| |||
|
| |||
Londýn-->Společenská místnost-->Velká síňThomas, Kenji a ostatní spolužáci u stolu, McGonagallováPo 6.9. Mezitím co se brácha loučí s mamkou, já ještě prohrabuju ledničku a hledám něco dobrého na zub. Máma je naprostý zlatíčko, protože pokaždé udělá pořádný zásoby, když ví, že se tu máme stavit. Já jí prostě zbožňuju, připravila mi pěkně velkej sendvič. Hned ho sežeru! |
| |||
Londýn-->Společenská místnost-->Velká síňDiana, Kenji a ostatní spolužáci u stolu, McGonagallováPo 6.9. ,,Jasně mami… mám všechno. Ne, nemusíš nám dělat oběd… Ale no tak, vždyť bude dvanáct, jdeme na oběd do školy. Jasně, mám nějaké peníze… no, ale pár galeonů navíc se vždycky hodí, v Prasinkách je draho… jasně, časy se mění.“ Rozhovor s matkou je každý rok víc a víc otravnější. O to víc, když odjíždíme tak pozdě. Brácha se s námi rozloučil už brzo ráno, musel do práce. Ještě počkat na Didý a můžeme vyrazit. ,,Jo, a až bude to nové koště, pošleš mi ho?... Díky, jsi nejlepší!“ Obejmu jí a ihned uhýbám puse na rozloučení. Matky… ,,No dost že jdeš. Už jsem myslel, že ses zasekla ve dveřích. Fakt nechápu, že toho můžeš tolik sežrat a nepřibrat. Jen počkej, ono tě to dožene.“ „Jenom závidíš! Měl bys začít cvičit… zdá se, že tebe už to začíná dohánět.“ ,,Cvičím dost a na rozdíl od tebe se nepřežírám. A Proč si pro boha bereš jídlo? Jedeme tam rovnou na oběd.“ „Co máš za problém… si jako myslíš, že z oběda vydržím celýho půl dne? Ses asi zbláznil!“ Fakt… jakmile jde o jídlo, je to s ní k nevydržení. Popadnu kufr do jedné ruky, koště do druhé a vyrazím ke krbu. ,,Novej letax, paráda. Chtěl jsem ti říct, že dochází a zvládl jsem to zapomenout… No nic, měj se tu dobře a uvidíme se na vánoce.“ Didý a její poznámka o dějinách čar a kouzel mě nechává klidným. Stejně mi dá opsat všechny úkoly a nějak prolezu. Štěstí, že tu hrůzu už mám poslední rok. Ještě jednou se nechám matkou obejmout a vrazím si koště pod levou paži, abych si pravicí nabral plnou hrst letaxu. ,,Říká se, že dámy mají přednost Didý. Tak to je štěstí, že nejsi dáma, ale prasopes. Bradavice!“ pronesu zřetelně a vstoupím do zelených plamenů. Opět pocítím to nepříjemné točení a po chvilce už stojím v krbu v Bradavicích. Sakra? Kam nás to zaneslo?“ ,,Jau. Aaaa… dobrý den paní profesorko. Děkuji, že jste nám otevřela síť. Tak zase na shledanou… vlastně… jaké je heslo?“ Poté, co nám McGonagallová nové heslo prozradí, opustím její kabinet. Vyrazím do společenky skoro tryskem, nechci přijít akorát na sklízení talířů. Kdyby ségra jen tolik nezdržovala. No, a je po dvanácté už. Hodím kufr na postel a vyčkám na Didý dole ve společence. Já zdržuju? Já? Kdo na koho čekal? I tak se rozeběhnu za věčně hladovou sestrou do velké síně. Jo, nechci být ten, který bude stát mezi prasopsem a mršinou. Konečně doběhneme do velké síně a ten pohled je k nezaplacení. ,,Ty kráso! Podívej. Ty jo! To jsou červy? Jdem do toho?“ „Hele brácha, že si netroufneš na ty tarantule,“ spustí Didý a mě to okamžitě vykouzlí úsměv na rtech. ,,To si piš, že zkusím. Pojď si sednout“ Schválně si sednu poblíž Kenjiho a všechny přítomné pozdravím: ,,Nazdar děcka! Tak jsme nakonec taky dorazili.“ Naberu si na talíř trochu sushi a nudlí, ale přidám po troškách kobylek, červů a dokonce jednu tarantuli, kterou následně vezmu do ruky a zvědavě si jí prohlížím. ,,Hele, Kenji… Jak se tohle vůbec jí? Napadlo mě to porcovat jak kraba. Ale není v tom nějakej fígl?“ |
