| |||
Hlavní síň >> Famfrpálové hřiště Pondělí 13. září Zmijozelský stůl, Hoochová, Alastor, Benji Vážně nevím, čím to je, ale Sinestra mi už zase nakukuje přes rameno do otevřených novin. Že to samé dělala před víc jak týdnem, když oznamovali smrt Bradavické studentky, to bych ještě překousl, jenže teď mi Denního Věštce bez jediného slova rve z rukou a drze si ho přivlastňuje. „Hej ty zlodějko!“ osočím jí, jenže nic nenasvědčuje tomu, že by si z toho něco dělala. Dle všeho mě vůbec neposlouchá. Místo toho jen nevěřícně zírá na článek o zamilované dvojici, držící se za ruce kdesi v Londýnské restauraci. Ač mi většina věcí dochází trochu později, tady je naprosto očividné, oč jde. „Je to tvoje babrle, co?“ zeptám se škodolibě, přestože odpověď už dávno znám. „Láska je láska, s tím nic nenaděláš. A tvoje babka vypadá na svůj věk vážně zachovale, tak si z toho nic nedělej a radši se těš na svatbu.“ Laškovně do Sin šťouchnu loktem, načež se vrátím ke svému talíři palačinek. K mé smůle je brzy prázdný, proto si k sobě přitáhnu misku cereálií, které jsou vylepšené jogurtem a borůvkami. S chutí se pustím do jídla a nijak se neprojevuji do chvíle, dokud mi Židěstra nevrátí noviny zpátky. Jakmile tak učiní, doprohlédnu si zbytek článků, kde mě tentokrát zaujme lákavě vypadající novinka z Medového ráje. „Dee, vidíš to? Tohle musíme ochutnat!“ Nadšeně poklepu prsty na stránku, to už mi ale nacistická princezna podává jakousi obálku. „Banket pořádaný tvým otcem?“ zopakuji překvapeně a rychle pozvánku otevřu. Zběžně pohledem přejedu její obsah. „Beru!“ Byl bych blázen, kdybych odmítl něco takového. Tolik jídla, lidí a zábavy. To si prostě nesmím nechat ujít! Krátce nato přilétá výr s dopisem od matky. Jen co si ho převezmu, dám se do čtení, tudíž úplně vypustím hlasy a lidi kolem sebe. Pozor začnu dávat až ve chvíli, kdy přijde lord a začne komentovat okolní drby. Lépe řečeno je nijak nevyvrací, naopak s nimi souhlasí. Vyvede mě to z míry. Znamenalo to, že Sinestra spala jak s ním, tak s Wolframem? To by vysvětlovalo, proč mě pořád tolik odmítá. Aby ne, když má dva naráz. Malá, drzá bestie, tak takhle to celou dobu je! To jí nedaruju! Zamračeně od sebe odsunu talíř, když v tom mou pozornost upoutá Helen a její poznámka o modlení. „Tak to se příště pojďme pomodlit spolu. Za zdraví Sinestřiných dětí, jí samotné a jejich otců. Být Richardem, vzal bych si do péče kluka.“ Nevinně se usměju a znovu si Helen prohlédnu. Tahle situace hrála v můj prospěch. Pakliže bylo na těchto blábolech alespoň zrnko pravdy, mohl bych z toho mít ještě užitek. Pokud se totiž Richard na Helen skutečně vykašle, bude potřebovat utěšit. A toho se milerád ujmu. Nakonec si uvědomí, o co celou dobu přicházela a na lorda úplně zapomene. Aneb konec dobrý, všechno dobré. „No nic, čas zvednou kotvu.“ Líně se postavím na nohy a trochu se protáhnu. Poté se pomalu odeberu na hřiště, kde už se shromažďují první spolužáci včetně profesorky Hoochové. Následující minuty nejsou ničím zvláštní. Právě naopak, jsou neskutečně nudné. Ihned po seřazení a přepočítání následuje rozcvička, během které lituji, že jsem toho tolik snědl. Hýbání samotné mi problémy nedělá, nejsem žádný béčko, jenže s žaludkem narvaným k prasknutí je to poněkud složitější. Jsem zvyklý po jídle odpočívat, ne dělat psí kusy jak nějakej cirkusák. A tak raději trochu zvolním, přičemž se začnu velice nenápadně rozhlížet