| |||
Hlavní síň - zmijozelský stůl > tělocvik Zmijozelští, Alex Pondělí, 13. září Netrvá dlouho a Alex si mého pohledu všimne. Trochu se pošoupnu, abych ji vedle sebe udělala místo. Jakmile dosedne, balík ji do rukou předám a s pobaveným úsměvem sleduji její reakci, když si ho prohlíží a snaží se rozluštit větu na cedulce. Alex u zmijozelského stolu většinou tolerovali. Ať už to bylo kvůli tomu, že jsme kamarádky, nebo že je ucházejícího původu, to je jedno. Ale věřím, že by si na ni nikdo nedovolil držkovat. Už jen proto, že to není někdo, kdo by si to nechal líbit. Navíc něco takového bych si jejím směrem nenechala líbit ani já. ,,No není za co. Už jsem skoro myslela, že zapomněla." Uculím se. Měla teď hodně práce s novou kolekcí, ale Sanny měla vždycky ráda, takže ji uniformu udělat nechala. ,,Měl by to být ten natahovací matroš na metamorfomágy, ale teď už to je asi stejně jedno co.."Podívám se na ni. Po tom, co ji McGonagallová zakázala měnit podoby, už přizpůsobovací látky nebude třeba. Natáhnu se přes stůl pro čaj a obtočím kolem hrnku dlaně, abych se zahřála. Už tady mi bylo chladno, natož vyjít ven a lézt do studené vody. ,,Ale prosimtě. Jedna uniforma." Mávnu nad tím rukou. ,,Máma tě má ráda a navíc - aspoň ten nový materiál někdo ozkouší v praxi." Zazubím se a napiju se čaje. Sanny mezitím vyrukuje se svým návrhem. ,,To by bylo skvělý." Rozzářím se. ,,Mohly bychom navštívit ten sloní sirotčinec!" Přemýšlím už dopředu a před očima vidím živý obraz toho, jak krmíme malá slůňata. Nebylo by to poprvé, co bychom spolu někam vycestovaly. Pamatuji si na ten "úžasný" výlet do hor. Celý výšlap jsme šly pěšky a když mě Alex dovláčela po skalách na vrchol, ze svých úchvatných tenisek jsem měla akorát puchýře. ,,Musíme se někdy podívat do toho Peru." Připomenu ji. To už se u stolu objeví i Wolfram, jehož přítomnost bych ani nezaregistrovala, kdyby se nepodělil se svou kousavou poznámkou. Napodobím jeho úšklebek a bez toho, aniž bych jeho výlev jakkoliv komentovala, se otočím zpět k San, která si zrovna všimla novin na stole. Podvědomě jsem zkrabatila čelo a zachmuřeně na článek pohlédla. ,,Obávám se, že ano." odpovím váhavým a znatelně tišším hlasem. Nemohu to sice se stoprocentní jistotou potvrdit nebo vyvrátit, ale mám nemilé tušení, že to bude nejspíš pravda. ,,Nevím, jestli jsi se s Lorou někdy setkala, ale ona je dost.." snažím se najít vhodná slova, kterými bych popsala svou manipulativní babičku, když mě vyruší Wolframův hlas. Nebo spíše to, co říkal Helen. Zamračeně se na něj otočím a probodnu ho vražedným pohledem. Pěkná provokace. Předstíral sice, že pouze žertuje, ale je mi jasné, kam tímhle směřuje. A jestli budu mít odteď žárlivou Helen v patách, přijdu ho v noci udusit polštářem. Loupnu pohledem k Helen, která mě zrovna pozorovala taky. To bylo.. divné. Proboha, snad nad tím vážně neuvažuje! Helen se sice snažila tvářit nezaujatě a nad věcí, ale vsadím své diamantové náušnice, že ji to v hlavě právě šrotovalo. No a záhy přišel i Richard. My o vlku.. Jako první vezme do ruky noviny, tak jen automaticky uhnu pohledem. Děsí mě představa, že bych s ním snad měla mít něco společného jen skrze babičku. Bohužel se však neovládnu a s nevěřícným výrazem se k němu otočím, když okomentuje kolující drby. Jsem snad nějaký inkubátor nebo co?! Uraženě si odfrknu a odstrčím od sebe hrnek s už vystydlým čajem. ,,No jistě, už kopou." odpovím mu se sladkým, ironickým úsměvem. Přehoupnu nohy přes lavici a postavím se na nohy. Alex věnuji jen rychlý úsměv. Nevím, jestli se před hodinou nechystá ještě za svými spolužáky nebo tak, takže jsem se rozhodla k odchodu sama. Když však procházím kolem Wolframa, něco mě napadne. Udělám krok zpět a položím mu ruce na ramena. ,,Neboj Helen, jen žertujeme. Je to Wolfovo." Škodolibě se usměji a letmo ho políbím na tvář. Pak se zase odtáhnu a vydám se ze síně pryč. Raději to hodím na Wolframa, než abych měla na svědomí něčí sebevražedný skok z astronomické věže. A navíc - řekl si o to. Zachumlám se do mikiny a vydám se přes pozemky na konání hodiny. Neubráním se cestou mrmlání v rodném jazyce o tom, jak je Hoochová na palici nás nechat plavat v takové kose. |
| |||
