| |||
Hlavní síň
|
| |||
Ošetrovňa --> jedáleň Benji, Naira, Etty Nakoniec sa úspešne, ešte aj s bodovým ohodnotením dostaneme z ošetrovne. Naira dokonca spomenie, že by sme mali predbehnúť Chrabromilčanov čo sa bodovania týka. To bol medzi nami taký malý rozdiel v bodoch? Automaticky sa zavesím na ponúkané Benjiho rameno a trocha sa vykloním, aby som na Nairu videla. To fakt? Môžeme to skontrolovať v sieni, to by znamenalo že už nie sme posledný. Bola si úplne skvelá, ja som nemala ani šajn na čo sa tie huby používajú konkrétne. Pochválim ju. Zaslúžila si to, tak prečo nie? Bendž zatiaľ vyjadrí úľavu, že sme nemuseli ísť za profesorom elixírov. Snáď z neho len nemáš strach. Podpichnem ho s poťutleným úsmevom. Tak isto ako Naira a Benjamin, tiež si po príchode do siene všimnem najskôr bojovne naladenú dvojicu. Nadvihnem obočie. To vyzerá na nejaký prúúúser. Zatiahnem, keď vidím ako sa k nim ženie Snape. Uškrniem sa. Aby sme sa dnes ešte bodovo nedostali do vedenia. Šepnem im. Pohľadom behnem na presýpacie hodiny a veru, rozdiel už nie je taký veľký. Bendži sa ale pohne a keďže som doňho zakliesnená rukou, prinúti to hýbať sa aj mňa. Prídeme k nášmu stolu, u ktorého je docela prázdno. Osobne ma to až tak neprekvapovalo, ľudia z našej fakulty nikdy nemali problém s tým, prisadnúť si k iným stolom. Aj ja som koľkokrát jedávala pri Sin u zelených, aj keď som bola asi jedna z mála ktorá si sadala zrovna ku stolu hadej fakulty...aj keď.... Jordyn? Čo preboha robí Jordyn pri Slizolinčanoch? Preturbujem mozog, či sa ona s nimi vôbec niekedy rozprávala keď ju zbadám sedieť tam. Automaticky kecnem na zadok vedľa Bendžiho. Prečo je Jo pri Slizolinčanoch? Spýtam sa hlavne Acai, ktorá vyzerá že tu už nejakú dobu sedí a mohla by o tom niečo vedieť. Až potom si všimnem, čo je na stole keď začujem Bendjamina a Nairu, a chystám sa na to tiež niečo povedať, keď zrazu naletia do siene sovy. Okamžite presuniem svoju pozornosť na ne, trocha zvážniem a behám očami, hľadajúc veľkého výra. No taaaak, to už musel stihnúť preletieť hore dolu... Zabudnem na moment aj na to, že som hladná. |
| |||
Velká síňMirabel, SagaPo 6.9. Byť ani jedna z kolegyň tarantuli neochutnala, rozhodnu se, že to zkusím. ,,No… není to moc dobré,“ přiznám poté, co kousek ochutnám a zbytek odložím na okraj talíře. Rozhodnu se, že raději zkusím kobylky a červy, ale i zde se ukazuje, některé exotické pokrmy raději přenechám místním. Abych si spravil chuť, nandám si nějaké sladké a pachuť po pavoucích a broucích prostě zajím. Pozorně poslouchám, co má profesorka McGregor na srdci a zkoumavě na ní pohlédnu. ,,Asi chápu, kam tím míříte. Pochopitelně u větších přestupků je vhodné nechat kolejního vedoucího, aby se sám rozmyslel, jak své studenty potrestá. Avšak u menších přestupků nevadí, když vhodný trest zvolí přímo kantor, který dané studenty takříkajíc načapá.