po přítomných děvčatech. Při pohybu totiž vypadají zatraceně dobře, obzvlášť některé části jejich těl, na které mám odsud přímo perfektní výhled. Mé pohledy bohužel neujdou Hoochové, která mě jako obvykle napomene. Protočím oči a raději se zaposlouchám do vyhlášení kapitánů famfrpálového týmu. Nebudu lhát, nadšený z toho nijak nejsem. U Richarda se dalo očekávat, že bude zvolen minimálně na jednu z těchto pozic, ale proč vybrali za kapitána Nicolase, to mi hlava nebere. S pohrdavým odfrknutím se raději rozběhnu vpřed kolem hřiště, přesně jak profesorka poručila. Po celou dobu se držím kdesi uprostřed. Ani ne na začátku, abych nepřepálil, ale zároveň nikde na konci s největšíma slimejšema. Jakmile doběhnu, už do nás Hoochová hustí další aktivitu a tou je baseball. Ta bába se snad zbláznila. Ještě sem se nestihl pořádně vydýchat a ona by už hrála něco dalšího? „U Merlinovejch vousů, tohle mi byl čert dlužnej.“ zavrčím podrážděně, a aniž bych se prvně zeptal svých spoluhráčů, o jakou pozici mají zájem, popadnu helmu s pálkou. „Jsem pálkař, aby bylo jasno.“ obeznámím Benjiho s Alastorem a pevněji sevřu baseballku v rukách. Jen tak tak se přitom přemáhám, abych s ní někomu neurazil hlavu. |
| |||
U famfrpálového hřiště > K jezeru Studenti, Coraline 13. září Jen co dovyhlásím výsledky, schovám pergameny a sleduji rozcvičku. Diana se toho zhostila opravdu ukázkově, i když bych preferovala na začátek rozcvičky něco klidnějšího. Ale však ono jim to neuškodí. Pečlivě sleduji každého studenta a dávám pozor na to, aby to neodflakoval. U druhého kola spoustě lidem dojde dech, což je pochopitelné, proto to nijak nekomentuji. Zároveň během dní příjde i spoustu opozdilců s nejrůznějšími výmluvami nebo bez nich. Sjedu je zamračeným pohledem a přikážu jim, aby se připojili k rozcvičce. Jakmile je rozcvička po vzoru Blackové u konce, nechám studentům pár minut na nabrání dechu. Proto je pustím se napít, posadit, vydýchat, cokoliv. Někteří se protahují ještě sami. ,,5 bodů pro Nebelvír." Udělím Dianě pár bodů za snahu při rozcvičce. Zároveň si pak zajdu za Coraline a optám se, jestli se chystá zapojit se do hodiny v plné míře. Pokud se mi svěří, že ji odtáhl Ogata dřív, než si stačila vzít plavky, pošlu ji se převléct. Pak se otočím ke zbytku studenctva a dám znovu ruce v bok. ,,Tak vstávejte, hodina teprve začala. Doufám, že jste se při rozcvičce pořádně zahřáli." promluvím a otočím hlavu k těm, kteří se ještě válejí na zemi. Rozhodně jsme s tělocvikem nebyli u konce. ,,Oběhněte si jedno kolečko kolem hřiště. Opozdilci si dají o kolečko navíc." Sleduji tu bandu lenochů, jak se líným klusem vydávají vpřed. ,,Krimmer čeká, že to někdo zaběhne za něj? Šup šup." Mávnu rukou, ať se vydá za ostatními. Mezitím, co studenti obíhají hřiště, připravuji pomůcky pro náplň první hodiny. Nechám levitovat ve vzduchu jednu baseballovou pálku a duplexem ji rozdvojím na požadovaný počet. To samé udělám s míčkem, rukavicí a helmou. Když dokončuji helmy, studenti se už pomalu vrací zpátky. Mohou vidět vždy pětici pomůcek levitovat ve vzduchu. Vždy je spolu jedna pálka, míč, dvě helmy a rukavice. ,,Dnes si zahrajeme jeden oblíbený mudlovský sport. Někteří ho možná znáte, někteří o něm třeba nikdy neslyšeli." Spustím. Postupně jim vysvětlím název hry, pravidla a hráče. ,,My tu nebudeme hrát baseball přesně podle pravidel. My si zkusíme pouze chytat, odpalovat a