| |||
Tělocvik – famfrpálové hřiště – na skok dívčí mrzimorská ložnice – opět famfrpálové hřiště - přesun k jezeru Hoochová, Jordyn, Acai, Alexandra, Maureen, Helen + další vítající, na které jsem možná neúmyslně zapomněla + všichni kolem pondělí 13. září Stále klopím oči, když na mě několik lidí zavolá, aby mě přivítalo zpátky, ale usmívám se a na pozdravy odpovídám kývnutím nebo mávnutím. Potěšilo mě to, ale radši bych, kdyby mě z té vší pozornosti vynechali a normálně se pokračovalo v hodině. Zjišťuji, že tohle se od toho incidentu změnilo, už nechci být příliš středem pozornosti, radši bych byla neviditelná, aby si mě příliš nikdo nevšímal. Ale zase na druhou stranu tak nějak chápu, že některé asi potěšilo, že jsem zpátky. Zkamením šokem a hrkne ve mně, když mě někteří spolužáci bez jakéhokoliv varování hodí ruce kolem krku, že ani nestačím objetí opětovat. Jordyn se dokonce rozpláče, což mě opravdu šokuje, málem začnu taky, ale udržím se. Obzvlášť radost mám z toho, že vidím Acai. Na její poznámku se vesele zašklebím a jaksi stydlivě na ní mávnu. Už se nemůžu dočkat, až si spolu popovídáme a poví mi, co je nového. Samozřejmě doufám, že ode mě nikdo nebude chtít, abych vyprávěla o té…události. Na to opravdu náladu nemám a budu se bránit zuby nehty, kdyby s tím náhodou někdo začal. Pak ke mně přijde Hoochová a vyptává se mě, zda jsem schopná zapojit se normálně do hodiny. V duchu nad tím podrážděně zakroutím očima. To bych asi nebyla ve škole, kdybych se neplánovala zapojit. Profesorce přisvědčím, že se zapojím, ale že jsem si jaksi nestihla vzít plavky, které jsme měli mít, podíl Kenjiho na tom, že jsem si plavky vzít nestihla, vynechám – přece nejsem bonzák. Načež mě profesorka vyšle, ať se skočím převléknout, což v rychlosti udělám, zamířím rovnou do naší ložnice a pak hned zpátky na hřiště, nikde se nezastavuji. Přiběhnu zpět na hřiště celá udýchaná, pod oblečením mám své zářivě zelené dvoudílné plavky a náhle s nevolí zjistím, že profesorka chce, abychom si dali kolečko kolem hřiště. Opozdilci dvě kolečka. Nahlas zasténám, ale úkol splním, i když pak funím jako lokomotiva a držím se za levý bok, ve kterém mě parádně píchá. Je vidět, že už jsem dlouho netrénovala. Pak nás profesorka rozdělí do skupinek, že si zahrajeme nějakou hru. Podle toho, co říká, bude to klidnější aktivita, budeme házet, chytat a odpalovat míček, což mě potěší. Jsem ve skupině s Alex a Maureen. Trochu si postesknu, že nejsem společně s Acai, je to přece jen má nejlepší kamarádka, ale my dvě na sebe budeme mít času až až, takže to hned pustím z hlavy. Vyzkoušely jsme si s holkama postupně všechny posty, mě asi bavilo nejvíc odpalovat, protože člověk se u toho musí pekelně soustředit a sledovat míček celou dobu. Musí, jinak riskuje, že ho to trefí třeba do nosu nebo do oka, což tedy ale opravdu nikdo nechce. Obě děvčata, Alex i Maureen, byla šikovná, Maureen sice trošku méně, ale vynahradila to svým zápalem do hry a povzbuzováním, hlavně mě - asi viděla, jaké jsem dnes nemehlo. Všechny nás to společně dost bavilo. Mě to moc nešlo, ztratila jsem nějak formu, ale to zase brzy napravím, budu chodit každý den běhat. Třeba ještě donutím někoho dalšího. Víc lidí, víc srandy. O přestávce si kecnu do trávy, mám toho celkem dost, ale nehodlám z hodiny odcházet, nechci, aby si ostatní mysleli, že si budu vynucovat nějaké zvláštní zacházení. Alex prohodí něco o nějakém transparentu. Nechápavě na ní pohlédnu, ničeho jsem si totiž nevšimla. „Transparent? Co tím myslíš?