| |||
HřištěDee, Runa, a tak vidět mě mohou asi všichniPondělí 13.9. Postupně se na hřišti začnou scházet všichni moji spolužáci z pátého ročníku. Tuto ryze nekouzelnickou hodinu si každým týdnem užívám, byť sám si dávám do těla obdobně každým dnem. Když se rozhlédnu po svých spolužácích, tak nejsem zdaleka jediný, kdo tu cvičí. Zjevně tu mnoho lidí napadla ta samá myšlenka. Kouzly lze udělat tolik věcí a naše těla pak mohou malinko zakrnět. Když přijde Dee, všimnu si jejího vzdušného polibku a s úsměvem jí zamávám. Už se zase nemohu dočkat, až bude dnes volno a budu s ní moct trávit nějaký ten čas, nejlépe o samotě. Avšak, nejspíše by mi postačila její blízkost v jakékoli formě, tudíž i pouhá večeře nebo procházka po chodbách našeho institutu. Nejprve nám profesorka Hoochová oznámí naše nové kapitány, načež Runu poplácám v rámci gratulace po zádech a pošeptám: „Ahoj kapitánko!“ Výběru se ovšem nedivím. Jediný další, kdo připadal v potaz, byl Dominik. Takže šance pade na pade a hotovo. Následně proběhne jakási rozcvička a Diana Blacková se zhostí předcvičování s vervou jí vlastní. Kdo by neznal naše trhlá dvojčata. Navíc teď o nich kolují ty pomluvy s incestem, což pochopitelně nepovažuji za příliš pravděpodobné, ale kdo ví, prakticky je neznám. Rozcvičku provedu podle Dianina vedení. Nepovažuji jí za nutnou, před chvilkou jsem sám prováděl svůj každodenní rituál, ale asi bych paní profesorku moc nepotěšil, kdybych se ulejval. Upřímně jsem zvědav, jestli doopravdy půjdeme plavat, nebo si z nás jen dělá legraci. Uvidíme... |
| |||
Velká síň -> Hřiště Všichni 13. září Jakmile dosnídám, začnu se pomalu zvedat a chystat k odchodu, koneckonců už bychom měli být dávno na tělocviku. Moc dobře vím, jak dokáže Hoochová nadávat, když chce, proto bych jí k tomu nerad dával jakýkoliv důvod. Následuji Dana, který taktéž jde na hřiště, nicméně nijak výřečně se neprojevuji. Snažím se totiž vymyslet nějaký plán, jak té tupé Dianě vrátit ty její protivné řeči. Takových věcí se dá vyvézt, a mě právě nic hrozného nenapadá! Asi se zeptám Sin, ta na tyhle věci má hlavu. Když budu mít štěstí, tak třeba vymyslí i něco smrtelného. No co, takové potvory by škoda nebylo, aspoň by se v nebelvíru trochu pročistil vzduch. Jakmile dojdeme na hřiště, pozdravím každého, koho pozdravil Dan - koneckonců bych vypadal nezdvořile, kdybych se k nim jen tiše přicpal a ani nepozdravil, jako to dělají někteří nekonkrétní jedinci od nás. Nestačím se ani pořádně rozmluvit a Hoochová už začíná hodinu. Jedině dobře, čím dřív začneme, tím dřív i skončíme. Na její pokynutí se tedy seřadím k ostatním a nechám se spočítat. Slyším, jak si někteří i při nástupu šuškají. Obyčejně bych se k nim přidal, většinou jsem to byl zrovna já, kdo rozjížděl takovéhle konverzace, ale poslední dobou na takové věci nemám náladu. Obtěžuje mě vůbec promluvit, přijde mi to najednou strašně namáhavé a zdá se mi, že na takovou činnost vždy vynaložím veškeré své síly. Nyní se mi hlavou dokonce neženou ani žádné drby, o kterých si normálně plánuji, že je hned po hodině sdělím ostatním. A ani Sin už nevyhledávám pohledem! Jako kdyby někdo luskl a mně se udělalo v hlavě úplné prázdno. Ve chvíli, kdy zaslechnu Dianino jméno, opět procitnu. Rozcvička? A má ji vézt takové dřevo? Však si nedosáhne ani ke kolenům. Jen se zamračím a mlčky následuji její rozcvičku. Štve mě, že mě vytočila takhle po ránu. To mě nemůže vytočit večer?! Akorát budu mít celý den zbytečně vztek. Ale co, však mě se potom uleví, až jí něco provedu. Chvilku si pro sebe tiše