| |||
Ošetrovňa Štvrtok 15.října Na ošetrovni som ostala zapichnutá do rána a to s radou možných či nemožných nešťastníkov, ktorí si užili rozjímanie v prírode. Nakoniec to celkovo bola trochu nuda, ale nemôžem poprieť, že kúsok škodoradosti si pri pohľade na tie strhané výrazy našiel svoje miesto. Škoda, že okrem zlomenej hnáty sa už nič extrémnejšieho nevyskytlo. Než som teda dostala lektvar na spanie. Asi som Etty začala liezť na nervy so svojimi otázkami a naliehaním na kontrolu mačky, ktorá je isto v poriadku, len bude urazená do krvi. A asi už nechceli riskovať, že volačo vyvediem. Aj keď som k tomu už nemala nejakú potrebu. Už som toho stihla dosť. Premohol ma tuhý a bezsenný spánok, čo bolo viac, než som očakávala. Predsa len tento deň sa až tak moc nevydaril. Ráno bolo isto rozprávkové pre nás všetkých. Absťáky po podaných lektvaroch a myšlienka na nadchádzajúce vyučovanie je jednoducho nádhera. Rozhodne nás čaká plodný deň. Taká dávka depresie, aby mi nebolo ľúto. Ale aspoň Etty zachránila jednu vec, že na telocvik budem mať ospravedlnenie. Ale aj tak som tam neplánovala ísť. Čo by som tam, pre Merlina, robila? Ešte v takom počasí! Lietať nemôžem, tak celá tá šaráda nemá žiaden zmysel. Len by ma nasrali a na to nemám energiu. Ešte si poslušne nechám skontrolovať ruky, ktoré sú už samozrejme v úplnom poriadku, vypočujem si prípadnú prednášku a než teda vypadnem, informujem Etty o zmene času mojej sobotnej návštevy kvôli hodine rún. Viac sa už s nikým nevybavujem a nechám stratené duše napospas ich osudom a v zápätí sa rozlúčim s Etty a zmiznem za dverami.
Vyhrabem sa rovno do Veľkej siene na skoré raňajky. Chce to kávu. Veľa kávy! Aby som prežila tento deň, tak bude treba enormné množstvo. Lebo uvedomenie, že toto je môj prvý školský deň... a všetci budú po mne čumieť, lebo som sa tu len tak vyskytla... blah. Než vstúpim do Veľkej siene, opätovne navštívim nástenku, kde sa toho nič moc nezmenilo, až na to, že Snape chce pojednanie o Bludičkách a ospravedlnenku a k Premeňovaniu nám stále treba zviera. Pri tom pochytím trochu výčitky, že som to svoje nechala napospas mamľasovi z Ministerstva a ja si ustlala v ošetrovni. Bude ma za to trýzniť aspoň týždeň a nie že sa nechá opätovne zavrieť do klietky aby si užila výlet do učebne, kde ju budú premeňovať na ktoviečo. Boha. Dúfam, že jej dali aspoň nažrať. Vzdialim sa od nástenky a radšej idem do Siene. Musím skočiť do spálne. A to nielen kvôli mačke... Primotnujem sa ku koľajnému stolu, ani sa nejak moc nerozhliadajúc kam si to vlastne sadám, beriem do rúk celý džbán s kávou a palacinky. Dokonca sa ku mne dostane i rozvrh, ktorý som nemala. No len pri pohľade naň sa mi prekrútia oči aspoň na tri krát. Úžasné ráno, fakt že hej. Rovno začíname Dejinami a ... aj keď som si žiadnu Domácnosť nezapísala, tak pre dnes ju proste mám. To je ako fakt alebo majú len bordel v systéme? Do psej matere... Nikoho si nevšímam, len sa najem, zalejem to kávou a hlavne si zvyšok džbánu nalejem do predom pripravenej termofľašky. Tak na dnešok bude treba razatnú dávku cukru. No nič. Na Dejinách sa len tak mihnem, aby sa nepovedalo a potom odtiaľ vypadnem. Skočím si do knižnice. Už plánujem svoj náhradný program a s tým sa rýchlo vyberiem do Havraspárskej veže, nech sa teda dám trochu dokopy a pozriem škody na majetku za tú včerajšiu trúfalosť. Jak som už na prvom poschodí, takmer ma zo schodov zmetie Snape, ktorý sa hnal chodbou a je patrične nasrdený. Ešte viac než obvykle. Radšej sa pritiskem ku zábradliu, aby mi ešte nenaparil trest za to, že som mu momentálne zastúpila cestu a pár sekúnd ho sprevádzam pohľadom jak už uháňa do toho svojho žalára. Lebo kam inam by šiel, že... Uškrniem sa mu do vzďalujúceho sa chrbta a radšej pokračujem v ceste. Dorazím ku vchodu do spoločenky, kde akurát ktosi lezie von, tak nie je treba sa zapodievať otravnou hádankou a frčím do spálne. Kde je to ako obvykle počuť spokojným oddychovaním a dunením vetra za oknami. Vôbec sa nedivím, že sa na to každý vysral. Poviem si v duchu na margo Telocviku a vlastne ani nepozerám, či už niekto vypadol alebo nie. Stačí, že počujem jedno chrápanie a je mi úplne fuk kto to je. Ale aj to pustím z hlavy, keď sa pozriem na svoju posteľ. Je v stave ako keby tam prebehol nejaký boj. Vankúš a prikrývka dotrhaná, všade samé