“ Trochu se zděsím, doufám, že mrzimorští nechystají nějakou „oslavu“ toho, že jsem zpátky. Jen to, pro Merlina, ne. Pak Hoochová zavelí, abychom se přesunuli k jezeru. Vstanu tedy a pomalu se trousím za ostatními a pochmurně prohodím: „To by mě zajímalo, jestli se opravdu budeme koupat v jezeře. V tomhle počasí.“ Kouknu na oblohu. Připadá mi docela zima na to, abychom se šli máchat v jezeře, ale uvidíme, co pro nás profesorka vymyslela. |
| |||
Tělocvik – další kolo a stále ještě neplaveme – famfrpálové hřiště --→jezeroErika, Angela, ostatní 13. září, pondělí dopoledne Z cardio rozcvičky jsem sice nabitá, ale i udýchaná, zapocená. Madame Hoochová nám dala chvilku na zklidnění, jdu si jen rychle otřít pot z krku, čela a rukou. Přesto se úplně nezastavím, malinko poskakuju, aby mě úplně nespadla tepovka do klidu. To by pak ta rozcvička byla úplně na nic. Profesorka se s námi vůbec nemazlí a pošle nás ještě na kolečko kolem hřiště. Úplně mi to nevadí, přesto mi stále vrtají hlavou ty plavky. A asi budou celou tu dobu, než dojde k odhalení. Zatím to tam nevypadá. Namísto toho jsou pro nás připraveny stanoviště na baseball. No, když už je řeč o mudlovských sportech, když můžou hrát fotbal ve spodním prádle, tak my můžeme odpalovat míčky v plavkách pod oblečením. I když to úplně příjemné není, hlavně když jste zpocení. Pozorně naslouchám pravidlům. Párkrát jsem baseball viděla, ale to neznamená, že vím, podle čeho se hraje. Nikdy mě moc nelákalo to zkusit, ale možná se mi to bude hodit. A když nebude, tak alespoň nebudu postávat a provokovat vyučující. Pomalu jsem se přesunula k holkám z naší koleje. Nejdřív se pálky chopila Erika, pak i Angela a nakonec i já. Vůbec mi to nevadilo, prostřídaly jsme se všechny tři. Odpal jakž takž ušel, ale ani jednou se mi nepodařilo trefit jej takovou silou, že by letěl dostatečně daleko. Jo, na homerun bych musela ještě trochu trénovat. Nadhoz, no o tom už se ani zmiňovat nebudu. Stačilo to akorát na to, aby pak míčky holky mohly odpálit. "Jo, hážeš jako holka," zabručím si sama pro sebe trochu zklamaně. Odložím pálku, helmu i rukavice a čekám, co pro nás má profesorka nachystané dále, protože hodina ještě zdaleka neskončila. No hurá. Po přestávce nás konečně čeká přesun k jezeru. Neplavec rozhodně nejsem, to by mě snad táta rovnou vydědil, teda kdyby něco ke zdědění měl. Vydám se pomalu za profesorkou a ostatními směrem k jezeru. |
| |||
