle pohled tolik rozhodil, ale jasné bylo, že mi teď nepomůže, protože má co dělat sama se sebou. To bylo to jediné, na co jsem se byla v nynější chvíli schopná zaměřit, i když normálně bych se starala víc. Jenže pod rukama jsem měla pořád nedýchajícího Blagdena, což bylo v nynější chvíli alfou a omegou. Navíc Rory se zdál alespoň pro jednou duchem přítomný a přistoupil k ní. O víc jsem se nezajímala a znovu se podívala na svého nového spolukolejníka, o nic chytřejší. Zatímco s ním jenom bezúčelně třesu, marně v paměti pátrám, jak bych mu mohla pomoci. A pak, jako osvícení Boží, mi na mysl přijde nápad. Vcelku snadno vykonavatelný, i když dost odporný. Nebylo nic jednoduššího, než mu strčit prst do krku a nechat jej všechnu to vodu vyzvracet. No ne? Geniální řešení! Než se však zmůžu na vykonání své zářné myšlenka, Hoochová mě jemně odstrkuje a zachraňuje Blagdena trochu jiným způsobem, než vytanul na mysli mně. Postavím se na nohy a musím dokonce na chvíli odvrátit zrak. Tohle mu rozhodně říkat nebudu, radost by z toho neměl. Zahlédnu v tu chvíli Christinu, jak zvedá Richarda do sedu a píchne mě přitom u srdce. To já jsem tam měla být, to já jsem mu měla pomoci. Jenže Blagden mě potřeboval víc. Nakonec i ten otevírá oči a já se na něj radostně usměju, zatímco mu pomáhám do sedu a se značnou úlevou ho poplácávám po ramenech, nechávajíc ho přitom vykašlat všechnu vodu. „Už je dobře, už je to dobré.“ Chlácholivě jej hladím po zádech a zním přitom mnohem klidněji, než se ve skutečnosti cítím. Zrak mi mimoděk po celou dobu střílí směrem k Richardovi, který ještě stále seděl na místě a nehýbal se. Taky na Christinu, která tam pořád byla s ním. A ač jsem chtěla pro Blagdena udělat vše, co bylo v mých silách, nemohla jsem se zbavit toho nepříjemného pocitu a náhlé těžkosti žaludku. „Vydrž chvíli, prosím.“ Pronesu k němu nakonec po chvíli, kdy už se mu do obličeje vrátilo i trochu té barvy a omluvně se na něj usměji. Musím se prostě přesvědčit, že je v pořádku. Musím jej vidět zblízka, na vlastní oči a vědět, že není nic, co bych pro něj mohla udělat. Vstanu a vydám se směrem k Richardovi, zastavím se cestou u cvičebních úborů a z těch zelených zvednu ty jeho společně s dalšími věcmi. Jeho oblečení bych poznala i poslepu. Speciálně upravené, aby o to víc lichotilo jeho vypracovanému svalstvu, z toho nejjemnějšího materiálu, oplývající směsicí cigaretového kouře a drahého parfému. Společně s tím vším se vydám směrem k němu a Christině. Ona mě zaregistruje, vstane a kývne mým směrem. Opětuji jí stejným gestem a poprvé v životě jsem jí vděčná za její prozíravost. Chci být u něj a chci být taky ta jediná, která mu může pomoct. Chci mu být užitečná a chci, aby věděl, že pro něj udělám cokoliv, co jenom bude potřebovat. Dojdu až k němu, vytáhnu svou hůlku a osuším jej od studené jezerní vody. Přidřepnu k němu s jeho věcmi v rukou a s očima plnýma obav se podívám do těch jeho. Musím se hodně ovládat, abych se jej nedotkla, abych jej nezačala hladit po zádech, abych ho neobjala a dala tak najevo svou úlevu, kterou pociťuji. „Jsi v pořádku?“ Vydechnu, jako kdybych až doteď dech zadržovala a zběžně přitom přejedu jeho tělo pohledem, hledajíc jakékoliv známky šrámů. „Můžu… můžu ti nějak pomoci?“ Vím, že bych pro něj udělala cokoliv. Že i kdyby se plnou vahou opřel o modřinu na mém břiše, neucuknu ani o centimetr. Protože ať už je pravda cokoliv z toho, co se o něm šušká, nikdy nebudu chtít, aby se mu něco stalo. Vždycky budu myslet jenom na jeho dobro. |
