| |||
13.září - pondělí NÁDRAŽÍ PRASINKY -> POZEMKY -> VSTUPNÍ SÍŇ -> MRZIMORSKÁ DÍVČÍ LOŽNICE -> 1. PATRO - PŘED DVEŘMI PROFESORKY MCGONAGALLOVÉ Hagrid, profesorka McGonagallová Vystoupím z vlaku na nádraží v Prasinkách celá rozlámaná po docela dlouhé cestě. Musela jsem vyrazit už hodně brzy ráno. V jedné ruce mám kufr a v druhé držím Mr. Sweetieho. Jsem docela nervózní a trochu se klepu. Je docela zima a trochu fouká. Už abych byla na hradě. Těšila jsem se sem, i když čas strávený s malinkou sestřičkou byl k nezaplacení. To obskakování rodičů doma už ale začínalo být někdy v pátek docela nesnesitelné a já se chtěla vrátit zpátky mezi kamarády – a to mě ještě málem rodiče nikam nepustili. Stálo mě to dost přesvědčování. Asi se báli, že se mi něco zase přihodí. Moc se jim nedivím, tuhle celou situaci snáším pořád docela špatně, za ten týden "volna" jsem toho moc nenaspala, pořád jsem měla před očima Jackie, ale věděla jsem, že se vrátit prostě musím, život bez kamarádů ve škole bych si nedovedla představit. Jenže na druhou stranu netuším, jak budou všichni reagovat, až se tu zjevím. Nejradši bych se jim všem nejdřív vyhnula, určitě budou okolo mě skákat a vyptávat se. Je čtvrt na devět a všichni nejspíš snídají. Já už mám taky docela hlad, ale nejdřív stejně budu muset vyřídit pár věcí. Musím k zástupkyni, profesorce McGonagallové, abych se ohlásila, že jsem v pořádku dojela. Nejdřív si ale musím odložit věci a Mr. Sweetieho do ložnice. Budu doufat, že tam na mě nevybafne někdo známý. Na nádraží mě čeká bradavický klíčník Hagrid a doprovodí mě do hradu. U vstupní brány se se mnou rozloučí a odchází směrem ke stájím. Rozhlédnu se kolem. Samozřejmě se tu nic nezměnilo. Jak by taky mohlo, zase tak moc času neuběhlo. Zhluboka se nadechnu, opřu se do velkých křídel dveří a vstoupím. Nedaleko je slyšel hluk hlasů a cinkání. To bude jistě z Velké sině. Všichni, doufejme, sedí a ládují se snídaní. V břiše mi zakručí, ale nevydám se tam. Hned zamířím do suterérnu a rovnou do mrzimorské společenky, která je, jak se zdá, úplně vylidněná. Maličko se pousměju, hladovci jedni. V dívčí ložnici naštěstí nikdo není. Odložím kufr pod postel a Mr. Sweetieho na ní. I on se zdá potěšený, že je zase tady. Ani se moc nerozhlížím a zamířím do prvního patra, kde má kabinet zástupkyně ředitele. Chvilku otálím před dveřmi, ale nakonec zaťukám a vyčkávám. |
| |||
13. září Shrnutí předešlého týdne --> Současnost v hlavní síni Všichni označení, dále nikdo konkrétní Zbytek pondělního dne jsem trávil spíše odpočinkově. Po příchodu na kolej jsme s Mau zkontrolovali Acainu sovičku a pak si ve společence povídali tak dlouho, dokud se z oběda nezačali vracet první spolužáci. Všichni měli podezřele dobrou náladu, což bylo k předešlým událostem poněkud zvláštní, ale příčinu jejich veselí mi naštěstí velmi rychle objasnili. Alexin výr se vrátil z nemocnice s dopisem, ve kterém stálo, že se Coraline probrala z bezvědomí. Po fyzické stránce se zdála být v pořádku, tudíž nebyla v ohrožení života. Tohle byl přesně ten druh zprávy, kterou jsem potřeboval slyšet. Rázem jsem se cítil mnohem lépe. Následujících pár hodin jsem ležel v posteli a bojoval s neutuchající kocovinou. Byly to neskutečná muka, během kterých mi dělala společnost Kimi, stočená do klubíčka vedle mé hlavy. Tentokrát nedělala žádné lumpárny, jen tiše předla a tiskla se ke mně tak dlouho, dokud jsme oba neusnuli. Probudil jsem se necelou půlhodinu před večeří, na kterou jsem se po menším váhání nakonec dostavil. Neprohloupil jsem. Nabídka jídla byla na rozdíl od oběda mnohem přijatelnější a výborný kuřecí vývar zmírnil můj bolehlav. Takové bylo pondělí. Úterý začalo na první pohled nevinně a skončilo katastrofou. Dopoledne nebylo ničím zvláštní. Splnil jsem svůj slib a jako první zašel za profesorkou Kearney, ucházet