pierka a z matrace trčí pružina. A mačky nikde. Zaškľabím sa. Dostala som, čo si zaslúžim, no. Opravím to potom. Nielenže na to nemám už moc času, ale nechám jej kúsok zadosťučinenia. Vidím, že nažrať dostala, ale aj tak jej ešte naložím mäsko a čerstvú vodu. To moju vinu aspoň trochu zmierni. Navštívim umývárne, kde sa "dám do gala" aspoň v rámci možností, dnes s očami žiarivo modrými, poberiem si zošit naviac, knihu na dejiny, písacie potreby a balík sušienok. Všetko ostatné mám v batohu. Rýchly pohľad na nástenku v spoločenke mi nič nového nepriniesol, aj keď zrušený Telocvik asi ostatným príde vhod a už sa ženiem na Dejiny. Prederiem sa otravným davom, ktorý sa už stihol vytvoriť a jak vstúpim do učebne... Si zo mňa robíš... no pohľad na McGonagalku je rozhodne odstrašujúci. Čo to má byť? Kde je tá priesvitná mátoha? Je mi hneď jasné, že z mojich plánov sa nenápadne vypariť v tom momente zišlo. Na chvíľku ma aj napadne, či to Binns nezabalil a teraz nás nadobro bude učiť Minnie. Ale pri pohľade na spolužiakov je jasné, že aj ich otrávil pohľad na našu prísnu profesorku. Takže tu len supluje. S povzdychom sa usadím niekam, kde to ešte nikto neobsadil a s útrpným výrazom vyhodím knihu z batohu. Priebeh hodiny sa začal zľahka, referátmi a blbinami. Takže po pár minútach som sa začala nudiť. Než som ale stihla začať aspoň niečo kresliť, Minnie si ako taký prehistorický sup dosadla na každého, kto si dovolil nedávať pozor. A o to viac na to dbala, keď sama začala s výkladom. Takže keďže som si neuráčila na Dejiny založiť zošit... musela som si násilne písať poznámku do notesa na kreslenie. Čo to do pekla...?! Ako... bolo to isto záživnejšie než keď rozprával Binns. Minnie bola z toho celá vo vytržení ako keby tam snáď bola - tomu by som sa moc nedivila - ale stále... nuda. A ten názor očividne zdieľali viacerí. Pobúrene sa zamračím, keď zadre aby som JA?! urobila nejaký referát? A... opravný test? Za absenciu tiež? A ešte k tomu dnes?! Sa snáď posral! Zatnem zuby a ani nevenujem pozornosť Patrikovi, ktorý zdieľa rovnaký osud s referátom. Hodina končí a ešte okamih sedím na stoličke, lebo toto je fakticky blbé. Ja na takéto hovadiny nemám čas! A už vôbec nie na nejaký test, ktorý aj tak bude celý na hovno. Na to sa radšej napijem kávy, lebo za celý čas som k tomu nemala príležitosť a to je prosím pekne na plač! Konečne sa pozbieram s tým, že budem musieť zmeniť čas stretnutia s Ruby, keďže sme sa ako vzorné spolužiačky dohodli na návštevu knižnice. Spoločne. Čo je už celkom groteska. Čo by vlastne ani nevadilo, keď už som na to pristúpila... nebyť testu, ktorý sa tým trochu prekryje. Už už by som ju dostihla na preplnenej chodbe neďaleko danej učebne kde máme mať nasledujúcu hodinu, len sa okolo nej zgrupovalo akési podivné uskupenie spolužiakov. Z diaľky vidím, že sa jedná o nejakú výmenu názorov, alebo čo. No nič. Aj tak musím tým smerom, takže... idem popri nich práve v momente, keď sa Ruby urazene(?) oddelí od skupinky po boku Richarda. Takže počujem, ako sa dohadujú na spoločnom učení. Ešte zčujem aj Sinestrin hlas, ktorá sa tam niekde vmiesila a jej následná hlasná poznámka mi vnúti do tváre krivý úškrn. Ale než by som na to mohla reagovať otočením - nieže by som nejak chcela - alebo čímkoľvek iným, ocitla som sa pred učebňou 8C. Učebňa 8C a Mágia v domácnosti - stôl č. 4 Po chvíľke zaváhania sa vyberiem dnu. Pohľadom preletím miestnosť, kde už tróni profesorka. A tej venujem viac než letmý pohľad a tichý pozdrav. Minulý rok tu nebola, viem to isto. Usadím sa na úplnom kraji stolku 4 nech som čo najďalej od ostatných, no a... čakám. Či už na interakciu niekoho zo spolužiakov alebo začiatok hodiny, kde som sa teda rozhodne nezapísala! Na truc si vyložím fľašku s kávou a okázalo sa z nej napijem. Na toto by skôr bodol Absinth. |
| |||
