| |||
Hola hola, pošta volá! 6. září Spokojeně si obědváte a klábosíte, když tu najednou se ozve pronikavý křik. Ale není to žádná prvňačka, která by snad omdlela při pohledu na kroutící se červíky, kteří se na stolech objevily - nýbrž desítky sov, které jedna za druhou vlétavaly do síně. Kroužily vám nad hlavami a hledaly své majitele. Ty, které je našly jim buď hodily poštu na hlavu, do talíře, někam úplně mimo nebo jim ji způsobně donesly až ke stolu. Tentokrát převládaly dopisy nad balíčky. Dopisy od ustrašených rodičů, ke kterým se zpráva o mrtvé studentce už taky dostala! Pokud jste svůj dopis dostali, můžete očekávat vyděšené reakce svých rodičů. Ať už se milionkrát ptají, zda-li jste v pořádku a ať jim okamžitě pošlete sovu zpátky, nebo oznamování, že si vás okamžitě vyzvedávají v Bradavicích a nebo dotazy, kdo to byl a jestli jste ji znali. Někteří rodiče se o tragické úmrtí ani nezajímá a vyptávají se na neplechy, které jste v tomto roce provedli. Nebo na mladší sourozence. Jiní rodiče, třeba paní Weaslyová svým milovaným dítkám posílá další páry pletených ponožek a svetrů, čímž svým dětem zajistila další nepříjemný posměch. |
| |||
Velká Síň, stůl Zmijozelských Pondělí, 6. září "Děkuji všem za uvítání," usměji se, než pohlédnu na Richarda. "S trenérkou? A pozici - zpravidla hraju odražeče nebo brankáře, pokud se do týmu dostanu, hádám, že to tu bude nejinak," odpovímu mu klidně, než pozvednu obočí ke Caylusovi, s poněkud pobaveným poušklíbnutím. I idiot by si mohl všimnout a uvědomit, že se svými skoro dvěma metry výšky se na post střelce či nedejmerlin chytače sotva hodím. Zjevně nechal oči v misce pavouků. Znovu představím se nově příchozí, Regině, než zodpovím s přívětivým úsměvem baculaté blondýnce a půvabné plavovlásce: "Z Krásnohůlek... dalo by se říct, že přistižen na špatném místě ve špatnou chvíli, musel jsem změnit školu tak trochu nedobrovolně. Zatím si však nemám důvod stěžovat," pokrčím rameny klidně. Vydržím leccos... ani Krásnohůlky nebyly hloupých poznámek na barvu či chutě prosté. Že Sinestra vrhá na mě kyselé pohledy, mne netrápí ani trochu. Skoro dospělá ženská z očividně lepší rodiny s tak slavnou matkou by měla mít sama alespoň chabé ponětí o tom, jak se jí orientální kuchyně. Pak přeci jen překvapeně pohlédnu na blondýnku, která mi poklepe na rameno. S pozdvihnutým obočím mlčky pohledem sjedu na jedinou dívku tmavé pleti, která u žlutého stolu sedí. Na vteřinu přemýšlím, zda-li to míní Deirdre vážně a jestli si vážně myslí, že všichni černoši jsou sourozenci, než věnuji jí úsměv, poněkud soucitný. Mezitím se dostaví další spolužák, a poznámka o mazlíčkovi mi dá zabrat ten milý a původně upřímný úsměv neupustit. "Jsem si jist, že i barvoslepost se dá magicky spravit. Rád tě poznávám, Deirdre. Já jsem Blagden Zabini, ode dneška nový student v Bradavicích a podle Klobouku doopravdy Zmijozel." S tím se vrátím k jídlu. Na drknutí a další poznámku nereaguji, ač mě poznámka o některých, kteří bydlí pro změnu v maštali, na jazyku přímo pálí. Ale proč lít olej do ohně hned první den... Do ostatních diskuzí spolužáků kolem se sice nezapojuji, ale věnuje se jídlu, pozorně naslouchám. Neuškodí udělat si obrázek o sortě lidí, se kterými budu muset nějakou dobu vycházet, zavčasu. Po chvilce si vzpomenu na slova vrásčité profesorky. S otázkou obrátím se směrem Helen, jež nezdá se právě bavit s nikým jiným: "Profesorka, co mě zařazovala, se zmiňovala o nepříliš vhodném čase - formulovala to jako 'Chvíli, kdy se nad Bradavicemi vznáší opar smutku'. Co se tu stalo?" |