| |||
Jezero > OšetřovnaPondělí, 13. záříMaureen, Richard + označeníZírám na hladinu, na ten chaos kolem. Na břehu nejsou všichni a ti, co ano, vypadají naprosto vyčerpaně. Nemám stání. Nervózně přešlapuji z jedné nohy na druhou. Představa, že by další z našich spolužáků umřel jen týden po tom, co jsme pochovali Monroe, je více než znepokojivá. Profesorka se ujala své role a snažila se pomáhat. Vytáhla hůlku, ale já už se nedívala, abych zjistila, jak velký efekt její kouzlo mělo. Mou pozornost přitáhne rozechvělý hlas, kterým mi Rottová děkuje za záchranu. Otočím se k ní a zhrozím se. Je bledá jak stěna. Pomalu splývá s šedými kameny, na kterých sedí. Oči má opuchlé, červené a neustále plné vody. Klepe se jako osika, což určitě nebude jenom z chladu. A pro větší efekt je celá zmáčená v krvi, která se jí řine z nosu a přes bradu, krk a prsty se jí stéká až na oblečení. Snaží se ode mě odvrátit, za což jsem opravdu vděčná, ale je to trochu zbytečné. Udělá se mi mdlo. Musím odvrátit pohled. Nejradši bych jí tady nechala sedět a šla to někam rozchodit. Ale fakt, že to já jsem jí ten nos zlomila, mi drží nohy na místě, jako kdybych je k těm šutrům měla přikované. „Neděkuj mi. Neudělala bych to, kdyby ses o to sama před tím nepokusila.“ Řeknu tiše, aby to slyšela jen ona. Na tyhle dojemný chvilky nejsem. Nepotřebuju její vděk. Nechci ho. Ne od někoho jako je ona. Nebýt toho, že se mě před tím sama pokusila z vody vytáhnout, určitě bych jí tam nechala. Ovšem její vzlyky mi neskutečně lezou na nervy. „Kde máš oblečení?“ zeptám se jí chladně a počkám, až mi odpoví. Dojdu jí pro něj a zhluboka se nadechnu, než se na ní podívám, abych jí košili vrazila do zakrvácených rukou. „Přikryj si to tímhle. Vypadáš jako kdyby si ty ďasovce jedla.“ Jakmile mi ta alarmující rudá alespoň z části zmizí z očí, přestanou se mi tak nekontrolovatelně třást ruce. „A přestaň řvát.“ Napomenu jí přísně a nadechnu se, abych jí k tomu ještě něco dodala. Vím, že je nejspíš v šoku. Sama jsem se nemohla zbavit toho hlubokého strachu, kterým jsem si procházela, když jsem si pod tou vodou myslela, že tam umřu. Nemohla jsem se zbavit toho nutkání utéct od té krve. Chtělo se mi křičet nebo se tu rozbrečet jako malé dítě. Rozhodla jsem se ale zachovat klid a prostě to překousnout. Jen klid Christino, tohle zvládneš. Než stihnu ale něco dalšího dodat, přijde vlna. Pár vteřin mi trvá, než, se vzpamatuji a dostanu svou osobu opět z vody, do které mě spláchla. S pohledem upřeným na chapadla přemýšlím, jak moc špatně celý tenhle den začal. To už ale jedno z chapadel pustilo na zem Richarda. Bez přemýšlení vyrazím za ním, ignorujíc pocit úlevy z toho, že je na živu. Neumím si představit, jaké peklo by jeho otec škole udělal. Nebo mně. Vypadá při vědomí a chrchlá vodu. Bude v pohodě. Až mě překvapuje, že má tak tuhý kořínek. „My z temnoty přijdeme, my se znovuzrodíme, my sebe ochráníme.