Magie v domácnosti - 8C 15. října, čtvrtek všichni postupně přicházející studenti Když jsem se dozvěděla, že první hodinu Magie v domácnosti povedu nakonec pro všechny studenty, byla jsem trochu zaskočena. Co na to řeknou ti, co o tenhle předmět nestojí? Neměla jsem ráda potyčky se studenty, kteří z donucení chodí na předměty, které jim nic neříkají. Osobně jsem viděla magii v domácnosti jako velmi užitečnou, ale dokázala jsem pochopit, že sedmnáctiletým a některým i osmnáctiletým adolescentům to bude připadat nanejvýš nudné. I proto jsem doufala, že když hodinu pojmu co nejvíce prakticky, zabavím tak všechny. Na každý stolek jsem umístila stejné předměty a ty zakryla pruhem tmavé látky, která od pohledu připomínala hedvábí. Zdálo se, že je látku možné snadno nadzdvihnout, opak byl pravdou. Kdo se o to pokusil, zjistil, že je tvrdá jak kámen a těžká, aby odolala nenechavým prstům. Před učitelským stolem pak byla umístěna velká truhla, ve které jsem měla připravené další pomůcky a na které jsem nyní seděla v očekávání studentů. Nohu přes nohu, na klíně pergamen s docházkou a brk. Hůlku jako vždy za uchem. Na sobě jsem měla jednoduché tmavě fialové šaty ke kolenům, s dlouhými rukávy a s černým páskem. Kolem krku se mi houpal jednoduchý amulet spíš jen pro ozdobu, než s nějakým účinkem - šlo o drobnou lahvičku, uvnitř které se cosi mihotalo. Říkali jsme tomu vílí třpyt. Stačilo očarovat libovolný prášek, uzavřít ho do lahvičky a bylo hotovo. Každý měl jinou a dle svých schopností. V myšlenkách jsem byla u svého posledního roku v Bradavicích, kdy jsem si se spolužačkami vyrobily tyto šperky. Dveře jsou otevřeny, studenti mohou vstupovat, zasedací pořádek je volný. |
| |||
Učebna HS3 >> Učebna 8C Primárně Domenico 15. října, čtvrtek Ani si pořádně nepamatuji, jak celý večer skončil. Vím, že jen co jsme zmoklí a špinaví dorazili na kolej, šla jsem se do umýváren umýt. Jednak jsem byla naprosto promrzlá a za druhé jsem měla celé vlasy slepené od pavučiny. Pak jsem naprosto zničená padla do peřin a v jedné poloze spala až do rána. A pravděpodobně bych spala ještě dýl, kdyby mě však nečekaldalší den školních povinností. Ani si nepamatuju, kdy naposledy se mi vstávalo tak na hovno. Nevyspalá a rozbolavělá z té jedné polohy, ve které jsem celý spánek absolvovala. Jen co jsem otevřela oči, před očima se mi znova zobrazila živá vzpomínka na to, jak jsme málem skončili v kusadlech obřích akromantulí, kterým jsme stihli jen o fous utéct. Odporné, jak něco takového může Caylus dobrovolně chovat. Měla bych si promluvit s Richardem. Co když z toho vyroste něco stejně odporného? Měl by mu zatrhnout mít na koleji takovou nebezpečnou havěť! Všichni se na mě utrhují kvůli Ayshe, ale naprosto přehlížejí skutečnost, že jediný tvor, který může být nebezpečný ostatním není má mírumilovná krajta, ale Caylusova mini akromantule. Hnus. Téměř poslepu, se zalepenýma očima jsem se oblékla a ještě než jsem opustila kolej, jsem si všimla vzkazu od Hoochové na nástěnce ve společenské místnosti. Tělocvik odpadá. Ježiši ajo, tělocvik. Úplně jsem na něj zapomněla. Kdyby ho Hoochová nezrušila, pravděpodobně bych na hodinu ani nepřišla. Aspoň že tak. Pak už jen následovala běžná ranní hygiena, která mi tentokrát trvala o dost déle, jelikož jsem pořád napůl smala Z umýváren jsem zamířila rovnou do hlavní síně pro čaj. Začínala jsem mít takový nepříjemný pocit, jako by mě snad začínalo škrábat v krku. Už jsem se těšila, jak dnešní spánkový deficit doženu na hodině dějin čar a kouzel s Binnsem, když mě při vstupu do třídy profackovala přítomnost McGonagallové. A dle otrávených a zklamaných obličejů spolužáků jsem nebyla jediná, kdo se těšil, že hodinu prospí. S povzdychem jsem tedy zaplula do jakékoliv volné lavice a pustila se do vůbec prvních zápisků z dějin za tenhle školní rok. Oči jsem se snažila držet otevřené a zbytečně Minervu neprovokovat, protože zrovna ona je ten typ profesora, s kterým se nemá cenu o ničem dohadovat. Sem tam jsem se podívala po ostatních, jak se jim daří zůstat při vědomí a abych zjistila rozsah škod, který hodina v lese napáchala. Tak třeba nikde jsem neviděla Christinu, zvláštní. Mám dojem, že i její postel byla ráno prázdná. Takže buď vstala dřív než já a někde se poflakuje - což jí není podobné, nebo skončila na ošetřovně. A nebo zůstala v lese. Ne, bude nejspíš na ošetřovně. Můj pohled se pak na chvíli zastavil u Maurice. Zdá se mi to nebo McGonagallku svlíká pohledem? Ježiši, fakt žejo! Nechutné, Mrzimor je opravdu hnízdo podivných existencí. Znechuceně od něj odvrátím zrak a po zbytek hodiny mám pohled zabořený do pergamenu. Hodina s Minervou byla sice únosnější, než ten monotónní, nezáživný monolog Binnse, ale pořád to nebyl předmět, který by mě zajímal. Takže když zdánlivě nekonečná hodina skončila, měla