| |||
Velká síň 6. Září Společně s Annou jsem dorazil do Velké Síně. Měl jsem už o poznání lepší náladu a hlad také dělal své. Sice jsem doufal, že si ještě popovídáme u jídla, ale Anna se se mnou rozloučila a zamířila k přátelům z vedlejšího stolu. Rozloučil jsem se s ní přátelsky a s úsměvem. "No a teď hurá do jídla." Zamířil jsem k našemu stolu a usadil se někam, kde bylo zrovna volné místo. Neměl jsem už tak špatnou náladu, ale zase jsem se ani nechtěl nějak moc zapojovat do rozhovorů, které zde panovaly. Můj pohled však upoutalo jídlo na stole. "Co to u Merlinových vousů je!" Vytřeštím oči na červí a pavoučí delikatesy a snažím se v hromadě těch vražedných jídel najít alespoň něco trošku normálního. "Ti skřítčí kuchtíci se snad úplně zbláznili." Vydechnu a musím si protřít oči, protože opravdu nevěřím tomu, že je na stole zrovna tohle. Zoufale přemýšlím o tom, co budu dneska vlastně jíst, protože cpát se pavoukem, nebo červem to bych asi skončil na ošetřovně. Vůbec bych se nedivil, kdyby Ron utekl od stolu, jakmile viděl pavouky. "Tak tohle je fakt podraz.....hele támhle je alespoň sushi. Díky alespoň za tuhle nevlídnou záchranu." Trošku úlevně si oddechnu a zvolím menší zlo. Vezmu pár kousků sushi a zkontroluju, že v nich není nacpaný červ, než to do sebe naházím. Mám fakt hlad a tak se snažím neřešit, jak to vlastně chutná. Nakonec to nebylo až tak špatné, jak by mohlo být. Až to uvidí moje ségra taky nebude nadšená. Ač ona už asi bude zpátky na koleji, na jídlo chodívá hrozně brzo a brzo odchází. "Doufám, že je to jen ojedinělý šílený kuchyňský úkaz a na večeři a zítra už bude zase něco normálního." Zoufale se podívám opět na ten děsivý výběr a koutkem oka slétnu na své spolužáky, jak se s tím perou.....jeden odvážlivec dokonce chroustá pavouka. Až mě z toho zamrazí a potlačím nutnost se otřást. |
| |||
Velká síň - Mrzimorský stůl 6. září Noelle, Acai, Jordyn, okrajově Caylus Koukám ke dveřím, kterými proběhl Fabian a hned za ním Mau. A zase se posadím s pomyšlením, že teď bych tam určitě nebyl moc k užitku a navíc, ona se o něj určitě postará. A pokouknu k Acai. Přijde mi zvláštní, že včera pili… ale každý se asi s tou událostí vyrovnával nějak jinak. „Chudáček,“ povzdechnu si. Chvíli se ještě vrtím na lavici vedle Jordyn, která se rozhodla k tomu broukovskému šílenství přidat taky. A pořád jsem trochu myšlenkami u Fabiana, ale je dospělý a asi ho do toho nikdo nenutil… a pak skoro vyskočím z kůže, když se u nás objeví Caylus. Konkrétně, když osloví mou spolusedící. Jen tak, zčistajasna, kdy se za nás dostal? Poohlédnu se na něj a pak na Jordyn takovým vykuleným pohledem… nějaké věci prostě nepochopím. Ale alespoň nesnědla tu fujky věc. Caylus mě ignoruje, vlastně i všechny ostatní u stolu. Nemám ho rád. A je mi jasné, že to je vzájemné, nějakých věcí si jeden prostě nemůže… nevšimnout. A za ty roky už vím, jaký je to homofobní imbecil. Zvlášť za poslední dva, kdy jsem se přestal přetvařovat. A kdeco se dalo vysledovat i u ostatních. Je mi to docela líto, přijde mi to hrozně hloupý. Přesto bych ho možná i pozdravil, zdravení obecně považuji za slušnost, ale neruším je. Zachytím koutkem oka, jak se na ni dívá – přijde mi skoro jak had, měřící si svoji kořist, aby ji mohl obmotat – tak se raději podívám stranou. Ani nikdo ostatní jim do toho nevpadne. Až dokud se Jordyn nezvedne. To se po pohlazení pousměju. „Tak se zase uvidíme, měj se hezky.