“ Zarecituji mu jejich rodinné heslo, které mi vždycky přišlo spíš jako reklama na zbraně hromadného ničení. Sehnu se k němu, abych mu pomohla se posadit, a jemně ho poplácám po zádech, aby z plic dostal všechnu přebytečnou vodu. „Musím uznat, že tys tomu sloganu právě dodal zcela nový rozměr, Richarde.“ Jen koutkem oka zahlédnu, že kraken vyvrhl na břeh i zbytek našich spolužáků. Ne všichni měli očividně takové štěstí jako Richard. Na chvilku se zarazím, abych se podívala, jak profesorka a Helen bojují o záchranu dvou životů. A úspěšně. Její kroky zamíří k Richardovi a já se automaticky zvednu, abych jí udělala místo. Jen na ní mírně kývnu. Profesorka zahlásila konec hodiny a zraněným přesun na ošetřovnu. Nebudu lhát. Nějakou mastičku na všechny ty kousance bych uvítala. A dezinfekci. Nerada bych, aby to zanechalo jizvy. Automaticky sáhnu po hůlce, abych se usušila, ale žádnou nenajdu. Zatnu zuby, když mi dojde, že jsem jí tam ztratila. Budu si muset pořídit novou. Naprosto zbytečné výdaje. S klidným výrazem si oblečení natáhnu na mokré tělo a plavky, přičemž si všimnu, že Rottová, místo toho, aby se zvedla a dopravila se na ošetřovnu, zůstává sedět. Zamračím se. Tohle už není můj problém. Tohle už není můj problém. „Měla bys nechat zdravotnici, aby se ti na to podívala.“ Řeknu klidně, než sama vykročím za profesorkou směrem na ošetřovnu. Udělám pár kroků, ale nakonec se stejně zastavím a velmi pomalu se nadechnu, abych stejně klidně zase vydechla. Má tu spoustu spolužáků, kteří jí pomůžou. Co na tom, že jsem to byla já, kdo jí ten nos zlomil. Třeba na to zapomene a nebude z toho dělat problémy. Není důvod mít výčitky svědomí. Přece jsem nevěděla, že je za mnou. Je to vlastně její chyba. V takové situaci by napadlo jenom idiota, aby se přibližoval zezadu. Prudce se otočím, vrátím se k Rottové a popadnu jí za ramena, abych jí postavila na nohy. „Jdeme.“ Zavelím nekompromisně. A aniž bych jí dala prostor pro odpověď, vedu jí za profesorkou na ošetřovnu, kam vejdu hned po jejím zaklepání. Celou dobu sotva dýchám. Nemluvím. Mám pocit, že můj žaludek by nemusel zvládnout pokusy o konverzaci. Jen ať na mě těma zakrvácenýma rukama nesahá. |
| |||
Jezero Natahuji ruce po zápolící Christině a v mysli se modlím, aby všechno vyšlo. Milá nešikovnosti, dej si kafe prosím, potřebuju zachránit jeden nevinný život, který jsem právě kvůli tobě ohrozila, díky. Chvilku mi trvá, než jsem schopná popadnout její ruku vzhledem k tomu, jak sebou mrská. Ale nakonec se povedlo a já mám v tu chvíli fakt radost. Protože teď už zbývá jenom vyhrát souboj s ďasovci a vytáhnout ji nahoru. Jsem skoro v půlce! Chyba lávky - dřív, než se stihnu vůbec jenom zaradovat, že má záchranná mise prozatím vychází na výbornou, schytám pořádnou ďahu do nosu. A Christininým loktem k tomu. Zatnu zuby a stojí mě opravdu hodně sil, abych nevykřikla bolestí – nemůžu se připravit o blahodárný kyslík jako minule. Kolem mé hlavy se začne téměř okamžitě vznášet načervenalý obláček a před očima vidím hvězdičky. Jsem zmatená, nos mám v jednom ohni a vůbec nemám ponětí, kde se nacházím. Pouštím Christininu ruku a snažím se alespoň nějakým způsobem vzpamatovat. Ustavičné mrkání nepomáhá, slzy se mísí s jezerní vodou, oběma rukama se držím poraněné místo a jenom matně zaregistruji, že