“ Na chvíli se odmlčím, abych se napil, a poté pokračuji opět relativně vlídným tónem, kterým hovořím ke kolegům, nikoli ke studentstvu. ,,Brzy pochytíte, že někteří z nás mají více možností k využití hříšníků, než jiní. Někteří z nás předávají studenty k trestům například panu Filchovi nebo Hagridovi. Jiní, jako já nebo profesorka Prýtová však máme pro provinilce mnohá uplatnění, jako je extra práce ve sklenících nebo v mém případě, v učebně lektvarů a skladu alchymistických substancí. Jistě, vysloužil jsem si společně s Minervou pověst přísnějšího kantora. Ale musím přiznat, že práce je více, než dobrovolníků, a tak studenty, kteří porušili školní řád, vyloženě vítám. Ale to prosím nikomu neříkejte, aby si náhodou studenti nemysleli, že k těmto výstřelkům nabádám. Slečně Harperové jsem tudíž dal na první pohled možná trochu přísný trest, ale je to tím, že předem vím, kolik času zabere a že to není žádná vyloženě náročná práce. Navíc má tento týden dost času navíc. Slečna mi pomůže s inventurou ve skladu, a pokud jí to půjde od ruky, jistě práci dokončí dříve, než za tři odpoledne. I tak bude poučena a věřím, že se podobný incident nebude opakovat.“ Dokonce se donutím k jakému si úsměvu a následně se s chutí zakousnu do cukroví, které je, pokud se nemýlím, původem z Číny. |
| |||
Pondělí, 6. září Hlavní síň Na jazyku med, v srdci jed ♠ Zmijozelští ♦ Jordyn ♣ Alastor 'Jaká škoda.' pomyslel jsem si, když Sin nakonec oznámil, že ti červi nejsou její. Bylo by zábavné jí to pak připomínat. Nedá si však nevšimnout, že většina zde usazených věnuje svou pozornost někomu s havraspárskou uniformou. 'Proč tu sakra je?' Přemýšlel jsem chvílí o tom, proč zde přišel zrovna někdo, jako je on. 'Ale vážně?' Někdo pravděpodobně mudlorozený, kdo se čtyři roky všemu straní, teď sedne mezi zmijozelské? Absolutně jsem ho nechápal. I kdyby ho tu někdo pozval, tak měl mít trochu důstojnosti a odmítnout. 'Buď je to masochista a nebo idiot.' Ostatní už se do něj samozřejmě trefují. Dokonce i náš nový černý spolužák nešel vidět v jeho stínu. „Takže jsi tentokrát nemusel dělat chůvu?“ s přátelsky pobaveným hlasem se opět věnuji Richardovi. „Ještě jsem na něčem domluvený s Dominikem, pokud své dušení přežije, ale určitě můžeme.“ Odpovím mu, když se dotáže na šachy. „Přece jen jsem chtěl pořídit Arthurovi mazlíčka, tak jsem chtěl dostat radu.“ „Tvůj otec se v tom určitě vyzná, neměl by nějaké doporučení?“ „Dáš si čaj, Wolfe?“ Skoro mi praskne žilka, když uslyším další větu od Sin, která je mířená na mě. 'Řekla nebo udělala někdy něco, co by vyloženě nebylo za účelem mě provokovat? ' „V pořádku, vezmu si sám. Cítil bych se špatně, kdybych tak milou dívku nechal o sebe starat.“ Povím až příliš milým hlasem s falešným úsměvem a poškrábu se na tetování. Najednou jsem si uvědomil, že mám stále vyhrnuté rukávy od košile a sako jsem si nechal nahoře. 'A mně přišlo divné, že se necítím najednou tak špatně v té školní uniformě jako obvykle.' No co už. Zkontroloval jsem opět čas na hodinkách. Dlouho se tu stejně nezdržím a za chvíli budu muset odejít zpět. Přišlo mně trochu společensky neohrabané zde mluvit se Sin přes Blagdena. Arthur by mi to dal pravděpodobně sežrat. „Zaslechl jsem, že jsi nový student,“ Rozhodl jsem se pro méně kousavý tón hlasu než před chvílí. „Já jsem Wolfram, těší mě. Do jakého ročníku jsi byl přiřazen?“ zeptal jsem se asi na jedinou důležitou otázku, která mě teď napadla. Přece jen se od jeho odpovědi bude nadále i odvíjet můj následující přístup k němu. Na Alastora jsem na rozdíl od ostatních nehodlal nijak reagovat. Zatím. Jeho ochutnávání červů mě absolutně nezajímalo. Nejspíš proto, že už on sám působil jako červ. Mezi diskuzí jsem se skromně stravoval a nesnažil jsem se žrát jako někteří, kteří více vypadali jako filcka v čubčím kožichu než student. 