Tělocvikspolužáci, prof. Hoochová, poté Erika a Janna 13. září, pondělí dopoledne Příchod Coraline a Kenjiho na hřiště způsobil menší rozruch. Chvíli jsem jim věnovala pozornost, úsměv se ale na mé tváři neobjevil, jako u mnoha jiných, především mrzimorských spolužáků. Najednou mi mé předsevzetí vyzpovídat Coraline přišlo neuskutečnitelné, když jsem ji tu takhle spatřila naživo. Jistě i o takových věcech nechce povídat. A kdo by chtěl... Raději jsem se ještě s větší vervou pustila do opakování cviků podle Diany. To poslední, co jsem chtěla vnímat, bylo radostné vítání Coraline. Přála jsem jí, že se vrátila živá mezi kamarády, ale nemohla jsem přestat myslet na Jackie. |
| |||
TělocvikCaylus, Alastor, Mau a další 13. září, pondělí dopoledne Byl jsem opravdu nadšený, že se Cor objevila. Vůbec jsem nečekal, že by to mohlo být tak brzy. Ani jsem nepostřehl, že samým nadšením už nejsem schopný opakovat cviky po Dianě. Nikdy jsem nebyl schopný dělat víc věcí najednou. Naštěstí rozcvička skončila a já se rozplácl na zadek do studené trávy a oddechoval. „Ještě by nějaké body bodly nám, že jsme to přežili,“ uculil jsem se pobaveně a sledoval Hoochovou, jak se jde také přivítat s Cor. I když spíš zjistit, co a jak... Předtím ji už uvítaly zuřivě Alex s Jordyn a Mau. Nehodlal jsem se k nim přidat, zdálo se, že Cor toho má celkem dost a vůbec jsem se jí nedivil. A navíc... To je taková holčičí věc... |
| |||
Hřiště Všichni, Erika Pondělí, 13. září Teprve teď si všimnu, že přišel Kenji. Ani jsem si pořádně neuvědomil, že tu není, teprve až teď. A s kým to je? No nepřitáhl odněkud snad Cor? No jistě, že to je ona. Trošku se zaculím, když ji uvidím, neběžím k ní však jako někteří, vlastně na ni nijak nereaguji. Ačkoliv bych to nejspíš normálně udělal a začal jí hned vyprávět, co všechno nového se stalo (Hoochová neHoochová), teď se mi prostě... Nechce. Nechci mluvit, nebaví mě to, navíc jsem ještě k tomu vyčerpaný z té přiblblé rozcvičky. To se to tý učitelce povídá, přitom kdyby cvičila s námi, tak naší koleji za tu strašnou rozcvičku ty body spíš strhne. Aby toho nebylo málo, tak nás ještě zvedne a chce, abychom oběhli kolečko okolo hřiště! "Si dělá prdel ne," vyprsknu ze sebe ještě hlasitěji, než jsem měl původně v úmyslu. Raději tedy vezmu nohy na ramena a rozeběhnu se okolo hřiště, aby mě Hoochová nemohla chytit a seřvat. Když uvidím, že je mimo můj dosah, značně zpomalím, protože nemám bezedné plíce a celkem rychle mi dochází dech. Koneckonců to kouření je znát, navíc nemám absolutně žádnou výdrž ani fyzičku. Už jen to běhání se Sin mi dělalo potíže, ale po pár chvílích jsem se rozběhal. Teď už jsem ale veškerou svou energii vyplácal při rozcvičování a další už si tak rychle vytvořit neumím. Ani zima už mi tolik není, protože mi krev lítá po těle rychlostí světla. Po běhání nám Hoochová zadá další úkoly. Zpočátku se dost bojím, co to zase bude, ale když zjistím, že si zatrénujeme baseball, celkem mě to potěší. Některé mudlovské sporty jsou dost zábavné, obzvlášť tento, který jsem si oblíbil před pár roky, když mě ho naučil táta. Naštěstí jsem se dostal do trojice s Kenjim a Danem, což bylo rozhodně fajn. Ze všech tří pozic mě nejvíc bavilo odpalování, i když jsem se párkrát ani netrefil a pálkou jsem jen podivně zašermoval ze vzduchu. Ostatní dvě pozice mi šly o dost hůř, už jen proto, že mám celkem strach z toho tvrdého míčku a spíš než že se