“ Zamávám jí. Ne, prostě nemohu chápat vše. Ale mluvit do toho taky nemůžu a ani nebudu. Třeba to nějak dobře dopadne, kdo ví. Když koukám, jak odcházejí, zahlédnu u Zmijozelského stolu nějakou novou tvář a překvapeně si chvíli prohlížím dotyčného studenta, než se otočím zpět. „Docela nám to tu prořídlo.“ Usměju se na holky. „Hele, že jsem tady ještě toho kluka u háďat nikdy neviděl? Nebo vy ho znáte?“ A pak nakrčím nos, když si Noell hodí do pusy celou hrst fujky věcí. Pokouknu k ní takovým zoufalým pohledem. Je na mě asi hodně vidět, že tenhle oběd je, teda pokud jde o jídlo, taková malá noční můra. „Já nechápu, jak to můžete jíst.“ Otřesu se. Ale když zmíní sushi, znovu mě napadne, že bych něco do žaludku mohl poslat. Ať tam bonbóny nejsou samotný. Zaměřím se na talíř sushi opodál. Pečlivě, abych nehmátl do žádné misky s nožičkovatýma potvorama, se pro něj natáhnu a několik kousků vyskládám na menší talířek. Hlavně ty s lososem a po jednom od ostatních, co mi nepřijdou pochybné. Už jsem sushi jedl, bylo dobré, ale takhle na první pohled nerozeznám jednotlivé vnitřky. Až na lososa. Ten je prostě lososovitý. Wasabi vynechám, nemám nejmenší zájem nechat si shořet pusu, ale vezmu si mističku sójové omáčky a trochu zázvoru. Celou dobu se snažím vyhnout pohledem všem miskám s divnojídlem. Jakmile dotvořím svou porci, podívám se k Acai a přes tvář mi prolétne úsměv. „Budu ti držet palce. Třeba ti to vážně dají, když se budeš snažit.“ Tiše se zasměju jejímu prohlášení. „Já si sebe jako prefekta taky neumím představit. Ale Noell by to třeba šlo," usměju se na zmíněnou, "vlastně ani nevím, kdo se od nás hlásí,“ zamyslím se a přejedu pohledem na Noelle, „tušíš?“ Nechci být prefektem, protože mi přijde, že to musí být hrozně svazující. Vždyť mají určitě spoustu povinností a není to jen o privilegiích. Nechtěl bych kontrolovat, jestli moji kamarádi nedělají něco, co by neměli. Přítomnost hůlek přejdu a chytím první kousek sushi mezi prsty. Určitě to bude jednoduší. Jenže ještě než se stihnu konečně do něčeho zakousnout, uslyším kašlání a zvednu pohled k Acai. A hned se k ní natáhnu s malým talířem nakládaného zázvoru, který jí tak nabízím. „Na, zkus to, ono to prý neutralizuje chuť, proto se to jí mezi těmi jednotlivými druhy. Třeba to pomůže.“ Čekám, až si pár kousků vezme, ale nakonec talířek položím rovnou před ní a zase si sednu. Jenže si shodím na zem tašku s učebnicí a dalšími věcmi, takže se skloním a vrátím ji na lavici. Když se narovnám, kouknu opět k těm dvěma. „Napadlo mě… budete plánovat něco během týdne? Mě přijde hrozně dlouhé mít takové volno. Mohli bychom něco podniknout, co říkáte?“ Usměju se na ně. Nějaká mezikolejní zábava. Všichni by přišli na jiné myšlenky... Třeba by se přidali i ostatní, těžko hledat pro takovou akci prostory a tak, ale mohlo by to být fajn. Ale dobré by bylo i něco komornějšího. Netuším, jestli začali spolužáci už něco plánovat. |
