| |||
6. září Pozemky u Hagridovy chatrče -> Směr hrad Maureen, Noelle, Acai, Felix V debatě holek se brzy začnu ztrácet. Ne, že bych snad neměl rád knihy, ale ženské romány pro mě nikdy nebyly tématem, ve kterém bych se cítil jako doma. Pochopte, jsem kluk, a ač si to vážně nerad přiznávám, deprimuje mě, že ty neexistující knižní postavy, o kterých tu holky tak nadšeně básní, mají víc zkušeností než já za celý svůj dosavadní život. Běžně si takovéhle věci nepřipouštím, jenže teď to na mě, ani nevím proč, dolehlo. Nepříjemnou diskusi naštěstí včas utne právě přilétající holubice, kterou Noe láskyplně bere do dlaní. S úsměvem sleduji, jak k ní něžně promlouvá a prsty jí přejíždí po peříčkách. ,,Ani jsem nevěděl, že se dá holubice takhle ochočit." Uznale pokývám hlavou. ,,Otis na mazlení moc není. Do rukou se sice vzít nechá, to jo, ale jinak má radši svůj klid." Přeci jen, je to sova. Nemůžu jí ani náhodou srovnávat s Kimi, která vyžadovala pozornost takřka neustále. Snad z toho brzy vyroste. Koutkem oka sleduji, jak si k sobě Acai přitahuje košík s jídlem, ze kterého vytahuje sendvič. ,,Tohle je dobrá volba, je moc dobrej." Pochválím její výběr, jenže místo toho, aby se do něj zakousla, tak z něj bere kus vajíčka a zbytek nechává být. Zprvu nechápu, o co se snaží, ale dojde mi to hned záhy, když vajíčko rozdrobí v rukách a nabízí ho sově. ,,Koukej, jak baští. Chuť k jídlu má a to je hlavní. Neboj se, že by se neuzdravila." Povzbudivě na kamarádku mrknu, zatímco vysvětluje, jak s maličkou naloží. ,,Vrácení do přírody? S tím nejde nesouhlasit." přitakám. ,,Snad toho bude schopná." Ne všechna zvířata se dokázala vrátit ke svému původnímu způsobu života. Některá ke svému novému majiteli tak silně přilnula, že u nich návrat do přírody nepřipadal v úvahu. ,,Každou chvíli bude oběd, tak si ze stolu vezmi něco do zásoby, aby měla co jíst i přes noc. Tím nic nezkazíš." Poradím jí. Sám o tom vím své. Kimi mě už párkrát vzbudila během noci a nedala pokoj, dokud nedostala misku s mlékem, nebo alespoň kapsičku. Jindy jí jen chyběla společnost, kterou si vynucovala kňouráním, se kterým nepřestala, dokud jsem jí nezačal drbat na břiše. Sova a kotě je ale trochu rozdíl, takže pochybuji, že by se Acai musela potýkat s tím, s čím já. ,,Tak tedy šťastné pátrání. Dej pak vědět, jak jsi dopadla." Popřeji núbijské princezně úspěšný lov knih a nechám jí odejít. Je evidentní, že se musí o sovičku postarat a nemá čas se s námi vybavovat. Napravit to můžeme kdykoliv jindy. Ta malá je teď přednější. ,,Tak co holky, jak jste na tom? Máte hlad?" Tázavě se na Mau s Noel otočím. ,,Já ani tolik ne, i když je mi už konečně trochu líp. Asi sním jen něco malýho…" Další jídlo se na stolech objevovalo až v šest a tak dlouho čekat nechci. Žaludek mám sice po včerejším pití alkoholu stále podrážděný, ale pokud si dám jen něco lehkého, pak by to doufejme neměl být problém. Popadnu košík se zbylým jídlem a vyskočím na nohy. ,,Snad v síni narazíme na Alex, rovnou jí ho dáme." Sehnu se pro tričko, na kterém jsem doteď seděl a podám ho Mau. ,,Díky moc, zachránila jsi mi ledviny." Vděčně se na ní usměju. Ani si nechci představit, co by se mohlo stát, kdybych těch pár hodin seděl na studené, vlhké zemi. Zánět močových cest by mě dozajista neminul. S děvčaty po boku se vydám cestou k hradu, když v tom zahlédnu v dálce známou tvář. Pod stromem sedí Felix a listuje v jakési knížce. U někoho z Havraspáru to není nic neobvyklého. ,,Felixi, ahoj." pozdravím ho a pomalu dojdu až k němu. ,,Nerušíme?" zeptám se opatrně. Nerad bych ho obtěžoval, zvlášť pokud se učí. ,,Jdeme právě s holkama na oběd, tak jsem si říkal, jestli se nechceš přidat?" Nakloním hlavu na stranu v doufání, že obdržím kladnou odpověď. ,,Knížka určitě počká, ale jídlo nebude na stolech věčně." |
| |||