se o pozici prefekta. Jakmile byl pohovor v kabinetě za mnou, odebral jsem se s Noelle do knihovny, kde jsme vypracovávali pergameny o bubácích a staroegyptském kouzelnictví. Nebýt její pomoci, dělal bych úkoly do večera a to kdo ví jestli… Nakonec jsme společně zopakovali kouzla na přeměňování, které jsem nepřekvapivě zapomněl hned, co jsme z knihovny odešli. To ale nebylo to nejhorší. Pravé problémy nastaly až během oběda, kde jsem se dozvěděl, že se má povedená sestřička zapletla s největším děvkařem na škole. Původně jsem tomu nechtěl věřit a myslel si, že se jedná o nějaký hloupý žert, jenže když mi sama Jordyn potvrdila, jak moc je do Cayluse zamilovaná, měl jsem co dělat, abych nedostal infarkt. Nepomohla ani promluva do duše, během které jsem se jí snažil, leč marně, přivést k rozumu. Vyslechl jsem si akorát to, jak strašný a nepřejícný bratr jsem, protože on jí přeci miluje celým svým srdcem a já jsem ten vůl, co tohle nikdy nemůže pochopit. Od té doby jsme spolu s Jordyn nepromluvili ani slovo. Byla naštvaná a odmítala uznat, že si o ní dělám starosti. Aby toho nebylo málo, ještě tentýž večer jsem na objekt jejího zájmu narazil v umývárnách. Jen co jsem otevřel dveře, spatřil jsem ho nakrucovat se před zrcadlem. Se skoro až narcistickým zaujetím zkoumal svůj odraz, na který se přiblble usmíval od ucha k uchu. Prvních pár sekund jsem na něj jen nevěřícně zíral. Takové chování pro mě bylo nepochopitelné, zvlášť když jsem procházení kolem zrcadel považoval za nepříjemnou, skoro až stresující záležitost. Nikdy jsem v nich totiž neviděl nic, co by se mi líbilo, nebo na co bych byl pyšný. Tenhle kluk s tím ale viditelně žádný problém neměl, což dokazovaly jeho upřené pohledy na sebe samého. Kam to sakra dala sestra oči? Do tohohle šaška se vážně zamilovala? Jen co mou přítomnost Caylus zaregistroval, úsměv mu z tváře zmizel. Dlouho jsem nečekal a dal mu jasně najevo, co si o jeho „vztahu“ s Jordyn myslím. Varoval jsem ho, aby od ní dal ruce pryč, jenže sukničkáři se taková představa ani trochu nelíbila. Slovní potyčka se rychlostí blesku změnila na rvačku, během které jsem si uvědomil, že pokud něco opravdu neumím, tak dát pořádnou ránu. Zato já jich schytal hned několik. Nejspíš nebyl nejlepší nápad ho nazvat zkaženým děvkařem, který myslí jen na to, jak se dostat mojí sestře pod kalhotky, bohužel mi to došlo až ve chvíli, kdy jsem měl roztržený ret a kůže pod pravým okem hrála všemi barvami. To, co se stalo za dveřmi umýváren jsem si každopádně nechal pro sebe a na otázky, co to mám s obličejem všem odpovídal stejnou větou: ,,Spadl sem ze schodů." Říct pravdu by bylo příliš těžké a tak jsem se o to ani nepokoušel. Nejen, že by naše kolej mohla přijít o body, protože to já toho blba vyprovokoval, ale nechtěl jsem, aby se tahle událost dostala ke kolejní vedoucí a ovlivnila mé šance na prefektování. Další dny jsem z koleje odcházel jen v případě nejvyšší nutnosti. Nepřišel jsem se podívat ani na famfrpálový nábor, přestože se na něm údajně dělo spoustu zajímavých věcí. Se sestrou jsem pořád nemluvil a tak jsem svůj volný čas trávil, jak se dalo. Konečně jsem dočetl knížku, kterou jsem měl rozečtenou od prázdnin, poslal pár dopisů domů a taky začal učit Kimi na kočkolit. Světe div se, po pár pokusech na něj šla bez odmlouvání sama a mně tím, stejně tak Isaacovi, spadl obrovský kámen ze srdce. V pátek jsem izolaci od ostatních nevydržel a svěřil se ve společence Alex. Nad sklenkou vína jsem jí řekl o všem. O tom, jak moc mě Jordyn trápí i o tom, jak jsem se popral s Caylusem. Mé starosti se tím sice nevyřešily, ale na duši mi bylo hned tak nějak lépe. Dusit v sobě něco takového vážně nejde moc dlouho. Sobotní den jsem chtěl využít k návštěvě Prasinek, jenže počasí nám příliš nepřálo a tak jsem své plány přesunul na neděli. Pozval jsem