povídám něco ve smyslu, jak je ta rozcvička strašně trapná. Bože, jako kdyby nestačilo prostě si protáhnout ruce, udělat nějaký krátký strečink, zakroutit kotníky a tak. Ne, musí být prostě zajímavá a vymýšlet si takové nesmysly. Ve chvíli, kdy zjistím, že všechny cviky opakujeme několikrát po sobě, začnu to flákat. Nemám sílu, náladu a ani energii napodobovat ty její nesmysly hodinu vkuse. Beztak by tohle cvičení potřebovala jenom ona, ne my! Narozdíl od ní totiž nemáme tak tlustý zadek. I když, možná si ten tlustý zadek nechala udělat schválně? Koneckonců je to vlastně celkem moderní, mít pořádnou prdel, ale popravdě - u ní to vypadá dost hrozně, ostatně jako všechno. Nějakou chvíli si ještě vymýšlím nějaké nenávistné myšlenky, kterými se obveseluji v téměř nekonečné době, při které musím sledovat cvičení té tlustoprdelnice. Trošku mě zklame, že nejsem zvolen kapitánem našeho famfrpálového týmu, ale Erice to samozřejmě přeji. Podívám se jejím směrem, a pokud si mě všimne, hodím po ní jakýsi "gratulační úsměv". A já jsem aspoň zástupce! Teď už mám konečně důvod se povyšovat nad některými tupými hlavami. Ha, až za mnou přijde Diana a bude zase něco pindat, tak ji pouze odbyji tím, že jsem něco víc, než ona! A konečně to mám i něčím podtrhnuté. |
| |||
Hlavní síň – Mrzimorský stůl --> Tělocvik13. září, pondělí ráno Emily, Mau, Acai, prof. Hoochová, Alex, Cor, Kenji Mau měla ohledně quiche rozhodně pravdu Jak jsem se pustil do slaného koláče, málem mi ale nos přistál v něm. Otočil jsem se a zašklebil se na Emily. „Nazdar, ospalče. To je quiche,“ dodal jsem velmi přemoudřele. „A už na tebe nejspíš žádný nezbyl,“ řekl jsem ještě spěšně a nacpal si pořádné sousto do pusy. |
| |||
Caylus a další zmínění[/b] 13. září Spokojeně složím dopis od otce zpět do obálky a vytáhnu pozvánku pro Prince. I když mi to trhá srdce, hodím do sebe poslední kousky své snídaně, dopiju kafe a začnu se pomalu zvedat. Nechci přijít pozdě, zvlášť, když hodinu vede madam. Popadnu své věci, pozvánku a nakráčím si to rovnou k Princovi. "Dobré ráno, ospalče," zakřením se na něj a poklepu mu na rameno, abych si získala jeho pozornost a strčím před něj na stůl pozvánku. "Otec pořádá na Vánoce sváteční banket. Spousta jídla a poměrně vlivných lidí. Doufám, že dorazíš. Tvoje rodiče už pozval." Ještě jsem mu věnovala krátký úsměv a vydala se rovnou na hřiště. Alastor už tam samozřejmě stál s předstihem. Jak dlouho tu musel čekat, než uspokojíme svoje nenažrané žaludky? Poslala jsem mu vzdušný polibek a postavila se vedle svých spolužáků z koleje. Hodina začala s příchodem Hoochové, která nás informovala o novinkách, nových kapitánech, podkapitánech, zapsala si docházku a řekla nám něco o rozcvičce. Se zděšeným výrazem sleduju, jak se velení ujímá incesťačka z Nebelvíru. Nemohli vybrat někoho víc sportovního? Třeba Daniela? I ten Zahradník na vozejku by byl lepší než tohle. I Kjeldová. Mlčky se zařadím do řady a začnu s tou její určitě velmi dobře promyšlenou rozcvičkou. I když se mi nechce nic dělat, následuju jejího příkladu. Jestli si myslí, že si tímhle získá pozornost kluků, tak se mýlí. Kdo by chtěl jít do postele s holkou, která to dělala s vlastním bratrem? Fuj! Koutkem oka pozoruji Ryana, který rozcvičce taky moc nedá. Buď ho to nebaví nebo je mu Diana ukradená asi stejně jako mně. Tohle by měla cvičit s Mařenou. Přesně to ten její zadek potřebuje. Začínám být podržáděná. Ta idiotka si zřejmě myslí, že trénuje nějaké mistry světa nebo co. Opakujeme to ještě několikrát. Pot mi stéká po zádech a začíná