| |||
Jezero part 2 Huahahaha 13. září Ještě předtím, co na jezeře zavládne chaos, stihne Hoochová pogratulovat vítězům a rozdat body. Nicméně hned, jakmile celá událost vypukne, přiloží si ke krku hůlku a velice hlasitě, tak hlasitě, že to půjde slyšet pravděpodobně i ve stájích, zavelí: ,,VŠICHNI OKAMŽITĚ VEN Z VODY! Z VODY!" Poté chytne za ruku Rebeccu, kterou zrovna jeden z ďasovců chytl za nohu a na poslední chvíli ji vytáhne z vody ven. Rebecca momentálně visí ve vzduchu a Hoochová s ní přeletí na břeh, kde seskočí z koštěte a namíří hůlkou na Jezero. Z té začne proudit oslnivé, modré světlo, které se začne rozprostírat na hladině a mezitím křikne na ty na břehu, aby pomáhali ostatním vylézat z vody. Oslnivé světlo, některé z ďasovců skutečně odpudí, ale někteří z nich, převážně ti, kteří už svou kořist mají se jen tak snadno nedají. Nikdo další už pod vodu stahován není, proto ti, kterých si ďasovci nestihli všimnout, mohou rychle plavat na mělčinu. Bohužel ti, kteří takové štěstí neměli a jsou stále pod hladinou jsou stahováni čím dál hlouběji. Ďasovci se jim sesypou na nohy a táhnou je dolů. Brzy se jim hladina ztrácí z očí a naopak je šlehají jezerní řasy. Speciálně Felix s Blagdanem jsou protáhnuti hustý porostem vysokých řas. Ďasovci je stáhnou dál než ostatní. Mohou vidět mihnutí mnohem větší bytosti kolem nich. Ještě před tím, než oba ztratí vědomí - uvidí před sebou rozmazané stvoření. Mezitím na mělčině Hoochová přestává kouzlit ochranná kouzla a rychlostí se brodí mělčinou do vody za svými potopenými studenty. Nestihne se ani řádně dostat pod hladinu, když celý břeh spláchne obrovská vlna a ty, kteří leží na jejím kraji spláchne zpátky do vody. Následně z vody vyšlehne gigantické chapadlo. Mnohem větší, než byla chapadýlka ďasovců. Ti více pozorní si mohou všimnout, že chapadlo na jeho konci něco svírá. Vypadá to jako lidská postava. Obrovské chapadlo se přiblíží ke břehu a položí na zem Richarda, který okamžitě, jak dopadne na kamení vyplivne z plic vodu. Další chapadlo se vynoří z vody a tentokrát drží Alastora. A zatím, co se chapadlo po zemi stáhne zase zpátky do vody, se vynořují další s dalšími studenty. Jedno z chapadel, které právě na mělčinu vyhodilo bezvládné tělo Blagdena, se stáhne zpátky do vody a jeho koncem jemně postrčí Wolframa na břeh. Brzy jsou z vody vyndáni všichni ze studentů, kteří se plavání zúčastnili a hladina rozvlněného jezera se zase uklidní. |
| |||
Z tělocviku na ošetřovnuJordyn, zdravotnice Když mi nabídla pomoc holka, jejíž jméno jsem se nijak nesnažil za ty roky nějak zjistit, trošku jsem se zastyděl. Nemám se sice proč stydět, ale tělo má zvláštní reakce. Vypadala, že ji doopravdy zajímá, jestli se mi něco nestalo. Proč jsem nedostal nějakou mrchu, které bych mohl v polovině cesty říct, ať jde kydat hnůj a já to zvládnu dojít sám? V Mrzimoru je jich několik. Nemají mě rády, protože je nemám rád já. "Díky" Zamumlám, jen aby se neřeklo, když se mi bude snažit pomoct na nohy. Proč mi nešel pomoct kluk? Bylo by to o hodně jednodušší, než vysvětlovat pilné spolužačce, že s kotníkem nic nemám. Nadechnu se a pokusím se o úsměv, když se snažím přijít na odpověď k její otázce. "Mám v kotníku slabé vazy a jenom jsem poskočil a blbě dopadl na nohu," spokojený se svým výkonem jsem ještě vykouzlil smutný úsměv a po krátkém přemýšlení jsem dodal třešničku na dort: "Tohle se stává často, pomáhá tomu pomalu to rozchodit. Většina lidí nad tím obrací oči v sloup, tak jsem řekl, že potřebuju na ošetřovnu, je to dost daleko na to, abych to pomalu rozchodil a nemusel ošetřovatelku nijak rušit..." Ok, tohle ani mně nezní věrohodně, nevadí, prostě se nějak vymluvím až na ošetřovně. "Radši tam za ní běžme, ať se mi, nedej Bože, něco nestane..." Teď je skvělá příležitost popřát mi upřímnou soustrast, přátelé, jdu na smrt. "Jo, chudák Rory, jste dobří kamarádi?" Zeptám se. Zajímá mě to, ale taky chci vědět, jak jí Rory říká, z toho bych pak dokázal odvodit jméno té milé dívky. "Už to moc nebolí..." Neobrátíme se? ...Ne? ...Nevadí... Možná trošku. Trošku víc. Vždyť už jsme u dveří! Nádech. Výdech. To tam ty dvě holky nemohly zůstat trošku déle? Co mám dělat? Zachovám klid. "Zdravím" Ani jsem se nepokoušel o úsměv, nebylo čas na další herecké vystoupení. "Ehm..." Otočil jsem se k té holce, aby věděla, že mluvím k ní i pokud ji nebudu oslovovat. "Děkuji za doprovod, odtud to zvládnu sám." Nechtěl jsem, aby věděla, že jsem celou dobu lhal, chtěl jsem mít alespoň jednu kamarádku... |
| |||