se mi po noze už zase něco sápe. Odkdy mají malý chobotnice úchylku na vychrtliny?! Sotva zaregistruju mihnout se blonďaté vlasy, které nejsou moje. Zamžourám směrem k tomu místo, to už ale Christina vyplavává směrem nahoru. Ani se nesnažím chňapat po její ruce, protože než se naděju, jsou už dávno pryč. Nechce se mi věřit, že by mě tu nechala. To by přeci neudělala! Nemáme se Zmijozelem zrovna excelentní vztahy, ale to mě tu vážně nechá umřít?! Nechci propadat panice, vím, že to ničemu nepomůže. Ale Christina společně s blonďatou dívkou se vzdalovala čím dál víc a já se potápěla čím dál tím hlouběji. Suďte mě, zpanikařila jsem. Chtělo se mi za ní zakřičet, naštěstí jsem si včas uvědomila, že to pod hladinou není úplně nejchytřejší nápad. Bezmocně sebou škubnu, ale celé mé nohy byly opět pokryty těmi chapadlovci a já byla moc vysílená na to, abych s nimi zápasila. I tak jsem sebou zazmítala ještě několikrát, než jsem svoje snažení shledala jako absolutně bezúčelné. A tak se nechávám dál stahovat hlouběji a hlouběji. Nevím, co je horší. Jestli pulzující bolest, která mi od nosu prostupuje celým obličejem. Pálící plíce, které se čím dál silněji dožadují nějakého kyslíku. Svalové křeče, které začínají pohlcovat celé mé tělo. Nechtěla jsem takhle skončit. Dojet na takovou prkotinu, na svou nepozornost! Proboha nenechte mě tady umřít, za všechno na světě vás prosím, NENECHTE MĚ TU UMŘÍT! Nenatropila jsem ještě dost skopičin. Počet rozbitých kolen na mém kontě je moc malý. Ještě jsem neudělala nic, čím bych všem dokázala, že na tuhle školu mám. PANEBOŽE JSEM MOC MLADÁ! A nechci umřít v rukou malých hnusných chobotnic sakra, sakra, sakra! Když už se mé myšlenky začínaly obracet směrem k tátovi a jak ho tady vlastně nemůžu nechat samotného, byla jsem smířená s tím, že je konec. Moje chuť bojovat se vytratila, už jsem ani nevěděla, co mě bolí nejvíc. Proč mám bojovat? Jediný, kdo ví, že jsem tady odplaval a já se převaze ďasovců sotva vyrvu. A zrovna v tu chvíli, když už jsem se loučila v duchu se všemi, které miluju, mě někdo popadne za ruku. Omráčeně vzhlédnu vzhůru, vidím už ale jenom rozmazané obrysy a proto udělám sotva pár kopů nohou, abych dotyčnému pomohla. Čím blíž je hladina, tím víc mám pocit, že už to prostě nevydržím. Celé hrdlo mám v plamenech, svaly mě štípou, jako kdyby je někdo polil kyselinou. Světlo. Vzduch. Jako šílená začnu lapat po té blahodárné věci. Návrat kyslíku je snad ještě bolestnější proces, než jeho ztrácení. O slovo se hlásí i nos, u kterého mám značné obavy, že je zlomený. Do pusy se mi dostává železitá pachuť. Prskám kolem sebe vodu smíšenou s krví. Nemůžu uvěřit, že jsem málem umřela. Nemůžu uvěřit, že jsem se málem utopila! Celé tělo se začne třást jako v horečce a já jenom omámeně otočím hlavu za hlasem. Byla to Christina. Byla jsem tak šťastná, že ji vidím. „J-Jasně.