| |||
Havraspárský stůl6. září, pondělí Hlavní síň Chris, Sey, havraspárští, Anna Cass vypadala velice zaujatá mou schopností, ačkoliv já sama ji nepovažovala za nic... extra. Tedy rozhodně ne u své osoby. Existuje jistě spousta čarodějů, kteří to ovládají mnohem lépe, přitom se to poprvé naučili mnohem později než já. "Ne, všechno jsem se to naučila sama. Učitele bych s tím akorát tak otravovala," odpověděla jsem trochu... poklesle. Vždy, když jsem potřebovala nebo chtěla pomoc, jsem si připadala otravná. Těm lidem beru čas, který by mohly využít jinak, lépe. Byl to důvod, proč jsem se vždycky se vším trápila sama. "Navíc, kolik profesorů tady pyrokinezi ovládá? Profesor Zmijozel?" dodala jsem, tentokrát trochu nadlehčeněji. Otočila jsem se na Runu, abych i jí něco řekla, ale to už se objevil oběd. Jeho složení mě poněkud překvapilo, ale dalo se tam najít něco normálnějšího. Nevyháněli mě, tak jsem se rozhodla tady zůstat. Snad jim to vadit nebude, avšak mně se ke zmijozelskému stolu nějak... nechtělo. "Jestli vám to nevadí, zůstala bych tady," odvětila jsem prostě, zatímco se Chris zvedala a zamířila k našim lidem. Já se raději ani za sebe neohlížela a vzala jsem si misku s ramenem a sushi. Pomalu se to tu začalo zaplňovat spolužáky. Pozdravila jsem Kaylu, když si nás konečně všimla a trochu jsem se zasmála, jak mluvila s plnou pusou. "Jo, rozhodli se nám to tu trochu zpestřit," přikývla jsem a pustila jsem se do ramenu. Na Ala nereaguji, nemám jak. Evidentně si mě nevšiml a mluvil ke svým dvěma kamarádkám, takže jsem se věnovala svému jídlu. Jen jsem si všimla, jak poté odchází ke Zmijozelským. Anně jsem kývla na pozdrav, když se posadila vedle mne. Tak už jsme u jednoho stolu všechny čtyři koleje, zajímavé. Pak už jsem jen sledovala své havraspárské spolužáky a jejich vzájemné interakce. Když se začal Dominik dusit, zvedla jsem hlavu a hmátla jsem po své hůlce, kterou... jsem u sebe samozřejmě zase neměla (facepalm). Naštěstí byl někdo jiný dostatečně pohotový. Sklonila jsem se zpět ke svému jídlu. Možná tady budu trošku páté kolo u vozu, ale momentálně mi to bylo docela jedno. Stejně se mělo hlavně jíst, a budu raději, když si mě lidé nebudou všímat. |
| |||
6. září, pondělí Hlavní síň - zmijozelský stůl zmijozelští, Jordyn, Alastor Mám chuť černochovi zapíchnout jednu hůlku do krku, když ignoruje mou žádost o malou pomoc s nimi. Přiveď negra ke stolu s jídlem a na vše okamžitě zapomene. Rozhodnu se tedy si poradit sama. Zrovna jsem se chystala zabodnout hůlky do nudlí před sebou, když mi je kdosi zamění za to nechutné svinstvo. Zvednu oči k Richardovi a probodnu ho pohledem. ,,Díky Richarde, ale myslím, že nemám chuť." odpovím mu chladně. A že jsem se teď absolutně nesnažila skrýt svůj přízvuk. Zrovna teď se rozhodne být vtipný. Ten je užitečný asi jako krysa v domě. Co kdyby ji místo toho raději vyrazil? Natáhnu ruku pro sklenici vody a mezitím, co z ní piju, slabým kývnutím pozdravím právě přicházející Reginu. Nepřekvapilo mě, že první, o co se zajímala byl Zabini. Někdo cizí u stolu a ještě to je chlapec. A černoch. To