| |||
Před HS3 -> Hlavní síň14. října, Středa Cor, Mau + okrajově Ruby Vyvinout tolik energie, abych se jenom vyhrabala z postele, mě naprosto vyčerpalo. Hned po probuzení jsem si barvitě představovala, jak se večer zachumlám do peřin a padnu za vlast. Bolel mě celý člověk, ale co mě otravovalo nejvíc, byl ucpaný nos a vlezlá tupá bolest ve spáncích. Rok co rok jsem v tom příšerným podzimním počasí mírného pásma prodělala nějakou chřipku, v tom lepším případě jsem jenom týden popotahovala a chrchlala na všechny v dosahu. O mizerné náladě nemluvě. A je to tu. Přesné jako hodinky. Skvělý. Jako první mi na ránu přišla Ruby. A protože se nebudu cítit líp, dokud nezkazím den alespoň někomu dalšímu, hned z fleku jsem jí informovala o úkolu, kterej dostali všichni, co se na včerejší hodinu vykašlali. Můžu se vymluvit na to, jaký jsem svědomitý prefekt, když se tak hezky starám o studium svých spolužáků. Tak určitě. I kdyby mě s tím chtěla svým elegantním způsobem poslat k šípku - poslala - těší mě fakt, že si nad tím stejně bude muset sednout a udělat to. A tak jsem v dobré náladě přežila snídani a s úsměvem na rtech, nebo minimálně přátelským výrazem neodbyla nesamostatné prváky. Kdybych věděla, kolik povinností to obnáší, tak bych se nikdy na tu pozici nehlásila. Vždyť ani nevyužívám výhod, kvůli kterým jsem to vzala. Nemám na to čas. Nemám na to náladu, jsem věčně unavená. Jak to Richard může dělat s takovou radostí? Nebo Chris? Můžu jenom doufat, že se nový prefekt najde dřív než později. Dřív, než mi dojde trpělivost, vlítnu do skleníků a udělám si tam povzbuzující lektvar z nějaké zakázané bylinky. Než se mi od stolu všichni rozutekli, stihla jsem jim ještě připomenout večerní trénink. Dokud tu Alex není, mám to na starosti, s tím jsou všichni srozumění. Ani jsem si nevšimla, kdy se seznam mých povinností tak prodloužil, ale famfrpál zrovna patří mezi ty příjemnější aktivity. Zásobená kapesníky, co nám skřítci tak prozřetelně nachystali, a posilněná zázvorovým čajem, byla jsem připravená přežít táhnoucí se hodinu s profesorem Binnsem. Jeho předmět nesnáším a fakt, že on ho přednáší jako prvoligový uspávač hadů, mi rozhodně motivaci nedodává. Neovládnu hořký smích, jakmile se u tabule objeví Goggy, za což si samozřejmě vysloužím jeden z jejích přísných pohledů. Je to lepší a lepší. Osobně nechápu, proč bere suplování až tak vážně. Jakýkoli jiný učitel by nám něco vyprávěl nebo strávil hodinu tím, že by s námi povídal. Ne. Zástupkyně ředitele řeší mrtvé kouzelníky s takovým zápalem, až je mi to podezřelé. Sympatizuji s chudáky, co pod tíhou jejích kočičích očí koktají něco o referátech. Popravdě pochybuju, že nad tím strávili tolik času, kolik by si profesorka představovala. Fakt jako. Sama dobře ví, jak nám Snape včera zpříjemnil večer, a není schopná trochu polevit. I tak si ale zapisuju každé její slovo. Minulý test jsem totálně zazdila, opravit si ho nemůžu, takže se musím spolehnout na to, že ten další bude lepší. Horší už to rozhodně být nemůže. Zrovna si v tichosti balím věci a rozhlížím se po koši, kam bych vyhodila posmrkané kapesníky, když se ke mně přitočí Coraline se svými otázkami. Chvíli na ní nechápavě zírám, než mi dojde, o kom mluví. “To je mi upřímně buřt, zlato.” protočím oči. “Dokud se nebudou rvát na chodbě nebo dělat jinak veřejně nepřístojné věci, tak mi jsou úplně ukradený.” zarecituji skoro roboticky jako bych se to po