nadhazovat. Proto se vždy jako trojice postavte k jedné skupince pomůcek." Když vidím, jak zmateně kolem sebe chodí a snaží se spárovat, aby to vycházelo do trojic, což nám zbytečně bere čas, rozhodnu se je rozhodit sama. Obecně se snažím spojit spíše dívky s děvčaty a chlapce s chlapci. Jakmile jsou všichni ve trojicích, každý se ujme jednoho postu. Jeden bude nadhazovač - ten si vezme míček, další bude pálkař - ten si vezme pálku a raději helmu, a další za pálkařem bude chytač. Ten si vezme rukavici a raději také helmu. A mezitím si zkouší odpalovat, chytat a nadhazovat. Mezitím se samozřejmě o posty střídají, každý si zkusí vše. Odpálené míčky si mohou přivolávat Acciem. Jakmile hodinky ukáží 9:45, dám studentům 10 minutovou přestávku a začnu pomůcky zase smrskávat do jednoho. Všechno uložím do bedny. Jakmile je přestávka u konce, v 55 si znovu vyžádám svou pozornost. ,,Nyní se všichni přesuneme k jezeru. Někteří neplavci za mnou přišli už v neděli. Je zde ještě nějaký neplavec?" Podívám se po třídě a všechny, kteří se přihlásí pošlu do stájí za profesorem Alacazarem s tím, že už na ně čeká s připravenou prací. S ostatními se pomalu rozejdu k Černému jezeru. Jediný, kdo mi psal byla tedy Acai a Helen. Pošlu tam samozřejmě i Jordyn vzhledem k její hrůze a proto, abych nemusela reagovat sama na sebe. :-) Pakliže má ještě někdo v životopisech fóbii z vody a neumí plavat, může se přihlásit a vydat se s děvčaty. |
| |||
Hlavní síň > tělocvikSpolužáci, Emily, Coraline 13. září Seděla jsem tak u stolu, jedla svou snídani a s nejistým výrazem pořád hypnotizovala titulní stranu s vrahem naší Jackie. Jediný, kdo na mě promluvil byl Benji s Maureen. Vděčně jsem se na ně usmála a snažila se tvářit co nejvíc v pohodě. Zcela nekontrolovatelně mi spadl pohled na Acai, která tam stále seděla a vrtala se v jahodách. Ani se na mě nepodívala. Těžko se mi věřilo, že tohle napětí u stolu dokázal provést jeden jediný kluk. Jak byl křehký, ten malý, dívčí svět. Kamarádky se nechaly rozeštvat.. Složím příbor do talíře a ruce nechám spadnout do klína. Usměju se na přicházející Emily a už se ji chystám zeptat, jak se dnes má a jak se dnes cítí ohledně tělocviku a plavání, když mi vytrhne noviny z ruky a začte se. ,,Neboj, oni.. Ho chytí." Položím ji ruku na rameno a zopakuji, co říkal Benji. Vlastně tím uklidňuji nejen Emily.. V ten moment se však ozve hlasitá rána do stolu, jak se Maureen spěšně zvedá. Zaraženě se na ni dívám, přemýšlejíc, jestli je to má vina a případně, co jsem řekla špatně. Spešně se tedy od stolu zvednu a bez jakéhokoliv slova vyběhnu za Mau. Ta se však nezdá, že stojí o jakoukoliv pozornost, proto tedy raději změním směr a pomalu se vydám ke hřišti. Někteří spolužáci tam už byli, proto jsem se řadila spíše ke žlutým. Jakmile začala mluvit profesorka, sborovým hlasem jsme ji pozdravili a seřadili se do řady, zatímco nás Nicolas počítal. Už teď mi bylo nepříjemně, jen když si uvědomím, že plavání je čím dál tím blíž. Na rozcvičku se postavím vedle Emily, ne moc blízko samozřejmě, aby to nedopadlo jako s Mau a Fabem. Pobaveně se na ně otočím. Zdá se to jenom mně, nebo jsou ti dva spolu hrozně roztomilí? Mau byla číslo. Co vzala, to ji spadlo. Kam se vydala, tam zakopla. Přesto to byla skvělá holka, který bavila jak svou nešikovností, tak svou milou povahou. Věnovala jsem ji pohled typu, ať si z toho nic nedělá a dala se do rozcvičky po