je přesně něco na ni. I tak mě její poznámka pobaví. Možná příští otrok? Hodil by se někdo takový. Je tu tak žalostně málo lidí, na které se lze spolehnout.. ,,Tvůj nový spolužák." vysvětlím situaci ještě jednou, speciálně pro Reginu. Teď je řada na něm, aby ukázal své vychování a Regině se představil. Já ho uvedla, teď ať se trochu snaží. Ať už se Zabini rozhodne reagovat jakkoli, já se začnu věnovat zajímavějšímu objektu. Nebo spíš takovému, který nejde jen tak přehlédnout nebo ignorovat. Jordyn u stolu seděla tiše jako myška, vůbec se neprojevovala. Radši. A dělá dobře, její rezervovanost mi byla milejší, než aby si tu vyskakovala jako tenkrát Isaac. I tak mi zde její přítomnost vadila. Měla jsem za to, že jsem posledně svou nechuť k imigrantům u stolu vyjádřila jasně. A pak si Caylus dovede tohohle slona, který tu svou mohutnou zadnicí zasedne místo dalším dvěma zmijozelským. ,,Copak dělají vaši Jordyn?" pozvednu obočí a pokřiveně se na ni usměji. Co jsem tak jednou zaslechla, mám dojem, že naše ptáčátko bude míšené krve. Caylus se však záhy rozhodne své divadlo hrát i před námi. Znechuceně od nich odvrátím pohled, když ji začne krmit. Jenže tady je to jako z bláta do louže - když se nechcete dívat na jednoho otravu, přijde další. Mám pocit, že se mi uvnitř těla začíná vařit krev. Mí spolužáci pravděpodobně zkouší mou trpělivost. Jakmile Alastor dosedne, cosi španělsky zavrčím. A třeba taková Marie si k nám sednout nechce? Ať už jsme kompletní, když sbíráme odpad. Odkdy se Deirdre dala na charitu? Stejně jako Christina, celou dobu z Alastora nespouštím pohled. Škoda, že ho ten potlouk netrefil. Postesknu si v duchu. ,,Deirdre," otočím se na svou spolužačku, ,,To je tvůj nový přítel?" nakloním hlavu na stranu. ,,Že ses nepochlubila dříve." podotknu a neodpustím si krátký úšklebek. To už ke stolu dochází i můj drahý Wolfram a jeho milá slova míří jak jinak - než na mě. Jindy bych se nad jeho kousavými, rasistickými poznámkami bavila, ale teď mě jaksi iritovala něčí přítomnost. A jeho to překvapivě dnes nebyla. Až s jeho slovy si uvědomím, že přede mnou stále stojí mísa s červy. Ohrnu nos. ,,Ty nejsou moje." zavrčím podrážděně a už se chystám od sebe mísu prudce odstrčit, když mi pohled spočine znovu na něm. ,,Alastore," oslovím ho a opřu se lokty o stůl. ,,To jsi věděl, že Dee je milovnicí takovýchto netradičních pokrmů?" zvednu obočí a zvědavě sleduji jeho reakci. ,,A víš co má na mužích nejraději? Když se nebojí výzev a rádi experimentují." mrknu na něj, a koncem prstů k němu dostrkám mísu s tarantulemi a další s párem ústřic. Teď se uvidí, jak moc chce na svou partnerku zapůsobit. Mezitím hlavu otočím k Wolframovi. ,,Dáš si čaj, Wolfe?" zlomyslně se na něj usměji. |
| |||
Pondělí 6. záříHlavní síňDaniel, Angela, Erika, okrajově zbytek stoluPobaveně sleduji, jak Daniel posypává červa cukrem a vnucuje ho právě přicházející Erice. Ta z jeho nápadu ale není kdovíjak odvařená. Spíš naopak. Vypadá zděšeně, možná i trochu zmateně a tak odložím svého červa stranou a nakloním se blíž k ní. „Když máš hlad, nejsi to ty.“ zavtipkuju. „Hrajeme si na ochutnavače, ale neboj, o moc si nepřišla. Je to takový nijaký.