“ Zachraptím, ale samotný můj hlas jasně dával najevo, že nic z toho rozhodně v pořádku nebylo. Nohama jsem kopala jenom silou vůle a každou chvíli se má hlava dostala po nos pod vodu. Na jednu stranu byla studená voda chlácholivá k mému zraněnému místu, na tu druhou se pod námi stále pohybovali ďasovci a já byla padesát metrů od břehu. Prkotina, řekla bych předtím, nepřekonatelná dálka, říkám teď. Proto mi ani náhodou není jasné, jak jsem se dostala na břeh. Rozhodně na tom měla velké zásluhy Christina, která mě celou dobu podpírala, posledních pár metrů snad už i dokonce táhla. Na břeh se skoro doplazím a s nohama ještě stále ve vodě se svalím na bok. Z hrdla se mi valí další voda, po obličeji a krku mi stékají pramínky krve. Po chvilce rozdýchávání a překonávání sebe sama, že to fakt tak nebolí a že se zvládnu zvednout, se opřu o lokty a sleduji celou tu scenérie. Ječící, panikařící, zranění spolužáci. Všude chaos. Ležela jsem tam a sledovala ten pohled, okolní zvuky jako kdyby byly všechny ode mě vzdáleny na několik metrů. Sledovala jsem celou tu spoušť a dokázala myslet jenom na to, že tohle celé je jenom a jenom moje vina. Proboha živého. Ohrozila jsem všechny! Viděla jsem Eriku se zraněnou nohou, sledovala jsem Christinu, která na mě zírala, jako kdybych byla duch. Několik spolužáků se ještě pořád topilo, ale já neměla sílu udělat jediný rychlejší pohyb. Na kraji samotného břehu se nakonec s námahou posadím, přitáhnu si kolena k bradě a jednou rukou si zakryji ústa a nos, abych tím alespoň zpomalila tok krve. I tak mi rubínová tekutina protéká skrz prsty a máčí mi můj plavecký úbor, což je mi absolutně jedno. Po tomhle dost pochybuju, že se do něj ještě někdy obléknu. Sleduji celý ten obraz, trestajíc tím tak samu sebe. Z očí se mi volně začnou hrnout slzy. Byla jsem vyřízená, absolutně. A to jak po fyzické, tak především po té psychické. Málem jsem přišla o život, ohrozila jsem všechny ostatní a nikdo neví, kolik jich na dně zůstane. Hrozně jsem se tam bála. Strašně jsem se bála, že umřu. Celé mé tělo se třese jako v záchvatu, plíce mě při každém nádechu bolí a já mám pocit, že nejsem schopná jediného pohybu. Svaly, nezvyklé na námahu, v šoku z nedostatku kyslíku zatuhly takovým stylem, že mě i pohnutí malíčku bolelo, jako kdyby se mi ho někdo snažil odštípnout. A do toho ten pohled na všechnu tu zkázu. „Díky.“ Prohodím směrem k Christině a schválně obličejem odvrátím co nejdál od ní, aby mě neviděla. Něco mi říká, že se při pohledu na mě necítí zrovna komfortně a já neměla nejmenší ponětí, jak teď asi můžu vypadat. Se zlomeným nosem a crčící krví z něj to ale asi nebude zrovna na fotečku za rámeček. „Zachránila jsi mi život.“ Z očí mi vytrysknou další slzy, což mě donutí hlavu odvrátit ještě o něco víc. Na její otázky ohledně jejích spolukolejníků nejsem schopná odpovědět. Sama nevidím nikoho z Mrzimoru a to mě dohání do stádia hysterie, kdy jenom sedím na břehu, zakrývám si rukou krvácející nos a do toho se mi z očí hrnou salvy slz. Za tohle všechno můžu já, tohle všechno je moje vina. Lítá mi neustále hlavou a já se nejsem schopná s tou myšlenkou vyrovnat. Nedokážu se přesvědčit o jediném důvodu, proč by mi tohle měl někdo prominout. Moje nešikovnost normálně ohrožuje převážně jenom mou osobu. Občas dostane nevinnou ránu nějaký spolužák, ale tohle? Jak jenom se vyrovnám s tím, jestli kvůli mně někdo umře? A pak přijdou ty chapadla. Další chapadla, tentokrát se ale zdá, že jsou na naší straně a dostanou na hladinu všechny, kteří do teď byli nezvěstní. Dobrá zpráva je, že kvůli mně nikdo neumřel. Ta špatná je, že jsem zodpovědná