to být nepříjemnější a nepříjemnější. Konečně přichází vítané protažení. Nevraživě na Dianu zírám. Měla by pochopit, že tu sice má sportovce, ale tak polovina třídy žádný sport nedělá a po tomhle nejspíš umře, a Jackiin pohřeb tak nebude jediný, který tu proběhne. |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůl --> Tělocvik – U famfrpálového hřiště13. září, pondělí ráno spolužáci, prof. Hoochová S námahou jsem dojedla jediný croissant a dopila čaj. Pak už jsem se k ostatním přidala, abych odešla na hodinu tělocviku. Jen ať neletáme, jen ať neletáme. Sice bychom nejspíš neměli na sobě ty plavky, ale na druhou stranu jsem už pochopila, že Hoochová je schopná všeho a nedělá ji problém zrealizovat i šílené věci. Takže... Jen ať neletáme! |
| |||
Označení Nakonec jsem se na post prefekta nehlásila. Sice jsem to ostatním slíbila, ale něco uvnitř mě donutilo změnit názor. Už tak jsem měla dost starostí a nepotřebovala jsem další povinnosti. Byla bych středem pozornosti, což jsem zrovna nechtěla. Kdy jindy bych pak mohla psát svoje fanfiction o zakázané lásce Aleca a Magnuse? Odpoledne jsem strávila s Fabim. Doháněli jsme všechny úkoly, které nám chyběly a procvičovali kouzla na přeměňování. Byla jsem ráda, že na to nejsem sama. Sice bych to zvládla, ale učit se ve dvou a navzájem se povzbuzovat byla daleko větší zábava. Další dny ubíhaly celkem monotónně. Každé ráno jsem vstala, šla si zaběhat, abych se trochu udržela fit, šla na snídani a většinou pak strávila den venku. Chodila jsem na famfrpálové tréninky. Byla jsem zvědavá na nováčky, kteří se nám přihlásili. Šla jsem se podívat i na čtvrteční nábor. Bylo mi líto Calvina, kterého z týmu vyloučili. Vypadal jako hodný kluk. Sněhurka byla šťastná, že mě měla celý týden pro sebe. Nálada v hradě se neustále zlepšovala a uvolňovala, i tak jsem se ale necítila moc dobře. Stýskalo se mi po domově víc než kdy jindy. Morg musela vidět, že se o tom nechci bavit, a tak mě nechala být. Otevřela jsem se jí až v sobotu v Prasinkách, kde jsem se jí svěřila. Kromě úkolů, čtení knih do školy a venčení Sněhurky jsem hodně psala. Jordyn a Caylus pro mě byli skvělou inspirací, stejně jako Deirdre a Alastor. V jejich romanci v rozpuku jsem nacházela nekonečnou inspiraci pro své oblíbené hrdiny ze světa Lovců stínů. Mezi mými homo miláčky a "královskými" páry byla sice pořádná propast, v závěru tam ale šlo o jediné - o spalující romanci, která nemohla skončit jinde než v nadýchané posteli s nebesy, kde by si hlavní, neskutečně sexy hrdina (a v Deirdřině případě hrdinka) přivlastnil svou milou celým svým tělem. Byla jsem ráda, že jsem podobné scény psala vždy o samotě. Všem okolo by podle mého ruměnce bylo jasné, co se asi děje v mé hlavě. Nechtěla jsem, aby spolužáci věděli, na co myslím. Hlavně ne Fabian. Mimo psaní jsem se také věnovala svému dalšímu koníčku - Zodiaku. O Fabim a Mau už jsem své věděla, a tak stačilo zjistit znamení ostatních. Tvořit horoskopy mě bavilo, a o to víc ty partnerské. I když jsem neměla v plánu je komukoliv ukazovat, i tak jsem se vydala na průzkum. Na rovinu jsem se na datum jejího narození zeptala Deirdre a rovnou jsem přihodila otázku i na Cayluse. O Jordyn jsem věděla, stejně jako o Alastorovi. Ve výsledku jsem se svým výtvorem byla moc spokojená. Různé varianty partnerského horoskopu, Caylus a Jordyn, Deirdre a Alastor, já a Fabian, Mau a Fabian a já a Mau. Předsevzala jsem si, že svůj výtvor Mau i Fabimu při nejbližší příležitosti ukážu. Než jsem se nadála, týden uběhl jako voda a byla tu opět škola.