Uplynulý týden 6 - 12. Jen úplnou náhodou jsem u stolu zaslechl Angelu, která dvojčatům řekla co a jak. Nedošlo mi, že o tom nevědí. To nečtou noviny? Trochu lítostivě jsem se na ně podíval. Truchlení a smutek je teprve čekal. My už měli to nejhorší za sebou a pomalu se z toho dostávali. Rozhodl jsem se to raději neřešit a nechat je se s tím vyrovnat po svém. Týden mi v podstatě uběhl jako voda. S klukama jsme se snažili zabavit, abychom moc nemysleli na to, proč jsme to volno dostali. Ale musím říct. že zpráva o tom, že se Coraline probudila a odešla domů, nám zvedlo náladu. Hlavně Kenji z toho byl celý roztržitý. Za toRyan byl podivně klidný, ale do většiny akcí se s námi zapojil. A my ho samozřejmě nemohli vynechat. Jednou jsme celý den zůstali na pokoji a užírali Kenjimu jeho sladkosti a pořádně rozebrali plány na příští letní prázdniny, jak pojedeme do Japonska. Kenji nás tam chtěl provést a představit rodičům. Chvíli jsem si dělal srandu, že to bude vypadat, jako když představuje svoje dva přítele. Pak jsme si s Ryanem dělali srandu, že má nepochybně celý pokojíček vytapetovaný hentai a manga plakáty. Neodpustil jsem si samozřejmě Kenjimu vyčíst, že absolutně Bruce nekrmí a že je nějaký hubený. A to, že si koupil kluběnku neznamená, že ho bude chudáka zanedbávat. Chvíli na mě blbě čuměl a nevěděl, o jakém Bruci to mluvím. To mě samozřejmě naštvalo, vzal jsem chudáka chameleona z akvárka a z pokoje jsem s ním odešel. Další den jsme strávili venku a zahráli jsme si na pozemcích mudlovský fotbal. V kufru pod postelí se mi samozřejmě povaluje i míč. Chvíli jsme přemýšleli, co použijem jako branku. Chvíli jsme uvažovali, že vysypeme Thomasovi kufr, zvětšíme ho a použijeme ten. Strach z toho, co za úchylárny bychom tam mohli najít byl však větší, takže jsme mu akorát svlíkli prostěradlo a nechali ho levitovat ve vzduchu. Ani nevím, jestli si toho všiml. Před prostěradlo se jako první postavil Kenji a že bude brankář. Už jen ten pohled na toho malýho cucáka v "brance" byl k popukání. S Ryanem jsme mezitím nafoukli míč a pak se o něj za běhu postrkovali. Ten mrňous pár střel vychytal, ale valná většina mu prolítla kolem hlavy. Pak jsem šel do branky já. Já byl sice o něco lepší, ale při jednom pokusu chytit míč se mi podsmekla noha a já hodil hubu. Ryan z toho měl samozřejmě hroznou prdel a dobrou půl minutu jen seděl na zemi a blbě se tlemil. To jsem nehodlal nechat jen tak, takže jsem se na něj vrhnul a vyválel ho v hlíně. Svou hrdost jsem sice pomstil, za to kotník, který jsem si při pádu divně přilehl mě bolel i druhý den. Proto jsme už dál nic fyzicky náročného nepodnikali. Ryan se několikrát odpojil a najednou z ničeho nic zmizel. Oběma nám bylo jasné, že osoba, s kterou pravděpodobně tráví čas je Sinestra. Rozhodli jsme se zabavit ale tak jako tak. S Ryanem nebo bez. Šli jsme teda šmírovat do dívčích sprch, jak jsme si tak dlouho slibovali! Aby jsme byli zcela nenapádní, rozhodli jsme se vkrást do dívčí ložnice a vypůčit si Eriky uniformu. Tu jsme pomocí kouzla duplex nechali rozdvojit a oba jsme se do ni navlékli. Pomocí zvětšovacího kouzla jsem si ji trochu upravil a navlékl se do sukýnky. Trvalo nám asi hodinu, než jsme opustili kolej, protože jsme se celý rudý váleli na zemi smíchy. Kenji vypadal jako asijská pornoherečka a já jako obyčejná transka. Protože ksichty nám zůstaly pořád fousatý, rozhodli jsme se přehodit přes hlavu mikinu s kapucí, abychom nebudili takovou pozornost. Oblečení jako idioti, jsme se vkradli do dívčích sprch a snažili se chovat naprosto nenápadně. Co jsme tam viděli snad radši ani nechtějte vědět. To, že si holky na zimu neholí nohy je fakt pravda. A Christina nejen nohy. A dokonce jsme bohužel byli svědky souložícího páru, který tam přišel a měl za to, že jsou sami. To už se nám s Kenjim ježily všechny chlupy na těle a rychle jsme z umýváren utekli. No Ryan zkrátka o hodně přišel! Teda, jak se to vezme.. Hlavní síň - pondělí 13. září Nebelvírští Ráno jsem vstal poměrně brzy. Nevím proč a pravděpodobně mi to nikdo neuvěří, ale na hodinu jsem se celkem fakt těšil! Hlavně, když se ke mně dostalo, že budeme plavat! Nemohl jsem se dočkat, až se zase dostanu do vody. Nebylo žádným tajemstvím, že voda byla jako můj druhý domov a Kenji si ze mě vždycky dělal srandu s tím, že se diví, že mi ještě nenarostly mezi prsty blány. To jsem se popravdě vždycky divil taky. Nicméně jsem se ráno v rychlosti oblékl a vydal se na snídani. Posadil jsem se vedle Ryana a pozdravil přítomné. Zrovna jsem se začal sápat po párcích a vajíčkách, když se ke mně donesly drby. Byl jsem poněkud zmaten, Naira byla skutečně hezká holka, ale nevím, jestli se mi líbila zrovna z tohohle důvodu. Nicméně drb o Acai mě pobavil snad úplně nejvíc. ,,Prej si to narve mezi nohy." Začnu se smát na celé kolo. Představil jsem si ji jako černou díru s magnetickou silou, která polykala všechno, co bylo až příliš blízko její osy. Nicméně dnes všechny drby stály za to. Dokonce i ten o Kayle. ,,O kom se ji asi tak zdá?" drcnu do Ryana a zakousnu se do párku. |
| |||