Maureen do Medového ráje, kde jsem za ní zaplatil zákusek s velkou porcí zmrzliny. Celou dobu jsme si přitom povídali a má chmurná nálada z předešlých dní se začala pomalu měnit k lepšímu. A pak nastalo pondělí. Konečně nás čekal běžný školní den, který měl začít tělocvikem. Poslušně jsem si tedy pod oblečení navlékl plavky a vydal se do velké síně, kde bylo již tradičně živo. Hlavním důvodem toho všeho povyku byly noviny ležící na stole, které mě při pouhém pohledu na titulní stránku nemálo vyděsí. ,,Oni ho pořád ještě nechytili?" zamumlám si spíš pro sebe a znepokojeně pohlédnu na fotografii muže, jenž byl zodpovědný za smrt naší kamarádky. Koukalo mu to z očí. Ta zloba. Vyšinutost. Krutost. Už od pohledu vypadal jako nelítostný zabiják. ,,Jak se můžou chovat tak bezstarostně, když je ten šmejd pořád na svobodě?" Nevěřícně sjedu pohledem ostatní spolužáky, kteří mezi sebou žhavě diskutují a jako obvykle pomlouvají. Když tak poslouchám tu várku nesmyslů, začínám silně litovat toho, že jsem si nevzal špunty do uší. |
| |||
O týden později... 13. září, pondělí - hlavní síň, 08:45 Od posledního rozloučení uběhlo přesně 7 dní a nálada ve škole začínala být zase o něco veselejší. Ponuré ticho a tesklivý opar, který se nad Bradavicemi posledních pár dní vznášel, začínal vyprchávat. Chodby hradu byly čím dál tím hlasitější a dokonce i Bezhlavý Nick se na všechny usmíval a každého vesele zdravil. Je pondělní ráno a po týdnu flinkání a tesknění, se dnes konečně dočkáte výuky! Venku je poměrně chladno, zataženo a na trávě se drží zbytky ranní rosy. To Hoochové nejspíš vůbec nevadí, protože první dvě hodiny vás čeká tělocvik. V neděli dopoledne na nástěnku u hlavní síně vyvěsila vzkaz pro pátý ročník, kde vám oznamuje, abyste si pod tělocvikový úbor oblékli plavky a v 9 ráno byli nastoupeni u famfrpálového hřiště. Do začátku hodiny však máte ještě 15 minut, takže si můžete užívat posledního drahocenného tepla a klidu. Ale pečlivě si hlídejte čas! Všichni vědí, jak madam Hooch trestá opozdilce. "Smrtijed, který zavraždil Bradavickou studentku je stále na svobodě!" Články:A samozřejmě - to by nebylo ono, kdyby se hlavní síní neneslo štěbetání a chichotání! Studenti jsou studenti, velice rádi si povídají. A zvlášť - když mají o čem. Nebo o kom.. Jedno je jisté.. Na nikom nezůstane nit suchá. - "Ve věštci píšou, že její bába s jeho dědkem spolu randěj. Jsou tím pádem příbuzný? A co když si spolu taky začnou? To ohrozí kvůli holce nejlepší přátelství s Wittelsbachem?" "Já zas někde slyšela, že maj Ewingovou dohromady a střídaj si jí." "Takže to dítě není Wittelsbacha?" "To nikdo neví, ale Helen z toho měla málem infarkt. Prej se kvůli tomu dala na víru a teď chodí se Sedzikowskou do kostela Každej den se modlí, aby to dítě nebylo Richardovo." - ,,Tos vole věděl, že ten Tristan je utajená, transgenderní sestra Airimoyový?" -,,Jsem někde slyšel, že jak ji má Luqueba za ta léta souloží roztahanou, tak prej to, co se nenarve do kufru si strčí mezi nohy." -,,Víš co mi říkala Orthuna? Že být na jednom pokoji s Kaylou je naprostý utrpení. Že prej ze spaní vzdychá a sténá, jakoby někomu celou dobu seděla na obličeji. Fakt trapný jako." -,,Znáš dvojčata Blackova?" -,,Ty dva incesťáky?" -,,Přesně ty. Prej do party už přibrali i Ryana po té, co mu Ewingová dala košem. Že Thomasovi nevadí, když mu kámoš nakládá sestru." -,,Pamatuješ jak nám minule strhl Snape body za to, jak Kayla vyjela na Beccu?" -,,Jo. Myslela jsem, že je zabiju. Nány hysterický. Takhle se handrkovat kvůli klukovi, kterej o ně stejně nemá zájem. Prej teď dělá do Kjeldový. Vypadá to, že randěním s havraspárskýma si kompenzuje vlastní nízkou inteligenci." -,,To je ale smůla, že metamorfomágům zakázali se přeměňovat co? Teď má Scottmayersová smůlu. -Jak to myslíš?" -,,No někdo mi říkal, nevím, kdo