Velká síňPondělí, 6. záříBarbara, Cassandra, Orthuna, Seymour + okrajově Richard s HelenNejsem zvyklá se příliš bavit s lidmi. Upřímně ani nevím, o čem bych si s nimi měla povídat. Nejsem tak sdílná jako jiní. Mé koníčky jsou hodně daleko od těch, co tu zatím slyším a i kdyby nebyly, tak je neprozradím. Jednoduše proto, že k tomu nemám důvod. Mé soukromí je mé. Žiju úplně v jiném světě. Nemám čas se zabývat takovými věcmi. Barbara mě ale překvapí. Přesto, že normálně promluví sotva tři slova, tak se teď docela rozmluví. A to jsem ji původně považovala za celkem uzavřenou osobu. I když uznávám, že mě vždy zajímalo, jak vlastně ten Barbařin oheň funguje. Proto jen mlčky naslouchám, když to vysvětluje. Nakonec mi to ale přijde jako zcela obyčejná magie. Podle toho, co říká, by to neměl být problém pro nikoho trochu schopného. Ne, že bych to sama chtěla zkoušet. Zahlédnout mě u toho Dee, tak bych ji ještě musela oživovat. Má pozornost se stočí na Cassandru, která nějakým záhadným způsobem došla k závěru, že je vhodné mé jméno kriplit nějakými zkomoleninami. Takhle mě oslovují jen nejbližší přátelé. A s mým svolením. Nijak to ale nekomentuji. Osočovat ji před jejími přáteli by nebylo zrovna moudré. Stačí, že se během mého pobytu u jejich stolu zjevil pan Alastor a připomněl mi nedávný incident s básničkou. Při té vzpomínce má nálada trochu zakolísá. Nicméně pan kolega nevypadá, že by ho to nějak trápilo. Mé přítomnosti u stolu si ani nevšimne. Za to já si všimnu příchodu lorda a jeho věrné Helen. Očividně žádné jiné kamarády nemá. Je těžké věřit, že spolu nechodí, když je na něj nalepená jak hovno na botě. Ne, že by to byl můj problém. Zatím. Nebýt těch dvou hrdliček, ani by mi nedošlo, že už je čas k obědu. Na stolech se objevilo jídlo a to pro mě byl signál, abych zvedla své pozadí z lavice cizí koleje. „Třeba je to jen opuštěná duše, která hledá tu správnou osobu, aby pookřála.“ Odpovím ještě Cassandře, kterou má zmínka o našem školníkovi očividně pobavila. „Děkuji za kávu a společnost. Teď, když mne omluvíte.“ Pokynu všem přítomným a postavím se. Do síně se hrne víc a víc lidí a já nepotřebuji trávit celý oběd u havraspárských. Je sice pravda, že to původně byla kolej, kterou jsem chtěla navštěvovat, ale osud chtěl tomu, že jsem skončila ve zmijozelu. Nakonec… je to jen kvůli tomu, že mám ráda modrou barvu. Když se na to dívám zpětně, díky bohu, že jsem tam nakonec neskončila. Je to kolej velmi zvláštních lidí. Ne, že bych do zmijozelu úplně zapadala, ale u modrých bych byla úplně mimo. Projdu síní a usednu naproti zamilované dvojici. Bylo by nevhodné je zcela ignorovat. „Helen, Richarde.“ Pozdravím je, aniž bych jim věnovala jediný pohled a teprve teď si všimnu, co nám vlastně dneska skřítci připravili. Polije mě vlna uspokojení při pohledu na všechno to exotické jídlo. „Skřítci se dnes opravdu předvedli. Nemyslíte?“ Ne, že bych nezaslechla Richardovu předchozí poznámku. Milovala jsem sushi a všechny plody moře. S nepatrným úsměvem jsem se rozhlédla po stole a chvilku přemýšlela, co si vyberu. Nakonec jsem si na talíř nabrala trochu od všeho. Moc jsem toho od včera nesnědla, takže je teď ten pravý čas to napravit. „Mimochodem, knihy jsem ti nechala na posteli. Snad jsou všechny, nepamatuji se, které tituly si měl vypůjčené.“ Vhodím do prostoru směrem k Richardovi. Po tom, co předvedl včera, bych se na něj měla spíš vykašlat. Sadista jeden. „A když už jsem u toho. Nikde jsem tam neviděla Vertini. Nezatoulala se náhodou někam?“ dost dobře si vzpomínám, že jsem u nich v pokoji něco nakopla. Mohla to být ta jeho tkanička, ale stejně tak dobře to mohla být i ponožka. V tom jejich kumbálu jeden nikdy neví, na co narazí. Každopádně mou otázku provází sladký úsměv. Upřímně je mi úplně ukradené, co tomu zvířeti je. Na koleji jsem ji neviděla, takže by se klidně mohla plazit někde po škole a já na ni nechci narazit. |