ho snažím chytit, tak před ním utíkám. Jakmile se všichni prostřídáme, dostaneme desetiminutovou pauzu. Bylo na čase, konečně. Nechápu, proč nemůže být tělocvik později, takhle brzy se mi nikdy nic dělat nechce a pak jsem akorát celý den namožený. To si pamatuji, jak jsem o prázdninách šel jednou do posilovny, že si půjdu zaběhat na pás, abych nemusel běhat venku. To bylo příšerné - samozřejmě jsem s tím strojem vůbec neuměl a dal si ho na moc vysokou rychlost. Teď ten přístroj se jakože nějak podivně naklonil, ale v pohodě, uběhl jsem to. Jak ale zrychloval a zrychloval, tak jsem to přestal zvládat, až jsem nakonec v samé rychlosti ze stroje vyletěl. Všichni ti Schwarzneggerové se mi tam začali posmívat, takže jsem se do té hloupé posilovny už nikdy nevrátil. Teď vlastně ale ani nevím, proč jsem si na to vzpomněl, občas mám opravdu zvláštní myšlenkové pochody. Jak se tak snažím psychicky a fyzicky připravit na další část hodiny, dostane se mi do zorného pole Erika. Jak ta se vůbec má? Už jsem s ní dlouho nemluvil, až se mi v jednu chvíli téměř postesklo. Chce se mnou vůbec mluvit? Za celou dobu za mnou ani jednou nepřišla, vůbec nic neřekla. Třeba nemá zájem se se mnou vůbec pouštět do řeči. Na druhou stranu, ani já jsem si jí vlastně příliš nevšímal. Nakonec však skousnu ret a popoběhnu k ní. Jak se k ní přibližuji, na tváři se mi postupně objevuje drobný zázub. "Čau kapitánko!" pozdravím ji a vycením své výrazné přední zuby ještě víc. Jak na ni teď tak koukám, přijde mi, jako kdybych ji neviděl už rok. Přitom ji vídám normálně denně! "Tak sme kapitáni! Teda, ty úplně, já jenom skoro. Ale dobrý, co? Lepší, než aby to byl třeba..." krátce se rozhlédnu okolo, abych mohl říct jméno toho největšího ubožáka, který mi vleze před oči. Nakonec si nevšimnu nikoho takového a jen nad tím mávnu rukou. "Ale to je jedno. Tak jak se máš?" zeptám se, ale aniž bych vůbec čekal na odpověď, pokračuji. "Nemáš po těláku na chvilku čas? Jen pár minutek aspoň, mohli bysme si pokecat taky už někdy," zasměju se. Hned mě napadne, že řekne něco o tom, že si můžeme pokecat v Síni. Ale ne ne, to nepůjde. "Počkáš na mě pak ve spolce, až se převlíknem? Já tam pak přídu," znemožním ji tedy navrhnout to, co bych od ní nerad. Když pauza skončí, Hoochová se spolu s námi vydá k jezeru. Ne, že bych vodu neměl rád, ale rozhodně do ní v tuto dobu moc často venku nelezu. Sice jsem ještě pořád rozehřátý ze cvičení, ale jak se tak znám, budu do ní zase lézt půl hodiny. |
| |||
HřištěCaylus, Dee, BenjaminPondělí 13.9. Po rozcvičce nás profesorka vyzve ke kolečku kolem hřiště. Přijde mi to trochu pomatené. Nedávají se kolečka kolem hřišť spíše na začátku, abychom si u následného protažení v rámci rozcvičky neurvali nějaký ten sval? Z mých myšlenek mne vytrhne profesorka Hoochová. „Nerad běhám v chumlu,“ pronesu na mě poněkud ostře (stále však mnohem mírnější, než někteří spolužáci). Nejsem zvyklý na to, že by mě někdo z profesorského sboru bral za negativní příklad. Přeci jen mám v drtivé většině případů vše splněné mezi prvními. Vyběhnu tedy za ostatními a oběhnu kolečko v tempu nastaveném