Označení Pondělí 13. záři Celou noc jsem se budila a prakticky nemohla spát. Vzbudila jsem se někde kolem páté ráno celá zpocená. Nepředpokládala jsem, že ještě něco naspím, a tak jsem se přesunula do společenské místnosti na gauč, kde jsem musela na chvilku usnout. Žaludek jsem měla na jedné vodě. Kolem šesté jsem to už nevydržela a s ručníkem se vydala do koupelen a do sprch. Nejrpve jsem vyprázdnila obsah svého žaludku a následně si dala i studenou sprchu, která mi celkem pomohla a trochu mě probrala. Nebylo to sice nic extra, ale pořád lepší než následný zombie walk. Vrátila jsem se na kolej, rovnou do postele. Poprosila jsem Morg, aby mě po snídani vzbudila, abych se mohla přesunout rovnou na první hodinu. Snídani jsem tak prospala. Morgana mě vzbudila, přesně jak jsem ji požádala, ale sama měla naspěcha evidentně už tak šla pozdě. Neřekla mi, co se stalo. Nebyl na to čas. Malátně jsem se vyploužila z postele, natáhla na sebe plavky a uniformu a vydala se rovnou na hřiště. Kdyby mi nebylo tak mizerně, nejspíš bych to stihla i načas. Šla jsem ale pomalu, zlehka, aby se mi nezamotala hlava. Čerstvý vzduch mi dělal dobře. Cítila jsem se o dost líp než ráno. Dorazila jsem o deset minut později, během rozcvičky. Omluvila jsem se Madam Hoochové s tím, že mi nebylo nejlépe a zařadila se do řady vedle svých spolužáků. Diana právě vedla rozcvičku. Nechtěla jsem moc riskovat, rozehřát se ale bylo třeba, a tak jsem mlčky a co nejpomaleji následovala příkladu svých spolužáků a snažila se co nejlépe rozehřát a protáhnout, když jsem dnes běh vynechala. |
| |||
Souhrn minulého týdneOznačení, převážně Daniel a RyanZbylé dny byly podstatně veselejší, než ty předešlé. Mohla za to skvělá zpráva od Alex týkající se Cor, která mou náladu zlepšila nejmíň o milion procent. Nebyl jsem sám. I Daniel vypadal najednou mnohem klidněji a bezstarostněji, podobně jako Ryan, který s námi během týdne ochotně podnikal všemožné lumpárny. Naše společné chvilky probíhaly různě. Úterý jsme trávili na pokoji, kde jsme s balíčky sladkostí a vyčarovanou flaškou rumu mluvili o všem možném i nemožném. Při té příležitosti jsem pozval oba kamarády na soukromý koncert do Japonska včetně přespání v mámině restauraci. Nasmáli jsme se u toho víc než dost, zvlášť když mě kluci ihned nato osočili, že mám pokoj určitě polepený samými prasárnami. V jejich podání to vyznělo, jako by celý náš dům byla jedna velká erotická svatyně, což mě neuvěřitelným způsobem pobavilo, ale nevymlouval jsem jim to. Právě naopak. S potutelným úsměvem jsem jim řekl, že až přijedou, tak sami uvidí. Ty výrazy ve chvíli, kdy jsem tohle vypustil z pusy, byly k nezaplacení. Smích mě však přešel v momentě, kdy mě Daniel zničehonic obvinil, že se dostatečně nestarám o Bruce. „A to je zas kdo?“ zeptal jsem se zmateně. Jak jsem brzy zjistil, Bruce byl můj chameleon, kterého si Dan začal poslední dobou dost nevybíravě přivlastňovat. A to takovým způsobem, že si odmítl nechat vysvětlit, že je malý a hubený právě proto, protože je to ještě mládě. Dostal jsem ho od otce teprve nedávno. Co čekal? Že bude velký jako pes? Jen jsem nad tím nechápavě zakroutil hlavou a nechal Dana odejít. Však on se zase vrátí, nikdy nebýval uražený moc dlouho. Ne kvůli takovým banalitám. Ve středu byly všechny křivdy zapomenuty a my vyrazili hrát fotbal. Na to, že jsme měli ztížené podmínky a místo branky měli kus Thomasova prostěradla, jsme si hru parádně užili. Když na konci Daniel vyválel Ryana v blátě, hodně jsem litoval, že jsem si sebou nevzal foťák, protože tohle byla momentka jak vyšitá. Krom fotbalu jsme po zbytek dne nic zvláštního nedělali. Ryan se kamsi zdejchnul a Daniela bolel kotník. Beztak to nebylo nic vážnýho, ale schválně jsem z něj dělal div ne chodící mrtvolu. Bavilo