| |||
Hlavní síň - Zmijozelský stůl Pondělí 6. září Zmijozelský stůl, prof. Weaver, Jordyn Dnešní oběd mi byl nejspíš čert dlužnej. Ačkoliv jsem ještě před chvílí sršel optimismem a dobrou náladou, teď je tomu přesně naopak. Situaci nijak nezlepšuje ani stůl plný havěti, natož to, že k nám další havěť právě přisedá. Téhle ale chybí křídla s tykadly a k mé smůle není mrtvá. "Christino." pronesu suše její jméno tím nejlhostejnějším tónem, jakým jen dokážu. Pochopitelně bych jí nejraději řekl "Co se sem zas cpeš, huso pitomá?" Jenže nemůžu. Výchova mi zakazuje taková slova používat na veřejnosti a tak jen stáhnu ústa do úzké čárky a víc si spolužačky nevšímám. Nebo se o to minimálně snažím, dokud znovu neotevře pusu. "Jistě, naprosto fenomenální výběr." prohlásím ironicky nad její poznámkou. Jen tak tak se přitom přemáhám, abych neprotočil oči. "Spousta proteinů a vápníku. Je od skřítků hezké, že nám připravují tak pestrou stravu." Jo, to zrovna. Tohle byl zatraceně velkej přešlap vedle a vážně doufám, že se nebude víckrát opakovat. Přemístím pozornost zpět k misce salátu, když v tom na mě Christina znovu promluví. Podrážděně vzhlédnu. Chci se v klidu najíst, ne poslouchat její hloupé žvásty. "Dobrá tedy." odbydu jí stroze, zatímco hůlkami nabírám jednu z krevet. Opatrně, aby nevyklouzla, jí přiblížím k ústům, to už se ale ozývá… Kdo jiný, než Christina. "A odkdy se zrovna TY zajímáš o Vertini?" ušklíbnu se. Její slova se mi ani trochu nelíbí. Chce tím snad naznačit, že se háděti něco stalo, nedejbože že jí něco provedla ona sama? "Možná se jen schovala." Pokrčím rameny. "Zvířata obvykle zlé lidi poznají a dají se před nimi na útěk." oplatím jí strojený úsměv. Než však stačím říct cokoliv dalšího, objeví se profesorka Weaver se svou žádostí. Skleníky? Proč tam? Stalo se snad něco? "Stavím se za ní co nejdříve." přislíbím. Jen co odejde, otočím se k Sinestře. "Ano, tohle má být oběd." Potvrdím její slova souhlasným přikývnutím. Snad bych jí k tomu řekl i něco dalšího, nebýt přicházející dvojice. Na několik málo sekund zapochybuji nad reálností toho, co vidím. Zdá se mi to, nebo sem Caylus vážně přitáhl tu Mrzimorskou hrošici? "Zdravím." oplatím mu pozdrav, zatímco Bydrové věnuji podezíravý pohled. Evidentně ale nejsem jediný, komu se neznámý host u stolu nelíbí. Sinestra se ozývá se svým kousavým komentářem o kaloriích a tak neváhám a promluvím také. "Začít se zdravým životním stylem není nikdy lehké, ale možná by naší spolužačce pomohlo, kdyby jí někdo motivoval. Takže…" odsunu Sinestře talíř s nudlemi a položím před ní misku se smaženými červíky. Druhou přistrkám k Jordyn. "Co zkusit třeba tohle? Čistě přírodní, dietní, bez přidaných