Hlavní síň – Mrzimorský stůl13. září, pondělí ráno spolužáci u mrzimorského stolu „A třeba po hodině plavání zavedou rovnou další týden volna. Chřipkové prázdniny,“ uculil jsem se, když Naira přidala pozitivní ohlas na náš úbor na tělocvik. Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že ostatním z kouzelnických rodin nejspíš chřipkové prázdniny nic neříkají. |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůl13. září, pondělí ráno Christian, Janna, Ryan, Erika, Thomas, Diana Jako první mi pohotově odpověděl Christian, ale bez žádné kloudné informace. Jen hypotézy, které jsem měla v hlavě také. Určitě ji pustí co nejdříve, ale jestli se to někdo dozví, bude to Mrzimor. Je to její kolej... S lehkým zamručením a přikývnutím jsem naznačila přijetí Christianovi odpovědi a znovu letmo pohlédla na vraha Jackie a poté na zmijozelský stůl. Nečitelný výraz na moment vystřídalo zhnusení a odpor. Pak už jsem Věštce raději odložila a neochotně se pustila do croissantu. Janna víceméně mou myšlenku jen potvrdila. |
| |||
Shrnutí minulého týdne Následující týden jsem se snažil pojmout co nejvíc produktivně. Díky dlouhému volnu jsem měl čas vypracovat všechny domácí úkoly, přečíst několik knih, navrhnout pár nových modelů a hlavně se věnovat svým prefektským povinnostem. Nakonec jsem toho stihl mnohem víc, než jsem měl původně v plánu. V pondělí jsem ihned po obědě zašel do skleníků za profesorkou Primrose, která mě poprosila o opravu Gronza. Při práci mu upadla pravá noha, tudíž se nemohl hýbat a plnit tak své povinnosti na záhoncích. Naštěstí nešlo o nic vážného a robot mohl zase brzy odejít po svých. Zbytek dne jsem se věnoval četbě a zpracovávání úkolu na kroužek runové magie. V podobném duchu se nesl i další den, který jsem strávil v knihovně dopisováním zbylých úkolů. Menší změna přišla pouze večer, když jsem v prefektských koupelnách doučoval Christinu. Její výkony pořád nebyly nijak převratné, ale alespoň to už nebylo takové fiasko, jako tehdy v Prasinkách. Středeční den jsem zahájil příjemnou relaxací s Helen, které jsem později věnoval malý dárek. Stalo se tak v pozdních hodinách ve společence, kde jsem si krátil čas sestrojováním nového robota. Na stole se již tradičně povalovaly nejrůznější součástky, společně se staršími modely, které jsem měl v plánu buď vylepšit, nebo rozebrat. Mezi všemi těmi věcmi ležel kovový motýl, přesně ten, kterého jsem před pár dny odcizil Matthewovi. Žádná krádež to ale ve skutečnosti nebyla, protože nemůžete přeci ukrást něco, co bylo už od samého začátku vaše. Helen, která právě procházela kolem si motýla všimla. Evidentně se jí velmi zalíbil, jelikož na něj vrhala jeden zaujatý pohled za druhým. A tak jsem se ozval. "Ten se k tobě nehodí." Prohlásil jsem a mávl hůlkou směrem ke svému pracovnímu kufříku, ze kterého vyletěl další motýl. Tenhle byl ale na rozdíl od toho prvního o poznání menší a daleko honosnější. Při bližším pohledu bylo jasně patrné, že je zdoben, ne zrovna levnými, kameny. "Vezmi si ho, stejnak mi k ničemu není." vybídl jsem jí, znovu švihl hůlkou a pak už jen sledoval, jak motýl máchá křídly a usazuje se Helen ve vlasech. Jen jsem uznale pokýval hlavou a vrátil se ke své práci. Ve čtvrtek jsem se rozhodl pomoci při famfrpálovém náboru, kde jsem měl možnost si prohlédnout tři nové posily našeho týmu. Regina, Dee a Blagden si po celou dobu vedli víc než dobře, to samé se bohužel nedalo říct o Calvinovi. Za své prasácké odrážení (nebo spíš neodrážení) dostal nepřekvapivě padáka. O den později způsobil další pohromu, která se tentokrát neodehrávala na hřišti, nýbrž u nás v pokoji. Ať už jsem byl jeho „malou“ nehodou znechucený jakkoliv, dlouho jsem neváhal a pomohl mu na ošetřovnu. Z pachu zvratků se mi dělalo tak zle, že jsem ihned poté zamířil do prefektských koupelen a celý se umyl. Jakmile jsem byl opět čistý a spokojený, odebral jsem se do hlavní síně na snídani. Před ní mě zaujal papírek s kandidováním na kapitána famfrpálového týmu a tak jsem neváhal a pod čáru své jméno připsal. V sobotu si Calvina odvezli rodiče, což se ukázalo jako moudré rozhodnutí. Kdo ví, čeho by ten osel byl ještě schopný, tudíž bylo jedině dobře, že se rozhodl Bradavice opustit. Smutnit jsem kvůli němu nehodlal a soudě podle výrazu ostatních, ani oni ne. Sečteno podtrženo, byl jsem po jeho odchodu daleko klidnější a přestal se tolik obávat o body naší koleje. Neděle byla naštěstí mnohem záživnější, než předešlý den. Počasí se konečně umoudřilo a tak jsme se vydali s Helen do Prasinek. Poobědvali jsme u Tří košťat a navštívili obchod se součástkami společně se zverimexem, odkud jsem si odnesl pár myších holátek pro Vertini. Ještě tentýž den jsem jí jimi nakrmil. Ložnice >> Hlavní síň Pondělí 13. září Celý zmijozelský stůl, Alex V pondělí vstávám o něco dřív, abych si mohl jít zaběhat. První dvě hodiny je sice tělocvik, ale protáhnutím svalů před ním určitě nic nezkazím. Jak se říká, ve zdravém těle, zdravý duch. Ihned po běhu si dopřávám ranní