nocích učila z příručky “Práva a povinnosti prefektů, část I. z milionu - hleď si svého, dokud můžeš”. Na to popadnu Coraline za ruku a táhnu jí dál od ostatních. Jednu poznámku si ale neodpustím. “I když by si Domenico s Angie určitě polepšil.” samozřejmě to řeknu dost nahlas, aby to slyšela i Ruby, přičemž na ní na krátký moment upřu významný pohled. Pak už zrychlím krok, protože pokud se Ruby nějakou náhodou fakt rozhodne udělat scénu, tak u toho být nechci. Ještě bych to musela uklidňovat. Takhle to můžu hodit na krk Richardovi. “Chci se ještě napít a potřebuju další kapesníky.” zabrblám, když míjíme Maurice. Nevim, proč mi mává, když jsme se viděli už u snídaně a nehodlám to studovat. Jednoduše ho za zvednutou ruku chňapnu taky a táhnu ho s sebou ke schodišti. “Zapomněla jsem ti říct o úkolu, co Snape naložil všem chybějícím na jeho hodině. Tři pergameny s úvahou o bludičkách. Do další hodiny.” Zakřením se na něj, zatímco po schodišti sestupujeme do přízemí. Všude je takových lidí, leze mi to na nervy. “Co by mi jako dala? Děláš, jak kdybys jí neznala. Dostala bych čaj.” vrátím se ke Coraline. Naše zdravotnice je proslulá tím, že všechno řeší čajem a sušenkami. “A pak bych musela vytrpět přednášku o tom, jak se musím teplejc oblíkat a že to za pár dní samo přejde. Na to k ní nemusím chodit. To vím i bez ní.” její ruku nepustím. Ani když cítím, že se jí snaží vyprostit. U hlavní síně je takových lidí, že bych se ztratila v davu, kdybych ty dva pustila z dohledu. “Bude mě hřát odhodlání natrhnout Havraspáru zadek. Přece se na trénink nevykašlu jenom proto, že mám rýmu. Nemam pravdu?” zamávám rukou, za kterou Maurice držím, abych si vyžádala jeho pozornost. “Kde ses vůbec včera flákal? Přišel jsi o spoustu zábavy. Domenico se pral s akromantulí. Kdyby nedorazila Cor a její skupinka, nejspíš by nás ta potvora sežrala.” teď mi to přijde vtipný, ale když jsem trčela v díře a neměla cesty ven, odříkávala jsem modlitby, na který jsem si roky nevzpomněla. Konečně dorazíme k cíli naší cesty. Vrhnu se na konvičku s čajem, abych se v rychlosti napila, zatímco Coraline řeší téma naší večerní rozmluvy. “Neměla by ses spíš zajímat o test z Dějin? Minule jsi chyběla. Vy oba.” Pokynu hrníčkem jak na svou nejlepší kamarádku, tak na dlouhovlasého čahouna. “Doufám, že jste se učili. Aspoň někdo z Mrzimoru by mohl dostat lepší známku než trolla. Nikdo z nás neprošel. Nikdo. Nevím, jestli je to nějaký kolejní prokletí nebo něco, ale vkládám do vás všechny svoje naděje.” už teď se nesnáším za to, že s nima mluvím jako jejich matka, ale popravdě? Aspoň jeden z nich by mohl dostat slušnou známku. Cronan je totiž naprosto neschopný. |
| |||
Ošetřovna > Mrzimorská ložnice 14. října, středa Vlastně mě docela mrzelo, že jsem nemohl jít s ostatními spolužáky z OPČM do Zapovězeného lesa. Moc často se tam nedostaneme a i když zrovna Snape není tím ideálním člověkem, se kterým bych tam šel, lepší než hnít na ošetřovně. Ale jak se říká pozdě bycha honit, příště musím být opatrnější když si "hraji" s lektvary jak to označila paní Renoire. Má rozmrzelost nad ztraceným "výletem" do Zapovězeného lesa, ale neměla dlouhého trvání. Když jsem viděl v jakém stavu se ostatní vrátili byl jsem rád, že jsem se toho nemusel účastnit. Snad jen vidět jak Snape nezvládl Bludnička to bych si přál vidět. Nebylo však už nad čím moc přemýšlet a se svistotem větru za okny, jsem v klidu usunul.