Pondělí, 13. září Černé jezero No fuj! ♠ Sin a ti ostatní 'Ehh...' nedůvěřivě se zaksichtím, když zjistím, že Hochoová to s tím jezerem myslí vážně. Nechápu, na co jako myslí. Nebo jestli vůbec myslí. Třeba jí ruplo v bedně. Nakonec se však zlomyslně ušklíbnu, když vidím, že profesorka vybrala jako první osobu Sin. Náladu mi to stejně moc nezlepšilo. Stále se mi do toho jezera příliš nechtělo, ale vykrucovat se nebudu. Tak jako ostatní jsem si nakonec i já vzal to listí a rozžvýkal to. Z dřívějšího konzumování jsem už věděl, jakou to má valnou chuť, ale stejně mě to v obličeji pokopalo. Co se dá dělat. Studená voda mně obklopila tělo, když jsem konečně vlezl do studené vody a ihned se potopil. Že by ta suchá zeleň měla nějaký extra účinek se mi nezdá. Alespoň prozatím. Na situaci mi ulevilo možná tak to, že tu alespoň není Helen. Ještě by se mohla pokusit něco provést za to provokování v jídelně. Zamračeným pohledem jen sleduji, jak se ostatní v té vodě rochní a dokonce si uspořádají nějaké primitivní závody. 'Úžasné...' ironicky si pomyslím. Místo toho, abych se tomu jejich divnému radování věnoval, si jen nejistě poplavávám na hladině s vědomím, že někde pode mnou plave Kraken. I tak se to zdálo zatím v pohodě. Stačilo na to koukat pravděpodobností. Je více než jasné, že by si stejně vybral někoho jiného. „ACH PROBOHA! Něco se mě dotklo!“ uslyším a instinktivně začnu pomalu otáčet hlavou, abych se podíval, kdo to zase ječí za mým uchem. Dřív, než si však stihnu uvědomit, o co jde, mne Sin potopí. Po chvíli s poker facem vyplavu znovu na hladinu a fontánkou vyplivnu vodu. „Jak chceš...“ naznačím jí odvetu a rukou si prohrábnu mokré vlasy dozadu. Škodolibě se ušklíbnu, když už vím, co jí provedu a začnu plavat k ní. Když už jsem skoro u Sin, najednou zmizí pod vodou. Zmateně zamrkám, kampak to asi mohla zmizet. Když ucítím škubnutí na noze, domyslím si to. 'Zas nějaký její fígl, znovu jí už na to neskočím.' pomyslím si, ale stejně se mi silný slizký stisk zdá divný. 'Co to kurva...' rozhodně se to nezdálo, jako by mě pod vodu zatáhla ruka. Zrovna, když pod vodou otevřu oči, abych se podíval, co mě tahá za nohu pod vodu, se mi další ďasovec začne přísavkami na chapadle snažit obmotat tetování. Vytřeštím ve vodě oči a s prudkým kopáním nohy i máváním ruky, v pokusu se té potvory zbavit (4), vydechnu pořádnou porci vzduchu a nalokám se vody. V tu chvíli jsem po dlouhé době ztratil chladnou hlavu. Došlo mi, že mě skutečně pod vodu tahají tak odporně chapadlaté obludy. Už se ani nesnažím vyplavat nad hladinu. Měl jsem více než jasný pocit, že se mě to snaží zabít, proto jsem instinktivně sáhl po krku, nebo co to ty svině mají, toho ďásovce u ruky a vší silou začal agresivně mačkat, zatímco se ten druhý úspěšně držel mé nohy. Nenávistně tisknu zuby a nakonec v rukou ucítím povolení a možná i křupnutí, kdo ví, co to bylo, a z ničeho nic povolí i obluda na noze. Až po hlubokém nádechu na hladině si všimnu Sin plavající ke břehu. Stále v šoku ji pudem sebezáchovy následuji. Na břehu konečně začnu popadat dech. Když vstanu a chystám se opřít o kolena, uvědomím si, že s sebou furt mám toho ďasovce. S naprostou nechutí jej mrsknu o zem a znechucením se ošiju. Skoro se mi nepodařilo odvrátit dávení. „Do prdele s posranými hlavonožci!“ začnu hlasitě nadávat... Tak, jak jsem chtěl, se začnu zapírat rukama o vlastní kolena a s hlubokým vydechováním šokovaně sleduji ležícího ďasovce. |
| |||
JezeroPondělí, 13. záříMaureen, Barbara + označeníMžourala jsem na mraky, šlapala vodu a trpělivě čekala, jaké další pokyny dostaneme od profesorky. Kdo ví, na co čekala. Možná na poslední opozdilce, kteří se účastnili závodu? Bylo mi to jedno. Hlavně, aby se začalo něco dít. Voda se ani nehnula a z plavání na místě mi tělo nepříjemně prochladlo. Má pozornost se upnula na ostatní až ve chvíli, kdy jsem uslyšela výkřik. Podle hlasu to nebyl nikdo jiný než Malfoy se svými přáteli. Pohledem jsem ale zachytila jen jejich hlavy, které zahučely pod vodu, stejně jako pár dalších. Stihla jsem se sotva nadechnout, abych zakřičela, když mě něco chytilo za obě nohy a násilím prudce stáhlo pod vodu. Jako ve zpomaleném filmu zírám na vzdalující se hladinu a chvilku mi trvá, než má mysl zpracuje, co se vlastně děje. Odvrátím pohled a stanu tváří tvář houfu šeredných malých stvoření s chapadly a plnou tlamou vyceněných zubů. Byly všude. Měla jsem je všude. Jeden z nich se mi zběsile snažil vytrhat vlasy, další mi okusoval plavky a já se horečně snažila je od sebe všechny odehnat. Jejich zuby byly jako jehličky, zapichující se mi do kůže a já ani neměla čas na to, abych přemýšlela, jak budu vypadat, až se odtud dostanu. Má mysl se soustředila jen na jednu věc. Servat je ze sebe za každou cenu a dostat se zpět na hladinu. Nedařilo se mi