jsem náladu někoho taky na tři měsíce poslat do nemocnice. A jedna oběť mi zrovna proklouzla mezi prsty, když se vyřítila z učebny jako blesk a zmizela někde na schodišti. Cosi tiše zavrčím. Za ten dýňový džus si to ještě vyžere. Sbalím si z lavice věci a rozmrzele se vydám po schodech do třetího patra doufajíc, že se schodiště zrovna nerozhodne změnit stanoviště s mou maličkostí. Občas se marně snažím někde zahlédnout siluetu Alex, ale když včera říkala, že musí nutně odjet, nezmínila se, kdy bude zpátky. Jen co dorazím do třetího patra, Richard zrovna odchází a Domenica nechává za sebou. A odchází s Ruby, nutno dodat. ,,Máte Ruby ve střídavé péči?" Neubráním se škodolibé poznámce místo pozdravu a pobaveně se ušklíbnu. ,,A mimochodem, ten šrám je sexy. Ale vsadím se, že je mu smutno, nechtěl by kamaráda ještě na druhé straně?" Zakřením se a poplácám ho po zdravém líčku. |
| |||
Před učebnou HS3 >> Směr učebna 8C Čtvrtek 15. října Domenico, Angela, Ruby, Christian Ač jsem jindy ranní ptáče a nemám se vstáváním problémy, tentokrát jsem se hrabal z postele téměř násilím. Probuzení po hodině obrany bylo spíše za trest a já si v tu chvíli nepřál nic jiného, než abych se mohl vrátit zpátky do peřin a prodloužil si tak slastný spánek minimálně o další dvě hodiny. Být sobota, nebo alespoň neděle, pak nad tím vážně uvažuji, ale k mé smůle byl teprve čtvrtek, což znamenalo jediné. Čekal mě další den plný učení a prefektských povinností. Tak to abych si pospíšil. Času opravdu není nazbyt. Jakmile se obleču do uniformy a splním alespoň základní rutinu hygienických potřeb, vykopu z postele kluky, kteří doteď nevykazovali známky života. Za normálních okolností bych je nechal být, vzhledem k tomu, čím si někteří v lese prošli, jenže vysvětlujte tohle profesorům. Ti by neúčast na hodině tolerovali jen v případě, že by někdo z nich skončil na ošetřovně. A tam se ani jeden, byť valná většina z nich včera vypadala téměř na umření, nedostal. Těžko říct, jak dopadli ostatní skupinky, ale co se týče Zmijozelských hochů, ti mají evidentně tuhý kořínek. Nu, to je jedině dobře. Co mě mile potěší je odpadnutí tělocviku, zato hodina Dějin čar a kouzel mě už těší o něco méně. Nejen, že tenhle předmět mi přijde zatraceně nudný, ale ke všemu musím před McGonagallovou předstírat, že mě alespoň trochu zajímá. Je pravdou, že výklad Nebelvírské kolejní vedoucí je mnohem záživnější, než je tomu u Binnse, to bohužel nemění nic na tom, že mě podrobné rozebírání historie prostě a jednoduše nebaví. Jasně, mít alespoň nějaký všeobecný přehled určitě není na škodu, nikdo nestojí o úplné blbce, ale osobně mě víc zajímaly novodobé dějiny, než Sumerové, Aztékové a jim podobní. Po skončení hodiny se mi nálada sice trochu zlepší, ale hned záhy jí znovu kazí Domenico svou nevhodnou otázkou. Povytáhnu obočí. Jak bych si asi tak mohl opravit zpackaný test, když jsem měl nejhorší možné hodnocení a oprava tudíž nepřipadala v úvahu? A vůbec, uvědomuje si ten osel vůbec, z jakého důvodu ten test dopadl tak otřesně? "To patrně nebude možné." Kysele se ušklíbnu. Skoro to vypadá, jako bych spořádal celý náklad citronů. "Neměl jsem zrovna nejvhodnější podmínky pro přípravu." A on by si měl být sakra dobře vědom toho, že za to z podstatné části může i on. Ano, při včerejší hodině jsem opravdu nedával pozor. Do sešitu jsem si nezapsal jediné slovo, jelikož mou plnou pozornost získal tréninkový plán na famfrpál, se kterým mi (světe div se) nikdo nepomohl. To, že od toho dal pracky pryč Caylus a Nicolas, mě příliš nepřekvapilo, ale u Domenica jsem opravdu počítal alespoň s minimální účastí. Jenže chyba lávky. Místo toho se kamsi poděl i s tou svou číňankou a celý rozpis nechal na mě, včetně poněkud náročného vymýšlení časů, které se nesměly křížit s ostatními týmy. Takže vážně díky Domenico, nejen, že jsi se během zápasu zrovna dvakrát nepředvedl, ale teď máš ještě tu drzost mi připomínat můj zvoraný test, který bych jinak napsal alespoň jako přijatelný, nebo když už, tak jako mizerný. Ale s možností opravy. Nic dalšího už neříkám, pouze kličkuji mezi ostatními studenty, stejně tak i Domenico, který málem srazí na zem Angelu. Tak trochu se mu nedivím, že jí přehlédl. Sám bych si jí vůbec nevšiml. Chodila ustavičně tiše, jako duch. Což možná není to správné přirovnání, jelikož