ostatními, respektive těmi podobně narostlými, jako jsem já. Když doběhneme, již pozorně sleduji, co se bude dít. K mému milému překvapení bude následující hra baseball. Paráda! Sport, který dělám již odmala. Tentokrát se profesorka trefila přímo mě do noty. Ovšem Caylus byl rychlejší ve výběru postu v naší trojici. Pálka byl můj oblíbený post, ale co se dá dělat. Na famfrpálu si to doženu. „Nevadí, umím i nahazovat. Shodou náhod jsem dřív baseball hrával,“ pronesu s úsměvem a Caylusův výraz nechám bez povšimnutí. Třetím v naší trojici je Benjamin. Počkám tedy, až zaujme pozici a poté míček hodím Cayovi do zóny poněkud prudčeji, než bych asi měl. Další nadhoz již přizpůsobím amatérské úrovni, abychom si aspoň trochu zahráli. Nakonec se na postech prostřídáme, byť bych možná raději jen házel, když vidím, co zbylo na těch helmách. Tergeo, provedu zaklínadlo nenápadně, abych se zbavil případných nánosů gelů a podobně. Následně již je přestávka. Vyhledám pohledem Dee a během přestávky jí ještě odchytím, abych jí alespoň znova pozdravil pro lepší den. „Ahoj. Tak co? Myslíš, že fakt půjdeme plavat do jezera? Ty jsi asi zvyklá na zimu, já docela taky, ale vidím některé, co se už o víkendu oblékali do kabátů.“ Odpověď přijde záhy, když nás profesorka Hoochová vyzve, abychom jí následovali k jezeru. |
| |||
Hlavní síň -> tělocvik -> jezeroVšichni označení Pondělí 13. 9. Trochu zaraženě poslouchám celý ten rozhovor u stolu. Nějak se mi nezamlouvá, kterým směrem míří. Ani proč z toho všeho dělají takovou vědu. Jsou to drby. Stejně nesmyslné drby, jako rozšířili Dan s Kenjim o Sinestře, Wolframovi a jejich údajnému rodičovství. Stejné, jako každou chvíli rozšiřuje Ryan. Jen se tentokrát obrátily trochu proti němu. Což je zvláštní, myslela jsem, že expert na drby tu je on, ale asi se jich tu potuluje vícero. Ani Jenin pokus o převedení tématu zpět k plavkám a plavání se nesetkal s odezvou a Diana pokračuje v bránění se vztahu s Ryanem. Raději to pouštím jedním uchem tam a druhým ven. V klidu se pokouším dojíst svoji snídani a vypít horký čaj, abych se pěkně zahřála před koupáním se v jezeře, které nás nejspíše nemine. Poté je nechám napospas tlachání a s tichým “Tak zatím,“ se vydám k famfrpálovému hřišti. Tak akorát, abych přišla včas. Odpovím profesorce Hoochové na pozdrav a dle pokynů se zařadím na konec řady spolužáků. Nick nás spočítá a Diana se vrhne na rozcvičku. Už po prvním kole ji v duchu celkem proklínám. To snad není možné! Ona se zbláznila! Chce nás zabít?! Ale nahlas nic neříkám a úpěnlivě cvičím dle pokynů. Jen matně u toho zaslechnu něco o kapitánech. To nenápadně zpomalím a zaposlouchám se do řeči Hoochové, abych zjistila, kdo bude náš nový kapitán. Odpověď mě ale dost překvapí. “Eh, já…?