|
| |||
Před učebnou HS3 -> Směr učebna 8C
Noc jsem strávila na ošetřovně, ač k tomu nebyl bezprostřední důvod. Jednoduše se mi nechtělo plahočit přes hrad do společných prostor, kde bude Coraline chrápat jako vždycky. Ošetřovna s mělkým osvětlením pro mě byla mnohem lepší variantou. Ráno jsem vstala jako vždy brzy, těšíc se na tělocvik, který měl proběhnout. Etty sice tvrdila, že mám odpočívat a budu omluvena, mně se ale nechtělo vynechávat hodinu tělocviku, ač jsem ještě nebyla plně při síle. Na kolej jsem dorazila ve chvíli, kdy ještě všichni spali. Na nástěnce na mě čekal vzkaz, který mi okamžitě zkazil den. Zrušený tělocvik. Ach jo. Při vstupu do ložnice jsem se nedokázala ubránit zhnusenému úšklebku, když jsem v okolí Acainy postele, viděla hromadu posoplených kapesníků. Ta holka musela vyrůstat s čuňaty, jinak si to nedokážu vysvětlit. Místo tělocviku jsem se tedy rozhodla pro běh, nemůžu si dovolit vynechat pohyb, mohla bych přibrat. Ranní běh byl náročný, přeci jenom ještě bylo cítit, že nejsem ve stoprocentní kondici, odradit jsem se ale nenechala. Po rychlé sprše jsem se vrátila na kolej, kde už na mě čekala hyperaktivní Coraline, připravená mi vylíčit všechny svoje včerejší zážitky. Neměla jsem náladu na její štěbetání a tak jsem ji po pár slovech hrubě zastavila. Acai si taky musela přisadit svou, když mi oznamovala můj úkol za absenci na včerejší hodině. Asi čekala, že mě to bude štvát, ve skutečnosti jsou ale tři stránky úkolu, v jejichž vyhotovování se vyžívám, velmi malá daň za prohánění se po lese ve tmě. ”Ideální.” Opáčila jsem jí na její oznámení, neobtěžovala jsem se přitom ani poděkovat. Beztak mi to neřekla z dobroty srdce, ale čistě pro radost, že mě může nějak zaúkolovat. Na snídani jsem si sedla dál od ostatních, aby mě nerušili. Nechápu proč mají potřebu pořád mluvit, beztak z jejich pusy nevyjde nic rozumného. Po včerejšku jsem měla ještě stále stažený žaludek a pocuchané nervy. Posnídala jsem hrnek meduňkového čaje a dvě lžíce ovesné kaše, než jsem vyrazila na hodinu. Hodina dějin čar a kouzel nebyla zrovna tou běžnou rutinou, na kterou jsem byla zvyklá. Místo Binse měla hodinu na starost McGonagallová, která však vedla hodinu vcelku podobně jako profesor až na to, že prskala po každém, kdo minimálně jevil zdání, že nedává pozor. Výklad byl smysluplný a relativně zajímavý, proto jsem celou hodinu zapisovala každé profesorčino slovo, podtrhávala si barevně názvy a zvýrazňovala důležité informace. Může to znít směšně, ale přesně tohle mě bavilo. V tomhle jsem měla jasný řád, roztříděné barvy, systém, jak sepisovat názvy a odstavce a jak vše řadit. Tady jsem si byla jistá a těšilo mě to. Z těchto důvodů hodina pro mě skončila dříve, než jsem se nadála a já mohla spokojeně zavřít sešit s perfektními poznámkami - jak taky jinak. Nakonec došlo ještě na onen zpackaný test, který ani nemůžu opravit. Měla jsem v plánu se zeptat po hodině Binse, jestli by mě přeci jenom na opravu nepustil, když jsem jinak tak vzorný student, navíc jeho oblíbenec. Takhle k tomu očividně nebudu mít příležitost. Otevřu si