“ zazubím se a pohlédnu na Angelu, která se nakonec odhodlala a červíka z půlky ochutnala. „Není to nic extra, bohužel. Jeden by čekal něco speciálního, jenže chyba lávky. Teď už alespoň víte, jak sem se cejtil, když sem poprvý přijel do Bradavic. Stejně neznámý jídlo a zvyky.“ Tenkrát to pro mě byl pořádný šok, hlavně když jsem zjistil, že Britové na Štědrý den nejedí kuře ani vánoční dorty. Inu, jiný kraj, jiný mrav. „Co je špatnýho na syrový rybě? Co by za to dal takovej Aran, kdyby měl hlad.“ Připomenu Erice jejího vlčího mazlíčka a natáhnu se po misce nudlí. Bez váhání se do nich pustím, ale ještě než stačím sníst první sousto, všimnu si, jak kamarádka marně zápasí s hůlkami. „Propánakrále Eriko, co to děláš?“ vykulím oči. „Hůlky se drží v jedné ruce, pako.“ rozesměju se a názorně jí správné držení ukážu na svých vlastních hůlkách. Nezdá se však, že by jí má rada byla nějak užitečná, protože veškeré snahy vzdává a pouští se do sushi holýma rukama. „Vlastně proč ne, i tak se to dá jí...“ větu nedokončím, jelikož mě do nosu praští nepříjemný zápach. „No ty kráso…“ zašklebím se a podezíravě se rozhlédnu po lidech u stolu. Pohled mi spočine na Danielovi. „Že ti není blbý si usrat při jídle.“ syknu k němu a trochu si poodsednu. Bohužel si tím nijak nepomůžu. „Vole, to je strašnej smrad. Cos to včera žral?“ zabrblám. V tu chvíli mi vůbec nedochází, že by tohle mohla mít na svědomí Erika. Přeci jen, je to holka a ty se z takových věcí neobviňují. Patrně je vůbec ani nedělají. Máma mi jako malému z legrace tvrdila, že dámám se veškeré projevy jejich střev odpařují čelem, takže jsem nějakou dobu vážně věřil tomu, že holky nechodí na záchod. Dětská naivita je hrozná věc. „Ehm, ahoj?“ pozdravím poněkud překvapeně přicházející dvojici, kterou v letošním školním roce vidím poprvé. Ani nevím, kdy tihle dva přijeli, ale vím jistě, že ráno v kostele nebyli. „Tarantuli sem nikdy nejedl, takže tady moc neporadím, ale osobně bych jí neporcoval. Asi bych to jedl v celku a jen z ní ukusoval.“ poradím Thomasovi. Jsem asiat, ne domorodec. O některém jídle tu nevím zhola nic a v případě pavouků jsem za to i rád. Vrátím se zpět ke své misce nudlí, jenže mé snahy se najíst jsou opět překaženy. Tentokrát ne Erikou, nýbrž Danielem. Tenhle kluk by se mohl s klidem živit jako podomní prodejce, protože vnutí všechno všem, od červů až po kobylky. Vsadím se, že by byl schopný prodat i prezervativy v domově důchodců. „Červíci ti nestačili?“ zakřením se a pokusím se kobylku chytit, jenže mi jí jako naschvál hodí přímo do obličeje. „Ty seš strašnej trotl.“ rozchechtám se společně s ním a na oplátku po něm kobylku hodím taky. To kdyby mu to náhodou bylo líto a připadal si ochuzeně. „Ryan? Kdo ví, kde je. Ewingovou sem už ale viděl procházet, takže s ní určitě není.“ Pokrčím rameny. Možná se šel Ryan jen převléct a proto má zpoždění, nebo neměl hlad, i když to mi k němu nesedí. Miloval jídlo, stejně tak sezení kdekoliv, kde byla spousta lidí, protože lidi = drby. To byl pak ve svým živlu. „Ústřice? Nejsou v nich takhle náhodou perly?“ Podívám se na ústřici, se kterou Daniel třese jako barman se shakerem. „Podívej se dovnitř, třeba tam nějaká bude. Mohly bychom je pak prodat háďatům. Taková Spontinová a Devereuxová by nám za ně utrhly ruce.“ |
doba vygenerování stránky: 1.1954638957977 sekund