to. (2) Byli neodbytní a kdykoli jsem od sebe jednoho odkopla, vrátil se s posilou. Byli jako kobylky a mně pár vteřin trvalo, než mi došlo, že přesně na to mám u sebe hůlku. Jenže když jsem sáhla po pouzdru, nebyla tam. Pocítila jsem narůstající paniku. Mezi slizkými nazelenalými chapadlovitými tělíčky jsem se zoufale snažila zahlédnout alespoň náznak tmavě červeného zbarvení své hůlky. A když jsem ji spatřila, začala jsem se o ni zuřivě přetahovat. Mít u toho možnost mluvit, určitě bych nevyužila slova vhodná pro dámu. Jenže má zásoba kyslíku nebyla neomezená. Docházel mi dech a ubývaly mi síly. Panika mě pohltila a já naprosto přestala vnímat okolí. Když mě cosi chytilo za ruku, vztekle jsem s ní škubla dozadu. Můj loket ale narazil do něčeho tvrdého. Teprve to mě donutilo otočit hlavu a zaostřit pohled na lidskou tvář. Ovšem první, co jsem viděla, byl rozplývající se obláček krve kolem obličeje Rottové. V úděsu jsem vykřikla, ale pod vodou vyšel můj hlas jako poslední bublinky kyslíku, které jsem měla a ještě jsem se nalokala vody z jezera. Nejspíš se mi snažila pomoct a já jí místo vděku knockoutovala. Její stisk na mé ruce povolil a ďasovci se na ní nahrnuli jako sarančata. Nevěděla jsem, jak dál. Má chvilka nepozornosti mě připravila o šanci získat svou jedinou zbraň zpět. Zoufale jsem sledovala, jak s ní ten malej hajzl plave pryč a mohla jsem za ním jen nadarmo natahovat ruku. Poprvé za hodně dlouhou dobu jsem si přišla opravdu bezradně. Já přece vždycky něco vymyslím. Na všechno mám odpověď a všechno si umím vyřešit. Ale teď? Plíce jsem měla v jednom ohni, jak se beznadějně dožadovala nadechnutí a ačkoli jsem se stále snažila od sebe i od Rottrové ty malé potvory odehnat, mé pohyby se zpomalovaly. Takhle ne. Ne tady. S poslední nadějí se podívám k hladině, kde zahlédnu známou tvář Barbary. Nikdy jsem její obličej neviděla radši. S její pomocí se ďasovců zbavím, ale než se stihnu obrátit k mrzimorce, už mě táhne k hladině. Rukou, za kterou mě do teď Maureen držela, jen nadarmo máchnu ve vodě ve snaze ji zachytit vytáhnout nahoru s sebou. Jakmile se má hlava dostane nad hladinu a já do sebe dostanu potřebný kyslík, zamotá se mi z toho hlava a zuřivě se rozkašlu. „Rottová. Zůstala tam Rottová.“ Snažím se překotně vysvětlit Barbaře, která už ale znovu někam zmizela. Mé naléhání, aby té nebožačce pomohla, tedy neslyšela. To snad… Frustrovaně vzlyknu. Pud sebezáchovy mi velel, abych se urychleně dopravila na břeh, ale svědomí mě táhlo zpátky pod vodu ke spolužačce, která tam zůstala kvůli mně. Tohohle budu litovat. Dvakrát jsem se zhluboka nadechla a na třetí nádech jsem se opět ponořila pod vodu. Překvapilo mě, jak je hluboko. Doplavat k ní nebylo jednoduché, voda mě neustále nadnášela vzhůru a musela jsem vynaložit neskutečné úsilí, abych se k ní dostala. Z posledních sil jsem pak tu holku čapla za loket a vyrvala jí ďasovcům, abych se i s ní mohla vrátit nad hladinu. (9) „V pořádku?“ začala jsem se udýchaně dožadovat jakékoli její reakce, abych se ujistila, že je alespoň při vědomí. Opravdu jsem se snažila ignorovat krev, která jí teď viditelně stékala po rtech a po bradě. Dělaly se mi z toho mžitky před očima. I tak jsem jí ale poskytovala podporu, když jsem nás nasměrovala ke břehu. Padesát metrů. Nikdy mi ta vzdálenost nepřišla delší než v tuhle chvíli. Svaly mě pálily, celé tělo mě bolelo a chtělo se mi brečet při myšlence na to, že mi hůlka byla naprosto k ničemu a ještě jsem o ni přišla. A k tomu ta krev. Když jsme konečně doplavaly na mělčinu, pustila jsem Maureen a sama jsem na břehu padla na všechny čtyři. Na nějaký chlad nebo ostré kameny jsem se vůbec neohlížela, to bylo to poslední, co mě zajímalo. Snažila jsem se uklidnit. Zhluboka jsem dýchala a nutila svoje tělo, aby se přestalo tak nekontrolovatelně třást. To je dobrý. Už je to dobrý. Všechno je dobrý. Po chvilce, která mi přišla jako věčnost, jsem se posadila, abych se mohla rozhlédnout. Kolem dokola to byl chaos. Jeden topící se za druhým. Kdo se netopil, ten se snažil zachraňovat. Instinktivně jsem pohledem začala vyhledávat příslušníky své koleje. Viděla jsem Cayluse, Sinestru a Wolframa. Viděla jsem Barbaru, vytahující Dee. V duchu jsem počítala, zda jsme všichni a někdo nechybí. Jak jsem ale počítala, někdo mi pořád chyběl. Vstala jsem, abych měla lepší rozhled, ale ať jsem se snažila jakkoli, nebyl k nalezení. „Kde je Richard?“ vyhrknu dost nahlas, aby mě slyšeli všichni v mém okolí. „A Blagden?“ |
| |||