tedy zápisník, kam na příští hodinu dějin zapíšu červeným písmem “Nechat se přezkoušet!” a s nelibostí se zvednu od stolu. Špatná známka z testu mě docela tíží, i když nepochybuji, že si ji zvládnu v průběhu roku opravit. Není to ale zrovna ideální začátek, dá se říct, že všeobecně se mi teď věci nedaří úplně tak, jak bych chtěla. Rozhlédnu se po učebně, jestli nenajdu strůjce mé dnešní nepohody. Naprosto spokojeně se vybavoval s Richardem, jako kdyby se nestalo. Samolibej parchant! Sleduji, jak si to vykračuje s úsměvem na rtech, než narazí do Angie, které si očividně nevšiml. Kdo by taky Motačku nepřehlédl. Pozorně sleduji, jak ji chytá. Nevidím mu do tváře, zato moc dobře vidím na Angie, které se do popelavých tváří vlije život. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Dneska to nechci řešit. Zaregistruji Coralinin tázavý pohled, za který ji po zásluze zpražím zlým pohledem, který já rozhodně umím. Chtěla jsem to nechat být a s tichým zaklením si jít svou cestou. Jenže když už si přisadila i Acai se svým významným pohledem, jsem už na půli cesty udělat scénu. Ovládej se, prostě se ovládej. Děvče z velmi vážené rodiny netropí scény, děvče z velmi bohaté rodiny se necítí ohroženo někým, jako je Angela. No právě. Když se znovu podívám jejím směrem, pro změnu zavrávorá Angela a chytá se ruky Domenica. Dám cokoliv za to, že to udělala schválně jenom proto, aby se ho mohla dotknout! Shrnu poslední věci do batohu, který si hodím na záda a rázným krokem se vydám k jejich skupince. Spalujícím pohledem sleduji Domenicovu ruku, která končí na jejím rameni. Není to nějak moc dotyků na náhodné setkání na chodbě?! Jakmile jsem u nich, po vzoru Domenicovy ruky tou svou vjedu pod jeho dlaň, čímž jej donutím se přestat dotýkat Angelina ramene, neboť se nyní dotýká hřbetu mé ruky, zatímco má dlaň spočívá na jejím rameni. Následně hbitým mávnutím zápěstí jeho ruku rádoby odhodím, aby nebyla v blízkosti ani jedné z nás. ”Pro pána Angie, zdá se mi to, nebo se dnes učíš chodit?” Pronesu hláskem sladkým jako med, zatímco popadnu její ruku a zaháknu si ji do svého rámě. ”Raději tě doprovodím do třídy, abys nám náhodou neupadla.” Pronesu konejšivě a otočím se ke zbytku osazenstva. Přesněji řečeno k Richardovi. ”Christině už je lépe, ale prý si dnes ještě na ošetřovně poleží. Mám za to, že bys jako prefekt chtěl být informován.” Usměji se na něj přívětivě, zatímco té druhé osobě nevěnuji jediný pohled. Důvod, proč jsem tak dobře informována o stavu své Zmijozelské spolužačky, si nechám pro sebe. Správný přítel by se hned ráno zajímal, jak mi je, takže jej očividně můj stav nezajímá a tudíž není třeba cokoliv říkat. Vzhledem k tomu, že ho i způsobil, se nejedná o nic překvapivého. Kdyby jenom Angela věděla, co se skrývá za tímhle roztomilým úsměvem, určitě by se raději naučila chodit. ”Tak můžeme? Nezapomeň zvedat nohy.” Doporučím Angele vřele a vykročím směrem k učebně, kde se má odehrávat následující hodina. |
| |||
|
| |||