naši kolejní duchové byli narozdíl od téhle holky celkem upovídaní. Povytáhnu obočí a se zájmem sleduji scénu před sebou. S Angelou jsem měl včera tu čest strávit několik hodin před začátkem vyučování. Na poslední chvíli jsme si opakovali látku na večerní obranu, tudíž jsem měl možnost kromě učení pozorovat i její chování. A to bylo poněkud odlišné od toho, jak se chová teď. V knihovně působila klidně a vyrovnaně, dokone se zdálo, že jí společné učení baví. To mě mile překvapilo, jelikož měla i spoustu otázek, což je na někoho, kdo za normálních okolností moc nemluví, obrovský pokrok. Teď ale působí jinak. Zmateně, možná trochu rozhozeně. Dokonce se jí podaří zavrávorat tak, že se musí chytit Domenicova předloktí, aby to vůbec ustála. Vypadá u toho sice dost krkolomně, ale hlavní je, že zůstává na nohách. Mlčky ty dva následuji a do jejich rozhovoru nijak nezasahuji. Domenico evidentně musel za každou cenu uspokojit svůj spasitelský komplex, tudíž mě nijak nepřekvapí, když nabídne Angele doučování. Ačkoliv je to ve všech ohledech šlechetné gesto, měl by si uvědomit, že by sám potřeboval trochu víc zabrat. Především ve famfrpále a také v sebekázni. Jen ať si nemyslí, že jsem zapomněl na tu včerejší hodinu, kdy nás svou prořízlou pusou připravil o deset bodů. Co z toho plyne? Nikdy nenasírej prefekta, který má paměť jako slon. "Jsi si jistý, že to nebude vadit tvé přítelkyni?" ozvu se konečně za celou dobu, když si s Angelou domlouvá termín učení na poledne. "Ne, že by mi po tom něco bylo, ale... hele, támhle jde." Kývnu hlavou k přicházející Ruby. Ta se s tím zrovna dvakrát nemazlí a ihned dá všem zúčastněným najevo, kdo se tu má koho dotýkat. Musím uznat, že to dělá celkem chytře. Ne nijak agresivně, ale zároveň tak, aby ostatní věděli, kdo je součástí jejího teritoria. Ale zrovna u děvčat mě tohle chování nepřekvapuje. Sám totiž dobře vím, jak umí být některé majetnické. A právě z toho důvodu nemám rád vztahy. Je v nich hrozně lehké si dělat nároky na někoho, kdo vám ve skutečnosti nikdy nepatřil a svazovat ho svou žárlivostí takovým způsobem, že se ve finále neodlišuje od ptáčka v kleci. Zamilovanost je jako mince. Každá má dvě strany. A je jen na vás, na kterou jí otočíte. "To už je bohužel riziko zapovězeného lesa. Každopádně věřím, že se z toho rychle dostane. Vždycky měla tuhý kořínek, tu jen tak něco neskolí. Ale i tak ti děkuji za informaci, jsi laskavá," poděkuji Ruby, když mi trochu víc přiblíží Christinin momentální stav. Nemusela to dělat, ostatně ty dvě ani nebyly žádné velké kamarádky, ale stejně je fajn, že se vůbec obtěžovala mi o tom říct. Ať už to beru jakkoliv, Christina pořád byla ze stejné koleje, tudíž alespoň minimální zájem z mé strany, jakožto prefekta, byl na místě. A ač to nerad přiznávám, její nepřítomnost v prefektských koupelnách mě včera poněkud… mrzela? Nejspíš. "Myslím, že se pomalu přesunu do učebny," prohodím ledabyle směrem k Domenicovi, to už se ale ozývá Angela, které se Rubyino gesto ani v nejmenším nezamlouvá. A taky to dá jasně najevo. Nejenom, že své spolužačce dost rázně odsekne, ale dokonce zvýší hlas. Slyšet něco takového zrovna od ní… No, tohle bude nejspíš ještě zajímavý. Po celou dobu z těch dvou nespouštím oči. Jsem připraven kdykoliv zasáhnout, ale neperou se, vlasy si taky netrhají, ani si sprostě nenadávají, tudíž se jim do toho nijak nemíchám. Tohle je čistě holčičí záležitost a musí si jí vyříkat mezi sebou. Tady bych byl stejně jen pátý kolo u vozu a to si s radostí odpustím. "Jsi v pořádku?" zeptám se Ruby, když se zdá, že se situace uklidnila. O Angelu se už mezitím zajímá Chris, tudíž mi přijde fér svou pozornost věnovat druhému děvčeti. A to nehledě na to, kdo byl ve skutečnosti v právu, nebo nebyl. "Není ti nic?" Může to znít jako hloupá otázka, ale Ruby působila, stejně jako valná většina asiatek, dost křehce. Byla poměrně malá a hubeňoučká a vedle mě, natož vedle Domenica, který byl jeden z nejvyšších v ročníku, vypadala poněkud směšně. A Angela s ní nezacházela zrovna v rukavičkách, když se snažila z jejího sevření vymanit. Ruby vážně připomínala někoho, kdo se zlomí vejpůl, pokud do něj silně strčíte. "Přidám se rád, ani můj test nedopadl zrovna podle mých představ," přitakám s lehkým povzdechem a i s šikmookou spolužačkou po boku se rozejdu do učebny, nechávajíc Domenica a ostatní za sebou. "Měl jsem poslední dobu plno starostí s famfrpálem a tréninkovými plány, ale učení bych zanedbávat neměl. Takže domluveno. Stačí říct kdy a kde." Lehký úsměv jí oplatím. Tohle je přímo dokonalá možnost se s ní trochu víc sblížit a nenápadně z ní tahat rozumy. Na Domenica má evidentně velký vliv a mě by vážně zajímalo, jak to s tím jejich prazvláštním vztahem vlastně je. Inu, nejvyšší čas to zjistit. |