Jezero Erika, Ryan, Crabb a ostatní Pondělí 13. září Už už jsem si začínal myslet, že by plavání v jezeře nemuselo být až tak hrozné, jak se zdálo. Že bude vše v pořádku, když tu najednou jsem zahlédl, jak Malfoy a jeho kumpáni plavou za druhou bójku. "Z toho bude zase jednou průser." Ještě nestihnu ani pořádně dokončit myšlenku a už se ozve křik a já vidím Crabba mizet pod hladinou. Jeho hrdinní kamarádi se samozřejmě dají na útěk ke břehu. "Sakra!" Procedím skrze zuby a pak nastane chaos, když spolužáci okolo mě začnou mizet pod hladinou. "Jezerní lidé." Vydechnu překvapeně, úžasle a zároveň zděšeně. Tohle se stát nemělo, ale ten zmatek kolem napovídá tomu, že si s nastálou situací budeme muset poradit. Nemám ani moc čas, nebo myšlenky na to dívat se, co Profesorka Hoochová zrovna dělá. Mé oči prve vyhledají Veriu. Oddechnu si, když vidím, že jsme mezi těmi, co jsou na hladině. Ale například Erika....Ryan a další tolik štěstí nemají. "Plav ke břehu ségra pomoz tam těm, kteří se dostanou na břeh!" Houknu na své dvojče a pak už neváhám na to není opravdu čas. Vyrazím rychlým kraulem kupředu směrem k nejbližší osobě. Tou je Erika, kterou ďasovec drží za nohu, jako nějaký pes. "Zatracené chapadlaté potvory!" Zavrčím a nenapadne mě nic jiného, než prostě tu bestii nakopnout pořádně patou do hlavy (8), srazit jí hlouběji pod hladinu a tím šokem přinutit pustit nohu Eriky, jo asi bude mít má spolužačka nějaké šrámy na noze, ale na druhou stranu lepší pár kousanců, než ďasovec, který vás táhne ke dnu. "Plav ke břehu! Pokud se s tou nohou necítíš, támhle plave moje ségra pomůže ti doženu vás!" Vychrlím na osvobozenou Eriku. Pak se zhluboka nadechnu a potopím se pod hladinu. Voda se za mnou jen zčeří, když začnu kopat nohama, abych se dostal hlouběji a spatřil Ryana, kterého táhne pod hladinu další z ďasovců. Možná by si s ním poradil sám, možná toho kluka nemusím a ještě nedávno jsme se pohádali, jako psi, ale stejně je to můj spolužák a proto vím, že mu musím pomoct. Doplavu, co nejrychleji až k němu a odtrhnu od něj ďasovce, který se ho snažil udržet (9). Začíná to být namáhavé. Každopádně ukážu Ryanovi rukou směrem na hladinu, aby plaval pryč a kdyby úplně nemohl, tak ho popostrčím, abych jeho tělu dodal energii k tomu vyplavat. Pak se zahledím do temných hlubin Černého Jezera a zahlédnu ještě jedno tělo, které nenávratně mizí pod hladinou. Tělo na které nikdo už nemyslí, na které se všichni vybodli ve chvíli, kdy zmizelo pod hladinou....Crabb. "Nemám toho kluka rád, fakt že ne to už i Ryan je lepší, ale nemůžu ho nechat utopit se sakra!" Buší mi v hlavě myšlenky, které už nezmění mé šílené rozhodnutí. Vím, že možná nebudu mít dost kyslíku na to, abych se dostal na hladinu, až ho zachráním, ale stejně vyrazím kupředu, jako by mi šlo o život. Mám pocit, že jednám automaticky, rychleji a přesněji, než jindy. Tahle krizová situace mě přinutila ze sebe vydat maximum. Využiju své nabrané rychlosti a ďasovce, který svírá Crabba, jenž už dle všech známek snad i ztratil vědomí, prostě strhnu a mrštím s ním vodou pryč (9). Vím, že asi připlavou další, co se o nás budou zajímat, ale.... na to není čas myslet. Podeberu svého těžkého spolužáka pod paží a patřičně ho chytnu a začnu kopat nohama ve snaze dostat nás na hladinu. Alespoň na hladinu, pak už se snad najde někdo, kdo pomůže i nám. Třeba nás už nechají ďasovci na pokoji, nebo zasáhne Hoochová, ale nemůžu ho tu nechat....musím zabrat, vydat ze sebe ještě více, než kdykoli předtím....ale stihnu to na hladinu? Nedojde mi kyslík, kterého mám už tak v plicích žalostně málo? Nemyslet na to a prostě plavat, plavat vzhůru! |
| |||
!! Jezero !! Všichni, Alex, Wolfram 13. září, pondělí Christinu jsem už nevnímala, bohužel. Čím blíž bylo jezero, tím větší mi byla zima. A to jsem tam ještě ani nevlezla. I přes to jsem si už barvitě dovedla představit, jaký infarkt mě chytne, až do té vody vlezu. Nad tou představou se automaticky oklepu a obejmu si rukama trup. Postavím se vedle Christiny a netrpělivě pohopsávám na místě, zatímco profesorka mluví. Proboha, to jsou omrzliny? Natáhnu ruku před sebe a zkoumám prsty na rukou, které už skoro ani necítím. Do plavek?! S vytřeštěnými oči se podívám na profesorku, když zaslechnu její poslední slova. Už takhle mám pocit, že mě ovívá studený vítr někde na Mount Everest a ona chce, abych tu byla nahá! Skoro. S drkotajícími zuby se začnu svlékat a přemýšlím, kam mám dát své věci. Mám je házet na zem? Do toho bordelu? Jsem snad nějaké prase? Nakonec vytáhnu hůlku a nechám věci levitovat malý kousek nad zemí. Hůlku posléze vrátím zpátky k věcem, protože si ji přece nebudu brát do vody. Proč bych si ji brala taky že jo. Je tu profesorka, zajisté ví co dělá, takže jezero je naprosto a zcela bezpečné. Jen se zašklebím, když mě profesorka zavolá jako první, abych