hygienu v prefektských koupelnách, kde se nakonec zdržím o trochu déle, tudíž přicházím do síně o několik minut později. "Dobré ráno." pozdravím u stolu všechny přítomné, včetně Alexandry, která se právě vybavuje se Sinestrou. Je sice z Mrzimoru, ale její původ i vzhled je stokrát přijatelnější, než původ a zevnějšek té bachyně, která se k nám nasáčkovala minulý týden. Posadím se poblíž Wolframa a vezmu do rukou výtisk Denního věštce. Zaujme mě článek o Smrtijedovi z hlavní stránky, který mám v úmyslu si přečíst jako první, ale ještě než tak učiním, zběžně prolistuji i další stránky, kde narazím na něco vskutku nemilého a stěží uvěřitelného. No dědku! Jak si mohl? Taková ostuda! Ve své podstatě nedělal dědeček nic špatného. Byl rozvedený a Sinestřina babička byla vdova. Tak či tak mě samotného udivovalo, že by zrovna tihle dva mohli mít něco společného. Ví o tom někdo z rodiny? Nakonec nad tím jen protočím oči. Raději si k sobě přisunu hrnek kávy, když v tom k mým uším dolehne jeden z klepů. Tentokrát se netýká pouze mě, ale i Sinestry s Wolframem. Inu, když sranda, tak pořádná. "Co myslíš, Wolframe, čí to nakonec bude? Můžeme si střihnout, nebo se spravedlivě rozdělit a vzít si každý jedno dítě, nehledě na otcovství." Ihned nato se otočím k Sinestře. "Čekáš přeci dvojčata, ne?" |
| |||
Hlavní síň Přes své černé myšlenky zvládám tak maximálně zdravit příchozí a rýpat se s pobledlým obličejem a prázdným pohledem v ovoci. Mou pozornost přitáhne až pohyb u Zmijozelského stolu, který způsobil Nicolas. Sleduji jeho cestu směrem k hloučku dívek, které si šeptaly nějaké nejnovější drby. O kom že byly? O Christině? Bylo to od něj jistě pozorné, i když metodu vyhrožování neberu jako jednu z vhodných variant. Je víc než jisté, že v příštích dnech se ponese další snůška drbů spojujíc ty dva… což mě vlastně vcelku uspokojuje. “Galantní krok, Nicolasi.“ Jemně se na něj pousměji. Pokud by takových kroků chtěl udělat více, rozhodně bych se nezlobila. Nějak jej přeci člověk musí podpořit, aby se nebál dalších hrdinských činů. Protentokrát ale i Christina vypadá celkem spokojeně. Máte prosím někdo fotoaparát? Tohle je třeba zachytit! Její slova povznesou mou náladu z nuzného dna o stupínek výš. Dokud bude s Nicolasem řešit své koňské záležitosti, nebude mít čas pohybovat se poblíž Richarda a to je nakonec to jediné, po čem skutečně toužím, kromě lorda samotného. Všimnu si přicházející Alexandry, která se bez jakéhokoliv studu usadí u našeho stolu. Zdvořile a možná až trochu škrobeně ji pozdravím, ale víc si jí nevšímám. Budeme si asi muset zvyknout, že se už nikdy nenajíme v klidu, protože stůl Zmijozelských od nového školního roku funguje jako takový stoleček stvrzující mezikolejní magická přátelská pouta. Dojemné, hezké, okouzlující, ale kdyby to byl třeba stůl Havraspárských, byla bych raději. Jsem sice fanouškem takových vztahů, ale fandí se mi lépe zpovzdálí než v první řadě. Obzvlášť když tohle ráno nepatří k těm nejpovedenějším. Pak se ale k mým uším donese drb, kvůli kterému ve mně zatuhne krev. Pohlédnu na Blagdena a jeho nečitelný obličej, ve kterém nedokážu najít jedinou emoci. Nakloním se k němu dostatečně blízko, aby to ještě nevypadalo vulgárně, ale abych mu mohla sdělit něco osobního. “Nic jsem neřekla.“ Zašeptám tiše, neuvědomujíc si přitom, že kdyby to náhodou někdo zaslechl, vlastně by získal potvrzení. Chyba lávky Helen, snad příště. Každopádně jsem potřebovala okamžitě a střelhbitě mu dát najevo, že z mojí strany nevzešlo ani slůvko. Alespoň vědoma si toho nejsem, dokonce i před Richardem jsem si dávala pozor na jazyk. Nestihnu však s ním nějakou debatu rozvést, což by se nakonec stejně ani nehodilo, protože mě osloví Wolfram. Se zdvořilým úsměvem si vyposlechnu jeho dotaz a snažím se přitom vypadat tak vyrovnaně, jako nikdy. Fakt, že bych nejraději hodila vidličku do oka každému, kdo se o tom drbu baví, nechávám stranou. Jenom vteřinu si užívám fakt, že se Richard ještě nedostavil ke stolu a já nemusím na oko předstírat, že můj přeci není, že spolu přeci nechodíme! Nechodíme, ale pokud si někdo hodlá myslet, že je můj, s radostí jej nechám si to myslet. Jenže můj triumf netrvá moc dlouho. Tíha nadcházející hodiny a strastí ohledně Richardova zájmu v hezkých děvčatech mě okamžitě táhne zpátky. Aniž bych dokázala svou reakci kočírovat, zběžně přesunu zrak k Sinestře a sjedu jí zkoumavým pohledem. Krásné, dlouhé vlasy. Jemné rysy. Uhrančivé oči. Jižanský půvab. Rozhodně byla krásná. Někdo takový by mě skutečně ohrozit mohl. Vzápětí si uvědomím, že se mě vlastně Wolfram na něco zeptal. Svou pozornost stočím zpátky k němu a smířlivě se na něj usměji. “Milé, že se zajímáš.