| |||
|
| |||
|
| |||
Nový den = Hodina dějin => Chodby => Před učebnou HS3 15. října, čtvrtek Vlastně si ani nejsem úplně jistý, jak to včera všechno dopadlo. Od chvíle, co Erika vkulhala na ošetřovnu a já jí po delší chvíli následoval, abych se nechal zběžně prohlédnout a nechal si vydezinfikovat ona drobnější poranění, která jsem utržil se celý zbytek noci nějak moc rychle přelil. S Erikou jsem na ošetřovně už moc neprohodil, přece jen si jí vzali do parády mnohem více, než mě a hlavně nebyl jsem si jist, jestli by o nějakou další interakci stála, vzhledem k množství lidí, kteří se na ošetřovně kupodivu nacházeli. Ještě jsem požádal madam Pomfryovou, jestli by mne mohla informovat v případě, že by někdo z mých spolužáků z Nebelvírské koleje musel zůstat déle na ošetřovně, abych je mohl případně omluvit u příslušného profesora na nadcházející hodině, nebo se mohl postarat pro ně o zápisky z hodin. Přece jen, jakožto prefekt jsem musel pomáhat. Úlevou mi v ten den také bylo, že jsem už nemusel hledat po celém hradu Snapea, zdá se, že na ošetřovně bylo dost lidí na to, aby navrátivší se studenty madam Pomfryová nahlásila našemu učiteli. Opět jsem si připomněl, že nás chce Studentojed asi opravdu zabít, protože jeho hodiny byly snad rok od roku likvidačnější, skoro se divím, že při nich ještě nikdo neumřel. Jak jsem se dovláčel na kolej a zapadl do postele si vlastně moc nevybavuju. Vím jen, že ráno bylo o to krušnější. Ranní sprcha a nestíhavost s převlečením se nachystáním si příslušných sešitů a učebnic na nadcházející hodiny byla něco, na co jsem opravdu nebyl zvyklý. Většinou jsem všem šel příkladem. No dnes jsem se příkladně prospal a nebýt mého prozíravého Arwina, který mě rozhodně budil jen kvůli granulím a ňamral mi u ucha a olizoval vlasy tak dlouho, než jsem rozlepil oči, tak bych asi spal ještě dlouho. Granule dostal a pak už to vše jen svištělo. Smířil jsem se s faktem, že musím obětovat snídani, abych byl včas na hodině tělocviku. V tom všem shonu a dohánění ztraceného času, kdy jsem si učesával vlasy ještě cestou ze sprchy do pokoje a pak už chtěl o pár okamžiků později vypadnout z koleje mou pozornost zaujalo až podivné množství mých spolužáků u nástěnky. Musím říci, že se mi velmi ulevilo, když jsem zjistil, že se baví o odpadlém tělocviku a o tom, jak je Hoochová skvělá. V tu chvíli jsem měl naší profesorku ještě raději, než obvykle. Tímhle si u mě vysloužila mnoho plusových bodů a zachránila mou snídani. Sice ani tam jsem se dnes nezdržel moc dlouho, ale byl jsem ušetřen škrundání žaludku až do oběda, což bylo požehnáním. To, že bych mohl být po včerejší chladné a náročné noci nemocný jsem si ani za mák nepřipouštěl. Rýma se o mě zatím nepokoušela a teplotu jsem také nepostřehl. Nepříjemný pocit v krku jsem zatím úspěšně ignoroval. Psychicky jsem se připravoval na hodinu s profesorem Binnsem, který ač mi nevadil byl náš školský uspávač hadů a dělat si u něj v hodinách smysluplné poznámky, ve kterých by nebyly mezery způsobené poklibnutím nad jeho monotónním hlasem byl opravdu nadlidský výkon. Ani na prstech nespočítám kolikrát jsme s mým dvojčetem Verií spolu seděli nad našimi poznámkami a lepili dohromady nějaký celistvý výklad, který by dával alespoň trošku hlavu a patu, protože každý z nás měl něco. Jsem si jistý, že mé dnešní ochrápané ráno mi dá hezky sežrat a bude mi ho přehazovat ještě pěknou chvíli. Až když jsem dorazil na hodinu, usadil se a do učebny vešla profesorka McGonagallová, naše kolejní ředitelka. Zůstal jsem pár okamžiků překvapeně zírat. Hned mi bylo jasné, že tohle zcela mění situaci. Její hodiny byly vždy mnohem lépe stravitelné a poznámky se dělaly dobře. Tentokrát se mi dařilo udržet pozornost a psát si obstojné poznámky, asi nejlepší za celý školní rok. Konečně někdo ukázal, že tenhle předmět může být poutavý a zajímavý a lze u něj nespat. Co