za psychickou újmu snad všech svých spolužáku a fyzickou většiny. Takže suma sumárum po tom, co jsem se musela porvat s vlnou, aby mě nevzala zpátky do jezera, se usadím do stejné polohy a pozoruji ostatní, přičemž se mi v očích rojí stále nové slzičky. Sleduji oživeného Felixe a toho nového Zmijozela a mám co dělat, abych hanbou neodvrátila zrak. To kvůli mně málem umřeli. Jak jenom se jim po tomhle můžu podívat do očí? Jakmile jsou všichni jakž takž stabilizovaní, začne se Hoochová shánět po zraněných. Zavadila i o mou osobu, dokonce ke mně přistoupila. Sklopila jsem oči a čekala, co přijde. Doufala jsem v cokoliv. V jekot, v nadávky, ve strhávání bodů. Chtěla jsem, aby mi to dala za vinu a aby mi řekla, že jsem fakt pitomá, neukázněná a že bych se za sebe měla stydět. Ale nic z toho nepřišlo. Podívala se na mě, jemným, chlácholivým hlasem mi řekla, že s ní mám jít na ošetřovnu a to bylo všechno. Její tolerance a milé chování mě vtahovaly do pocitů viny a deprese o to hlouběji. Už ani nevím, jestli jsem začala plakat znovu, nebo jsem nepřestala. Jenom jsem tam tak seděla, na výzvu Hoochový nereagovala a pohledem hledala svoje spolužáky, především ty z Mrzimoru. Zdálo se, že nikdo nepřišel k nějaké znatelnější újmě, což bylo alespoň slabou útěchou. Podle pálení svalů mi bylo jasné, že sama v nynější chvíli moc daleko nedojdu. Vždyť i Christina mě musela přes jezero skoro táhnout. Kdo ale jsem, abych po někom žádala pomoc? Bylo by jenom spravedlivé, kdyby mě tu nechali a já bych to přijala, možná i s vděkem, protože to moje vina byla a tohle jejich milé chování mě nutilo se cítit o to hůř. Jenom si chvilku odpočinu. Pomyslím si a vyplivnu do trávy krev, která se mi tam dostala ze stále tekoucího, byť už slabšího pramínku krve. Na ošetřovně teď stejně bude nátřesk, takže jestli sedím tady nebo tam už je docela jedno. Možná bych se tomu normálně zasmála. Tedy alespoň bych se tu pulzující bolest prostupující do celého obličeje snažila odvrátit nějakým vtipem, hrajícím si na hororového masového vraha. Prohodila nějakou poznámku o chobotnicích a byla šťastná za heppáč. To bych ovšem nesměla být za tohle všechno zodpovědná. |
| |||
|
| |||
Jezero Pondělí, 13. září Diana Nesmírně se mi ulevilo, když nám paní profesorka nabídla něco na zahřátí. I když ta rostlinka vypadala zvláštně. Brali jsme to vůbec? Spousta lidí vypadala, že jim správná odpověď naskakuje, tak možná ano. Budu si to muset – škyt – zapamatovat! Dobrá zpráva ale byla, že to skutečně pomohlo! Voda kolem mě mi přišla studená méně a méně, tak jsem nakonec hupsla dovnitř a zkusila zabrat, jestli ta přímá úměra skutečně zabírá. Vlastně to nakonec vypadá jako fajn hodina, zaplaveme si, někteří dokonce závod. Fandila jsem hlavně modrým spolužákům, tušila jsem, že by z toho mol kápnout nějaký bod. A Becca nám opravdu aspoň pět vybojovala! Sice jsme pořád poslední, ale každej bod dobrej. Za druhou bójku se mi nějak nechtělo, nevím proč. Snad divný pocit z toho, co všechno se v jezeře nachází. To si radši dám víc menších koleček! A to není špatný nápad, tak si hezky plavu, v klidu a vlastním tempem. Jsem zrovna nedaleko břehu, když uslyším křik. Křik?! Co se děje?! zmateně se otáčím a zděšeně zírám, jak mi spolužáci mizí pod hladinou. “Ale!