| |||
Před skleníkyPondělí, 6. září Caylus, Erika, SagaJen nepatrně zvednu hlavu od práce, abych se ujistila, že studenti mou prosbu vyslyšeli a dali se znovu do obdělávání záhonků. Musím uznat, že i celý divadelní kroužek byl jednodušší, než jedna hodina trestu. Nechápu, proč jsem si o to řekla dobrovolně. I když jednu věc jim musím přiznat. Alespoň se u toho nenudím. O Erice skoro nevím. Pracuje tiše jako myška. A na Caylusovo nadávání jsem si za tu chvilku už téměř zvykla. Proto od práce odlepím oči až v momentu, kdy začne mluvit na mě. „Oloupila? Zvracet?“ zmateně se z jeho tváře podívám na nevinnou květinu a zpět. Na to, že rostliny nemá rád, tak se k nim chová skoro jako k lidem. „Nedonutíte. Pokud pár týdnů počkáte, tak vám vaši věc vrátím. Chlamyie vylučuje cizí předměty zhruba po dvou až třech týdnech. Je v tomhle ohledu pomalejší.“ Pokusím se ho uklidnit a dál si ho nevšímat. Záhonek mám téměř hotový a s písničkou, co vybral se, pracuje hned lépe. Ani jsem nevěděla, že má v sobě takové nadání. Ve sboru jsem ho dnes neviděla. Copak se tam nezapsal? I když… jak ho tak poslouchám, tak asi chápu, proč si to rozmyslel. Je tam dost prostoru pro zlepšení. Vyhoupnu se na nohy a prohlédnu si dokončenou práci. Spokojeně se protáhnu a pak plynule upřu pohled na studenty, kteří se dožadují oběda. „Ano, oběd…“ hodinky ukazují, že by oběd už měl být dávno na stolech. Prohlédnu si jejich výkon. Není to žádná sláva, ale asi je to lepší než nic. Zbytek už si dodělám sama. Oběd bude muset počkat. „Jistě. Utíkejte. Já už to tu dodělám.“ Svolím, ale jako by mě Caylus snad neslyšel. Vyběhnul za robotem, kterého jsem dostala jako dárek. Znervózním, když ho začne zvedat a nese ho k záhonu. „Caylusi, je od vás hezké, že mi chcete takhle pomoct, ale prosím vás… opratrně. Gronzo je velmi…“ ani nedořeknu. Ač jsem si jistá, že s ním zacházel s největší opatrností, upadne mu jedna končetina v momentu, kdy ho pokládá na zem. „…křehký.“ Dopovím a zůstanu na součástku zírat. Tak speciální dárek. Co si Richard pomyslí? Pomalu dojdu k nim a s povzdechem vezmu chybějící část do rukou. Snad to půjde opravit. Podívám se na Cayluse. Zbrklý, zbrklý chlapec. „Utíkejte se najíst. Pokud uvidíte u oběda Richarda, tak ho za mnou, prosím, pošlete.“ Seberu i zbytek robota. „Rukavice a pomůcky nechte uvnitř skleníku na stole. Děkuji za pomoc.“ Věnuji jim úsměv a pak i s Gronzem zalezu do skleníku, abych ho opatrně položila do ošatky. Nerada bych, aby se rozbil ještě víc. Pak se vrátím zpět k záhonům, abych dodělala, co moji studenti nestihli. Popravdě ani nemám tolik hlad. |
| |||
Kabinet profesorky McGonagallové > kabinet profesora Snapea Pondělí, 6. září Pozdvihnu obočí, a zkusím se netvářit kysele, když mi profesorka na hlavu posadí umolousaný Klobouk. Zajímavá hlava? Hlavně čistá... a rád bych, aby to tak zůstalo. Kolika lidem už musel sedět na hlavě, aniž by ho někdo čistil? A kolik z nich mohlo mít vši? Brr. Když vyřkne nade mnou ortel Zmizojelu, se kterým jsem docela spokojený, zazdá se mi, že se mnou tu spokojenost profesorka příliš nesdílí. Hraje se tu vůbec na oblíbené a neoblíbené koleje? napadne mě, když profesorka vítá mě do nové 'rodiny'. Či se možná tváří nesouhlasně s celým světem neustále, kdo ví. Instruktáž kudy kam už odkývu nedočkavě, podepíšu co mám, poděkuji a celý zvědavý a nedočkavý na zbytek školy a své spolužáky, vyrazím... ... přímo podle rozkazu do kabinetu dalšího z profesorů. Pro Merlinovu levou patu...! Se zavazadly a zvířenou pomalu přesunu se ke kabinetu profesora Snapea, vyfasovat heslo, uniformu, a další věci, které profesorka jmenovala a já už úspěšně zapomněl. Zaklepu, a jakmile/pokud se ozve vyzvání, vejdu dovnitř. |
doba vygenerování stránky: 1.009535074234 sekund