vzoru Diany. No, tedy snažila jsem se. Nebelvírské dvojče se rozhodlo, že nás tady vykoupe ve vlastním potu a vsadila na rozcvičku u které jsem měla co dělat, abych se neudusila. Ačkoliv jsem se z počátku snažila, ke konci už se to nedalo. Byla jsem celá rudá jako rak, čelo orosené potem a začínalo mě píchat na boku. Proto jsem se předklonila, opřela o kolena a snažila se vydýchat. Fyzická konstituce ani mizerná kondička mi nedovolovali, abych držela tempo s ostatními. Mezitím profesorka vyvolávala jména kapitánů družstev a já se nadšeně otočila na Alex zvědavá, jestli má radost. Jako famfrpálová fanynka jsem byla přímo nadšená, že máme kapitána jako je Alex! Ona hru přímo zbožňovala a na koštěti byla jako ryba ve vodě. Benjimu jsem ukázala zdvižený palec a zubatý úsměv. Tohle mi zvedlo náladu. Možná, že letos famfrpálový pohár skutečně vyhrajeme! Během rozcvičky však přišlo pár opozdilců a dokonce i Kenji a vedl hosta.. Nevěřícně se dívám na rusovlásku, která přišla s ním. Nevěřila jsem vlastním očím. Vážně je to Coraline? Hoochová, neHoochová, nedokázala jsem se teď ovládnout, proto jsem se dojatě vrhla Coraline kolem krku, neuvědomujíc si možné následky. Byla jsem šťastná, že je v pořádku. Že je naživu a zpátky. Pevně jsem ji tiskla a uniformu zamáčela od slz. Když si uvědomím, co musela prožít.. Ve chvíli, kdy na tohle pomyslím se od ní odtrhnu a raději odstoupím. Nechtěla jsem ji vyděsit a vrhnout se ji kolem krku možná nebyl nejlepší nápad. Ale v tu chvíli jsem prostě nepřemýšlela. ,,Moc ráda tě zase vidím." |
| |||
Chodba před kabinetem profesorky McGonagallové -> Hřiště Pondělí 13. září Vyjdu z kabinetu McGonagallové a pomaličku se rozejdu směrem k Mrzimorské koleji, jelikož si chci vyzvednout v pokoji plavky kvůli tělocviku, když tu za sebou uslyším kroky, tak se zastavím a otočím. Nechtěla jsem hned takhle brzy někoho potkat, ale vyhnout se tomu člověku asi už nemůžu, tak co nadělám. Spatřím Kenjiho, jak stojí jako opařený opodál. „Ehm, ahoj.“ Začnu nesměle a trochu se usměju nad jeho koktáním. Vypadá vážně vykolejený, asi nečekal, že se tu objevím tak brzy. „Taky tě ráda vidím.“ Pak ze sebe málem dostane větu, která zase málem vykolejí mě. Chyběla? Jak bych mohla někomu chybět? Spíš na mě budou všichni naštvaní, kvůli tomu, co jsem způsobila. Málem mě přemůžou emoce. Málem. Ale to Kenjiho a mé myšlenkové pochody přeruší zvonění kvůli začátku hodiny a Kenji jakoby se najednou zbláznil, vykřikne, že jdeme pozdě a popadne mě za ruku a táhne mě za sebou. Na moje, docela hlasité, protesty nereaguje. ‚Je snad praštěnej, co si myslí? Vždyť nemám plavky! Pitomec! Co budu na tom tělocviku asi dělat?!‘ Zjistím ale, že mě jeho zbrklé jednání i přes počáteční pobouření pobavilo a tak jednoduše klopýtám za ním, jelikož mě drží opravdu pevně a snažím se neupadnout. Nic jiného mi nezbývá. Doběhneme na hřiště, kde už je shromážděna většina mých spolužáků spolu s profesorkou Hoochovou. Většina lidí je naštěstí tak zabraná do aktivit, že si nás s Kenjim nevšimnou. Pár lidí ale na mě zavolá nebo zamává, usměju se na dotyčné a pak zrudnu a sklopím zrak. Sakra, to je ale entrée. |
| |||
Hlavní síň – tělocvik ☼ Mrzimorští, Hoochová, Kenji, Nicolas a ostatní kolem ☼ Zadívám se na Benjiho a poté, co mi odpoví, mi dojde, že můj příchod na snídani byl až moc dramatický. Oklepu se a ušklíbnu se na něj i na svou spolužačku Mau. ,,Vlastně chodím skoro všude pozdě, jak víš, dnes bych ten tělocvik chtěla stihnout!“ Jenže chtít a nakonec udělat je u mne celkem problém. |