“ vyhrknu a hledám Runu a Felixe. Runa je mimo nebezpečí, ale Felixe nevidím. Vlastně skoro nikoho! Jenom Cayluse. Zrovna on mi je teď- páni! Už ho taky něco táhne pryč! Co to je?! Odpověď mi přišla o vteřinku později, když mi na hlavu zaútočil ďasovec! “Áááá!“ Tak jsem se lekla, že jsem na chvíli zajela pod vodu a lokla si. To… zvíře mi rve vlasy. Moje vlasy! Pusť! Vlastně nevím, co dřív, když držím jeho, bolí to míň. Když se budu snažit si vylovit hůlku, co když mě mezitím skalpuje?! Ale nic jiného mi asi nezbylo, tak zatnu zuby, ulevím si nadávkou na kolem plavajícího Cayluse a jdu pro hůlku! Nakonec to bylo lehčí, než jsem myslela a i kouzlo (7) mělo úspěch. Ta bestie pustila! Uch, to by bylo! Napadlo mě jít pomoct ostatním, ale paní profesorka už nás hnala z vody, určitě má nějaký plán! Tak se začnu plácat ke břehu. Tam vyčerpaně po čtyřech vylezu na břeh, hrcnu sebou co nejdál od vody a užasle zírám na obří chapadlo, které vytahuje spolužáky z vody! A všechny! Uf… Všichni vypadají živě. Já se sice netopila, ale hlava mi pořád nějak nechtěla naskočit, dostala zabrat. Ani nechci vědět, o kolik vlasů jsem přišla! Byla jsem tak mimo, že jsem si Diany všimla, až když promluvila. “Cože?“ otočím se na ni. No, neposlouchala jsem. O čem to ale mluví? Chvíli na ni zírám, jaký napětí? Až po chvilce mi docvakne, že asi mluví o mých vlasech. To je to tak zlý? Jaj… “To víš, nabila mě ta tvoje rozcvička,“ odpovím s drobným úšklebkem a s nemalými obavami si sahám do trčících vlasů. Jaj! “Náhodou tady někde nemáš hřeben, co? Nebo aspoň gumičku navíc, ta moje se asi líbila jednomu ďasovci, tak mám nejspíš smůlu.“ |
| |||
JezeroCass, Bladgen, Hoochová, Tristan, spolužáci Ještě před vypuknutím tělocvikového šílenství si povídám s Cass, která odmítne můj návrh na soutěž v pojídání té jednorožčí mňamky z Medového ráje. Už už ji chci přemlouvat, když mi vykouzlí na tváři úsměv její pochvala za práci, provedenou na jejích, mých i Runiných nehtech. “Díky! Jasně, že musíme, bylo to úplně super.” A pak už tělocvik. Rozcvička, běhání. Nakonec se jen rozvaluji na zemi. Vůbec se nechci zvedat a i když se brzy vyhrabu na nohy, abych se rozdělil s ostatními do trojic a pokračoval v trápení svého na takové zacházení nezvyklého těla, netrvá mi dlouho dospět k rozhodnutí, že jsem měl zůstat ležet. Hoochová nás pošle hrát baseball. Jsem v týmu se Seymourem a Rorym a už předem se trochu děsím. Ne, že bych byl vyloženě nemehlo, ale nedělá mi dobře ten pocit, že po sobě budeme vrhat míčky a odpalovat je… kamsi. Z obav před takovými sporty jsem koneckonců nikdy nezkoušel hrát famfrpál… spousta věcí, co vás mohou zasáhnout (a to hraní za každého počasí k tomu!) Rory není úplně dobrý nadhazovač, ale jinak mi přijde, že mu to jde. Zato já jsem katastrofa, jen se štěstím nikoho netrefím. Během tohohle sportu schytá Helen ránu do břicha, což zachytím jen koutkem oka a otřesu se. Chuděrka, snad je v pořádku. Acai se brzy nabídne, že ji odvede na ošetřovnu, to je dobře. Desetiminutovou přestávku zase strávím ležením. Nejlepší aktivita pro tělocvik… a pak se neochotně musím znovu zvednout. Svléknu se do plavek a přejedu si rukama po pažích hned potom, co přejdu blízko jezera. Najednou