to byl, ale myslím, že Acai, že ve skutečnosti je Alex stejná tlustoprdka jako Byrdová a Harper-Burnsová a hrozně se za to styděla. Proto si neustále měnila vzhled. Je k podivu, že ji dovolili si nechat tenhle, když se jejímu skutečnýmu já vůbec nepodobá." -,,Už vím proč Fletcher tolik chce Sinclairovou. Kvůli tomu, že je vegetariánka. Takhle, když nesnáší maso, se aspoň nemusí bát, že mu ho při kouření ukousne." -,,Ve zmijozelu je nějaký nový student. Prý je snad z Ugandy nebo vodkaď. Normálně si představ, že ho prej z minulý školy vyhodili pro to, že měl snad nějaký pletky s kantorama." -,,Ta Spontinová se nese jak nějaká královna, přitom Theresa si o tom jejím rodě něco našla a prej jsou zadlužený až do čtvrtý generace. Socka jedna. To i ten Thomas má nějakou soudnost a i přes tíživou finanční situaci se nesnaží hrát na něco, co není." -,,Fakt jo? Tak to je teda hustý! Já si říkala, že ty perly na krku moc pravdivě nevypadaj. Tak proto je to tak hrozná kamarádka s Devereuxovou. Je bohatá a přátelství s ní má svoje výhody. Díky tomu sne se i fakt, že je to lesba a feministka. Zlatokopka jedna." |
| |||
Shrnutí událostí následujících 7 dní
Týden uběhl jako voda. Tedy - jak pro koho. Pro někoho bylo sedmidenní volno utrpením a už druhý den si nedovedl představit, jak s tak dlouhým nic neděláním naloží. Jiní by si volno zase zopakovali, protože takováhle ulejvárna - a ještě schválená ředitelem, se zase tak často nevidí. Zbytek pondělního dne proběhl v klidu. Pokud se po obědě na zamluvené hřiště zmijozelští nedostavili a přišli déle - měli hřiště obsazené partou mrzimorských. Do večeře byl klid, tentokrát nebyl nikdo, koho by Filch načapal na chodbách. A že z toho byl zklamaný.
Zároveň během týdne přiletěla znovu Alexina sova se zprávou, že Coraline byla z nemocnice propuštěna domů. |
| |||
Velká síň - mrzimorský stůl6. září Acai, Benji, Alex, Felix, všichni ostatní u stoluDál nesouhlasně všechny sleduji, jak se ládují masem a dávám si dobrý pozor, aby viděli, že s jejich zvyky nesouhlasím. První si toho samozřejmě všimne Acai, která si z toho začne dělat legraci, takže se na ni zamračím, aby pochopila, že ze zvířat si legraci dělat nebudu. Nebohé rybičky. Jak by se cítila ona, kdyby jí někdo usekl hlavu a tu naservíroval na stůl, zatímco zbytek jejího těla by použil na sushi? Benji tomu ještě přidá korunu, že přece nechce, aby zemřeli nadarmo. Kopnu ho pod stolem do holeně. Nezdvořák! To jsou fakt výmluvy jak noha, tohlecto. Usměju se ale, když ke mně přisune salát. Alespoň něco! Jinak bych dneska asi jedla vzduch. Neuvěřitelný, jak se tady neberou na nikoho ohledy, pokud jde o jídlo. Benjiho sushi nabídku si přeměřím trochu podezíravě, přeci jen nevím, jestli v tom někde nějaká ryba není. A riskovat to nechci. I Felix se zapojí a přede mnou přistane několik avokádových kousků. "Díky!" usměju se na něj. Zatímco opatrně začnu pojídat salát, Benji Acai vysvětlí, jak jsme přišli k fialovým obtiskům na obličeji. Zvednu ruku a prsty se dotknu fialového prášku a trochu ho tak rozmažu. Než stačím cokoliv dodat, Alex začne radostně výskat. Překvapeně se na ní otočím a trvá několik vteřin, než si uvědomím, o čem mluví. "Coraline se probudila?" zopakuju normálním hlasem, než nahlas vykřinu a vyhodím ruce do vzduchu radostí. I já obejmu Benjiho, z druhé strany. |
| |||
