| |||
Hlavní síň – Stůl učitelůSaga, Severus 6. září, poledne „Opravdu?“ nejistě jsem se usmála na Sagu. Rozhodně jsem její touhu nesdílela. Jíst kobylky a vůbec cokoliv hmyzího je takové... Zvláštní... Snad kdyby se to kouzlem nějak... Pozměnilo. Tak potom bych to snesla. „Nu, máš jedinečnou příležitost to vyzkoušet,“ pousmála jsem se a pokračovala v uždibování své rolky. Jen letmo jsem si povšimla, že mé kolegyni kousek jídla spadl, nejspíš omylem, do jakési zelené omáčky. Zatím jsem ji nezkoušela, proto jsem příliš nechápala její váhání. Kvůli mně se rozhodně upejpat nemusí. S úsměvem jsem Sagu povzbudila, ale netušila jsem, co bude následovat. |
| |||
Velká Síň Pondělí, 6. září Ač s hůlkami jíst i docela umím, nakonec jídlo vyhraje a než bych riskoval ostřelování celé Síně šnečími ulitami, pokračuji v jídle stejně vybraně, pouze pro změnu prsty. Escargot s avokádem bylo vynikající, mečoun se překonal, kdybych věděl kam, půjdu složit skřítkům osobně poklonu. Celou dobu oběda jsem nadto nesmírně rád, že nemusím sedět u Nebelvírů. Hlasitostí a neomaleností bohatě stačí mi Anna, která s Orthunou sedí opodál. Nebelvíři se to snad učí jeden od druhého... Co je těžkého na tom sníst, co je, či bez hlasitých řečí odmítnout, co se nehodí? Možná by si měli vzít příklad od Dominika, pousměju se pobaveně, když spolužák přijde, usadí se poblíž a naloží si vskutku odvážně od úplně všeho. A nebo radši ne, bleskne mi hlavou, když se Bella vzápětí málem zadusí na pavoukovi a povážlivě zbrunátní. Otřu prsty pečlivě do ubrousku, než vytáhnu svou hůlku a mávnu s ní směrem k Dominikovi: "Anapneo!" |
| |||
Hlavní síň – Nebelvírský stůlDaniel, Kenji, Erika, Diana a Thomas 6. září, poledne S pomocí Kenjiho jsem přeci jen pomalu zvládala stolování v asijském stylu. Sice se mi občas podivně hůlky zkřížily nebo mi naopak jedna spadla, ale postupně to bylo lepší a lepší. Takže to vypadá, že se i naobědvám. Sushi bylo výborné, stejně jako rolky, ale na červíka, kterého jsem teď svírala mezi prsty, jsem se dívala skepticky. Jak tohle někdo může jíst? Copak jsem nějaký... Kosák? „Tak to je dobře,“ ohodnotila jsem Kenjiho průzkum broučího života. Pohyb v ústech toho, co jím, to bych asi nepřežila... Kenji se ukázal jako nejstatečnější a začal s ochutnávkou. Nakonec si k tomu vzal i omáčku. Bedlivě jsem ho pozorovala, jestli to jen nehraje a jestli ten červ není pěkně hnusný. Nehodlala jsem couvnout, ale chtěla jsem se připravit na to, co mě čeká. Daniel se snažil náš pokus odpočítat, ale na to jsem nereagovala. Když začal i on se svou pochoutkou, jen jsem si povzdechla a půlku červa jsem ochutnala. „No,“ chvíli jsem váhala a výraz v mé tváři se příliš neměnil, „je to takové... Že to asi opakovat nebudu.“ Ovšem ta omáčka by mohla pomoci. |
| |||
Kabinet-->Velká síňNikdo konkrétníPo 6.9. Když dočtu další kapitolu, knihu založím a dlouze se zadívám na hodiny. Nestává se, že bych nešel někam s mírným předstihem nebo přesně na čas. Nyní to vypadá, že budu mít mírné zpoždění, ale což, svět se nezboří kvůli obědu. Vyrazím tedy do velké síně a přijdu zrovna ve chvíli, kdy slečna Airimoy kouzlí. Pouze si odkašlu a protočím očima, načež pokračuji ke kantorskému stolu. Sednu si na své obvyklé místo a podívám se na dnešní nabídku. Následuje další protočení očí a hned si vzpomenu, že večer jdu s tím Japoncem a jeho kamarádem do lesa. Opravdu přísahám, že jestli na mě bude zase mluvit japonsky, tak mu přistane pár facek. Začínám na to být alergický. Nandám si nejprve ramen a pohlédnu na řídké osazenstvo mých kolegů. Takže hůlkami… Doufám, že večeře bude čistě evropského ražení. Jakési základy slušného stolování dle Japonské a Čínské etikety mi jsou známé, takže odolám tomu, abych si misku přitáhl hůlkami a místo toho použiji slušně ruku. Poté si nabídnu rýži s kuřecím masem na medu a pomalu konzumuji. Pomalu měním názor. Není tak špatné občas mít tradiční jídlo z jiných koutů planety… |
| |||