Zapovězený les → Ošetřovna → Nebelvírská ložnice 14. října, středa Barbara Cesta z lesa proběhla celkem v tichosti. Nevím, co si mysleli ostatní, ale já měla ještě stále plnou hlavu toho, co jsem zažila. Byla jsem rozklepaná strachy, ale i naštvaná. Bubák… Takové kouzlo jsem měla zvládnout! Proč… Jak dojde na lámání chleba, tak jsem nepoužitelná? Střídavě jsem zatínala ruce v pěst, a křečovitě pak zase prsty napínala, ve tváři vyčerpaný a rozzlobený výraz. Na cestě z HS3 do 8C 15. října, čtvrtek Domenico, Richard Druhý den se mi nestávalo lehce a kdyby mě nezalehla Saša se svými téměř pěti kily, nejspíš by mi to vstávání trvalo déle. Ani šílený vítr mě nedokázal tak děsit jako noční můry, které mě několikrát za noc vzbudily. |
| |||
Před kabinetem Sagy Saga Středa 14.10. před večeří Už už jsem chtěla zaklepat podruhé, když mi profesorka konečně otevřela. Vypadala roztržitě. "Ach ano, jistě, Kayla, školní trest. Moc se omlouvám, úplně jsem na to zapomněla. Ještě vám dám vědět. Nemusíte se bát, že bych na to zapomněla. Zatím se můžete jít navečeřet." Rychle se se mnou rozloučila a já tam chvíli zůstala zmateně stát. Nakonec jsem ale pokrčila rameny a odešla směr Velká Síň. *** Velká síň nikdo konkrétní Středa 14.10. doba večeře Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla opakovat dřívější fiasko se Sinestrou a spol. jsem přišla poněkud později než obvykle. Doufala jsem, že tam moc známých lidí nepotkám. Cestou jsem ještě zkontrolovala nástěnku a s hrůzou si uvědomila, že Snapeova hodina se bude krýt s naším tréninkem. Potlačila jsem chuť hlasitě zakvílet. Chvíli jsem uvažovala, že bych za ním zašla, nebo za Lupinem, ale pak jsem došla k závěru, že to prostě nemá cenu. S náladou pod bodem mrazu jsem si sedla mezi nějaká mrňata, která nevypadala, že by mě poznávala, a s pohledem pevně zabodnutým do talíře jsem se večeřela. V duchu jsem přemítala nad tím, jak je to nefér, že je Snapeovi úplně ukradený, že se nám jeho debilní hodina vůbec nehodí. Si snad myslí, že nemáme lepší věci na práci! Vážně mě to štvalo, měla jsem chuť vybuchnout. Třeba ho taky polejt dýňovým džusem, no to by byl parádní pohled. Ale nejspíš bych to nepřežila. A navíc na té hodině bude to klubko hadů.... Podařilo se mi samu sebe tak vyexcitovat, že se mi úplně roztřásla ruka až vidlička zacinkala o talíř. Co když si na mě Sinestra počíhá někde za stromem? Nebo někomu řekne ať mě předhodí vlkodlakům?? Normálně jsem na takové povídačky příliš nevěřila, ale po vypětí toho dne jsem už fakt nemohla dál. Z představy vlastního rozdrásaného těla někde v lese na jehličí ve stále se rozšiřující kaluži krve mi vhrkly slzy do očí. Nemohla jsem. Já tam prostě nemohla jít. Jenže Snape by to nepochopil. Nejspíš by ho to dokonce pobavilo. Nebo by jim i pomohl. Prudce jsem vstala, odložila vidličku a vyběhla z Velké Síně. Kearney mě možná chtěla zkoumat jako nějaký exponát a bůhví, co se mnou měla za plány, ale v tuhle chvíli byla mojí nejlepší šancí jak si zachránit život. *** Před kabinetem profesorky Kearney Rhiannon Středa 14.10. po večeři Zaklepala jsem a chvíli čekala. Profesorka mi po chvíli otevřela a hned se zarazila. Nejspíš si říkala něco jako "Proč už ta pitomá