“ Ohodnotím jeho pokus o konverzaci. Jednou za čas se někoho zase zajímá, co si vlastně myslím (i když já moc nemyslím, co si budeme povídat) a zrovna na takové téma. To si teda může strčit za klobouk! “Ovšem jsou to jenom drby, Wolframe.“ Pronesu s předstíranou bezstarostností, přičemž dávám i za pravdu Christině. Aspoň v něčem se shodneme. Vlastně se shodneme na spoustě věcech, což ale není zrovna příjemné zjištění. “Podle předešlých pomluv bys měl být v očekávání se Sinestrou, že? Kdybych měla tomuhle všemu věřit, tak bych vám už pomalu měla shánět výbavičku jakožto zásnubní dar. Vzal by sis ji, že jo? Musíš se přeci postavit čelem tomu, co sis nadrobil.“ Pronesu stejně humorným tónem jako Wolfram, přitom mi to ale legrační ani náhodou nepřipadá. Záměrně se vyhýbám přímé odpovědi, protože vím, že bych nebyla dostatečně přesvědčivá. Co když je to fakt pravda? |
| |||
Shrnutí týdne 6-12. září
Líbilo se mi, jak pojal profesor Lupin souboje. Dobrovolné procvičování starého a učení se nového! Hlavně v této situaci se to bude hodit. Nevím, jak ostatní, ale já snad budu usínat s o něco klidnějším srdcem! Snad… Byl dobrý nápad nás na první kola postavit proti figurínám, sice můj první expelliarmus (68%) nebyl nejhorší, ale přeci jen jsem se pak sebevědoměji postavila proti některým spolužákům. Pomáhala tomu i hudba linoucí se z gramofonu, opravdu dobře uklidňovala a přinášela lepší atmosféru. “Mdloby na tebe (38%)!“ zvolám a v oku mi trochu cukne. To mohlo být lepší! Nemysli na koťata, nemysli na koťata! V duchu se fackuju, ale ono to není zrovna lehké, ta zpráva je celkem čerstvá a Myška je bude mít poprvé! A kolik jich bude? Pan profesor Kwang ještě nedokázal říct, ani přesněji kdy budou, ale to nesnižovalo mé nadšení. Hodně i nervozitu, nicméně čím dál víc si začínám uvědomovat, že v Bradavicích asi nebude problém udat pár koťat! A jedno bych mohla přivést Mikovi na Vánoce! Uch, dobře, tak jdeme na to… “Mdloby na tebe (92%)!“ zkusím znovu omračující kouzlo a uvnitř se mi roztančí hrdé plamínky. To bylo slušný! Povzbudilo mě to k dalším pokusům a hodinu jsem si o to víc užila! Vlastně se těším na tu další! Už v úterý jsem si říkala, co budu celý ten týden dělat? Celý týden! Ale dopoledne jsem se trochu proběhla, proletěla a najednou byl skoro oběd! Čas ubíhal rychleji, než bych čekala. A odpoledne jsem se venku začetla do knížky a… pár hodin zase v trapu! Pak jsem si vzpomněla, že jsem ještě neodpověděla na pondělní poštu domů, tak jsem pospíšila rodiče uklidnit, že jsme v pořádku a v bezpečí. V Baradavicích určitě, je tu Brumbál, tady se nám nic nestane! Jo a Myška čeká koťata! Snad je ta informace dostatečně rozptýlí od případných obav. Ale pak přišla večeře a konečně Runa se Seyem. Kde se ti dva toulali? Úvahy přerušil až Fufík. Ach jo, chudák Alec. Měl si ho víc hlídat, kdo nám teď bude krást ponožky? Ve středu se počasí opět moc neblýsklo, tak jsem zkusila čas věnovat studiu. Úkoly mám za sebou, ale opakování ještě nikoho nezabilo! Nebo o tom alespoň nevím. A o pauze jsem šla fandit odvážlivcům u tchoříčků. A pak? Zpátky do knihovny! A konečně se ve čtvrtek udělalo hezky! Akorát na famfrpál! Tedy na nábor a trénink, z něhož jsem si odnesla pořádnou bouli. Ale hlavně provinilé pocity vůči Regině. Měla jsem se víc dívat na cestu! Nevím, jak ona, ale já se zrovna dívala po potlouku a ne po spoluhráčích. Moc jsme to ale nerozmazávaly, stále se mnou moc nemluví. Jak se to všechno dokázalo tak rychle změnit? V jednu chvíli máš… docela blízko k Acai i Regině, ve druhé už ti zbydou 'jen' modří kamarádi. S Runou a Felixem jsem si pořádně užila v pátek díky dámské jízdě a Felix v ní byl k nezaplacení! Úžasně jsme se zrelaxovali a odnesla jsem si pěkně udělané nehty! Samozřejmě v barvách koleje, ale pěkně a nápaditě! Měla bych Felixe zneužívat častěji! I na to česání, sice jsem žádné složité účesy nepotřebovala, ale mám ráda, když mě někdo češe. Však jsem pak taky pustila do těch jeho roztomilých kudrn! Berry jsem si sem tam uzurpovala ráda, Myška na mě teď kvůli koťatům nemá moc náladu, tak jsem měla alespoň chvíli koho drbat. V sobotu jsem vytáhla Billyho na ohňostrojovou zmrzlinu do Prasinek, musela jsem mu vrátit to předchozí pozvání a díky tomu vytáhnout paty z pozemků. Nakoupila jsem pro svoji číču další dobroty a po cestě zpátky přemýšlela nad těmi užitečnými radami do lektvarů. Na zbytek odpoledne jsme s Alem a Domčou vyrazili do vzduchu trénovat! Potřebujeme to jako sůl, odrážečství je sice takový tenis na košťatech s agresivními míči, ale nestačí tu jen přepinknout síť! No a večer došlo na naši slavnou kolejní akci! Nebýt toho, že začala ztrátou deseti bodů, byla by skoro bez chyby! Já se skvěle bavila, pravda, víc po tom alkoholu, ale to nevadí! A písničky u krbu byly podle mě top, přestože ochutnávačka byla zvláště