jedla nějaký list. Ale pokud mě to má skutečně zahřát - k čertu s tím. Rozejdu se za ní, s pokožkou kompletně posetou husí kůží a velice nejistě si od ní převezmu Škytník. Nechápu, proč mě na tu odpornou chuť nepřipravila předem! Znechuceně se ksichtím až do doby, než profesorka zavelí - do vody! Škytník mě sice na chvíli zahřál, ale jakmile jsem palcem u nohy vyzkoušela teplotu jezera, znovu jsem byla na Everestu. Nakonec mě ostatní, kteří do vody lezou taky donutí, že zatnu zuby a do vody vlezu. Okamžitě začnu plavat k první bojce, abych nešlapala vodu na místě a nemrzla úplně. Co jsem komu udělala.. Doplavu i za druhou bojku a zůstanu někde v půlce mezi první a druhou. Vzhledem k tomu, že se k druhé bojce konal závod, kterého jsem neměla nejmenší chuť se účastnit, jsem u cíle nechtěla zavázet. Škytník s pár tempy skutečně začal trochu působit a mně už nebyla tak nesnesitelná zima jako předtím. Dokonce mě znovu přepadla škodolibá nálada, to je dobré znamení. Rozhlédnu se kolem sebe, komu bych mohla provést nějakou lumpárnu, když si všimnu Wolframa plácat se kousek ode mě. Zlomyslně se usměji a obeplavu ho tak, aby mě neviděl. ,,ACH PROBOHA! Něco se mě dotklo!" rozkřičím se a skočím mu na záda, až mu potopím hlavu pod vodu. Pobaveně udělám tempo vzad a čekám až se vynoří. ,,Dobrý, asi se mi to jen zdálo." Zazubím se na něj. Jak ho znám, bude mi to chtít oplatit, jako vždycky všechno. Proto se připravím mu cáknout do obličeje, pokud se přiblíží. Soustředím se na něj, proto si ani nevšimnu, že se něco děje za bojkou. Až když se kolem mě pod vodou něco mihne, lehce znervózním. Doufám, že to byl Daniel. Něco chapadlatě slizkého mě chytne za nohu a stáhne pod hladinu tak rychle, že se nestihnu ani nadechnout. Nemám v plicích skoro vůbec žádný kyslík, proto okamžitě zpanikařím a začnu usilovat o to kopnout do ksichtu tu hnusnou zubatou obludu. (3) Bohužel, jakákoliv snaha je marná. K jedné obludě se přidají i další a mé šance na výhru začínají být mizivé. Navíc, rozpuštěné tmavé vlasy se mi rozprostřely kolem obličeje tak, že vidím úplné hovno. Nevidím ani Alex, cítím akorát, že mě kdosi chytá a táhne nahoru. Jakmile vynořím hlavu nad hladinu, natáhnu vzduch do plic a hlasitě se rozkašlu. ,,Alex!" Vydechnu, šťastná, že ji vidím. Tohle bylo v učebním plánu nebo někdo něco nezvlád?! Vždyť jsem se málem utopila! Periferně vidím víc topících se hlav a hlavně slyším křik a hrozný chaos. Chystám se za Alex rychle plavat ke břehu, když si pod vodou všimnu změti havraních vlasů, zápasících s jedním z ďasovců. Chvíli jsem už myslela, že se prostě vydám ke břehu, když jsem se nakonec znovu potopila pod vodu. Ať mě štval a iritoval jakkoliv, utopit ho nenechám. Alespoň ne, když na tom nebudu mít podíl. S novou dávkou adrenalinu ho drapnu za ruku a tomu malému, otravnému chapadlatému cosi se mi podaří zapíchnout nehet do oka. (8) Odporný pocit, mít prst zabodnutý v divném želé. S námahou vytáhnu Wolfa nad hladinu a s ním nebo bez něj se vydám z posledních sil ke břehu. Na kamenitý břeh se div nedoplazím a naprosto vyřízená se svalím na záda vedle Alex. Zima mi už není ani trochu, za to sotva popadám dech. ,,Musíš - " zadýchaně otočím hlavu k Sanny ,, - chodit víc na sluníčko." okomentuji její albínskou podobu a odhrnu si mokrý pramen vlasů z obličeje. |
| |||
Jezero Pondělí, 13. září Když všichni k jezeru dojdou (tedy, kromě seker a simulantů), maličko se pousměju. Na většině je znát, kterak hrozně moc se do jezera těší. Překvapí mě ovšem profesorka. Po tak rázném rozcvičení jsem ani nečekal, že nám rozdá lístky škytníku, přestože přiznává, že to její nápad nebyl. Lístek si převezmu, rozžvýkám a spolknu, ani já se znechucenému úšklebku neubráním... zatímco se mi tělem rozlévá teplo, teprve rychle vyklouznu z oblečení. Hůlku si ponechám... pro jistotu, a ujistím se, že uzel z dredů pevně drží, aby se nerozvázal ani při namočení. Díky Merlinovi nejsem z těch, kteří po užití byliny začnou tiše poštěkávat kolem. Než profesorka rázně zavelí odebrat se do jezera, přelétnu pohledem po ostatních a pousměju se zlehka. Očima zamyšleně najdu Havraspára, který se na mě minulý týden kdovíproč mile culil při náhodných setkáních na chodbách a v Síni, jako bychom se znali. F... Filip? Hm. To možná bude ono. Myslím. Však jestřábí profesorka je nezmar, a nakonec nezbyde, než do vody vkročit. Popravdě, víc mě znechucuje, jak tmavě a špinavě působí, než bych se obával o teplo. I bez lístku bych se obešel, zase se mi nechce zbytečně upoutávat pozornost házením ramen hned zkraje výuky. Voda je ovšem příjemnější, než bych čekal, ať už za to může škytník či příležitost si opět zaplavat. Dokonce