'Dojedl jsem...' odložil jsem hůlky na misku a opřel se o židli, když se do sálu vyřítily sovy. Ani jsem nebyl jediný, kdo to nechápal, proč je sem pouští během oběda. Naštěstí se zrovna něco dělo u havraspárského stolu a ten křik nešel přeslechnout. Mohl jsem tedy věnovat svou pozornost někam jinam než nehygienickému náletu. 'Drama.' šklebil jsem se pobaveně. 'Že ti idioti musí vždy něco předvést zrovna v Hlavní síni.' I když vzpomínka na toho upalujícího trotla už mi tak zábavná nepřišla. Naneštěstí i přes velkou vzdálenost jsem si mohl všimnout, že Alastor nějak zbledl. 'Pokud to tu chce někam vrhnout, doufám, že se aspoň otočí.' Víc jsem nezkoumal jeho situaci, stejně byl docela daleko. Naštěstí. To už přichází i Nick. „Je to divná hádka, když osel obviňuje osla.“ pověděl jsem mu nepřímou odpověď. Určitě sám musel vědět, o co jde vzhledem k výkřikům Kayly. |
| |||
Hlavní síň – učitelský stůlSaga, Severus 6. září – čas oběda Byla jsem jediná u našeho stolu, kdo neobdržel dopis. Ovšem pro mě to nebylo nic nezvyklého, moji rodiče z pochopitelných důvodů soví poštu nevyužívali a z bývalé práce mi nejspíš také psát nebudou. Sama jsem dopisy psala ráda a tu a tam jsem se spojila s některou bývalou spolužačkou, teď jsem se ale na dlouhý čas odmlčela. Asi bych to měla napravit. |
| |||
Nebelvírský stůl v hl. síni Převážně Kenji, Erika a Ryan, okrajově ostatní 6 . září ,,Ale bramborovej salát a hranolky je něco úplně jinýho, než vidět na stole kobylky a šváby!" Zaťukám si na čelo. Tady bude srovnávat evropskou kuchyni s takovýmhle hnusem. Mezitím mě začne očerňovat z kolem linoucího se zápachu. Ublíženě se na něj podívám. ,,To jsem nebyl já!" zamračím se na něj. ,,A víš co se říká. Kdo první křičí, od toho to fičí. Neurval sis náhodou ty? Co?" Ani bych se nedivil. To co někdy předváděl u nás v pokoji bylo nepředstavitelný. S Ryanem jsme odtamtud kolikrát utíkali s rukama nad hlavou. Určitě to měl vždycky z těch všech japonských sladkostí. Cpal je do sebe ráno i večer a pak to má nějak vypadat. Ale tentokrát jsem to nebyl ani já, ani on, nýbrž se ozvala Erika. Vykulím oči, div mi nespadnou do ústřice, kterou držím v ruce a přemýšlím nad tím, jak takováhle hezká holka za to umí pořádně zabrat. Sice nám napovídá, že dělala ve sklenících a starala se o smrdutý kytky, ale já vím svoje. ,,Jasně, jasně. Kytky." Mávnu nad tím rukou. Teď už Erika Kenjimu může směle konkurovat. Můžu jen doufat, že až bude Erika u nás na pokoji, nezarvou tam oba. To bychom snad ani nestihli utéct. Holky očividně neprdí duhu. ,,Nojo, Ewingová je támhle." kývnu bradou ke zmijozelskému stolu. Tak je to jasný. Ryan s ní není. Ale to mě přivádí na otázku, kdo je ten černoch vedle? Takovýho dredaře bych si nepochybně zapamatoval. Všimnu si příchodu Chrise a mávnu na něj s ústřící. Ten kemr uvnitř se však dostal příliš blízko kraje a vylil se Kenjimu na kalhoty. Ten je však příliš zaujatý žvaněním s Erikou, že si toho nevšiml. No nic. Co oči nevidí... Mezitím ke stolu dosedne i Ryan. ,,To je dost." zahuhlám a rvu mu do ruky kobylku. ,,Ale vole, ty seš humus. Na, ochutnej to." A sám si do pusy jednu dám. Kobylky byly