se týče mé známky z poslední zkoušky z dějin čar a kouzel, byl jsem s ní spokojený. Ano prošel jsem, jen tak tak ale důležité bylo, že jsem prošel. Vzhledem k tomu, jakou průpravu nám zde profesor dává nehodlám pokoušet své štěstí znovu. Byl jsem si však vědom toho, že někteří mí spolužáci i z mé koleje na poslední zkoušce chyběli. Hodina končila, zaklapl jsem sešit a posbíral své věci. Oči mi přelétly po třídě, abych zjistil jestli byla Erika na hodině. Je dost možné, že si jí totiž nechali na ošetřovně. Když si vzpomenu na její ošklivě poraněnou nohu, přeběhne mi mráz po zádech. "Měli jsme štěstí." Připomněl jsem si. Zahlédl jsem také škodolibý úsměv Verie, která si neodpustila do mě rýpnout s tím, jaký jsem ospalec. Byl jsem rád, že z včerejší noci vyšla dle všeho bez úhony a opětoval jsem její úsměv trpkým úšklebkem. "To víš v noci jsem toho moc nenaspal, ale neboj od zítřka tě zase budu vodit na hodiny, abys nezabloudila." Vrátil jsem jí popíchnutí, než se vytratila z učebny. S lehkým úsměvem jsem nad tím zavrtěl hlavou a sám jsem se zvedl a měl jsem se k odchodu. "Doufám, že dnešek bude méně na prd, než minulá noc." Ještě teď jsem na sobě cítil jistý díl únavy, který úplně ještě po částečně probdělé noci úplně neodezněl. Zamířil jsem ven z učebny, kde mí spolužáci buď trávili přestávku, nebo již mířili na další hodinu. Normálně bych se tím asi nezaobíral. Mírné neshody mezi jednotlivými studenty Bradavic byly něco obvyklého, stejně, jako pomluvy, nebo drby. Něco mě však přinutilo na okamžik se zastavit a zvednout oči k scenérii na chodbě. Už když jsem vycházel z učebny jsem zahlédl Angie a Domenica, jak se spolu baví, ale nějak jsem tomu nepřikládal valnou důležitost a ihned to zase vypustil s myšlenkou, že i Angie má asi lepší dny, kdy se alespoň s někým baví. Nyní se mi však naskytl pohled na to, jak se Angie vyškubla až s nečekanou energií Ruby, která jí z nějakého důvodu někam vedla. Docela bych se divil, kdyby se nechala jen tak někam vléct. Angie nebyla ten typ. V tomhle se až moc podobala Erice. Obě měly svou hrdost ať už to bylo v jakémkoli ohledu. Obě byly více uzavřené typy a pomoc od okolí nepřijímaly zrovna lehce. Ani reakce Ruby mi však nepřišla úplně v pořádku. Zvláště, když začala vyhrožovat svým tatínkem. "A já si už začínal myslet, že schovávat se za své mocné rodiče se umí jen zmijozeláci, jako je Malfoy." S rukama v kapsách, sešitem a učebnicí pod paží a nicneříkajícím výrazem na tváři jsem se rozešel dál chodbou směrem k téhle rozhádané dámské dvojci. "V pohodě?" Slétl jsem koutkem oka k Angie a zastavil jsem se po jejím boku na levé straně. Pak jsem stočil pohled na Ruby. Jejich rozbroj na mě nepůsobil zrovna dobře. "Angie a domýšlivá? Určitě ne ta, kterou znám. Není spíše domýšlivý ohánět se svým prachatým tatíkem? Tohle jsou Bradavice tady nikoho nezajímá z jaké rodiny pocházíš. Jsme si tady všichni rovni." Schovávat se za svýho rodiče, abys ukázal svou nadřazenost nad někým, kdo je z obyčejné rodiny je fakt hnusné. Vždyť tady vůbec nesejde na tom, jakou má kdo rodinu. To z tebe nedělá špatného, nebo dobrého kouzelníka. "Svými rodiči, jako zbraní se oháněj jen ubožáci." S tím jsem od Ruby znechuceně odvrátil, jakoukoli další pozornost. Svou pozornost stáhnu zpátky k Angie, na tváři se mi usadí opět více pohodový výraz, který je pro mě běžný. "Dnešní hodiny Dějin byla docela fajn. Jestli chceš můžu ti hodit svoje poznámky z přípravy na test. Je mi jasné, že určitě máš už připravené své učební materiály, ale třeba tam najdeš pár poznámek, co by se ti hodily. Ještě jsem si doplňoval po testu některé informace, protože jsem si chtěl dohledat lepší interpretace odpovědí na otázky, které mi v testu úplně nešly." Pousměju se na ní a tím začnu absolutně ignorovat přítomnost Ruby, jakoby tu nikdy ani nebyla. Plynule jsem prostě přešel na absolutně normální téma, které přísluší času po vyučující hodině. "Jen si nejsem jistej jestli v tom nebude trošku maglajz když sepisujem poznámky se ségrou dokupy ne vždy z toho vyjde něco kloudnýho. Ale víš, jaké jsou Binnsovy hodiny. Neusnout tam je občas fakt zázrak." S každým dalším slovem jsem zase více ten starý Chris, kterého všichni znají. Nápomocný, přívětivý a pro některé tím pádem i otravný. Samozřejmě může se stát, že mě Angie nepřívětivě odpálkuje utne a vyřeší si situaci po svém, ale jsem jaký jsem a pomáhat přátelům jsem vždy považoval za samozřejmé. Nebudu jí mít však za zlé ať už si to přebere jakkoli dobře, nebo špatně. |