Velká síň -> pokoj6. září Můj úprk z Velké síně překazí ten přerostlý netopýr, který neodolá a chopí se příležitosti potrestat někoho jiného, než jsou háďata. Sevřu rty, až je z nich jen bílá čárka, abych mu hned neřekla, co si o něm a jeho pedagogických metodách myslím. Ani to, že se první opře do Kayly, mi náladu nespraví. Když nám strhne body, podívám se na Kaylu a zamračím se, abych jí dala najevo, že nás její hysterie stála první místo. To budou ostatní určitě rádi, až to uslyší. To si to nemohla nechat nějak do soukromí? To, že Snape naráží na můj krátký románek s Caylusem v kumbále pomalu nevnímám, ale stejně mu věnuju ošklivý pohled, jen tak ze zvyku. Kayla nakonec nedostane jen jeden trest, ale rovnou tři. Ha! Dobře jí tak! A já z toho nakonec vyvázla bez úhony. Ale ani to mi náladu nezlepší, proto ihned jak Snape zmizí, rychlým krokem vyjdu z Velké síně. Nezastavím se a nezvednu pohled z podlahy do té chvíle, než jsem v holčičím pokoji, ani když odpovídám na hádanku. |
| |||
Velká síň po 6. září Noell, Acai, Benji, Naira, Alex, okrajově Bladgen, Kayla, Becca "Alastor… možná, že se vážně hlásí… asi se ho pak zeptám," brouknu zadumaně, "docela by mě to zajímalo. A neboj, určitě se jich nechytí,“ zazubím se, "přišel by tak o naši skvělou společnost." Pak se Noelle ještě vyjádří k nejnovějšímu háďátku. Nezareaguji na to, ale napadne mě, že během volného týdne určitě bude čas zjistit, rovnou od něj, jak se jmenuje a kdopak to vlastně je... nebo tedy minimálně tohle. A když ne během volna, tak určitě v nejbližší době. Znovu otočím pozornost na Noelle, když uvažuje nahlas nad prefektováním. "Určitě. Hlavně záleží, jestli bys to chtěla dělat. Ale upřímně netuším, co na těch koupelnách všichni mají," pokrčím lehce rameny a usmívám se k ní. "Sebereš odvahu to zkusit? Podle mě by ti to šlo," ujistím ji ještě. Pak Acai začne kašlat. Po zahnání wasabi poplachu se na ni usměju. „Není zač,“ odvětím po tom poděkování automaticky a pak se konečně zahryznu do kousku sushi a po chvíli kousání mi tak putuje do žaludku první kousek oběda. Mňam. Trochu se ale otřepu, když mě napadne představa sushi s těmi kobylkami. Nicméně tohle klasické mi chutná a tak sáhnu pro další kousek. "Tak snad se nám podaří něco domluvit. Času na to budeme mít až moc," zareaguji potom, co se obě vyjádří k mému návrhu, "poptáme se? A neboj," kouknu na Acai, „nebude to žádná šílenost.“ Mrknu na ni. „A co vlastně ta sovička? Je v pořádku? Noell se o něčem zmínila.“ Vůbec netuším, jestli už to tu zaznělo, protože jsem předtím kvůli té… nožičkové odporné hrůzostrašnosti… moc nevnímal. Pořád se pohledem miskám vyhýbám. Najednou se do síně vřítí sovy. *Během oběda?* Až zpětně si uvědomím, že ráno vlastně pošta nebyla. A také, že létajících kamarádů je nějak moc. I když mě napadne, čím to asi je. Ale pak zahlédnu Dextera, těsně předtím, než se rozhodne přistát a rovnou na můj talíř. Samozřejmě ještě přešlapuje. Já se dneska opravdu nenajím. Ale balíček malé velikosti, který upustil, mi stejně ještě vylepší náladu. Jsou k němu přivázané dva dopisy. Nejprve pohladím Dextera po jemném peří na hlavě. "Díky kamaráde," šeptnu mu a pak osvobodím oba dopisy od krabičky a kouknu se na ně. Na jednom poznávám úhledné písmo mamči, na druhém kostrbaté a rozkošně snaživé písmo mé pětileté sestřičky Amy. Co je v balíčku netuším, vždyť je jen týden po začátku školy a pokud vím, nic jsem si doma nezapomněl. Nicméně mě potěší, takže se znovu začnu zářivě usmívat. Už, už plánuji, že ho otevřu, zatímco Dexter se rozhodne zase odletět, ne příliš společenský - jako obvykle. Ale zarazí mě velmi povědomý a velmi hlasitý projev. *Kayla?* Otočím se překvapeně k našemu kolejnímu stolu a zaraženě se podívám na křičící spolužačku. A pak přijde na řadu chobotnicová show. Vykulím očka. Zvednu se na nohy a vykročím za nimi, chtěl bych je nějak uklidnit a zeptat se Beccy, jestli je v pořádku a taky jestli je Kayla v pořádku, ale než se stihnu dostat blízko, objeví se tam Snape. Tyčí se nad všemi jako obvykle a já zaslechnu, co říká. Až teď si uvědomím, že asi přijdeme o body… Čtyři… ale mohlo to být horší. A každý přece už někdy nějaké ztratil. Snad to rychle nabereme zpět. Pochopím, že tu scénku způsobily nějaké pomluvy, ať už pravdivé, nebo ne. Proč se raději prostě nezeptat… mě nikdy nepřišlo