z těch všech hnusů na stole nejlepší. Nakonec se přece jen uklidním a na talíř dám kousek žraloka. ,,Jak to vůbec dopadlo se Sinestrou?" Snažím se, aby to dopověděl. Celkem by mě zajímalo, proč z toho kostela utekla. S Jackie kamarádky nebyly, proto nechápu, jaký důvod k tomu měla. Mezitím se ozve křik a do hlavní síně vletí desítky sov. Mlčky sleduji, jak se do polívky přede mnou pomalu snáší peří. Tohle byla nevýhoda soví pošty. Obvykle vám nechali i něco navíc, než jen dopis. ,,Divím se, že se tady ještě žádná sova nevysrala. Mohl by to schytat někdo do vlasů. Třeba taková Spontinová." zmíním se a vezmu do ruky dopis, který mi dorazil. Chystal jsem se ho rozbalit, když se od havraspárských ozval nějaký křik. Kayla právě pleskla Beccu něčím po tváři. Odtud jsem pořádně neviděl, co přesně to bylo. Ale vypadala dost vytočeně. S pobaveným výrazem na ně namířím prst, abych o to neochudil i ostatní. |
| |||
Víkend, pondělní dopoledne, velká síň Okrajově Kayla, Rebecca, Zmijozelští u stolu6. Září Když konečně skončil poslední vyučovací den, pátek, začal víkend. Bohužel to nebyl víkend jako každý jiný. Celými bradavicemi, až na zmijozelské, se nesl smutek. Sobota byla ještě celkově normální. Převážně proválená na koleji ve společence s knížkou v ruce a párkrát na nádvoří s cigaretou v ruce. V neděli ráno se objevil drb, že zemřela studentka naší školy, ale potvrdilo se to až večer při proslovu Brumbála. Ne, že bych to nějak extra prožíval, ale smutek ostatních se prodíral snad do každého. Nakonec jsem se po večeři uchýlil na zmijozelskou kolej, kde jsem do pár minut usnul. Celkově to byl úplně proflákaný víkend. V pondělí ráno se celá škola shromáždila před kostelem. Byl jsem tam jen s pár minutovým předstihem, tak jsem nestihl ani navázat žádné rozhovory. Po chvilce jsme dorazili k našim prefektům, kteří v ruce drželi seznam s našimi jmény. Nejspíše, aby věděli, jestli někdo neukáže neúctu tím, že nedorazí. Když nás pustili do kostela, kde byla opravdu pěkná výzdoba, posadili nás do lavic na předem určená místa. Zpěv sboristů byl nádherný. Nijak extra jsem si zpěv nespojoval s tím, že je to pohřeb, ale hudba i zpěv byly opravdu... jak to jen říct... srdeční záležitostí pro velkou část studentů a možná i profesorů. Proslov profesora Brumbála proběhl ve stejném duchu, jako zpěv. Chvíli po konci jeho řeči jsem ještě seděl a pak se s ostatními vydal pryč. Má cesta směřovala rovnou zpět na zmijozelskou kolej, kde jsem nic extra kromě čtení knihy, která popisovala příběh nějakého, ne moc schopného kouzelníka. Když už konečně nastala doba oběda, vydal jsem se do hlavní síně. bylo třičtvrtě na jednu, když jsem vstoupil hlavními dveřmi a právě jsem míjel Rebeccu, která odcházela, aniž by si mě všimla. Pohled se mi hned přesunul k profesoru Snapovi, který právě s největší pravděpodobností ukázňoval Kaylu. Došel jsem ke zmijozelskému stolu a posadil se k ostatním. Zarazil jsem se nad tím, že tu není nic, jako kuře, nebo řízky, ale jen asijská kuchyně. Jen jsem pokrčil rameny a nabral si silně kořeněnou pochoutku, a to rýži s jakýmsi masem. Otočil jsem se opět směrem na Kaylu a zeptal se zmijozelských, kteří seděli vedle mě "Co zase provedla?" a dál jsem se věnoval jídlu. |
doba vygenerování stránky: 0.97694110870361 sekund