v našem stavu psina a na filosofické debaty s Alem jen tak nezapomenu! Nejspíš na rozdíl od něj! Ale je to škoda, některé teorie o jsoucnech a existencích stály fakt za to! Nad bobříkem odvahy jsem tedy nadšením neskákala, znělo to až moc riskantně, ale vymluvte jim to! Hlavně po těch… dvou skleničkách, co jsem měla! Nebo jich bylo víc? Nevím, už opravdu nevím! Ale dokud se nevrátili, trochu jsem si hryzala prsty (abych si nezničila lak) nervozitou! Když se vrátili s nepořízenou, bylo mi to však trochu líto. I to, že nemohli vyfotit růžovou Norrisovou, to bych chtěla vidět! Nedělní dopoledne jsem prakticky celé prospala, po obědě se vzpamatovávala při procházce s Myškou a uvědomila si, že netuším, kam ten týden zmizel! Večer už jsem jen zase zašla s Alem do sovince. Však v pohodě, já ráda. O to víc, když si vzpomenu na to pondělní přepadení. Pěkně tam zamrznul. Chudák. Velká síň – havraspárský stůl Pondělí, 13. září Havraspárští A zase tu je pondělí! V první chvíli se ve mně mísily pocity ‚já nechci‘ a ‚konečně‘! Normálně by asi převládl ten druhý, pak mi však došlo, že je první hodinu tělocvik a my si máme vzít plavky! Do jezera?! V tomhle počasí?! Vždyť zmrzneme! Navlíknu si na plavky raději několik vrstev, ať se pak pěkně zahřeju a s občasným zíváním pospíším na snídani. Drby se snažím nevnímat, stejně jsou to akorát blbosti. Kayla v noci spí docela tiše! A Runu docela jistě Nick nezajímá, tak kde na to všichni choděj?! Drbny jedny… “Ahoj,“ zívnu a zapadnu ke stolu. Sáhnu po věštci a po jogurtu a dám se do čtení. Zaujme mě článek o dívce bez paměti. Po osmi dnech! Kdo jí to udělal? Nebyl to zase ten smrtijed?! Počkat… Nottův otec?! To on zabil Jackie?! Polknu a ohlédnu se k zelenému stolu. Pak si v novinách všimnu té sladkosti v Medovém ráji. “Alecu? Felixi? Že byste si dali tu jednorožčí čokoládu?“ uchechtnu se pobaveně. “Co ji někdy zkusit? Teda nevím, jestli bych to snědla celý, ale za ochutnání to určitě stojí!“ přemýšlím nahlas. Vypadá to totiž až moc sladce. “Co myslíte, kolik má voda v jezeře stupňů?“ zeptám se s mírnými obavami, když dojím a pomalu se vydám na místo hodiny. |
| |||
Shrnutí týdne U zmijozelského stolu mi přestávalo být příjemně hned, jakmile se začali strefovat do Alastora. Co proti němu mají? Je snad tak špatné, že našel zalíbení v Deirdre? Automaticky jsem se schoulila více ke Caylusovi a položila lžičku od polévky. Přecházela mě veškerá chuť k jídlu. Jen jsem tam tak mlčky seděla a snažila se být neviditelná. Neexistovat. V duchu jsem se modlila, abych mohla konečně odejít. Zmínka o dvojrande mi však neunikla. Překvapeně jsem ke Caylusovi vzhlédla. Myslel to vážně? Skutečně.. Skutečně mě pokládá za svou přítelkyni? Nevěřila jsem vlastním uším. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by měl nějakou slečnu. Ať už to byla jakákoliv strategie z jeho strany, já v tu chvíli zapomněla na všechny obyvatele zmijozelského stolu a létala v oblacích. Cítila jsem se výjimečně. Cítila jsem se jako ta dívka z mého nejmilejšího románu, kvůli které se její chlapec od základů změnil. Dodalo mi to obrovskou dávku sebevědomí. Vůbec ten fakt, že já jsem ta, která dokázala pohnout s Lawsonem byl k neuvěření! Všechno by bylo dokonalé. Krásné dny trávené po boku Caye byly jako procházka růžovým sadem. Jen tak se procházet, držet se za ruku a povídat si! To bylo jediné, co mě zajímalo. Na co jsem se soustředila. V podstatě jsem neřešila nic a nikoho jiného, než jeho. Naprosto jsem mu propadla. Byl tak pozorný, milý. Staral se o mé tužby a přání. Nechápala jsem, co proti němu všichni mají a jak mohou o něm říkat takové věci. Třeba takový Fabian! Marně jsem doufala, že to pochopí! Že mě bude podporovat a mít ze mě radost! Má proti němu tak hrozné předsudky! To, že je ze zmijozelu neznamená, že je nutně zlý! Takový zažitý stereotyp! Několikrát jsem mu řekla, že by mi to měl přát, od toho bráchové jsou. Že jsem myslela, že se bude radovat se mnou a že jsem konečně šťastná. Že je tady konečně někdo, kdo mě bere takovou, jaká jsem a nemusím se stydět. Konečně se sama za sebe nemusím stydět! Po jeho boku se cítím být někým silnějším, vážnějším. Žádanějším.. Takový pocit jsem nikdy nezažila. Nechápu, jak mě mohl vlastní bratr takhle zradit. Od koho jiného čekat podporu, než od vlastní rodiny? Zkrátka a dobře jsme se pohádali. Ale tohle byla jiná hádka.. Jindy jsme se druhý, nebo třetí den usmířili, ale teď jsme kolem sebe chodili jako naprosto cizí lidi. Bylo to zvláštní, ale ani jednomu se nechtělo omlouvat. Měla jsem pocit, že jsem v právu a ten, kdo by se měl omluvit je on. Monokl, s kterým se pak promenádoval byl.. No řekněme, že jsem měla určitá podezření, i když všem okolo tvrdil, že spadl na schodech. Ale kdyby v tom měl