mě si z něj utahovat. Čtvrtek jsem využil toho, že šel Ryan běhat se Sinestrou a svěřil se Danielovi o svých citech k Cor. Vlastně ho to nijak nepřekvapilo. Jak sám řekl, už delší dobu něco tušil. Utvrdilo mě to akorát v tom, že před nejlepším kámošem prostě nejde nic dlouhodobě utajit. Pátek byl snad nejvtipnější z celého týdne. Konečně jsme s Danielem po dlouhém rozhodování podnikli exkurzi do dívčích sprch, kterou jsme si tak dlouho slibovali. Nebylo nijak těžké se vkrást do holčičích ložnic, vypůjčit si Eričinu uniformu, pomocí kouzla jí rozdvojit a nakonec jí na sebe navléknout. Následující hodinu jsme smíchy skoro nedýchali, protože v sukýnce a podkolenkách jsem nebyl k rozeznání od třináctky ze školního porna. „Vypadám na dvanáct.“ Stěžoval jsem si při pohledu do zrcadla a tak jsem popadl několik párů ponožek a vycpal si jimi hrudník do ucházející velikosti. Pomohlo to. Najednou jsem vypadal daleko vyvinutěji a ne jako školačka ze základky, kterou za rohem při první možný příležitosti znásilní pedobear. S mikinou na hlavě jsme opustili kolej a velice „nenápadně“ se vkradli do dívčích umýváren. „Co myslíš, budou si osahávat prsa? V pornu to tak vždycky dělaj.“ Přemítal jsem nahlas, dokud jsme nevešli dovnitř a já se automaticky neztišil. To, co jsme uvnitř zažili, bylo přinejmenším zvláštní. Vlastně to nebylo ani trochu takové, jak jsme si představovali. Nejen, že si spolu děvčata ve sprchách nehrála a ani si nepoměřovala hrudníky, ale ke všemu jsme narazili na velmi chtivý páreček, který si to v jednom ze sprchových koutů dost hlasitě rozdával. Korunu tomu všemu nasadila Spontinová se svýma nohama, kvůli kterým svět přestal rázem být takový, jako předtím. Doteď přemýšlím nad tím, jestli byla návštěva umýváren dobrý nápad. Pondělí 13. záříPokoj >> Chodba >> HřištěCoraline, prof. HoochováZ postele mě ráno tahá kluběnka, poskakující kolem mé hlavy. S veselým pištěním mi olizuje tvář tak dlouho, dokud od sebe s nespokojeným brbláním neodkopnu peřinu a nevyskočím na nohy. Daniel i ostatní kluci jsou už dle všeho vzhůru a tak je nechám jít napřed se slovy, že je za chvíli doženu. Ze začátku skutečně nic nenasvědčuje tomu, že bych měl mít zpoždění. V poklidu odcházím do sprch v prvním patře, kde plním nezbytnou hygienickou rutinu, včetně oblékání do plavek a sportovního úboru. Pořád trochu rozespalý vyjdu ze dveří a vydám se chodbou pryč, když v tom si všímám osoby, vycházející z kabinetu naší kolejní vedoucí. Znám jí. Zatraceně dobře jí znám. Možná víc, než to. Poznal bych jí všude. Její hlas, vůni, překrásné vlasy a ještě nádhernější úsměv, který vždy rozdávala na všechny strany. Na několik málo sekund celý ztuhnu. Zdá se mi to? Štípněte mě někdo, protože pokud tohle není sen, pak je to skutečně ona a nikdo jiný. „Cor…“ Promluvím tiše, téměř neslyšně. Srdce mi velí se k ní rozběhnout a prudce jí obejmout, jenže rozum křičí opak a tak udělám jen pár váhavých kroků vpřed. Nemám nejmenší tušení, kolik si toho můžu nebo nemůžu dovolit. To, co platilo předtím, nemusí platit teď, protože tahle Cor si prošla peklem. Viděla smrt Jackie a stála tváří v tvář Smrtijedovi. Bůh ví, co dalšího jí ten grázl provedl. Je tím pádem vysoce pravděpodobné, že přede mnou není Coraline, jakou jsem znal. Jak moc se po tom všem bojí lidí? Jak moc se bojí mužů? „Jsi zpátky…“ zamumlám a opatrně k ní vzhlédnu. V očích se mi zračí něha společně s obavami. Chtěl bych se jí zeptat na tolik věcí. Vážně chtěl. Ale nemůžu. Nejde to. Jak bych se jí teď mohl ptát, jak se má? Špatně, jak jinak. Zabili jí před očima kamarádku a sama málem zemřela. Musel bych bejt padlej na hlavu, abych jí připomínal právě tohle. „Jsem rád, že tě vidím.