káča zase řve??" což mě rozvzlykalo ještě víc, když jsem si to představila. Ale rychle jsem se přinutila trochu uklidnit, musela jsem ji přece přesvědčit, aby mi dala omluvenku! Zhluboka jsem se nadechla a začala odříkávat řeč, kterou jsem si připravila cestou. O tom, jak to pro mě byl velice dlouhý den, jak se cítím duševně zranitelná, že se jí moc omlouvám za své předchozí chování a že bych si teď opravdu potřebovala odpočinout, protože to už dneska prostě nedávám a že se bojím, že jestli budu se Snapem opravdu muset do Zapovězeného lesa, tak nejspíš dostanu panický záchvat. Vlastně jsem ani nelhala. Nebyla jsem na tom dobře. Byl to velice namáhavý den. Doufala jsem, že to zabere. Rozklepanou rukou jsem si z očí shrnula vlasy a zadívala se na ní štěněčím pohledem. Chvíli váhala, asi mě chtěla zase pozvat dovnitř, tak jsem rychle řekla, že si myslím, že si teď ze všeho nejdřív potřebuju pořádně odpočinout. Pak jsem tiše dodala: "Možná bychom si o tom mohly promluvit někdy později?" Asi jsem jí udělala radost, že konečně spolupracuju. To tak. Svěřovat se jí rozhodně nezačnu. Ještě ze mne přede všema udělá blázna! Na okamžik zmizela uvnitř, pak se vrátila s omluvenkou. Poděkovala jsem jí, omluvenku schovala do tašky a co nejrychleji se zdekovala. Když jsem se naposledy ohlédla přes rameno, Rhiannon za mnou zamyšleně hleděla. *** Ložnice nikdo konkrétní Středa 14.10. - čtvrtek 15.10. Když jsem vystoupala do našich ložnic, co nejrychleji jsem se převlékla do pyžama, vlezla do postele a zatáhla záclony kolem, aby mě nikdo neviděl. Neměla jsem na nikoho náladu, s vyjímkou Myšáčka, který se po chvíli protáhl nebesy, lehl si vedle mě a začal mocně příst. Působilo to na mě jako úplný balzám, v duši se mi začal šířit mír a hned jsem se uklidnila. Začala jsem Myšáčka pomalu hladit a po chvíli jsem usnula. Nespala jsem ale dlouho, bylo to jen takové zdřímnutí. Když jsem se probudila, hlavně asi proto, že mi Myšáček vystrkal hlavu z polštáře, na kterém se teď rozvaloval sám, a vykoukla do místnosti, vypadala opuštěně. Vzpomněla jsem si, že ostatní jsou vlastně na Snapeově hodině. Znovu mnou projel vztek kvůli zrušenému tréninku, tak jsem alespoň popadla svůj famfrpálový sešit a pár hodin vymýšlela různé strategie a nápady, jak zlepšit výkon svého týmu. Když jsem se znovu unavila, dobyla jsem zpět svůj polštář a spala až do rána. Když jsem se ráno probudila, nejdřív jsem se při pohledu na hodinky vyděsila, že jsem zaspala Hoochovou. Když jsem ale vykoukla z postele, zjistila jsem, že všichni ostatní jsou také ještě na pokoji. Došla jsem k závěru, že hodina zřejmě odpadla, jinak by tu v tuhle chvíli přece nebylo tolik lidí? Rychle jsem vstala, odbyla veškeré ranní činnosti a před odchodem na snídani vykoukla ven, protože se mi zdálo, že z venku slyším silné hučení větru. Když jsem viděla, jak se stromy venku ohýbají pod poryvy větru, zasténala jsem. Doufám, že se to uklidní, než bude čas na trénink. Anebo vlastně ne... Aspoň se procvičíme ve hře ve špatném počasí... *** HS3, před nástěnkou nikdo konkrétní Čtvrtek 15.10. ráno Po snídani