glutamátů. Na hubnutí není nic lepšího." Mile se na obě usměju. Aniž bych se namáhal čekat na reakci, stočím pohled k Caylusovi, který se přehrabuje v misce tarantulí. Svraštím obličej. "Měl by sis své mazlíčky lépe hlídat." poradím mu. Úplně nejlíp by udělal, kdyby přestal vyvádět, odešel na kolej pavouky zkontrolovat a do toho odvedl tu vyžranou slonici. Co na ní proboha vidí? Z přemýšlení mě vyruší až Sinestřino zavolání jakéhosi neznámého jména. Automaticky se proto otočím, abych lépe viděl. Spatřím vysokého černošského chlapce. Podle emblému a barev kravaty by měl patřit do Zmijozelu, ale jsem si jistý, že jsem ho tu nikdy neviděl. To mi hned záhy potvrdí sama Sinestra, když kluka představí jako nového studenta. "Vítej mezi námi." Nechám ho se usadit. „Famfrpálový tým?“ Jeho zájem mě potěší. "Dva nábory už sice proběhly, ale pokud se domluvíš s trenérkou, určitě ti dá ještě šanci. O jakou pozici máš zájem?" |
| |||
Velká Síň Pondělí, 6. září Dlouho můj obdiv očarovaného stropu netrval. "Jestli se neprotáhneš, u stolu bych si pak na tvém místě radši nepřidával," blýsknu přátelským bělostným úsměvem po troglodytovi, který se bohužel zdá být taky součástí mé nové 'rodiny'. Zdá se, že však nejsem sám, komu ten fakt nevoní - kyselost blonďáka nad mým zařazením zlepší mi náladu. Už už chci se prostě usadit na nejbližší volné místo ke stolu, kam s prostorově výraznější plavovláskou usadil se nakonec můj nový známý, když povědomý hlas zavolá mé jméno. Pečlivě se rozhlédnu a se špetkou hanby si uvědomím, že jsem při prvním pohledu úplně přehlédl Sinestru. S úsměvem vykročím za ní a usadím se blíž u jejich hloučku. "Zdravím. Blagden Zabini, těší mě," kývnu představovaným a pokusím se zapamatovat si jejich jména. Tedy zahradní trpaslík s Jerseyskými manýry se jmenuje Caylus, vida. Šlakovitě pohledný tmavovlásek s prefektským odznakem vyslouží si můj úsměv. "Richard Cornigrum? Byl jsem na tebe odkázán, co se mé případné účasti ve školním famfrpálovém týmu týče." Pavoučí hody na stole nechám jiným gurmánům, klidně si naložím suši a s úsměvem k Sinestře se do něj hůlkami obratně pustím. |
| |||
6. září, pondělí Hlavní síň - zmijozelský stůl Richard, Christina Helen, Caylus, Zabi a Jordyn Jakmile nechám Blagdena napospas osudu u chrliče, rozejdu se po schodech zpátky do přízemí. Cesta se neobejde bez několika nadávek v rodném jazyce, když mě nejednou schody vypečou. Párkrát zalituji, proč jsem se toho černocha vůbec ujímala a že mě má dobrota jednou přivede do hrobu. Akorát je krátce po poledni, co se dostavím do hlavní síně. Jenže jakmile vejdu dovnitř, do nosu mě praští odporný zápach. ,,Ew! Qué es esto?!" Chytnu si nos a se znechuceným výrazem dojdu ke zmijozelskému stolu, kde už seděla Helen, Richard i Christina. Všude tu páchne rybina. Odporná, hnusná rybina. Zmateně se posadím a otočím se ke všem stolům v jídelně. ,,Co to má znamenat?" Vypadá to, že ti skřeti v kuchyni mají očividně málo práce, když mají čas na tohle. A ještě si myslí, že je to vtipné. Nenávidím ryby. Nenávidím krevety. Nenávidím