“ Vysoukám ze sebe, přičemž se nervózně poškrábu na zátylku. Nikdy jsem jí neviděl raději… „Vážně jsi mi chy…“ Nedořeknu. Má slova jsou přerušena zvoněním Hodinové věže, oznamující začátek hodiny. Vytřeštím oči. „Aigoo, tělocvik!“ Úplně jsem na něj zapomněl. S Cor jakoby se zastavil čas a to prosím pěkně nedělá nic jinýho, než že stojí kousek ode mě. „Honem, pojďme! Hoochová nás jinak přerazí.“ Aniž bych nad tím nějak zvlášť přemýšlel, chytnu Cor za ruku a rozběhnu se vpřed. To, co jsem právě udělal, mi dojde hned záhy, ale je už příliš pozdě na to, abych její dlaň pouštěl. Protože jí za žádnou cenu pouštět nechci. Když celý zadýchaný přiběhnu na hřiště, zjišťuji, že už tu jsou všichni a právě probíhá rozcvička. Shimatta! „Gomenasai, paní profesorko.“ Vyhrknu na opodál stojící Hučku, zatímco se snažím popadnout dech. „Omlouváme se, že jdeme pozdě, už se to nestane!“ |
| |||
Velká síň ---> Famfrpálové hřištěPondělí, 13. záříOsazenstvo Nebelvírského stolu, Thomas, všichni přítomní, ovšem dva první odstavce speciálně pro jistého pana Danielse Když se Thomasem bavíme o mém hlubokém nezájmu o Ryana, všimnu si Angelina nechápavého pohledu. Pokrčím rameny a ve tváři výraz: Co? Vždyť je to pravda – je to ukecaná a náladová drbna. A za tím, co jsem řekla si stojím! Ani v nejmenším to není můj typ, a kdyby to byl poslední člověk na zemi raději mu urazím hnátu, než aby na mě jen prstíčkem sáhnul. Nevidím na něm nic, čím by mě mohl hošánek zaujmout. |
| |||
Shrnutí týdne 6.9. - 12.9. Pondělí: Po obědě jsme se s Runou vydali na procházku k jezeru. Už během dřívějších událostí tohoto dne na mě něčím Runa zapůsobila, ale nebyl jsem si jistý, jestli to bylo i naopak. Po procházce a polibku, při kterém se zastavil čas, jsem si tak nějak domyslel, že to tedy je oboustranné. Bylo mi s ní opravdu dobře. Když pak odešla na hodinu, šel jsem si utřídit myšlenky hraním na kytaru do svého pokoje. Pro Runu se stavím kousek před koncem její hodiny, aby mě nemusela hledat a když přijde, vyslechnu její pocity z hodiny. Uklidním ji, že ne pokaždé se daří a že příště to určitě bude lepší. Na zmínku o tom, že ji rozptylovaly myšlenky na mě, se akorát usměji. Pak jí řeknu, že jsem jí měl taky plnou hlavu a že jsem se to snažil zužitkovat skládáním nějaké písničky. Po rozloučení a domluvě na rozcvičku se odeberu do pokoje, padnu do postele a jdu spát, abych byl na zítřejší rozvičku pořádně odpočatý. Úterý: Vzbudil jsem se ještě před zazvoněním budíku s motýly v břiše. Nemohl jsem se dočkat, až budu zase s ní. Po vřelém přivítání vybíháme na školní pozemky. Docela jsem se i překvapil, že jsem nebyl hned vyřízený. Narozdíl od Runy jsem se ale zadýchal mnohem dřív. Když se mě ještě pokusí vyosit, jen se zasměju a pokusím se o to samé, jemně samozřejmě. Pak následuje protahování a další cviky, které zvládám o něco líp než běh. Po rozcvičce mě Runa chytá za ruku a já ji pevně stisknu. Sprcha po rozcvičce byla opravdu nutností. Pak jsem se vydal do společenské místnosti, kde jsem automaticky zamířil k Havraspárskému stolu ke své společnici. Se zaujetím si prohlížím komiksy, které mi Runa půjčila a poslouchám každé její slovo, které mi chce o nich říct. Odpoledne jsme s Runou na hřišti a trénujeme. Jsem docela překvapen, že nám to tak jde, když jsem dlouho netrénoval. Po skončení Runu také pochválím. Runa pak jde za svými kamarády, což jí vůbec nemůžu vyčítat, ale zase jsem trávil čas čekáním na večeři, až se zase uvidíme. Během té chvíle jsem se podíval na svoje úkoly a něco jsem se pokusil napsat, i když moc jsem toho neudělal. U večeře jsem zase ve společnosti Runy a skoro nic jiného nevnímám. Večer jsem šel na chvíli do společenky a pokud tam někdo byl, prohodím s ním pár slov. Opět jdu spát docela brzo, protože na mě začala doléhat únava z ranní rozcvičky. Středa: I když jsme se na dnešní dopoledne s Runou