“ podívám se na profesorku nechápavě. “Tak… jestli si jste jistá, že je to dobrý nápad… děkuji,“ řeknu profesorce a raději se vrátím k rozcvičce, aby mi nevynadala. No… a náhradník a zástupce je Ryan. Se kterým jsem už víc jak týden nemluvila. Vlastně od toho večera… no super, to se nám ten tým brzy rozpadne. A přitom by se nám tolik hodilo nějaký ten zápas vyhrát! Ale… to nějak zvládneme… musíme… A hele, gratuluje mi k úspěchu. Pousměji se a kývnutím mu poděkuju. Je to slibný začátek! Z myšlenek mě vytrhne pozdní příchozí. Kenji s… Cor? Nevěděla jsem, že už je zpátky! Ale… to je skvělé! Alespoň někdo měl štěstí. Přemýšlím, jestli si s ní nepromluvit. Zjistit, co se stalo a tak… ale… asi to nebude úplně dobrý nápad. Co bych jí asi tak řekla? Jistě to musel být otřesný zážitek, nechci jí přidělávat starosti a noční můry… Navíc nevypadá moc nadšeně, že je zpět. Ale kdo by se jí divil… Jen upřímně doufám, že se v kolektivu brzy vzpamatuje a bude se cítit lépe. Stačí jeden zmařený život, nemusí být zkažený i ten její… Ha, rozcvička je konečně u konce. A odneseme si i pár bodů. Jo, za to to martyrium stálo! Když pak ale máme běžet ještě kolečko kolem hřiště, moc se mi nechce. Bolí mě snad každý sval v těle. A co teprve budu říkat zítra! Ale raději mlčím. Vím, že se Hoochové neodmlouvá a plní se její rozkazy. Tak zatnu zuby a rozeběhnu se za ostatními. Po běhu nás čeká jakýsi mudlovský sport. No… nakonec proč ne, jistě to nebude špatné! A hele, ta pálka vypadá podobně té, co máme na famfrpál. Jsem v trojici s Angelou a Jennou. Jistě jim nebude vadit, když se jako první ujmu pálky. Nasadím si helmu a odhodlaně jdu odpalovat míčky od jedné ze spolužaček. Ten míček je sice o dost menší než Potlouk, na který jsem zvyklá, ale i tak mi to celkem jde. Postřeh mám z famfrpálu dost vytrénovaný, jen jiná váha pálky i míčku způsobí, že si ta bílá kulatá věc lítá vesměs kam chce… Postupně se samozřejmě dle pokynů prostřídáme. Jsem i celkem zvědavá, jak si s pálkou poradí mé dvě spolužačky. A já s chytáním a nadhozem. Teda… chytání žádná sláva a nadhoz taky nic moc. Ta pálka mi šla asi nejlépe… Nakonec náčiní odložíme a vydáme se k jezeru. Opravdu k jezeru! To bude ještě zajímavé. Proti plavání nic nemám a proti jezeru také ne, ale mohlo by být přeci jen o pár stupňů tepleji. Nebo to slunce kdyby alespoň vylezlo… no… co se dá dělat. Hoochová z nás chce asi pěkné otužilce. Což se asi může celkem hodit. Hlavně u famfrpálu, když začne pršet… |
| |||
Velká Síň > U famfrpálového hřiště > Jezero Pondělí, 13. září Ze strnulosti u stolu nevytrhne mě ani příliš Helen, která se ke mně nakloní s ujištěním, že nikomu nic neřekla. Daleko klidněji, než se cítím, se na ni pousměju, však než bych stačil cosi odpovědět, dostaví se Wolfram... a dloubne do vosího hnízda. Nestačím žasnout nad tou plejádou jedů, narážek a sladkých úsměvů kolem, a ačkoliv jindy bych se cítil jako ryba ve vodě, teď nevím dost na to, abych se bez obav alespoň zmohl nahlas postavit na stranu Helen, aniž bych jí tím v kolektivu hadů přitížil. Když zvedne se, odcházím od zeleného stolu jen chvilku po ní, a mlčky s ní srovnám krok, sotva ocitneme se pryč z Velké síně. Co víc mohu udělat, než podpořit ji alespoň chabě svou přítomností? Vím příliš málo... a pak mezi ostatními spolužáky ze své momentálně jediné kamarádky zde nemíním cokoliv páčit a navrch ji tak zostuzovat vyzvídáním a řešením něčeho, do čeho mi patrně vůbec nic není... Přemýšlím o tom však většinu