| |||
Velká síň -> Školní pozemky (tělocvik) Týna, Hoochová, okrajově ostatní Jakmile jsem se vrátil ke stolu, dle očekávání pomluva ustala. To se ale nedá říct o drbech, které se dále draly síní. Ty mě ale v podstatě vůbec nezajímaly, tak jsem se rozhodl je i nadále ignorovat. Když jsem se posadil, pustil jsem se opět do jídla. Nejedl jsem toho moc už z důvodu, že první hodinu má být tělocvik a opravdu nevím, co si pro nás madam Hoochová přichystá a nehodlám riskovat, že bych vyvrhl ven více, než bych musel. Ve chvíli, kdy si do rukou vezmu noviny, promluví Týna směrem ke mě. "Jen si chci trochu užít snídani a jejich mumlání v zádech bylo dost otravné. S tou inteligencí máš pravdu. Vypadá to, že nedostatkem vlastního života tu trpí půlka lidí." Potvrdím jí, co řekla a chci pokračovat ve hledání čehokoliv zajímavého. Než se k tomu ale dostanu, musím odpovídat na další "nabídku". "Společnost ti budu dělat rád, ale stáje ?" řeknu ironicky. "Ono to není tak, že bych měl kdovíjaký problém. Problém jsou ty bestie ve stájích." Upřesním jí tento holý fakt. "Ale dobře, můžeš se mnou počítat." Bohužel na čtení novin už nebyl čas. Všichni už pomalu odcházeli na své hodiny, takže bych měl také. Zvedl jsem se jako jeden z posledních a ještě jsem rychle v novinách projížděl alespoň obrázky, než jsem je položil a vydal se na cestu. Tělocvik Na hodinu tělocviku jsem dorazil právě včas, kdy už ostatní dělali nástup. Postavím se na začátek řady a čekám, co se bude dít. V tu chvíli už mě madam Hoochová zaúkoluje lekcí matematiky. Namáhat mozek takhle po ránu není vůbec jednoduché. Musím zapojit buňky, paměť na čísla a tak podobně, takže bylo více než jasné, že i v tak jednoduchém počítání udělám chybu. Potvrdilo se to tím, že počet nesouhlasil. "No vidíte to, ale já se nezapomněl. Jen do vody nechci." usměji se na paní Hoochovou a opět se zařadím. Rozcvička začla jako obvykle. Téměř nic neděláním a převážně pozorováním spolužaček. Samozřejmě nenápadně, jak jinak, že ? Pří mém kochání se opět pustila paní profesorka do řeči. Jednalo se o vyhlášení kapitánů famfrpálových týmů. Ikdyž jsem počítal s tím, že budu nanejvýš zástupce, žádné námitky jsem neměl. Poté přišlo vyhlášení zástupců a padlo, dle očekávání, Richardovo jméno. Celkově všem, kteří byli jmenováni jsem pogratuloval letmým pohledem a těm, kteří gratulovali mě jsem vrátil vřelý úsměv. Neměl jsem z toho sice nijak extra velkou radost. Přeci jen je to zodpovědnost a tu já moc v lásce nemám. Hodina tělocviku ale pokračovala a stejně tak i já pokračoval v pozorování ... tedy rozcvičování. |
| |||
Kolej, Velká síň Pondělí, 13. září
Tělocvik u jezera
|
| |||
|
| |||
Velká síň ---> HřištěChristian ostatní Pondělí 13.9. U nebelvírského stolu se začaly objevovat další známé tváře, jak se snažili dohnat snídani, než se přesunou na hodinu tělocviku, která se k mé radosti přiblížila. Vrátila jsem pozdrav Dianě, ale i Danovi a Ryanovi. Do velkých rozhovorů jsem se nepouštěla, přeci jen čas pokročil a já už jsem se myšlenkami viděla někde úplně jinde. A nechtěla bych přijít pozdě. Zvedla jsem se z lavice a zamířila jsem k famfrpálovému hřišti, stejně jako další studenti. Madame Hoochová už na nás čekala, a vsadím se, že bude nekompromisně připravená. Stále ještě drží v