na ničem nedomluvili, vzbudil jsem se relativně brzo a ležel v posteli s otevřenýma očima a hlavou mi probíhaly poslední dva dny. Dnešní oběd strávím u mrzimorského stolu, abych byl i se svými spolužáky, ale odpoledne máme domluveno, že se s Runou půjdeme učit na naše oblíbené místo. Při té příležitosti jsem jí zahrál něco, co jsem dal dohromady, když jsem na ní čekal během hodiny s Lupinem a doufám, že se jí to líbí. Po návratu se Runa vydává do knihovny a já ji následuji. Měl bych se přecejen taky něco naučit, když už je to volno. Moc mi to ale nešlo, protože mi oči zklouzávaly v jednom kuse na Runu. Čtvrtek: Z celého náboru na famfrpál jsem se těšil akorát na to, že zase uvidím Runu. Uvědomoval jsem si, že je to to jediné, na co v poslední době neustále myslím, abych byl s ní. Ale nijak moc mi to nevadilo, dokud to stejné bude se mnou sdílet i ona. Při náboru jsme se s Runou trochu škádlili, kdo je lepší, což mě docela bavilo. Taky Runě řeknu, ať zkusí zápis na kapitána, že na to určitě má. Já osobně na to kašlu, protože moje vůdčí schopnosti nejsou nijak veliké a nevěděl jsem, jestli bych unesl tu zodpovědnost za celý tým. Zbytek dne jsem strávil s Runou, dokud to šlo. Pátek: Celý den jsem opět strávil přípravou na setkání s Runou. Byli jsme domluveni na tom, že si společně zahrajeme na kytaru a já že něco zkusím i na housle. Podíval jsem se do své sbírky not a dával dohromady materiály, co bychom mohli zkoušet. Nakonec jsem s sebou nevzal nic. Při příchodu do velké síně jsem ji spatřil s kytarou. Vypadala opravdu roztomile. Přisedl jsem si k ní a nechal si něco zahrát. Šlo jí to opravdu dobře, ale někdy jsem se jí snažil ukázat lepší způsob hraní, aby to pro ni bylo jednodušší. Ke konci našeho sezení jsem jí pak řekl, ať hraje čtyři akordy pořád dokola a zkusil jsem trochu improvizovat na housle. Snažil jsem se to opravdu procítit a vměstnat do toho všechny svoje myšlenky z uplynulých dní. Po skončení odložím housle, přisednu si k Runě a dlouze ji políbím. Sobota: Dnes jsme se vydali s Runou do prasinek na oběd, který byl opět příjemný jako jiné dny strávené s ní. Po obědě ji pozvu na zmrzlinu, kterou si vezmeme na cestu zpět. Dnes je vlastně kolejní párty, uvědomím si a dojde mi, že nemůžu být s Runou. Při loučení ji pevně obejmu a pošeptám jí, ať na sebe dává pozor. zacítil jsem mírný náznak žárlení. Na kolejní párty jsem se dobře bavil se svými spolužáky, ale nijak jsem to s alkoholem nepřehnal, abych pak nebyl celou neděli zničený. Neděle: Ráno se ve vzduchu vznáší alkoholový opar ze včera a při pohledu na kocovinou postižené spolužáky jsem byl vděčný za to, že jsem to včera nepřehnal. Na snídani jsem se zase setkal s Runou a pak jsme vyrazili na procházku. Vyprávěli jsme si událostech, co se staly večer a k ránu a docela jsme se nasmáli. Celý den jsme byli spolu a povídali si. Bylo mi opravdu dobře a nezdráhal jsem se to Runě několikrát říct. Pondělí 13.9. S hrůzou jsem si ráno uvědomil, že už je pondělí a že ten týden strašně rychle utekl. Po dlouhé době bude zase škola. A ještě k tomu jsem si na nástěnce přečetl, že musíme mít plavky... I když jsem měl s podzimním otužováním už zkušenost, nedalo se říct, že bych se do té vody rád vracel. U stolu se vznášelo tolik drbů, že to nebylo hezké. A sám nemám rád, když se o někomu mluví za jeho zády, tak jsem si jich nevšímal. Žádný se netýkal mě, tak to bylo v pohodě. Při hodině tělocviku se povzbudivě usměju na Runu, když ji Hoochová prohlásí za kapitána havraspárských. |
| |||