projevu profesorky, divné ženské připomínající poštolku. Téměř mi unikne, kdo se vlastně stal naším kapitánem a jeho zástupcem, ale narozdíl od Richarda, s Hookem jsem neprohodil snad zatím ani slova, abych mohl přesněji usoudit, jestli je to pro mě či pro tým dobře nebo špatně. Rozvička, při které nás honí tmavovlasá Nebelvírka, je darem z nebes, popravdě. Nešetřím se, ale ani nezapotím, fyzické námaze jsem uvyklý a popravdě, rozhýbání se mi zvedne o dost náladu, pošramocenou jak drby, tak i situací mezi spolužáky a v neposlední řadě i špatným svědomím. Caylus sice působí jako idiot nejčistšího ražení, smrt mazlíka si však nezasluhuje nikdo... Pozdnímu příchodu asiata z Nebelvíru s nějakou nepovědomou slečnou nevěnuju příliš pozornosti. Po kolečku kolem hřiště nás profesorka k mému údivu rozhodne potrápit mudlovským sportem. Dostanu se do trojice s Thomasem a ještě jedním Mrzimorem, jehož jméno jsem si stále ještě nezapamatoval. Všechno jde docela dobře, zdá se mi... než na pozici chytače zahlédnu opodál Christinu, jak odpálí míček a zasáhne Helen přímo do břicha. Ať už je tak blbá, neschopná, nešikovná, nebo to rovnou udělala schválně, přestanu dávat absolutně pozor na svoje spoluhráče. To snad není pravda! Že to míčkem schytám taky, mi vůbec nevadí... než bych stihl vykročit za ní, moje 'sestra' se Helen díky Merlinovi ujme a odvede ji patrně na ošetřovnu. Když můžeme baseballové náčiní odložit, je to jenom dobře. Zachmuřeně přesunu se s ostatními k jezeru, kde sepnu si dredy v uzlu na šíji a vyčkávám, než dorazí všichni. Že by mě temná a pravděpodobně studená voda děsila, se říct nedá, ale radost z toho taky nemám. |
| |||
Velká Síň > U famfrpálového hřiště > K jezeru Pondělí, 13. září Ačkoliv jsem vstával s dobrou náladou, rychle mě přejde, jakmile si u snídaně uvědomím, co vlastně mě dneska čeká hned první dvouhodinovku. Dosnídám, a zamlkle se vydá ze Síně k famfrpálovému hřišti. Voda mi nevadí. Naopak. Plavec jsem vynikající... ovšem. Za jiných okolností. Nevím, jestli mě děsí víc představa vystavovat svoje až moc hubené a až křídově bílé tělo všem k posměchu, nebo představa ledové vody samotné. Já a zima... to nejde dohromady. Mám chuť cestou zahnout kamkoliv jinam a tělocvik prostě vysklít, děj se co děj. Nakonec však přeci jen stojím mezi ostatními spolužáky. A zjistím, že nejen plavání mě mělo děsit, když Hoochová přidělí rozcvičku Dianě. Když ta se vytasí se sestavou cviků, nestačím se divit... v pokusu neflákat to a stíhat jsem nakonec celý nechutně potem zlitý, neupravený a sotva lapám po dechu. A pak přijde další pecka. Baseball. Co si ta ženská vlastně myslí? "Pro Merlina, ušetř mě!" zaskučím afektovaně, když už poněkolikáté nejsem schopný ani chytat, ani odpalovat Chrisovy nadšené hody. Do nadhazování se sám neženu... radši. Nevnímám ani příchod Coraline, ani případné úrazy kolem sebe. A pak kolečko famfrpálového hřiště... mám dost, a to jsme v půlce hodiny. Vojenský dril, mudlovské sporty a ledová voda. Hoochovou patří zabít. A já se při nejbližší příležitosti míním zahrabat. |
doba vygenerování stránky: 0.92310404777527 sekund