tajnosti, proč nám dala echo, že máme přijít nastoupení již v plavkách, ale doufám, že během několika minut naše tápání u snídaně bude u konce. Diana se na příkaz profesorky pustí do cardio rozcvičky, třicetivteřinové úseky a stylem kruhového tréningu. V kombinaci s protažením je to skvělá rozcvička. Trochu pobaveně si pomyslím, jestli Diana někde na tajňačku nedělá osobní trenérku. Rozcvičku jsem se snažila neflákat, sama vím, jak je moc dobře důležitá, aby se člověku při cvičení nic nestalo a za druhý, já cvičení jednoduše neflákám. Udělám si třeba méně opakování, ale všechno dělám pořádně. Ke konci rozcvičky jsem byla zarudlá, čelo orosené potem, ale se širokým úsměvem na tváři, který možná někoho mohl naštvat. Ale co, mě už endorfiny stoupají. Během rozcvičky čte Madame Hoochová nové kapitány týmů. Kdybych tady zrovna neposkakovala, tak bych jim aspoň krátce zatleskala, stačím maximálně tak spiklenecky mrknout na Eriku, ale i ostatním to přeju. "Tak teď už je snad na místě nějaké to plavání," pronesu směrem ke Christianovi, ale moje slova neujdou naší profesorce. Sakra, ta má zrak jak ostříž. "Pardon," pípnu krátce na omluvu. |
| |||
Velká síň-->HřištěDidý i ostatníPondělí 13.9. „Zase nepřeháněj. Máš tendence srovnávat s těmi nejlepšími, ale ber to takhle, celej Zmijozel je plnej daleko horších lidí, než je Ryan. Navíc... co se škádlívá...“ neodpustím si rýpnutí nakonec a pak se zájmem sleduji, jak na sebe ti dva pění. Jo, Didý si občas nevidí do huby. Rozhodně bych pro ní ale taky chtěl někoho lepšího. Třeba Chrise a sám bych začal randit s jeho ségrou... to vůbec není špatnej nápad! „Hele, Chrisi? Nebude ti vadit, když někam vytáhnu tvojí ségru. Přeci jen bychom měli trochu tlumit ty pomluvy a navíc by jí taky neuškodilo, kdyby se občas trochu bavila. Včera mi připadala trochu bledá,“ ale to možná bylo jen tím světlem. Podívám se opět na Didý, která se přímo před tělákem cpe jak prase. To si žádalo facepalm a nevěřícné zakroucení hlavou. „Měla by ses s tím jídlem krotit. Takhle akorát hodíš šavlovej tanec. Navíc nebudeš mít takovej metabolismus napořád a nafurt.“ Hned nato oba vyrazíme na hřiště, přičemž jablko odmítnu, najedl jsem se už dostatečně. Jako nejím málo, ale tohle do sebe fakt nenarvu. Přecpávání level Diana... A co se mělo stát, se stalo. Hoochová si vyvolila Didý na předcvičování. Didý po mě zase něco chce a s přehnaným nezájmem se zahledím do nebes pískaje při tom melodii Black man on Mississippi, nebo jak se ta písnička jmenuje. Jsem poloviční Kanaďan, poloviční Brit a USA mě jaksi minulo velkým obloukem. Jakmile Didý předstoupí před ostatní, nevydržím to a vyprsknu smíchy. Fakt, jestli se po tom všem jídle před všemi pozvrací... Ale ne, to bych jí nepřál. A ani se nic takového nestane. Co si budem, ona je zvyklá a dělá to furt. Navíc oba máme železné žaludky. Když se pije, tak spíš skončíme spící pod stolem, než bychom vrhli a navíc chlastat umíme. Letadla nám problém nedělají (tento způsob cestování, jakožto čistokrevní kouzelníci, praktikujeme minimálně). A takto by se dalo pokračovat donekonečna. Po celou dobu rozcvičky dělám všechny cviky až přehnaně a na sestru u toho házím přehnaně soustředěné ksichty, aby z toho taky něco měla. Okem zavadím k zelené části cvičících a mám sto chutí jim dát pár facek. Když už se Didý tak snaží, mohli by aspoň mírně cvičit. |
doba vygenerování stránky: 0.93175506591797 sekund