mi už myšlenka na plavání nepřijde tak veselá, když je mi v plavkách zima, rozdýchávám se a Hoochová k nám zase mluví. Ani nelovím v paměti po správné odpovědi, dojdu si pak vzít jeden lístek a rozžvýkám ho bez protestů. Fujky. Fujky, fujky, fujky! To bude chtít spoustu sladkostí na zajedení, hned po tělocviku. Alespoň neškytám, ale jak se pod tou chutí ošívám, skoro to tak vypadá. Jen bez zvuků. Okolo se spolužáci postupně prudčeji i pomaleji odhodlávají do vody. Rozhlédnu se, na někom, především z klučičí části, se zdržím trochu déle. Chudák Tristan chytil kousek ode mě škytavku. Pohled mi padne i na nové hádě, pousměji se k němu… a zachytím i jeho pohled, takže pak se zazubím ještě víc… než se s prudkým nádechem se vydám k vodě. Teď už to nevzdám, když jsem se doplahočil až sem! Hůlka zůstane s oblečením na břehu. Plavat umím dobře, ale nejdřív se mi ani nechce kamkoliv za první bójku. Jenže voda mě osvěží, vžene do mě trochu více energie a tak s velkýma očima plavu i k druhé. Rychlost ale ztratím už u první a pak… nestihnu ani křiknout nahlas, na rozdíl od některých a najednou mě něco prudce strhne pod hladinu. Vylekaně lapnu po dechu, ale příliš pozdě a v panice začnu okolo házet rukama. Nemůžu ani přemýšlet, vytřeštěnýma očima vidím ve špinavé jezerní vodě ďasovce, kopu nohama, máchám, ale jediný efekt, kterého dosáhnu… je, že když se ke mě dostane statečný skoro zachránce a bodne ďasovce, pokopu ho a stáhnu s sebou. Stvoření nás tahají níž, kolem mě jsou náhle řasy, zamotávají se mi do nich ruce, kterými zoufale mlátím oko. Nejsem vůbec schopný uvažovat, v hrudi mě bolí a pak zoufale otevřu pusu. Ale naberu do ní jen vodu, ještě zahlédnu jakýsi rozmazaný obraz podivné bytosti... a za chvíli už je jen tma. Na břehu Prudce rozevřu oči, škubnu sebou a rozkuckám se. Rozeznám nad sebou Hoochovou, převalím se na bok zády k ní… dávivými zvuky s hlavou sklopenou k zemi prskám vodu, zoufale lapám po dechu. Co to bylo! V příští vteřině na mě dolehne všechno, co se stalo. Ani nevnímám, jak přesně a do detailů na tom jsou mé nohy po setkání se s ďasovci a řasami, nic hezkého to asi nebude, rudé pruhy mě jistě neminuly. Vím jen, že to bolí a doléhá to na mě spolu s hrůzou toho zážitku. Není to poprvé, co se mi ve škole něco stalo, ale takhle strašlivého ještě ne. Obvykle, když mě něco trápí, přes úsměvy to na mě ani není poznat. Nechci dávat najevo před ostatními, že mi něco je… (I když, když se zraním, tak se k někomu stulím a na zranění se nedokážu ani podívat.) Teď... na nějaké zakrývání toho, jak se cítím, ani nepomyslím a eelé mě to převálcuje. Přemáhá mě prožitý děs a sotva se dokážu pořádně nadechnout, se vzlykem schovám si tváře do dlaní. Ten strach a bolest chce ven a zrovna tím nejpotupnějším způsobem, i když na stud mi nezbývá ani nejmenší místečko, když se mi slzy na tváři promíchají s vodou z jezera. Nevnímám, kdo všechno kolem mě stojí, ani Tristana, ani slova Hoochové. Třesu se a jímá mě opožděná hrůza tak, že ani po nikom z nich nechňápnu, i když bych se rád u někoho schoval. Prostě se křečovitě choulím do sebe a vzlykám, podle vydatného pláče to nevypadá, že bych se v nejbližší chvíli měl uklidnit. |
doba vygenerování stránky: 1.0488309860229 sekund