dobré dát jen na to, co se kde šustne. Snape se znovu vzdálí, ale to už obě dvě, Becca i Kayla, odcházejí. Je mi jasné, že na ně kouká celá síň a začnu se cítit nepohodlně jako jeden z čumilů a zase se vrátím ke žluťáskům. Třeba si to nakonec nějak srovnají, nebo se alespoň uklidní. A tak hupsnu zpět na lavici. „Ach jo… kdyby si to radši v klidu vyříkaly,“ povzdechnu si a zvednu pohled k ostatním. Ještě se ohlédnu za dívkami, ale už jsou fuč. Ale zase se mi ukotví na chvíli pohled u zelenáčků. A oplatím prozatím neznámému studentovi úsměv a krátce zamávám na pozdrav, překvapený, že mé oči zachytil. A zase se otočím čelem ke stolu. Naše skupinka se rozroste o Benjiho, Alex a Nairu. Podívám se na ně a zářivě se usměju, pokud Benji usadí jednu z holek vedle mě, jednou packou ji obejmu, ať je to kterákoliv z nich. „Ahoj vy tři. Co jste prováděli?“ Kouknu se zvědavě a pobaveně na jejich ladící obličeje. Noell a Acai hned přispěchají s vysvětlením velikosti naší skupinky a já zadoufám, že je Fabian v pořádku a Mau mu pomohla. Pak se poušklíbnu. „To neplatí jen o těch osminohých… všechno je to… fujky.“ Otřesu se a pak odsunu talíř s kousky sushi, které předtím tak mile poťapal a zapeříčkovatěl Dexter. A natáhnu se pro pár nových kousků. Ale Naira začne o tom, že ryby cítí bolest. Zarazím se. Jím skoro všechno kromě třeba potvor jako jsou tu v miskách a všemožných oříšků. To druhé tedy kvůli alergii, ne, že bych nechtěl. (A injekci pro případ nouze jsem zase nechal na pokoji, ještěže tu mají všichni hůlky.) Rozhodně tedy nesdílím Nairiny názory, ale nechci jí to nijak brát, nic proti tomu nemám, je to její věc. Ale je to takové nepříjemné, když to řekne takhle nahlas a odrazuje to od jídla. Alespoň mě. Pomrknu po ní. A pak si na talíř naložím pár okurkových a avokádových kousků. „Koukej, jsou tu i bez ryb… dáš si?“ Natáhnu k ní talíř a sám si jedno okurkové kolečko vezmu. Koukám, že Benji měl stejný nápad. Určitě si Naira také něco vybere. Mou pozornost upoutá Benji. „Houbičky? A proč za to máte body navíc? Jo a přemýšleli jsme, že něco během týdne podnikneme. Přidáte se?“ Hovor o Caylusovi a Jordyn poslouchám, ale nezapojuji se, jen doufám, že nakonec Jordyn neublíží. Nicméně všechny mé myšlenky a případné reakce utne přílet výra. Hodím si ruku přes pusu a trhnu sebou, když mě skoro zasáhne několik červíků. Naštěstí jen skoro, tak se pak znovu uklidním, ale při pohledu na stůl mě už opravdu přejde nálada na jakékoliv jídlo. Prostě oběd… vynechám. Trhu sebou a vzápětí se rozzářím jak vánoční stromeček, když Alex zavýskne. To jsou skvělé zprávy! Bylo hrozné nevědět, co s ní je. Nezáleželo na tom, jak moc jsme se kamarádili, strach jsem o ní měl. "A jak je na tom? Bude v pořádku? Víš kdy se vrátí?" Zajímám se hned. Poťapkám pak Alex po zádech, pokud sedí na stejné lavici. "Měla bys to všem říct. Budou to chtít vědět." Jsem si jistý, že všechny to potěší. |
| |||
Hlavná sieň Náš stôl s prídavkami a chrabromilský, ktorý sú na dosluch 6 Septmeber Kým spolužiaci rozoberajú Fabianov žalúdok na vode a Nairine márne pokusy jemne nám naznačiť, že jesť niečo čo predtým žilo je fuj, ja usúdim že Achilles medzi sovami prilietajúcimi v prvej línii do veľkej siene jednoducho nie je. S miernym povzdychom prestanem zakláňať hlavu a vrátim sa duchom medzi ostatných. Práve včas na to, aby som počula ako si Acai rýpla do nášho včerajšieho dobrovoľného umeleckého plátna. Nebudem si kaziť fajn deň. Uculím sa, opriem sa jednou rukou Bendžimu ostentatívne o stehnu a zaklipkám očami. Och, ktorá z NÁS dvoch? Bendž, čo ty nevieš že od nás má najväčšie umelecké cítenie Seymour? Dokonca ani presvedčiť ho aby si narúžoval ústa nebolo nič ťažké. Zatiahnem sladkým hláskom, využívajúc to, že Bendžemin mal očividne z večera väčšiu opicu ako ja, ktorá som si aké také útržky