Hlavní síň > TělocvikPondělí, 13. záříVšichni přítomní a zmíněníRozčilování nad novinami mi poskytovalo potřebné rozptýlení nad nadcházejícím plaváním. Tři roky jsem do vody nevlezla, nevlezu tam ani dneska. Hoochová to ví. Nově příchozího Benjiho a jeho otázku obdařím znechuceným šklebem, ačkoli ho celkem ráda vidím. „Tak jako nikdy.“ Prohodím sarkasticky, ale má tvář se maličko rozjasní, když mi Naira přisune misku jahod. Pokud zapomenu na její přednášky o zvířátkách a všech těch hovadinách, které nám všem neustále cpala, tak měla i momenty, kdy jsem jí měla ráda. Těžko bych neměla ráda někoho, kdo mi dává jídlo, že. Začnu se jimi ládovat a ani nepostřehnu, že se Alex zvedá a odchází. Vlastně by to ani nebylo překvapení. Měla se zmijozelskými dobré vztahy. Není těžké uhodnout proč tomu tak je. Původ je mocná zbraň, speciálně tady. Pohled od jídla zvednu až ve chvíli, kdy se k nám připojuje Jordyn. Beze slova pozoruji, jak si mlčky sedá ke stolu. Nejde si nevšimnout, jak atmosféra u stolu zhoustla a lhala bych, kdybych řekla, že je mi to jedno. Ale nejsem schopná se donutit s ní mluvit. Prostě nejsem. Napůl je to ublíženost a napůl prostě má tvrdohlavá povaha. Jsem si naprosto vědoma, že se chovám jako malá a nijak to nemůže ani mně, ani Jordyn. Pohled mi tak mimoděk sklouzne ke zmijozelskému stolu, kde kromě Alex spatřím i Cayluse. Hrudník se mi nepříjemně stáhne a tak odvrátím pohled. CO kdyby si všiml, že na něj zírám, že... I tak ale nechám Benjiho a Nairu, aby obstarali plynulou konverzaci u stolu, sama se nezapojuji. Jejich téma je dost daleko od pozitivního a vzduch to mezi námi rozhodně nepročistí. Spíš je to horší. Korunu tomu nasadí až Emily. Musím se začít smát. Jak může být někdo tak strašně mimo po většinu času, to nechápu. Jak se vůbec dostala tak daleko, aniž by přišla k nějaké závažnější újmě? Najednou se ozve rána a já se leknu, přičemž mi z ruky vypadne poslední jahoda. Poplašeně se podívám na Mau, jejíž záda se mi právě ztrácejí z dohledu. „Co to doprdele…“ řeknu spíš sama pro sebe a pak se se zoufalým výrazem podívám na červený plod válející se po zemi. „Taková škoda…“ povzdychnu si nešťastně a naposledy si loktu džusu. Dneska je den na hovno. Za všechno může to plavání. A když už jsme u toho… „No, čas jít, nemyslíte?“ ač se mi tam nechce, nerada bych zrovna na její hodinu přišla pozdě. Takže se zvednu od stolu a ať už mě ostatní následují nebo ne, rozejdu se k famfrpálovému hřišti. Je tam menší hlouček spolužáků, ke kterým se moc nepřibližuji. Postávám spíš opodál, abych měla kolem sebe dost prostoru. „Dobré.“ Odpovím profesorce, zatímco přešlapuji na místě. Musím se zazubit jejímu prohlášení. Umím si představit, že se někteří budou zítra producírovat po škole jako namrdaní kačeři, protože to podcenili. Přesto dost znervózním, když se zmíní o plavkách a dál to nerozvede. Nemám z toho dobrý pocit a fakt, že se mi ten přiléhavý materiál nepříjemně lepí na tělo, mi moc klidu nepřidá. I tak si své frustrace nechávám pro sebe a poslušně opustím svou zónu, abych se postavila do řady a Nicolas nás mohl spočítat. Nervózně u toho přešlapuji na místě a hned po tom se ale rychle vzdálím co nejdál od ostatních, abych se po vzoru Diany pečlivě protáhnula. A zatím, co se snažím být opravdu důkladná, poslouchám, co profesorka říká. Vyhlašování kapitánů družstev je více než zajímavé a začíná rovnou těmi nejlepšími, jak jinak. Hodím po Alex široký úsměv a ukážu palec nahoru. Dle mého názoru, je to víc než zasloužené. Lepšího kapitána bych mít nemohla, stejně jako zástupce. Geniální kombinace. Možná jsem trochu zklamaná, že jsem nebyla vybraná já, ale sotva jsem se přidala do týmu. Neodehrála jsem ještě ani jeden zápas, takže je nejspíš logické, že moje jméno zmíněno nebylo. Z mého přemýšlení mě vytrhne Mau a její štěbetání. S tichým smíchem nad ní zakroutím hlavou. Bože… ta holka jednou někomu vypíchne oko. Samá ruka, samá noha… po tolika letech by se s tím měla naučit zacházet. |
doba vygenerování stránky: 0.85420703887939 sekund