| |||
Směr učebna 8C
Vyrazily jsme společně s Angelou směrem k učebně 8C. Trvalo jenom pár kroků, než se Angela pokusila vymanit z mého sevření. Nevěnuji tomu moc velkou pozornost, pravděpodobně zase uklouzla nebo tak něco, nakonec jsme dnes byli všichni svědci její nemotornosti. Třeba je jí po tom lese špatně? Ani bych se jí nedivila, mně by rozhodně bylo. Jakmile mě upozorní na to, že žádnou mou péči nepotřebuje, jednoduše pokrčím rameny. Nakonec jsem nic z toho nedělala proto, abych o ni mohla pečovat. Vlastně to bylo opravdu vítané, hrozně se jí potila ruka, což bylo celkem nechutný. ”Jenom se mi zdálo, že potřebuješ pomoc se stabilitou.” Pronesu mírně a mám v plánu vyrazit tentokrát už po vlastní ose a bez dalšího pouštím její ruku. V tu chvíli se mi ale Angela vyškubne z neexistujícího sevření, což mě vyvede z rovnováhy. Z té neočekávané reakce na chvíli ztratím balanc. Na rozdíl od Angely ale nepotřebuji nikoho dalšího, abych znovu nabyla plnou stabilitu. Vrhnu po ní ublížený pohled. ”Co to do tebe vjelo, Angelo? Snažila jsem se být jenom milá!” Pronesu napůl naštvaně, napůl překvapeně, rozhodně si ale zachovávám obvyklou hlasitost svého hlasu. Záhy mě doženou dozvuky včerejšího podchlazení, kdy se rozkašlu a chvíli mi trvá, než se dokážu ovládnout. Narozdíl od ní tady nejsem pro to, abych ostatním předváděla divadlo v plné parádě, tedy alespoň ne takové, jaké chtěla ona. Vlastně mi Angela poskytla medvědí službu, když se rozhodla chovat jako hysterická káča. Nikdy bych do ní neřekla, že je něčeho takového schopná. Taková tichá myška a podívejme se teď. Bije se jako lvice, ovšem v předem prohraném boji. Jakmile mám opět čistá hrdlo, otočím se na ni s ublížeností v očích. ”Vypadala jsi, že ti nebylo úplně dobře, tak jsem ti šla pomoci. Proč jsi za to na mě taková?” Postěžuji si nahlas a promnu si ruku, ve které ještě před chvílí byla uvězněna ta její. Všimnu si, že mě dokonce škrábla. Prstem přejedu po mělké rýze, abych na ni upozornila všechny přihlížející a okatě se ještě podívám na prst, jestli mi náhodou neteče krev. Jednalo se pouze o zarudnuté místo, které bude do druhého dne zahojené, takže o krvi se nedalo bavit, i tak jsem si ale dala načas, abych ukázala, kdo je v téhle situaci ten ublížený a kdo se chová jako agresivní pošuk. ”Měla bys přestat být tak domýšlivá, chtěla jsem ti prostě jenom pomoct.” Pronesu ledově klidným hlasem, zatímco si opraším neviditelné smítko z uniformy, poblíž které ještě před chvílí byla její ruka. ”Pro tvoje dobro budu dělat, že se tohle nestalo. Papá by nebyl rád, kdyby se o tom dozvěděl.” Dodám mimoděk. Dost dobře jsem jí ukázala, kde je její místo. Měla by si sakra vážit toho, že se člověk s mým zázemím a rodokmenem rozhodl pomoct takové nešťastnici, jako je ona. Že si na mě za to otevřela kušnu beru jako do nebe volající. Měla bych napsat tátovi, aby jí nechal vyrazit! Tím pro mě konverzace skončila. Domluvila jsem. Vyhrála jsem. Otočím se na Richarda a toho druhého pána, kteří byli bezpochyby svědky celé téhle scény. Ocenila bych, kdyby mi alespoň jeden z nich přispěchal na pomoc, jak se od jejich vychování očekává, dneska to ale asi nebude. Na uklidněnou si pročísnu prsty vlasy, který se vinou Angeliny přemrštěné reakce posunuly o milimetr ze svého místa. Zhluboka si povzdechnu a zcela okatě ignorujíc jakékoliv další výlevy z její strany pohlédnu na Richarda. ”Mimochodem Richarde, mám v plánu se učit na Dějiny čar a kouzel, protože můj poslední test dopadl příšerně. Nechtěl by ses přidat? Uvítám společnost.” Usměji se jemně, přičemž se hodlám k němu přidružit, když už nemusím tu nemotoru navádět do učebny. Těknu rychlým pohledem k Domenicovi, spokojená sama se sebou. |
| |||
Směr učebna 8C 15. října, čtvrtek Domenico, Richard, Ruby ”Ou…,” okomentovala jsem převelice inteligentně Christinino zranění. Jistě, nepřála jsem jí nic zlého, ale ani jsem nebyla schopná přehnané empatie. Nebyly jsme si nijak blízké. Ale popáleniny? Co to tam vyváděli?! Snad bych se zeptala víc, ale řeč se stočila na školu a já… Neodbočovala. Studium bylo jisté téma. |
doba vygenerování stránky: 0.79685401916504 sekund