pamätala, a že Sey tu teraz s nami pri stole nie je. Asi mi neuverí, ale mohol by ukázať aspoň sekundu prekvapenia. Tak sme sa na ňom namakali a on teraz ani brvou nepohne. Hmpf. Medzitým si k sebe pritiahnem jedno z mála jedál, ktoré som spoznala. Raz, keď sme sa s tatom túlali po výletoch ma vzal na tradičné jedlá japonskej kuchyne a v podstate takmer všetko, čo malo niečo spoločné s ryžou mi chutilo. Vezmem teda Onigri, ktoré vyzerajú ako ryžové trojuholníky a strčím si jeden do pusy práve vtedy, keď mi Acai vysvetlí Jordyninu neprítomnosť pri stole. Čo?! Takmer ryžu vyprsknem a naširoko otvorím oči. Rýchlo prehltnem. Pridám sa k Bendžiho otázke. Jordy osprostela? Spýtam sa tiež dosť nevyberane a zagánim k zelenému stolu. Kedy sa TOTO stalo? Jordyn nie je zrovna dievča čo by bola spokojná so statusom posteľovej zábavky. Snáď mu neverí že je nejaká jeho vyvolená? Zamračím sa. Nie že by som mala niečo proti Caylusovi. Jasné, bol to katastrofálny sukničkár, ale..každý to ňom vedel. Takže ak sa mu dievča hodilo do postele, vedela do čoho ide. Ja, Acai, obe sme vedeli že tam ide iba o sex a podľa toho sme sa aj správali. To ale Jordynin prípad určite nebol. A on to vie. Asi ho to presne preto baví. A my budeme potom mať v spoločenke najbližší mesiac slzavé údolie. Pokrútim prudko hlavou. Idem ju stade dostať. Ako poznám Slizolinčanov, len im tam vadí a okrem toho, niekto by jej mal otvoriť oči. Pokiaľ sa nemýlim, Jordyn ešte s nikým nespala, nie? Nemôžeme ju nechať aby sa dala pretiahnuť ako prvému zrovna Caylusovi. Poviem bez obalu a chystám sa vstávať, keď zrazu zacítim nado mnou nápor vzduchu a znesie sa ku mne veľký tieň. Zakloním sa a len tak-tak sa odsuniem od náletu červíkov a tekutiny. Achilles! Skríknem natešene, akoby práve nezruinoval časť stola. Zvykla som si už na to, že vždy spravil kvôli svojej veľkosti bordel. Pred nástupom do prvého ročníka som si doma vydupala najväčšiu sovu, akú som bola schopná nájsť, a tak som si ho zamilovala, že by som ho teraz nemenila za nič na svete. Okamžite chmatnem po liste bez ohľadu na to, že skončil v pavúkoch a v sekunde odsuniem akciu Jordyn na neskôr. Preletím očami po prvých slovách a bez toho, aby som odlepila oči od listu posuniem k Achillesovi poloplnú misu s červíkmi s hrdosťou v hrudi, že splnil moje požiadavky. Bol to tichý znak, že má dovolené jesť stade. No taaak, Cor, Cor...Tu je, jej meno, Coraline! Na chvíľu sa mi zastaví srdce a potom sa mi zbesilo znova rozpumpuje. Coraline sa zobudila! CorCor je v poriadku! Zvísknem tú správu tak nahlas, že susedný stôl ma má možnosť tiež počuť aj cez šum v jedálni a takmer zadusím Bendžiho keď sa mu ako najbližšej osobe vrhnem po krku a stískam ho ako zbesilá. |
| |||
Toalety v přízemí => Společenská místnost 6. září “Nemáš vůbec zač Fabe, udělal by to každý.“ Odmávnu jeho sáhodlouhé děkování ledabyle a pobaveně se na něj zazubím. Jeho neochvějná vděčnost byla větší, než bych si ve skutečnosti zasloužila, nakonec jsem neudělala nic záslužného a ještě jsem jenom hasila to, co jsem sama způsobila. Chvíle ticha mezi námi mě donutila zapřemýšlet nad tím, jak daleko se asi mezitím dostali ostatní. Protože podle toho, jak byli rozjetí, klidně už by měli mít celou mísu broučků snědenou. Pokud jí mají snědenou, mohli by se začít zajímat o Fabův stav a za tohohle předpokladu by nás tu mohli najít. Na základě téhle naprosto geniální definice nakonec jenom poraženecky přikývnu na jeho rozhodnutí o ošetřovně. Táhnout ho tam za límec nemůžu, i když je jak proutek, asi by se v něm našlo víc síly, než bych měla já sama. Zrovna tak by stačilo do mě drknout a okamžitě by mě vyvedl z rovnováhy. A nechci riskovat, aby nás tu někdo přistihl, protože bez vysvětlení okolností to musí vypadat fakt blbě. S mým mírnějším návrhem však souhlasí, což mě těší, hrdinství