Caylus prsty, určitě by mi to řekl, no ne? Podpory a radosti z mého vztahu se mi však nedostalo ani u kamarádek.. Od Alex jsem si v podstatě vyslechla naprosto to samé, co od svého bratra, akorát v mnohem méně šetrné verzi. Proč nikdo nechce vzít v potaz třeba to, že se změnil? Bylo mi to líto. To, že to nepochopil Fabian.., to bych ještě dokázala snést, je to kluk, ochranitelský brácha, ale Alex? Kamarádka? Právě od ní jsem to pochopení čekala. Vždy se mě ptala na kluky, kdy si nějakého najdu a ráda prstem ukazovala na potencionální objekty. Sama si přítomnost chlapců užívala a já když si nějakého najdu je to špatně? Měla jsem pocit, že se proti mně obrátily celé Bradavice. Utekla jsem znovu na dívčí záchody a znovu se tam hlasitě rozplakala. Cítila jsem se zrazená, odmítnutá, nepochopená. Každý, koho jsem potkala byl proti tomu, abych si s ním něco začínala. A mně absolutně nedocházelo proč. Nedokázala jsem si připustit, že by na tom mohla být špetka pravdy. Nechtěla jsem se zamýšlet nad tím, že je to třeba jen nějaká finta. Chtěla jsem být aspoň na moment šťastná. Ale jednoho večera, kdy jsem si odnášela obrovského plyšového medvěda z Prasinek, mě přepadly pochybnosti. Na malý moment jsem otevřela dveře mé mysli všem těm řečem, které jsem si vyslechla. Myslí to se mnou vážně? Vážně mě má rád? Nechtělo se mi věřit tomu, že by byl tak zlý, tak zvrácený, aby si pohrával s něčím srdcem a tohle celé bylo jen divadlo. Ale jeden jediný pohled na plyšového medvěda, který se mi povaloval na posteli všechny černé myšlenky zahnal. V neděli mě čekal šok. Šok v podobě vzkazu na nástěnce u hlavní síně od profesorky Hoochové. Na pondělní hodinu jsme měli přijít v plavkách! V PLAVKÁCH! Zmocnila se mě panika. Že se blížilo vyučování nebyla taková tragédie, i když jsem si volno jak se patří užívala. Ale představa, že jsem.. že jsem v plavkách. To byla má noční můra. Má nejhorší obava. Nikdy jsem se svou postavou nebyla spokojená. Nikdy jsem se nesvlékala, nikdy jsem se příliš neodhalovala. Věděla jsem, co si mohu dovolit a už jen nošení povinné sukně k uniformě mi přidělávalo vrásky. Dlouho jsem se s tím smiřovala a dlouho zástupkyni prosila, aby mi udělila výjimku. Bez úspěchu. Nevím, co si počít. Neměla jsem daleko od hysterického pláče a panického křičení. Do plavek mě nikdo nedostane, i kdybych měla strávit celou noc sama v Zapovězeném lese! Smrt uprostřed temného lesa mi byla příjemnější, než veřejné zostuzení a smích mých spolužáků. Hlavní síň Mrzimorský stůl 13. září Ráno jsem se do plavek neoblékala. Jednak, protože jsem byla na sto procent rozhodnutá, že mě do té vody dostane maximálně pod kletbou imperio. Ráno po probuzení jsem se proto rychle oblékla, vyčistila si zuby a vyrazila na snídani. Letmo jsem prohlédla nástěnku v doufání, jestli třeba tělocvik neodpadl, ale nic takového jsem nenašla. Naopak jsem si všimla vzkazu od Cayluse. Chudák. Byl tak smutný, když se Mája ztratila. Tenhle týden na to má takovou smůlu! Nejdřív Pája a teď Mája. Chlácholila jsem ho, že se určitě dřív nebo později najde. Je to sklípkan a škola je plná dívek. Brzy se ozve nějaký zděšený křik. V síni se opatrně posadím k mrzimorskému stolu a trochu se mi uleví, když Alex akorát odejde za Sinestrou. Nebyla jsem si jistá, jestli na mě byla pořád naštvaná a nemluvila se mnou, ale myslím, že další hádku bych už dnes nezvládla. Nechci to poslouchat pořád dokola. Stačí, že se ke mně teď skoro každý obrátil zády. Neunikl mi fakt, že Acai se mi vyhýbala. Nevím, jaký k tomu měla důvod, myslela jsem, že to, co se stalo v pokoji už tak nějak.. odeznělo. Ale pravděpodobně v tom bude něco víc.. Mlčky si naberu na talíř slaninu a vajíčka a s nepřítomným výrazem se pustím do jídla. Koutkem oka si všimnu novin, které se válely na stole a byly napůl opatlané od džemu. Nakloním hlavu trochu na stranu, abych si mohla přečíst, co se tam píše, když mě poleje studený pot. Ten muž na fotce mě děsil. Ježily se mi chlupy jen při pohledu na něj. Působil tak.. Vypadal jako někdo, pro koho je svědomí sprosté slovo. Ten úsměv, ty oči..S takovýmhle úsměvem se díval na Jackie když...? Rychle otočím stránku a chci si číst o znovuobjeveném druhu, když.. mi to nedá a obrátím list zase zpátky. Darnell Void. I to jméno bylo takové hrubé. Vrylo se mi do paměti i s jeho podobiznou. Ale tady jsme v bezpečí. Určitě ano. |
| |||