jsem zamířila rovnou do učebny HS3. Celou dobu jsem se ohlížela po Sinestře a snažila se jí vyhýbat, ale byla jsem mnohem víc při smyslech než včera. Jak jsem tak po všech pokukovala, došlo mi, že pár lidí vypadá dost pošramoceně a někteří na hodinu dokonce vůbec nepřišli. Co se na té hodině sakra stalo?? Budu se na to muset někoho zeptat. Že za Binnse supluje McGoggy mě fakt překvapilo. Co může mít duch lepšího na práci?? Hodina s ní ale byla mnohem zajímavější než s ním, to jsem musela uznat, a poznámky jsem si psala s o něco větším nadšením než normálně, ačkoli jsem DČAK z duše nesnášela. Pak nám připomněla test, který jsme psali a já se v duchu otřásla odporem. Nijak hezkou známku jsem nečekala, vlastně by byl úspěch, kdybych nedostala T. Po hodině jsem se odebrala k nástěnkám, abych zjistila, jak jsem dopadla. T. Samozřejmě. Povzdechla jsem si. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo, navíc, když jsem test psal, byla jsem fakt rozhozená. Pak mi ale pohled utkvěl na zprávě o opravném testu. 16:30?? Zrychlil se mi dech. Zatěkala jsem pohledem po nástěnce, dokud jsem nenašla tréninkový rozpis. "No doprdele," ujelo mi. Rychle jsem se rozhlédla, jestli to neslyšel nějaký učitel. To je tak strašně nefér! Včera Snape, dneska Binns, to všichni Havraspár tak nenávidí? Do očí mi opět vhrkly slzy, ale rychle jsem je zase zahnala. Po detailnějším prozkoumání seznamu jsem si spočítala, že dva z mých hráčů mají absenci, takže na test budou muset povinně, a že Rebecca má M, takže je to na ní. Potřebovala jsem si promluvit s Binnsem. Ten by to narozdíl od Snapea mohl pochopit. Jenže, kde byl? Na hodinu nepřišel. Rychle jsem mrkla na hodinky a zvažovala další kroky. Stihnu to do sovince a zpět? Těžko říct. Možná s odřenýma ušima. Jenže... Binns je přece duch. Zvládne si to přečíst? Chvilku jsem zvažovala, jestli jsem úplně blbá, posílat duchovi dopis? Ale pak jsem došla k závěru, že dneska od něj McGonagallová taky měla nějaký lejstra, navzdory jeho stavu-nestavu. Třeba mu s takovými věcmi pomáhají skřítci? Ty testy taky musel nějak opravit, ne? Ještě jednou jsem mrkla na hodinky a vystřelila směr sovinec. *** Sovinec, úprkem do 8C Binns, jinak nikdo konkrétní, pak lidé v okolí/v 8C Čtvrtek 15.10. Když jsem tam doběhla, funěla jsem jako parní lokomotiva. Kukajda si mě okamžitě všimla a slétla dolů, aby si mě lépe prohlédla. Zvědavě zaštěbetala. Já na ni ale neměla čas. Z tašky jsem vyhrabala pergamen a začala spěšně psát: Dopis jsem pak předala Kukajdě, která jej, kapku vyjevená mým spěchem, sevřela v zobáku. "Odnes mu to. A nezlob, je to důležité. Nejspíš ti i hned předá odpověď." Snad ho najde a přinese odpověď včas. A snad to s ním pohne, taky přece býval student, no ne? Někdy, před milionem let, nebo tak. A zbývá jen pár hodin... Pohladila jsem Kukajdu a ona i s dopisem odletěla. Já si urychleně posbírala své věci a letěla jsem také, ale opačným směrem na hodinu s Mirabel a modlila se, ať nepřijdu moc pozdě. Alespoň to teď bylo po schodech dolů. |
| |||
|
| |||
|
doba vygenerování stránky: 0.94213104248047 sekund