se zúčastním i závodu... kde skončím jako pátý. Meh. Tele, které sejmulo Helen při baseballu, nějakým zázrakem skončí druhé... Na okamžik zalituju, že jsem nepoužil hůlku, přestože by to znamenalo uškodit šanci vlastní koleje na body. Kromě závodu druhá část tělocviku probíhá docela klidně... než někdo od žlutých i od nás vybodne se na zákaz plavby za bójky. A zábava začíná... tedy, jak pro koho. Všimnu si, že onen Havraspár nedaleko ode mě skončil prudce pod vodou, zalomím to tedy pod hladinu a tasím proti ďasovci hůlku... abych si vzápětí uvědomil, že neverbální kouzla nejsou mou silnou stránkou a verbálním zase poněkud nepřeje prostředí. To mě ovšem neodradí... rozmáchnu se hůlkou a zabodnu ji vzteklému tvorovi do oka. Už už chci chňapnout Filipa a vyplavat... nepočítám ovšem s tím, že zpanikařený spolužák zoufale stahuje zpět pod hladinu i mě. Ale do háje... |
| |||
Tělocvik... co se nám trošku zvrtl13. září, pondělí označení Po snídani jsem se ihned vydala na tělocvik. Nečekala jsem na ostatní a až k jezeru jsem šla sama. Brzy jsem se zařadila mezi ostatní spolužáky. Rozcvička byla příjemná, ale tím to skončilo. Byli jsme rozděleni do trojic a měli jsme zkoušet základní prvky mudlovského sportu baseballu. Nadhazování, odpalování a chytání. Musím přiznat, že nejsem nejšikovnější člověk, takže naše skupinka na tom asi nebude úplně nejlépe. Navíc jsem byla přiřazena ke dvěma nebelvírským děvčatům, Lily a Dianě. Doufala jsem, že jim nevadí, že teď budou chvíli cvičit s netalentovaným háďátkem. Vzala jsem si do ruky pálku a na hlavu jsem si nasadila helmu. S mým štěstím budu ráda, že ji na sobě budu mít. Mé odpaly nebyly nejlepší, spoustu z nich jsem naprosto netrefila. Cítila jsem se trapně, tak jsem raději zkusila nadhazovačskou pozici. Ale ani tam se mi příliš nedařilo. Párkrát míček sotva doletěl k pálkařce a párkrát jsem do toho zase dala až moc síly, až jsem přehodila. Když jsem přebírala roli chytačky, doufala jsem, že aspoň tady to bude lepší. A pravda, sice jsem dostala párkrát ne zrovna hezké rány a na těle pak budu mít pár modřin, a pravda, ta helma mi opravdu zachránila obličej, nakonec tohle byla role, do které jsem se dostala asi nejlépe a která mi víceméně i šla (na mé poměry). Nicméně znovu se ukázalo, že na sporty příliš velký talent nejsem. A poté konečně přišla řada na plavání. Důvod, proč jsme se na snídani v plavkách všichni vůbec tahali. Nejprve se mi nechtělo svlékat. Ne kvůli zimě, ta mi nevadí, ale samozřejmě kvůli odhalení svého těla. Museli jsme si vzít bylinky na zahřátí. Málem jsem ji nechtěla sníst, avšak nakonec jsem to udělala. Sice jsem přirozeně trochu... horkokrevnější, asi trocha podpory do té studené vody neuškodí. Po Dracovi jsem jen vrhla pohledem. Sama jsem nezávodila, takže jsem se nikam extra nehnala a měla jsem možnost toho rozmazleného spratka slyšet. Raději jsem pokračovala v cestě k druhé bójce... a pak jsem si toho všimla. Mí spolužáci začali mizet pod hladinou. Stáhl se mi žaludek. Co se to sakra děje? proběhlo mi myslí. Ale nepřemýšlela jsem dlouho. Co nejrychleji jsem se vydala k místu, kde se někteří mí spolužáci potopili. Nadechla jsem se a ponořila jsem se za nimi. Voda byla studená a musela jsem si chvíli zvykat na pohled pod vodou. Všude kolem nás byli ďasovci. To snad ne. Mně se vyhýbali, jiní spolužáci neměli takové štěstí. Jako první si všimnu Chris a okamžitě se za ní vydám. ďasovce, co ji táhl ke dnu. Čapla jsem ho za hlavu a trhla jsem s ní. Když se konečně mé spolužačky pustil, popostrčila jsem ji směrem vzhůru, aby vyplavala na hladinu. Já se pak vydala za ní a dávala jsem pozor, aby proti nám žádní další nevyrazili. (7) Ani jsem nečekala, než něco řekne, rychle jsem se nadechla a zase jsem zmizela pod vodou. Musím pomoct, co nejvíc lidem dokážu. Všimla jsem si blonďatých vlasů vlajících někde pode mnou. Když jsem připlavala k Dee. Pozornost té obludy jsem se snažila upoutat na sebe, aby měla Dee čas vystoupat nahoru. Chvíli jsem se tam s ním prala. Pohyb ve vodě byl těžký a mé rány byly hodně slabé, ale nakonec se mi ho podařilo přeprat. (8) Ani jsem si neuvědomila, že mi začíná docházet vzduch. A málem jsem to na hladinu nestihla. Tenhle souboj vyčerpal docela dost mých sil. Lapala jsem po dechu a přemýšlela jsem, jestli mám ještě někoho zkusit zachránit. Únava na mě však přicházela rychleji, než jsem čekala. Musela jsem se vydat zpátky ke břehu. |
| |||