Souhrn minulého týdneOznačení, především ThomasZaksichtím se na Christiana, když na mě a bráchu hodí vážné oko. Ale no tak Chrisi tyhle vážné pohledy na mě neplatí. „No, slyšels to,“ obrátím se na Thomase, „že s námi nechce dvojrade, budiž. Ale on nám nechce ségru ani vypůjčit. Hrozné, jak se dneska nikdo nechce dělit.“ S hraným nesouhlasem a pobaveným výrazem na tváři zakroutím hlavou. Jó, o ohledně vztahu mezi mnou a bráchou hodně lidí spekuluje. Je ale hezké, že se Chris o svou sestru zajímá. Nebelvírská věž-->Velká síňZmínění, především ThomasZase zdržuje! Horší než ženská. To zase budou ty jeho tanečky před zrcadlem – upravit vlasy, zatne bicáky, zatne tricáky, zatne bricháče a své vystoupení zakončí pozicí alá Arnold. „Kde zase vězíš,“ jdu k bráchovi, když ho zmerčím, jak přichází do společenky. „Víš jakej mám hlad? Celou noc jsem nic nejedla. A musím se posilnit na to plavání.“ |
| |||
SouhrnPONDĚLÍ 6. září Pondělní odpoledne jsem strávila plněním svého školního trestu. Když jsem přišla do Snapeova kabinetu, čekala tam na mě kniha v kožené vazbě, brk, inkoust a prázdný pergamen. Za úkol jsem měla provést inventuru skladu, stručně řečeno to znamenalo spoustu kontrolování popisků a přepisování. Navzdory tomu mě to ale brzy začalo bavit. Některé věci, které jsem ze skladu vytáhla, byly vážně podivné, takže jsem si je se zájmem prohlížela. Práce mi odsýpala, ale zase ne tak rychle, protože jsem se často zastavovala, abych prozkoumala některé lahvičky a krabičky, protože jsem nedokázala ovládnout svoji zvědavost. Doufala jsem jen, že si toho Snape nevšimne a nepotrestá mě za to zbytečné protahování práce. Večer jsem si rozbalila svůj balíček. Byl tam dopis od otce a od prarodičů, samozřejmě chtěli vědět, jestli jsem v pořádku a jako bonus tam byly babiččiny domácí sušenky, které jsem jako správný pažravec okamžitě snědla. Pak jsem jim odepsala, že jsem v pořádku a šla spát. ÚTERÝ Ráno jsem si přispala a po snídani si ve společence četla. Odpoledne jsem pokračovala ve svém trestu se Snapem. Po jeho skončení jsem byl docela unavená, ale u večeře mi náladu náramně zvedl Alecův Fufík, který zaútočil na mého trapitele Snapea. STŘEDA Před obědem jsem narazila na Nicka. Bylo mi jasné, že už to nesmím dál odkládat a musím si s ním taky promluvit. Vůbec ale pro mě neměl pochopení. Když jsem ho obvinila z toho, že si se mnou hraje, ten parchant jenom pokrčil rameny a řekl mi, že jsem otravná. Neovládla jsem se, dala mu facku a utekla za Snapem, na oběd jsem ani nešla. Dokončila jsem svůj trest, docela spokojená se svou prací, navzdory tomu, že to vlastně měl být trest. ČTVRTEK Sice se zkazilo počasí, ale i tak jsem musela s ostatními z týmu na hřiště, protože měl proběhnout poslední den náboru. Po skončení jsem se na nástěnce zapsala mezi zájemce o post kapitána týmu, i když jsem moc neočekávala, že by mě opravdu vybrali. Také jsme se sešli s Tristanem a Felixem v knihovně a vyřídili jsme si všechny úkoly, které nám chyběly. PÁTEK Počasí se zkazilo ještě více. Celý den jsem strávila učením se a opakováním si kouzel. SOBOTA Z dosud nepříjemného počasí se stala vichřice. Veškeré učení jsem měla odbyto, tak jsem většinu dne strávila stulená v křesle ve společenské místnosti s Myšáčkem na klíně. Večer jsme si s ostatními Havraspárskými uspořádali večírek. Přišel s tím Felix, ale brzy se přidali i všichni ostatní. Měli jsme alkohol, který se Felixovi nějak podařilo dostat od Alex. Společně s ním a s Tristanem jsme se vydali do kuchyní pro něco na zub, ale mě a Felixe chytil Alacazar a strhl nám body. Zřejmě mu to ale nestačilo a ještě nás odvedl za Lupinem, který nám dal písemný trest. Nicméně Tristan obstaral jídla dost, také s pomocí Runy, která nakoupila v Prasinkách. Večer jsme si docela užili. Runa hrála na kytaru, opékali jsme marshmelllow v krbu, zpívali jsme. Alkohol všechny povzbudil, náramně jsme se bavili a já se zase usmířila s Rebeccou. Kvůli alkoholovému opojení se někteří chovali dost neobvykle, ale byla to zábava. Zahráli jsme si ochutnávací hru, kterou vyhrála Becca. Já se raději neúčastnila. Docela jsem se opila, takže jsem v jednu chvíli vytáhla svoji sbírku vytištěných útržků různých povídek, které byly tak špatné, že jsem u hlasitého předčítání měla co dělat, abych udržela správný dramatický výraz. Hodně se vtipkovalo, pilo, prostě správný večírek! Nejzajímavější bylo, když nám Becca vyprávěla o Caylusově nádobíčku, protože podle ní ho má vážně malé a možná to nebylo účelem, ale tohle prohlášení mě ještě více uklidnilo, že ona s Nickem nespí. Nakonec jsme uspořádali bobříka odvahy. Šlo o to změnit srst paní Norrisové na cukrovou vatu, ale nakonec se ji podařilo jen přebarvit na růžovo. Party skončila až v brzkých ranních hodinách. NEDĚLE 12. září Ztratila se Filchova kočka. Doufala jsem, že jí nic není, ale přesto bylo docela příjemné se nebát, že na mě může kdykoli vybafnout zpoza rohu. Posledního volného dne jsem využila k napsání pojednání o skřítcích, které jsem předchozí den dostala jako trest od Lupina a rovnou jsem mu ho i odnesla, abych na to nezapomněla.
|
doba vygenerování stránky: 0.89809203147888 sekund