cokoliv, co smrdí jako moře a co žije ve vodě. Proč mám jíst něco tak mazlavého a.. to je žralok? Samé sushi, samé asijské blafy a - kde je příbor? Se zvednutým obočím vezmu do rukou hůky. ,,Tohle má být oběd?" Zoufale se podívám na Richarda. Je to prefekt. Ať jde a zařídí pořádné jídlo! To už se u stolu objeví i Caylus se svým doprovodem. Věnuji mu pohled typu - to myslíš vážně? Jak se vůbec opovažuje sem tahat tu tlustoprdku. Jediný její pohyb je vkládání jídla do úst. Buď milá Sin, buď milá. ,,Ahoj Jordyn!" Nasadím na tvář ten nejpřívětivější úsměv, jaký v tuhle chvíli dovedu. ,,Doufáš, že u nás najdeš něco pořádně kalorického?" zeptám se jí kousavě, stále s tím kamarádským úsměvem. Přisunu si k sobě mísu nudlí, které vypadají alespoň trochu poživatelně, když si všimnu jiné mísy, v které se Cay začal přehrabovat. To jsou.. tarantule? K obědu? A nejenom oni. Dokonce i kobylky, červy a - ew, co je tohle? ,,Caracoles?" Ohrnu horní ret a nakloním se nad tác se šnečími ulitami. I tak mě Caylova reakce pobaví. ,,Myslím, že tohle je on." špičkou nehtu se dotknu jedné z tarantul, která by mohla být Pája a s výrazem, jakoby nic se snažím nějak uchopit ty zatracené hůlky. Během zápasu s nimi si všimnu osoby postávající u dveří. ,,Zabini!" Houknu na něj a rukou mu naznačím, ať dojde k nám. Poklepu prsty na místo vedle sebe. Koutkem oka si prohlédnu odznak na jeho uniformě. ,,Tak Zmijozel, hm? To máš celkem štěstí." Okomentuji to. ,,Víš jak se s tímhle zachází?" protočím hůlky mezi prsty. Netuším, jestli s tímhle vůbec něco naberu. ,,Mimochodem - tohle je Richard, Helen, Christina a Caylus." Jordyn v představování okázale ignoruji. K tomuhle stolu a koleji stejně nepatří, takže žádný důvod ji do něčeho zahrnovat. ,,A tohle je..." zamyšleně se podívám na Zabiho a marně si snažím vzpomenout na jeho křestní jméno. ,,Zabini. Náš nový spolužák." řeknu nakonec. Stejně se mi to příjmení líbilo víc. |
| |||
Stráň nad Hagridovou boudou > Velká Síň Pondělí, 6. září Vyprsknu smíchy nanovo, když si představím Chrise za zvuků etno hudby a cinkání penízků na šátcích, vrtícího svůdně pupíkem s přilepeným diamantem, jako mívají bajadéry, a značnou chvíli mi trvá, než se zklidním dostatečně, vstanu a utřu si slzy veselí. Beztak budu vypadat jako panda, příležitost pohřbu Jackie jsem maličko zneužila k jednoduchému tmavému líčení... eh, co už. Nanejvýš se budou hadi hloupě tlemit. Hlad má před zastávkou v umývárně přednost. Bok po boku vykročím s Chrisem a s širokým úsměvem na rtech zpátky do hradu. Ve Velké Síni se s ním mávnutím rozloučím, místo k Nebelvírskému stolu zamířím ke kolegům havranům, za Runou. "Zdrávstvuj! Jaké bylo volné dopoledne?" uculím se na kamarádku a lapnu naproti ní za stůl, kývnutím pozdravím okolní. "No co to jé??" vyjevím se pak, když si všimnu, co vlastně leží na talířích a mísách k výběru. PAVOUCI! CHOBOTNICE! CHAPADLA! Nasypu skřítkům strychnin, otřesu se v hrůze znechuceně a rozhlédnu se, jestli na stole v dosahu není něco poživatelnějšího. |
doba vygenerování stránky: 1.0335600376129 sekund