Baywatch akcia! Primárne Maureen, Siník 13.9. Ani sa s Mau nestihnem poriadne zvítať, iba sa na ňu zazubím počujúc úľavu v jej hlase, ozve sa ten ulízaný pako od zelených. Zamrznem vo vode a otočím sa na neho. Mau môže byť gramblavá a nemotorná a občas smiešna, ale takýto blb jej nadávať nebude. Z ničoho nič sa vo mne vzduje agresivita. Čo si o sebe myslí? Och, Malfoy mal vždy také veľké reči a keď prišlo k činom kňučal ako nakopnuté šteňa. Ja ho prinútim kňučať, to veru áno. Maureen sa nebude brániť, nie je taká, ale ja to teda za ňu urobím veľmi rada. Vystrelím po ňom pohľad čo šlahá blesky a otočím sa telom na neho. Máchnem rukou v prvom tempe, ako som rozhodnutá ísť mu dať výučku, pričom beriem síce v potaz jeho pätolizačov, ale ak budem musieť dať dole všetkých troch, pokojne to urobím. Ja ti ukážem kto tu má tupu hlavu dutú ako... Prekvapene sa zaseknem na mieste, keď Crabb zrazu zmizne pod hladinu, keď sa pohnem asi na dva metre od Maureen. Čo to...čo to bolo? Draco začne kričať, čím ma preberie od prekvapenia a okamžite sa pozriem pod seba, akoby som čakala že aj mňa niečo stiahne. Boli sme v hlbokom jazere. Pod nami mohlo byť hocičo, naozaj hocičo, to bol fakt, ktorý ma až tak netrápil keď som sa zvesela zobrala za Mau. A to hocičo mohlo práve teraz čakať, kedy ma môže chmatnúť a utopiť. Namiesto priamej hrozby na mňa ale vtom začujem svoje meno. Bleskovo sa otočím a vidím už len kruhy na hladine tam, kde bola predtým spolukoľajníčka. Mau! Úplne zabudnem na Slizolinčanov, na strach z tvorov v čiernej vode aj na strach o seba. Zblednem, a to doslova. S návalom adrenalínu a prvotného šoku úplne vynechám tú časť mozgu kdesi na kraji vedomia, ktorá sa zaoberá udržaním mojej premeny a celá sa preformujem do akejsi takmer priesvitnej bytosti, ktorej svietia z tváre len čierne oči. Ani to neregistrujem popri búšiacom srdci a na chvíľu úplne vygumovanej hlavy, v ktorej sa objaví len jedna myšlienka- zachrániť Maureen. Bez väčšieho rozmýšľania sa nadýchnem a okamžite ponorím naspäť pri Mau. Mau. kde si Mau. Stihnem...stihnem to... Mau? Najskôr zbadám hlbočníkov, ktorý sa jej hmýria okolo nôh, a takmer nevnímateľne sa mi uľaví. Žili tu omnoho, omnoho horšie príšery. To stále ale neznamenalo, že sme boli v cajku. Zo všetkých síl kopem a chmatnem kamarátku za ruku, pričom sa snažím nevnímať tlak v hlave. Začnem ju ťahať nahor, zúrivo odháňajúc hlbočníkov, Inštinktívne, akoby za mňa premýšľala a riadila ma moja metamorfmágia sa mi na voľnej ruke aj oboch nohách spevnia, predĺžia nechty do pazúrov a samotné členky a zápestia sa zmenia na ostnaté...čosi. Inokedy by som to možno aj obdivovala, lebo ma nikdy neprestalo prekvapovať čo všetko sa dá so sebou urobiť, teraz som sa snažila iba doškriabať toľko malých otravných tvorov, koľko len šlo. (8) Aaaaah. Hlasno sa nadýchnem, keď sa konečne dostaneme nad hladinu, a sekundu len lapím po dychu. Si..si okej? Spýtam sa jej, ihneď kontrolujúc či neodpadáva alebo niečo podobné. Až potom zaregistrujem chaos, ktorý okolo panoval. Nad hladinou bolo málo...veľmi málo hláv. A už pod vodou, aj keď som to v tom momente nevnímala, som videla hejná hlbočníkov. A mne v hlave zabliká len jedno meno. Sinestra! Nech to prišlo komukoľvek akokoľvek čudné, bola to moja najbližšia osoba. Pre Merlina, veď keď sme u seba prespávali cez letné prázdniny tak som mala pocit, že mám sestru. A práve teraz som tú jej čiernu hlavu nikde... Tam! Neivem, či ju práve stiahli, alebo sa na chvíľu zvládla vynoriť, ale prisahala by som že som ju zbadala. Otočím sa ešte na Maureen. Plávaj k brehu! Hneď som tam! Skríknem, aj keď je pri mne a počuje ma, ale s tým celkovým napätím a chaosom okolo mám proste potrebu kričať. Hneď na to sa vydám k Sin. Začínajú ma páliť pľúca od nedostatku kyslíka v tele, v duchu si nadávam že nemám so sebou prútik, občas vidím hmlisto od vody v očiach, ale nezastavujem sa ani nespomaľujem. V hlave mám jasný cieľ, na nič iné nie je čas myslieť. Potrebujem sa dva krát potopiť, aby som ju našla a bez milosti sa začnem pazúrovitými nechtami oháňať po hlbočníkoch s ktorými zápasí a kopať do nich z celej sily. Normálnou rukou ju pritom schmatnem za pažu nad lakťom a keď sa mi podarí posledného hlbočníka, čo ju drží kopnúť priamo do stredu čela a nechať mu tak štyri krvavé šrámy, začnem ju so zatmievajúcim sa zrakom ťahať nad hladinu. (9) Ani neviem, ako som sa s poslednými plytkými nádychmi dostala k brehu, neviem kedy sme so Sin počas cesty stihli nabrať Wolfa, jediné čo som vnímala bol môj plán - dostať sa so Sin na pevninu. Vyplavená na brehu ležím na chrbte a zhlboka dýcham. V tele mám ešte paniku, obavy či sú ostatní v poriadku, ale po toľkom čase strávenom pod vodou a zbesilým plávaním, pričom mi pomaly mizne adrenalín som proste na svojom fyzickom dne, dokonca ani neregistrujem husiu kožu zo studeného vzduchu či ešte stále premenené divné končatiny a svoj albinistický vzhľad. |