bylo už pro jeden den víc než dost. Opět s dobrou náladou, jelikož Fabian už se zdá být taky lepší, což mělo za následek okamžitou nápravu mých předešlých chmur a výčitek, se vydám za ním ven. Zastavím se až přede dveřmi a poslouchám jeho návrh na můj návrat do Velké síně. O tom žádná, neochutnala jsem zdaleka to, co jsem chtěla a to co jsem stihla, nebylo zrovna moc dobrý. Zase na druhou stranu bych se cítila provinile, kdybych jej vyměnila za jídlo. To je teda ale prekérní situace, chlapec versus jídlo! Mé dívčí srdce bude krvácet nad jakoukoliv zvolenou variantou. Nakonec ale jeho obavy odrazím protočením očí v sloup. Vzhledem k tomu, co už jsem stihla za dnešní dopoledne a chvilku po odpoledni spořádat, rozhodně tady o hladomoru mluvit nemůžeme. Možná z toho dokonce ztloustnu, no to by byla pohroma! Zase na druhou stranu všechny ty dobroty! Zadumaně hledám variantu, kdy bych ulehčila já svému svědomí a dokázala se pak v poklidu věnovat gurmánské degustaci a zároveň tomu Fabianovu, aby si nemyslel, že je mi na obtíž. “Tak víš co? Já tě doprovodím na kolej, zkontroluji Acai maličkou a pak se vrátím na oběd. To je dostatečně fér, protože ty se dostaneš na místo určení a já budu mít klidné svědomí, že se ti během cesty něco nestalo. Jsou nějaké námitky? Nejsou! Fajn, tak jdeme!“ Nenechám Fabiana ani hlesnout a automaticky se vydám směrem k naší koleji. Bylo mnohem jednodušší nepustit chlapa ke slovu, než se s ním neustále dohadovat, že mi to fakt nevadí a že je to vážně v pohodě. Nehodlám se tu s ním špikovat a odmítám přijmout fakt, že by snad chtěl být chvilku sám. Nesmysl, ještě sebou někde sekne a já ho budu mít na svědomí. Po většinu času během cesty jsem nezvykle potichu, jenom občas se po očku podívám na svého druha. Nejsem si úplně jistá, o čem teď mluvit, trochu mě svou upřímností v předešlých chvílích zaskočil. Naštěstí cesta není dlouhá, a proto jsme ve společenské místnosti co nevidět. Beze slova zapluji okamžitě do dívčí ložnice, kde nakouknu pod víko, kde spokojeně chrupká malé opeřené klubíčko. “No ty jsi ale hodná.“ Pousměji se jemně a po krátkém uvažování vezmu krabici do rukou a společně s ní se přesunu zpátky do společenky. Pravděpodobně tím maličké zrovna dvakrát velkou radost neudělám, ale jakožto protiplnění ji položím na křeslo, jako kdyby snad tím mohla získat víc komfortu. Acai se určitě nebude zlobit, když si ji sem vezmu proto, abych ji pohlídala. Pomyslím si zbožně a sejmu víko, abych mohla na maličkou drobotu vidět. Nakonec mou nabídku ohledně pomoci přijala, tak pomáhám! Nemůžu tady nechat toho drobečka na dohled pobliónovi! Usadím se hned do křesla vedle, přičemž zády se opřu o jednu opěrku a přes tu druhou přehodím nohy. “Měním názor, už se mi nikam nechce.“ Oznámím dostatečně hlasitě, aby mě mohl Fabian slyšet odkudkoliv. Nevěřím tomu, že by se mě snažil násilím dostat zpátky a jeho výčitky ať už svoje vlastní, nebo pro mou osobu smetu jedním gestem ze stolu. Ač se zdají všechny ty dobroty sebevíc lákavé, cesta k nim je dlouhá a taky mám obavy, že se tam nakonec nic moc dobrého nenajde. A určitě takových příležitostí bude víc! Vzhledem k tomu, že jsem se předtím napráskala pečivem, není to zase takový kříž, jaký bych normálně z vynechání jídla cítila. Uslyším pod sebou zvědavé zamňoukání, což mě donutí se ohlédnout pod sebe. Ze země na mě zíralo s očima jako dva talíře malé siamské kotě, které se pravděpodobně cítilo dotčené, že jsem si jej nevšimla. “No tak to promiňte, slečno!“ Pobaveně se k ní skloním a vytáhnu ji k sobě. Zatímco zaměstnávám Kimi svými prsty a ona tím pádem nemá čas všímat si krabice, v které vyspávala maličká svoje dopolední dobrodružství, přemítám, co asi budeme dělat v celém tom týdnu. Takového volna, to se rozhodně nesmí promrhat! |
doba vygenerování stránky: 0.85351586341858 sekund