Velká síňPondělí, 6. záříZmijozelský stůlMám opravdu dobrou náladu. Ne jen, že jsem získala prsten, který má matka prodá za opravdu nechutnou sumu, ale navíc před sebou mám své oblíbené jídlo. A to už nemluvím o nakvašeném Richardovi, který je z mé přítomnosti opravdu nadšený. Tím spíš z toho, že na něj mluvím. Helen si nevšímám. Celou dobu je tichá jako pěna a já její hlas k životu nepotřebuji. Ne, že bych proti ní něco měla. Vlastně si ani nepamatuji, že bych s ní kdy prohodila více než dvě slova. „Odjakživa přeci. Jsem radši, když ji mám na očích. Lépe se jí potom mohu vyhnout.“ Osvětlím mu popravdě. Nemám tušení, kam ten had zmizel a jsem z toho lehce nervózní. To poslední, co bych chtěla, je přerostlá housenka v posteli. Už se nadechuji, že mu opět odpovím něco kousavého, ale přeruší mne vtrhnutí profesorky. Svou poznámku o tom, že v tom případě nechápu, jak může jeho otec chovat tolik zvířat, proto raději spolknu. Beztak by to už teď nemělo takový efekt. A snad by ani nebylo moudré tu jeho otce vytahovat. Nepatrně kývnu na Sinestru, když na malý moment zvednu pohled od jídla a všimnu si jejího příchodu. Ani ona nevypadá, že by měla z dnešní nabídky radost. To jsem tu skutečně jediná, kdo dokáže asijskou kuchyni ocenit? „Zdravím.“ Odpovím automaticky na další pozdrav a teprve potom se ohlédnu, koho jsem to vlastně pozdravila. Vedle mě se usazující Caylus ani není takové překvapení, ale jeho prostorově výraznější doprovod mne donutí lehce povytáhnout obočí. Už jsem ho s ní viděla na pozemcích, ale nenapadlo by mě, že ji přitáhne i k našemu stolu. Předhodit ji vlkům a sám se hrabat v jídle. Jaký originální projev náklonnosti. Její pohodlí je mi ale upřímně ukradené, takže se rozhodnu pro vyšší dobro její přítomnost ignorovat. Naštěstí nesedí vedle mě, abych musela předstírat zájem nebo se snad snažit o konverzaci. To s grácií zvládne Sin. Její kousavé poznámky mě nutí se uculovat, takže i když se na ni nedívám, pečlivě ji poslouchám. „Když jsem ho viděla naposledy, tak byl velmi živý a velmi zdravý v teráriu.“ Prohodím ke Caylusovi, když vidím, jak se přehrabuje v misce s pavouky. Hlavně, ať se uklidní. Takhle jančit kvůli nějakému hmyzu. Sinestra vykřikne nějaké jméno, což přitáhne můj pohled k novému členovi naší koleje. Černoch. Jeden by si řekl, že alespoň Zmijozel se vyhne exotům. Ne. V ostatních kolejích jich je až příliš, tak se klobouk nejspíš rozhodl, že ty další bude házet k nám. Při bližším pohledu ale mé pobouření opadá. Nakonec… já s ním na pokoji být nemusím, a když ho tak poslouchám, tak to určitě nebude tak hrozné. Jeho vyjadřování se alespoň dá poslouchat. „Christina de Spontin. Vítej ve Zmijozelu.“ Pronesu s klidem, když se představí a dál si ho nevšímám, protože přichází Regina. Trochu mě zamrzí, že si sedá vedle Jordyn a věnuje ji svou pozornost, ale na druhou stranu je to Regina. Jde tu o dívku a v zájmu zachování klidu u stolu, hádám, že tohle je to nejmenší, co může udělat. Pořád lepší, když si bude povídat s ptáčetem, než s tou slepicí, co jí dala košem. Takže mě to ve své podstatě ani příliš nepřekvapí. V jejím závěsu se přiřítí Deirdre s další návštěvou, tu tentokrát usadí hned vedle mě. Ohlédnu se po Alastorovi a upřeně ho sleduji celou dobu, co na místo dosedává. To snad není možný. Ten kluk je jak bumerang. Vyhodíš ho dveřma a on se vrátí oknem. Ale spíš než jemu, nedokážu uvěřit Deirdre. Někdo dokázala být neskutečně natvrdlá, ale musela ho opravdu posadit vedle mě? „Dobrou chuť.“ Popřeji mu bezvýrazně. Vyžírat u cizího stolu, to by mu šlo. Ohlédnu se po všech, co sedí kolem, a nevidím nikoho, s kým bych si mohla povídat. Z jedné strany neandrtálec, z druhé parazit. Naproti Dee, která právě teď v hlavě nemá nic jiného než randění. Regina je příliš daleko a stejně tak Sinestra a já na ně nehodlám pokřikovat přes celý stůl jako Helen. Samozřejmě mě zajímá, jak si Regina na famfrpál vedla, ale mohu se jí zeptat později. Při svých toulkách po osazenstvu, zahlédnu u protějšího stolu zuřivě kašlajícího spolužáka. Má kolem sebe dostatek lidí, aby mu pomohli, takže se neobtěžuji se zvedáním. Navíc než bych obešla celý stůl, tak by se nejspíš udusil. „Zdá se, že někdo byl dnešním jídlem tak nadšený, že zapomněl dýchat.“ Poznamenám do vzduchu s pohledem upřeným tím směrem. Třeba se Alastor vzpamatuje a půjde kamarádovi pomoct, přičemž už tam rovnou zůstane. |
| |||
Hlavní síň Kenji, Erika, Angela okrajově ostatní u nebelvírského stolu 6. září Škodolibě se na kamaráda ušklíbnu. ,,O tvejch koulích jsem pochyboval jen co jsem tě viděl." Povím směrem k němu, zatímco stále držím praženého červa mezi palcem a ukazováčkem. Pamatuju si, jak jsme se s Kenjim poznali. Skamarádili jsme se takřka okamžitě. Nevím, jestli tomu nepomohl fakt, že mě neustále krmil sladkostma, kterých měl plnej kufr. Vím, že jsem se ho dokonce tenkrát ptal, jestli kvůli těm očím nemá třeba omezenej výhled. A jednou, když se mu tenkrát v prváku smál Draco s kumpánama ze zmijozelu, izolepou jsem si oči přichytil tak, aby se šikmýma očima nebyl sám. |
doba vygenerování stránky: 0.92406010627747 sekund