| |||
Jezero Jakmile na mě Alex zavolá, vyděšeně se rozhlédnu kolem sebe. Mám pocit, že se pode mnou něco mihlo. A znovu! Najednou se nemůžu zbavit dojmu, že se pode mnou prohání celé roje čehokoliv, ale dost možná je to jenom moje zblblá hlava, která si teď vymýšlí nemožné. Raději zvednu oči zpátky ke své kamarádce, která se bez jakéhokoliv strachu vydala za mnou. Čím blíž jsem jí byla, tím lépe jsem se cítila i já sama. Když se střetneme, dost se mi uleví. Dvě je vždycky víc, než jedna. “Alex.“ Vydechnu se značnou úlevou a mám co dělat, abych ji neobjala a nepotopila ji tak pod vodu. Jakmile se nacházela v mé blízkosti, připadala jsem si skoro nedotknutelná a mé obavy byly rázem pryč. Protože když tady se mnou byla má Mrzimorská kamarádka, jak by se nám mohlo něco stát? Určitě nemohlo, protože je to prostě frajerka Alex, na kterou si nikdo nedovolí ani zle pohlédnout. Nějaké mořské příšery sotva mají víc odvahy. K mým uším se donese až poznámka Malfoye, kterou se snažím s kamennou tváří přejít, i když jeho označení mé osoby mi zrovna dvakrát nelichotilo. Ovšem je pravda, že z jeho úst na mou hlavu nikdy nevzešlo jediné hezké slovo, takže už bych vlastně měla být zvyklá. Proto jenom v poklidu plavu směrem zpátky k druhé bójce a pak bych ráda doplavala na břeh. Mé svaly začínaly být unavené z toho náhlého výdeje energie, na který normálně nebyly zvyklé. A pak najednou jeden z Malfoyových kumpánů zahučí pod vodu a mně zase přijde, že se pode mnou něco hnulo. Zbrkle se otočím ve vodě kolem dokola, to už mají hlavu pod vodou i zbylí dva z té jejich svaté trojice. “Alex…“ Nejistě se podívám na svoji kamarádku, můj hlas přitom zní, jako kdybych právě zahlédla ducha a nebyla jsem daleko od pravdy, protože jsem byla stoprocentně přesvědčená, že jsem za jejími zády zahlédla chapadlo chobotničky. Dřív, než ji stihnu chytit za ruku, i má hlava skončí pod vodou. Vyděšeně vykřiknu, v polovině svého činu už jsem ale pod hladinou, čímž okamžitě ztrácím veškerý kyslík a můj hlas se s bublavými zvuky ztratí, stejně jako moje hlava. S kukadly dokořán zírám na malé stvořeníčko, které mě za nohu stahuje dolů a tlamičku má přitom plnou malých jehliček. Krve by se v tu chvíli ve mně nedořezalo. Prvotní reakcí bylo mé okamžité ztuhnutí, kdy jsem se nechala stáhnout o slušný kus pod hladinu. Až po chvíli se moje mysl vzpamatuje a pud sebezáchovy začne dávat pokyny. Začnu sebou zuřivě zmítat, ale je mi to k ničemu. Mé nohy už jsou ďasovci doslova oblepené a já jenom zoufale natahuji ruce k hladině a doufám v zázrak. Jako rytíř na bílém koni, jako sluníčko ve tmě, jako paprsek naděje vidím Alexin obličej, jak se přibližuje směrem k mému a jak chňape po mých rukou. Nažene mi to do žil novou sílu a já znovu a s mnohem větší vervou začnu kopat nohama, abych se těch malých chobotnic zbavila. Společnými silami se nám nakonec podařilo se všech těch potvor zbavit. Z náročného souboje jsem si odnesla jenom pár škrábanečků od jejich zoubků, což bylo malou daní oproti utonutí. “Proboha… proboha živého díky!“ Bez dechu kuckám a plivu vodu kolem sebe, zatímco ještě stále nejsem schopná ze vší té hrůzy pustit Alexandřinu ruku. Mé tělo se třáslo v návalu adrenalinu a strachu. Má kamarádka už se ale rozhlíží po okolí, pravděpodobně někoho hledá a já už po ní ani víc nechci. Život mi zachránila, to už by snad pro jeden den stačilo. Nehodlám ji proto zdržovat a sama se rozhlédnu kolem sebe. Je mi jasné, že celý tenhle chaos půjde na moje triko a já hodlala udělat cokoliv pro to, abych ostatním mohla být nápomocná. I když se bojím, i když jsou mi tihle tvorové odporní a i když bych nejraději co nejrychleji plavala ke břehu. Všimnu si tonoucí Christiny, která byla jenom nedaleko ode mě. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli by se snad v okolí nenacházel někdo, kdo by mi mohl pomoci, ovšem v daném okamžiku měli všichni práce nad hlavu. I samotná Alex už plavala jiným směrem, pravděpodobně našla, koho hledala. Proto se s odhodláním sobě vlastním pustím kraulem přímo k místu, kde zahučela hlava mé Zmijozelské spolužačky. Jakmile dorazím na danou lokalitu, třikrát se zhluboka nadechnu a pak zase vydechnu. Na čtvrtý nádech se potopím a s očima dokořán hledám Christinu. Chvíli mi trvá, než si oči přivyknou vodě. Pak už se mi ale skýtá krásný obraz na mou spolužačku, jak zápolí s těmi malými prevíty. Mám dojem, že jsem v její ruce zahlédla hůlku, ale nejsem si jistá a je mi to v tuhle chvíli jedno. Plavu přímo k ní a snažím se chňapnout po její volné ruce, abych se o ni mohla začít s těmi malými tvory přetahovat. |
doba vygenerování stránky: 0.9310131072998 sekund